Minde

(Sean)

   Naposled jsem zkontroloval masku ve zpětném zrcátku a nadechl jsem se. Asi jsem se vážně zbláznil, ale když už jsem tady, tak jsem to nemohl vzdát. Byla sice pravda, že toho nejspíš budu litovat, ale víc bych litoval toho, kdybych se o to alespoň nepokusil.

   Vysedl jsem z auta a zamířil do haly, odkud už se ozývala vánoční hudba.

O týden dříve:

   „Tak co, jak ti dopadlo rande,“ vyhrkl Dan, jen co jsem se posadil naproti němu.
   „To bylo naposled, co jsi mi nějaké domlouval,“ ušklíbl jsem se a objednal si u číšníka pivo.
   „Co se ti zase nelíbilo, vždyť byl roztomilej, chytrej a líbil ses mu.“
   „Bylo to děcko, že tam začal básnit o Justinovi Bieberovi, to bych ještě zvládl, ale to, že začal šišlat na mě a začal mi říkat ňunínek, to bylo fakt moc,“ ušklíbl jsem se a vypil jsem polovinu piva, které mi donesli, zatímco Dan chytal křeče od smíchu.
   „Že ňunínek, já se doseru… asi ti tak začnu taky říkat.“ Tiše jsem zavrčel, ale nakonec jsem to nechal být.
   „Dobře, tenhle byl asi trochu extrém, ale ten před ním přece nebyl tak zlý,“ zadíval se na mě. Byl posedlý tím mi někoho najít, nemohl pochopit, jak můžu být 2 roky sám, když mi předhazuje ty nejkrásnější gaye z okolí tří set kilometrů.
   „Přiznej se, kámo, že ty seš furt zabouchlej do svého bráchy,“ zadíval se na mě s vážným pohledem. Bylo mi jasné, že kdybych se pokusil lhát, hned by to poznal.
   „Já nevím, asi jo,“ rozhodil jsem rukama a prohrábl si vlasy. Kdysi jsem si myslel, že mám Adama rád jako sourozence, ale pak jsem začal žárlit na každého, kdo se objevil v jeho blízkosti a projevil o něj zájem. Chtěl jsem ho pro sebe, ale nemohl jsem s tím nic dělat, pořád to byl jen můj malej bráška.
   „Asi?“
   „Já nevím, snažím se s ním trávit co nejmíň času.“
   „To rovnou můžeš říct, že jsi v tom až po uši. Bože Seane, ty seš případ.“
   „Můžu snad za to? Myslíš, že dělám schválně, že si furt nemůžu někoho najít? Ale nikdo není…“
   „…jako on, je mi to jasné.“
   Povzdechl jsem si, jo, měl pravdu, nikdo nebyl jako Adam. Každého jsem srovnával s ním. Nikdo neměl úsměv jako on, tak zářící oči a nikdo ve mně nevyvolával tak silnou potřebu ho chránit, objímat a líbat ho.

   „Tak fajn, vzdávám to.“
   „No konečně,“ ušklíbl jsem se a znovu se napil, někdy bylo už únavné a otravné, jak mě honil z jednoho rande na druhé.
   „Jo… dám tě dohromady s Adamem.“ Tím posledním lokem jsem se začal dusit.
   „Cože?“
   „Jak cože, ty se ještě ptáš? Jsi do něj už hezkou dobu zabouchlej, tak to zkusíš s ním.“
   „Možná ti unikl jeden malý detail… je to můj bratr.“
   „No a? Děcka mít stejně nebudete, a když o tom tak přemýšlím… docela by vám to i slušelo.“
   „Ty jsi fakt pako.“
   „Hele, já se snažím, abys už nebyl sám jako kůl v plotě a ty se mi takhle odvděčuješ.“
   „Fajn a jak to jako chceš udělat. Těžko za ním dojdu a: Hele Adame, už jsem do tebe pár let zabouchlý, nechceš to zkusit se svým bráchou?“ ušklíbl jsem se.
   „Seš pako,“ zavrčel. „Do Vánoc vás dám dohromady.“
   „Vánoce jsou za týden.“
   „No vidíš, tak já valím vymýšlet plán a ty to za mě zaplať,“ uculil se, líbnul mě na tvář a zmizel dřív, než jsem stihl protestovat. Povzdechl jsem si a dopil. Bylo mi jasné, že bych si neměl dávat žádné naděje a pro jistotu už si hledat byt na opačné straně zeměkoule, protože až se mi vysměje, pokud se to dozví, už nikdy se mu nebudu moct ukázat na očích.

Současnost:

   Vstoupil jsem do místnosti a rozhlédl se kolem. Bylo tu docela dost lidí, ale já hledal jen jednu určitou osobu. Adama. Naštěstí jsem věděl, co má na sobě, slídil jsem mu v pokoji, protože poznat ho pod maskou v téhle kopě lidí… to bych to dřív vzdal. Ještě teď jsem nedokázal pochopit, jak jsem na ten Danův nápad vůbec mohl kývnout.

O 5 dní dříve:

   Cukl jsem sebou, když se mi vedle hlavy rozeřval mobil. Tuhle melodii jsem měl jen u jednoho člověka, proto jsem se ji první snažil ignorovat, ale nakonec se to nedalo vydržet.
   „Bože co chceš, víš, kolik je hodin?“ zavrčel jsem a promnul si oči.
   „Bůh mi můžeš říkat, až ti řeknu, co jsem vymyslel.“
   „Zase nějakou hovadinu.“
   „No dovol, už vím, jak tě dát dohromady no… s tvým bráchou.“ Tiše jsem zaúpěl. Netušil jsem, jestli mám chtít slyšet ten jeho návrh. Jeho nápady byly občas i životu nebezpečné a on se do nich ještě s chutí vrhal.
   „Nebuď protivný.“
   „No dobře, tak povídej.“
   „Říkal jsi, že Adam jde na tu vánoční párty v maskách ne? Tak prostě půjdeš taky.“
   „Aha a to je ten tvůj geniální nápad?“ ušklíbl jsem se pochybovačně.
   „To víš, že jo. Pod maskou tě nepozná, bude tam hluk, nepozná ani tvůj hlas, to mám odzkoušený, můžeš s ním tančit, kecat, a pokud to půjde dobře, třeba mu později řekneš, že seš to ty.“

Současnost:

   Řeknu, že jsem to já… jasně, vždyť já ani nevěděl, jak na něj začít mluvit, co začít dělat. Poslední dobou jsem se mu spíš vyhýbal a domů moc nechodil.

   „Čum, hen ho máš,“ šťouchl mě někdo do zad.
   „Ty vole, co tu děláš,“ zavrčel jsem tiše na Dana.
   „Co asi, přišel jsem ti fandit a dohlídnout na to, abys to zkusil a ne abys stáhl ocas a zdrhl.“
   „Zalez nebo jdu pryč.“
   „No jo, vždyť už jdu.“

   Přestal jsem ho vnímat a pohledem vyhledal blonďatého kluka se stříbrno-zelenou maskou. Usmál jsem se, vypadal ještě víc roztomile, než obvykle.

   „Smím prosit?“ přešel jsem k němu a šeptl mu do ucha. Otočil se a zadíval se na mě.
   „Já? Slečen je tu dostatek a já se k nim neřadím,“ usmál se.
   „Proto bych raději tančil s tebou,“ usmál jsem se. Tiše se zasmál, ale odložil skleničku a kývl.
   „A co tak vzbudilo pozornost právě o moji osobu,“ usmál se, když se začal pohybovat podle mě.
   „Možná ten úsměv, který nejde přehlédnout.“
   „Wow, většinou mi každý říká, že mám hezký zadek, příjemná změna,“ zasmál se tiše.
   „Upřímný úsměv je kolikrát lepší než sexy zadek patřící namyšlenému snobovi,“ usmál jsem se.
   „A já nejsem namyšlený snob?“ zasmál se.
   „Nemyslím si to,“ usmál jsem se. Spíš jsem si tím byl jistý. Napamatuju se, že by se Adam někdy choval sobecky, spíš všem vždycky vyšel vstříc. I s touhle akcí pomáhal on.  
   „Wow, ani nevím, zda si to zasloužím.“
   „Určitě,“ usmál jsem se a koutkem oka zaregistroval, jak na mě Dan dělá opičky se zdviženými palci a úsměvem od ucha k uchu.
   „A svoje jméno mi řekneš?“
   „Není to účel masek? Zůstat v anonymitě a prostě si to užít bez předsudků?“ pousmál jsem se.
   „To je pravda, ale má to svoje nevýhody.“
   „Třeba?“ pousmál jsem se.
   „Jméno výborného tanečníka,“ usmál se. Pobaveně jsem zakroutil hlavou.
   „Výborného? Už dvakrát jsem ti šláp na nohu.“
   „To je pořád dobré skóre,“ zasmál se.
   „No… snažím se,“ usmál jsem se a podtočil ho pod rukou, než jsem si ho k sobě znovu přitáhl. Zvedl ke mně oči a já měl pocit, že se v nich můžu utopit. Byl dokonalý a já ho nemohl mít, tohle celé byla blbost, byl to můj malej bráška a zasloužil si někoho lepšího, než byl kluk, se kterým 19 let vyrůstal.

   „Víš, že stojíme pod jmelím?“ lehce naklonil hlavu na stranu a usmál se. Nadzvedl jsem obočí a zvedl hlavu. Měl pravdu. Třpytilo se nad námi a já najednou nevěděl, co mám dělat. Zadíval jsem se na Adama, ale ten se jen usmíval.
   „Myslím, že bychom neměli porušovat tradice, nosí to smůlu,“ šeptl a natáhl se ke mně. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě jsem se sklonil a přitiskl se na jeho rty, které už jsem tak dlouho toužil ochutnat. Dlaní jsem sklouzl na jeho pas a užíval si jejich chuť. Nevím, jak dlouho to trvalo, připadalo mi to jako věčnost, ale také jako pouhá sekunda.

   „Možná bychom…“
   „Tady jsi, máme problém s tím umělým sněhem,“ chytl ho za ruku nějaký kluk a začal někam táhnout, než vůbec stihl protestovat. Mlčky jsem se za ním zadíval, teď už jsem mu to vůbec nemohl říct, vždyť jsem se líbal s bráchou, zabil by mě, kdyby se dozvěděl, jak jsem ho vodil za nos a jak ho využil. Nadechl jsem se, otočil se a zamířil k východu.

   „Seane… Seane kam jdeš.“
   „Kam asi, domů.“
   „Blázníš? Vždyť jsi ho políbil.“
   „Jo a proto mu nemůžu říct, kdo jsem. Zabil by mě. Raději snesu být bráchou, než aby mě probodával nesnášenlivými pohledy.“
   „Ale…“
   „Nech to být, užij si svátky,“ kývl jsem na něj a zmizel venku.

***

   Ze štědrovečerní večeře jsem se nakonec vyvlékl s tím, že jsem nemocný. Asi jsem byl srab, ale nedokázal bych se na něj celý večer jen dívat a sledovat jeho šťastný úsměv.
   Raději jsem seděl v bytě se sklenkou vína a koukal na pohádky. Po pravdě jsem docela litoval toho, že jsem na ten večírek šel, že jsem ho políbil. Teď mi bylo ještě hůř, ten pocit držet ho a alespoň na chvilku ho mít pro sebe… ten mi bude chybět.

   Tiše jsem zavrčel, když se ozval zvonek. Chystal jsem se ho ignorovat, stejně jsem předpokládal, že je to jen Dan, který mi vytrvale nadával do hlupáků, že jsem to vzdal. Ale zvonek nejspíš nehodlal přestat zvonit.
   Nakonec jsem přeci jen vstal a jen v obyčejném tričku a vytahaných teplácích prudce otevřel dveře.
   „Co je,“ vyštěkl jsem, teprve potom jsem se zarazil.
   „Vánoce, pokud vím. Můžu dál?“ usmál se Adam a já jen naprázdno otevřel pusu. Jeho jsem tu absolutně nečekal, ale nakonec jsem ustoupil.
   „Mamka by nebyla nadšená, že se syn místo smrtelné postele válí s vínem u televize,“ ušklíbl se.
   „Ehm… no…“ netušil jsem, co říct. Byl jsem přistižen při činu a bylo navýsost jasné, že mi nic není.
   „Já jí to neřeknu,“ usmál se a zamířil do kuchyně, kde začal vybalovat obsah tašky. „Ale večeři snad neodmítneš, beztak sis udělal nějakou čínskou polévku a to bylo vše, co?“
   „Tak nějak,“ kývl jsem a lehce nadzvedl obočí nad vším, co vytáhl. Ryba, salát, dokonce i cukroví a v termosce svařené víno.
   „Aspoň mi podej talíře a nekoukej tak vyjeveně,“ zasmál se tiše. Teprve pak jsem se rozpohyboval a podal mu talíře a aspoň skleničky na ten svařák.
   „Co tu vůbec děláš.“
   „Na Vánoce by neměl být nikdo sám,“ usmál se a mrkl na mě.
   „Kvůli mně jsi nemusel.“
   „Chtěl jsem,“ pousmál se. „Tak sedej,“ dal přede mě talíř a sám sedl ke svému. Vypadalo to úžasně, mamka byla skvělá kuchařka, takže jsem ani neváhal, posadil se a pustil se do toho.

   „Pochval to mamce, bylo to výborné, jako vždy.“
   „Snad už mě nevyháníš,“ zasmál se tiše a naskládal nádobí do myčky.
   „To ne,“ pousmál jsem se.
   „To je dobře, protože jsem přinesl ještě něco,“ usmál se a přešel ke svému kabátu, ze kterého vytáhl větvičku jmelí. Na okamžik jsem se zasekl, ale snažil se to přejít, bylo to jen jmelí, žádný skrytý význam, i když ten lesk v Adamových očích byl podezřelý.

   „Minule jsi tu pusu odflákl, bráško, měl by sis vylepšit reputaci,“ naklonil hlavu a uculil se. Já se zmohl jen na pouhé otevírání a zavírání pusy. Jak jsem někdy mohl Danovi věřit, nebo sakra jak se to dozvěděl, kdo mu to řekl, jestli to byl Dan, zabiju ho.
   „No nekoukej tak…“ zasmál se a přešel ke mně. „Tvoje oči bych poznal všude,“ usmál se, zadíval se mi do nich a já měl znovu pocit, že se v těch jeho utopím.
   „Nebo už o to nestojíš?“ lehce nadzvedl obočí.
   „A ty bys chtěl?“ na víc jsem se nezmohl. Pořád jsem to nějak nemohl pochopit, on celou dobu věděl, že jsem to já? Poznal mě podle očí?
   „Chtěl? Kdyby ne, nenechám to na tom večírku zajít tak daleko.“
   „Jsem… tvůj brácha.“
   "Takže jsi změnil názor,“ šeptl a spustil ruku se jmelím. Nevěřil jsem tomu, on vážně stál o svého bráchu? O mě? Nadechl jsem se a přitáhl si ho k sobě.
   „To ani v nejmenším,“ zašeptal jsem, sklonil se a přitiskl se mu na rty. Bože, líbal jsem tu svého bratra, ale momentálně mi to bylo úplně jedno. Dlaní jsem přejel po jeho boku a užíval si to – jeho rty, blízkost, doteky. A když jsem se poodtáhl a zadíval se do těch jeho zářících očí, byl jsem ztracený úplně.

   „Myslím, že tohle bylo o hodně lepší,“ usmál se.
   „Já doufám, že to bude ještě lepší.“
   „Tak to si piš, že bude,“ zasmál se, chytil mě za ruku a odtáhl do obýváku, kde mě posadil na gauč a drze se mi vetřel do klína. Tiše jsem se zasmál, ale objal ho.
   „Víš, že jsi měl štěstí, že jsem tě poznal?“ uculil se, když si hlavu uhnízdil na mém rameni. „Protože ty bys mi to nikdy neřekl, co?“ ušklíbl se.
   „No… nejspíš ne,“ šeptl jsem a lehce mu prohrábl vlásky.
   „Po pravdě jsem si první říkal, co blbneš, ale pak mi došlo, že nejspíš předpokládáš, že jsem tě nepoznal. To ses vážně tak bál, že tě pošlu do prdele?“
   „A ještě víc, že mě označíš za úchyla, kripla a pokaždé, když se na mě podíváš, budeš vypadat znechuceně,“ ušklíbl jsem se. Rozesmál se.
   „No, tak se na nás možná budou dívat rodiče, až se to dozví.“
   „Myslím, že je mi to teď docela jedno, letos jsem dostal ten nejhezčí dárek na Vánoce, který všechno přebije… svého nádherného brášku.“