Minde

KICUNE

(Enzo)

   S úsměvem jsem sledoval blondýnka u vánočního stromečku. Oči mu zářily a zbytky roztrhaného papíru se válely snad všude okolo, dokonce měl kousek i ve vlasech, jak dychtivě rozbaloval dárečky. Rád jsem ho sledoval, tu jeho nefalšovanou radost. Uměl být tedy i protivný a zlomyslný, ale tím víc byl potom roztomilý, když přišel a lísal se, abych mu odpustil, jakmile něco provedl. Zamiloval jsem si ho, i když byl zvláštní a snad ještě zvláštnější bylo naše první setkání na Aljašce.

***

   Vyšel jsem z domu a přitáhl si bundu víc ke krku. Byla dost zima a taky tu hodně foukalo, ale co se dalo čekat na Aljašce. Ovšem nijak zvlášť mi to nevadilo, vlastně jsem si na to za těch pár let, co jsem sem jezdil, zvykl. Vypadnout na pár dní z toho blázince ve městě, od všech těch potrefených lidí, kteří se pořád za něčím honí, od neustále nespokojených pacientů, kterým se člověk nikdy něčím nezavděčí…
   Byl jsem trochu workoholik, v práci od nevidím do nevidím, ale aspoň jsem tam byl užitečný. Neměl jsem momentálně nikoho, komu bych se jinak věnoval. Ale pořád jen pracovat to taky nešlo, proto jsem se každý rok sbalil a odjel na týden sem, na Aljašku. Pryč od města a jeho vymožeností, pryč od šílících lidí, kteří ještě na poslední chvíli shání vánoční dárky. To pro mě nebylo. Zato tohle… to byla nádhera. Všude sníh, malé chatky, z jejichž komínů se valil kouř. Lidé přátelští a srdeční jako snad nikde. Večer si jen lehnout na kožešinu u krbu a číst si brakovou literaturu. O nic se nestarat, žádné telefony, emaily, jen klid.

   Víc jsem se zachumlal do bundy a vyrazil mezi stromy blízkého lesa. Musel jsem se i trochu hýbat, nemohl jsem pořád jen sedět, ležet a sníh jsem měl rád.
   Zarazil jsem se, když jsem v dálce zahlédl nějaký pohyb, ale nejspíš se mi to jen zdálo. Všude byl jen sníh a stromy. Ovšem když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že tam skutečně něco bylo. Liška. Bílá liška chycená packou v pasti a ve snaze osvobodit se, si ji už začala rozkousávat. Přikrčila se, když si mě všimla a sledovala každý můj pohyb. Chvilku jsem váhal, co dělat, ale byl jsem doktor. I když jsem teda léčil lidi, nemohl jsem ji tady takhle nechat. Pomalu jsem se tedy začal přibližovat.
   „Klid maličká, já ti neublížím, chci ti jen pomoct,“ šeptal jsem, zatímco jsem se ke zvířeti pomalu přibližoval a ono vypadalo, že čím dál víc panikaří.
   „Už to bude dobré, slibuju,“ zašeptal jsem, uchopil past do rukou a rozevřel ji. Zkrvavená nožka okamžitě zmizela a lištička se dala na útěk, teda spíš se o to pokusila, než ji nožka zradila úplně. Zamyslel jsem se, ale nakonec jsem z krku sundal šálu a lišku do něj zabalil. Bránila se, ale i přes to jsem si ji k sobě natiskl a začal jí do ouška šeptat, že to bude dobré a že jí neublížím. Věděl jsem, že mi nerozumí, ale stejně se nakonec to zvíře uklidnilo natolik, že jsem se s ním mohl rozejít zpět do vesnice. Byl tam jeden zvěrolékař, který se staral hlavně o tažné psy, kteří byli ve vesnici snad na každém kroku, proto jsem doufal, že by se mohl podívat i na nožku té lištičky.

   „Co mi to neseš Enzo? Snad sis taky nepořídil štěně huskyho?“ vystrčil hlavu zpoza recepce Henry, jen co nade dveřmi zacinkal zvonek, když jsem je otevřel.
   „To ne, co bych s ním dělal ve městě,“ pousmál jsem se. „Byl jsem se v lese projít a tahle malá tam byla chycená v pasti, daleko by se s tou nohou nedostala, mrkneš na to?“ popondal jsem si lišku v náručí. Už zase se začínala vrtět, asi se jí moc nelíbilo prostředí, kam jsem ji odnesl.
   „No podívám, i když lišku jsem tu neviděl ani nepamatuju,“ pousmál se a kývl na mě, abych ho následoval do ordinace. Držel jsem ji v náručí, dokud si veterinář nenachystal injekci na uklidnění, nepředpokládal jsem, že by se lesní zvíře nechalo jen tak dobrovolně vyšetřit, byť to mělo být v jeho zájmu. Teprve když se vyděšené cukající se tělíčko pomalu uklidnilo, vybalil jsem ji ze šály a položil na stůl.
   „Moc hezké to teda není, nejspíš si ji tu budu muset nechat pár dní… možná přes Vánoce, než se jí to zlepší natolik, že sama přežije ve volné přírodě,“ prohlásil veterinář po chvilce prohlížení, načež začal zakrvácenou nožku ošetřovat. Mlčky jsem to sledoval a jemně prsty přejížděl po bílé hlavičce. Oči lištičky, i když trochu zamlžené účinky injekce, mě ani na chvilku nespustily ze zorného pole.
   „Co jsem dlužný,“ zvedl jsem nakonec hlavu, když veterinář dokončil práci.
   „Přece to není tvoje zvíře.“
   „Ale přinesl jsem ho.“ Starý muž se jen zasmál a mávl rukou, zatímco ze stolu zvedl ještě ochablé liščí tělo.
   „Tak pojď, dáme tě do klece.“
   Zadíval jsem se za dvojicí. Všiml si, jak sebou liška cukla, ale uklidňující injekce jí nejspíš nedovolovala bránit se víc, přesto ty oči… jakoby mě prosily, ať ji tam nenechávám, jakoby v nich bylo něco víc.
   „Počkej… co kdybych ji vzal k sobě.“ Henry se otočil a nadzvedl obočí.
   „Proč bys to dělal, jsem tady na to uzpůsobený.“
   „Vím, ale přeci jen jsou Vánoce a malá společnost by se mi hodila… aspoň ji nemusíš chodit krmit. A bát se taky nemusíš, sice nejsem veterinář, ale doktor jsem a pár dní se o ni postarat snad dokážu.“ Ani jsem netušil, proč mu něco takového nabízím, nikdy jsem neměl domácí zvíře, natož se postarat o divokou lišku, ale v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Chvilku si mě pochybovačně měřil, asi nechápal, proč jsem stál o to mít u sebe polární lišku, ale nejspíš byla pravda, že se mu kvůli jedné chlupaté kouli nechtělo ve vánici každý den chodit několikrát do ordinace, takže nakonec přikývl.
   „Dobře, půjčím ti klec,“ přešel do vedlejší místnosti, odkud se chvilku ozývaly skřípavé zvuky, než se vrátil s větší klecí a liškou v ní. „Ta injekce nebyla nijak silná, za chvilku by už měla přestat působit, tak pozor na zuby a drápy. Kdyby se cokoliv dělo, nezvládal jsi to, prostě přijď.“
   „Doufám, že to nebude třeba,“ usmál jsem se a převzal klec s liškou. Ještě jednou jsem poděkoval, než jsem vyšel ven a zamířil do své chatky.

   V chatce bylo pořád teplo, i když oheň v krbu už pomalu uhasínal. V předsíni jsem ze sebe sundal alespoň boty, odložil klec v obýváku a přiklekl ke krbu, abych přiložil pár suchých větví na žhavé uhlíky. Teprve když se oheň líně rozhořel a ohřál jsem si nad ním prokřehlé prsty, sundal jsem ze sebe několik vrstev oblečení, bez kterých bych venku nejspíš zmrznul. V kuchyni jsem do jedné z misek nalil čistou vodu a pak se otočil ke kleci s liškou. Za celou dobu mě nespustila z očí a jinak tomu nebylo ani teď. Přičapl jsem k ní a zadíval se na misku s vodou ve své ruce.
   „Co s tebou? Ani nevím, proč jsem tě nenechal tam.“ Liška lehce naklonila hlavu, jakoby mě poslouchala a v tu chvíli bych přísahal, že jsem viděl, jak se pobaveně usmála.
   „Na divoké zvíře jsi nějaká moc klidná… buď ještě působí ta injekce, nebo jsi asi zvyklá na lidskou přítomnost. Nebo je tu ještě třetí možnost, že začínám bláznit. No jo, já vím, že mi neodpovíš,“ ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou. Začínal jsem si připadat jako šílenec, mluvit tady na zvíře a ještě si myslet, že rozumí, co říkám. Vážně jsem začal uvažovat o tom, že to s tou prací přeháním.
   Znovu jsem se zadíval na lišku, která s poraněnou nožkou klopýtla ke dvířkám klece a jemně do nich strčila čumákem.
   „Ty chceš, abych tě pustil? A uděláš mi tu z toho kůlničku na dříví, co?“ Liška znovu naklonila hlavu na stranu a pak strčila do dvířek.
   „To vážně není dobrý nápad, nenechám tu divoké zvíře pobíhat po půjčené chatě,“ zabručel jsem si pro sebe po chvíli, když jsem i uvažoval o tom, že bych ji pustil. Nakonec jsem jen pootevřel dvířka natolik, aby rychle prostrčil misku s vodou a zase je zavřel.
   „Nezlob, dobře? Hezké sny.“ Vstal od klece a zamířil do svého pokoje.

***

   Probudilo mě něco teplého tisknoucí se k mému břichu. Chvilku jsem byl ještě v takovém polospánku, že jsem tomu ani nevěnoval pozornost a nechával doznít vzpomínky na ten krásný sen, co se mi zdál, ale jak se mi postupně začala vracet mysl z říše snů do reality, uvědomil jsem si, že by se ke mně nic teplého tisknout nemělo. Otevřel jsem oči a rukou zašmátral u svého břicha. Překvapeně jsem zamrkal a ucukl rukou, když se mi prsty zabořily do hedvábné srsti a chvilku na to zpod peřiny vykouknul černý čumáček a dvě zářící modré oči. Zaraženě jsem sledoval lišku tisknoucí se k mému tělu a připadal si díky ní jako nějaký pablb, jakoby se mi výrazem v tom ksichtíku vysmívala, což byla ale blbost.
   „Co ty tu děláš, jak ses dostala z té klece,“ zašeptal jsem a nadzvedl obočí, když se liščí tělíčko pomalu protáhlo a tlamička se jí rozevřela v dlouhém zívnutí. Skoro mi to přišlo, že mi odpověděla, jakoby výsměšně říkala: ´To bys rád věděl, že?´. A já bych vážně rád věděl.

   Pomalu jsem znovu natáhl ruku směrem k lišce. Bedlivě mě sledovala, ale neudělala sebemenší pohyb naznačující, že by mě chtěla kousnout. Prsty jsem lehce přejel po její hlavičce a skončil za oušky, kde jsem ji začal lehce drbat. Nadzvedl jsem obočí, když zvíře přivřelo oči a lehce zaklonilo hlavu, jakoby si to vážně užívalo.
   „Ty prostě nejsi liška, nemůžeš být, jsi kočka nebo pes, ale tohle by žádné divoké zvíře neudělalo,“ zašeptal jsem a zakroutil hlavou. Nechápal jsem to, nic jsem nechápal, přesto jsem dál pokračoval v drbání malého zvířete.

   „Zdál se mi krásný sen. Probudil jsem se a vedle mě ležel nádherný kluk. Vlasy měl bílé jako čerstvě napadaný sníh a ty nejmodřejší oči, které jsem kdy viděl… vlastně se dost podobaly tvým,“ zasmál jsem se tiše a mrkl na lišku, která mě zvědavě sledovala. „Vidíš, už jsem prostě dlouho sám, že se mi zdá o krásných klucích a bavím se tu s liškou,“ zakroutil jsem hlavou a posadil se na posteli. Zítra měl být Štědrý den a já ještě neměl ozdobený ani stromeček.
   Liška se po mně nespokojeně ohnala packou, když jsem vstal z postele a navlékl na sebe oblečení. Docela mi to celé vrtalo hlavou, jediné možné vysvětlení, které mě napadalo, bylo, že ji prostě někdo vychoval od mláděte a byla na lidi zvyklá.

   V kuchyni jsem si uvařil kafe a zakousnul se do včerejšího koláče. Lehce jsem sebou trhnul, když se mi o nohu otřelo něco chlupatého.
   „Chodíš jak duch. No co bys chtěla?“ mrknul jsem na zvíře, které se nespokojeně naježilo. „Hele, uklidni se, nic ti nedělám, buď ráda, že nezavolám veterináře, ať si tě odchytí,“ ušklíbl jsem se, ale než jsem se nadál, měl jsem lišku v klíně a ne zrovna šetrně mi drápky zajela do klína.
   „Ty potvoro, že já tě vyhodím ven,“ zavrčel jsem, chytl ji a prudce od sebe odtáhl. Nevinně zamrkala těma svýma modrýma očima a kromě nich jsem si všiml i něčeho dalšího.
   „Tak ty jsi lišák… žádná lištička,“ pousmál jsem se a mrkl tedy už na něj. Zatvářil se tak spokojeně, jakoby se mu podařilo to, o co mu celou dobu šlo. „Tohle už začíná být fakt šílený, ty mi nemůžeš rozumět, tobě má být jedno, jak nebo co ti říkám,“ zamračil jsem se a položil lišáka na zem. Způsobně se posadil jako dobře vychovaný domácí mazlíček a jakoby s úšklebkem sledoval každý můj pohyb. Zhluboka jsem se nadechl, ale dojedl jsem a zamyslel se.
   „Hele, nic jiného tu pro tebe nemám, ani nevím, co jíš,“ otevřel jsem konzervu s rybičkami a pár jich dal lišákovi do misky na zem. Zakroutil jsem hlavou, když se do toho pustil a zamířil do obýváku. Klec byla neporušená, ale pokusit se přijít na nějaké reálné vysvětlení, jak se odtamtud lišák dostal, jsem pro jistotu hned vzdal. Raději jsem vtáhl do domu vánoční stromek a upevnil ho do stojanu.
   Nijak zvlášť se mi do toho nechtělo, ale ještě jsem vymetl v krbu a zatopil, než jsem vytáhl i krabice s ozdobami a začal je věšet na stromek. Pustil jsem k tomu stařičkou televizi s pouze dvěma fungujícími kanály, aby tu nebylo úplné ticho, a dál jsem pokračoval ve zdobení stromečku.
   Koutkem oka jsem zaregistroval lišáka, jak se posadil před krb a koukal do plamenů.
   „Hele, ne že tam skočíš, já chci mít na štědrovečerní večeři rybu a ne lišku,“ ušklíbl jsem se. Malá koule jen uraženě pohodila hlavou a stočila se na kožešině do klubíčka, zatímco mě pozorovala zářivýma očima. Jen jsem zakroutil hlavou a dál pokračoval ve strojení.

   „Co tak koukáš, jsem pro tebe zajímavý? No ty pro mě taky. Tam doma nemám domácího mazlíčka. Možná protože jsem pořád v práci. Jsem doktor, léčím lidi, přesněji jejich srdce, jsem kardiolog,“ usmál jsem se a mrkl na zvíře. Pozorovalo mě a vypadalo to, že poslouchá. „Baví mě to, i když to nejspíš trochu přeháním, ale co doma sám. Takhle si radši vezmu každý rok na Vánoce volno a zajedu si sem odpočinout. Co doma, když tě tam nikdo nečeká. Víš… víc se mi líbí kluci, bohužel jsou homosexuálové pořád v menšině a není jednoduché si někoho najít, s kým by sis seděl. A ani na to není čas, už si přijdu starý na to vysedávat po barech a balit mladé koloušky,“ ušklíbl jsem se a vzal do ruky další ozdobu. Znovu jsem si vzpomněl na ten sen, na blonďatého kluka se zářivýma očima. Ležel vedle mě na posteli a já bych v tu chvíli kývl asi na cokoliv. Ten jeho kouzelný šibalský úsměv, dokonalé křivky jeho nahého těla. Zamračil jsem se a prudce zatřepal hlavou. Teď zrovna se mi do studené sprchy nechtělo.
   „Ale víš co… možná bych si nějakého domácího mazlíčka pořídit mohl, není špatné občas něco prohodit, i když jen se zvířetem,“ usmál jsem se a mrknul na kouli. „Co packa, už je to lepší?“ přešel jsem k němu a prsty lehce přejel po obvazu. Lišák mi ruku lehce olízl a já ho za to podrbal mezi oušky. „Jestli jsou všechny lišky jako ty, jednu bych domů bral,“ zasmál jsem se a pobaveně zakroutil hlavou, když mě hravě kousnul do palce. „Darebáku,“ usmál jsem se, ještě jednou ho podrbal a vrátil se ke stromečku. Nijak zvlášť jsem to nepřeháněl, byl to menší stromek, na co by mi byl nějaký obr, takže stačilo jen pár ozdob, na špičku jsem zavěsil papírovou hvězdu, sklidil zbytek krabic a posadil se do křesla.
   Tiše jsem se zasmál, když mi lišák skočil do klína a stočil se do klubíčka. Jen jsem zakroutil hlavou a položil na něj své dlaně. Musel jsem uznat, že to bylo nádherné zvíře. Lišku jsem z blízka nikdy pořádně neviděl, natož polární, teď jsem ji měl na klíně a drbal ji za ušima jako nějakého domácího mazlíčka.
   „Jsi takový můj vánoční dáreček, víš to? Aspoň nebudu na Vánoce sám, což se za poslední roky stalo docela běžným. Sice bych mohl k sestře, ale ta už má svoji rodinu, děcka a každý rok to slavit se strýčkem? To ne,“ pousmál jsem se. „Co tvoje rodina… i když lišky jsou spíš samotáři, co? Ale tobě, jak to tak vypadá, se společnost líbí,“ zasmál jsem se tiše a znovu zvíře podrbal. Začínaly mě napadat šílené nápady, že si lišáka vezmu s sebou domů, ale pořád to bylo divoké zvíře patřící do přírody, takže jsem o takovém nápadu přestal přemýšlet.

   Zadíval jsem se z okna a zakroutil hlavou.
   „Víš, proč ještě to tady mám rád? Vážně si tu odpočinu, den, který trvá sotva 6 hodin? To mi dává 18 hodin spánku,“ usmál jsem se, vzal lišku a přesunul se do ložnice, kde jsem ji položil na postel. Sám jsem si vzal věci na spaní a vlezl do koupelny pod rychlou sprchu. Teprve pak jsem vlezl do postele a otevřel si ještě na chvíli knížku. Nevzrušovalo mě, že jsem za ten den skoro nic neudělal, kvůli tomu jsem tedy byl.

***

   Ani nevím, co přesně mě probudilo, vlastně jsem si ani nepamatoval, že bych šel spát, ale lampička, u které jsem si četl, byla zhaslá, knížka založená a odložená na nočním stolku. Chtěl jsem to nechat být a spát dál, i když už budík ukazoval sedm hodin ráno, ale pak jsem zaslechl z vedlejšího pokoje šramot. První jsem si myslel, že nejspíš tu jen šmejdí lišák, ale když jsem zaslechl zvuk varné konvice, šla myšlenka na malé zvíře stranou. Netušil jsem, kdo tu mohl být, zloděj by si těžko vařil v konvici vodu, leda by mě chtěl ve spánku opařit. Ušklíbl jsem se nad svými myšlenkovými pochody, pomalu vstal z postele a zamířil ke kuchyni. Čekal jsem cokoliv, dokonce jsem si tam představil i ségru, která mi přijela vynadat, že jsem na Vánoce sám, rozhodně jsem ale nečekal kluka s vlasy bílými jako čerstvě napadaný sníh, jak si v mém tričku, které mu sahalo skoro až ke kolenům, dělá čaj. Šokovaně jsem na něj zůstal hledět i ve chvíli, kdy se ke mně otočil a provinile se usmál. Byl to ten samý kluk, o kterém se mi minulou noc zdálo, jak leží na posteli vedle mě, až na to, že teď jsem byl přesvědčený o tom, že nespím.
   „Nechtěl jsem tě vzbudit, omlouvám se. Ale měl jsem hroznou chuť na čaj, už pár let jsem ho neměl,“ usmál se, ale přichystal i druhý hrnek a zalil i ten. Mlčky jsem sledoval jeho počínání a netušil, co říct. Kdo to byl? Co tu dělal a jak se sem dostal? Měl jsem tolik otázek a nevěděl, kterou začít, nebo spíše jsem se nemohl vůbec donutit promluvit.

   „Kdo… kdo jsi?“ vymáčkl jsem ze sebe nakonec.
   „Nesedneme si radši?“ usmál se. Lehce jsem kývl a převzal si od něj hrnek s kouřící tekutinou, zatímco on si vzal svůj a proklouzl okolo mě do obýváku. Posadil se na zem ke stromečku a s úsměvem na rtech se na mě zadíval. Bylo mi skoro až trapně, jak jsem na něj pořád hleděl, ale nemohl jsem od něj odtrhnout pohled.
   „Takže… kdo jsi?“ zeptal jsem se znovu tiše.
   „Jsem Kit,“ pousmál se a upil z hrnku, který si přidržel i druhou rukou. Teprve teď jsem si všiml, že ji má ovázanou obvazem. Šokovaně jsem zamrkal, tohle nemohla být pravda. Rozhlédl jsem se kolem, jestli lišáka někde nezahlédnu, ale nebylo po něm ani vidu ani slechu, jen malý blondýn se pobaveně usmíval od stromečku.
   „To je blbost,“ zamračil jsem se na něj, on se ale jen pořád usmíval. Jeho jiskřivé modré oči zářily a v tu chvíli jsem si vážně myslel, že se na mě dívá onen lišák. Prudce jsem zatřásl hlavou, blbost!
   „Co jsi zač!“
   „Jsem kicune, pokud jsi o nich někdy slyšel.“
   „Kicune?“ nadzvedl jsem obočí. To slovo už jsem slyšel. Ale liška schopná přeměňovat se do lidské podoby? Magické stvoření? To moje mysl odmítala pochopit. Kicune neexistovaly, stejně jako neexistovali upíři, vlkodlaci nebo mořské panny.
   „To není možné.“
   „To, že to není běžné, neznamená, že to není možné. Byly doby, kdy jsme běžně žili mezi lidmi, odtud taky pochází řady pověstí o nás,“ usmál se a posadil se vedle mě. Byl ještě dokonalejší, než jsem si ho pamatoval ze svého včerejšího snu, který nakonec snem vůbec nebyl. Jeho bělostná pokožka byla už na první pohled jemná a hladká, bílé vlasy mu rámovaly křivky obličeje, malinové rty a ty zářivě modré oči… stačilo se v nich jen utopit. To, že byl kicune, toho taky vlastně dost vysvětlovalo. Na divoké zvíře byl až příliš klidný a i na lišku až moc vychytralý. Ten pocit, jakoby všemu, co jsem říkal, rozuměl. Nejspíš to nebyl jen pocit.
   „Takže… ty jsi liška… a zároveň člověk.“
   „Ano, i když posledních pár let spíše liška.“
   „Proč?“
   „To je na delší vyprávění. Někdy ti to třeba řeknu,“ usmál se, upil čaje a odložil hrnek. Pochybovačně jsem se na něj zadíval. Vážně jsem nevěřil tomu, že ho po letošní dovolené ještě někdy uvidím, ale nakonec jsem přikývl.
   „A co bude teď?“
   „Nechceš společnost na Vánoce?“ pousmál se lehce, i když se mi zdálo, že jsem v tom pohledu zahlédl i trochu nejistoty. Najednou jsem zase viděl tu malou lišku, která se hryzala do nohy a snažila se vysvobodit z pasti, ve které uvízla. Lehce jsem ho vzal za zraněnou ruku a palcem přejel po jeho dlani.
   „Přece tě zraněného nevyženu do lesa. Navíc… slíbil jsem doktorovi, že se o tebe postarám,“ pousmál jsem se, čímž jsem ty modré oči znovu rozzářil. Byl nádherný, nevzpomínal jsem si na nikoho, kdo by mě zaujal natolik, jako on.
   „Udělám jídlo, ty si půjč něco víc na oblečení, ať tu nemusíš chodit jen v triku,“ vstal jsem, když se mi konečně podařilo odtrhnout od něj pohled a zamířil do kuchyně. Naporcovanou rybu jsem měl už nachystanou v lednici, stačilo ji jen obalit a udělat brambory. Salát jsem dělat neplánoval, pro jednu osobu se mi do toho nikdy nechtělo, a i když jsme teď byli dva, chyběly některé suroviny.

   „Takže jsi kicune,“ mrkl jsem na kluka, který se posadil vedle mě na kuchyňskou linku a sledoval mě. Stále jsem se to snažil zpracovat a nejlepší cestou bylo asi připustit, že to nejspíš možné je.
   „Ano.“
   „A něco blíž mi k tomu neřekneš?“
   „A co by tě zajímalo,“ uculil se.
   „Já nevím… všechno. Proč jsi mi to neřekl a dělal ze mě blbce?“
   „No… možná to máme trochu v povaze,“ uculil se nevinně. „A jsi po dlouhé době první člověk, se kterým mluvím, po hodně dlouhé době jsem vlastně znovu ve své lidské podobě. Není jednoduché někomu věřit, ale ty… zachránil jsi mě, pomohl mi, byl jsi ke mně hodný. Tobě věřím a hodně ti dlužím,“ pousmál se.
   „Jsem doktor… jak už vlastně víš, takže pomáhat je moje práce.“
   „I tak,“ usmál se. „Jaké je město?“
   „Nikdy jsi nebyl ve městě?“
   „Ne, jen z dálky jsem nějaké viděl, případně jsem se potloukal poblíž nějaké menší vesnici, ale jinak ne. Trochu mě to samotného mezi tolika lidmi děsí. Jsem už hodně dlouho sám,“ pousmál se smutně. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem se přiměl k odpovědi.
   „Já nevím, v něčem je fajn, máš kolem sebe všechno, co potřebuješ, všechno na jednom místě. Na druhou stranu je občas i dost ubíjející a potřebuješ vypadnout, jako já sem.“
   „Vzal bys mě s sebou?“ Zarazil jsem se a zadíval se na blondýnka. Nevím, co jsem v tom výrazu vidět, prosbu, naději?
   „Ty chceš do města? Proč?“
   „Zasteskne se ti po společnosti, když jsi víc jak deset let sám.“
   „Deset let?“ nadzvedl jsem obočí. Nepřipadal mi starší než na osmnáct, devatenáct let, to se potuloval lesem sám od osmi let? Neuměl jsem si to představit.
   „Stárneme pomaleji, než lidé. Víš, říkal jsem si… říkal jsi, že si asi pořídíš domácího mazlíčka, že se ti to líbilo nějakého mít… klidně zůstanu jako liška, pokud je ti to milejší. A třeba by se jednou našla příležitost, jak ti oplatit to, že jsi mi zachránil život… a taky mě to k tobě táhne,“ zašeptal poslední část a lehce zčervenal, ale i to bylo na jeho jinak bledé tváři dostatečně vidět. „Tu první noc jsem chtěl utéct, ale nešlo to, byl jsi jako magnet. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil.“ Nevěděl jsem, co říct, taky mě k tomu klukovi něco táhlo, když byl liška, bylo mi s ním dobře, připadalo mi, že lišákovi můžu říct cokoliv, ale mít kicune jako domácího mazlíčka? To mi vůči němu přišlo dost nefér. Nechal jsem obalování obalováním, opláchl si ruce a přešel k němu.
   „Pokud to chceš, pokud chceš do města se mnou, být se mnou, tak tě s sebou vezmu.“
   „Budu ten nejhodnější mazlíček, jakého jsi kdy měl!“ rozzářily se mu oči a skočil mi okolo krku. Překvapeně jsem zamrkal, ale objal štíhlé tělo ve svém náručí.
   „Nechci domácího mazlíčka, budu rád, když budeš sám sebou… když budeš prostě Kit,“ zašeptal jsem. Poodtáhl se a upřímně se na mě usmál. Byl nádherný a tak blízko, že jsem neodolal a jemně políbil jeho malinové rty.

   Ty Vánoce byly jedny z nejlepších, které jsem kdy zažil. Získal jsem takové dva v jednom, jelikož být prostě Kit znamenalo pro blondýnka často být i prostě liška. Ale nevadilo mi to, zamiloval jsem si ho v obou jeho podobách, byl to on. Moje kicune.