Minde

Vánoční duch

1. část

(Markus)

   Tiše jsem vydechl a vyťukal do počítače poslední slova. Konečně. Za tři dny jsou Vánoce a já měl pocit, že všichni se zbláznili. Velké firmy chtěly večírky, bohatí chtěli bankety a my se mohli posrat. No… výhoda v tom, že jsem byl šéf a mohl to hodit na ostatní.  Pobral jsem stoh papírů, který se mi na stole nashromáždil a vyšel z kanclu.
   „Zkontrolovat seznam hostů, doplňky, potvrdit rauty, hudbu jak živou, tak DJ a hlavně ať to odsýpá,“ hodil jsem to na stůl Austinovi – mladému klukovi, který se záhadným způsobem dostal na pozici organizátora, ale budiž. Dokud makal, neměl jsem nic proti.
   „A-ale… mám mít už ode dneška volno,“ zadíval se na mě zmateně. Nadzvedl jsem obočí a přetočil se k němu.
   „Teď tě potřebuju v práci, takže nějaké volno bude muset počkat.“
   „Ale…“
   „Chceš snad něco říct?“
   „Budou Vánoce…“
   „Nějaký problém? Já myslel, že o tu práci stojíš, pokud ne, určitě si to vezme na starost někdo jiný,“ řekl jsem klidně. Jen jsem sledoval, jak Austin sklonil hlavu a pomalu si přitáhl papíry, co jsem mu hodil na stůl. Ušklíbl jsem se a klidně se vydal ke dveřím. Bylo fajn mít pod sebou lidi, kteří když jsem jim řekl, udělali nějakou práci za mě. Někdy jsem na to už fakt neměl nervy a po pravdě… nebavilo mě furt sedět v práci na prdeli, nebyl jsem workoholik. Rád jsem si někam zašel… do baru se pobavit, na koncert své oblíbené skupiny nebo třeba do posilky.

   Vyšel jsem ven, nespokojeně jsem zamrčel a přitáhl si blíž kabát. Nesnášel jsem zimu, ani nevím proč, nejspíš od určitého období, kdy jsem nesnášel všechny a všechno. Postavil jsem se ke svému luxusnímu autu a zapálil si cigaretu. Byl to můj zlozvyk už od puberty, který jsem si vybudoval a nezbavil jsem se ho, vlastně jsem neměl ani snahu. Vyčítali mi to maximálně rodiče a ty jsem nějak nebral v potaz.
   Klidně jsem potáhl a rozhlédl se po ulici. Jen jsem se ušklíbl na davy lidí hrnoucí se sem a tam do nejrůznějších obchodů s taškami plnými dárků a dalších podobných blbostí. Já to měl jednoduché. Já nekupoval žádné dárky. Vánoce jsem neslavil už nějakou dobu. Nebylo s kým a ani jsem neměl potřebu. Na co byly Vánoce, jen nějaké sentimentálnosti, svátky pohody, klidu a lásky na kterou už jsem dlouho nevěřil.

   Naposled jsem potáhl z cigarety, udusil ji podpatkem ve sněhu a nasedl do auta. Klidně jsem vycouval a zamířil domů. Už jsem se těšil, až sednu na gauč k televizi a pustím si tam nějaký akční film nebo horor. Na normální programy se teď nedalo dívat. Byla to samá vánoční přeslazená pohádka a to mi neskutečně lezlo krkem.
   Zamrčel jsem, když jsem se dostal do zácpy, což ještě víc posílilo můj současný názor, že nesnáším Vánoce. Každý jen někam spěchal, honil se za dárky pro příbuzné, aby jim na pět minut udělal radost a druhý den mu stejně bodli dýku do zad. Nechápal jsem ten zvyk. Radost mohla mít tak děcka.

   Obvykle desetiminutová cesta z práce se protáhla skoro na hodinu, což mi náladu moc nezlepšilo. Zabouchl jsem za sebou dveře, odhodil kabát, odkopl boty a zamířil rovnou do sprchy.
   Horká voda mě alespoň na chvilku uklidnila a uvolnila ztuhlé svaly z celodenního sezení u počítače. Někdy jsem tu práci nesnášel, ale někdy jsem byl rád… že vlastně skoro nic dělat nemusím. Občas něco zařídit, seřvat pár lidí a bylo mi fajn.
   Spokojeně jsem zavřel kohoutek s vodou, usušit se, oblékl si volné kalhoty, nátělník, v obýváku zapnul televizi a zamířil do kuchyně udělat si něco na večeři. Na něco složitého byly dnes moje nervy až moc poškozené, takže jen tři obložené rohlíky, do kterých jsem narval všechno, co jsem v lednici našel, k tomu krabici džusu a spokojeně jsem se svalil na gauč k televizi.

   „Nikdy nepochopím, jak to můžeš jíst, já bych se z toho tak akorát posral.“ Trhl jsem sebou a prudce se otočil na křeslo, ve kterém se rozvaloval pohledný blondýn a sledoval mě s poťouchlým výrazem ve tváři. Možná jsem i vykřikl, tím už si nejsem jistý, ale určitě jsem rozlil ten džus, kdo by se v mém případě divil, toho kluka jsem znal, jediný problém byl v tom… že Eric už byl 5 let mrtvý.
   „Co… co… ne, tohle je jen nějaká halucinace… z přepracování,“ zavřel jsem oči a promnul si spánky.
   „Z přepracování? Nechtěj mě rozesmát,“ zasmál se Eric a mně z toho přejel mráz po zádech.
   „Co tu děláš, jsi přece…“
   „Mrtvý? Jo, já vím, připomínat mi to nemusíš,“ ušklíbl se. „A co tu dělám? Řekněme, že už jsem se na tebe fakt nemohl dívat.“
   Jen jsem na něj hleděl neschopen slova. Nemohl jsem tomu uvěřit. Musel to být sen, jen nějaký děsivý sen.
   „Nekoukej na mě jako na nějakého zombíka, vypadám pořád stejně a v těchto kalhotách jsem se ti vždycky líbil.“
   „Fajn, budu dělat, že tohle je skutečnost…“
   „Ale tohle je skutečnost.“
   „Nemůže být, jsi mrtvý.“
   „Taky tu nejsem napořád,“ ušklíbl se. Zhluboka jsem se nadechl. Tohle byla blbost, zbláznil jsem se, mluvím tu se svým mrtvým přítelem. Cukl jsem sebou, když se posadil vedle mě.
   „Markusi, vím, že je těžké, tomu uvěřit, ale zkus tomu věřit aspoň na chvilku. Nejsem tu napořád, jen ti chci pomoct.“
   „Pomoct? A s čím,“ zamrčel jsem nespokojeně. Nesnášel jsem věci, kterým jsem nerozuměl a tohle jsem těžce nedával.
   „Ukázat ti, jak si ničíš svůj život.“
   „Můj život je naprosto v klidu.“
   „Markusi… změnil ses. A pár lidí okolo tebe trpí… budu tu s tebou teď tři noci a ukážu ti pár věcí, o kterých bys měl vědět. Podívám se s tebou na tvoji minulost, přítomnost i budoucnost.“
   „A co když nechci,“ zamrčel jsem.
   „V tomhle ty nerozhoduješ, Marku,“ pousmál se a zadíval se na hodiny. „Je čas,“ lehce se dotknul mého ramene a mně se všechno rozplynulo. Musel jsem hodně mrkat, než se všechno vrátilo do původního stavu, jen jsem nebyl doma, ale v práci ve své kanceláři.
   „Co to…“
   „Sleduj,“ zakroutil hlavou a zaměřil se na dveře, na které se zakrátko ozvalo zaklepání. Přetočil jsem k nim pohled a zadíval se na mladého kluka. První mi nedocvaklo, kdo to je, teprve po chvíli jsem v uniformě poslíčka poznal Austina. Bylo to už dávno, co ji měl naposled na sobě, zapracoval a dostal se na svou současnou pozici.
   „Vaše pošta, pane Benette,“ usmál se a položil na stůl pár obálek.
   „Jo, díky,“ pousmála se moje mladší kopie a sáhla po nich.
   „Říkal jsem si… mám lístky na koncert Nickelback, nešel byste?“ Zamyslel jsem se, už jsem si ani nepamatoval, co jsem mu odpověděl, ale vzápětí jsem se to dozvěděl.
   „Austine, asi by nebylo vhodné, aby se šéf prestižní firmy někde producíroval s poslíčkem.“ Jen jsem si všiml, jak se mu v očích zaleskl smutek. Bylo mi ho najednou… líto.
   „Pochop, přeci jen je to jiná kategorie.“
   „Jistě, omlouvám se, že jsem rušil,“ pousmál se nuceně a zamířil ke dveřím. Moje mladší kopie se znovu vrátila k práci a dál ho ignorovala, jako by nic ani neřekl.

   „To bylo docela kruté, co říkáš,“ zadíval se na mě Eric.
   „Byla to pravda, vždyť by se mi vysmáli,“ ušklíbl jsem se.
   „Jsi idiot, víš to? Pamatuješ si, jak ses ožral po mé smrti?“
   „A který zátah myslíš.“
   „Ten poslední, po kterém jsi se konečně trochu zbrchal.“
   „Ne, nejspíš ne…“ Cuknul jsem rameny. Nemůžu si pamatovat každou akci, na které jsem se složil a už vůbec ne akce pořádané před pěti lety. Jen jsem znovu zamrkal, když se mi všechno rozmlžilo a po usilovném mrkání jsme se objevili opět někde jinde. V nějakém baru. Hučelo to tam jako v úle a skoro nebylo slyšet vlastního slova. Chvilku jsem se v tom ruchu pokoušel zorientovat, než se Eric začal prodírat lidmi někam k boxům. Nespokojeně jsem zamrčel a zamířil za ním, nechtělo se mi, ale co jsem měl dělat.
   Austina jsem poznal na první pohled, v normálním oblečení vypadal víc jako teď, ale když jsem si uvědomil, kdo je osoba, kterou objímá, zasekl jsem se. Tuhle epizodu svého života jsem si vůbec nepamatoval. Jen jsem sledoval, jak ho objímám, vyprávím mu celou svoji životní story, jak se Eric zabil… Mlčky jsem sledoval, jak na mě mluví, povídá si se mnou a nenásilným způsobem se snaží povzbudit mě, abych znovu začal žít, protože tohle mi Erica nevrátí.

   „Nepamatuješ se, co?“ Na to jsem mlčel a myslím, že to byla dostatečná odpověď.
   „Pak se asi nepamatuješ ani na to, že jsi s ním strávil celou noc. Sice jsi byl pod parou, a protože jsi doma pak dopil ještě poslední láhev vodky, tak si nic nepamatuješ… nebo nechceš. Ale fakt je, že Austin ti z toho srabu pomohl. Byl trpělivý, když se ti motal jazyk, poslouchal tě, i když jsi úplně odbočil od tématu a mluvil jsi o počasí, protože věděl, že se musíš vypovídat. Zamiloval se do tebe a doufal, že když ti dá čas, mohl bys mu lásku opětovat. Proto tě zval na ten koncert, na který jsi nakonec šel… ale s někým jiným.“
   Chytil jsem se za oči, když se mi opět všechno rozmlžilo. Tentokrát jsem se objevil na ulici, kde proudili lidé směrem k opodál stojícímu pódiu. Okolo hlásaly rozvěšené plakáty koncert skupiny Nickelback. A když jsem se pořádně rozhlédl, zahlédl jsem opět svoji o něco mladší kopii, jak se vesele baví s Brianem, naším účetním.
   „Poslíček a účetní… to není zas tak velký rozdíl. Vlastně je a to v tom, že Brian je firemní kurvička.“
   „Byl to jen koncert.“
   „Ano, byl to jen koncert, ale pro někoho třeba ne,“ ukázal k opodál stojící postavě. Musel jsem chvilku ostřit, abych v přítmí rozeznal Austina. Chvilku sledoval, jak se bavím s Brianem, než se zklamaně otočil a odešel.
   „Život není procházka růžovým sadem, ne každý vždycky dostane to, co chce.“
   „Markusi, přestaň si lhát, Austin se ti vždycky líbil, vždycky ses na něj usmál, i když jsi měl špatnou náladu. Jen tvoje povaha a tvoje umíněnost ho vždycky odmítla. Pořád máš čas pár věcí udělat jinak, využij je…“

2. část

(Markus)

   S trhnutím jsem se probral a zrychleně oddechoval. Byl to jen sen. Trapný sen, který ani nevím, z jakých koutů mysli se mi podařilo stvořit. Zhluboka jsem se nadechl a vstal. Zavrčel jsem, když jsem stoupl do něčeho lepivého a nepříjemně jsem se ošil, když jsem si uvědomil, že to byl ten džus, který jsem v tom snu rozlil, když na mě promluvil Eric. Nakonec jsem ale jen zatřásl hlavou, blbost, prostě jsem byl tak utahaný, že jsem si chtěl nalít džus, ale usnul jsem a rozlil ho.
   Rychle jsem setřel ten bordel, nahoře se převlékl a zamířil k autu. Dneska to vypadalo na docela fajn den. Proč taky ne, poslední den v práci, pozítří Vánoce, což pro mě znamenalo spousty akčních filmů nebo hororů, nohy na stole a nic nedělačka. Naši mě sice zvali na svátky k nim, ale nakecal jsem jim, že mám spoustu práce. Netoužil jsem celé dny jen sedět u stolu, usmívat se tak dlouho, dokud by mě z toho nechytla křeč a vzpomínat na to, jak jsem byl malý a hrál si v bahně. O to jsem fakt nestál.

   Klidně jsem zastavil u firmy a vysedl. Jo, dneska to bude v pohodě. Předpokládal jsem tak hodinku, jen něco zkontrolovat a domů. Pospíšil jsem si dovnitř, jelikož začínalo sněžit a po pravdě… sníh jsem nemusel stejně jako celé svátky.
   Cestou jsem na někoho houkl, aby mi donesl horké kafe a zavřel se do kanclu. Ani nevím, komu jsem to dal za úkol, ale bylo to docela jedno, všichni byli pode mnou a museli mě poslouchat.
   Zapnul jsem si počítač a začal kontrolovat všechny uskutečněné objednávky, jestli sedí časy, nejsou nějaké stížnosti a tak dále. Měl jsem dobrou náladu, na děsivý sen jsem si ani nevzpomněl, všechno šlapalo a já se těšil domů, kde mě nikdo s ničím nebude otravovat.
   „Benett,“ zvedl jsem mobil a zaposlouchal se. Jen jsem se zamračil. Vyslechl jsem si dlouhý monolog a teprve potom mi bylo umožněno začít se omlouvat. Veškerá pohoda ze mě spadla, teď jsem byl vzteky bez sebe, ale snažil jsem se to na sobě nedat znát a urovnat to. Sotva jsem to ale stačil položit, vyletěl jsem ze židle a prudce otevřel dveře, až sebou Austin za nimi trhl a polil se kávou, kterou mi nesl. Nasraně jsem ho sjel pohledem.
   „Jasně jsem snad řekl, že se to má zkontrolovat, jen totální debil může zmršit takové banality jako zkontrolovat seznam, jestli je zařízené to, co si zákazník přeje! Řekni mi, jak může na svatbu v antické tématice přijít klaun, přát nevěstě všechno nejlepší k sedmým narozeninám a na ženicha dělat pedofilní fórky?“ zařval jsem.
   „J-já…“
   „Co? Víš co, ani nemluv a dej to dohromady, než tu někdo přijde k úrazu,“ zařval jsem znovu a práskl mu dveřmi před nosem. Zhluboka jsem se nadechl a zamířil si sednout zpět k počítači. Hned mi bylo líp. Prostě to chtělo jen vyventilovat. Opřel jsem se, přivřel oči a klidně vydechl. Jo, všechno už bude v pohodě.
   Nakonec jsem se znovu naklonil k počítači, potvrdil pár objednávek a spokojeně se protáhl. Konečně mi padla, už na mě čekaly nádherné dva týdny a momentálně jsem přemýšlel, jestli se mi nechce je strávit někde v teple u moře než mrznout tady, mezi všemi těmi žárovičkami, střelenými lidmi a koledami na každém kroku. Otřásl jsem se znechucením. Kdysi se mi to možná líbilo, ale kdyby nebylo teď a tady.

   Vypnul jsem počítač, vstal, vzal kabát a zamířil ven. Jen jsem nadzvedl obočí, když se naproti mně znovu objevil Austin a kávou.
   „Vaše káva,“ šeptl.
   „To trvá hodinu mi ji donést? Přešla mě chuť,“ zavrčel jsem, obešel ho a zamířil k autu. Kafe donést po hodině, co si dneska ti lidi ještě nedovolí.

   Dokonce se mi podařilo ignorovat otravné sněžení, které neustále sílilo. Rozhodně jsem se nechystal nikam na lyže, stavit sněhuláka nebo se koulovat. Moje nynější cesta byla jasná. Na pořádný oběd a pak do vířivky a do sauny. Hodlal jsem si tento den užít podle svých měřítek, vlastně jsem si hodlal celý konec prosince, kterému jsem odmítal říkat svátky, užít.

   A taky jsem si dnešek užil. Oběd v drahé restauraci, na kterém jsem si pochutnal jako už dlouho ne a pak dlouhý odpočinek v horké vířivce, odkud jsem měl dokonalý výhled na pevná vypracovaná pozadí mladých kluků. No co, byl jsem volný a koukání ještě nikdy nikdo nezakázal.

   Spokojeně jsem sebou hodil na postel a vydechl. Konečně volno od toho všeho shonu v práci, na ulicích.
   Sáhl jsem po ovladači a zapnul si plazmovku. Viděl jsem to na pohodový večer u vínka, které jsem si donesl z kuchyně a u nějakého hororu. Poslední dobou jsem na nich ujížděl, ale nijak mi to nevadilo. Dneska byl na plánu Saw.
   Klidně jsem upil a zadíval se na obrazovku. Nejspíš jsem včerejší sen neměl brát na lehkou váhu, jelikož když vedle vás někdo při jedné děsivější scéně zaječí a vy ho tam absolutně nečekáte, je to poměrně nebezpečné pro psychické zdraví.

   Vystrčil jsem hlavu zpoza postele a zabodl pohled do blondýnka, který se na ní válel smíchy.
   „Tohle se mi začíná líbit.“
   „Co tu k sakru děláš, vrať se zpět, odkud jsi přišel.“
   „To mě tak nerad vidíš?“
   „Odmítám se bavit s přeludem,“ zamrčel jsem.
   „Vždycky jsi byl tak tvrdohlavý,“ ušklíbl se, převrátil se na břicho a zamyšleně se na mě zadíval.
   „Přestaň, víš, že ten pohled nesnáším.“
   „Zasloužíš si ho. Včerejšek jsi vůbec nevzal vážně, to, co si předvedl dneska… bylo i pod tvou úroveň.“
    „Jsi mrtvý, nemáš důvod mě soudit.“
   „Jsem tu, abych ti pomohl, a to hodlám udělat, tak pojď.“
   „Ne, nikam nejdu, co…“ přivřel jsem oči, když se mi zase všechno rozmazalo a já se objevil u sebe v kanclu právě ve chvíli, kdy na sebe Austin vylil kafe a já na něho začal řvát.

   „Proč jsi na něho křičel?“
   „Proč? Totálně to podělali! Bylo to trapné, poškodilo to společnost!“ rozhodil jsem rukama.
   „Kdo to podělal?“ nadzvedl obočí a zadíval se na mě.
   „Já nevím, on nebo někdo jiný, není to jedno?“
   „To teda není jedno. Vylil sis vztek na někom, kdo za to vůbec nemohl, kdo s tím neměl absolutně nic společného.“
   „Přišel mi do rány,“ cuknul jsem rameny a naštvaně si založil ruce na prsou. Co mi tu nějaký duch, i když byl mého bývalého, měl co kecat do života. Znovu jsem přivřel oči a otevřel je, až už se všechno uklidnilo, tentokrát byl v místnosti jen Austin a uklízel nepořádek po rozlitým kafe. Pootočil jsem hlavu ke dveřím, když do nich vešel Roy, další můj zaměstnanec.

   „Jujda, to od tebe nebylo hezké, že jsi rozčílil šéfa a zrovna před Vánoci,“ ušklíbl se a založil si ruce na prsou.
   „Nebyla to moje vina,“ zavrčel na něj, ale bylo jasně znát, že se přemáhá, aby nebrečel. Najednou mi ho bylo líto. „Ty jsi dělal celou tu akci a kontroloval sis to taky ty,“ vstal a vztekle sevřel ruce v pěst.
   „Jo, to je možné, ale kartáč jsi dostal ty a taky tobě řekl, že to máš napravit. Takže… šťastné a veselé,“ ušklíbl se a odešel. Najednou mi bylo zle. Zle z toho, jak jsem byl nespravedlivý. Jak jsem se se zadostiučiněním posadil do křesla ve své kanceláři a spokojeně si pochvaloval nad tím, jak jsem si ulevil. Ulevil… ale na někom, kdo za nic nemohl.
   Znovu jsem se zadíval ke dveřím, do kterých vešla Mária, čapla k Austinovi a začala mu pomáhat uklízet ten nepořádek.
   „Měl by ses na to konečně vykašlat, Austi. Děláš pro něj první poslední a tomu ledovci se stejně ničím nezavděčíš,“ šeptla. „Podívej, jak ses kvůli němu vypracoval. Z poslíčka už ti zbývá jen krůček k tomu, abys tu dělal zástupce. A čeho jsi tím dosáhl, jen na tebe řve pro nic za nic.“
   „Já vím… ale aspoň jsem si polepšil. Můžu udělat Gitě hezké Vánoce a nemít strach, že se to projeví na nákladech její léčby,“ šeptl. Zasekl jsem se, absolutně jsem netušil, o co se tu jedná.
   „Jak je na tom?“
   „Špatně, tohle jsou nejspíš její poslední Vánoce a já… od včerejška jsem měl mít volno.“
   „Tak co tu děláš.“
   „Pracuju, co jiného mám dělat. Nemůžu si dovolit, aby mě vyhodil…“ šeptl, zvedl se a zamířil mi nejspíš pro nové kafe. Jen jsem přetočil pohled na Erica a nadzvedl obočí. Mlčel a já mohl jen nespokojeně zavrčet, když se okolí opět změnilo. Chvilku jsem absolutně netušil, kde jsme, teprve když jsem se rozhlédl a uviděl pár nemocničních přístrojů, pochopil jsem.

   „Co tu děláme?“
   „Chci ti ukázat, co jsi způsobil.“
   „Opakuješ se, už ti to někdy někdo řekl?“
   „Tak proč se na to pořád ptáš?“ nadzvedl Eric obočí a zamířil do rohu pokoje k nějaké holce, která si u ucha právě držela mobil. Neměla vlasy, byla příšerně hubená a pleť měla téměř jako průsvitný papír.

   „Austi, kdy přijedeš?“
   „Zlato, já nemůžu, strašně mě to mrzí, snažil jsem se, ale šéf mi toho moc naložil,“ zaslechl jsem Austinův hlas z telefonu.
   „Slíbil jsi to.“
   „Já vím, promiň.“
   „Už jsi měl přijet včera.“
   „Já vím…“ Jeho hlas se zatřásl a já mohl jen hádat, jestli teď brečí nebo ne.
   „Bojím se, Austi.“
   „Neboj, vynahradím ti to, slibuju.“
   „Už se ani nepostavím… jsem strašně unavená.“
   „Jsi statečná holka. Přijedu, co nejdřív budu moct, dobře? Uděláme si spolu hezký večer.“
   „Mám tě ráda.“
   „Já tebe taky… přijedu, slibuju.“

   „Nevěděl jsem to!“ uhodil jsem na Erica.
   „To tě ale neomlouvá. Austin tě slušně požádal o volno a v dostatečné době předem. A co jsi udělal ty. Hodil jsi na něj svoje povinnosti na poslední chvíli, seřval jsi ho jako fracka za něco, za co nemohl a ještě chceš, aby tě někdo omlouval?“
   „Každý chce teď na svátky volno.“
   „Tak proč jim to schválně ničíš. Ty žádné svátky neslavíš, nenavštěvuješ svoji rodinu, klidně jsi to všechno mohl urovnat sám.“
   „Tak mi to měl říct, měl odejít. Volno domluvené měl!“ vztekle jsem ho probodl pohledem.
   „Jenže Austinovi na tobě tolik záleží, že ti to neodmítne. Má tě rád i přes tu tvou chladnou a nespravedlivou slupku, ale pamatuj si, že ani on nebude čekat navždy.“
   „On, on pořád jen on… a zeptal ses vůbec, co chci já?“
   „Chceš, aby tě zase měl někdo rád, zase chceš zažít ty krásné chvíle, které jsi snažil se mnou, ale bráníš se tomu, protože se bojíš, že by to mohlo dopadnout stejně. Jsi prostě srab.“
   „To není pravda,“ zakroutil jsem hlavou.
   „Je a ty se nepohneš dál, dokud si to nepřiznáš, Markusi…“

3. část

(Markus)

   Nespokojeně jsem zamrčel, když mě probudil zvonící telefon.
   „Benett,“ zavčel jsem. Okamžitě jsem byl nucen mobil o kousek odtáhnout, když se mi do něj ozval nadšený hlas matky a to její… ´Markusíšku, miláčku, zítra tě čekáme´.
   „Nemůžu přijet,“ zakašlal jsem. „Jsem strašně nachlazený a doktor mi zakázal hnout se z postele,“ zachrčel jsem jí do telefonu. Zabralo to.
   Ještě chvilku mi do ucha švitořila svým líbezným hláskem, než jsem se s ní nezdvořile rozloučil a položil to. Byl jsem nevyspaný, rozlámaný a připadal jsem si, jako bych celou noc prochodil a probděl. Ty sny, co se mi už dvě noci zdály, byly šílené.

   Posadil jsem se a promnul si spánky. Čím více mě strašilo svědomí, že to sny nejsou. Že… se to prostě skutečně dělo. Švihl jsem sebou zpět do postele. Chtělo se mi spát, byl jsem unavený, utahaný a nechtěl jsem na nic myslet. Nechtěl jsem myslet na to, že to skutečně mohla být pravda a já bych byl takový hajzl, jak jsem si v těch… jak jsem si minulou a předminulou noc připadal.
   Ano, věděl jsem o tom, že se Austinovi líbím, ale ignoroval jsem to. Doufal jsem, že ho to přejde. Jen krátkodobá zamilovanost, která by ani v pevný vztah vést nemohla. Ale netušil jsem… proč jsem v to doufal. Vážně jsem se bál začít si něco nového? Vždyť od Ericovi smrti, jsem žádný vztah neměl. Když jsem potřeboval, sbalil jsem si kluka na jednu noc, užil si a ráno ho vyhodil nebo jsem si zašel do bordelu. Peněz jsem měl dost, tak co mi v tom bránilo.

   Znovu jsem si lehl do postele a zadíval se do stropu. Ta holka… bylo mi jí líto, nevypadala dobře, ale jak jsem mohl vědět, že to není jen výplod mé fantazie. Ušklíbl jsem se. Věděl jsem naprosto přesně, co by mi na tuto otázku odpověděl Eric. Řekl by: „Musíš věřit.“
   Převrátil jsem se na bok a zavřel oči. Nechtěl jsem si přiznat, že by to mohla být pravda. Žralo by mě svědomí za to, že jsem něco tak podělal.

   Dlouho jsem se převaloval v posteli, než se mi podařilo usnout. Potřeboval jsem tu ´probdělou noc´ dospat.

   Probudil jsem se až navečer, což jsem shledal ne moc dobrým závěrem. Prospal jsem den, ale tak… spánek mi nikdy nevadil a nikdy jsem ho neměl dost. Přesto jsem vstal, oblékl se a sešel dolů. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem vyšel ven, zapálil si a rozhlédl se kolem. Pořád ještě každý někam spěchal. Zamyslel jsem se. Možná mi trochu chyběla ta atmosféra Vánoc, kdy Eric pekl cukroví a já mu je po nocích užíral. Vždycky se na mě zlobil, ale vždycky ho to rychle přešlo. Neuměl se dlouho zlobit… nikdy. Někdy jsem si říkal, že si ho ani nezasloužím.

   Povzdechl jsem si, naposled potáhl a vrátil se do domu. Proč jsem na to vzpomínal zrovna teď. Pět let mi bylo fajn, užíval jsem si sám a po žádných vzpomínkách nebylo vidu ani slechu, ale teď… jakoby se s nimi roztrhl pytel.

   „Táhne to z tebe jako z fabriky, to ses ještě neodnaučil kouřit?“ Cukl jsem sebou a otočil se.
   „Můžeš s tím přestat?“
   „To víš, že jo. Dneska jsem tu naposled.“ Zadíval jsem se na něj, ale mlčel jsem, což na jeho tváři vyvolalo zvednutí obočí. „Žádná kousavá poznámka? Co se stalo.“
   „Nemám dneska náladu.“
   „Že by se v tobě konečně něco hnulo?“
   „Ericu, co po mně chceš! Fajn, stal se ze mě hajzl, no a co, tobě už to může být jedno,“ vyjel jsem vztekle.
   „Není mi to jedno. Záleží mi na tobě, vždycky mi na tobě záleželo a chci vidět, že jsi šťastný.“
   „Já byl šťastný do doby, než ses objevil a začal mi kecat do života ze záhrobí.“
   „Ne, nebyl. Jen sis to nalhával, stejně jako si to nalháváš teď.“
   „Co mám k sakru udělat, abys mi dal pokoj. Smířil jsem se s tím, že jsi mrtvý, tak mě nech na pokoji!“ štěkl jsem a rozzuřeně se na něj zadíval. Mlčky mě sledoval a já si uvědomil, že za těch pět let se mi podařilo překonat všechno, co jsem k němu cítil. Měl jsem ho rád, to ano, ale už jsem se při myšlence na něj nehroutil. Nepřál si po večerech, aby se vrátil, aby mě tu nenechával. Smířil jsem se s tím, že můj život musí jít dál, i když ten jeho skončil.
   „Dnes jsem tu naposled, Markusi. Předevčírem jsem ti ukázal tvoji minulost, včera to byla přítomnost a dnes ti chci ukázat, co tě čeká, jestli si nepřiznáš pravdu. To, co doopravdy cítíš a co chceš. Dneškem to všechno skončí, po dnešku zmizím a už se ti nikdy nebudu motat do života, už ti do něj nebudu zasahovat.“
   Mlčky, téměř zoufale jsem ho sledoval. Nechtěl jsem, ale věděl jsem, že mi to stejně nebude k ničemu. Rezignovaně jsem sklopil hlavu. Netrvalo to dlouho, znovu ten nepříjemný pocit, jako mžitky před očima, než všechno znovu začalo dostávat tvar, ale jiné místnosti, než té, ve které jsme se nacházeli předtím. Opět jsme byli v mé firmě u mě v kanceláři. Zadíval jsem se ke stolu, u kterého stál Austin.

   „Výpověď?“ zadívala se na něho moje… moje o něco starší kopie.
   „Chtěl bych odejít co nejdřív,“ přikývl.
   „Tři měsíce, pokud chceš odejít dřív, nedostaneš odstupné.“
   „S tím počítám a jsem s tím smířený,“ řekl klidně. V obličeji se mu nehnul jediný sval a něco z jeho očí jakoby vyprchalo.
   „Dobře,“ kývl jsem a podepsal to.
   „Děkuji, pane Benette, sbohem,“ otočil se a vyšel z kanceláře. Povzdechl jsem si, ale následoval Erica, který šel za ním.
   „Austine, je to pravda? Vážně chceš dát výpověď?“ vběhla do místnosti Mária. Jen přikývl a začal si balit věci.
   „Právě mi ji podepsal.“
   „To je mi líto,“ posadila se na židli.
   „Jo, mně taky, ale už nemůžu. Jsem tu už tak dlouho a dosáhl jsem jen toho, že mě při nejlepší možné příležitosti seřve. Já už na to nemám, zkusil jsem všechno… A po Gitině smrti už mě tu nic nedrží.“
   „Austi… ty jsi skvělý kluk, on si nezaslouží někoho, jako jsi ty.“
   „Já vím, proto odcházím. Vím, že se najde někdo, kdo mě bude mít rád, ale nikdo odtud to není, to už jsem pochopil.“

   „I on to s tebou vzdal. Vlastně se divím, že to neudělal dřív. Kvůli tobě udělal z poslíčka přímého člena tvé firmy, organizátora, kvůli tobě se vypracoval, protože jsi mu řekl, že šéf firmy a poslíček k sobě prostě nejde. Snažil se, pomáhal ti, držel ti firmu nad vodou, ale tys to nikdy neocenil. Neocenil jsi ani jeho lásku, ani jeho práci. Všechen vztek sis vybíjel na něm.“
   „Držel firmu nad vodou? To už trochu přeháníš, ne?“ ušklíbl jsem se.
   „Věř mi, že ani trochu. Všechny svoje povinnosti jsi házel na něj, když jsi pochopil, že on si to nechá líbit a vždycky to udělá. A když něco nebylo podle tvých představ, když někdo něco pokazil, měl jsi někoho, na kom sis mohl vybít vztek.“
   „Nevěřím ti,“ zavrčel jsem.
   „Ale to bys měl…“
   Přivřel jsem oči, když se znovu měnila scenérie. Ne ale o moc. Opět jsem seděl u sebe v kanceláři, ale… připadalo mi to, jako by to bylo minimálně o 10 let později. To, jak jsem vypadal… neupravený, zarostený, bledý s kruhy pod očima. Oblečení vypadalo, jakoby pračku nevidělo minimálně týden a jako bych v něm i spal.
   „Docela změna… po dvou měsících od Austinova odchodu, co říkáš,“ mrkl na mě Eric. Zasekl jsem se a znovu se na sebe zadíval.
   „Co se stalo.“
   „Sleduj,“ pootočil tvář ke dveřím, do kterých vešla Mária.

   „Řekl jsem co nejdřív, ne abys někde cárala půl dne,“ štěkl jsem frustrovaně.
   „Omlouvám se, pane Benette.“
   „Tady není čas na omluvy. Krachuje mi firma, toho si kurva ještě nikdo nevšiml?“
   „J-já…“
   „Ty sis všimla, no gratuluju!“

   „Krach?“ zasekl jsem se a zadíval jsem se na Erica.
   „Jo, bez Austina to prostě šlo do háje. Nikdo nebyl připravený na to, že odejde. Každý na něj spoléhal, spoléhal na to, že vždycky všechno hodíš na něj… jejich chyby a když tam nebyl… nezvládali to. Nikdo to nezvládal a ty taky ne.“

   Zadíval jsem se na další scenérii, když se prostředí změnilo. Tentokrát jsme byli na ulici. Připadalo mi to jako současné ulice. Všude vánoční světla, pospíchající lidé, potichu znějící koledy. Rozešel jsem se za Ericem, který začal někoho sledovat. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že jsem to já.
   „Kam jdeme?“
   „Pořád to nevíš?“ Mlčel jsem, neznal jsem to tu, absolutně jsem netušil, kam tady můžeme jít, ale dozvěděl jsem se to, když se moje starší já zastavilo před nějakým domem. Čekal jsem, že půjde dál, že se dozvíme, kdo tu bydlí, ale já zůstal stát, teprve po chvíli jsem pochopil proč. Mlčky jsem se zadíval do okna toho domu, přesněji do kuchyně. Austin stál u kuchyňské linky a nejspíš pekl vánoční cukroví. Nějaký kluk ho zezadu objímal, oba se smáli, pošťuchovali se a vypadalo to, že jsou šťastný. Sledoval jsem, jak Austin vzal kousek cukroví a vsunul ho druhému klukovi do úst. Ten ho snědl a na oplátku jej spokojeně políbil na líčko. Mlčky jsem sledoval Austina, jak se usmívá a vyzařuje z něj, jak je šťastný.

   „Uvědomil sis, že ho potřebuješ a nejen v práci, ale i ve svém osobním životě. Uvědomil sis, že to chceš zkusit znovu, že znovu chceš zkusit být milován a milovat. Ale uvědomil sis to pozdě, Markusi.“
   Mlčel jsem a stejně jako moje starší já sledoval dvojici v okně. Tolik mi to připomínalo ty chvíle, kdy jsem byl šťastný. Kdy jsem mohl obejmout svého přítele, šeptat mu do ouška, jak moc mi na něm záleží a sám to i poslouchat.
   „Austin na tebe nebude čekat věčně, Markusi. Má právo na to být šťastný, stejně jako ty,“ pomalu ke mně přešel a položil mi ruku na rameno.
   „Já byl jen jedna kapitola ve tvém životě, je čas obrátit na další. Chci, abys byl šťastný, a ty to chceš taky…“

4. část

A dnešní závěr povídky Vánoční duch. Snad se vám tenhle dáreček líbil, přiznám se, že osobně mě bavilo ho psát. Snad si ukrátíte čekání na Ježíška a zanecháte mi tu nějaká ohlas xD

(Markus)

   Znovu jsem se s trhnutím probudil a protřel si obličej. Bylo jedenáct dopoledne, ale to mě momentálně nijak neštvalo, i když jsem obvykle vstával tak v jednu, když jsem měl volno.
   Třetí noc za sebou, věděl jsem, že tohle už ignorovat nemůžu. Nebyl jsem blázen, aby se mi zdály takové sny, a i když jsem na duchy nevěřil, musel jsem si přiznat, že to mohla být pravda. Všechno. A já takhle skončit nechtěl…

   Vstal jsem a zamířil do kuchyně. Vzal jsem si jen nějaký jogurt, na který jsem absolutně neměl chuť, ale momentálně jsem nebyl ve stavu, kdy bych si dokázal udělat něco složitějšího. Netušil jsem, co mám dělat, co udělat, abych takhle neskončil. Bál jsem se, že když ještě počkám, krachne mi firma, i naděje, že můžu ve svém životě ještě něco změnit… a toho jsem se bál víc, jak jsem si uvědomil. Firma, ať klidně jde ke dnu, ale potřeboval jsem vedle sebe někoho, kdo mi pomůže, kdo tu pro mě bude.

   Prudce jsem vstal, zbytek jogurtu vyhodil, spěšně jsem se oblékl a zamířil k autu. Potřeboval jsem do firmy, i když jsem věděl, že teď, o Štědrém dnu už tam nikdo nebude, ale to mi nevadilo, já klíče měl.
   Rozjel jsem se, ale už po pár minutách jsem začal nahlas a sprostě nadávat. Ti šílení lidé ještě teď tvořili na silnicích kolony ve zběsilé honbě dokoupit všechno, co by ještě během svátků mohli potřebovat a ničili mi tak nervy.
   Do firmy jsem se dohrabal po dobré hodině. Vystřelil jsem nahoru a začal se hrabat v šanonech s pracovními smlouvami. Mohl jsem to sice najít i v počítači, ale při mém štěstí by se odmítl zapnout.
   Položil jsem šanon na stůl, když jsem našel to, co jsem hledal a přepsal si to na kousek papíru, který jsem měl na stole. Austinovu adresu. Potřeboval jsem s ním mluvit, uvést si věci na pravou míru… nevím, co jsem si chtěl dokázat, ale cítil jsem, že prostě musím.

   Pospíšil jsem si k autu, nasedl a rozjel se na adresu. Zastavil jsem před nějakým panelákem, vysedl a přešel ke zvonkům. Podle všeho bydlel hned v prvním patře. Váhal jsem, než jsem zvonek stiskl, ale udělal jsem to. Reakce se však nedostávala, což mi trochu narušilo plány. Zůstal jsem tam stát jak jelito a netušil, co dál. Neotvíral mi nebo třeba jen nebyl doma. Odjel někam nebo mělo smysl na něj čekat?

   Zaváhal jsem, ale nakonec jsem si vzpomněl na Gitu. Vzpomněl jsem si na jeho sestru a i to, že tohle jsou nejspíš její poslední Vánoce. Musel být v nemocnici, ale já tam nemohl jít za ním. Chtěl být s ní a já to respektoval. Věděl jsem, že zemře. Třeba to nebylo za pár dní, možná za pár týdnů, ale stane se to a neměl jsem tedy právo se jim plést pod nohy. Já určitě ne. Vrátil jsem se k autu, nasedl, ale nedokázal jsem nastartovat a odjet. Netušil jsem, kdy se vrátí, jestli se vrátí, ale chtěl jsem zkusit na něj počkat. Musel… musel jsem s ním mluvit, než ztratím veškerou odvahu. Takhle to nemohlo skončit.

   Mlčky jsem seděl v autě a kontroloval všechna zrcátka, jestli se nevrací, jestli ho někde nezahlédnu, ale procházeli jen neznámí lidé, kteří si mě sotva všimli. Ignoroval jsem i kručení v žaludku, nechtěl jsem Austina propást, nechtěl jsem se odtud hnout, protože podruhé už bych nemusel najít odvahu se sem vydat. Ignoroval jsem i zimu, která do auta začala pronikat. Čas šel taky mimo mě.

   Bylo skoro šest, to už jsem v autě klepal zimu, když jsem konečně zahledl povědomou postavu mířící k paneláku. Vystřelil jsem z auta jako blesk, sotva jsem ho stihl zamknout a rozběhl se k němu.
   „Austine,“ doběhl jsem ho a položil mu ruku na rameno. Lehce sebou cukl a otočil se.
   „Pane Benette… zapomněl jsem na něco?“ zeptal se nejistě.
   „Ne, to ne, jen… potřeboval jsem s tebou mluvit, já totiž…“ začal jsem, ale netušil, jak pokračovat. Austin na mě mlčky hleděl a čekal, jestli něco řeknu, věděl jsem, že už nemůžu couvnout, musel jsem něco říct.
   „Omlouvám se,“ zašeptal jsem a zadíval se na něj. Nebyl jsem moc zvyklý se omlouvat, ale tady to bylo na místě. Vykulil na mě oči a překvapeně zamrkal.
   „Co? Za co se omlouváte?“ šeptl nakonec.
   „Měl jsi mít volno, jít za Gitou a já tě donutil zůstat v práci. Bezdůvodně jsem tě seřval za něco, za co jsi nemohl, já…“ odmlčel jsem se.
   „Jak víte o Gitě?“
   „To je jedno, prostě to vím,“ zakroutil jsem lehce hlavou. Těžko by mi uvěřil historku o Ericovi a navíc, ani jsem ho nechtěl vytahovat. Mlčel a já netušil, co dál říct. Připadal jsem si hloupě tu jen tak stát, ale nic lepšího mě momentálně nenapadlo.
   „To jste sem jel o Štědrém dnu jen kvůli tomu, abyste se mi omluvil? Máte být s rodinou,“ šeptl.
   „Ne, já… neplánoval jsem ty svátky slavit. Ale omlouvám se, že je narušuju tobě,“ pousmál jsem se lehce. Až teď jsem si uvědomil, že třeba někoho dnes čeká, že mu má někdo přijít. „Půjdu, nebudu rušit. Užij si svátky,“ pousmál jsem se, otočil se a zamířil zpět k autu.
   „Markusi… nechceš… jít dál?“ zavolal za mnou. Otočil jsem se a zadíval se na něj. Mlčky mě sledoval a já na okamžik zaváhal. Tykal mi, chápal jsem, co to znamená… zval mě domů ne jako šéfa, ale jako přítele, přítele ve smyslu kamaráda. Za to krátké zaváhání jsem si hned zanadával. Já už neměl důvod váhat, chtěl jsem to, chtěl jsem znovu cítit ten pocit, že mě má někdo rád, že mám někoho u sebe, někoho, o koho se můžu opřít a pokud byl tím pravým Austin, musel jsem to zkusit.
   „Rád,“ pousmál jsem se a vydal se za ním dovnitř.

   Byt to nebyl velký, spíš menší a skromný, ale hezky zařízený.
   „Vím, že to není nic moc, ale stačí mi to,“ šeptl a zamířil do kuchyně. Pousmál jsem se a vydal se za ním.
   „Nevadí mi to, je to tu hezké,“ znovu jsem se rozhlédl. Vonělo to tu cukrovím, v rohu jsem zahlédl menší stromeček a bylo to za tyto svátky snad poprvé, kdy ve mně pohled na něj nevyvolal žádné negativní reakce.
   „Doufám, že máš hlad, nechce se mi večeřet samotnému,“ pousmál se a vytáhl z lednice smaženou rybu a bramborový salát.
   „Po pravdě… umírám hlady, na snídani jsem měl jogurt, ten jsem ani nedojedl a nic víc jsem za celý den neměl.“
   „Neříkej, že držíš půst,“ rozesmál se. Usmál jsem se a zadíval se na něj, líbil se mi jeho smích, ďolíčky, které se mu udělaly ve tvářích.
   „To ne, jen jsem od oběda seděl v autě a čekal na tebe.“
   „V tom případě to skutečně chce kompenzaci,“ usmál se a položil přede mě ohřáté jídlo.
   „Díky,“ pousmál jsem se, počkal jsem na něj a teprve potom začal jíst. Bylo to skvělé, vlastně jsem si ani nepamatoval, kdy jsem něco tak dobrého jedl.

   Přiznám se, ani po večeři se mi nijak nechtělo odejít, přijal jsem proto Austinovu nabídku, abych zůstal ještě na skleničku vánočního svařáku. Domácí a stejně dokonalý jako večeře.
   „Omlouvám se za všechno, choval jsem se jako pitomec, jen jsem se prostě bál přiznat si pravdu.“
   „A ta je jaká?“
   „Bál jsem se… bál jsem se k sobě někoho pustit, bál jsem se, že by to mohlo dopadnout podobně jako můj poslední vztah. Nechtěl jsem znovu zažít to, co jsem prožíval. Byl jsem srab, ale pár událostí mi otevřelo oči a tobě… tobě dlužím hodně velkou omluvu.“
   „Můžeš se začít omlouvat… co třeba takhle,“ šeptl, lehce si mě přitáhl za košili, zaváhal s pohledem do mých očí, ale nakonec se naklonil a políbil mě. Pousmál jsem se, položil mu ruce na boky a polibek jsem mu oplatil. Doufal jsem, že jsem si zvolil správně. Nechtěl jsem další zklamání, nechtěl jsem skončit sám a litovat se, že jsem nevyužil šance, když jsem ji měl. Teď jsem ji držel v rukou a nehodlal jsem ji pustit.