Minde

Valentýnka

   Seděl jsem v lavici, hlavu si podpíral rukou a spíš než abych poslouchal profesorův výklad, jsem sledoval, jak venku poletují sněhové vločky. Polovina února a počasí se chovalo, jako by byl prosinec. A já přitom tak strašně nesnášel zimu. Ale jedna věc se jí musela nechat, rád jsem si doma sedl do křesla ke krbu, zabalil se ještě do deky, uvařil si kakao a četl si. Jo, tohle jsem měl rád.  Ven… v té zimě mě ven nikdo nedostal a vlastně se o to ani nikdo nesnažil. Od té doby, co se ve škole rozneslo, že jsem gay, se mnou moc lidí nemluvilo a když už, jen když něco potřebovali. Když jsem něco potřeboval já, nikdo nebyl ochoten pro mě hnout prstem. Znáte to taky? Stačí být pár dní mimo, přijdete, zeptáte se, jestli je něco nového, jestli se píší nějaké písemky a… každý je kroutí hlavou, že nic. Pak přijde nějaký profesor, rozdá papíry a já jen čumím, že něco píšeme. Jo… tohle je docela normální. Už jsem si zvykl, ale naštěstí… když nechodím ven, učím se, takže se známkami problém nemám, ale… prostě vás to mrzí. Mrzí vás, že se na vás dívají jako na tu největší špínu světa a jen kvůli tomu, že se vám líbí stejné pohlaví. Ale využívat, to ano. A já byl takový blbec, že jsem jim vždycky pomohl.
   Jediných pár přátel, které jsem měl, bylo z internetu. Pár fajn holek, které se zálibou psaly slashové povídky, nevím, jestli jste o tom slyšeli… povídky o homosexuálních párech. S nimi si připadám, že někam patřím, dokonce jsem byl před půl rokem na nějakém tom jejich srazu a konečně… vím, že nejsem jiný, jen většina lidí se neumí smířit s tím, že se někdo trochu liší.

   V kapse mi zavibroval mobil. Jen jsem se rozhlédl kolem, nenápadně ho vytáhl a přečetl SMS.
   Určitě se zase mračíš a ztrácíš se v myšlenkách. Usměj se, hoď starosti za hlavu a nenech si ničím a nikým zkazit den. Ice
   Pousmál jsem se. S Icem jsem se taky seznámil přes internet. Vlastně ani nevím jak, komentovali jsme nějaký článek, nějak se tam rozkecali, a když nám ostatní začali nadávat, vyměnili jsme si ICQ a pokračovali tam. Byl to vlastně jeden ze dvou kluků, které jsem na internetu poznal, ale jen on měl stejnou orientaci jako já.
   Už pár týdnů jsem se s ním chtěl setkat na živo, ale bál jsem se. Přes internet jsme si rozuměli, ale to samé nešlo zaručit i při normálním rozhovoru, proto jsem se tématu schůzky vyhýbal a on ho taky nevyhledával, jak jsem si všiml. Nejspíš o to ani nestál, třeba bydlel daleko. Nevěděl jsem.

   Zvedl jsem hlavu, když se dveře třídy otevřely a dovnitř vešly školní krásky se svými borci. Všichni vypadali až nechutně sladce v těch bílo-růžových oblečcích představujíc tak amorky. Teprve při pohledu na ně jsem si uvědomil, že je dnes Valentýn, a vzpomněl jsem si na akci, která u nás na škole probíhala. Týden byla na chodbě školy schránka a kdokoliv do ní mohl vhodit valentýnku, která měla být dnes všem adresátům doručena.

   Znovu jsem odvrátil hlavu, tohle mě nezajímalo. Věděl jsem, že většina ze třídy nějakou dostane, někdo víc a mně se to vyhne velkým obloukem. Kdo by mi taky psal. Gayovi. Maximálně nějaký vtipálek, který by mě chtěl ztrapnit.
   Ignoroval jsem přeslazené hlásky těch bárbín, které pobíhaly po třídě a rozdávaly kartičky.
   Zasekl jsem se teprve ve chvíli, když se mi před očima objevilo bílé přáníčko, které vypadalo jako doma dělané. Polkl jsem a zvedl pohled ke klukovi, který mi ho podával. Aaron, nejobletovanější kluk na škole a pobaveně se usmíval.
   „Tak vezmeš si to? To je pro tebe, buzničko,“ pobaveně, skoro posměšně se mu blýsklo v očích. Sklopil jsem pohled, chápal jsem v tom výsměch a ani trochu příjemné mi to nebylo. Po pravdě… vůbec mi nebylo příjemné, že celá třída mlčela a skenovala mě pohledem. Lehce jsem se kousl do rtu, převzal jsem si přání a hned ho schoval do batohu. Neplánoval jsem ho otevřít před nimi, vlastně jsem přemýšlel, jestli ho mám vůbec otvírat. Bál jsem se… neměl jsem odvahu čelit tomu, co by tam mohlo stát. Hnusný gay? Píchač prdelí? Ne, na to jsem vážně neměl odvahu. Raději jsem hned znovu odvrátil hlavu k oknu a ignoroval šeptání, chichotání a kousavé poznámky utroušené na moji adresu.

   Ze školy jsem vystřelil nadsvětelnou rychlostí. Netoužil jsem slyšet žádné narážky nebo posměšky, ale stejně jsem se jim nevyhnul a věděl jsem, že další dny ani nevyhnu.
   Zpomalil jsem teprve v parku pěkný kus od školy a přešel skoro do loudavého kroku. Hlavou mi vrtala ona valentýnka. Proč mi ji někdo posílal? To už jsem jim tak odporný, že mi tohle všechno dělají? Ale… byla hezká, sice jsem si ji prohlédl jen zběžně, ale… vypadala doopravdy krásně. Váhal jsem, dlouho jsem váhal, než jsem si sedl na lavičku a vytáhl ji z batohu.
   V rohu bylo napsáno moje jméno, a aby nešla otevřít, byla převázána červenou stuhou. Nadechl jsem se, sundal stuhu a otevřel ji. Čekal jsem cokoliv, nadávky, posměšky, ale to, co jsem si přečetl rozhodně ne.

   Víš, co je to láska? Já to nevěděl do doby, dokud jsem nepoznal Tebe. Přijď dnes na ten valentýnský ples, budu Tě čekat uprostřed parketu. Ice

   Neschopen slova jsem na to hleděl a snažil se pochopit ty dvě věty. Ice? On… mě znal? Byl někde odtud? Tolik otázek se mi honilo hlavou, ale pak mi v mysli zůstala jen jedna… Chce se setkat. Dnes večer.

***

   Nerozhodně jsem stál před školní halou. Netušil jsem, jestli se mám odvážit dovnitř nebo vzít co nejrychleji nohy na ramena. Jo, chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem vědět, jak vypadá, slyšet jeho hlas, ale… bál jsem se. Nebudeme si rozumět, nebudu vědět, co říct, nebudu se mu líbit, ale… vlastně musel vědět, jak vypadám, když… věděl, kterou třídu navštěvuji a… stejně jsem váhal. Tohle prostě nemohlo dopadnout dobře, nic v mém životě nikdy nedopadlo dobře.

   Mlčky jsem sledoval ty davy, které proudily v párech dovnitř. Všichni se smáli, byli šťastní a já tu stál jak největší kretén. Když už si mě někdo všiml, jen se ušklíbl nebo prohodil inteligentní vtípek, že gayové tu nemají co dělat a podobné narážky a urážky. Ale nakonec tyhle narážky způsobily to, že jsem se odvážil vkročit dovnitř. Nelišil jsem se od nich, nebyl jsem jiný a měl jsem stejné právo tam být stejně jako oni.

   Pomalu jsem se vydal ke středu parketu. Měl tam na mě čekat, ale neřekl kdy. Ples už začal a já netušil, jestli mám být rád nebo mě má mrzet, že už tam třeba nebude. Povzdechl jsem si, zastavil se a zadíval se nad sebe na zářivou disko kouli. Snažil jsem se ostatním nedívat do tváří, ve kterých se už zase zračily úšklebky či údiv z toho, co tu dělám. Nakonec jsem sklonil hlavu ke svým botám. Neměl jsem sem chodit, nepřijde… nebo už odešel… třeba to byl jen nějaký vtípek…

   „Ahoj Wall-e,“ zaslechl jsem u svého ucha tichý hlas. Všude mi naskákala husí kůže a já se bál otočit. Bál jsem se podívat na toho, komu patřil onen hlas, bál jsem se podívat na Ice. Věděl jsem, že je to on, moji přezdívku Wall-e znali jen přátelé z internetu a nejspíš kromě Ice nikdo jiný poblíž nebydlel.
   Polkl jsem a otočil se. Nepodařilo se mi udržet ústa zavřená a jen jsem na něj nevěřícně hleděl. V mé tváři se snad během sekundy promítlo hned několik emocí – překvapení, nedůvěra, zrada a zklamání. Stál přede mnou Aaron, nejoblíbenější kluk ze školy, a pobaveně se mu blýskalo v očích. Tak tohle byl Ice? Všechno byla jen přetvářka? Nemohl jsem tomu uvěřit, nemohl jsem uvěřit tomu, jak lehce dokáže internet klamat. Tam jste skryti za určitou maskou anonymity, můžete se přetvařovat a ve skutečnosti… ve skutečnosti vás jen ponižuje, bere si do huby vaši orientaci a dělá vám peklo ze života stejně jako všichni ostatní.
   Tohle všechno se mi promítlo hlavou během několika sekund, kdy jsem na něj mlčky koukal, teprve pak jsem začal couvat pryč. Otočil jsem se a spěšně se proplétal mezi ostatními k východu. Všechno byla jen lež, Ice… kluk, který mi rozuměl, neexistoval.

   Cukl jsem sebou, když mě venku někdo chytil za loket a otočil k sobě.
   „Wall-e, počkej, já ti to vysvětlím,“ šeptnul. Rozzuřeně jsem se na něj podíval.
   „Vysvětlíš? Co mi chceš vysvětlovat? Že jsi mi celou dobu jen lhal a dobře se bavil? To ti to nestačí ve škole?“
   „Já nejsem Aaron.“ Zasekl jsem se a jen jsem se na něj zadíval. Absolutně jsem nechápal, co tím myslí. Jen se pousmál, povolil sevření a dlaní sklouznul po mé paži.
   „Pamatuješ, jak jsem ti psal, že mám bratra… dvojče. Aaron je moje dvojče, já jsem Adrian,“ pousmál se. Dnes už podruhé jsem na něj čučel, jakobych spadl z višně. „Nesedneme si?“ kývl k lavičce a sám si sedl. Nakonec jsem se rozpohyboval i já a posadil se vedle něj.

   „Když jsi mi řekl, že chodíš na Gymnázium Palackého… chtěl jsem vědět víc. Přiznám se, nechtěl jsem se ptát tebe, kdyby…“
   „Kdybych se ti nelíbil,“ šeptl jsem.
   „Ne… kvůli anonymitě na internetu. Mohl jsi být nějaký úchylný čtyřicetiletý dědek a o všem lhát, bohužel s tím mám zkušenosti,“ ušklíbl se kysele. Zaváhal jsem, ale nakonec přikývl.
   „Proto jsem se zeptal Aarona, jestli u něj na škole není někdo… jako já, hned mi vyslepičil tvoje jméno. Stačilo srovnat několik věcí, které jsi mi o sobě řekl. A když jsem tě před pár dny uviděl… chtěl jsem se setkat,“ otočil ke mně hlavu a usmál se. „To, co jsem o sobě psal na internetu, byla pravda, Leo. Nelhal jsem ti.“
   Mlčky jsem na něj koukal a netušil, co říct. Tohle nebyl Aaron, nelhal mi… pomalu jsem sklopil hlavu, v mysli se mi promítla dnešní valentýnka, slova, která do ní vepsal.

   Polkl jsem, když se lehce dotkl mé tváře a zvedl ji k sobě. Bezradně jsem na něj koukal, tušil jsem, co chce slyšet… odpověď na to, co ráno napsal.
   „Nevím, co je to láska,“ zašeptal jsem. Jen jsem zahlédl, jak se mu v očích promítlo zklamání, ale hned ho vystřídalo smíření. Měl o mě zájem? Nadechl jsem se, abych pokračoval.
   „Nevím, co je to láska, protože mi nikdy nikdo neukázal, jak milovat. Ale když jsem si psal s tebou… těšil jsem se na každý řádek, na každou větu i na každé slovo, které mi napíšeš. Každý den jsem utíkal k internetu hlavně z jednoho důvodu… a tím jsi byl ty.“ Usmál se a přejel mi palcem po tváři.
   „A dovolíš, abych se pokusil ukázat ti, jaké to je někoho milovat?“ pousmál se. Mlčky jsem hleděl do jeho jasně zelených očí. Kdybych si měl vybrat způsob vlastní smrti, chtěl bych se v nich utopit. Lehce jsem přikývnul. Usmál se, znovu mi lehce přejel palcem po tváři a sklonil se k mým rtům. Přivřel jsem oči, když mě lehce políbil a já ucítil v břiše miliony motýlků. Doufal jsem… věřil jsem, že věci… se třeba přeci jen o něco zlepší. Že budu mít někoho, kdo mě bude mít rád, komu se budu moct svěřit nebo si s ním jen popovídat. Protože jestli byl Adrian skutečně takový, jaký přes internet, nechtěl a nehodlal jsem se ho vzdát.