Minde

Be my Valentine

I. část

   Zamračeně jsem postával za pultem a rovnal do chlaďáku zákusky. Už druhý den jsem tu byl sám. Monika se hodila marod, ale já tušil, že si teď někde užívá s přítelem, navíc když zítra měl být Valentýn. A Petr? Ten si přede dvěma dny zlomil nohu, pako jedno. Takže jsem tu byl jen já (jako obsluha) a kuchařka. Vážně paráda.

   „Ehm!“ ozvalo se hlasité odkašlání. Trhl jsem sebou a práskl se hlavou do chlaďáku, kterou jsem měl strčenou vevnitř.

   „Kurva,“ zanadával jsem tiše a mnul si postižené místo. I přes tupou bolest jsem se pokusil nadhodit úsměv (šéfík by mě zabil, kdybych mu kukučem odradil zákazníky) a podíval se na vyrušitele.

   Stál přede mnou černovlasý kluk se slunečními brýlemi na očích, žvýkačkou v puse a náušnicí v uchu. Přistihl jsem se, jak si ji se zájmem prohlížím, už nějakou dobu jsem podobnou chtěl. 

   „Přejete si?“

   „Vídeňskou kávu – hodně silnou a jeden větrník,“ zablýskl po mně zuby a sundal si brýle. Ušklíbl jsem se, který idiot nosí v zimě sluneční brýle? Byl únor, ale venku to vypadalo jako v lednu. Všude hromady sněhu a zima jako na Sibiři.

   „Hned to bude,“ přikývl jsem a odešel splnit zákazníkovo přání. Kavárna byla naštěstí poloprázdná, tak jsem stíhal, ale zítra… zítra měl být ten zatracený Valentýn, už teď jsem z toho měl noční můry. Měl jsem tu být sám, vlastně… šéfík říkal něco o tom, že se mu synátor vrátil z nějaké tramtárie a že mi ho sem pošle na pomoc. To jsem se vážně těšil, budu zaučovat nějakýho troubu a budu mít ještě větší nestíhačku než bych měl bez něj.

   Naštvaně jsem zavrčel, hodil na talířek dva sáčky cukru a se dvěma talířky vybalancoval zpoza pultu.

   Vyhnul jsem se malé ječící holce, která tu byla s maminkou na výborné palačinky (po kterých jsem se mohl utlouct), avšak nevšiml jsem si druhé osoby, která se vyřítila zpoza paravánu a vrazila přímo do mě. Vyjekl jsem náhlou bolestí, když jsem na sebe vylil horké kafe a svalil se do střepů na podlaze, které zbyly ze dvou talířků a šálku na kávu.

   Zrudl jsem vzteky, když jsem nad sebou uslyšel smích. Probodl jsem jeho původce pohledem a naštvaně vstal. Samozřejmě to byl ten černovlasý kluk, kvůli kterému jsem se dnes už švácl do hlavy.

   „Ty jsi teda nešika,“ ušklíbl se.

   „Příště byste mohl dávat pozor na cestu,“ zavrčel jsem a začal na zemi sbírat velké střepy. Jen se zasmál a odešel se posadil ke stolu! To snad není pravda, tak nevychovaného člověka jsem už pěkně dlouho nepotkal.

   Když jsem smetáčkem smetl všechny střepy včetně na zemi rozplácnutého větrníku, sklonil jsem pohled na spoušť na svém oblečení. No… vypadal jsem vážně k popukání. Na bílé košili se skvěla obrovská hnědá skvrna ozdobená navíc šlehačkou, vážně paráda!

   Vztekle jsem udělal novou kávu a tentokrát bez pohromy ji položil před pobaveného kluka.

   „Bojím se objednat si něco dalšího, abys nepřišel k další újmě,“ usmál se zářivě.

   „Není to vaše újma,“ usmál jsem se falešně a odešel zpět k pultu doprovázen smíchem. Naštvaně jsem sevřel pěsti a rychle se skočil dozadu převléknout. Naštěstí jsem tu měl náhradní košili. Horší to bylo s kalhotami, které byly taky mírně postiženy, ale rozhodl jsem se to ignorovat. Alespoň trochu jsem to vyčistil kapesníkem a znovu se vrhl do obsluhování v kavárně. Černovlasému klukovi jsem se vyhýbal co jen to šlo, ovšem když jsem si všiml, že má dojezeno i dopito, musel jsem ho jít obsloužit.

   „Ještě něco?“ sebral jsem ze stolu talířky a prázdný šálek.

   „Možná účet,“ podepřel si hlavu a zíral na mě. Nesnášel jsem lidi, co na mě zírají, nebylo mi to příjemné. Dívali se na mě jako na exota a hlavně starší lidé se na mě dívali skrze prsty. Možná to bylo mými tmavými vlasy se světlým melírem často nagelovanými nahoře do kohouta, stejně jako vzadu. Mě se to líbilo a byl jsem spokojený, tak co!

   Hbitě jsem z kapsy vylovil rukou naškrábaný účet a položil ho před kluka.

   „A co ta druhá káva a větrník?“ zvedl s podivem a zároveň pobavením obočí.

   „Moje chyba,“ zavrčel jsem s hraným úsměvem na rtech. Ne, nebyla to moje chyba, ale šéfík by měl jiný názor. Kluk se ušklíbl a položil na stůj dvě stovky.

   „To je dobrý,“ mávl rukou a nasoukal se do bundy. „Líbí se mi tu, ještě přijdu,“ blýskl po mě očima, nasadil si sluneční brýle a odešel. Jen jsem nechápavě zamrkal na zavřené dveře. Dneska byl vážně divný den a to jsem nechtěl vědět, co bude zítra.

***

   Znechuceně jsem věšel na zdi kavárny řetězy z růžových a červených srdíček. Větší kýč jsem v životě neviděl, ale šéf byl nekompromisní. Prý: „Je Valentýn, co jiného bys sem chtěl dát?“ Co? Já bych sem nedal nic, tak jak to bývalo normálně to bylo úplně fajn.

   Kdysi jsem Valentýna slavil, vlastně to bylo nedávno, přede dvěma lety. Ale od té doby, co jsem dostal kopačky je mi ten svátek protivný. Všude samé šťastné páry, které se vodí za ručičky, šeptají si sladká slovíčka, dávají si srdíčka, pohlednice a rozčilují mě, rozčilují, rozčilují!

   Jo, přede dvěma lety jsem mezi ně možná taky patřil, vlastně ne možná… určitě. Ještě teď si pamatuju na našeho posledního Valentýna. Seděl jsem s Jarkem na lavičce, už byla tma a začínala být zima. Tulili jsme se k sobě a vyznávali si lásku. Jak trapné, když mi hned druhý den ráno po celkem žhavé noci řekl: „Vypadni z mýho bytu, už mě sereš.“

   Myslel jsem si, že žertuje, když po mě ale hodil věci, jako po nějaké laciné děvce na jednu noc, klesl u mě na tu nejnižší příčku. Od té doby jsem ho skoro neviděl, ale pořád bolí vzpomínka na to, jak se zachoval.

   Zavrčel jsem, když se mi do sebe zamotalo několik řetězů a já se je marně pokoušel rozmotat. Nesnášel jsem Valentýna, nesnášel!

   Konečně se mi podařilo řetězy rozmotat a vyšplhal jsem se na žebřík, abych je zavěsil. V duchu jsem nadával na Moniku a Petra, že tu musím tvrdnout sám. Šéfíkův synátor se na to nejspíš vyprd, ale možná dobře, aspoň nebudu muset nikoho zaučovat. I když minimálně k roznášce by se někdo šikl.

   Vážně paráda, nejraději bych se sbalil a šel domů tento den zaspat. Bohužel mi to nebylo dovoleno, musel jsem makat. Vážně úžasný den! Kurec, jak já nesnášel Valentýna.

   Zuřivě jsem máchal rukou se snahou dosáhnout na svícen, na který jsem chtěl řetěz pověsit. Kvůli své zakrslé výšce jsem tam ale nemohl dosáhnout, prostě jsem byl prcek, vždycky jsem byl ze třídy nejmenší a spousta lidí si ze mě kvůli tomu dělala srandu. Neřešil jsem to, nemělo to cenu.

   Opřel jsem se druhou rukou o vrchní část žebříku a nahnul se jak nejvíc to šlo. Bohužel ten žebřík už měl něco za sebou a byl vážně pofidérní, takže jsem si to ani nestihl uvědomit a letěl jsem na zem. Zaječel jsem a křečovitě zavřel oči, mega pád se k mému obrovskému překvapení nekonal. Na poslední chvíli mě někdo chytil.

   „Uf, ty seš teda tíha, nešiko,“ zavrčel můj zachránce a nešetrně mě pustil na zem, takže jsem si ten zadek stejně nabil.

   „Co tu sakra děláš? Je zavřeno, neumíš číst?“ zařval jsem a sbíral se ze země. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mu tykám. Přede mnou stál ten černovlasý kluk ze včerejška, sluneční brýle měl ve vlasech a ušklíbal se.

    Podíval se na mě jako na úplného kreténa a začal se smát.

   „Co je tu k smíchu? Vypadni než na tebe zavolám policii.“

   „Klidně volej, ale já myslel, že budeš chtít píchnout. Teda taťka něco v tom smyslu žvanil,“ ušklíbl se, popadl jeden valentýnský řetěz a obratně se vyšplhal na pofidérní žebřík, aby ho zavěsil na svícen.

   „Taťka? Ty jsi…“ začal jsem nejistě.

   „Syn tvého šéfa? Jo, tak nějak. A co ty? Jak se jmenuješ, nešiko?“

   „To ti může být úplně ukradený!“ zavrčel jsem nepřátelsky a vylovil z krabice další valentýnský řetěz. Kostrč mě nepříjemně bolela, i když jsem musel uznat, že kdyby mě nechytil, bolelo by to nejspíš daleko víc.

   „Jak chceš, nešiko. Ale měl by sis s tou výzdobou trošku švihnout, za půl hodiny se otevírá,“ ušklíbl se a odešel někam dozadu. Začal jsem prskat ne moc hezká slovíčka. Dnes jsem měl vážně blbou náladu a jestli mě bude ještě otravovat takový kretén, tak tedy vážně děkuju! Ani nevím jak se jmenoval, ale momentálně mi to bylo úplně ukradený.

   Když jsem se po dvaceti minutách zadíval od pultu na celou kavárnu, znechuceně jsem ohrnul nos. Všude samá srdíčka, andělíčci, růžová, červená, dokonce i ubrusy byla na střídačku růžové a červené a na každém byla ve váze rudá růže a konfety ve tvaru srdíček. Vypadalo to děsivě, já sám bych do něčeho podobného nevstoupil… možná přede dvěma lety, jo… to to tu vypadalo podobně, ale tehdy jsem to moc nevnímal, vnímal jsem Jarka, který tu byl se mnou.

   Ještě teď pořádně nechápu, proč jsem vzal práci v naší oblíbené kavárně. Možná jsem doufal, že sem přijde a omluví se za všechno? Byl jsem bláhový, samozřejmě, že změnil všechna oblíbená místa a vymetá teď místo kaváren bary s nějakým mladým zajíčkem, kterému určitě není víc než sedmnáct. No jo, Jarek měl vždy rád mladší, vždyť i mě sbalil když mi bylo čerstvých osmnáct. Vydrželo nám to čtyři roky a pak… z ničeho nic…

   Zakroutil jsem hlavou a přešel ke dveřím kavárny, abych obrátil ceduli na nápis otevřeno.

   Ani jsem se nestihl vrátit k pultu, když se dveře otevřely a dovnitř vešla menší stará paní. Určitě zase čekala na rohu než bude otevřené, aby mohla přijít na oblíbenou kávu s extra porcí šlehačky.

   „Paní Málková, dobré dopoledne,“ nadhodil jsem zatraceně falešný úsměv.

   „Dominičku, uděláš mi kafíčko?“ usmála se na mě. Přešel jsem k ní, abych jí pomohl z těžkého kabátu a přikývl jsem.

   „Samozřejmě, za chvilku ho tu budete mít. Ještě něco k tomu?“

   „Máte ten výborný jablkový štrůdl?“ zeptala se mě tiše. Chudák se mi jednou svěřila, že neumí nic upéct a nejraději k nám chodí na štrůdl.

   „Samozřejmě, hned vám kousek přinesu,“ přikývl jsem a pozdravil přicházející manželský pár.

   „Paní Málková! Tak dlouho jsem vás neviděl!“ vyřítil se ze zadní místnosti šéfíkův synátor.

   „Maximku! Jsi to ty? Ty jsi vyrostl, je z tebe kus mužského! Kdy ses vrátil?“ usmívala se paní Málková a plácala černovláska po tvářích. Ušklíbl jsem se a odešel dělat tu kávu. Takže Maxim, no vážně krásný jméno. Ušklíbl jsem se, určitě ho vymýšlel šéfík, to je takový větší šílenec.

   Během deseti minut začala být kavárna docela zaplněná. Někdo přišel sám a buď si četl nebo pracoval na počítači (no jo, mít tu wifinu je celkem fajn). Byl slyšet smích a tlachot ukecaných puberťaček, které po mě házely očkem. Byly tu nasáčkované dennodenně a pořád jim nedocházelo, že nemám zájem. Ovšem neházely očkem jen po mě, ale také po drahém Maximovi. Ten už dobrou hodinu seděl u stolu s paní Málkovou a kecal s ní. Štvalo mě to. Nemá mi snad pomáhat? Já se tu můžu přetrhnout, nestíhám všechno a on se tam vykecává.

   „Nemáš mi náhodou pomáhat, Maxímečku?“ zavrčel jsem mu do ucha ne právě přátelsky, avšak už s úsměvem jsem postavil před paní Málkovou dnes už druhou kávu s extra porcí šlehačky. Podíval se na mě se zdviženým obočím, po té se s úsměvem otočil na ženu.

   „Omluvte mě, Nikulín už to nestíhá,“ zablýskl zuby a vstal. Zvedl se mi tlak z toho oslovení. Nesnášel jsem podobné zdrobnělinky začínající na Nik. Naštvaně jsem se otočil k pultu a rychlím krokem vyrazil vyplnit další objednávku. Když jsem se otočil, abych Maximovi řekl, co má udělat, zůstal jsem překvapeně stát. Pendloval mezi stoly a s úsměvem a občas prohozeným slovem se zákazníky sbíral na tác špinavé nádobí. Rychle jsem zavřel pusu, zatřásl hlavou a šel do kuchyně pro palačinky se šlehačkou, které si objednaly ty puberťačky.

   „Ještě něco, dámy?“ usmál jsem se zářivě, spíš bych ale brečel, ty pohledy, co po mně házely, byly vážně k pláči. Já o ně neměl nejmenší zájem. Kdyby tu místo nich seděl nějaký hezký kluk s perfektním zadkem, to už bych si možná dal říct.

   „Zaplatíme,“ pohodila svými dlouhými blond vlasy jedna barbie a blýskla po mě očima. Nadskočila na židličce, až se jí zhoupla ňadra a provokativně se zakroutila. Skoro jsem se rozbrečel, proč zrovna já mám smůlu na prsaté puberťačky, které mi absolutně nesympatizují?

   „Dobře, dohromady nebo zvlášť?“

   „Dohromady.“

   „V tom případě je to celkem 325 korun,“ položil jsem před ně účet. Bloncka si zase pohodila vlasy a položila na stůl 350 korun.

   „To je dobrý,“ zazubila se. S díky jsem posbíral veškeré špinavé nádobí a spěšně odešel. netoužil jsem v jejich přítomnosti setrvat déle, než bylo potřeba.

   „Tohle ti prý mám předat,“ přitočil se ke mně Maxim a strčil mi do ruky tři valentýnky. Protočil jsem oči v sloup a hned je šoupnul do koše. Bylo mi jedno, že ty puberťačky stojí za výlohou a sledují mou reakci. Dnes jsem vážně neměl na nic náladu a úsměvy jsem rozdával jen horko těžko.

   „Není ti jich líto? Támhletu malou jsi rozbrečel,“ kývl černovlásek k té nejmenší holce, která svou objednávku vždycky koktala a klopila zrak k zemi.

   „No tak jsem ji rozbrečel, nesnáším Valentýna, co s tím,“ zahučel jsem a obešel Maxima, abych mohl obsloužit další zákazníky.

   „Proč ho nesnášíš?“ zeptal se se zájmem, když jsme se setkali u jednoho stolu.

   „Co je tě po tom!“ zamračil jsem se a sebral špinavé nádobí. Tak strašně jsem se těšil na polední pauzu. Kousek odtud byla hezká pizzerie, miloval jsem pizzu a už jsem v duchu přemýšlel, kterou si dám dnes.

   „Hele, co se tvářit trošku líp než oslazený citrón?“ šťouch do mě černovlásek.

   „Co přestat otravovat, nemám náladu,“ odsekl jsem.

   „Aspoň malý úsměv, přece všem těm lidem nechceš kazit Valentýna,“ smál se.

   „Nemůžu, z úsměvu mě chytá křeč.“

   „Proto ho musíš víc používat a bude to v pohodě.“

   „Díky, nechci vypadat jako ty. Potkat tě v noci venku, zdrhl bych.“ Max se zasmál, no… musel jsem uznat, že mu to slušelo. Zatřepal jsem hlavou a šel obsloužit nový příchozí pár.

II. část

   Nakonec jsem se přeci jen dočkal vytoužené polední pauzy, popadl jsem bundu, peněženku a zmizel za dveřmi. Věřil jsem, že se Max o tatínkův podnik postará.

   Opřel jsem si hlavu do sedačky a odpočíval. Byl jsem unavený a to bylo prosím teprve poledne, počítal jsem s tím, že největší nával zákazníků bude po obědě a navečer. Naštěstí jsem ukecal šéfíka, že nebudeme dnes prodlužovat pracovní dobu a budeme mít otevřeno jen do desíti, jako v sobotu normálně míváme. Svolil, ale jen proto, že Monika ´je nemocná´ a Petr má zlomenou nohu a já bych tu byl sám s jeho… synátorem.

   „Nazdar nešiko,“ ozvalo se zasmání a následní vrzání židle. Zaúpěl jsem tiše a otevřel oči.

   „Co tu chceš?“

   „Co by, přišel jsem na oběd,“ ušklíbl se a otevřel výběr pizzy.

   „A to si musíš sedat zrovna sem?“ zavrčel jsem.

   „Hmm… jo. Jinde není místo,“ pokrčil rameny a přivolal si servírku, aby si objednal. Zklamaně jsem se rozhlídl, protože měl pravdu, pizzerie byla plná.

   „Ještě pořád jsi mi neodpověděl, proč nemáš rád Valentýna?“

   „Co je ti do toho!“

   „Jsem zvědavý. Budu typovat, ženská?“

   „Ne!“

   „Tak teda chlap?“ zvedl pobaveně obočí.

   „Kurec, dej mi pokoj! Vůbec tě neznám a musíš se mi hrabat v soukromý!“ zavrčel jsem a zakousnul se do pizzy, kterou mi přinesli.

   „Ty jsi teda bručoun,“ zahuhlal, podepřel si bradu a zadíval se na mě.

   „Musíš mi čučet do pusy?“ zamračil jsem se.

   „Hmm… mám hlad,“ broukl a sundal si bundu.

   „No a co!“

   „Hele, kdyby dnes nebylo 14. února, byl bys milejší?“ zeptal se se zájmem.

   „K tobě? Těžko.“ Nastalo mezi námi ticho, během kterého jsem dlabal svou pizzu a Maxim mě okatě očumoval.

   „Jsem Maxim,“ houkl náhled. Překvapeně jsem se na něj podíval.

   „Jo, to už vím, tak proč mi to říkáš?“

   „Ještě jsem se oficiálně neseznámili,“ usmál se a natáhl ke mně ruku. „Maxim Dolanský.“ Dlouho jsem váhal než jsem mu podal ruku.

   „Dominik Vágner.“

   „Těší mě,“ zazubil se a hladově se pustil do pizzy, kterou před něj položili.

   „Hmm,“ zahučel jsem a strčil do úst poslední kousek. Moc se mi nechtělo zpět do kavárny, za ty dva dny, kdy jsem tam byl sám, jsem toho měl plné kecky a představa valentýnského odpoledne v kavárně mě moc nepovzbudila.

   „Zaplatím,“ zavolal jsem na servírku.

   „Nech to tak, zaplatím to,“ promluvil na mě Maxim.

   „Proč bys to dělal.“ Pokrčil rameny.

   „Na seznámení. Jednou já tobě, podruhé ty mě, co říkáš.“

   „Ty si myslíš, že se tu ještě někdy potkáme?“ ušklíbl jsem se a omotal si okolo krku šál.

   „Určitě, moje pozvání snad neodmítneš,“ zazubil se.

   „Moc si nefandi a koukej co nejdříve doklusat do kavárny, za deset minut otvíráme,“ usmál jsem se sladce a odešel.

   Otřásl jsem se zimou, když jsem vyšel ven. Už zase začínalo sněžit a pořádně mrznout. Taková zima už dlouho nebyla. Rychlým krokem jsem se vydal ke kavárně.

   Vyjekl jsem, když mě někdo popadl zezadu kolem pasu.

   „Niký, rád tě vidím,“ zapředl mi do ucha známý hlas. „Jen pro tebe, brouku,“ ovanul mi tvář teplý dech a přede mnou se objevila rudá růže. Vyškubl jsem se ze sevření a otočil se. Stál přede mnou Jarek a usmíval se.

   „Co tu děláš!“

   „Přišel jsem za tebou, je Valentýn a já chci, abys byl můj Valentýn.“

   „Na to zapomeň. Táhni odkud jsi přišel!“ štěkl jsem a otočil se zpět ke kavárně.

   „Niku, počkej. Snad mě dnes večer nenecháš mrznout. Víš jaká je v bytě bez tebe zima?“

   „Zapni si topení a mě přestaň otravovat!“

   „Chybíš mi, zlato.“

   „Ty mě ne, běž si za tím svým zajíčkem!“

   „Ty jsi můj zajíček, Niku. Vrať se ke mně,“ zamumlal mi do ucha a přitiskl se na mé rty. Pokoušel jsem se ho odstrčit, kroutil jsem se jako žížala, aby byl vyšší a silnější. Když se mi probojoval do úst, co nejsilněji jsem ho kousl, až jsem ucítil kovovou pachuť krve. Vyjekl bolestí a odtrhl se o mě. Nečekal jsem jeho prudkou reakci, když mě uhodil do tváře.

   „Hajzle!“ zasyčel a vyplivl krev. Nedíval jsem se na něj, do očí se mi nahrnuly slzy a jen vší silou jsem je držel na uzdě. Tvář mě pálila a v okolí oka jsem cítil nepříjemnou bolest, tušil jsem, že zítra budu mít hezkou ozdůbku.

   „Jdi se vycpat, Dominiku,“ zavrčel a já slyšel mírné křupání sněhu, když odcházel. Klečel jsem na zemi a tiskl si sníh na horkou tvář. Měl jsem vztek! ´Jdi se vycpat?´ jako bych to byl já, kdo někoho přede dvěma lety odkopl!

   „Dominiku?“ uslyšel jsem nad sebou hlas. Ještě víc jsem sklopil hlavu, aby mě neviděl.

   „Běž prosím napřed, já hned přijdu,“ zamumlal jsem. Neposlechl mě, sklonil se ke mně a sundal mi ruku z obličeje.

   „Podívej se na mě,“ přikázal a ukazováčkem mi zvedl bradu. „Proč tě uhodil.“

   „To je fuk, dej mi pokoj,“ zvedl jsem se na nohy a spěšně se vydal ke kavárně.

   „Ne, není. Promiň, byl jsem daleko, než jsem přiběhl, zmizel. Proč tě uhodil.“

   „To-je-jedno!“ odsekal jsem naštvaně a zrychlil krok. U kavárny jsem ale na Maxima musel počkat, neměl jsem klíče. Mlčky otevřel a oba jsme vešli dovnitř.

   „Sedni si,“ přikázal mi. Překvapeně jsem se na něj podíval, milý úsměv zmizel a jeho slova zněla jako nekompromisní příkaz.

   „Nestarej se o mě,“ odstrčil jsem ho naštvaně a pověsil jsem si bundu na věšák. Chytil mě za loket a posadil na židli. Mlčky jsem na něj zíral, proč to dělal? Tohle byl můj problém, ne jeho. Uslyšel jsem otevření dveří a vstal s tím, že půjdu obsloužit zákazníky, když jsem se ale střetl s Maximovým zamračeným pohledem, znovu jsem si sedl.

   „Tady máš, chvilku seď,“ podal mi v utěrce sáček s ledem a sám se vydal obsloužit hosty. Přitiskl jsem si led na tvář a zavřel oči. Kurec, jak já nesnáším Valentýna!

   Na židli jsem seděl asi deset minut, když mi tvář už doopravdy začala mrznout. Vysypal jsem led do dřezu, aby se rozpustil, utěrku pověsil, aby se usušila a vydal jsem se Maximovi na pomoc. Právě včas, kavárna začínala praskat ve švech a bylo vidět, že i když se černovlásek snaží a jde mu to od ruky, nestíhá.

   Nasadil jsem úsměv a přebral pár objednávek. Byla tu spousta párů a když nějaký odešel, hned přišel nový a my měli práce a práce.

   Občas jsem zachytil Maximův pohled, díval se na mě tak zvláštně, ale pokoušel jsem si z toho nedělat hlavu. No tak viděl, jak mě Jarek uhodil, no. Nebyl jsem povinen mu cokoliv vysvětlovat.

   Když se začalo stmívat, zapálil jsem na každém stole svícen a na stěnách to udělal Maxim, při své výšce bych tam nejspíš nedosáhl. Kavárna dostala tajemnou atmosféru, která milence přímo vybízela k tomu, aby sem přišli cukrovat. No… alespoň nebyla moc vidět moje opuchlá tvář, i když ty mlaskavé zvuky a tichý chechot mě začínaly štvát.

   Myslel jsem, že ten večer nikdy neskončí, pořád bylo skoro plno a stále chodili další lidé. Teprve půl hodiny před zavíračkou se to začalo pomaličku vylidňovat.

   Když Maxim v deset zamkl, začal jsem zametat podlahu, abych to měl co nejdříve z krku. Vážně už jsem se těšil domů do sprchy a do postele. Bohužel mě moc nelákala představa půl hodinové chůze nočním Olomoucem v takové zimě.

   Maxim mezitím zvedal židle a potom nastrkal špinavé nádobí do myčky. Nepromluvili jsme ani slovo, bylo to… divné. Celé dopoledne mi pil krev, jak měl furt nějaké narážky a hloupé připomínky, ale teď… od té doby, co mi Jarek vrazil, byl divný. Zamlklý a jakoby zaražený. Už si tolik nepovídal se zákazníky a zdál se i méně usměvavý, zajímalo by mě proč.

   Zhroutil jsem se na židli u jednoho stolu a na chvíli zavřel oči. Vážně už jsem byl za dnešek nachozený a tak daleko domů se mi zas tak moc nechtělo. I když ta horká voda a postel by bodly.

   „Tu máš,“ postavil přede mě Max hrnek s horkou kávou. Překvapeně jsem se na něj podíval, ale tiše poděkoval a usrkl si.

   „Bolí to?“ přisedl si ke stolu též s hrnkem kávy.

   „Už skoro ne,“ zakroutil jsem hlavou a znovu se napil.

   „Tvůj přítel?“ Mlčky jsem se na něj podíval. Neptal se tím způsobem jako ráno, vesele a jakoby jen ze srandy, protože mě chtěl provokovat. Teď to bylo spíš… se zájmem.

   „Bývalý…“ zamumlal jsem a vrátil se v myšlenkách o dva roky zpět.

   „Stalo se něco?“ Nikdy jsem to nikomu neřekl, neměl jsem moc přátel, kterým bych se toužil svěřit, nebyl jsem svěřovací typ, spíš jsem já sloužil jako vrba ostatním. Vždycky jsem je vyslechl a když o to stáli, tak poradil, někdy jsem jen poslouchal a oni byli rádi, že se můžou někomu vypovídat. Já sám o svých problémech, radostech a starostech moc nemluvil. A o svém soukromém životě téměř vůbec. Ale teď… teď jsem dostal chuť se někomu svěřit, dva roky mě to celé užíralo.

   „Chodili jsme spolu čtyři roky. Sbalil mě, když mi bylo osmnáct a jemu dvacet. Bylo to fajn, sice jsme se občas pohádali a rozešli se, ale pak jsme se zase dali dohromady, byl to docela bouřlivý vztah.

   Přede dvěma lety na Valentýna jsme si vyznávali lásku a prožili krásnou noc, ale ráno… vyhodil mě z bytu s tím, že už ho seru a nechce mě už vidět. Myslel jsem si, že si jen dělá srandu, že to nemyslí vážně, ale nejspíš myslel.

   Občas jsem ho vídával ve společnosti jednoho mladýho kluka a nakonec se s tím smířil. Nebyl pro mě, když jsem se díval v čase zpět, pochopil jsem, že to nebyl vztah, po kterém jsem toužil, ve kterém bych chtěl žít. Nefungovalo to, jen já to neviděl nebo spíš nechtěl vidět. Chtěl jsem mít vedle sebe někoho, kdo mi občas řekne, že mě má rád. Nakonec jsem na něj skoro zapomněl.

   Ale dnes… překvapil mě. Chtěl, abych se k němu vrátil, ale já ho odmítl. Nechtěl jsem se k němu vracet, nechtěl jsem, aby mě znovu vyhodil s tím, že už ho štvu, tohle já nemám zapotřebí. Nechtěl se s tím smířit, ale když jsem mu dal jasně najevo, že to myslím vážně… však jsi to viděl,“ povzdechl jsem si a znovu se napil kávy. Mlčel a já byl nejspíš rád, že se k tomu nevyjadřoval.

   „V kavárně se umíš otáčet,“ poznamenal jsem, abych přerušil to hlasité ticho.

   „Jo, když jsem byl mladší, pomáhal jsem tu o prázdninách a přivydělával si,“ usmál se. „Hned po matuře jsem ale odjel do Ameriky, trochu poznat svět a tak. Vrátil jsem se až teď.“

   „Já bych nikam jet nemohl, na jazyky jsem strašné poleno.“ Maxim se zasmál.

   „Abych pravdu řek, pořádně anglicky jsem se naučil až v Americe, i když… americkou angličtinu, takže nic moc,“ ušklíbl se.

   Mlčky jsem sledoval knot jedné ze svíček, jak se vlní a pomalu taví vosk. Trhl jsem sebou, když se Maxim uchechtl, nečekal jsem to.

   „Možná teď není nejvhodnější chvíle to vytahovat,“ ušklíbl se a pořádně se napil. „Ale asi bych se měl omluvit za ten včerejšek. Já do tebe vrazil schválně,“ podíval se na mě. Jeho zelené oči se pobaveně blýskaly a sledovaly mě.

   „Cože?“ myslel jsem, že špatně slyším. Schválně? „Jak to myslíš?“ zavrčel jsem mírně.

   „Nejsem moc nápaditý, chtěl jsem se s tebou seznámit a tohle bylo první, co mě napadlo.“

   „Aha… takže jsi mě opařil kávou a zároveň zasvinil košili,“ odfrkl jsem si, pak jsem se ale zarazil. „Proč ses se mnou chtěl seznámit?“

   „Proč myslíš,“ podepřel si hlavu a zadíval se na mě.

   „Bojím se myslet,“ zahučel jsem a raději se napil chladnoucí kávy.

   „Líbil ses mi. Chtěl jsem tě líp poznat a tak, ale když se tam pak objevil ten chlápek, netušil jsem, co dělat. Nevěděl jsem, jak se cítíš a jak se k tobě chovat,“ řekl a zkoumavě se na mě zadíval. Hleděl jsem na něj neschopen slova. On mě tu balil?

   „Chtěl jsem ti poslat alespoň růži na Valentýna, ale když jsi mi řekl, jak ho nenávidíš, a když jsem viděl, jak dopadly valentýnky těch holek, bál jsem se, aby tak nedopadla i ta chuděra růže.“ Myslel to vážně nebo si dělal jen srandu? Ale… všechny ty pohledy a popichování.

   „To jako… myslíš vážně?“

   „Jo, nejspíš jo.“

   „Uhm… aha,“ podařilo se mi ze sebe inteligentně dostat.

   „Dopadla by stejně nebo líp?“

   „Cože?“ nechápal jsem.

   „Ta růže.“

   „Netuším,“ vyhrkl jsem a vstal od stolu. „Hele, mám to domů docela daleko, už půjdu, díky za pomoc.“ Vřítil jsem se do malé místnosti pro personál, omotal se šálou, hodil na sebe bundu a vyrazil do chladné noci. Ani nevím, proč jsem tak utekl, nejspíš mě překvapil, hodně překvapil. Dva roky o mě jevily zájem maximálně nějaké puberťačky a teď tohle?

   „Niku?“ Otočil jsem se na Maxima, který vyšel ze dveří kavárny jen v mikině. „Krásného Valentýna,“ pousmál se a podal mi rudou růži. Překvapeně jsem zamrkal.

   „J-já…“ zakoktal jsem a upíral pohled na květinu ve své ruce.

   „Můžu tě zítra pozvat do kina a pak třeba na večeři?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl, tohle myslel skutečně vážně?

   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Nadšení v jeho očích viditelně pohaslo, myslel to tedy vážně? Se mnou?

   „Aha, tak promiň, že… jsem tě otravoval,“ řekl a otočil se zpět ke kavárně.

   „Zítra má mamka narozeniny, slíbil jsem jí, že přijedu. Co třeba v pondělí?“ řekl jsem nejistě. Otočil se a zazubil se na mě. Znejistěl jsem.

   „To zní dobře,“ přikývl. „Budu se těšit. Stavím se pro tebe, máš službu v kavárně, ne?“

   „Jo, mám.“

   „Tak platí.“ Mírně jsem přikývl a pomalu se otočil k odchodu. Bylo to správné rozhodnutí? Je to jen… schůzka, nevinná.

   „Krásný zbytek Valentýna, třeba na něj změníš názor,“ chytil mě Max za ruku a vtiskl letmý polibek na rty. Překvapeně jsem zamrkal. „Dobrou noc,“ usmál se a vrátil se do kavárny.

   Jako v mátohách jsem se dotkl rtů, které mě neskutečně pálily a zimou to určitě nebylo. Možná má pravdu, třeba má Valentýn skutečně něco do sebe. Pousmál jsem se, přivoněl k růži a spěšně se vydal domů.