Minde

Smím prosit?

   „Ondro! Tak honem, nebo přijdeš pozdě!“ zakřičela na mě mamka z kuchyně. Zamračeně jsem na sebe hleděl do zrcadla a kriticky si prohlížel uzel na kravatě. Mučednicky jsem si povzdechl, oblékl si černé sako a sešel ze schodů.

   „Užij si to,“ políbila mě mamka na tvář.

   „Jo,“ zahučel jsem, probodl pohledem bráchu, který se mi vysmíval pohledem a vyšel z domu. Taneční, bože jak já jsem to nesnášel. Chodil jsem tam jen proto, že mě do toho donutila maminka. Ona sama s taťkou vymetá plesy jak na běžícím pásu a podle ní i já musím umět tančit. Brácha už to měl za sebou přede dvěma roky, ale toho to alespoň bavilo. Já byl spíš takové dřevo, nešlo mi to a hlavně mě to ani nebavilo.

   Daleko víc jsem měl rád sport. Zvláštní, tančit neumím, ale sport mi jde docela dost dobře. Dokonce jsem byl i v týmu volejbalistů. Jo, volejbal jsem měl rád, už jsem se těšil na zítřejší trénink, bohužel jsem musel ještě přetrpět ony dvě mučivé hodiny plné tance.

   Sál se pomalu plnil kluky v kvádrech, nejen z naší školy a holek v načančaných šatičkách, mašličkách ve vlasech, obřích podpatcích, kterými, když vás kopnou, tak vás ochromí téměř na půl hodiny. Vím o čem mluvím, od minula mám na noze ještě moc hezkou modřinu.

   Navíc nás učí chlap, který mi není právě nadvakrát sympatickej. Ukáže nám kroky jednou a tančete. A ještě to jeho ´ťap, ťap, ťap´, radši ani nemluvit.

   Jo, vzhledem k tomu, že moje partnerka si taky neumí dupnout, je to taková tichá myška, nám to vůbec nejde. Já vést nemůžu, protože nevím co přesně dělat a ona kontrolu převzít neumí. Už teď jsem se děsil závěrečné kolony, kde jsem si byl jistý, že to totálně podělám. Vždyť ani nepoznám, kdy mám tančit polku a kdy valčík!

   Zmučeně jsem se zasunul hlouběji do křesla a napůl ucha poslouchal spolužáky, kteří se živě bavili o tom, jaký má která holka výstřih nebo zadek. Vážně záživná činnost. Vlastně bych se možná i přidal, ovšem to by nesmělo jít o pozadí holek, ale kluků. No jo, už nějaký ten pátek jsem věděl, že mě ženská rasa nijak nevzrušuje, více se mi líbily ploché hrudníky a plné kalhoty.

   „Tak pánové, vyzvěte dámy k tanci,“ ozvalo se z pódia. Zvedl jsem pohled, protože tohle nebyl hlas toho ´strašně sympatického´ učitele tance, kterého jsme měli. Zamrkal jsem, když jsem tam spatřil stát mladého kluka. Dokonce jsem ho i znal, tedy znal jsem ho od vidění. Chodil do volejbalu, ale patřil k jinému týmu, který měli tréninky po nás. Ani nevím, jak se jmenoval.

   Zvedl jsem se a zamířil jsem k Báře, mé tiché nesmělé tanečnici. Byla to moje spolužačka a když se mě ptala, jestli bych s ní tančil, byla rudá až za ušima. Řekl bych, že teď toho rozhodně litovala, já nebyl taneční typ, což jsem jí říkal hned na začátku a co už určitě zjistila.

   „Smím prosit?“ broukl jsem a nastavil jí rámě. S mírným úsměvem se do mě zavěsila.

   „Uchopte se do tanečního držení, začneme s waltzem.“

   „Nevíš, co to je?“ poškrábal jsem se rozpačitě ve vlasech. Ptal jsem se jí pokaždé, ale já si prostě nepamatoval, jak se tančí ten a ten tanec, na to jsem mozek vážně neměl.

   „To je ten čtverec,“ zašeptala. Děkovně jsem přikývl a chytil ji do tanečního držení – alespoň to jsem si pamatoval.

   Ten kluk nám to odpočítal a já vyšel. Bohužel špatnou nohou, takže Bára vyjekla bolestí, když jsem dupnul na její nohu.

   „Promiň, já nechtěl,“ omlouval jsem se.

   „To je dobrý, jsem už zvyklá,“ pousmála se. Pokusili jsme se chytit rytmus a tančit. Nešlo mi to, ani pitomý waltz, který je prý jedním z nejlehčích tanců, mi nešel, i u něj jsem vypadal, jako kdybych šlapal vodu.

   „Tohle má být watlz a ne šlapání zelí,“ ozval se za mnou hlas. Okamžitě jsem byl rudší než ředkvička. Náš učitel tance se po mě vždy jen blbě díval, ale že by mě kritizoval otevřeně, to se mi naštěstí nestalo. Takže mě moc nepotěšilo, když se do mě začal strefovat tenhle kluk.

   „Tanec není moje parketa,“ zamumlal jsem.

   „Jde to vidět,“ uchechtl se. „Ty nejsi úplné dřevo, jen nedokážeš dělat ty pohyby, co jsou u tance zapotřebí.“

   „Fajn,“ zavrčel jsem a podíval jsem se mu zpříma do očí. Smály se mi, to šlo vidět okamžitě. „A co s tím mám dělat, pane učiteli.“ Štvalo mě to, už takhle na nás hleděla polovina sálu. Ten kluk se rozhlédl kolem a když viděl, že ostatní nás místo tančení očumují, zamračil se.

   „Řekl jsem snad, abyste přestali tančit?“ zeptal se autoritativním hlasem. Každý se okamžitě otočil a začal tančit, včetně mě, chystal jsem se ho totiž ignorovat a dál si ´šlapat zelí´.

   „Přestaň dělat čapí kroky, je zbytečné zvedat tolik nohy. Jen suň nohu dopředu a pak do boku,“ radil mi. Zatnul jsem zuby, ale pokusil se ho poslechnout, tušil jsem, že mi nedá pokoj, dokud ho neposlechnu.

   „A teď se přestaň chovat jako robot, zapoj boky, na co je máš?“ Zapoj boky? Copak jsem nějaká holka, která tu natřásá prdel?

   „Boky, musíš zapojit boky,“ zavrčel. Trhl jsem sebou, když jsem na svých bocích ucítil jeho ruce. „Tady si nehraješ na žehlící prkno.“

   Byl jsem rudší než rak a bylo mi tak trapně, jak v životě ještě nikdy. Cítil jsem za sebou toho kluka, který mi bezostyšně sahal skoro na prdel a snažil se ´rozpohybovat´ moje boky. Bože jak mě se ulevilo, když mě konečně pustil a opustil nás, aby se prošel okolo ostatních párů.

   „V pohodě?“ špitla Bára a dívala se na mě se směsicí obav a smíchu. Můj rudý obličej byl nejspíš ještě rudší než jsem se obával, že je.

   „Jasně,“ zavrčel jsem a probodl pohledem toho ´instruktora tance´. Jako by ale vycítil můj pohled, podíval se na mě a usmál se. Znovu jsem zrudl a šlápl Barči na nohu. Se zaúpěnou omluvou jsem se znovu pokusil chytit rytmus, marně, já nejsem hudebně nadané dítě, ale Barča se mě aspoň ´snažila´ navést.

   Tango, další propadák. Proč nemůžu být na tanec stejně nadaný jako zbytek mé rodiny? Nebo když už jsem také dřevo, proč tu musím být? Bože myslel jsem, že už vážně uteču hanbou, když se u nás ten kluk zase zastavil a kritizoval.

   Když jsme měli konečně přestávku, bleskově jsem odvedl Barču na místo a vystřelil ze sálu jako neřízená střela. Bylo mi jedno, že i když je teprve listopad a venku je zima jak v psinci, nevzal jsem si ani bundu. Byl jsem tak rozpálený hanbou a ponížením, že mi bylo teplo i v pěti stupních nad nulou.

   „Ten ti to teda dal, Ondrášku, jen co je pravda,“ zachechtal se spolu s ostatními spolužáky Pavel, když jsem se značně vymrzlý vrátil.

   „No tak mi to prostě nejde, divím se, že ještě existují idioti, kteří to nedokáží pochopit!“ vyjel jsem na něj. V zápětí jsem ztuhl, když se za mnou ozvalo odkašlání. S nepříjemnou předtuchou jsem se otočil a nejraději bych se propadl do země. Ten kluk – náš instruktor, stál za mnou a pobaveně se šklebil.

   „A já se divím, že existují osoby, které jsou machři ve volejbale, ale když jim do náruče dáte taneční partnerku, nadělá jí z nohou placky.“ Sevřel jsem ruce v pěst a pevně stiskl rty k sobě. V duchu jsem počítal do deseti a snažil se uklidnit. Moc mi to nešlo, když se okolo mě ozýval pobavený řehot mých spolužáků.

   Probodl jsem toho kluka svým parádním ledovým pohledem a odešel. Udělal ze mě parádního blba.

   Druhá polovina hodiny se nesla v podobném duchu jako ta první. Víc lidí si mě díky tomu ´instruktorovi´ začalo všímat a smát se. Připadal jsem si jako naprostý magor a zřejmě jsem nebyl sám. I Barča se mírně červenala, ale jí to šlo rozhodně lépe než mě. Myslím, že kdyby měla jiného tanečníka, tančila by daleko lépe než po mém boku.

   Domů jsem téměř utíkal, chtěl jsem být co nejdál od toho debilního sálu. Dokonce jsem ani neměl chuť zajít na pivo do blízké hospody, kam se uchyluje většina tanečníků po skončení hodiny a kam si občas zajdu. Myslím, že další posmívání bych neustál.

   „Ondro, už jsi tady? Jak bylo?“ přivítala mě mamka ve dveřích.

   „No úžasně,“ zaironizoval jsem a prošel okolo ní.

   „Co? Jak to se mnou mluvíš? Ondro, co se stalo?“ šla rychle za mnou.

   „Co by se mělo stát? Nic, naprosto nic, když nepočítám to, že máme nějakého jiného instruktora, který ze mě dělá idiota a přede všemi mě ponižuje, tak ne, vůbec nic se nestalo!“ zařval jsem na konci a zabouchnul dveře od svého pokoje. I když už bylo jedenáct hodin, protože jsme mívali večerní taneční, zapnul jsem počítač. Potřeboval jsem se nějak odreagovat a v tomhle stavu bych nejspíš neusnul. Na učení jsem kašlal, většina profesorů nás den po tanečních omlouvala, až na výjimku – profesora fyziky, ale to se vždy dalo naučit před hodinou – tedy většinou.

   Spát jsem šel hodně pozdě ještě pořád naštvaný a s úpěnlivým přáním, abychom měli příští týden někoho jiného než toho kluka.

***

   „Nazdar Ondro, kam jsi se včera tak zdejchnul? Držel jsem ti místo v hospodě,“ pozdravil mě David – můj spolusedící.

   „Vážně jsem měl náladu sedět někde v hospodě a poslouchat vtípky na svoji osobu.“

   „Ale no ták, nebyl jsi hlavním tématem,“ poplácal mě po zádech. Skepticky jsem se na něj podíval.

   „No vážně, byl jsi teprve druhým zajímavým tématem,“ ušklíbl se. Praštil jsem hlavou o lavici a ignoroval hlasy, které na mě volaly ´hele, učíš se doma tančit s prknem na žehlení´ nebo ´musíš kroutit boky, Ondrášku´.

   „Hele, nebylo to tak strašný. Hlavním tématem byl Matěj.“

   „To je zase kdo,“ zahučel jsem. Pokud jsem si vzpomínal, žádného Matěje jsem neznal.

   „No to je ten náš instruktor. Představ si, je to syn našeho starého instruktora, ale ten páprda spadl ze schodů a zlomil si nohu, takže Matěj se svou taneční partnerkou převzali jeho hodiny. Abys chápal, sice studuje na vejšce kousek odtud, ale i závodně tančí, takže my jsme pro něj brnkačka.“

   „Počkej! To mi chceš říct, že nás bude učit pořád?“ vyjekl jsem. Moje noční můra se splnila, když David přitakal. Zaskučel jsem a znovu praštil hlavou o stůl.

   „Třeba to nebude zas až tak zlé, tak špatně přece netančíš,“ sešlehl jsem ho pohledem. Neměl jsem rád, když mi lhal i on.

   „Fajn, bylo to zlé, dost zlé, ale to zvládneš, věřím ti,“ bouchnul mě do zad, až mi skoro vyrazil dech.

   Celý den jsem měl zkažený, mohl jsem jen doufat, že příští hodina nebude tak strašná nebo doufat, že k ní ani nedojde.

   Trochu se mi zlepšila nálada, když škola skončila a já se hrnul do tělocvičny na volejbal. Měli jsme hrát myslím příští týden přátelák s městským kroužkem volejbalu, který tu byl po nás, tak jsme museli trénovat.

   Tentokrát se trénink vyvedl, vybil jsem si na něm energii a hlavně jsem zapomněl na ty zpropadené taneční, do doby, dokud jsme nevycházeli z tělocvičny. Zrovna jsem vyprazdňoval svou láhev s džusem, když na mě někdo promluvil.

   „Ahoj Ondro.“ Voda, co jsem měl v ústech přistála na Matějově tričku. Děcka okolo mě se mohla potrhat smíchy. Na jeho čistě bílém tričku se začala vybarvovat moc hezká oranžová skvrna od mého multivitamínového džusu.

   „Fajn, tak jsme si asi kvit,“ zasmál se Matěj, zatímco si vytíral džus z očí. Chvilku mi trvalo než mi došlo, na co naráží.

   „To těžko, to bych na tebe musel vylít toho džusu bečku a donutit tě baletit před školou, abychom si byli kvit,“ prskl jsem na něj a chystal se ho obejít.

   „Hele, ale já se tě fakt snažím naučit tančit, ty nejsi dřevo, nechápu proč jsi u toho tak strnulý.“

   „Tak se nesnaž, já nestál o to do tanečních chodit!“

   „Podívej se, já nejsem z těch, co nad každým hned mávnou rukou, že je to ztracený případ. Já tě naučím tančit ať se ti to líbí nebo ne,“ usmál se, přetáhl si mokré tričko přes hlavu a vešel do tělocvičny. Zůstal jsem za ním hledět neschopen slova a modlil jsem se, aby to byla jen planá výhružka.

   Moje modlitby nebyly vyslyšeny. Hned v dalších tanečních se Matěj objevil znovu a mé utrpení pokračovalo. Neustále mi stál za zády a radil ´Co jsem ti říkal o těch bocích?´ ´Trochu zapéruj v těch kolenou.´ ´Nešlapeš zelí, ani partnerce na nohy, ani si nehraješ na žehlící prkno.´ ´Tango vždy začínáš levou dopředu.´

   „Nemůžeš jít otravovat někoho jiného?“ nevydržel jsem to a nepřátelsky jsem zavrčel. Matěj se jen široce usmál.

   „Ostatním to docela jde, nechci, aby na koloně všechno ztroskotalo na vás… spíš tedy na tobě. Ber to jako přátelské rady.“

   „No tak, to zvládneš,“ zašeptala mi Barča do ucha, když už jsem se chystal mu něco z plných plic říct. Podíval jsem se na ni a když se pousmála, poraženecky jsem přikývl. Pokoušel jsem se zkombinovat všechny rady, co jsem si pamatoval, že mi řekl a začal tančit. Sám jsem byl překvapený, že už si nepřipadám tak divně strnulý a že Matěj někam odplachtil, což jsem jedině přivítal.

   „Vidíš, super,“ usmála se Barča.

***

   „Ale no tak, to musíme pořádně oslavit!“ táhl mě David za rukáv do hospody. Moc se mi tam nechtělo, budou tam další lidi z tanečních, kteří se do mě budou strefovat.

   U vchodu jsem pozdravil hospodského, který vlastně bydlel vedle nás a znali jsme se. Jenom mi kývl na pozdrav, protože měl u pultu hezky dlouhou řadu tanečníků, kteří se přišli pobavit.

   Chtěl jsem si sednou někam do koutu a čučet nad jedním pivem, bohužel se mi to nepovedlo. David mě zatáhl k největšímu stolu, který měla naše třída zamluvený a posadil mě tam. Pak s řevem, že mám narozeniny vyrazil k pultu, aby mi objednal. Byl jsem rudý hanbou a chtěl odejít, cestu mi ale zatarasila spolužačka.

   „Ondrášku, tak teda všechno nejlepší a nech se pořádně prohnat nějakým psem, aby se ti nožičky rozpohybovaly.“ Všichni okolo propukli v hlasitý řehot. I když mi bylo zatraceně trapně, pokusil jsem se usmát a poděkovat. A přání přibývalo – samozřejmě hlavně těch ´vtipných´. Měl jsem chuť Davida přetrhnout za to, že mě sem dotáhl, mohl jsem čekat, že to takhle dopadne, chtěl jsem utéct, ale hory ´gratulantů´ mi to neumožňovaly.

   „Tak už ho nechte, zmizte,“ prodíral se ke mně a postavil přede mě tác, na kterém byly dvě piva a dvě štamprle bechera lemond.

   „Děkuju pěkně,“ zavrčel jsem.

   „Sorry, nevěděl jsem, že je to bude tak bavit,“ zatvářil se nevinně. „Hej! Matěji, sem!“ zamával ke vchodu. Zakuckal jsem se, když jsem si uvědomil, na kohože to mává.

   „Když to neumím pít, tak to nepiju,“ bouchnul mě do zad, aby mi umožnil dýchat. Zpražil jsem ho hnusným pohledem a vytáhl mobil, na který mi přišla SMS. No jo, mamka mi musela přát přesně v čas, kdy jsem se narodil.

   „Kdo ti píše?“ zeptal se zvědavě David. „Nějaká slečna?“

   „Jasně, maminka mi musí připomenout, v kolik přesně jsem se narodil,“ ušklíbl jsem se a schoval mobil do kapsy.

   „Ty máš narozky?“ zeptal se Matěj.

   „Hmm,“ zabručel jsem a napil se piva.

   „Matěji, mohl bys mi prosím ukázat tu otočku v jivu? Nějak jsem to nepochopila,“ usmála se koketně jedna spolužačka. Ušklíbl jsem se, tohle balení bylo až příliš okaté. Blondýn se ale s úsměvem zvedl, chytil ji do držení a vysvětloval. Nedával najevo, že by mu nějak vadilo, když ho Hana ošmatlávala, jen se smál jejím hloupým rádoby vtipům.

   „Nazdar Ondro, tak co, kdy nám ukážeš, jak doma cvičíš s prknem?“ posadilo se okolo mě několik kluků se značně ztěžklými jazyky. Snažil jsem se je ignorovat, ale byli už hezky napití, takže to šlo těžko, když do mě navíc začali strkat, posmívat se mi a ´omylem´ mi flusli do piva, vztekle jsem se zvedl, popadl bundu a vyběhl z hospody.

   Zastavil jsem se až v parku o několik ulic dál. Bylo tři čtvrtě na dvanáct, ale domů se mi ani za mák nechtělo. Sedl jsem si na lavičku a snažil se uklidnit srdce, které mi zuřivě bylo prožitým během.

   „Ondro?“ zvedl jsem hlavu a sešlehl Matěje pohledem.

   „To mě musíš otravovat i tady? No tak prostě neumím tančit! Co je na tom k nepochopení? Všechno je jen kvůli tobě! Kdyby sis mě nevšímal, ani ostatní by si mě nevšímali!“

   „Nevěděl jsem, že jsou to až taková hovada, promiň, vážně jsem ti chtěl jen pomoct a nenapadlo mě, že by to mohlo zajít až tak daleko.“

   „Chmm,“ odfrkl jsem si a posadil se zpět na lavičku. Ani jsem si neuvědomil, že jsem z ní vstal.

   „Hele,“ přešlápl na místě. „Smím prosit?“ Nevěřícně jsem se na něj podíval a rozesmál se.

   „Tohle už vážně přeháníš, nemyslíš?“

   „Ne, naučím tě tančit a oni pak už nebudou moci říct ani popel,“ usmál se a držel ke mně nataženou ruku. Skepticky jsem se na něj díval a přemýšlel, jestli se náhodou nepráskl něčím do hlavy.

   „No tak,“ pobídl mě.

   „Nehraje tu hudba,“ zamumlal jsem. Byla to dost blbá výmluva, ale já se ho prostě nemohl dotýkat jako ´taneční partnerky´. Protože, i když jsem ho neměl rád, za to, že mě ponižoval, nevypadal zas tak zle. Když zapnul hudbu k tangu na mobilu, jen jsem polknul a podíval se na něj. Pořád se usmíval a já nenašel další výmluvu, abych nemohl tančit. Jediné východisko bylo utéct, ale to bych vypadal jako sketa.

   Nedůvěřivě jsem vložil svou ruku do té jeho a nechal se vytáhnout na nohy.

   „Levou dopředu, jen mírně pokrč koleno a suň ji. Jako kdybys chtěl udělat pomalý opatrný krok.“ Bylo to divné. Matěj byl vyšší než já a když tančil partnerku, bylo to ještě podivnější.

   „Teď kousek natočit…“ Polilo mě horko, když měla přijít otočka. Matěj posunul nohu mezi mé a otočil se okolo mojí nohy.

   „Tento pohyb musíš vést ty, ne partnerka, musíš mě otočit.“

   „Hele, tohle není nejlepší nápad, nezvládnu to,“ odstrčil jsem ho od sebe.

   „Fajn, tak tango ne, co začít s waltzem?“ Nevěřícně jsem na něj hleděl, on si vážně nedá pokoj.

   „Proč mě tak moc chceš naučit tančit?“

   „Nejspíš chci odčinit to, co jsem způsobit. Když budeš umět tančit, nebudou si tě dobírat,“ usmál se a držel ke mně natáhnutou ruku. Nejistě jsem ji pozoroval. Ani jednou se nezachvěla nejistotou, ani jednou se nechystala ucuknout. S mírným povzdechem jsem do ní vložil svou dlaň.

   „Pravou dopředu, levou do boku,“ šeptal mi do ucha kroky a já ho poslouchal. Najednou jsem si připadal jinak než při tanci s Barčou.

   Pak to šlo ráz na ráz – waltz, valčík, polka, přestal jsem vnímat čas, myslel jsem jen na kroky a příjemnou vůni Matějova parfému.

   „J-já… asi bych měl jít,“ odtrhl jsem se od něj najednou. Z letargie mě nejspíš probralo odbíjení věžních hodin, které ukazovaly jednu hodinu v noci.

   „Jo, nejspíš jo,“ zasmál se krátce, přesto mě z tanečního držení nepouštěl.

   „Díky… co-co jsem dlužný? Za hodiny tance navíc?“ vyvlékl jsem se mu a poodstoupil několik kroků.

   „Všechno nejlepší, Ondro a dobrou noc,“ usmál se a než jsem pochopil, co že to vlastně řekl, zmizel v ulici.

   Domů jsem šel zmatený. Netušil jsem, co si mám o Matějovi myslet. Choval se tak… jinak, mile.

***

   „Hele, to včera mě vážně mrzí,“ podíval se na mě kajícně David, když jsem ráno dorazil šíleně unavený do školy. Ani když jsem přišel domů po jedné v noci, nemohl jsem usnout, pořád jsem musel myslet na toho blondýna, jeho úsměv a hlas šeptající mi do ucha jak vést nohy. Nejspíš jsem se zbláznil.

   „Jasný,“ zahučel jsem a flákl sebou do lavice.

   „Oni byli na mol, neviděli si do huby. Matěj za tebou hned vyrazil, našel tě?“

   „Co?“ zeptal jsem se zmateně, až pak mi došlo, co řekl. „Jo, jasně.“

   „Ty jsi dneska teda výmluvný.“

   „Hmm,“ lehl jsem si na lavici a zavřel oči. Skoro jsem usnul, ale to by mě David nesměl šťouchnout do žeber takovou silou, že jsem vyjekl a téměř sletěl ze židle. Ostatní z toho měli ohromnou legraci, jen učitel se mračil a hrozil, že jestli se neuklidníme, napaří nám důtky.

   Do konce školy jsem se docela probral, což bylo dobře, jelikož jsem měl volejbal. Až pozdě jsem si uvědomil, že vlastně hrajeme ten ´přátelák´ a bude tam Matěj. Sevřel se mi žaludek a nohy mi zdřevěněly, avšak donutil jsem se vejít do tělocvičny.

   „Doufám, že jste připraveni na výhru,“ sjel nás učitel pohledem. Sborově jsme zabručeli a sledovali příchod spoluhráčů. Můj pohled se okamžitě zastavil na pohledném blondýnovi. Zrovna se bavil s nějakým klukem od nich a smál se, nejspíš ale vycítil můj pohled, protože se otočil a usmál se na mě. Zrudl jsem a odvrátil se.

   „Kapitáni ke mně,“ zavelel učitel. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu rozešel a zamrkal překvapením, když se naproti mně postavil Matěj. „Střihněte si o první podání.“ Vyhrál Matěj, vlastně jsem ani nepřemýšlel, co dám, pořád jsem držel semknutou pěst a když mi ji ´sbalil papírem´, omráčeně jsem na to zůstal hledět.

   „Tohle ještě není prohra, Ondro, tak běž,“ popohnal mě učitel, když jsem pořád stál na místě a vyjeveně sledoval svoji ruku. Až pozdě jsem si uvědomil, že musím vypadat jako idiot.

   Zatřásl jsem hlavou a postavil se do zadní lajny. Hra začala a musím říct, že naši protihráči byli doopravdy dobří. Bylo hodně těžké ubránit naši stranu a ještě těžší dát bod.

   Po čtyřech setech, které dopadly 2:2, jsme byli už všichni vyždímaní, ale ani spoluhráči na tom nebyli líp.

   „Teď se to rozhodne, poslední set do patnácti,“ přiřítil se k nám učitel a nabádal nás k většímu úsilí. Za každou cenu chtěl vyhrát.

   Set to byl těžký, ani jedna strana nechtěla prohrát, ale nakonec jsme vyhráli, bylo to jen taktak.

   „Gratuluji k výhře,“ usmál se Matěj, když jsme nastoupili do řad, abychom si pogratulovali k zápasu.

   „Díky,“ zamumlal jsem a zadíval se mu do očí, které ale vůbec nevypadaly zklamaně.

   V šatně kluci řvali radostí, já se jen usmíval a spěchal do sprch, než tam bude nával. Byly tu totiž jen jedny, takže jsme se museli prostřídat.

   Když začal být ve sprchách větší hluk, uznal jsem, že už jsem tu docela dost dlouho, spěšně jsem se osušil ručníkem a natáhl si čisté trenky.

   Vyšel jsem ze sprchy a protřel si oči, do kterých se mi dostalo mýdlo, nejspíš proto jsem si nevšiml kaluže na zemi a svezla se mi noha. Stihl jsem jen zaječet, než jsem se švihl do hlavy.

   „Ondro! Jsi v pohodě?“ přiřítil se ke mně spoluhráč a několik dalších kluků.

   „Který idiot tu zase nacákal?“ zavrčel jsem a třel si bolavou hlavu.

   „Kolik ti ukazuju prstů?“ zvedl jsem pohled k Matějovi, který přede mnou zamračeně čapěl – pane Bože – jen v ručníku okolo pasu, který víc ukazoval, než zakrýval, což si blondýn nejspíš ani neuvědomoval. Polkl jsem a trhl pohledem výš k jeho prstům.

   „Dva,“ zavrčel jsem a vstal jsem. Odkýval jsem všem, že jsem v pohodě a utekl se do šatny převléknout. Stále jsem měl před sebou Matěje a čím víc jsem na to myslel, vhánělo mi to červeň do tváří.

   „Ondro! Počkej, doprovodím tě,“ dohnal mě před školou.

   „Nemusíš, nejsem malej,“ zavrčel jsem a zrychlil krok.

   „Nejsi, ale šupka to byla pořádná, budu jistější, když domů přijdeš v pořádku.“

   „Proč se o mě tak staráš? Nic mi není!“ Zasmál se.

   „Líbíš se mi.“ Zamrazilo mě, sakra jak to myslel?

   „Jak to myslíš,“ polkl jsem. Vlastně nevím, jestli jsem chtěl znát odpověď, ale otázka už byla na světě. Zastavil jsem se, když jsem si uvědomil, že mě Matěj nenásleduje. Pomalu jsem se otočil. Stál kus ode mě a s nakloněnou hlavou mě sledoval. Pomalu si sundal ze zad batoh a natáhl ke mně ruku.

   „Zatančíš si?“

   „Co s tím furt máš?“

   „Nemyslím si, že po včerejšku jsi mistr tance,“ zasmál se zvonivě. Mírně jsem zrudl a otočil se k němu zády. Připadal jsem si jako naprostý idiot.

   „Nemyslel jsem to zle,“ ozvalo se mi u ucha a cítil jsem, jak mi batoh sklouzává ze zad dolů. Polkl jsem a znovu jsem si vzpomněl na scénu ve sprchách.

   „Jive, začínáš doleva.“ Díval jsem se na jeho ruce, které pevně, přesto opatrně sevřely ty mé. Jakoby automaticky se mi vybavilo, jak vypadá jive, ani jsem se nemusel ptát, což byl u mě ohromný úspěch.

   Tančili jsme v osvětlení mdlých pouličních lamp a ani jsem nepomyslel na to, že nás večerní chodci mohli snadno zahlédnout. I když už byl večer a moc jich tudy neprocházelo, stále to bylo možné, ale mě to bylo jedno. Hleděl jsem do Matějových očí a nechal se unášet společnými pohyby jivu.

   Znovu jsem zapomněl na čas, bylo mi jedno, kolik je, dokonce jsem přeslechl i svůj mobil, který mi zuřivě vibroval v batohu, nechápu, co to se mnou provedl, nikdy jsem tak mimo nebyl.

   „Myslím, že bys to měl zvednout, nejspíš už o tebe má někdo strach,“ pousmál se a posunkem naznačil k mému batohu, kde zase vibroval mobil. Bezděčně jsem se podíval na hodinky a vytřeštil oči.

   „Sakra!“ zděšeně jsem vykulil oči, bylo deset a volejbal nám končil v šest! „Musím jít,“ vyhrkl jsem, popadl batoh a vystřelil pryč. Po pár krocích jsem se ale zastavil a otočil se na Matěje, který se mírně usmíval a díval se za mnou.

   „Ehm… díky,“ zamumlal jsem a rychle zmizel.  

***

   „Matěji, prosím, přece nám to nezkazíš!“

   „Bude legrace, Matýsků, prosím!“

   „Tak fajn, fajn, udělám ze sebe blbce,“ ušklíbl se, zatímco ostatní jásali. Během těch pár hodin si ho všichni oblíbili a teď ho přemlouvali, aby na vánoční prodloužené dělal Mikuláše. Nakonec kývl. I já jsem se musel pochechtávat, když jsem si ho představil s bílým vousem.

   „Ale teď se budete snažit, jasné?“ zahalekal. Všichni to nadšeně odkývali a taky to splnili. Dokonce i mě už to ´docela´ šlo, ale jak řekl Matěj, do mistra tance jsem měl daleko, i tak jsem ale sám cítil zlepšení.

   „Až všichni odejdou, přijď zpět do sálu,“ zašeptal mi Matěj do ucha, když se zase zastavil u nás, aby nám poradil.

   Chvilku jsem na něj zůstal překvapeně hledět, to jako myslí vážně? Když zachytil můj pohled, jen se usmál a dál se tím nějak nezabýval.

   Nakonec jsem si řekl no co, do hospody stejně nejdu, dnes vážně nemám náladu.

   Hned jak jsme byli propuštěni, nenápadně jsem se vypařil na záchod, kde jsem počkal, dokud všichni nevypadli. Vážně jsem netoužil po tom, aby si mě dobírali za to, že mě Matěj ´doučuje´. Když jsem si byl téměř jistý, že je všude klid, vylezl jsem a zamířil zpět do sálu. Hrála tam hudba a na parketu se otáčel Matěj se svou taneční partnerkou – Šárka se myslím jmenovala. Docela hezká černovláska, v hospodě jsem ji ale nikdy neviděl.

   To, jak tančili, nedalo se to popsat, bylo to nádherné a mě bylo okamžitě nejtrapněji na světě, s tím, co jsem předváděl já.

   Když hudba dohrála, otočil se Matěj ke dveřím, kde jsem stál, a usmál se. I Šárka se na mě podívala, jen si ale přehodila kabát přes sebe, políbila Matěje na líco a odešla. Nejistě jsem se vydal k blondýnovi. Jak ho ta holka políbila, usadil se mi v žaludku podivný balvan.

   „Čekáš dlouho? Promiň, ségra si tou sestavou potřebovala být jistá, o víkendu jedeme na soutěž.“

   „Ségra?“ Hloupější dotaz jsem mít vážně nemohl.

   „Jo, jsme taneční rodina,“ zasmál se Matěj. „Tak ukaž, co sis zapamatoval. V hodině ti to docela šlo, ale stále máš trochu trhané pohyby.“

   Během tance jsme se spolu začali normálně bavit a musím říct, že Matěj byl zábavný společník, když vás zrovna nepřiváděl do trapných situacích, kdy jste měli chuť mu pořádně vrazit. Hleděl jsem jak puk, když o pár tanců později vytáhl odněkud flašku, ve které byla namíchaná kola s rumem. Bavili jsme se o všem možném, smáli se a hlavně zapomněli na čas. Ovšem nezůstalo jen u koly s rumem, Matěj někde vyštrachal i domácí slivovici, takže když jsem se v značně podnapilém stavu podíval na hodinky a podařilo se mi zaostřit, zjistil jsem, že už je něco po druhé v noci. Zděsil jsem se a rychle vstal, což nebylo to pravé ořechové, jelikož jsem sebou málem švihl zpátky na zem, jak se mi zamotal svět, naštěstí Matěj nejspíš nebyl tak ztřískaný a stihl mě podepřít, neodpustil si však hlasitý smích.

   „Tak fajn, nejspíš končíme, doprovodím tě domů,“ zasmál se.

   Vypnul v sále světla, pomohl mi do kabátu, zhasnul na chodbách a zamkl za námi. Zhluboka jsem se nadechl chladné noci a mírně se opírajíc o Matěje zamířil domů.

   „Naši mě zabijí, jestli zjistí, v kolik jsem přišel.“

   „Myslím, že to přežiješ.“

   „Jo, pokud to nezjistí, tak jo,“ přikývl jsem zamračeně. Matěj se rozesmál, nejspíš jsem vypadat trochu směšně, sám jsem si to uvědomoval.

   „Tak se uvidíme na prodloužené,“ usmál se na mě, když jsme zastavili před mým domem.

   „Jo,“ přikývl jsem a hledal v kapsách klíče. „Dobrou noc,“ zamumlal jsem a otočil se ke dveřím. Matějova ruka mě ale otočila zpět.

   „Dobrou noc,“ zašeptal a přejel svými rty po těch mých. V šoku jsem na něj zůstal hledět, on se jen usmál, ještě jednou mě lehce políbil na ústa a odešel.

   Ani si už nevybavuju, jak jsem se dostal do své postele a dokázal přitom nevzbudit rodiče, nějak mi to všechno zatemnilo mozek. Než jsem usnul, sevřel se mi žaludek z toho, že Matěje zítra uvidím na volejbale.

***

   Asi jsem se přepočítal a včera v noci byla větší zima, než jsem si myslel, že je. Ráno jsem se totiž probudil s horečkou a začínajícím kašlem, což nakonec vyústilo v zápal plic a já měl zkažené celé Vánoce a samozřejmě jsem prošvihl prodlouženou, která byla poslední hodinou před Vánocemi.

   Celou tu dobu jsem nemohl Matěje vyhnat z mysli, i když už si nepamatuju, o čem všem jsme se tehdy spolu bavili, protože na to jsem byl asi hodně napitý a mám to trochu v mlze, ale na to otření jeho rtů o ty mé a na ten krátký polibek – na to si vzpomínám docela jasně.

   Nový rok přišel rychle a bouřlivě, stejně jako škola a hromada písemek, které jsme před koncem pololetí ještě museli napsat. No a s návratem do starých kolejí přišel i poslední měsíc tanečních.

   Když jsem si uvazoval kravatu, ruce se mi třásly nervozitou, netušil jsem, jak se k němu mám chovat, bál jsem se, jak se bude chovat on, netušil jsem, jestli se mu dokážu podívat do očí… S povzdechem jsem si oblékl sako, teplou bundu a s brouknutím, že odcházím jsem vyšel z domu.

   „Hele, to je taková škoda žes nebyl na té prodloužené, to byla tak neskutečná sranda. Aby dostali dárek, museli splnit nějaký úkol – buď zatančit s čertem nebo zazpívat, zarecitovat a někteří byli vážně skvělí. A Matěj v tom kostýmu, no já myslel, že si cvrknu smíchy,“ řezal se David, když jsme vcházeli do sálu. Předtím mi to říct nestihl, protože to na Silvertra taky trochu podcenil a pár dní si poležel doma. Jen jsem se mírně usmíval, nějak jsem nebyl ve své kůži, čehož si David všimnul, ale dával to za vinu prodělané nemoci, naštěstí.

   „Pánové, vyzvěte dámy k tanci,“ ozval se z pódia hluboký hlas. Trhl jsem hlavou a zadíval se před sebe. Stál tam starý profesor tance – Matějův otec. Na jednu stranu se mi docela ulevilo, na druhou mi bylo líto, že tu Matěj není a na třetí jsem byl rád, že jsem přes vánoční prázdniny (samozřejmě když už jsem toho byl schopen), cvičil tanec s mamkou. Valila oči, co že to po ní chci, ale s radostí přikývla a nevyptávala se.

   „Smím prosit?“ nabídl jsem Báře rámě. S úsměvem se do mě zavěsila. Od té doby, co už mi to šlo lépe, jsme si při tanci i povídali a smáli se, ze začátku moc nechtěla, aby mě prý nerozptylovala z tak hlubokého soustředění. Musel jsem se tomu smát, nejspíš jsem původně vážně působil jako blbec a imbecil v jednom.

   Po původním napětí jsem se během tance uvolnil a užíval si to, chápete to? Jen jedno mi chybělo, oči, které mě sledovaly a znervózňovaly, chyběl mi tu Matěj.

   „Nezdá se ti, že pořád kulhá?“ ušklíbl jsem se směrem, kde stál učitel tance.

   „Jo, ještě to nemá úplně v pořádku,“ přikývla Barča.

   „Tak proč tu je?“

   „Matěj říkal na prodloužené něco o tom, že se v lednu už neuvidíme, protože odjíždí na soustředění se Šárkou, chystají se na Mistrovství světa, tak musí cvičit. Dokonce nám jako malou vsuvku i něco ukazovali, to byla taková nádhera, vždycky jsem chtěla umět tančit jako Šárka.“

   „Tančíš dobře a kdybys měla lepšího tanečníka než mě, určitě by ti to šlo ještě líp.“ Jen se zasmála a zakroutila hlavou. Zamrzelo mě, že jsem se tohle všechno dozvěděl až jako poslední, ta nemoc prostě přišla v tu nejhloupější dobu.

   Celý leden jsem Matěje nikde nepotkal, ani na volejbale se neobjevil a nejhorší bylo, že jsem netušil,  jestli jsem rád nebo ne.

***

   „Tak honem nebo to nestihneme,“ popoháněla mě mamka už oblečená v dlouhých černých šatech se stříbrnými třpytkami. Vážně jí to moc slušelo, ostatně jako na každém plese, to se vždycky vymódila, že jsem nevěřil, že ta krásná paní je moje mamka.

   „Vždyť už jsem,“ zabručel jsem a vyšel z domu. Na kolonu se mi moc nechtělo, bude to poprvé, co budu tančit před tolika lidmi a já tušil, že to podělám.

   Už když jsme se všichni fotili na schodech mi bušilo srdce jako o závod, bylo tam tolik lidí a tolik známých – profesoři, kluci z volejbalu, děcka ze školy, prostě spousta známých i neznámých lidí. Barči to ve svatebním moc slušelo, kdybych byl na holky, nejspíš po ní hned skočím.

   Pak jsme ze dvou stran vešli do sálu a začali se seřazovat do promenády, obešli jsme kolečko a rozdělovali se do špalírů, přičemž nám pořád hrála hudba. Holky stály kus od nás a v rukou svíraly stužku. Když zazněl valčík, tanečními kroky k nám přešly a připnuly nám stužky na saka, my jim předali růži a na písničku jsme dotančili valčík. Zatím to šlo bez nějaké větší nehody, jen mi Barča šeptala do ucha, že mám strašně křečovitý úsměv a vypadám, jako kdybych měl zácpu. Nebudu popírat, že tohle mě rozesmálo a já se konečně trochu uvolnil, za což byla nejspíš vděčná a já taky.

   Po valčíku následovala moje nejméně oblíbená polka. Podle mě to bylo jen bezúčelné hopsání, nejraději jsem měl tango a jive. Ale přežil jsem to, za což jsem byl upřímně rád. Pak následoval waltz, který jsme tančili s rodiči. Moje mamka se na mě hrdě usmívala a chválila mě, jak mi to sluší a že je nadšená, jak mi to jde. Bezděčně jsem si vzpomněl na ty hodiny tance navíc s Matějem.

   „Zvládli jsme to kámo, i když já úplně podělal polku a pošlapal Monči nohy,“ zatvářil se David nevinně. Zasmál jsem se a vydal se spolu s ním k baru. Naštěstí obsluhoval jeden náš známý, takže jsme bez problému dostali i něco alkoholického.

   „A naše první vsuvka. Před pár dny se konalo Mistrovství světa ve společenském tanci a já můžu pyšně oznámit, že moje děti zvítězily v kategorii junior,“ hlas našeho učitele tance se dmul pýchou, mně se sevřel žaludek, vycítil jsem totiž, co přijde – Matěj byl tady, určitě.

   „Zatančí vám sestavu, se kterou zvítězili.“ Ozval se potlesk a já spatřil dvojici, která vstupovala na parket.

   Tuhle písničku jsem znal, pouštěl ji Matěj, když mě učil tango, proto pro mě nebylo těžké uhodnout, co za tanec předvádí. Tančili tango na Objection od Shakiry. Bylo to úžasné, nedivil jsem se, že vyhráli.

   Byl jsem srab, nějak jsem nevydržel se na ně dívat, protlačil jsem se lidmi pryč a zamířil na balkón, který byl naštěstí prázdný, jak jsem zjistil.

   Sklidili ohromný potlesk, zasloužili si ho. Seděl jsem na balóně s hlavou opřenou do opěradla a se zavřenýma očima. Sakra proč jsem ´utekl´? Vždyť se nic nestalo, Matěje jsem dlouho neviděl, navíc tehdy jsme byli oba opilí, tak co!

   „Smím prosit?“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem sebou trhl, nikoho jsem neslyšel přijít. Stál za mnou Matěj a usmíval se tím svým typickým veselým úsměvem.

   „Já…“ zakoktal jsem, když jsem sjel pohledem jeho polorozhalenou hruď. Měl na sobě černé kalhoty a světle modrou košili, jak jsem si všiml, už se převlékl, ale samozřejmě pořád ladil se svou taneční partnerkou Šárkou, která na sobě měla světle modré šaty.

   Aniž bych věděl co dělám, vložil jsem svou ruku do té jeho a nechal se vytáhnout na nohy. Ze sálu hrála hudba, ale opět jsem netušil, k čemu ji přiřadit.

   „Obyčejný ploužák,“ zašeptal Matěj, ale místo abych položil svou ruku okolo jeho pasu, jak jsem to měl ve zvyku, posunul mi ruce na své ramena a okolo pasu objal on mě.

   „Neumím tančit holku,“ zamumlal jsem. Ani jsem si neuvědomil, že u ploužáku je úplně jedno, koho tančíte, protože ho umí každý blbec.

   „Nech se vést,“ zasmál se. Občas jsem mu sice šlápl na nohu, ale jemu to nevadilo. Hleděl mi do očí a usmíval se. Nemluvili jsme, jen jsme tančili a já se cítil nádherně.

   Hudba dohrála a my dotančili. Stále jsem cítil jeho ruce a jeho blízkost, ale nedokázal jsem se vyvléknout, jeho oči mě rentgenovaly a já se od nich nemohl odtrhnout. Srdce jsem měl až v krku a bilo mi tak hlasitě, že to museli slyšet i dole v sále.

   Teprve když se Matějovy rty dotkly těch mých, připadal jsem si, jako by ze mě spadl obrovský balvan, připadal jsem si tak volný a hlavně šťastný. Kdo by řekl, že v nenáviděných tanečních najdu zálibu v tanci a dokonce tak úžasného kluka.