Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vánoční bonus - Ďáblův advokát

Ďáblův advokát vánoční bonus

18+

(Chris)

   Pootevřel jsem oči a nespokojeně zašmátral rukou vedle sebe. Tiše jsem zavrčel a otevřel oči úplně, abych se ujistil, že druhá polovina postele je prázdná. Už zase. Proč jsem se vlastně divil, Alex byl teď v práci… pořád, míjeli jsme se, když on chodil domů, já do baru a večer, když jsem přišel… to už spal. Nechápal jsem, proč má už víc než čtrnáct dní ranní, ptal jsem se ho, ale pokaždé to vyústilo jen v hádku a stejně jsme nic nevyřešili. Co mi ale vadilo nejvíc… že vypadal, jakoby mu to takhle vyhovovalo. Už si ani nepamatuju, kdy mě naposled políbil a kdy jsme spolu měli sex… to už jsem raději ani počítat nechtěl. Povzdechl jsem si, vstal jsem z postele a zamířil do kuchyně. Nikde vzkaz, nikde žádný lístek přání dobrého rána, jak to občas bývalo dřív, když jsme spolu začínali… teď jsme spolu byli dva roky a mně to připadalo, že už si ani nemáme co říct. Že jsme upadli do stereotypu a jsme spolu jen nějak ze zvyku. A tohle jsem nesnášel, vadilo mi to, nechtěl jsem to tak. Alexe jsem měl rád… zamiloval jsem se do něj a i když jsem na něj někdy byl hnusný, chtěl jsem být s ním. Potřeboval jsem ho. Tolik mi pomohl a on… vypadal, že mě má rád.

   Postavil jsem si vodu na kafe, posadil se na židli a zamyslel se. Začínal jsem se bát. Bál jsem se, kdy přijde a řekne mi, že jsem byl omyl, ať se sbalím a odejdu. Nechtěl jsem zažít další zklamání od člověka, na kterém mi záleželo. Podruhé… co by se ze mě stalo… nechtěl jsem to vědět. Vím, co jsem byl za hajzla a už jsem tak nechtěl skončit, když jsem se z toho nějak dostal… s pomocí Alexe.

   Zatřásl jsem hlavou, vstal, zalil kafe, vzal si rohlík a začal ujídat. Zítra byl Štědrý den a já ani nevěděl, jestli ho budeme trávit spolu. Nemluvili jsme o tom, spíš… poslední dobou jsme skoro vůbec nemluvili, nebylo kdy. Skoro jsme se neviděli a to mě štvalo.
   Raději jsem mlčky dopil hrnek kávy, oblékl se a začal dodělávat linecké, které jsem včera upekl. Loni ho Alex snědl téměř na posezení už před Vánocemi a ještě neslepené a neolité čokoládou, zabavil jsem mu na poslední chvíli zbytky. Letos… letos si té krabice, která byla v kuchyni do očí bijící, ani nevšiml. Zamračil jsem se, nechtěl jsem na to myslet, nechtěl jsem myslet na to, co se s ním děje. Raději jsem pustil televizi, ve které už běžely nejrůznější vánoční filmy a pohádky a začal jsem to dodělávat. Dneska už jsem měl volno, chtěl jsem si užít příprav na zítřek a ne se tu stresovat myšlenkami na Alexe, ale ono to šlo těžko.

   Tiše jsem si začal broukat koledy a dodělával jsem cukroví. Bavilo mě vařit, rád jsem i pekl a ještě radši, když to Alex pak všechno snědl… nejvíc se mi na tom asi líbily ty jeho kecy, že bude tlustý a jak se večer tiskl s tím, že to potřebuje shodit. Byly to hezké chvilky, ale připadalo mi… že jich ubývá a nejvíce teď.

   Dodělal jsem poslední kousky a začal uklízet. Zamyslel jsem se, když jsem schovával krabici. Na okamžik jsem zaváhal, ale nakonec jsem pár kousků cukroví naskládal do krabičky, odložil bokem a zbytek schoval. Natáhl jsem na sebe bundu, šál a vyběhl z paneláku. Možná to nebyl dobrý nápad, ale chtěl jsem Alexe vidět, aspoň na chvilku s ním mluvit. Policejní stanice nebyla blízko, mohl jsem jet šalinou, ale chtěl jsem se projít. Zabalil jsem se víc do bundy a zrychlil krok. Všude okolo už byl sníh, lidé pospíchali sem a tam a sháněli poslední vánoční dárky. Měl jsem tohle období rád… alespoň loni jsem si ho užil. Letos už jsem jen toužebně vzpomínal na chvíle, kdy jsme si udělali horký punč, pod dekou se k sobě nazí tiskli, povídali si nebo sledovali animované filmy, pohádky nebo romantiku. Líbily se mi ty chvilky, Alexovi sice chvilku trvalo, než se mu ze mě podařilo oloupat všechnu tu ledovou masku, pohrdání čímkoliv, co zavánělo sentimentálností a sklonem k dětinskosti, ale nakonec jsem byl rád, že se mu to podařilo. S ním se mi ty sentimentálni věci i líbily.

   Přeběhl jsem poslední ulici a vešel na policejní stanici. Nebyl jsem tu poprvé, věděl jsem, kde má Alex kancelář a jeho kolegové už si taky zvykli, že se tu občas objevím. Jen jsem pár pozdravil, proletěl jsem okolo nich a zaklepal na dveře. Nečekal jsem na vyzvání, prostě jsem vtrhl dovnitř. Zasekl jsem se, když jsem zjistil, že místnost je prázdná a ani to nevypadalo, že by v ní v posledních minutách někdo byl.
   Pomalu jsem vycouval a pro jistotu se mrkl na dveře kanceláře, jestli je doopravdy Alexova. Byla a já netušil, jak reagovat.
   „Betty, nevíš, kde je Alex?“ zastavil jsem jednu policistku. Ta jen nadzvedla obočí.
   „Alex? Ten už má dva týdny volno, od té doby jsem ho tady neviděla.“ Zasekl jsem se a jen na ni hleděl. Dva týdny volno? Proč mi teda tvrdil, že má ranní? Že chodí do práce? Proč mi lhal? Měl snad… někoho jiného? Co se tu dělo.
   Cukroví jsem nechal cukrovím, nepřítomně jsem se otočil na patě a vyšel z policejní stanice. Dva týdny už měl volno a mně nic neřekl… lhal mi.  

   Prudce jsem setřel jedinou slzu, která mi stekla z oka, a rozběhl se. Byl jsem… vzteklý, zoufalý, netušil jsem, co mám dělat. Lhal mi, ale proč? To už jsem ho omrzel? Proč mi to neřekl na rovinu, protože bych byl ještě horší než dřív? Ano, nejspíš bych byl, ale to už byla moje věc, nedávalo mu to právo tahat mě za nos.
   Pospíchal jsem ulicemi, bylo mi jedno kam, i když podvědomě jsem to věděl. Do baru jsem se vřítil jako velká voda, nesralo mě, že je to uprostřed představení, prostě jsem se prodral až k baru a objednal si.

   „Chrisi, co tu děláš?“ přistála mi na rameni ruka a Zachary si mě k sobě pootočil.
   „Vidíš ne? Piju,“ polkl jsem hořce a kopl do sebe už druhou skleničku vodky. Bylo mi jedno, jak se tváří, nechtěl jsem ho teď vnímat, nechtěl jsem vnímat nic, chtěl jsem jen pít. Zjištění, že mi lže osoba, na které mi záleží, kterou… kterou miluju, bolela. A já nevěděl, jak jinak se té bolesti zbavit než to prostě zapít. Spláchnout chlastem.
   „Pojď, nehodlám se dívat, jak se tu ztřískáš, ať už k tomu máš jakýkoliv důvod,“ vypáčil mi z ruky další skleničku, nekompromisně mě chytil okolo pasu a začal cpát barem pryč. Nechtěl jsem, nedával jsem mu do idiotů, aby mě pustil a nestaral se, ale nereagoval na to. Nejspíš si ještě pamatoval moji starou povahu, kdy se se mnou nedalo jednat v rukavičkách a proto si ani teď nebral servítky.

   Dostrkal mě až do nějakého pokoje a zatlačil do křesla. Zuřivě jsem se na něj podíval. Nechtěl jsem tu být, nechtěl jsem s ním mluvit, chtěl jsem do sebe klopit jednu skleničku za druhou do doby, kdy by mi už všechno bylo jedno.

   „Tak co se děje,“ zadíval se na mě blondýn.
   „Co by se mělo dít, chtěl jsem se jen napít,“ štěkl jsem, ale s ním to ani nehnulo.
   „Chrisi, znám tě už dlouho, dost dlouho na to, abych věděl, že ses nechtěl jenom napít, ale že tě něco žere… něco tě trápí. Jen ti chci pomoct.“
   Opřel jsem se lokty o kolena a zabořil prsty do vlasů. Najednou mě přešel vztek a zůstala jen zoufalost. Pokud už se mnou nechtěl být, proč mi to neřekl.
   „Chrisi, co se děje…“
   „Alex,“ špitnul jsem.
   „Co se stalo,“ zeptal se po chvíli, když jsem se neměl k tomu, abych to rozvedl.
   „Já… já nevím. Dnes… chtěl jsem ho vidět, byl jsem za ním na stanici, ale tam mi řekli… že už má dva týdny volno,“ šeptl jsem. „Proč mi teda tvrdil, že chodí do práce… že má ranní,“ kousl jsem se do rtu. Nechtěl jsem o něj přijít. Alex… zvykl jsem si na něj. Miloval jsem ho, byl mým opěrným sloupem, znovu mě naučil chodit, když mě další a další události srážely na kolena.
   „Ani nevím, kdy jsme spolu naposledy normálně mluvili, kdy mě políbil, kdy jsme se jen neminuli na schodech… proč, když má volno.“
   „Myslíš si, že někoho má?“ zeptal se tiše Zachary. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem přikývl. Jo, bylo to to první, co mě napadlo.

   „Podívej, popravdě… Alexe jsem dlouho neviděl, takže ti nebudu tvrdit, že určitě někoho nemá nebo má. Nevím, co se děje, ale to nevíš ani ty. Chrisi, nedělej ukvapené závěry. Alex je férový kluk, promluv si s ním.“
   „Nemůžu, já… nemůžu. Nechci vědět, že mám pravdu.“
   „Ale chceš vědět, že ji nemáš, promluv si s ním, přece se nebudeš trápit nebo neukončíš váš vztah na něčem nepodloženém.“
   Na to jsem mlčel. Netušil jsem, co mám dělat. Připadal jsem si, jako by mi někdo vrazil do zad nůž a pomalu v něm otáčel. Bolelo to.
   „Nechci domů,“ šeptl jsem a zadíval se na něj.
   „Měl by sis…“
   „Zítra, promluvím si s ním zítra, slibuju,“ zašeptal jsem. Viděl jsem, že Zachary váhá, ale i kdyby odmítl mě tu nechat, domů bych nešel. Klidně bych si na noc zaplatil motel, ale dneska… dneska bych netušil, jak se mám k Alexovi chovat.
   „Dobře, dneska přespíš tady, ale hned ráno půjdeš domů, platí?“ Lehce jsem přikývl, co jiného mi zbývalo. Zítra byl Štědrý den a každý měl svůj plán. Nebyl jsem takový sobec, abych ho někomu překopával.

   Když jsem tu noc ležel v posteli a sledoval tmavý strop místnosti, vzpomněl jsem si na svoje dětství. Když jsem byl malý a v předvečer Štědrého dne vedle mě seděla mamka a četla mi pohádku na dobrou noc. Její poslední slova se mi dnes vybavila jasněji než kdy jindy. Dokonce jsem měl i pocit, že cítím její parfém, její dotek, když mě pohladila po vlasech a řekla, abych si něco přál, protože přání, pronesená večer před Štědrým dnem se plní. Já dnes jedno přání měl…

***

   Mlčky jsem se ploužil městem a snažil se oddálit tu chvilku, než dojdu domů, ta se však neúprosně blížila. Tušil jsem, že tam Alex bude, že si s ním budu muset promluvit, ale já… nevěděl jsem, co mu mám říct. Navíc… záleželo mu vůbec na mně? Včera, když jsem nedošel domů, ani mi nenapsal sms, jestli se něco nestalo, kde jsem. Byl vůbec doma? Zajímal jsem ho?

   Povzdechl jsem si, pozdravil jsem sousedku a vytáhl klíče od bytu. Ještě chvilku jsem váhal, než jsem je zasunul do zámku a odemčel si.
   Všude bylo ticho a všechno vypadalo tak, jak jsem to včera nechal.
   „Alexi?“ zavolal jsem do chodby, ale když mi odpovědí bylo ticho, pochopil jsem. Povzdechl jsem si, vyzul boty, sundal bundu a rozešel se do kuchyně. Mlčky jsem se zadíval na vzkaz, který byl jediným důkazem, že se tu Alex aspoň stavil.
   „Promiň, musel jsem do práce, do večeře se vrátím. A.“
   Chvilku jsem na něj tupě zíral, než jsem ho vzal, zmuchlal a hodil do koše. Raději jsem v obýváku zapnul televizi, přepnul to na nějakou typicky vánoční pohádku a přešel ke stromku, který už sice stál v rohu místnosti od předvčerejška, ale prozatím bez ozdob. To jsem ale teď hodlal změnit, dneska byl Štědrý den, chtěl jsem dělat to, co každý rok, netrápit se otázkami, na které si jen domýšlím odpověď, prostě se odreagovat.

   To se mi během chvilky podařilo. Protože jestli jsem chtěl všechno stihnout do večeře, musel jsem si pohnout. Stromeček jsem obvykle už míval nazdobený, ale jelikož včera se mi trochu změnily plány, nějak jsem to musel dohnat dneska.

   Zadíval jsem se na hodiny. Dvě odpoledne a Alex nikde. Tiše jsem si povzdechl. Přece říkal do večeře, ještě měl čas. Sklidil jsem zbytek ozdob a začal v kuchyni dělat večeři. Do toho všeho mi hrála televize a já se snažil vnímat děj nějaké vánoční pohádky.
   Vytáhl jsem z kapsy mobil, když se mi rozezvonil, ale jen jsem ho odložil. Volal mi Zachary a já teď neměl náladu se mu svěřovat, že všechno vypadá ještě hůř, než jsem si představoval. I když… šlo to vidět ještě hůř?
   Silou vůle jsem se snažil nedívat na hodiny, které neúprosně běžely dopředu, ale nedařilo se mi to. A čím více jsem se blížil ke konci příprav, tím jsem si byl jistější… že Alex nepřijde. Povzdechl jsem si a posadil se za připravený stůl. Nechápal jsem, co se tu děje, bál jsem se, já… nechtěl jsem přijít i o něj, tak jako jsem přišel o Damona. Potřeboval jsem ho. Miloval jsem ho.

   Čekal jsem. Už nebylo pět hodin, ani šest, a když ručička ohlásila i sedm hodin, vzdal jsem to. Přešla mě chuť na jídlo, přešla mě chuť na všechno. V ložnici jsem lehl do postele, zahrabal se do deky a zavřel oči. Chtěl jsem usnout, aspoň na chvilku zapomenout, že tohle jsou ty nejhorší Vánoce mého života, ale nedařilo se mi to. Mlčky jsem sledoval budík a ručičku, která odtikávala další a další minuty.

   Teprve před osmou jsem zaslechl klíče v zámku, ale ani jsem se nehnul.
   „Chrisi?“ nereagoval jsem. Nechtěl jsem slyšet jeho výmluvy, že se zdržel v práci, když jsem věděl, že to není pravda. Dál jsem mlčky ležel a sledoval stěnu před sebou, teprve když se kroky přiblížily k ložnici, zavřel jsem oči.
   „Chrisi?“ zašeptal a já jen cítil, jak se prohnula postel. „Broučku, omlouvám se,“ pomalu mi položil dlaň na bok. Jen jsem sebou trhl.
   „Nech mě být,“ víc jsem si k sobě přitáhl deku.
   „Chrisi, nech mě ti to vysvětlit.“
   „Co mi chceš vysvětlovat? Že jsi byl v práci? Nemusíš mi to vysvětlovat, dostatečně mi to vysvětlila Betty,“ znovu jsem se k němu otočil zády.
   „Tys byl na stanici?“
   „Mám tam snad zákaz chodit?“ odsekl jsem. Byl jsem naštvaný, frustrovaný a on… mlčel. Tím mi jen potvrzoval moji teorii, měl někoho a mě… mě odsunul na vedlejší kolej.
   „Chtěl bych ti něco ukázat.“
   „Nechci nic vidět, chci spát.“
   „Prosím, je to… můj vánoční dárek pro tebe.“ Jen jsem si odfrkl a dál k němu ležel zády. To nedokázal pochopit, že mě má nechat na pokoji? Chtěl jsem to vysvětlit, ale copak jsem to zrovna teď chtěl slyšet? Teď o Štědrém dnu?
   „Chrisi, prosím. Chci ti vysvětlit, proč jsem ti lhal, proč jsem se ti vyhýbal.“
   „Nemusíš mi nic vysvětlovat, myslím, že to chápu dostatečně,“ polkl jsem hořce.
   „Ne, nic nechápeš. Nemám nikoho jiného, pokud myslíš na tohle, nejsem ten typ, co by jen tak někoho vodil za nos. To mě ještě neznáš? Vždycky jsem k tobě byl upřímný, tak mi věř i teď… prosím.“
   Jen jsem se zamyslel. Byla to pravda, Alex mi vždycky všechno říkal, ale copak jsem mu mohl věřit teď? Dva týdny… lhal mi dva týdny, možná i víc. Bál jsem se. Ale… měl pravdu, zasloužil si, abych se aspoň pokusil mu věřit, aby se aspoň pokusil mi to vysvětlit.
   „Půjdeš se mnou?“ Ještě na okamžik jsem zaváhal, než jsem lehce přikývl. Pomalu jsem vstal z postele a oblékl se, ale na Alexe jsem se podívat nedokázal, bál jsem se. Jen jsem zaregistroval, jak ke mně přešel a přitáhl si mě za pas. Prstem mi lehce zvedl bradu a donutil zadívat se na něj.
   „Věř mi, Chrisi, chci být s tebou a slibuju, že dnešek si ještě užijeme,“ pousmál se a lehce mi přejel palcem po tváři. Mlčel jsem, jen jsem nakonec lehce přikývl, i když jsem tomu moc nevěřil. Pousmál se a zamířil se obout.

   Mlčky jsem koukal z okna auta. Netušil jsem, kam jedeme, ani jsem se na to neptal, co bych se dozvěděl, nejspíš stejně nic.
   Zadíval jsem se kolem, když zastavil, ale nepřišlo mi tu nic zajímavého, že by mi to musel ukázat. Jen obyčejná ulice s domy.
   „Je to ještě kousek,“ pousmál se a vysedl. Tiše jsem si povzdechl, ale vysedl jsem také. Zasekl jsem se, když ke mně zezadu přišel a zakryl mi šátkem oči.
   „Neboj, jen chci, aby to bylo překvapení,“ zašeptal mi do ucha. Pak mě vzal okolo pasu a rozešel se. Okamžitě jsem ztratil orientační smysl. Netušil jsem, kam mě vede a ani za jakým účelem.
   Zastavil se teprve ve chvíli, když už mi vážně mrzly prsty na rukou, takže jsem byl docela rád.

   „Veselé Vánoce, Chrisi,“ zašeptal a sundal mi šátek. Jen jsem zamrkal. Stály jsme před nějakým domem, který jsem neznal a ani mi nic neříkal. Alex mě zezadu objal a natiskl se.
   „Omlouvám se, že jsem ti lhal, ale nechtěl jsem, abys něco tušil. Abys přišel na svůj vánoční dárek. A vyhýbal jsem se ti trochu účelně, bál jsem se, že se omylem prozradím,“ políbil mě lehce na líco.
   „Pořád nechápu,“ zašeptal jsem a natočil k němu hlavu. Tiše se zasmál a opřel si bradu o mé rameno.
   „Přestěhuješ se sem se mnou?“ Zasekl jsem se a prudce se k němu otočil.
   „Tys… tys koupil dům?“
   „Jo, koupil a ty dva týdny ho rekonstruoval… A byl bych moc rád, kdyby ses do něj přestěhoval se mnou.“ Jen jsem na něj zíral a nebyl jsem schopný slova. Koupil dům? Rekonstruoval ho?
   „J-já…“
   „Řekneš mi to vevnitř,“ pousmál se, vzal mě za ruku a zamířil k domu.

(Alex)

   Mohl jsem to čekat, že něco praskne a Chris začne mít podezření, ale pořád jsem doufal, že se to nestane. Nechtěl jsem mu lhát, ale nic jiného mi nezbývalo. Chtěl jsem být s ním, chtěl jsem s ním žít a to, že jsem nám koupil dům, měl být můj vánoční dárek pro něj. Moc se ale nepovedl… tedy ze začátku. Doufal jsem, že dnešek bude mít ještě lepší zakončení.

   „Líbí?“ přešel jsem k němu ze zadu a položil mu dlaně na boky. Přetočil ke mně hlavu a přikývl.
   „Moc,“ šeptl. „Já… omlouvám se.“ Usmál jsem se a lehce jsem ho políbil na tvář.
   „Nemáš se za co omlouvat. Vynahradíme si to, co říkáš,“ pousmál jsem se a lehce mu shrnul vlasy z čela. „Splašil jsem něco k večeři.“
   „Nevařil jsi, že ne,“ zasekl se. Jen jsem se zasmál. Jo, vařit mi zakázal hned po prvním týdnu, co jsme to spolu zkoušeli. No co… já na ty svoje blafy byl zvyklý, ale musel jsem uznat, že Chrisovo jídlo bylo daleko poživatelnější než to moje.
   „Ne, máme hodnou sousedku.“ Vzal jsem ho okolo pasu a zamířil do jídelny spojené s kuchyní. Jen jsem na něj mrkl a pousmál jsem se jeho výrazu. Na té výzdobě jsem se snažil… vlastně proto jsem došel tak pozdě. Posadil jsem ho na židli, sedl naproti něj a rozlil do skleniček víno.
   „Tak na nás dva a na dnešní teprve začínající večer?“
   „Jo,“ pousmál se a upil. Napodobil jsem ho, ještě jsem ovladačem potichu zapnul koledy a začal jíst.
   Občas jsem po očku sledoval Chrise a snažil se přijít na to, na co právě myslí. Ovšem jeho schopnosti občas skrývat své city nejspíš znovu zafungovaly. Netušil jsem, co si myslí, jestli mi doopravdy věří, ale doufal jsem, že na konci dnešního večera už nebude pochybovat.

   „Dokonce jsem nazdobil sám stromeček,“ pousmál jsem se, když jsme dojedli.
   „Všiml jsem si,“ přikývl tmavovlásek, lehce se pousmál a upil vína. „Bohužel dárek pro tebe zůstal v bytě a na tenhle tak trochu nemá,“ šeptl a přejel prstem po okraji skleničky. Tiše jsem se zasmál, přešel k němu, čapl a vzal jeho ruce do svých.
   „Chrisi, ty jsi pro mě ten největší dárek, ať už tomu věříš nebo ne. Pojď, myslím, že pod tím stromkem přece jen je ještě jedna maličkost.“ Nadzvedl obočí a zadíval se na mě.
   „Ještě něco? Zbláznil ses? Já netuším, co říct na ten dům, nejraději bych ti vynadal do idiotů a kreténů, že si to všechno kupoval a zařizoval sám,“ zavrčel. Rozesmál jsem se.
   „To můžeš, ale až potom, dobře?“ zvedl jsem se a s sebou zvedl na nohy i Chrise. Lehce jsem ho objal okolo pasu a zamířil do obýváku. Na první pohled malý balíček položený v míse s cukrovím nešel moc vidět, teprve ve větší blízkosti se zaleskl zlatý papír.
   „Otevři to,“ šeptl jsem, lehce ho políbil na tvář a posadil se na gauč.

(Chris)

   Nejistě jsem se na Alexe zadíval. Dneska… křivdil jsem mu… nejspíš. Celou dobu pracoval na domě, ale co jiného jsem si mohl myslet, když jsem o tom nevěděl, ani jsme se o ničem podobném moc nebavili.
   Nadechl jsem se, vzal jsem z mísy s cukrovím malý balíček, posadil se vedle něj a začal ho rozdělávat. Cítil jsem na sobě Alexův pohled a tak mě ještě víc znervózňovalo, co by uvnitř mohlo být. Zarazil jsem se, když jsem vybalil malou krabičku potaženou semišem, polkl jsem a zadíval se na muže vedle sebe. Jen se pousmál a lehce přikývl, nadechl jsem se a otevřel to.
   Na okamžik jsem zatajil dech, když se uvnitř zaleskl zásnubní prsten.
   „Vezmeš si mě, Chrisi?“ zašeptal, když jsem dlouhou chvíli na prsten jen zíral a snažil se všechno vstřebat. Zvedl jsem k němu oči a jen němě otevřel pusu.
   „J-já… myslel jsem, že… že máš někoho jiného a ty… mě žádáš o ruku?“ zašeptal jsem. Teď jsem si připadal ještě víc jako nějaký debil. Tiše se zasmál.
   „Už to tak bude. Jsme spolu už dlouho, hodně jsme toho překonali… spolu. A chci, aby každý věděl, že už někomu patříš. Že tě doma bude vždycky čekat někdo, kdo tě miluje. Vezmeš si mě?“ zašeptal. Mlčky jsem na něj hleděl, ano, byli jsme spolu dlouho a věděl jsem, že s Alexem už chci zůstat. Chci v něm mít oporu vždy, když to budu potřebovat.
   „Ano,“ zašeptal jsem. Usmál se, vytáhl prstýnek z krabičky a navlékl mi ho na prst. Usmál jsem se, objal ho okolo krku a lehce se mu natiskl na rty.
   „Omlouvám se, co jsem si o tobě myslel.“
   „Neomlouvej se, nemáš důvod,“ zašeptal a lehce se otřel svou tváří o tu mou. „Ale na jednu věc už dva týdny myslím.“
   „Povídej,“ pousmál jsem se a lehce mu přejel prsty po krku.
   „Nedaří se mi potlačit představy, jak ležíš na posteli… nahý… nožky roztažené od sebe a s každým mým přírazem do tvého těla spokojeně zasténáš,“ zašeptal a políbil mě na krk. Tiše jsem se zasmál.
   „Zní to jako plán na večer,“ pousmál jsem se a zadíval se na něj. Přivřel jsem oči, když mi dlaní přejel po tváři a následně se mi natiskl na rty. Nebránil jsem se, chyběl mi. Dva týdny jsem ho skoro neviděl, ani polibek jsem od něj nedostal a plánoval jsem si to teď nahradit. Víc jsem se k němu natiskl a začal mu oplácet polibky, cítil jsem jeho dlaně na svých zádech, i to, jak mě podebral a zamířil… nejspíš k ložnici. Nevyznal jsem se tu ještě tak dokonale jako on, ale doufal jsem, že se to během pár dní zlepší.

   Usmál jsem se, když mě položil do postele a sklonil se nade mě. Přitáhl jsem si ho k sobě a znovu se natiskl na jeho rty, zatímco jsem začal bojovat s knoflíčky na jeho košili. Užíval jsem si jeho rty, dlaně, které mě laskaly a pomalu zbavovaly oblečení. Měli jsme celou noc, spousty dalších dnů, věděl jsem, že na sebe budeme mít už zbytek života, ale já ho chtěl teď.
   Shrnul jsem mu z ramen košili a lehce mu nastavil krk, když k němu přitiskl své rty a začal mu věnovat důkladnou péči. Tiše spokojeně jsem vydechl, odhodil košili a přejel mu dlaněmi po zádech. Nechal jsem ho, když ze mě sundal tričko a zamířil ke kalhotám. Nespěchal, užíval si to, stejně jako já. Na sex jsme nikdy nespěchali. Vždycky mu předcházela dlouhá předehra, která v nás obou zažehla neskutečnou touhu po tom druhém. Po přítomnosti a blízkosti toho druhého. Nikdy se nestalo, že by mě Alexovo počínání bolelo. Vždycky se mnou jednal jako s tím nejcennějším, co kdy měl, jako bych se mohl rozbít, kdyby si počínal méně šetrně. A ne jinak tomu bylo i dnes. Pomalu si mě připravil, věděl, kde přitlačit, kdy zrychlit a kdy zpomalit, aby mě přiváděl k šílenství. Znal moje citlivá místa, když mě líbal, když se mě dotýkal a já mu jeho péči oplácel. Znali jsme se už tak dobře. Naše milování byla divoká, ale i pomalá a plná vášně.

   „Miluji tě, Chrisi,“ šeptal, když dlaněmi přejížděl po mém nahém těle a rozpoutával ve mně bouře pocitů. „Miluju tě,“ zašeptal a znovu se mi natiskl na rty. Spokojeně jsem mu odpověděl, přičemž jsem znovu pohnul dlaní. Odtrhl rty a tiše zasténal.
   „Taky tě miluju, Alexi,“ zašeptal jsem a stáhl ruku. Usmál se, objal mě okolo pasu, natiskl mě zády k sobě a lehce mi nadzvedl nohu. Přivřel jsem oči a lehce se kousl do rtu, když se do mě začal pomalu nořit. Zabořil jsem mu nehty do boku a tiše zasténal, když pomalu přirazil a svoje rty přesunul na mé rameno a krk. Zrychleně jsem dýchal a vnímal plnost, kterou v mém těle způsoboval, jen s ním jsem si připadal celý. Sténal jsem, když se pohyboval v mém těle, dotýkal se mě, líbal a šeptal mi.
   Sklouzl jsem dlaní ke svému klínu a začal se do jeho rytmu zpracovávat. V mém těle se střídalo množství pocitů, miloval jsem to. Miloval jsem pocit, že někomu na mně záleželo. Miloval jsem Alexe a nehodlal jsem se ho už za nic na světě vzdát. Nikdy…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář