Minde

Vánoční přání

   Spěšně jsem vyletěl ze šatny a ještě na sebe navlékal jedovatě zelený kabátek  ke kostýmu elfa. V duchu jsem si nadával do idiotů, že jsem tuhle vánoční brigádu vzal. Už od rána jsem nestíhal, nehledě na to, že jsem v těch zelených kraťaskách, zeleném kabátku, zelené čepičce a proužkovaných punčocháčích vypadal jak magor. Pardon, ještě jsem zapomněl na ty úžasné špičaté botičky, ve kterých už jsem se několikrát málem přerazil. Prostě všechno bylo vážně dokonalé… řečeno s velkou dávkou ironie, kdyby to někdo nepochopil.

   Vyhekl jsem, když jsem vyletěl zpoza rohu a do něčeho nebo spíš do někoho vrazil. Já to neustál a svalil se na zem.
   „Dávej pozor, trpaslíku,“ zasmál se nade mnou hlas a v mém zorném poli se objevila ruka. Trpaslíku! Jo, na tohle slovo jsem byl mega alergický, nemůžu za to, že i když mi je dvacet, měřím jen nějakých slabých 160 centimetrů.
   „Trpaslíku?“ vyprskl jsem naštvaně a s nadáváním jsem se začal bez pomoci zvedat, debilní špičaté boty, fakt že jo.
   „Promiň no, trpaslík nebo elf, to je skoro to samé, oba jsou malí,“ zasmál se, popadl mě za ramena a postavil na nohy. Můj obličej byl rudý jako rajče, ale ne hanbou, byl jsem vzteky bez sebe.  Vztekle jsem na něj hleděl a zprudka oddechoval. Naproti mně stál vysoký muž, černé vlasy, široký úsměv a ďábelské jiskřičky v očích.
   „Co si to dovoluješ, ty… ty…“
   „Ty, ty, ty,“ zasmál se. „Jsem Daren, šmudlo.“ Vyvalil jsem na něj oči, tohle snad nemyslel vážně.
   „Vypadnou ti oči, byla by jich škoda,“ usmál se a cvrnknul mě do nosu, až jsem zamrkal. Už jsem se nadechoval k salvě nadávek, když znovu promluvil. „Promiň, rád bych s tebou ještě pokecal, ale spěchám, třeba jindy… šmudlo,“ zasmál se, obešel mě a zmizel. Jen tak mě tam nechal stát a zmateně za ním koukat. Co to… kdo to… jak to…
   Vztekle jsem ze země popadl špičatou čepičku a rozběhl se do atria obchodního domu, kde už byly přichystány Santovy sáně a okolo nich se hemžilo dalších pár elfů.

   „Kde jsi, Kai? Máš zpoždění,“ přešel ke mně kámoš, který mě do tohohle vlastně uvrtal. Nechtěl tu být sám, ale slíbil přítelkyni, která tohle organizovala, že to pro ni udělá a tak tu trapasil ve stejném stejnokroji, jako jsem měl já.
   „Já vím, ale nejsem poslední, ne? Santy jsem si taky ještě nevšiml,“ ušklíbl jsem se.
   „No jo, on onemocněl, tak volali náhradu a náhrada byla v práci, tak se zdržel,“ ušklíbl se. „Ale měl by tu být každou chvilku,“ vrazil mi do ruky košík s lízátky. Měli jsme je rozdávat dětem, které si přišly sednout Santovi na klín a říct mu svoje vánoční přání. Povzdechl jsem si, jo, za dva dny měly být Vánoce, netěšil jsem se na ně. Zase je trávit sám… byla to otrava. Sice mě zvala sestra, ať přijedu, ale do Itálie se mi nechtělo a navíc… už tak jich tam bylo dost. A mamka s taťkou si jako každý rok užívali na Malorce a já… od té doby, co jsem se rozešel s Fredym jsou pro mě Vánoce spíš mučením. Trávit je pojídáním cukroví u televize, u pohádek, které se každý rok opakují a jít v osm hodin spát, protože jsem unuděný k smrti… byl to děs.

   „No konečně, už jde,“ strčil do mě Mark a ukázal na Santa Clause, který si to šinul chodbou obchodního domu a na všechny vesele mával. Děcka z toho měla radost a u saní už byla hezky dlouhá fronta nedočkavých tváří.
   „Zdravím, mí pomocníci,“ zasmál se na nás hlubokým hlasem a sedl na své místo. S nadšeným ´Ahoj, Santo´ jsme se postavili vedle něj a usmáli se na první dítko, které přicupitalo a nesměle vklouzlo na mužův klín.
   „Tak co ti mám přinést pod stromeček?“ zeptal se jí s úsměvem. Já se jen zavzpomínal na doby, když mi byly čtyři, pět let a brečel jsem mamce na nákupech, že chci jít taky za Santou. To byly doby.
   „Co tě vlastně zdrželo?“ přisunul se ke mně Mark.
   „Ani se neptej, od rána nestíhám,“ ušklíbl jsem se. „Nezvonil mi budík, ještě jsem musel k našim nakrmit Larryho, ujel mi autobus, v taxi jsem chytil zácpu, tak jsem to musel vzít sprintem,“ ušklíbl jsem se. Jen jsem viděl, jak se Mark snaží udržovat v sobě smích.
   „A to není všechno, když jsem vyletěl ze šatny, vrazil do mě nějaký floutek.“
   „No né, povídej, přeháněj.“
   „Tak namyšleného arogantního debila jsem ještě nepotkal,“ zavrčel jsem.
   „Mám hádat? Řekl ti prcku nebo trpaslíku,“ ušklíbl se. Sežehl jsem ho nasupeným pohledem a to už mu muselo být jasné, že se trefil do černého.
   „Si musíš zvyknout, že jsi prostě malý, roztomilý a někteří takové narážky mít budou.“
   „Já ti dám roztomilý, oči ti vyškrábu,“ zamrčel jsem naštvaně, ale usmál jsem se na dalšího kluka a dal mu lízátko.

   „A co, jedeš na Vánoce za tou ségrou?“
   „Do Itálie, tam mě nikdo nedostane,“ otřepal jsem se.
   „Snad se pořád nebojíš létání,“ zasmál se Mark tiše. Znovu jsem ho zpražil naštvaným pohledem.
   „No a co! Někdo má strach z pavouků, já nemám rád lítání,“ zvedl jsem uraženě nos.
   „To budeš Štědrý den zase slavit sám?“
   „Asi jo,“ cuknul jsem rameny. „Už jsem si zvykl.“
   „Ty jsi poděs. Přijď k nám,  Sam tě ráda uvidí.“
   „Ne dík, já si to užiju i sám, neboj.“
   „Jo? Zase budeš čučet na pohádky a v osm půjdeš spát?“
   „Vyhovuje mi to.“
   „Já si spíš myslím, že by sis měl najít chlapa. Samota ti leze na mozek.“
   „Neřekl bych,  mně je dobře a pokud s tím máš nějaký problém, není to moje starost.“
   „Ty seš fakt ztracenej případ, řekni mi, kdo stojí o to být o Vánocích sám.“
   „Asi já,“ odvětil jsem a podal další holčičce lízátko. Jo, trochu jsem kecal, nechtěl jsem být sám, ale… raději budu sám, než někoho otravovat a narušit tak jejich Štědrý den, kdy má být pohromadě rodina a ne navíc nějaký kamarád.

   Zdálo se mi, že těch dětí vůbec neubývá, právě naopak. Už mi z toho všeho šla hlava kolem. Usmívat se jak pako, vypadat ještě hůř a rozdávat lízátka. Jak já se těšil domů, do horké vany, do postele, zapnout si televizi a dělat, že žádné svátky neexistují, jo, to by se mi líbilo.
   Lidí okolo začalo ubývat teprve v dobu, kdy většina obchodů začala zavírat. Tiše jsem vydechl, když mi Mark vzal košík s lízátky z rukou s tím, že končíme. Nohy jsem měl celé zdřevěnělé a do šatny se kolébal jako kačer.
   „Unesou tě ještě ty nožičky?“ ozval se za mnou pobavený hlas. Otočil jsem se na Santa Clause, který už měl sundané vousy a pobaveně se usmíval. Zalapal jsem po dechu, okamžitě jsem poznal toho kluka z rána, toho… jak se sakra jmenoval… toho Darena.
   „Proč by neunesly,“ odsekl jsem nakvašeně.
   „Já jen že se tu kolébáš, jakoby se ti měly každou chvilku roztéct,“ zasmál se.
   „Vtipný, moc vtipný,“ zavrčel jsem a zapadl do šatny. Mark na mě hleděl s otázkou v očích, tak jsem mu jen šeptl do ucha, že jsi ten blb z rána. Rozesmál se a já už dnes poněkolikáté za dnešek ho zabil pohledem.
   Převlékl jsem se rychlostí blesku a jen po tom klukovi házel hnusné pohledy. Vytáčel mě už jen tím svým úsměvem, kterým se na mě koukal.

   „Valím,“ klepl jsem Markovi na rameno.
   „Hodím tě,“ podíval se na mě a natáhl si kalhoty.
   „Nekecej, máš to na opačnou stranu a já to nechci mít domů ještě dál,“ ušklíbl jsem se. „Uvidíme se zítra, čau,“ vyletěl jsem ze šatny a ani jednou se neotočil. Cítil jsem na sobě pohled toho ´Santa Clause´. V životě by mě nenapadlo, že to byl on. V tom převleku byl dokonalý, poznat nešel a jeho hubená postava se ve vycpávkách snadno ztratila a ani nešlo poznat, že jsou to vycpávky.
   Vystřelil jsem z obchodu a už pomaleji jsem se vydal domů. Autobus mi ujel před pěti minutami a po zkušenosti z rána jsem neměl náladu chytit si taxi. Raději jsem se rozhodl projít.
   Začínalo sněžit, vločky mi přistávaly na bundě a já se usmíval. Miloval jsem sníh a doslova jsem nesnášel předpovědi, že Vánoce budou na blátě, to bych nejraději ty lidi od předpovědí sežral za živa, za takové kecy.
   Strčil jsem ruce do kapes a v duchu už se viděl doma v horké vaně se znějícím rádiem.

   Pootočil jsem hlavu, když vedle mě přibrzdilo auto.
   „Nasedej, hodím tě domů,“ vykoukl z okýnka ´Santa´. Mírně jsem se zamračil, to jsem rozhodně neměl v plánu.
   „Nemám to daleko,“ odsekl jsem a dál pokračoval v cestě, on se ale nevzdával a pomalu jel vedle mě.
   „Nekecej a nastup, fakt tě hodím, nejsem žádný úchylák,“ zasmál se. Zpražil jsem ho naštvaným pohledem.
   „Hele, nemám na tebe náladu, co kdybys mě nechal na pokoji?“ prskl jsem na něj a dál šel.
   „No ták, byla to jen sranda a venku mrzne, jen se nachladíš.“
   „Jsem dobře oblečený!“
   „A to náledí?“
   „Jaké náledí?“ ušklíbl jsem se, ale to už jsem s jekotem letěl dolů, jak se mi svezla noha.
   „Tohle náledí,“ zasmál se, zastavil, vystoupil a natáhl ke mně ruku.
   „Nepotřebuju tvoji pomoc,“ zaprskal jsem a škrábal se na kluzkém povrchu na nohy.
   „Já vím, ale když ti ji nabízím, mohl bys ji přijat,“ pokrčil rameny a ruku nestáhl. Bohužel jsem nakonec musel uznat, že se sám doopravdy nepostavím, pokud se nechci plazit na místo, kde už led není, a přijal jsem. Usmál se a jednoduše mě vytáhl na nohy.
   „Bolelo to?“ zasmál se tiše.
   „Jo,“ zahučel jsem a promnul si zadek, hezky jsem si narazil kostrč.
   „Já myslel přijatou pomoc,“ zasmál se. Jen jsem se zamračil a vykroutil ruku z jeho trvajícího stisku. Pousmál se.
   „Tak nasedej nebo se tu ještě někde rozplácneš,“ usmál se a otevřel mi dveře spolujezdce. Jo, váhal jsem, dlouho jsem váhal. Ani trochu se mi s ním nikam nechtělo, štval mě, zatraceně mě štval, ale po pravdě… už jsem se viděl ve vaně a taky jsem dostával hlad. Takže jsem překousl svou hrdost a nasedl. Raději jsem se na něj ani nepodíval a věděl jsem proč, viděl bych jeho široký úsměv, který by mi na náladě teda moc nepřidal.

   Mlčky jsem sedl a upřeně se zadíval z okna.
   „Tak kam to bude, šmudlo?“ Zasupěl jsem a probodl ho pohledem, jen se zasmál.
   „Dobře, promiň, Kai… kam tě můžu hodit?“ usmál se už smířlivěji.
   „Jak víš moje jméno?“ přivřel jsem podezřívavě oči, zatímco jsem mu ukazoval cestu ke svému bytu.
   „No sám jsi mi jméno neřekl a pak jsem ho zaslechl od toho tvého kamaráda,“ usmál se nevinně. Nejraději bych se teď propadl hanbou. Vždyť on musel slyšet všechno, co jsem Markovi řekl. Od mého ranního shonu až po srážku s ním. Mlčel jsem, zarputile jsem hleděl na cestu před sebou a sledoval sněhové vločky dopadající na přední sklo auta.
   Jak jsem byl rád, když zastavil před panelákem.

   „Takže se uvidíme zítra,“ usmál se.
   „Hmm… dík za svezení,“ zabručel jsem, vystoupil, práskl za sebou dveřmi a pospíšil si ke vchodu. Měl jsem silné nutkání se otočit, věděl jsem, že tam pořád stojí, ale neudělal jsem to. Smál by se mi… zase a já přitom tak strašně nesnášel, když se mi někdo smál.
   Úlevně jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, skopl z nohou boty a hned zamířil do koupelny, abych si napustil do vany horkou vodu. Dneska jsem už nehodlal vůbec nic dělat, i když mě v kuchyni čekalo linecké na slepení, neměl jsem na to náladu.

***

   Probudilo mě urputné zvonění zvonku. Jen jsem zavrčel a kouknul na hodiny. Okamžitě jsem byl vzhůru, za čtvrt hodiny jsem měl být v obchoďáku. Vyskočil jsem z postele a na půlce cesty ke dveřím na sebe natáhl kalhoty. Jo, zvonek nepřetržitě zvonil. Prudce jsem otevřel dveře, ale hned jsem se zarazil, stál za nimi Santa… teda Daren.
   „Čau, nepotřebuješ svézt?“ usmál se. Jen jsem zamrkal.
   „Jak… jak víš, kde bydlím?“
   „Včera jsem tě přeci vezl domů a tvůj byt… stačilo se už jen poptat sousedů,“ zasmál se tiše. „Tak sebou pohni nebo zase přijdeme pozdě,“ mrkl na mě a vetřel se mi do bytu. Jen jsem na něj hleděl, to, co on si dovolil… štval mě! Nakonec jsem se přeci jen vzpamatoval a spěšně jsem zapadl do ložnice se dooblékat. V kuchyni jsem popadl rohlík, navlékl na sebe bundu, boty a vystrkal ho ven. Do auta už jsem nasedl bez řečí, jinak bych to do obchoďáku doopravdy asi nestihl, a když pro mě tak ochotně přijel… vlastně jsem mu vděčil za to, že mě probudil, jinak bych teď ještě spal, debilní budík, si pod stromek koupím nový. Když zaparkoval, ani jsem na něj nečekal, vletěl jsem do ochodu a spěšně se převléknout do toho trapného oblečku a za ostatními. Mark jen zakroutil hlavou, že jdu zase pozdě a já reagoval tím, že zase dřív než Santa, načež se jen ušklíbl.

   Obrátil jsem obličej k přicházejícímu Santovi. Ne, nepoznal bych ho, nemohl jsem ho včera poznat, protože byl k nepoznání. Ale slušelo mu to, zato já vypadal jako nějaký podivný trpaslík v zeleném. Vypadal jsem jak pako a ne vánoční skřítek. Ale musel jsem to nějak přetrpět, už jen dneska a zítra se budu flákat, v klidu si nastrojím stromek, slepím linecké a budu ho požírat u televize. Jo, na to jsem se těšil.

   Mark do mě žduchl, ať přestanu snít a začnu makat. To znamenalo nahodit úsměv a rozdávat dětem lízátka. Jen jsem sledoval, jak každé přiběhlo, sedlo Santovi na klín a pošeptalo mu do ucha své vánoční přání. Bylo to… hezké, ty nadšené dětské obličejíky, zářící očka z očekávání vyprošené nadílky pod stromečkem…
   Jen jsem se pousmál. Všiml jsem si, jak Santa pozorně poslouchá každé přáníčko, prohodí s dítkem pár slov a ty děti, které si toho přejí víc než dost, těm vysvětluje podstatu Vánoc, že Vánoce nejsou jen o dárcích. A co mě překvapilo, že děti ho poslouchaly. Mluvil zajímavě, ne káravě, ale blízce dětem. A to bylo dobře, já na Santu přestal věřit ve chvíli, když mi bylo asi šest roků a sedl jsem si jednomu na klín s tím, že bych chtěl malou motorku. Jen mi to ledabyle odkýval a téměř mě vyhodil a pak… když jsem ji nedostal a vzpomněl si na Santovo chování… přestal jsem věřit.

   Docela se mi ulevilo, když se obchod vyprázdnil a my se zamířili do šatny převléknout. Tam už vyhrávaly koledy a akční elfka – Sam každému rozdávala lístečky s tím, že tam máme napsat svoje vánoční přání. Mark mi vysvětlil, že je to tak každý rok. Každý na lístek napíše to, co si přeje. Vhodí se to do mísy a pak se to všechno spálí. Byla to taková tradice a prý se převážná většina přání splnila.
   Povzdechl jsem si a zadíval se na prázdný lístek, který mi byl vražen do rukou. Co jsem si přál? Sám jsem nevěděl, nic jsem nepotřeboval, ale pak… napsal jsem tam první věc, která mě napadla, a vhodil to s ostatními do mísy. Pak už jsem jen sledoval, jak to Sam všechno zapálila s hlasitým výkřikem ´Šťastné a veselé Vánoce´. Jen jsem se pousmál a převlékl se. Po pravdě se mi tu moc nechtělo zůstávat na předvánoční párty, jen by mě víc mrzelo to, že jsem na Vánoce sám.
   Popřál jsem Markovi krásné svátky s tím, že se uvidíme někdy po nich a vydal se ven z obchodu.

   „Kai, počkej!“ otočil jsem se a lehce se zamračil, když jsem znovu uviděl Darena. „Odvezu tě domů.“
   „Dojdu to, běž slavit s ostatními.“
   „Nějak na to nemám náladu,“ pousmál se. „A mám to cestou, hodím tě,“ usmál se, chytil mě za rukáv a odtáhl ke svému autu. Nechtělo se mi, ale začínala být dobrá zima teď v noci a tak jsem nakonec nasedl.

   „Vím, že mi do toho nic není, ale včera jsem zaslechl něco z rozhovoru mezi tebou a tím tvým kamarádem.“ Zamračil jsem se a podíval se na něj. Nějak jsem zatím nechápal, na co naráží, ale nelíbilo se mi, že poslouchal.
   „No zaslechl jsem, že jsi na Vánoce sám, tak mě napadlo, jestli se nechceš připojit k nám a malým děckám z domova. Měly by radost, kdyby přišel ještě někdo,“ usmál se. Já jen nadzvedl obočí.
   „Děcka z domova?“
   „Jo, dělám tam ředitele a těm dětem, co si je na Vánoce nikdo nevzal, dělám takovou společnou večeři,“ pokrčil rameny. „Byl bych rád, kdyby ses připojil,“ usmál se.
   „Vždyť mě ani neznáš,“ zabručel jsem.
   „Dobrá příležitost se poznat,“ usmál se. „Na Vánoce nemá být nikdo sám. Přijď,“ otočil ke mně hlavu, když zastavil před panelákem.
   „Nevím, rozmyslím si to,“ odepnul jsem pás a chystal se vystoupit, když mě chytil za ruku.
   „Chtěl bych, abys přišel,“ pousmál se. „Dobrou noc, Kai,“ pustil mě.
   „Dobrou,“ odpověděl jsem trochu zaraženě, zavřel za sebou dveře a vydal se k sobě do bytu. Jo, překvapil mě, netušil jsem, proč chce, abych přišel. Jestli to bylo jen ze soucitu, že jsem na Vánoce sám… možná. Jo, asi to tak bylo. Hodil jsem si jen rychlou sprchu a zapadl do postele, zítra se vyspím.

***

   Zamrkal jsem do světla, které se mi prodíralo do pokoje. Dneska byl Štědrý den a v mém bytě bylo ticho jako na pohřbu. Povzdechl jsem si, vyhrabal se z postele a zapnul televizi. Samá vánoční pohádka, jako každý rok, i když některé roky byly veselejší, když jsem se na ně díval ještě s někým.
   Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal vtíravé vzpomínky a raději vyrazil do kuchyně. Dal jsem si něco na snídani a začal slepovat to linecké. Bylo to vlastně jediné cukroví, co jsem uměl upéct.
   Marmeládu, nůž a začal jsem. Do toho jsem poslouchal pohádku Krakonoš a lyžníci. Moje nejoblíbenější. Strašně se mi líbil ten příběh i ztvárnění toho, jak to bylo dřív, jaké byly dřív Vánoce, Tři králové.

   Zdržovat s obědem jsem se nemusel, takže po cukroví jsem se pustil do zdobení stromečku. Jak jsem to vždycky míval rád, dnes mě to nudilo. Prostě všechno bylo divné, když jsem dělal sám, nechtěl jsem to dělat sám a doufal, že příští rok… už to bude zase jiné, i když… nebyl jsem si tím tak jistý.
   Vzpomněl jsem si na Darena a jeho nabídku, ale zakroutil jsem hlavou. Nebudu se vtírat, nechci přijímat jeho nabídku, vysmál by se mi, že jsem zoufalec, že musím slavit Vánoce v dětském domově.

   Raději jsem sedl k televizi se sklenkou vína a přelupkával programy. Samé moderní pohádky, které jsem neměl rád. Připadalo mi, že čím novější pohádka, tím je strašnější. Poslední pohádky neměly vůbec žádný děj a téměř se na ně nedalo dívat. Zamračeně jsem se podíval na tácek s lineckým. I na to mě přešla chuť a to jsem se s tím tak naštval. Když už jsem to napekl… aspoň ta děcka by z toho mohla mít radost, ne? Vstal jsem, všechno to naskládal do krabice, hodil na sebe bundu a vyšel z domu. Na chodnících už bylo jen posledních pár opozdilců, kteří spěchali domů k večeři. Nadechl jsem se a vydal se směrem k sirotčinci. Nebylo to daleko. Byl to vlastně jediný sirotčinec v tomto městě, takže jsem si byl jistý tím, že jdu správným směrem.
   Zastavil jsem se před ním a… váhal jsem. Nechtělo se mi tam, nerad jsem se vtíral a… bylo mi to blbé. Co si o mě pomyslí, ale tak… pozval mě, ne? Ale co když si dělal jen srandu.
   Zakroutil jsem hlavou a už se otočil k odchodu, když se ze dveří vyřítilo několik dětí.
   „Podívej, Darene, podívej, už svítí první hvězdička, pojďme už jíst!“ vypískla copatá holka, za kterou se objevila mně známá postava. První se zadívala na nebe a pak se zastavila pohledem na mně. Polkl jsem, když se usmál a sešel pár schodů.
   „Přišel jsi.“
   „Jen… jsem procházel,“ vykoktal jsem.
   „Nekecej a co ta krabice?“
   „Cukroví,“ cuknul jsem rameny. Pobaveně se pousmál, nevěřil mi, bylo to na něm znát na první pohled, ale dál mou lež nerozebíral.
   „A když už jsi teda procházel, nechceš jít dál?“ usmál se. V tom úsměvu nebyl ani náznak výsměchu, byl upřímný a já… já šel. Ihned mě obklopila hora dětí, které se překřikovaly a skákaly kolem.  Pousmál jsem se na ně.
   „Přinesl jsem nějaké cukroví,“ podal jsem Darenovi krabici.
   „Nemusel jsi,“ převzal ji a kývl na mě, abych ho následoval.
   „Nechtělo se mi to jíst samotnému, snad to bude chutnat, nejsem nijak zkušený pekař.“ Jen se zasmál a zavolal na děcka, ať jdou ke stolu. Hned se vyptávaly, jak se jmenuju, kolik mi je a další zvědavé dětské otázky. Jen jsem se na ně usmíval a odpovídal, nevadilo mi to, byly to děti a já… měl jsem je rád, nevadily mi.
   Daren nakonec všechno přerušil tím, že se jde jíst. Všechno ztichlo, kromě občasného zachichotání a ´tety´, které tu pracovaly, donesly všechno na stůl. Jen jsem se pousmál, bylo to… bylo to jiné, lepší než kdybych zůstal jako loni doma sám. Líbilo se mi to.

   Celý večer, já nevím, proběhlo to tak v klidu. Seděl jsem vedle Darena a dokonce jsem mu odpustil i to, že se mi smál. Povídali jsme si o všem možném, mezi tím odpovídal na zvědavé otázky dětí a bylo to fakt hezké. Vlastně jedny z nejkrásnějších Vánoc.
   Po večeři mě zatáhli k obrovskému stromku, pod kterým se vršila kopa dárků. Jedna starší holčina se ujala rozdávání. Jen jsem seděl a spokojeně to sledoval. Tohle byly Vánoce. Ty šťastné obličeje, rozzářené oči nad dárky.
   „Tak co,“ usmál se Daren a přisedl ke mně. „Je to moc strašné?“
   „Ne… ne, vůbec ne. Líbí se mi to, já… dík za pozvání,“ pousmál jsem se a pootočil k němu tvář. Tiše se zasmál.
   „Není zač, říkal jsem, že budu rád, když přijdeš,“ usmál se. Jen jsem na něj koukal a koukal bych na něj dál, kdyby ta holčina nepronesla moje jméno. Lehce jsem nadzvedl obočí a překvapeně si převzal dárek. Chtěl jsem se na to Darena zeptat, ale ten se záhadně zapojil do zapáleného rozhovoru s jednou tetou. Znovu jsem sklonil pohled k balíčku, ale nakonec jsem sundal stužku a rozbalil ho. Byl to malý Santa Claus. Jo, někomu to možná mohlo připadat jako laciná cetka k ničemu, ale mě… to potěšilo. Potěšilo mě, že si Daren vzpomněl a zároveň mi bylo trapně, že já mu nic nedal. Taky jsem si vzpomněl na poslední dva dny v obchoďáku a měl jsem pocit, že mi toho Santu dal schválně. Schválně proto, abych na něj nezapomněl. To on byl ten Santa.

   „Líbi?“ přesunul se znovu ke mně a usmál se.
   „Jo, ale… já… ti nic nedal,“ zamračil jsem se lehce na figurku.
   „Chtěl jsem se jít projít, budě mi stačit, když půjdeš se mnou.“ Zadíval jsem se na něj a zaváhal. Projít se, ale vlastně… proč ne. Přikývl jsem a schoval maličkého Santu do kapsy. Oblékl jsem si bundu, šálu a vyšel za Darenem.
   Chvilku jsme šli mlčky, než jsem se odvážil to ticho přerušit.
   „Věděl jsi, že přijdu.“
   „Nevěděl, já doufal. A jsem rád, žes přišel,“ usmál se.
   „Já… taky jsem rád,“ přiznal jsem nakonec a rozhlédl se kolem sebe. „Kam to vlastně jdeme?“
   „Je to ještě kousek, uvidíš,“ usmál se a dál šel. Hlavou mi to šrotovalo, co tu je tak zajímavého, ale nic mě nenapadalo. Teprve když jsme zašli za roh a já uviděl obrovský strom uprostřed náměstí, tiše jsem vydechl. Byl nádherný, zvláště teď v noci, navíc o Štědrém dnu. Vypadal tak mohutně, impozantně, až mě úplně okouzlil.

   „Nádhera,“ vydechl jsem tiše, když jsme se před ním zastavili.
   „Jo, nádhera,“ šeptl Daren za mnou a já cítil, jak mi zezadu lehce omotal paže okolo pasu. Zarazilo mě to, ale… nevadilo mi to. Pousmál jsem se a lehce se o něj opřel.
   „Včera v obchodě… víš, co jsem si přál?“ pousmál jsem se.
   „Neříkej mi to, nebo se to nesplní.“
   „Tak o to se nebojím, už se to splnilo… nechtěl jsem být na Vánoce sám,“ pousmál jsem se a spokojeně se k němu zády víc natiskl pohled pořád upřený ke stromu. Zasmál se a já si uvědomil, jak krásný smích má.
   „Krásné Vánoce Kai,“ zašeptal mi do ucha.
   „Krásné Vánoce Darene…“