Jdi na obsah Jdi na menu
 


Černobílý Silvestr

31. 12. 2020

(Kain)

   Chladil jsem si čelo o studenou okenní tabulku a sledoval bílé vločky líně se vznášející vzduchem. Byl to už týden, co jsem Jakea neviděl. Prý se tu stavil ráno na Štěpána popřát hezké svátky, jenže to jsem já měl ještě půlnoc. Nevěděl jsem, jak si to vyložit. Ten večer před Štědrým dnem, kdy mě líbal pod větvičkou jmelí, ta chvíle byla nezapomenutelná, ale od té doby… jakoby se stáhl. Dopili jsme punč a šli spát, trochu rozpačitě a každý zvlášť, já do svého starého pokoje a on do pokoje pro hosty. Dlouho jsem nemohl usnout, napínal jsem uši, jestli neuslyším kroky, jestli za mnou nepřijde, několikrát jsem byl u dveří i já a chtěl jít za ním, chtěl pokračovat, ale vždycky jsem se nerozhodně vrátil zpět do postele. Nakonec jsem usnul a zaspal jeho odchod i příjezd rodičů. Počasí se do rána natolik umoudřilo, že se jim už kolem poledne podařilo dostat se zpět na farmu. Po splnění všech povinností vůči zvířectvu nás čekal dlouhý rozhovor ohledně mamčina současného zdravotního stavu. Jake měl pravdu, život vždy nebyl jen bílý nebo černý, byl černobílý… v tomto případě to znamenalo to, že je mamka po úspěšné operaci prsu a po sérii radioterapie, která jí právě před Vánoci skončila s velmi slibnými výsledky. Podle slov doktorů byla nyní v remisi, což byla dobrá, i když černobílá zpráva. Ale i díky tomu se Štědrý den nakonec vydařil, všechno bylo skoro jako vždycky, mamka dokonce přemlouvala Jakea, aby zůstal taky, že přeci nebude v hájence sám, ale ten odmítl, že má ještě spoustu pochůzek po lese. V tu chvíli jsem byl rád, netušil jsem, jak se k němu chovat, proč mě políbil, jestli to mělo důvod nebo to bral vážně jen jako zvyk a srandičku, ale když jsme pak seděli u stromečku, dokázal jsem sledovat jen jmelí a myslet na něj. Nechápal jsem to, nikdy jsem se do nikoho nezbláznil natolik, abych na něj nebyl schopný přestat myslet a rozhodně ne po jednom dnu.

   Pootočil jsem hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř proklouzla Sarah.
   „Co tu sedíš tak sám? Mamka udělala dole svařák, máš si jít dát.“
   „Díky, ale teď nemám chuť,“ pousmál jsem se.
   „Kecy, myslíš na Jakea, co?“ sedla si vedle mě a probodla mě zpytavým pohledem.
   „Nemel, proč bych na něj měl myslet?“
   „Protože se ti líbí a neříkej, že ne. Cukneš sebou pokaždé, když někdo vysloví jeho jméno a našpicuješ uši, aby ti nic neuniklo, toho jsem si za těch pár dnů už všimla.“ Naprázdno jsem otevřel pusu, nedokázal jsem pochopit, jak do mě mohla tahle čtrnáctiletá copatá holka takhle vidět.
   „No nekoukej, vím, že mám pravdu,“ usmála se vítězoslavně.
   „Možná,“ zamračil jsem se na ni. Neměl jsem rád, když mi někdo lezl do soukromí, neměl jsem rád, když se mi někdo snažil radit ve vztazích, když se mi do nich někdo montoval, nikdy jsem doma žádnou ze svých známostí nepředstavil, protože se mi prostě příčilo, že by se v tom každý vrtal.
   „Tak proč tu sedíš?“
   „Měl bych tu snad tančit čtverylku?“ nadzvedl jsem obočí a hned na to podrážděně zavrčel, když mě Sarah praštila do ramene.
   „Je Silvestr, máš dvě možnosti, buď sejdeš dolů a budeš ho slavit s námi nebo zvedneš prdel a půjdeš za ním.“
   „A co třetí možnost, budu sedět tady a o půlnoci půjdu spát. Sarah, nepleť se do toho, jo? Na tohle jsi ještě moc malá.“
   „Malá možná, ale chytřejší, než ty. Taky se Jakeovi líbíš.“
   „Co? A to víš prosím tě jak?“ zarazil jsem se.
   „Oba se chováte nelogicky. Hele víš co, přestaň se se mnou dohadovat a jdi za ním. Když to bude trapas, popřeješ mu šťastný nový rok a vrátíš se, to je toho,“ protočila oči a vstala. Nechápal jsem, kde se to v té malé holce bralo, Nick zřejmě nebyl jediný, kdo až příliš rychle dospěl, rychle ho dohnala i Sarah.
   „A švihni sebou, za chvilku už bude tma,“ mrkla na mě ode dveří a zmizela. Znovu jsem se zadíval z okna a zamyslel se. Chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem vědět, jestli by z toho mohlo být něco víc, Jake sice nebyl úplně můj typ, postavou to ano, ale obyčejný hajný… to jsem měl rozhodně navíc. Rozhodně jsem neměl na to žít celý život někde v divočině. Nebo měl? Stačilo pár dnů, abych zajel zpět do starých kolejí, abych si užíval toho klidu a čerstvého vzduchu namísto výfukových zplodin, které jsem byl nucen pořád dýchat. Šéf mě poslední dobou jen nehorázně sral, proto jsem se taky na všechny plány ve městě vykašlal a přijel sem.

   Zamračil jsem se, Sarah měla pravdu, co tady, slavit nový rok s rodiči a čtrnáctiletými dvojčaty? Z toho už jsem vyrostl, chtěl jsem něco víc. Vstal jsem a natáhl na sebe nějaké teplejší oblečení, abych nebyl po cestě úplně jako rampouch.

   „Jdu ven, kdybych se nestihl vrátit, tak hezký nový rok,“ houkl jsem na naše do obýváku a vyrazil ven. Vánice už sice ustala, přesto všude ležel skoro metr těžkého mokrého sněhu. Víc jsem si narazil čepici na uši a rozešel se směrem k hájovně.
   Cestu jsem znal dobře, ale byla obtížnější, než jsem si ji pamatoval, nebo jsem ji možná nikdy neabsolvoval v takovém počasí. Už v půlce cesty jsem funěl jako parní lokomotiva, sníh jsem měl snad všude a krutě litoval, že jsem si nevzal Drakea. Stmívalo se navíc čím dál rychleji, což ještě víc znesnadňovalo cestu.
   Tiše jsem nadával, sněhu mi přišlo čím dál víc a nelíbilo se mi, že jsem pořád neviděl hájovnu, ani žádné světlo v dálce, prostě nic. Bylo to divné, byl jsem si jistý, že už bych ji měl vidět, že bych tam měl skoro být, už mě dokonce napadlo, že jsem se i ztratil, ale to jsem si nechtěl připustit, tak hloupý a dezorientovaný jsem snad ještě nebyl.

   „Do háje!“ vyjekl jsem, když jsem jednou nohou zahučel pod tenkou vrstvu ledu. Věděl jsem, že je tu rybník, ale měl jsem za to, že jsem o pár set metrů dál, a i kdyby ne, měl být pořádně zamrzlý, byla ale pravda, že sem chodila pít zvířata, která si ten led uměla rozbít. Vytáhl jsem nohu a kus poodešel, měl jsem vztek, chtělo se mi brečet, proč tu já ze sebe dělám kokota. Zima mi byla, z nohy se mi teď navíc stával rampouch a pořád jsem neviděl žádné blbé světýlko z hájovny.
   Naštvaně jsem vytáhl mobil a začal si pod nohy svítit, vidět už skoro nebylo a doopravdy jsem netoužil po tom ztratit se v lese. Naštěstí jsem se rychle zorientoval a vrátil se k původnímu směru, ze kterého jsem se maličko odchýlil. V dálce jsem dokonce konečně zahlédl siluetu hájovny, ale světlo nikde. Bylo možné, že Jake už spal, neznal jsem jeho návyky, no rozhodně i kdyby spal, měl smůlu, k hájovně to bylo blíž, než se teď vracet domů, navíc v té tmě bych to už asi nezvládl, určitě ne v celku nebo ve zdraví.

   Zadýchaně jsem se doplahočil k domu, opřel se dlaněmi o kolena a vydýchával se. Od úst mi stoupala pára, třásl jsem se jako sulc a nohu skoro necítil. Přesto jsem zvedl ruku a hlasitě zabušil na dveře. Neozvalo se nic, ani štěkot toho bígla, který s Jakem všude chodil. Tiše jsem zaúpěl, to snad nemohla být pravda, kde byl? Už byla tma jako v pytli, na obchůzce v lese tedy těžko. Možná jel do města? Nebo k někomu do vesnice? Oslavit Silvestr s někým jiným, o koho měl zájem? V duchu jsem proklel Sarah a ty její nápady.
   „Jakeovi se líbíš, no jasně, kurva práce,“ vyhrkly mi skoro slzy vzteku. Vážně mi byla zima a nikam jinam jsem se odtud vydat nemohl. Promnul jsem si paže, zkusil jsem vzít za kliku, ale bylo zamčeno, nic jiného jsem ani nečekal. Zhluboka se nadechl a vydal se alespoň okolo hájenky. Na rozdíl od ní stáj zamčená nebyla a rozhodně tam bylo o něco přívětivěji než venku. Koně byli taky pryč, nebylo tedy pochyb, že Jake si někam vyjel. Zavrtal jsem se do sena a přitáhl nohy k tělu. Dnešek mi byl vážně čert dlužný, jak mně teď chyběl můj malý byt ve městě, moje práce a dokonce i odporný šéf, který mě k ničemu nechtěl pustit, i když dobře věděl, že jsem víc než kvalifikovaný.

   „Kaine? Kai!“
   Někdo se mnou třásl a snažil se mě vzbudit z příjemného snu. Nechtěl jsem se vzbudit, právě se mi zdálo, jak ležím na pláži, slunce příjemně hřeje a vlny naráží do skal. Při dalším hrubém zatřesení jsem ale nakonec pootevřel oči a zadíval se do Jakeovy tváře. Ustaraně si mě prohlížel, i když sám byl pokrytý vrstvou sněhu.
   „Dobrý? Pojď honem do tepla, jsi jako kostka ledu,“ pomohl mi na nohy. Byl jsem tak ztuhlý, že jsem skoro nemohl ani chodit, ale myšlenka na plápolající krb mě donutila těch pár kroků do hájovny udělat.
   Jake mi pomohl posadit se na židli a sám rychle přešel ke krbu, aby oheň rozdělal. Znovu jsem se roztřásl jako osika a rozhlédl se kolem. Bylo to tu jiné, než když jsem tu byl jako malý s otcem, hezčí, uspořádanější a útulnější.

   „Svlékni se, tady máš něco suchého a teplého, postarám se o koně a hned přijdu,“ podal mi hromádku s oblečením, deku a zmizel. Zhluboka jsem se nadechl, sundal rukavice a prokřehlými téměř necitlivými prsty začal sundávat vlhké oblečení. Trvalo mi to, rozklepal jsem se ještě víc, ale jakmile jsem na sebe natáhl Jakeovo oblečení, zabalil se do deky a posadil se ke krbu, trochu se mi ulevilo. 
   Pootočil jsem hlavu, když se Jake vrátil, sundal si bundu, boty, klobouk a hned zamířil do kuchyně, odkud jsem během chvilky uslyšel pískání konvice.

   „Jak ti je?“ přičapl ke mně a podal mi kouřící hrnek čaje, který jsem třesoucíma se rukama přijal.
   „Trochu lepší,“ pousmál jsem se nejistě.
   „Mrzí mě to, snažil jsem se vrátit co nejdřív, ale zase začalo sněžit,“ prohrábl si rozpačitě vlhké vlasy.
   „Kde jsi v takovém počasí byl?“ zacvakal jsem zuby a usrkl čaje, musel jsem se pousmát kombinaci černého čaje s pořádnou dávkou rumu.
   „Zdá se, že stejně jako ty, jel jsem za tebou, museli jsme se na cestě minout,“ zacukaly mu koutky a v očích pobaveně zajiskřilo.
   „Za mnou?“ nadzvedl jsem obočí, tuhle odpověď jsem čekal ze všech nejméně.
   „Ano. Vím, že jsem se ti poslední týden vyhýbal a že to bylo ode mě dost trapné po tom polibku, omlouvám se. Netajím se tím, že se mi líbíš, je to bláznivé, vím, ale ten den s tebou byl příjemný, nejpříjemnější za poslední rok, i když jsi občas trochu vrčel,“ zasmál se tiše. „Ale chápu, že jsi z města a chceš se tam vrátit a pro mě to úplně není. Přesto… musel jsem tě ještě vidět,“ pousmál se na mě. Překvapeně jsem ho sledoval. Líbil jsem se mu a vyhýbal se mi proto, aby to tolik nebolelo, až se vrátím ke svému životu ve městě?
   „Uhm… aha…“ to bylo jediné, co jsem ze sebe dostal. Na takovou upřímnost jsem nebyl připravený, překvapil mě. Každý kolem mě většinou jen mlžil, marně sliboval, na tohle jsem nebyl zvyklý. Tiše se zasmál.
   „To je všechno, co mi řekneš? Kam ses vydal ty, co? Sám a po tmě,“ nadzvedl pobaveně obočí a založil si ruce.
   „No… to Sarah,“ zamlžil jsem.
   „Co Sarah? Ta tě sem těžko dovlekla,“ zasmál se pobaveně. Pevněji jsem v dlaních sevřel hrnek, štval mě, užíval si, jak jsem v úzkých, jak nevím, co říct.
   „Tvrdila, že se ti líbím,“ přiznal jsem neochotně částečnou pravdu a zahleděl se do hrnku. Čaj i teplo z krbu už mě příjemně rozehřívalo.
   „Tak to už jsme si ujasnili, že je pravda. A co ty, jaký názor máš na mě ty?“ usmál se. Nedal se odbýt, zatímco mě stoupala červeň do tváří.
   „No jo,“ zamrčel jsem tiše, bylo mi trapně, neuměl jsem někoho balit, vždycky někdo sbalil mě.
   „Jo co?“
   „Jo, líbíš se mi,“ zamumlal jsem nakonec neochotně. Ticho, které se mezi námi rozhostilo, přerušovalo jen tiché praskání dřeva z krbu. Sám jsem měl oči přišpendlené k hrnku ve svých rukou a sledovat hladinu chládnoucího čaje.
   „Už než jsem přijel, tak jsem uvažoval, zda se nevrátit úplně, s prací nejsem moc spokojený. Jsem veterinář a dělám jinému jen poskoka, skoro k ničemu mě nepustí. Tady bych se uplatnil víc,“ lehce jsem se kousnul do rtu. To byl hlavní důvod, proč jsem přijel, měl jsem konečně dostat příležitost, mít na starost ambulanci přes svátky a ten blb se jen zasmál, že si jen dělal srandu a raději zavře, než aby mě tam nechal samotného, to byla poslední kapka, dal jsem výpověď.“ Jake ale stále mlčel. Bylo to nepříjemné, nevěděl jsem, co si o mně myslí, myslel jsem, že tohle chtěl slyšet, to jsem se pletl? Nadechl jsem se a nakonec se odvážil k němu zvednout oči. Pobaveně se usmíval, natáhl se a sebral mi hrnek z ruky.
   „To je přece dobře, ne?“ usmál se, jednou dlaní vklouzl pod deku, kterou jsem měl přes sebe přehozenou, přejel mi po boku a jemně se mi natiskl na rty. Na rozdíl ode mě je měl teplé a měkké, dokonalé, zatočila se mi z toho hlava, okamžitě jsem zatoužil po tom mít víc. Objal jsem ho okolo krku a náruživě mu začal polibky oplácet. Chtěl jsem ho, víc než kdy kohokoliv jiného.

   „Nemusíme…“ zašeptal mezi polibky, zatímco jsem bojoval s jeho svetrem a snažil se prsty dostat pod něj.
   „Ale můžeme, chceš mě nechat zmrznout?“ zamumlal jsem, o těchto věcech jsem se bavit neuměl, raději jsem měl skutky. Pobaveně se rozesmál.
   „Máš pravdu, to doopravdy nechci a asi bych měl odčinit, že jsi skoro zmrznul kvůli mně,“ usmál se a klínem se otřel o můj. Vzrušeně jsem vydechl, cítil jsem jeho tvrdost, byl na tom dost podobně jako já. Zbrkle jsem z něj začal sundávat veškeré oblečení a nespokojeně u toho vrčel, měl toho na sobě až příliš. Když se však napůl vyslečený zasekl v triku a svetru a nešlo to ani tam ani zpět, podrážděně jsem zavrčel, což ho znovu rozesmálo.
   „Klid, já ti přece nikam neuteču,“ usmál se a shodil horní vrstvy oblečení. Spokojeně jsem se kousnul do rtu a ve slabinách mi škublo, když jsem se zadíval na jeho širokou mírně zarostenou hruď. Tohle byl kus chlapa, ne ti rádoby modelové, kteří si holili ty tři chlupy, co jim tam rostly a ještě na to byli pyšní. Já byl svlečený během pár sekund, neměl jsem s tím takový problém, Jakeovo oblečení mi bylo větší a tak snadno sklouzlo na zem. Dokonce mi přestala být zima, rozpaloval mě jen pohled na muže před sebou.
   Vrhl jsem se k pásku jeho kalhot, ale zaraženě k němu zvedl oči, když mi chytil ruce a pomalu je odtáhl.
   „Nespěchej, máme přece celou noc,“ usmál se a přetočil mě na čtyři. Nespokojeně jsem zavrčel a pokusil se přetočit zpět, tak mi kazit výhled a zábavu, ale Jake trval na svém, dlaň mi položil mezi lopatky a jemně přitlačil k zemi. Chvilku jsem ještě zkoušel protestovat, než jsem se podvolil a provokativně na něj vystrčil zadeček. Znovu jsem zaslechl ten jeho tichý smích, a jak mi sundává i poslední kousek mého oblečení. Bylo to nefér, on měl na sobě pořád ještě kalhoty. Chtěl jsem zase zaprotestovat, ale jakmile jsem otevřel pusu, vyšlo z ní jen překvapivé zasténání, když špičkou jazyka obkroužil moji dírku. Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal, ten pocit byl nezvyklý, doslova tam s tím jazykem čaroval, občas špičkou přejel po hrázi až ke koulím a zpět, špičkou jazykem dovnitř a ven. Mohl jsem zešílet, kroutil jsem se pod ním, nastavoval mu zadek jako ta největší flundra pod sluncem, zatímco můj penis už stál v pozoru, aniž by se ho byť jen dotknul.

   „No tak, prosím,“ začal jsem žadonit a nedočkavě pootočil hlavu, když jsem zaslechl cinkání pásku. Co jsem ale chtěl vidět, to jsem neviděl, pořád mě jednou rukou tlačil k zemi a mohl jsem si tedy jen domýšlet.
   „Počkej chvilku, nemám tu gel,“ povolil dlaň na mých zádech a chystal se vstát.
   „Neopovažuj se vzdálit!“ vyhrkl jsem.
   „Ale no tak, bude to chvilka.“
   „Bouchnu, jestli odejdeš. Prostě ho tam strč!“ zněl jsem nekompromisně, přesto Jake ještě chvilku váhal, než jsem v sobě ucítil jeho vlhký ukazováček.
   „To není ono,“ zavzdychal jsem.
   „Za chvilku.“
   Přivřel jsem oči, líbilo se mi, jak do mě jeho prst mizel, ale pořád to nebylo ono. Ani přes moje opakované prosby si ale nedal říct. Postupně ve mně zmizely tři jeho prsty, nebylo to moc pohodlné, ale doopravdy na to šel pomalu, takže se to dalo snést. Na chvilku jsem zaváhal, když se o mě otřel, couvnout už jsem ale nechtěl. Kousnul jsem se do rtu a stiskl v dlaních deku, když do mě vstupoval, pálilo to a bolelo, vyčerpaně jsem se skoro složil, když se do mě dostal celý.
   „Zvládáš nebo mám přestat?“
   „Opovaž se,“ zasýpal jsem, ještě jsem párkrát zalapal po dechu, než jsem se začal pohybovat proti jeho klínu. Chvilku trvalo, než jsme se sehráli, než jsme našli společný rytmus, než to doopravdy začalo být příjemné. Pak už to byla jen smršť pocitů, cítil jsem jeho rty na svých zádech, jeho dlaně na svých bocích, nakonec se i vysunul, přetočil mě na záda a s dalším zásunem se natiskl na mé rty. Sám jsem dlaněmi putoval po jeho těle, spokojeně mu vzdychal do rtů, zatínal nehty do jeho svalů a užíval si veškerou pozornost, kterou věnoval každému kousku mého těla.

***

   Udýchaně jsem ležel na jeho hrudi, poslouchal jeho bijící srdce a nechával doznít příjemné pocity, které jsem cítil až v konečcích prstů, byl jsem příjemně unavený, a i když zadek mě dost bolel, užíval jsem si to. Už jsem chtěl jen usnout v Jakeově náručí.
   „Vstávej,“ prohrábl mi vlasy a odtáhl se.
   „Co? Proč?“ zamrčel jsem nespokojeně.
   „Nemrč a dělej,“ pobaveně se usmál, natáhl na sebe kalhoty a hodil po mně moje.
   „Co?“
   „Honem, nebo to nestihneme, aspoň kalhoty.“
   „Co nestihneme?“ zmateně jsem vstal a neochotně na sebe natáhl kalhoty. Jake přes sebe přehodil deku, přitáhl si mě a zamířil ke dveřím.
   „Počkej, je tam hrozná kosa,“ zaprotestoval jsem, ale nebral na to ohledy, přitáhl si mě do náruče, zabalil nás do deky a otevřel dveře. Chvilku jsem zmateně mžoural na bílou záplavu sněhu, než jsem v dálce zahlédl první světlice, úplně jsem zapomněl, že je dnes Silvestr a právě začal nový rok.
   „Šťastný nový rok,“ zašeptal mi do ucha a jemně pod něj políbil, usmál jsem se a víc se k němu natiskl.
   „Tobě taky,“ zvedl jsem hlavu a políbil ho.
   „Tak co, zůstaneš?“ Doslova jsem slyšel to napětí v jeho hlase, dal jsem si na čas s odpovědí, než jsem se usmál.
   „Zůstanu.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nádhera

(Ala, 6. 2. 2021 8:45)

Moc krásné pokračování. Díky za krásný další příběh.

<3

(Zakuro, 18. 1. 2021 17:18)

Krásný! Jak já nemám ráda jednorázovky, končí moc brzo

Parada

(Karin, 2. 1. 2021 22:19)

Krásna povídka dost mi blbne robot tak se mi občas nedá napsat komentář.

Silvestr

(Mao-chin, 1. 1. 2021 3:04)

Krásný konec. <3 Nechci škemrat, ale na toto by se dalo ještě jedním dílem klidně navázat :D *mrk mrk*