Minde

Druhá šance - bonus Ošklivé káčátko

Z Jirky se stal zahořklý dospělák s nechutí k životu. Z Radima je naopak úspěšný překladatel. Co se stane, když se tihle dva střetnou na Týnině svatbě a Radim navíc nepřijede sám?

O 8 let později:

   Sledoval jsem Kristýnu, která stála u dveří a nadšeně vítala přicházející lidi. Byl jsem hodně překvapený, když mi přišla pozvánka na její svatbu, ale neodmítl jsem. Doufal jsem, že bych mohl přijít na jiné myšlenky než se jen utápět v bolestné a dávno ztracené minulosti.

   Upíjel jsem víno a ostražitě sledoval celou místnost. Schválně jsem seděl úplně v rohu na kraji velkého stolu. Nestál jsem o to, aby na mě každý hleděl. Nesnášel jsem lidi.

   Vypadalo to, že už tu všichni jsou. Všechny místa byla obsazena, až na tři – všechny vedle ženicha. Jedno patřilo Kristýně, komu ty další dvě vedle ní jsem netušil. Ovšem vzápětí mi přišla odpověď.

   Polkl jsem, když jsem spatřil toho, který mi už 8 let okupuje sny. Kristýna Radimovi nadšeně skočila okolo krku. Sledoval jsem, jak ji objal a zatočil se s ní. Vypadal dospěle, aby taky ne, když jsem ho osm let neviděl.

   Zabodl jsem oči do menšího blonďatého stvoření, které vláčelo velkou černou tašku a prohýbalo se pod její váhou. V první chvíli mě napadlo, že to bude Patrik, ale okamžitě jsem to zavrhl, tomu teď bylo nejspíš patnáct, tenhle vypadal spíš na maturanta, možná starší.

   Téměř jsem cítil osten nenávisti k blonďákovi, když mu Radim tašku sebral z ruky a vzal ho okolo ramen. Jistě, jak jsem si mohl myslet, že zůstane sám. Samozřejmě si našel přítele, vždyť i já měl nějaké známosti. Sice vydržely tak dva týdny, ale byly. Dokud nezjistily, že jsem v posteli téměř nepoužitelný. Hořce jsem se ušklíbl a znovu se napil vína. Trojici jsem přestal sledovat. Stálo mě to všechno mé sebeovládání, ale dařilo se mi to – prozatím.

………………………

   Znovu jsem byl ve své domovině. Česko mi chybělo, ani jsem si neuvědomoval jak moc.

   „Možná jsem měl přeci jen zůstat doma,“ řekl Theo, když uviděl hromadu lidí v místnosti, do které jsme mířili.

   „Nesmysl. Týna mi výslovně přikázala, abych tě přivezl a nenechal tě v Londýně samotného.“

   „Měl jsem raději zůstat s Georgem.“

   „A poslouchat ty jeho přednášky na téma bezpečný sex?“ zasmál jsem se. Od té doby, co i brácha zjistil, že z jedné propité noci jeho přítelkyni (naštěstí přítelkyni) zůstala památka, nevynechá jedinou chvíli, kdy nám všem může kázat. Jakoby on sám byl o něco lepší, já jsem živoucí důkaz. Nejhůř byl na tom nejspíš Patrik, který z Georgeovi přítomnosti už téměř zdrhal. Jistě, puberťák malý.

   „Radime!“ zavýskla Týna, když mě uviděla a skočila mi okolo krku. Pevně jsem ji objal a zatočil se s ní. Tak dlouho jsem ji neviděl. Nemohl jsem uvěřit svým očím, když mi došla pozvánka na její svatbu. Ovšem nadšeně jsem souhlasil, už dávno jsem se chtěl podíval zpět do česka. Návštěvu jsem ale stále odkládal, protože jsem měl spoustu práce.

   „Týno, tohle je Theodor, ale raději mu říkej Theo, nesnáší svoje jméno,“ zasmál jsem se a vytrhl mu tašku s našimi věcmi z ruky.

   „Těší mě, Theo,“ usmála se Týna. Vzal jsem blondýnka okolo ramen, na což reagoval mírným zavrčení a odvedl ho ke stolu, kde na nás čekala poslední neobsazená místa.

   Podal jsem ruku ženichovi. Neznal jsem ho, ale vypadal přátelsky a tak se i choval. Okamžitě se se mnou začal bavit jako starý známý. Když se mezi nás vecpala Týna, abychom se konečně mohli najíst, rozhlédl jsem se po zbytku místnosti. Tohle ještě nebyla svatba, ta se měla konat až za dva dny v tomhle hotelu. Dnes byl takový ´uvítací den´, zítra měla být rozlučka se svobodou a pak konečná svatba.

   Původně jsem měl v plánu přijet až na svatbu, ale Týna mě ukecala. Proto jsem byl nucen vzít si práci s sebou. Byl jsem jí zavalen a tlačily mě termíny.

   Pohledem jsem šel podél stolu. Většinu lidí jsem sice neznal, ale byly tu i známé tváře. Strnul jsem, když jsem se zadíval na konec stolu. Okamžitě jsem si byl jistý tím, kdo to je. Sice mě překvapilo, že ho tu vidím (s Týnou nebyli nikdy velcí přátelé), ale daleko víc mě překvapilo to, jak vypadal.

   Delší vlasy mu spadaly do zamračených očí. Byl nepřirozeně bledý a jeho hubený vzhled se mi taky moc nezamlouval. Stále ale vypadal atraktivně, stejně jako před osmi lety, když jsem ho viděl naposled.

   Začalo mě hryzat svědomí. Jirka mi několikrát napsal na email, SMS, ale já neodpověděl… nikdy. Moc mě to trápilo, ale kdybych mu napsal, bolelo by to ještě víc. Prostě jsem se chtěl pokusit zapomenout, i když jsem věděl, že je to nemožné a nemožné to bylo, jelikož jsem na něj myslel téměř každý den, celých těm osm let.

   „Netušil jsem, že jsi pozvala i Jirku,“ nadhodil jsem směrem k Týně.

   „Jo, je s tím snad nějaký problém? Ten poslední rok na škole jsme se docela spřátelili, pokud si pamatuju,“ ušklíbla se. „A nepřetrhli jsme kontakty ani když odjel do Kanady, na rozdíl tady od někoho,“ prošpikovala mě pohledem.

   „Musel jsem to udělat,“ zamumlal jsem. „Jak se vůbec má… v Kanadě.“

   „Kdybys s ním mluvil, věděl bys, že už tam dva roky není a vrátil se do česka!“ zúžila oči. Prudce jsem se k ní otočil.

   „Cože? Jak to myslíš?“

   „Nic ti neřeknu, není to moje věc. Ať ti to poví sám… pokud bude chtít, samozřejmě,“ ušklíbla se a otočila se ke svému budoucímu manželovi.

   Celý zbytek oběda jsem přemýšlel nad Týninými slovy. Co se stalo, že Jirka odešel z Kanady? Byl to jeho sen, sen, kvůli kterému jsem ho opustil, aby se mu splnil. Když vstal od stolu a odešel z místnosti, nespustil jsem z něj oči. Říkal jsem si běž za ním, jako za kamarádem, ale něco mě drželo na židli. Kdoví, jestli se mnou vůbec bude chtít mluvit, za celou dobu zde se na mě ani nepodíval, ale byl jsem si téměř jistý, že o mé přítomnosti ví.

   Podíval jsem se vedle sebe na Thea, který do sebe ládoval už šestý zákusek. Vždycky jsem se divil, kam to všechno dává, když navíc není schopný přibrat ani jeden gram.

   „Spokojený?“ ušklíbl jsem se na něj, když se opřel do židle a smutně se díval na další zákusky.

   „Už se toho do mě víc nevleze,“ zakňoural, což mě rozesmálo.

   „Ještě aby, všechno tu sežereš,“ ušklíbl jsem se na něj, vstal od stolu a přes rameno si přehodil svůj notebook, kde jsem měl veškerou práci a do ruky vzal černou tašku s věcmi.

   „Ještě jsem ti nedala klíče,“ vstala od stolu Týna a přehrabovala se v kabelce. Všichni hosté tu byli už od rána a ubytovaní. Jistě, tohle byla velká svatba, Týnin budoucí manžel na to měl, takže nešetřili a všem zaplatili pokoj v hotelu.

   „Ty pokoje jsou po čtyřech, vy tam budete tři, doufám, že ti to nevadí,“ pousmála se na mě a posada mi klíč s číslem 168.

   „Nemyslím, že je v tom problém. Theo stejně celý let otravoval, že si chce prohlédnout Prahu,“ rozcuchal jsem blondýnovi vlasy. Nesnášel to, takže mě vztekle odstrčil a upravoval si je. Jen jsem se zašklebil.

   „Takže mu budeš dělat průvodce?“

   „V rámci možností,“ zasmál jsem se. „V nejhorším případě mu do ruky strčím mapu a objednám taxi ať mi ho odveze z očí.“

   „Hele!“ naštvaně si založil ruce. Já sám je zvedl v obranném gestu.

   „Já ti říkal, že potřebuju pracovat.“

   „To si nemůžeš dát pauzu ani na ty pitomé tři dny?“ dala si Týna ruce v bok.

   „Promiň, už dva dny bych to měl mít přeložené, ale pořád se mi do toho něco míchá.“ V Anglii jsem se dostal na první školu, kterou jsem si vybral, což mě potěšilo. Vystudoval jsem angličtinu, francouzštinu a pustil se i do němčiny a ruštiny. Teď jsem pracoval jako překladatel pro jednu větší firmu, ale občas jsem dělal i nějaké bokovky.  

   „Dobře, ale snad si najdeš čas i na zábavu,“ usmála se na mě. Krátce jsem ji objal a vystrkal Thea z jídelny, jelikož to vypadalo, že jeho žaludek přeci jen nebyl tak plný, jak si původně myslel.

   „Kde máš ty klíče?“ zeptal jsem se blonďáka, když jsme stáli před pokojem 168.

   „Klíče?“ podíval se na mě zmateně.

   „Přece jsem ti je u recepce dával,“ zamračil jsem se na něj.

   „Já ti je ve výtahu vracel,“ bránil se. Zamračeně jsem se na něj povídal.

   „Já je nemám!“

   „Musíš je mít.“

   „Fajn, tak se mi podívej do kapsy,“ zamračil jsem se.

   „Cože? Do tvojí kapsy?“

   „Mám snad deset ruk?“ zpražil jsem ho pohledem. V jedné ruce jsem měl tašku s věcmi a v druhé jsem držel dva obleky. Theovi jsem svěřil notebook a modlil se, aby mi s ním nic neudělal, při jeho ´štěstí´.

   Zašklebil se na mě a vsunul mi ruku do kapsy u kalhot. V té chvíli se otevřely dveře pokoje 168.

   „A-ahoj,“ vykoktal jsem ze sebe.

……………………………

   Oběd jsem ani nedojedl. Za prvé mě přešla chuť a za druhé jsem měl žaludek stáhnutý. Pořád jsem na sobě cítil něčí oči a myslím, že jsem tušil, komu patřily. Ani jednou jsem se na něj nepodíval, i když mě to stálo všechny síly.

   Vstal jsem od stolu a spěšně odešel, měl jsem náladu pod psa, vlastně to poslední dva roky nebyla žádná novinka. Dnes mi to ale připadalo horší než jindy.

   Dotáhl jsem se do pokoje, kde jsem se svalil na postel. Tohle budou krušné tři dny, ale hodlal jsem je nějak přežít. Snad budu mít štěstí a do kontaktu s ním ani nepřijdu.

   Převlékl jsem se a rozhodl se udělat si menší procházku. Když jsem vešel do menšího obýváčku, uslyšel jsem přede dveřmi hlasy. Mluvili anglicky a mě jen polilo horko. Když jsem přišel blíž, poznal jsem v jednom z nich Radimův hlas.

   Obul jsem si boty a rozhodl se okolo nich proklouznou dokud jsou v sobě. Když jsem ale otevřel dveře, strnul jsem. Ten blondýn měl ruku v Radimových kalhotách. Jakmile mě ale uviděl, ruku prudce vytáhl.

   „A-ahoj,“ vykoktal ze sebe tmavovlásek.

   „Čau,“ zamručel jsem. Mlčky jsme na sebe hleděli, dokud jsem neuhnul pohledem a neprošel okolo nich, přičemž jsem dveře nechal otevřené. Neohlédl jsem se ani když na mě Radim zavolal, zbaběle jsem utekl, ale neměl jsem jinou možnost. Já už do jeho života nepatřil, takže nebyl důvod.

   Vyšel jsem z hotelu a podíval se do letního slunce. Pak jsem strčil ruce hluboko do kapes a vyšel směrem do města. Chtěl jsem co nejdál od hotelu, co nejdál od Radima a… jeho přítele.

   Osm let jsem ho neviděl, proč zrovna teď, když jsem na dně? Šest let bylo téměř pohádkových. Hrál jsem dva roky v Kanadě za jeden docela dost známý hokejový tým a doopravdy se mi dařilo, jelikož na další čtyři jsem se dostal do ještě lepšího klubu.

   Zamířil jsem do jednoho baru, kde jsem věděl, že bude Marek se svým partnerem. Nedávno uzavřeli registrované partnerství a já jim záviděl. Klapalo jim to a život měli růžový. Poslední dobou mi byli velkou oporou, ale nechtěl jsem se na ně vázat.

   „Ahoj, ty vypadáš, co se stalo?“ přivítal mě Marek a hned mi objednal panáka.

   „Radim je zpět,“ zamumlal jsem a kopl ho do sebe.

   „To je přece paráda, ne? Dáte se znovu dohromady a…“

   „Dovezl si sebou přítele,“ polkl jsem hořce a hodil do sebe druhého frťana. „Týna je taky pozvala na svatbu.“

   „Vážně je to jeho přítel? Není to třeba Tyler nebo Patrik?“ pokoušel se najít jiné řešení. Posměšně jsem se uchechtl.

   „Myslím, že mi paměť slouží ještě dobře. Možná jsem měl ´nehodu´, ale rozhodně se mi nic nestalo s mozkem,“ zavrčel jsem.

   „Fajn, promiň. Já jen…“

   „Vypadá na maturanta, možná o něco starší.“

   „Cože? Tohle mi k Radimovi nesedí.“

   „Neviděli jsme se osm let. Osm!“ zdůraznil jsem číslovku.

   „Ale i tak,“ pokrčil Marek rameny.

   „Kde máš vůbec Ondru?“ rozhlédl jsem se okolo sebe, až teď jsem si všiml nepřítomnosti jeho partnera. Nestávalo se moc často, že by někam vyrazili jeden bez druhého.

   „Volali ho do práce, prý je to urgentní,“ ušklíbl se. „Hele, promluv si s ním. Třeba…“

   „Třeba se nechám znovu napálit a on mi pak uletí? Myslím, že už jsem se poučil,“ zatvářil jsem se kysele.

   „Před dvěma lety by ses takhle nechoval! Teď jsi jen zahořklý idiot!“ zamračil se na mě a vypadalo to, že má chuť mi jednu fláknout.

   „Před dvěma lety není dnes,“ zavrčel jsem. „Život se mění a názory taky!“ odsekl jsem mu. Ano, změnil jsem se, sám jsem to velmi dobře věděl. Na hodně věcí jsem se teď díval jinak, na hodně věcí jsem změnil názor.

   „Jirko, aspoň si s ním promluv!“

   „Není o čem!“ vztekle jsem vstal. „Že já debil jsem ti vůbec něco říkal!“ Naštvaně jsem na stůl hodil dvoustovku a zmizel z baru. Ani pořádně opít jsem se nestihl. Naštvaně jsem zamířil zpět do hotelu, abych si vzal prášky proti bolesti. Samozřejmě jsem si je totiž zapomněl vzít s sebou.

……………………………..

   No jistě, to jsem si mohl myslet. Byl jsem si jistý, že tohle mi Týna udělala schválně! Mělo mi to dojít dřív!

   V obýváku jsem si rozdělal notebook a otevřel rozpracovaný překlad. Nebyl to sice žádný med, překládat z francouzštiny do angličtiny, ale mě to docela bavilo.

   Theo sebou švihl na gauč a zapnul kabelovku, která v pokoji byla. Zamračeně přepínal z kanálu na kanál, samozřejmě totiž ničemu nerozuměl. Raději ji vypnul a otočil se ke mně.

   „Ty toho chlapa znáš?“ zeptal se mě.

   „Hmm,“ zamručel jsem.

   „Kdo to je?“

   „Bývalý spolužák.“

   „Vážně? Vypadal sice na bývalého, ale přítele. Skoro mě tím pohledem zabil,“ zachechtal se.

   „Tak co?“

   „Co co?“ Ani jsem nezvedl pohled od notebooku, neměl jsem náladu rozebírat zrovna s ním své dřívější vztahy.

   „Spolužák nebo přítel?“

   „Když řeknu oboje, dáš mi pokoj?“

   „To si piš, že ne!“ napřímil se na gauči a hleděl na mě.

   „To máš smůlu, nehodlám to s tebou rozebírat.“ Zaskučel jsem, když mi zazvonil mobil, který ukazoval číslo mého zaměstnavatele. Otočil jsem se k Theovi zády a vzal to. Ani jsem si neuvědomil, že o chvilku později zazvonil telefon na pokoji, který zvedl Theo.

   „…Ne, ještě to nemám hotové… Ano, já vím… Bude to hotové… Dobře…“ Zvedl jsem oči, když se dveře apartmánu otevřely. Všiml jsem si, že Jirka odkopl boty do rohu chodbičky, jako to dělával vždycky, v tomhle se nezměnil, musel jsem se pousmát.

   „Omlouvám se… ne, v pořádku…. Dobře, nashledanou,“ než jsem se se svým zaměstnavatelem rozloučil, zmizel Jirka ve svém pokoji.

   Z ničeho nic se ke mně přiřítil Theo a zavřel mi notebook.

   „Co blázníš? Musím to dodělat!“

   „Pokud si vzpomínám, vzal sis v práci dovolenou, takže je načase se podle toho řídit. Právě ti volal nějaký Marek, prý bývalý spolužák. Slyšel, že jsi zpět v česku a chce tě vidět. Domluvil jsem to s ním za půl hodiny, tak se padej převléct.“ Nevěřícně jsem na něj hleděl a otvíral pusu jako ryba na suchu.

   „To si děláš srandu!“

   „Ani v nejmenším. Hele, furt makáš, tu dovolenou si zasloužíš!“

   „Co ty mi do toho sakra kecáš, špunte?“ Tohle mě štvalo. Vždycky mi něco zorganizoval tak, že mi to rozhodilo celý denní harmonogram.

   „Dej mi jeho číslo, zavolám mu a zruším to.“

   „Nemám ho,“ pokrčil rameny a hodil po mě riflové tříčtvrťáky a košili. „Navíc jsi mi slíbil, že mi ukážeš Prahu!“

   „Víš, že bych tě někdy vážně rád uškrtil?“ zavrčel jsem na něj.

   „Jo, ale neuděláš to,“ zasmál se a s uspokojením se díval, jak jsem na sebe natáhl oblečení. Chvíli jsem se zarazil pohledem na dveřích Jirkova, pak jsem jen zakroutil hlavou a odešel.

   Theo vedle mě poskakoval a ptal se na každou pitomost, co jsme potkali. Občas se choval jako malé dítě a to mu prosím bylo osmnáct, ale vůbec se na ně nechoval.

   Vešel jsem do baru, ve kterém podle Thea měl Marek čekat. Všiml jsem si ho u jednoho stolu vzadu místnosti.

   „Ahoj Radime! Tak dlouho jsme se neviděli,“ zazubil se na mě a krátce mě objal.

   „Čau, jo, je to pěkná doba. Změnil jsi se, sekne ti to,“ ušklíbl jsem se. Jeho vždy krátce střižené vlasy mu nyní sahaly po lopatky a měl je slušivě postupně sestříhané.

   „Dík,“ usmál se a otočil se na Thea.

   „To s tebou jsem mluvil?“ zeptal se anglicky.

   „Jo, jsem Theo,“ zazubil se blondýn a sevřel mu ruku.

   „Vážně jsi se hodně změnil. Na škole jsi s někým sotva promluvil, mračil ses za všech okolností a teď záříš jak slunce,“ zasmál jsem se.

   „Asi jsem šťastný,“ zasmál se a natáhl ruku, na které jsem si všiml kroužku z bílého zlata.

   „A kdo je onen šťastlivec?“

   „Ondru neznáš, za chvíli by měl ale přijít, představím ti ho.“ Zasmál jsem se a přikývl. U číšníka, který se u nás objevil, jsem sobě a Theovi objednal colu s rumem.

   „A co ty? Vidím máš přítele,“ mrkl na blondýnka. Vyprskl jsem smíchy.

   „Neblbni, Theo je Tylerův švagr. Musel jsem ho vzít sebou, jinak by mi nebylo dovoleno odjet,“ ušklíbl jsem se a rozcuchal blonďákovi čupřinu. „Jeho rodiče žijí ve Venezuele, Tyler s jeho ségrou jsou na dovolené v Egyptě a George popadl přehnaný pud otcovství,“ zašklebil jsem se a napil se pití, které mi donesli.

   „Aha, omlouvám se,“ ušklíbl se Marek a sám se napil nějakého drinku, který měl před sebou.

   „To je v pohodě, je to třeštidlo, takže si o nás občas myslí, že spolu chodíme. Pravdou ale je, že mě jen rád provokuje, on sám je hetero.“

   „Sice nevím o čem se bavíte, ale určitě je to o mě!“ zamračeně po nás přeskakoval pohledem. Jistěže nám nerozuměl, oba jsme mluvili česky a tenhle jazyk mu ani trochu nešel, i když jsem se já i Patrik snažili ho něco naučit.

   „Proč bychom se měli bavit o tobě, takovém třeštidlu,“ zašklebil jsem se na něj.

   „Jen mě pomlouvej, šak já se ti pomstím,“ zablýsklo se mu v očích. Tušil jsem, že má něco za lubem a ani trochu se mi to nelíbilo. Raději jsem obrátil pozornost zpět k Markovi.

   „Jak vůbec víš, že jsem zpět? Týna se zmínila?“

   „Ne, to ne. Před chvílí tu byl Jirka,“ pokrčil rameny. Zvedl jsem obočí.

   „Jirka?“

   „Jo, poslední dobou se docela často vídáme. On je sice proti, ale přece ho nenechám, aby se doma užral k smrti,“ zašklebil se a znovu se napil.

   „Hele, já se jdu podívat ven, počkej tu na mě, do hodiny se vrátím, ju?“ líbl mě Theo na tvář a vstal. Zamračil jsem se na něj.

   „Neříkal jsem ti o tom něco?“

   „Nevzpomínám si,“ zasmál se a vystřelil z baru jako střela. Jen jsem za ním něco zavrčel a obrátil svou pozornost zpět k Markovi.

   „Jak jsi to myslel?“ zeptal jsem se.

   „Co?“

   „Že by se doma užral k smrti. Sakra co se tu stalo?“ lezlo mi to na nervy. Všichni něco naznačovali, ale nikdo mi nic neřekl.

   „Jirka měl v Kanadě… nehodu,“ řekl Mára váhavě.

   „Fajn a řekneš mi, co se mu stalo?“

   „To by ti měl říct spíš sám,“ uhnul pohledem.

   „Super, všichni něco naznačujete, ale když se zeptám, mlčíte jako hrob,“ zamračil jsem se na bývalého spolužáka. Ten pokrčil rameny.

   K tématu Jirka jsme se už nevraceli. Marek mi představil svého ´manžela´. Ondra byl sympatický a oběma to spolu slušelo.

   „Theo už by tu měl dávno být,“ podíval jsem se nervózně na hodinky. Pak jsem vytáhl mobil a vytočil jeho číslo. Číslo bylo ale nedostupné, to už jsem vážně nebyl ve své kůži.

   „Jdu se po něm podívat,“ zvedl jsem se od stolu a zaplatil útratu.

   „Půjdu s tebou, Ondra tu může počkat, jestli se náhodou nevrátí,“ podíval se na muže. Ten souhlasně přikývl. Popsal jsem mu Thea a pak se spolu s Markem vydal ven. Měl jsem nepříjemný pocit, že se něco stalo.

   Procházeli jsme ulice, občas se zeptali kolemjdoucího, ale nikdo ho neviděl. Teprve u jedné zašité uličky jsem si všiml blonďaté hlavy krčící se u stěny.

   „Theo!“ vyjekl jsem. Nejistě zvedl hlavu a podíval se na mě.

   „Co se ti stalo?“ Blondýn měl roztržené obočí, ret a vypadalo to, že bude mít i monokl.

   „Napadli mě a… a okradli,“ zamumlal.

   „Vezmu tě do nemocnice,“ podepřel jsem ho.

   „Jsem v pořádku, chci do hotelu,“ zaprosil. „Vážně mi nic není, možná jen budu mít monokl.“ S povzdechem jsem přikývl a pomohl mu na nohy. Nejistě se o mě opíral. Hotel odtud nebyl daleko, takže jsme se tam dostali docela brzo.

   „Theo, vážně jsi v pořádku?“

   „Jo, nedělej si starosti.“

   „To si piš, že si je dělám!“ vyjel jsem na něj, když se mu podlomily nohy.

   „Jen si lehnu a budu v pohodě.“ Vzal jsem ho do náruče a přešel ten kousek ke dveřím našeho apartmánu.

………………………………

   Zamračeně jsem zvedl pohled od televize, když se dveře otevřely. Radim nesl v náručí toho blonďáka, pocítil jsem osten závisti smíchané s nenávistí, pak jsem si ale všiml, jak ten kluk vypadá.

   „Co se mu stalo?“ slova ze mě vyletěla dřív, než jsem je stihl zadržet.

   „Někdo ho zmlátil a okradl,“ řekl a položil ho na gauč.

   „Mohl bych se na něj podívat,“ nabídl jsem ne právě nadšeně. Děkovně přikývl a pustil mě k němu. Upřely se na mě dvě vyděšené modré oči.

   „Jirkova mamka je doktorka,“ odpověděl mu na nevyřknutou otázku.

   „Co tě nejvíc bolí?“ zeptal jsem se ho anglicky.

   „Žebra a hlava,“ zamumlal. Vyhrnul jsem mu tričko a prohmatal mu je. Syčel přitom bolestí.

   „Nevypadají zlomeně, nejspíš jsou jen naražená, ale vzal bych ho raději na rentgen.“

   „Já nechci do nemocnice,“ zakňoural.

   „To máš smůlu,“ zamračil se Radim a vytočil na mobilu číslo taxi služby. Potom ho podepřel. „Jsi si vědom toho, že mě Tyler zabije a tvoje ségra taky?“

   „Nemůžeš za to, to mě se nechtělo s vámi sedět u baru,“ zamumlal.

   „Díky,“ otočil se ke mně Radim a vyšel z pokoje.

……………………………….

   V nemocnici jsem nějakou dobu čekal, než se objevila sestřička, která Thea přebírala.

   „Naražená žebra, lehký otřes mozku a pár pohmožděnin. Není to nic vážného, ale raději si ho tu necháme přes noc na pozorování, zítra si zavolejte,“ usmála se na mě.

   Krátce jsem promluvil s Theem, který byl zásadně proti zůstat v nemocnici, ale nakonec povolil. Rozladěný a naštvaný jsem se vydal zpět do hotelu.

   V apartmánu jsem se svalil do křesla a zavřel oči.

   „Jak na tom je?“ Podíval jsem se ke dveřím Jirkova pokoje. Opíral se o futra a propaloval mě pohledem.

   „Není to vážné. Naražená žebra, lehký otřes mozku a pohmožděniny, nechali si ho tam přes noc na pozorování.“

   „To tě určitě hodně mrzí, co? Večer bude nuda,“ ušklíbl se na mě.

   „Sakra co s tím všichni máte? Theodor není můj přítel! Je to Tylerův švagr, já ho jen vzal sebou,“ rozhodil jsem naštvaně rukama. „Proč to každý musí hned rozebírat? Nemám žádného přítele, kolikrát to musím ještě opakovat?“ Jirka měl rty pevně sevřené. Nevěděl jsem, co udělá. Nakonec se prostě jen otočil a zmizel v pokoji. Naštvaně jsem práskl dveřmi druhé ložnice. Theovo napadení mě značně rozladilo a to jak se Jirka choval mi taky příjemné nebylo. Jako by byl zločin bavit se s nějakým klukem!

…………………………….

   „Radime, promiň,“ zakňoural Theo, když jsem ho vezl autem z půjčovny do hotelu.

   „Za co se omlouváš!“ vyštěkl jsem možná až moc prudce.

   „Že jsem ti způsobil tolik problémů, já vážně… prostě jsem nedával pozor, objevili se z ničeho nic.“ Tiše jsem si povzdechl.

   „Nezlobím se na tebe, ale na sebe. Měl jsem na tebe dát lepší pozor, pak by se nic takového nemuselo stát. Jak se vůbec cítíš?“

   „Je mi fajn,“ zamumlal a zadíval se z okna.

   „Mělo by ti být líp než fajn, dneska je rozlučkový večírek,“ ušklíbl jsem se na něj.

   „Super! Půjdeš tam, že?“

   „Možná na chvíli. Už to mám skoro dopřekládané.“ Dnes ráno jsem se do toho opět pustil, chtěl jsem to mít co nejdříve z krku, i když mi na to zaměstnavatel dal další čtyři dny.

……………………………..

   Týna se zděsila, když uviděla Theovu opuchlou tvář, ale když viděla, že se směje, ulevilo se jí. Theo byl nezmar, v jednu chvíli vypadal na umření a v druhou už flirtoval s nějakýma holkama, které tančily na parketu.

   „Radime, pojď taky tančit,“ popadl mě za ruku a táhl na parket. Na poslední chvíli jsem ještě chmátl po Týně, která byla nucená jít s námi.

   Tančili jsme a bavili se o všem možném, hlavně tedy Theo nás bavil svými vtipnými historkami a vtipy.

   „Počkejte! To se stalo na střední,“ zvedl Theo ruce do vzduchu a pokusil se nesmát.

   „Psali jsme písemku z dějepisu a když nám to profesorka rozdávala, měla takový komentář,“ odkašlal si. „Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí,“ nasadil vysoký pisklavý hlas. „třeba, že Nelson vynalezl žárovku.“ No smíchy jsme téměř lehli všichni co jsme tam byli.

   „Ještě řekni, že jsi to do té písemky napsal ty,“ řekl jsem ze srandy. Když Theo zrudnul, bylo nám to všem jasné a vybuchli jsme smíchy podruhé.

   Pohledem jsem přejel celý stůl. Sedělo u něj jen pár lidí a ti se bavili mezi sebou, tedy až na jednoho, který seděl na kraji a mračil se na sklenici s vodou.

   „Proč tu sedíš? Pojď na parket, vždycky jsi to tam uměl roztočit,“ posadil jsem se naproti něj a usmál se.

   „Dej mi pokoj!“ zavrčel na mě.

   „Jirko, co se stalo? Proč jsi takový.“

   „Jaký! Jsem úplně normální,“ vyprskl a rozzuřeně se na mě podíval.

   „Ne, to nejsi. Co se stalo v Kanadě, proč jsi se vrátil?“ Byl jsem rozhodnutý to z něj vypáčit, musel jsem to vědět, jinak jsem si totiž jeho chování neuměl vysvětlit.

   „Dej mi sakra pokoj a přestaň se o mě starat! Nejsi moje matka, nejsi moje nic, takže se o mě ani nezajímej!“ zasyčel, vstal od stolu a spěšně odešel. Zamrzelo mě to, i když jsem si za to částečně mohl sám. Mohl jsem mu alespoň napsat, zůstat s ním kamarád a ne přestříhat veškeré kontakty. Ale netušil jsem, jestli to zvládnu, proto jsem to nechtěl pokoušet.

   Celou dobu, co jsme byli na rozlučkovém večírku, jsem na něj musel myslet, prostě mi to nedalo. Taková změna se nestane jen tak. Ano, Jirka sice dříve byl psí čumák, ale pak byl v pohodě, pak byl ten nejlepší kluk, jakého jsem kdy potkal. Teď je zase jako dřív a nejspíš ještě horší.

   Ve dvanáct jsem Thea vytáhl ze sálu, že musí jít spát. Protestoval, ale já jsem byl neoblomný. Přeci jen ho napadli a měl by se alespoň trochu šetřit.

   Když jsem otevřel dveře apartmánu, ztuhl jsem na místě. Z Jirkova pokoje ozývaly výkřiky. Na nic jsem nečekal a vrazil tam.

   Tmavovlásek se převracel na posteli a křičel ze snu. Dokonce jsem na jeho tváři viděl mokré cestičky od slz. Přitiskl jsem si ho k sobě do náruče a zkoušel ho uklidnit.

   „Jirko, probuď se, je to jen sen… všechno je v pořádku, slyšíš?“ Když otevřel oči, naznačil jsem Theovi, ať jde spát. Neprotestoval a odešel.

   Jirka mě objal okolo krku a snažil se zklidnit své splašené srdce. Cítil jsem jeho oblíbený parfém, ani za těch osm let ho nezměnil. Zavřel jsem oči a užíval si jeho blízkost, tolik mi to chybělo, tak moc mi chyběl.

   „Pořád se mi to vrací,“ zašeptal mi do ramene. Lehl jsem si na postel a Jirku stáhl sebou. Objímal jsem ho okolo pasu a mlčel, pokud o tom chtěl mluvit, nehodlal jsem mu bránit.

   „Bylo to přede dvěma lety. Jel jsem zpět do hotelu, když se naproti mně vyřítilo auto. Jeho řidič nejspíš na chvíli usnul a to se mu stalo osudným.

   Čelní náraz, protijedoucí řidič byl na místě mrtvý. Trvalo dlouho než mě z vraku vyprostili. Kromě několika pohmožděnin a otřesu mozku jsem měl zlomené obě nohy a rozdrcený obratel. O jeden výš a už nikdy bych se nepostavil na nohy.

   Strávil jsem půl roku v nemocnici, ale hned po operaci jsem věděl, že pro mě kariéra hokejisty skončila.“  Mlčel jsem, jen jsem ho pevněji objal. Šokovalo mě to, tohle jsem ani v nejmenším nečekal. Muselo to být pro něj strašné, být hokejistou byl jeho největší sen a ten je teď v troskách.

   „Spi,“ zašeptal jsem mu do ucha a lehce ho políbil.

…………………………….

   Vystřelil jsem do sedu a modlil se, aby to všechno byl jen sen. Tak strašně jsem se bál otočit, nechtěl jsem ho vidět, nechtěl jsem uvěřit tomu, že jsem mu všechno řekl, prosím, ať to byl jen sen.

   Zamrazilo mě v zádech, když jsem ucítil lehký dotek na široké jizvě v místě, kde mi operovali páteř.

   „To máš z té nehody?“ ozval se tichý hlas. Rychle jsem vstal a vzdálil se tak od onoho dotyku.

   „Promiň, bolí to?“ Zelené oči se na mě zkoumavě dívaly a já si nepřál nic jiného, než abych byl sám. Poslední dva roky jsem samotu vyhledával, nechtěl jsem svou osobou nikoho otravovat a nechtěl jsem snášet jejich soucitné pohledy a řečičky.

   „Vypadni,“ zašeptal jsem. 

   „Jirko…“

   „Řekl jsem vypadni! Hned!“ zakřičel jsem a ukázal ke dveřím. Mlčky se zvedl a odešel. Sedl jsem si na zem a svěsil hlavu mezi ramena. Celých těch osm let jsem na něj myslel. Moje srdce odletělo s ním, pořád jsem ho miloval, ale nehodlal jsem si ho připustit k tělu, protože zase odletí a už o něm neuslyším. Nenáviděl jsem Kristýnu, proč mi to udělala?

   Slyšel jsem bouchnutí dveří, nejspíš odešli. Bylo mi to jedno, já se nikam nechystal, maximálně tak někam se zakopat a už nikdy nevylézt. Proto mě překvapilo vrznutí pokojových dveří a to, že si vedle mě někdo sednul. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na blondýna, který si mě prohlížel zkoumavým pohledem.

   „Jsem Theo, Tylerův švagr,“ napřáhl ke mně ruku.

   „Jirka,“ zamumlal jsem a stiskl ji.

   „Hele, já a Radim spolu vážně nic nemáme. Jen ho rád provokuju, to se snad smí, ne?“ zatvářil se jako andílek. „Ukecal jsem ho, ať mě vezme s sebou, s Georgem bych to nejspíš nepřežil ve zdraví, ty jeho přednášky na téma bezpečný sex jsou životu nebezpečné.“ Pousmál jsem se, neuměl jsem si George představit jako přednášejícího ´sexuologie´.

   „Dostal jsem z Radima, že jsi jeho bývalý přítel.“ Jeho pohled se mi nelíbil, téměř mě rentgenoval, proto jsem se snažil nedívat se na něj.

   „Hmm,“ zahučel jsem v odpověď.

   „Tak to čumím! Co vím, tak v Anglii měl pár krátkodobých známostí, ale ty skončily tak rychle, že jsem ani neměl čest je poznat.“ Mlčel jsem, nevěděl jsem, jestli mám být rád nebo co. Ano, v koutku duše mě to potěšilo, že Radim neměl nějakou delší známost, ale byly to jen falešné naděje. Zase totiž zmizí a zbudou po něm jen hořké vzpomínky.

   „Muselo vám to jako páru slušet, proč jste se vlastně rozešli?“ Zdálo se mi to nebo byl ten blonďák nějak moc zvědavej? Neodpověděl jsem mu, zvedl jsem se a hledal něco na oblečení. Nechtělo se mi tu před tím klukem být jen v trenkách.

    „Nestarej se,“ zavrčel jsem. Vytáhl jsem ze skříně oblek a pomalu se začal oblékat. Obřad měl začít sice až za hodinu, ale bylo to snad jedno, ne?

   „Když jsi včera křičel ze spánku, bylo vidět, že o tebe má Radim strach. Pořád tě miluje, tím jsem si téměř jistej,“ řekl a já slyšel, jak se za ním zavřely dveře pokoje.

…………………………….

   Jo, obřad byl moc hezkej. Kristýně to slušelo, zvláště když zářila jako sluníčko. Za svědka jí šel samozřejmě Radim. Šlo na něm vidět, že dobrou náladu jen předstírá, na to jsem ho znal docela dobře. Když se skláněl nad oddacím listem, sklouzl mi pohled na jeho zadek. Rychle jsem uhnul pohledem, tohle prostě nešlo! Nejradši bych si na místě vyfackoval.

   Celé jsem to vnímal jen tak napůl, nejvíc jsem teď toužil být doma ve svém pokoji a vypnout. Vymazat celé tohle setkání s Radimem, na chvíli zapomenout na všechno.

   Jídla, které se podávalo na oběd, jsem se skoro ani nedotkl, neměl jsem hlad a chuť jsem postrádal už dva roky. Chuť do všeho mi chyběla.

   Když se pak začalo tančit s nevěstou a se ženichem, přemohl jsem se vstát a alespoň si s Kristýnou zatančit.

   „Moc hezká svatba, díky za pozvání, ale už půjdu,“ řekl jsem tiše, když se mi podařilo si ji přivlastnit na jeden tanec.

   „Už? Jirko neblázni! Všichni tu máte pokoje až do zítřejšího večera.“

   „Nějak se necítím dobře, navíc mám zítra trénink.“

   „Měl bys toho nechat, zničíš se na tom,“ zamračila se na mě. Jo, po každém tréninku jsem byl totálně grogy a večer jsem si musel dát pekelně silné prášky proti bolesti. Sice už jsem nehrál profesionálně, ale úplně jsem se hokeje vzdát nedokázal. Teď jsem dělal trenéra mladším klukům a pro moje záda to bylo peklo.

   „Tak ať, je mi to jedno,“ pokrčil jsem rameny a uvolnil nevěstu dalšímu tanečníkovi. „Měj se, Kristýno,“ pousmál jsem se a vyšel ze sálu. Hodlal jsem se sbalit a objednat si taxíka. Taxi, už jen pomyšlení na nějaké auto mi dělalo zle. Nesnášel jsem auta, což bylo docela pochopitelné.

   Skoro všechny věci jsem měl pořád v tašce, nevybaloval jsem si, na těch pár dní mi to připadalo zbytečné. Vzal jsem si jen pár věcí z koupelny a posbíral několik svršků v pokoji na podlaze.

   „Už odcházíš?“ ozvalo se ode dveří. S trhnutím jsem se otočil, nikoho jsem tu nečekal.

   „Jo,“ odsekl jsem a dál cpal věci do tašky.

   „Nechci, abys jen tak odešel, Jirko.“ Vztekle jsem se postavil a hleděl na Radima.

   „Pokud si dobře pamatuju, byl jsi to ty, kdo jen tak odešel!“

   „Nechtěl jsem ti zničit sen!“

   „Můj sen je už dva roky ve sračkách!“ zařval jsem. „My dva jsme skončili před osmi lety, teď si přiletíš a myslíš, že bude všechno v pohodě? Co kdybys mě nechal na pokoji? Ty zase odletíš a přetrháš veškeré kontakty, takže mi udělej tu laskavost a nech mě být!“

   „Udělal jsem chybu, spousty chyb, ale chtěl bych je napravit.“

   „Napadlo tě, že už je pozdě?“ zavrčel jsem. Viděl jsem, jak se mu ve tváři mihl stín smutku.

   „Aha, takže ty někoho máš,“ řekl suše. Rozesmál jsem se chladným smíchem.

   „Někoho mám?“ zavrčel jsem pak a přistoupil k němu blíž. „Pamatuješ si na naši poslední noc? Celou dobu jsme se milovali, vzpomínáš?“ vrčel jsem tiše. Docela mě bolelo na to vzpomínat, ale když to nechápal, musel jsem mu to připomenout. „Teď nevydržím nic! Kdo by se mnou zůstal, když jsem v posteli k ničemu?“ Třásl jsem se vzteky a do očí se mi draly slzy, prozatím jsem je ale úspěšně potlačoval.

   Sedl jsem si na zem vedle postele a zadíval se do zdi.

   „Před osmi lety jsem udělal svou největší chybu v životě. Nechal jsem tě odletět. Byl jsem připravený odmítnout tu nabídku, kvůli tobě, ale ty jsi rozhodl za mě. Netvrdím, že těch šest let v Kanadě se mi nelíbilo, ale neuplynul den, aniž bych si vzpomněl na to, co mě to stálo. A teď neuplyne den, kdy tě nenávidím, že ses rozhodl odletět, jen abych mohl hrát.“

………………………………

   Pomalu jsem si sedl vedle Jirky, ten ode mě jen odvrátil hlavu, mrzelo mě to.

   „Dej mi ještě jednu šanci, prosím,“ zašeptal jsem a vzal jeho ruku do své. „Tehdy… nechtěl jsem odletět, ale kdybych to neudělal, hryzalo by mě svědomí, že jsem ti zničil sen. Netušil jsem, co se stane.“

   „To jsem netušil ani já,“ zamumlal a nenápadně se pokusil setřít jednu slzu, která mu po líci stekla. Co jsem si pamatoval, nikdy nebrečel, nikdy. Otočil jsem jeho hlavu k sobě a pomalu mu přejel rty po těch jeho.

   „Dej mi ještě jednu šanci, pořád tě miluju,“ zašeptal jsem a myslel jsem to vážně. Bezmoc v jeho očích jsem viděl snad poprvé v životě. Ano, Jirka se změnil, byl to a zároveň to nebyl on. Přejel jsem mu rukou po tváři a sklonil se k jeho rtům, nebránil se a po chvíli se dokonce i zapojil.

……………………………..

   Nedokázal jsem to, nedokázal jsem ho od sebe odstrčit, i když jsem strašně chtěl. Teprve když mi rukou zajel pod košili, odtrhl jsem se od něj.

   „Tohle já nezvládnu, Radime,“ zašeptal jsem a v tu chvíli mi bylo nejtrapněji na světě.

   „Nech to na mě, věř mi.“

   A já jsem mu věřil, nechal jsem ho dělat se mnou co chtěl, bylo to vlastně poprvé, co byl on ten dominantní a mě se to líbilo.

   Nevěřil jsem, že po té nehodě můžu ještě někdy prožít milování, aniž bych v polovině odpadl bolestí. Radim mi dokázal, že to jde. Já vlastně nic nedělal, jen si užíval jeho péči.

   Teprve později, když jsem ležel v jeho náruči, na mě dopadla realita. On odletí… cítil jsem jeho ruce, které mi pomalu přejížděly po zádech, cítil jsem jeho vůni, ale nejvíc vztek na sebe. Podlehl jsem mu a on mě tu zase nechá.

   Posadil jsem se na posteli a začal hledat své oblečení. „Tak kdy ti to letí?“ zeptal jsem se chladně.

   „Zítra v deset ráno.“ Jak jsem vůbec mohl doufat, že by zůstal? Jsem magor! „Musím Thea dopravit v pořádku domů nebo mě jeho ségra zabije. Navíc si musím sbalit nějaké věci a dát výpověď v práci.“ Ztuhl jsem a přestal se oblékat.

   „Cože?“ určitě jsem se přeslechl, tohle nemohla být pravda.

   „Chci se vrátit zpět do Prahy, pokud o mě ještě stojíš,“ objal mě okolo pasu a políbil na rameno.

   „A ty stojíš o nicku jako jsem já, která nic nevydrží?“ zeptal jsem se mírně se třesoucím hlasem. Nespoléhal jsem na to, že si ještě někdy někoho najdu. Vlastně ani nevím, jestli jsem chtěl znát odpověď na otázku, kterou jsem mu položil já.

   Otočil mě k sobě a zadíval se mi do očí. Když se ke mně sklonil a políbil mě, věděl jsem, že má otázka je zodpovězena.