Minde

11. kapitola

(Chris)

   Bylo mi zle, skoro tři dny jsem nespal. Byl jsem příšerně unavený, chtělo se mi spát, ale usnout jsem nedokázal. Písničky nahlas hrály, ale pořád mě něco rušilo, pořád spánek ne a ne přijít. Trhl jsem sebou, když se někdo vřítil ke mně do pokoje a vypnul hudbu.

   „Kurva, říkal jsem, ať mě necháte spát!“ zaječel jsem a teprve pak jsem se otočil. Zarazil jsem se, když jsem před sebou viděl stát Mickeyho.

   „Ale ale, nějak nám zhrubl slovník, ne?“ ušklíbl se a probodl mě pohledem.

   „Co tu děláš?“ zavrčel jsem.

   „Říkal jsem, že v baru chci všechny včetně tebe.“

   „Nejsem povinen tam jít.“

   „To možná nejsi, ale ty tam půjdeš. Podívej, Chrisi, na ostatní to tvoje ´bububu já jsem velkej zlej Chris´ možná platí, ale ne na mě. Nikdo se nedokáže takhle radikálně změnit, ani ty ne, i když vím, jak jsi to měl těžké.“

   „Víš hovno! Před pěti lety jsi odjel a netušíš, co se tu dělo. Teď se sem nakvartýruješ a děláš, že jsi děd Vševěd? Vypadni!“

   „Ne, protože ty půjdeš se mnou do baru a budeš se bavit. Protože já chci toho starého Chrise, kterého jsem znal a kterého jsem měl rád jako svého bratra. Ty jsi jen namyšlený arogantní fracek!“

   „Tak mě nech na pokoji,“ zasyčel jsem. Vážně jsem neměl na nikoho náladu. Možná jsem byl na Mickeyho hnusný, vlastně jsem ho viděl docela rád – v rámci možností, ale ne teď. Bylo mi zle a tohle všechno jen zhoršovalo. „Ten Chris, kterého jsi znal už neexistuje. Tak se přestaň snažit ho dostat zpět.“

   „Chrisi…“ začal smířlivěji a zavřel dveře pokoje. „Proč tohle děláš, proč se tak přetvařuješ. Tohle ti nepomůže, sám to dobře víš.“

   „Prostě už nejsem ten malý idiot, kterého jsi znal, tak se s tím smiř.“  Trhl jsem sebou, když ke mně udělal Mickey dva rychlé kroky, posadil se na postel a objal mě. Ani jsem se nehnul, ztuhle jsem zíral před sebe a přál si, aby na mě nesahal.

   „Neměl jsem tehdy odjet, promiň mi to.“ Chladně jsem se rozesmál a prudce ho od sebe odstrčil. Postavil jsem se na nohy a několik kroků od něj odstoupil.

   „Snad si nemyslíš, že by se na tom něco změnilo? Ne, Mickey, tolik si nefandi.“

   „Přestaň! S tím svým nafoukaným chováním už mě dost sereš!“ zvedl se na nohy a naštvaně mě probodával pohledem. Ironicky jsem se ušklíbl.

   „Fajn, v tom případě, támhle jsou dveře. Děkujeme za návštěvu, neobjevujte se dalších pět let, sbohem!“ štěkl jsem a otevřel dveře.

   „Jak se má vlastně Damon?“ založil si ruce na prsou. Na okamžik jsem se zarazil, ale snažil jsem se to zamaskoval. O tom, že za ním chodím, nikdo nevěděl. Nikdo kromě Elijaha a ten by to cizímu člověku nesvěřil, vlastně by to bez mého svolení nesvěřil nikomu.

   „Jak to mám vědět? Když jsem s ním mluvil naposledy, řval na mě, ať mu vypadnu ze života,“ zavrčel jsem.

   „Hmm… jo, to je možné. Zmiňoval se o tom, že ti něco takového říká docela často,“ přikývl. S přivřenýma očima jsem sledoval blondýna před sebou. Věděl to? Že za ním chodím? Kdo mu to řekl? Jeremy? „Mimochodem, máš moc hezký byt a Hanna je velmi příjemná ošetřovatelka. Damon má velké štěstí.“

   „Buď zticha!“

   „Proč? Stydíš se snad za to, že chodíš za mrzákem?“ Před očima mi zrudlo hněvem a popadl jsem Mickeyho za tričko.

   „Řekl jsem, buď zticha.“

   „Ne, protože já ti něco řeknu. Damon má pravdu, měl bys za ním přestat chodit tak často. Užíráš se tím a pak jsi asi tak příjemný jako teď. Někdo by ti měl vtlouct do hlavy, že ta nehoda nebyla tvoje vina, tak na sebe přestaň všechno házet. Nevíš, co by se stalo, kdybyste se nepohádali, třeba by byl Damon rozptýlen jen tvou přítomností a nakonec by do vás ten kamion přeci jen vrazil. Sakra Chrisi přestaň se chovat jako že máš všechno pod kontrolou, protože to není pravda!“

   Pustil jsem ho a klopýtl ke stěně. Opřel jsem se o ni a sjel k zemi. Tupě jsem zíral před sebe, ale nebrečel jsem, zvykl jsem si nebrečet, protože pláč je k ničemu, nedokáže odplavit bolest, ta přetrvává pevně zakořeněná v nás a my si jen namlouváme, že ji slzy odplaví. Naučil jsem se nedávat najevo svoje pocity, protože pak jsem byl zranitelný. To jsem si ale nemohl dovolit.

   „Chrisi, prosím… Chci s tebou oslavit své narozeniny, chci tě tam mít s ostatními, chci, aby ses bavil.“

   „Měl bys odejít.“

   „Bez tebe nejdu.“

   „O co ti k sakru jde? Rozhodit mě? Povedlo se ti to, tak vypadni! Nechci se bavit, o tom, co se stalo, nechci se bavit o minulosti. Proč mi ji pořád předhazujete? Netušíte, jak se cítím a hrajete si na něco, čím nejste. Tak mě konečně nechte být!“ Dlouho mlčel a díval se na mě, než opět tiše promluvil.

   „Kdybys změnil názor… myslím, že v baru je pár lidí, kterým na tobě pořád záleží a kteří by chtěli, abys tam byl s nimi.“ S tím se zvedl a odešel.

***

(Mickey)

   Ano, věděl jsem, že se Chris změnil, že je z něj kus ledovce, ale až takovéhle jsem to nečekal. Když jsme s Jaimem dnes ráno byli za Damonem, moc nás nepotěšil ani on. Sarkastický a znuděný, bez smyslu pro humor.

   Ta nehoda oba dva strašně změnila, ale doufal jsem, že ještě není pozdě na to, aby se něco změnilo, doufal jsem, že takhle to nezůstane. Chrise jsem měl rád jako bratra a ničilo mě ho vidět takhle. Bohužel si nechtěl nechat pomoct, odmítal nás. Možná jsme mu připomínali minulost?

   „Jak vidím, taky jsi neuspěl,“ ušklíbl se Rick, když jsem vešel zpět do baru.

   „Náhodou jsem odolával dlouho,“ ušklíbl jsem se. „I když po těch pěti letech jsem čekal o něco milejší přivítání než ´Vypadni´.“

   „Abych pravdu řekl, hodně bych se divil, kdybys ho sem přitáhnul.“

   „Tak se začni divit,“ ozvalo se za námi chladně. Otočil jsem se ke dveřím, ve kterých stál Chris s cigaretou v puse.

   „Jak se ti to podařilo?“ zvedl Rick překvapeně obočí. Jen jsem se ušklíbl, vlastně už jsem ani nedoufal v to, že by Chris přeci jen přišel.

   „To netuším,“ pokrčil jsem rameny.

   „Chrisi, rád tě vidím,“ usmál se Jaime a prodral se k černovláskovi. Ten jen kývl hlavou, jeho výraz zůstával netečný.

   „¿Mohl bych s tebou pak mluvit, prosím? Chtěl bych se tě na něco zeptat.“ Ve Španělsku jsem se docela dobře naučil tento jazyk ovládat, proto mi nedělalo problém rozumět. Věděl jsem, na co se chce Chrise zeptat – na Damona, jak to s ním vypadá, s jeho psychikou, jak to zvládá a taky jestli je nějaká šance, že bude ještě někdy chodit. 

   „Dobře,“ přikývl po chvíli a odešel k baru, kde si uvařil silnou kávu. Vůbec si nevšímal ostatních, ani Warrena nebo Thomase. Zamrzelo mě to, zamrzelo mě, co se z něj stalo.

   „Ticho, zmlkněte na chvilku!“ zakřičel Thomas, když se mezi všemi rozproudil živý rozhovor. Seznámili jsme se s nováčky a abych řekl pravdu, byla to docela dobrá parta.

   „Před nedávnem mi Carl poslal DVD a když jsme tu zbytky jedničky tak hezky pohromadě, chtěl bych, abychom se na to podívali společně,“ zamával DVDčkem ve vzduchu a hrnul se k přehrávači, aby to pustil.

   „Jestli to bude nějaké porno, Tome, tak si mě nepřej,“ zasmál se Warren a posadil se. Thomas se jen ušklíbl a zapnul to. Chris celou dobu mlčel, seděl dál od nás s netečným výrazem a každý, kdo na něj promluvil byl docela drsně setřen, takže se nakonec přestali snažit s ním navázat rozhovor.

   „Vytřeštil jsem oči na obrazovku, když se rozezněla písnička Lucifer´s angel a v záběru se objevila vila u moře.

   „To snad není pravda!“ poskočil jsem na židli a nedočkavě hleděl na obrazovku. Nedoufal jsem, že to někdo točil, ale jak se zdálo, Carl byl vetší kameramanový maniak než jsme si mysleli a někoho zapřáhl.

   Uvnitř vily to hučelo a každý nedočkavě sledoval pódium, kde jsme se měli za okamžik objevit.

***

(Alex)

   Ten blondýn mě docela překvapil, že dokázal Ledového prince vytáhnout ze svého doupěte. Sice se netvářil nijak nadšeně a s nikým se nebavil a to prosím ani s Elijahem, ale byl tam.

   Odvrátil jsem od něj pohled a zadíval se zpět na televizi, kde začala hrát nějaká písnička a na pódium přešlo svůdným krokem několik kluků v čele s Chrisem, který párkrát švihl bičem. Se zájmem jsem zvedl obočí, tohle je ten kluk před pěti lety?

   Tančili nějakou sestavu a v jeho partnerovi jsem poznal jedno z dvojčat. Musel jsem uznat, že byli vážně dobří, co mě ale překvapilo nejvíc, byl ten široký úsměv, který se po černovláskově tváři roztáhl ve chvíli, kdy sestava skončila.

   Potom obraz přeskočil. Byla to podobná místnost, jako teď a taky bych řekl, že bar. Řekl bych, že tam byli i ti samí kluci, co na klipu před tím, ale jistý jsem si být nemohl.

   „To snad ne, kdo točil tu rozlučku než jsme odjeli do Španělska?“ zasmál se ten blondýn a nadšeně hleděl na obrazovku.

   „Nech ty chlebíčky na pokoji! Ještě nic nezačalo!“ Kamera vzala do záběru toho Mickeyho, jak se sápal na chlebíčky, což mu překazil Christopher.

   „Ale no táák. Ty jsi na mě tak zlý. Je to přece moje rozlučka.“

   „Rozlučka možná, ale chlebíčky jsou pro všechny,“ zašklebil se na něj a odstranil je z jeho dosahu. „Kde je vůbec Jaime?“

   „Říkal, že přijde s Damonem, už by tu měli být.“ Jen co to dořekl, otočila se kamera ke dveřím, do kterých vešli dva muži. Oba dva rozesmátí. K jednomu z nich se blondýn vrhl a odtáhl ho pryč. I když se kamera o něco vzdálila, pořád jsem sledoval toho druhého muže, byl jsem si jistý, že už jsem ho někdy někde viděl. Chvilku se díval za dvojicí, než se otočil a přešel ke Chrisovi, kterého zezadu objal okolo pasu. Pak ale zmizeli ze záběru.

   Netušil jsem, co si myslet. Chris dřív nebyl takový, jako je teď. Zahořklý a hnusný na všechny, za všechno snad mohla ta autonehoda? Jeho přítel… tohle byl on? Damon? To on skončil na vozíčku? Tyhle myšlenky mě doprovázely až do chvíle, kdy DJ na videu vyzval Mickeyho a Jaimeho k sólo tanci. Začala hrát pomalá písnička I believe I can fly, do které se dvojice začala pohybovat. Bylo vidět, že ti dva se milují. Bylo to zvláštní, nikdy jsem se nesetkal s tolika homosexuály.

   Zbystřil jsem, když Thomas dotáhl na parket Ricka Cohena a potom se k nim přidal ještě jeden pár. Christopher a ten černovlasý muž – Damon Rodriguez.

   Nevěřil jsem vlastním očím. Chris se usmíval? Ne… on zářil. Ruce měl obtočeny okolo krku svého partnera, který si ho k sobě za pas tiskl.

   Zřetelně jsem viděl, jak Damonovi rty vyslovily to známé slovní spojení ´Miluju tě´ a Chris mu stejně odpověděl.

   Menší černovlásek se šťastné smál, když ho Damon zvedl do vzduchu a zatočil se s ním. Pak Chrise položil na zem a začal ho líbat.

   Všechno však přehlušila hlasitá rána. Trhl jsem sebou a zadíval se na místo, kde seděl černovlásek. Nyní stál, ruce měl sevřené v pěst a rty pevně semknuté k sobě. Hluk nejspíš způsobila židle, ze které prudce vstal a ta spadla. Než stihl kdokoliv cokoli říct, Chris se spěšně otočil a odešel. Nezapomněl přitom za sebou prásknout dveřmi. Elijah se zvedl a chtěl jít za ním, zadržel ho ale ten blondýn Mickey.

   „Nech ho být, nemyslím si, že bys za ním měl teď chodit.“

   „Potřebuje mě.“

   „Elijahu, Chris není malé dítě, nepotřebuje chůvu.“

   „Nechápete ho, nevíte nic!“

   „Spíš si myslím, že toho víme víc než ty.“ Černovlásek se mu rozzuřeně vyškubl a odešel.  

12. kapitola

(Alex)

   Včerejší události jsem nemohl pustit z hlavy. Pořád jsem myslel na to video, po tom, co Chris odešel, to kluci vypnuli a pokusili se uvolnit vzniklou atmosféru hudbou. Docela to pomohlo. Nakonec se do baru vrátil i zamračený Elijah a jak se zdálo, Ledový princ ho vyhodil.

   To ráno už jsem pil druhý hrnek kafe a snažil se zahnat únavu. Zůstal jsem s ostatními v baru dlouho do noci a přesto odcházel mezi prvními. Mickey i Jaime zde ještě byli a prý by rádi pár dní zůstali, v čemž Rick neviděl problém.

   Mlčky jsem se podíval na prázdnou židli naproti mě. Od včerejška jsme Christophera neviděli.

   Trhl jsem sebou stejně jako ostatní osazenstvo, když se sídlem rozlehl zděšený jekot. Okamžitě jsme všichni vyrazili z jídelny, načež jsme se na schodech střetli s vyděšenou uklízečkou.

   „Rito, co se děje?“ chytil Rick, který taky přiběhl, mladou uklízečku za ramena.

   „Ta-tam… v pokoji…“ ukazovala zděšeně k číslovaným pokojům. „V pokoji třináct,“ vyhrkly jí slzy a začala si kousat nehty. Rick se zamračil a vyrazil tam, na nic jsem nečekal a následoval ho stejně jako další kluci. Zbledl jsem, když Cohen strčil do dveří a před námi se objevila scenérie, která tak vyděsila Ritu.

   „Asi budu zvracet,“ ozvalo se za mnou několik kluků, kteří hned zmizeli. Sám jsem mlčky vstoupil do pokoje a přešel až k posteli. Nemusel jsem to dělat, věděl jsem, že je to už zbytečné, ale přesto jsem se chtěl formálně přesvědčit. Přitiskl jsem muži dva prsty ke krku a potvrdil si tak, že je doopravdy mrtvý.

   Na posteli skrz na skrz promáčené krví ležel Cole. Ruce měl rozhozeny do stran stejně jako nohy, byl nahý a oči měl doširoka rozevřeny. Odrážel se v nich děs. Byl mrtvý. Uškrcen drátem a vykastrován. Byl osmou obětí londýnského vraha prostitutů.

   „Jdu zavolat policii,“ řekl Cohen a opustil místnost. Mlčky jsem přikývl a také vyšel na chodbu. Přemýšlel jsem, kdy jsem Colea viděl naposled a pokud jsem se nemýlil, odešel včera z baru jako první, asi jen hodinu po Chrisovi. Byl tohle snad důkaz, že Christopher je oním vrahem? S Colem neměl moc přátelské vztahy, vlastně s žádným ze zdejším kluků, výjimku tvořil snad jen Elijah.

   „Lidi, nevím jak vy, ale tohle už mě vážně děsí, někdo by s tím měl něco udělat,“ zamračil se Edgar a zamračeně se rozhlédl kolem sebe, jakoby čekal, že se z některého pokoje vyřítí vrah a všechny zabije.

   Netrvalo dlouho než jsme z venku zaslechli policejní sirény.

   S ostatními kluky jsme čekali v jídelně, počítali jsme s tím, že nás budou vyslýchat, tedy alespoň já to věděl. Byli jsme tu všichni… kromě Chrise.

   Netrvalo dlouho, než do jídelny vešel Rick s mým nadřízeným a několika dalšími. Mračil se jako hejno čertů a okamžitě mě probodl pohledem. Nedal jsem na sobě nic znát.

   „Jsou tu všichni?“ otočil se na Cohena.

   „Ano… tedy ne, Chris chybí.“

   „Kde je?“

   „Myslím, že u bazénu,“ ozval se Elijah.

   „Ty,“ ukázal na mě můj nadřízený, „zaveď mě tam.“ Mlčky jsem vstal a vyšel ze dveří. Nemusel jsem se otáčet, abych zjistil, jestli mě následuje. Věděl jsem to.

   „Můžeš mi to vysvětlil?“ zasyčel na mě muž, když jsme byli v dostatečné vzdálenosti ode všech, které ostatní nejspíš teď vyslýchali.

   „Co chcete vysvětlovat? Došlo k další vraždě, netuším, jak se to stalo, ale mám podezřelého.“

   „No sláva? Kdo to je?“

   „Vedu vás za ním,“ zavrčel jsem a vešel do místnosti s bazénem. Chrise jsem si všiml okamžitě, plaval v bazénu kraula.

   „Včera z baru odešel jako první, po něm odešel Cole, ten mrtvý.“

   „Máš nějaký dobrý důkaz, že vraždí?“

   „Bohužel, pořád na tom pracuju, ale čím víc mě utvrďuje v tom, že s tím má něco společného,“ řekl jsem, než jsme došli k okraji bazénu.

***

(Chris)

   Zaregistroval jsem u bazénu pohyb. Dva muži, jedním z nich byl ten nováček, druhého tlustějšího jsem neznal, ale vypadal důležitě. Doplaval jsem k okraji a vynořil jsem se z vody.

   „Chcete snad něco?“ zeptal jsem se líně.

   „Ano, policie, mohl byste prosím vylézt z vody?“ ukázal mi ten tlustý chlap průkaz. Lhostejně jsem pokrčil rameny a vylezl. Na lavičce jsem si sebral ručník a přehodil si ho přes ramena. Sledoval jsem, jak Alex odešel a nechal mě tu s tím chlápkem o samotě.

   „Provedl jsem snad něco?“ ušklíbl jsem se.

   „Víte pane…“

   „Cohen, Christopher Cohen,“ odsekl jsem.

   „… pane Cohene, že se tu dnes v noci stala vražda?“ Nadzvedl jsem obočí.

   „Ano? A koho zabili?“

   „Mrtvý se jmenuje Cole Montgomerry, věřím, že ho znáte.“

   „Slovo znát není to nejvhodnější. Sice jsme žili pod stejnou střechou, ale nikdy jsem se s ním moc nebavil,“ ušklíbl jsem se a shodil ze sebe mokré plavky, abych se mohl převléknout do suchého oblečení. Nahota už mi dávno nedělala problém, nehodlal jsem ani teď dělat výjimku se zahalováním.

   „Přesto jsem nucen vyslechnout všechny členy Triplu.“

   „Se mnou jen ztrácíte čas, včera jsem se zdržel v baru jen krátce, což vám ostatní dosvědčí, potom jsem byl celou noc ve svém pokoji.“

   „Může vám to někdo dosvědčit?“

   „Můj kocour,“ odsekl jsem vážně.

   „Takže nemůže.“ Pokrčil jsem rameny, bylo mi docela jedno, jestli mi věří nebo ne.

   „Všechno? Nebo mě zatknete pro nedostatečné alibi?“

   „Prozatím můžete jít.“

   Ušklíbl jsem se a odešel.

***

(Alex)

   Policie odešla asi po třech hodinách, kdy všechny vyslechli. Nikdo nic neviděl ani neslyšel a patolog stanovil smrt na dobu okolo jedné hodiny ranní, což bylo jen krátce po tom, co Cole odešel.

   Zaklepal jsem na dveře Cohenovi kanceláře a počkal na vyzvání, než jsem vešel dovnitř.

   „Ještě něco?“ povzdechl si muž a složil ruce do stříšky.

   „Pokud by to bylo možné, rád bych si pustil to DVD, které se pouštělo včera v baru.“ Cohen jen nadzvedl obočí a chvilku si mě zpytavě prohlížel. Nejspíš čekal, že mu to nějak rozvedu.

   „Dobrá, pokusím se ho sehnat, ale nic neslibuju. Napíšu vám,“ přikývl a pokynul mi ke dveřím. Poslechl jsem ho, víc jsem nepotřeboval.

   „Trvá to už dlouho?“ zeptal se právě Mickey, když jsem vešel do společenky.

   „Už přes měsíc, mám z toho čím dál horší pocit,“ zamračil se Zach. Nechtělo se mi s nimi spekulovat o těch vraždách, kdybych se náhodou podřekl, bylo by to pěkně v prdeli.

   Právě jsme se chystali do baru, když mi přišla SMS. Jen jsem kývl na kluky a odešel. Na posteli v pokoji leželo DVD, o které jsem Cohena žádal.

   Spěšně jsem ho strčil do přehrávače a pustil. Bylo zastaveno na momentu, kdy to kluci posledně vypnuli, takže jsem to nemusel nijak přetáčet.

   Hleděl jsem na muže v baru, kteří se bavili, smáli se, tančili, přeřvávali se.

   „Bude se mi stýskat, Mickey,“ zavěsil se černovlasý kluk blondýnovi okolo krku.

   „To mně taky, Chrisi,“ pevně ho objal a zatočil se s ním.

   „Hele, budu žárlit,“ zabručel Damon a přátelsky objal Jaimeho.

   „Nemáš na co, pro mě existuješ jen ty,“ usmál se Chris upřímně, pak se znovu otočil na dvojici. „Mějte se a někdy se ukažte.“

   „S tím počítej, přece tě tu nenechám napospas tomuhle žralokovi,“ zasmál se blondýn. Černovlásek se zasmál a popadl bundu.

   „Chrisi! Do půlnoci ať jsi zpět, zítra máš školu,“ zavolal za ním Rick.

   „Ano, mami,“ protočil očima.

   „A ty… jestli se mu něco stane, budeš mít potíže se mnou, jasný?“ nepřátelsky zavrčel na Damona, doopravdy bylo vidět, že ho mladý Cohen nemá rád.

   „Jak bych mohl takovému zlatíčku ublížit,“ ušklíbl se Damon.

   „To zlatíčko si nech,“ načepýřil se Chris a probodl ho vzteklým pohledem.

   „No… myslím, že máš pravdu, ty a zlatíčko? Kde jsem to vzal! Zdálo se mi, že ti tu někde začínaly růst růžky,“ přitáhl si ho k sobě a začal se probírat jeho vlasy, přičemž se černovlásek bránil.

   „Pako,“ vyplázl na něj jazyk, když se osvobodil a jakž takž si urovnal vlasy.

   „Užijte si to a ne, že nám pak někde v televizi uděláte ostudu.“

   „On a při tančení udělat ostudu? Tak to se nestane,“ zasmál se Damon a přitáhl si kluka k sobě. Políbil ho na spánek a společně se otočili k odchodu.

   Byl Chris tak zahořklý jen kvůli tomu, že měl perfektní vztah s perfektním prachatým chlápkem hezkým k tomu a ten mu pak dal kopačky? Nebo tu bylo něco víc? Něco, co mi unikalo?

***

(Chris)

   „¿Můžu s tebou mluvit?“ sedl si k baru Jaime. Mlčky jsem se na něj podíval a dál míchal drinky.

   „Pracuju,“ odtušil jsem klidně.

   „Prosím,“ pokračoval. Neměl jsem náladu se s ním bavit, ale on si nejspíš nedá pokoj do doby, dokud nebude po jeho. Dodělal jsem rozdělané drinky a obešel bar k jednomu malému stolku v rohu místnosti. Hodil jsem si nohy na stůl, zapálil cigaretu a mlčky se podíval na Jaimeho.

   „Chtěl jsem se zeptat… ¿Jak je na tom Damon? Nám nechtěl nic říct.“

   „¿A ty si myslíš, že mně něco řekl?“ ušklíbl jsem se.

   „Určitě toho víš víc než kdokoliv jiný.“

   Mlčel jsem. Damon se se mnou o svém stavu odmítl bavit, všechno, co jsem teď věděl, jsem buď sám vypozoroval nebo mi to řekla Hanna.

   „Od pasu dolů už pět let nic necítí. Má velké bolesti zad, hlavy a občasné závratě. Víc nevím.“

   „Možná bys měl vědět, že ve Španělsku je zařízení pro podobné případy, jako je ten Damonův. Pomáhají jim tam, jsou tam různé rehabilitace, kvalitní služby a taky jim pomáhají se se vším vyrovnat.“

   „Zvládnu to.“

   „Jen bys to měl vědět a zvážit to. Damonovi jsme o tom už řekli.“

   „Přestaň se do toho plést, Jaime, ¿je ti to jasné?“ zavrčel jsem, típl cigaretu do popelníku a odešel.

13. kapitola

(Alex)

   Od Coleovi smrti už to byl týden. V Triplu vládla ponurá nálada a nezasahovala nejspíš jen Christophera. Ten se tvářil stejně jako vždy – pohrdavě a bez známky citu. Zdálo se mi ale, že mu to spíš vyhovovalo. Nikdo se s ním moc nebavil, nikdo nezaváděl řeč na to, co dělá, kam chodí, co by měl nebo neměl dělat, jak mu pořád radili. Nechali ho na pokoji a mu to nejspíš vyhovovalo. Já jsem ho ale nepřestával sledovat, pořád mi na něm něco nesedělo. Pořád jsem tušil, že tu něco je. Že ta jeho ledová maska, že za ní něco skrývá.

   Mickey a Jaime odjeli před pár dny.

   Na vraha se nepřišlo, nikdo nic nevěděl, nikdo nic neviděl. Žádné důkazy, žádná vodítka, prostě nic, jako u každé oběti londýnského vraha.

   Sedl jsem si ke stolu k večeři. V jídelně bylo už zase ticho, jako už několik dní předtím. Nikdo neměl náladu na vtípky, nikdo neměl náladu mluvit, protože si každý uvědomoval, že to už není jen vrah pouličních prostitutů, ale že se dokáže dostat i do Triplu a všichni zde jsou tedy jeho potenciálními oběťmi.

   Zvedl jsem hlavu, když černovláskovi naproti mě zazvonil mobil. Zamračil se na display a zvedl to. Chvilku poslouchal, než osobu na druhé straně příkře utnul.

   „Zastav! Vůbec ti nerozumím. Ještě jednou a pomalu.“

   Všiml jsem si, jak mu z tváře zmizela barva, něco se dělo.

   „Kam?“ přeskočil mu hlas. Myslel jsem, že jsem špatně slyšel, on nad sebou nikdy neztrácel kontrolu.

   „Hned tam budu,“ řekl rychle, položil hovor a spěšně vstal od stolu. Na nikoho z nás se ani neohlédl a odešel z jídelny.

***

(Chris)

   V hlavě mi pořád rezonoval hlas Hanny. Někdo se vloupal ke mně do bytu a napadl Damona.

   Vrazil jsem k Rickovi do kanceláře a opřel se o jeho stůl.

   „Klíče od auta!“ vyštěkl jsem a natáhl ruku.

   „Na co? Kam jedeš?“ zamračil se.

   „To ti může být jedno!“ zařval jsem až mi přeskočil hlas. Měl jsem strach, měl jsem strach o Damona. Vyškubl jsem je Rickovi z ruky a vyběhl ze sídla. Nesnášel jsem auta, od té nehody jsem do něj sedl jen málokdy, když jsem nepočítal autoškolu a vždycky jsem jezdil opatrně, podle předpisů. Ale ne dnes. Dnes jsem potřeboval být co nejdřív v nemocnici sv. Filomény.

   Hned na chodbě ke mně přiběhla bledá Hanna.

   „Je mi… je mi to tak líto. Přišla jsem a byl tam… ten chlap a…“ rozplakala se.

   „Kde je Damon?“ zeptal jsem se tiše.

   „Už ho odvezli na pokoj. Měl tržnou ránu na hlavě a zlomenou ruku a dvě žebra, teď spí,“ odpověděla mi roztřeseně a ukázala na nedaleký pokoj, ze kterého právě vycházel doktor. Prosmýkl jsem se okolo Hanny a rozhodně zamířil k doktorovi.

   „Jak je na tom?“ zeptal jsem se bez výrazu.

   „A vy jste?“

   „Jeho přítel, bydlí u mě,“ zdůraznil jsem slovo přítel, aby to pochopil, což se nejspíš naštěstí stalo. Chlap si mě pochybovačně změřil, ale nejspíš se se mnou nechtěl hádat.

   „Bude v pořádku. Má otřes mozku, zlomenou ruku a dvě žebra a nějaké pohmožděniny, mohlo to být horší,“ řekl a odešel. Neptal jsem se, jestli smím, vešel jsem do pokoje a zavřel za sebou.

   Pokoj byl malý, ale byl jen pro jednoho, takže jsme tu měli soukromí. Přešel jsem k posteli a posadil se na ni.

   „Vypadni,“ zavrčel Damon, aniž by jen otevřel oči.

   „Ne,“ odsekl jsem tvrdě. „Ne, dokud mi neřekneš, co se stalo.“

   „Co by se mělo stát?“

   „Přestaň pokoušet mou trpělivost. Kdo to byl?“

   „Nemám tušení,“ odsekl a rozzuřeně se na mě podíval. „Nechodí mě navštěvovat moc lidí s lyžařskou kuklou na hlavě.“

   „Co po tobě chtěl.“

   „Nic.“

   „Přestaň se chovat jako malej fracek!“ zařval jsem. „Proč tě napadl? Co chtěl?“

   „Ty to ještě pořád nechápeš, co?“ podíval se na mě tvrdě. „Víš, od koho ti chodí ty SMS?“ Zarazil jsem se, nikdy jsem jim nepřikládal velký význam, prostě si se mnou jen někdo hrál, jen si ze mě dělal srandu. „Netuším, od koho je dostáváš, stejně jako ty, ale jedno by ti už mohlo dojít. Ten chlap, co mě napadl… on nejde po mně. On chce dostat tebe, Christophere, já jsem jen prostředník. Takže ti radím, dej ode mě ruce pryč, konečně se na mě vykašli, rozumíš? A teď vypadni,“ štěkl a odvrátil ode mě hlavu.

   Seděl jsem na posteli jako opařený. To je blbost, někdo si ze mě jen dělá srandu. Byla by moc velká náhoda, aby věděl, že chodím za Damonem, nikdo to neví, nikdo kromě Elijaha a Mickeyho s Jaimem a vlastně ještě Jeremyho.

   Podíval jsem se na muže na posteli a odešel.

***

(Damon)

   Zavřel jsem oči, když Chris odešel. Můj život už byl dávno pryč, ale on měl ten svůj pořád před sebou a takhle ho zahazoval. Možná… možná kdyby se Hanna nevrátila do bytu, možná už bych byl mrtvý a všechno by bylo vyřešené, už bych mu nemusel ničit život, už by…

   Povzdechl jsem si a otočil tvář k oknu, za kterým už se rozprostírala tma.

   Jako každý den šla dnes Hanna nakupovat, já seděl u okna a díval se ven, když se za mnou ozval neznámý hlas.

   „Ťuk, ťuk,“ zasmál se někdo. Trhl jsem hlavou a otočil se. Podle postavy to byl nějaký chlap. Měl na sobě rifle, černou koženou bundu, kožené rukavice a lyžařskou kuklu.

   „Kdo jste? Jak jste se sem dostal,“ zavrčel jsem. Na vtípky jsem neměl náladu a pokud tohle nebyl vtípek, neviděl jsem situaci právě růžově.

   „Doufal jsem, že jsi tehdy při té nehodě chcípl, bohužel ne, ale co se nestalo tehdy můžeme hned napravit, že?“

   „Kdo jste?“

   „To teď není důležité, Rodriguezi.“

   „Ty znáš mě, já bych rád znal tebe.“

   „Ale my se přece známe. Sice ne tak důvěrně jako ty a Christopher, ale známe,“ zasmál se.

   „Proč sem taháš Chrise?“ zaskřípal jsem zuby a pevně sevřel ručku vozíčku. Jak jen jsem ho teď nenáviděl ještě víc než jindy. Nenáviděl jsem bezmoc a teď jsem byl víc než jen bezmocný.

   „Proč? Protože kvůli němu tu jsem. Ty už do jeho života nepatříš, je na čase, aby sis to uvědomil a přestal tu zaclánět,“ zavrčel a vytáhl zpoza dveří basebalovou pálku. Na sucho jsem polknul, jo, teď jsem byl v hodně velkém průseru.

   Sklonil jsem se, když se rozpřáhl a zamířil na mou hlavu. První rána šla vedle, druhá však už byla úspěšná, když mě trefil do ramena. Vyjekl jsem bolestí a i s vozíčkem jsem se svalil na bok. Rychle jsem se převalil a pokusil se chytit pálku, nepodařilo se mi to a zasáhl mě do boku. Věděl jsem, že tenhle boj mám prohraný. Na rozdíl ode mě totiž mohl chodit a na rozdíl ode mě měl obě ruce. Jediné, co jsem mohl udělat bylo si chabě krýt hlavu před surovými ranami, kterými mi pokrýval tělo.

   Už jsem skoro přestal doufat v pomoc, už jsem si myslel, že je doopravdy po mně, když se ode dveří ozval Hannin ječák, který začal volat o pomoc. Zdálo se, že i násilník ho pochopil, protože odhodil pálku a utekl.

   Zavřel jsem oči, připadal jsem si teď jako totální mrtvola. Momentálně jsem byl téměř úplně nepohyblivý. Nohy mám v prdeli, jednu ruku též už několik let, druhá ruka je zlomená, hýbat dokážu jen hlavou a to mi z toho teď ještě zvoní v uších a na to, abych se posadil, momentálně nemám sílu. Modřiny jsem cítil snad úplně všude.

   Před pár dny, když za mnou Chris byl, přišla mu na mobil SMS. Vlastně nevím, proč jsem to udělal, prostě jsem si tu zprávu přečetl, jelikož se nikde poblíž nenacházel. Byla od neznámého čísla a stálo tam jen prosté: „Budeš můj!“ V přijatých zprávách měl od stejného čísla víc podobných zpráv a já tušil, že tohle nebude zákazník. Tohle bude podobné individuum, které mě dnes napadlo, ne-li to samé.

   Povzdechl jsem si, když do pokoje vstoupila policie. Neměl jsem náladu odpovídat na jejich otázky, stejně toho chlapa nenajdou. Jen jsem chladně, krátce a výstižně odpovídal. Neřekl jsem jim nic víc než to, co chtěli vědět. Nebylo třeba.

14. kapitola

(Chris)

   Do Triplu jsem se vrátil hodně pozdě. Pořád jsem přemýšlel nad Damonovými slovy. Mohl na tom být kousek pravdy? Bylo něco takového možné? Byl snad ten záhadný pisatel i chlap, který se pokusil zabít Dýho? Ale proč? O co mu jde?

   Rozbolela mě z toho hlava. Netušil jsem, co si myslet, co dělat. Přešel jsem ke skříňce a vytáhl z ní láhev rumu, ze které jsem si okamžitě zavdal pořádný lok.

   Zadíval jsem se na display mobilu a chvilku váhal. Nakonec jsem najel na ono neznámé číslo a nechal ho vytáčet. Okamžitě se ale ozval ženský hlas, který mi oznamoval, že volaný účastník není dostupný.

   Odhodil jsem mobil na postel a vešel do koupelny, kde jsem si do obličeje chrstl studenou vodu. Měl jsem chuť všechno rozmlátit, měl jsem chuť s něčím třísknout, ale nakonec jsem jen sevřel ruce v pěst a pokusil se uklidnit.

   V pokoji jsem se znovu pořádně napil a shodil ze sebe veškeré oblečení, abych se mohl osprchovat.

   Potom jsem si oblékl čistou košili, prohrábl vlasy gelem a vydal se do baru. Potřeboval jsem se odreagovat, potřeboval jsem tančit, potřeboval jsem se něčeho napít.

   Vklouzl jsem do baru a hned se začal tanečními kroky obtáčet okolo zákazníků. U žádného jsem nezůstal dlouho, žádného jsem nenechal na sebe sáhnout, jen jsem je provokoval. Nakonec jsem se vyšvihl na taneční parket, kde jsem se párkrát obtočil okolo tyče než jsem si k sobě přitáhl Eliho a začal se společně s ním vrtět do rytmu rychlé písničky.

   V nejméně očekávaný okamžik jsem se od něj odtočil a seskočil z parketu. Zachytil jsem Alexův pohled. Díval se na mě tak zvláštně, něco mezi odporem a zájmem. Několika kroky jsem byl u něj. Natlačil jsem ho až ke stěně a vklínil mu koleno mezi nohy. Jasně jsem slyšel, jak hekl a mírně ztuhnul. Jen jsem se uchechtl a přejel jazykem po jeho krku. Zatřásl se, jen jsem netušil jestli touhou nebo odporem, ale to mi bylo absolutně jedno.

   „Copak, nelíbí se ti to?“ zasmál jsem se tiše a kolenem přitlačil. Hekl a zuřivě se mi podíval do očí, když jsem kolenem několikrát pohnul. „Řekl bych, že ano,“ ušklíbl jsem se a přejel mu rukou po rozkroku. Vedle jeho hlavy jsem si z police sebral láhev s whisky a odtočil se od něj. Vzápětí mi ale sevřel zápěstí a prudce mě k sobě otočil. Drze jsem mu hleděl do rozzuřené tváře.

   „Copak, chceš snad pokračovat?“ ušklíbl jsem se. Zmateně zamrkal, načež jeho sevření povolilo. Přiblížil jsem se k jeho uchu a nasadil co nejsvůdnější hlas. „Sice nejsi k zahození a tam dole to vypadá taky dobře, ale se svými kolegy nespím,“ zašeptal jsem a lehce se mu vyvlékl. Sebral jsem Zachovi z ruky prázdnou skleničku a zmizel z jeho dosahu dřív, než se mi pokusil kázat. Dnes jsem neměl na kázání náladu, dnes jsem chtěl na všechno zapomenout, na všechno, co se děje.

   Nalil jsem si skleničku a najednou ji do sebe kopl. Pak jsem všechno položil na kraj baru a znovu se začal pohybovat mezi návštěvníky. Točil jsem se od jednoho ke druhému a provokoval je.

   Najednou mě zezadu chytly za boky nějaké ruce a muž za mnou se pohyboval podle mě. Ušklíbl jsem se, někdo si tu chtěl hrát. Cítil jsem, jak si mě muž přitáhl blíž k sobě a zajel mi rukama do kapes, takže jsem na něj byl těsně natisklý. Nechal jsem ho, rozhodl jsem se neznámého trochu potrápit, protože jsem na svém pozadí cítil jeho vzrušení. Zakroutil jsem boky, čímž jsem se o neznámého otřel. Zasmál jsem se, když jsem zaslechl jeho přidušené zavzdychání.

   „Smím tě na něco pozvat?“ ovanul mi krk jeho horký dech. Jasně bylo slyšet, jak je jeho hlas zastřený touhou, jen jsem se nad tím ušklíbl.

   „Obávám se, že ne. Nechci, abyste si dával zbytečné naděje.“ Vzal jsem jeho ruce, vytáhl si je z kapes a propletl se pryč aniž bych se na neznámého podíval. Nepřišlo mi to důležité.

   Pořád jsem tančil, dokonce jsem ignoroval i koleno, které mě začalo po několika hodinách bolet, nedokázal jsem se přestat hýbat. Smál jsem se, sváděl zákazníky a hlavně jsem hodně pil. A co bylo ze všeho nejdůležitější, zapomněl jsem na své problémy a starosti, podařilo se mi – byť na chvíli – zapomenout na Damona.

   Pak ale přišel zlom. Zrovna jsem kroutil boky proti nějakému hezkému blondýnovi, když mě začaly přepadat chmurné myšlenky. Odtrhl jsem se od něj a prodíral se pryč. Všechno bylo najednou zpomalené, rozbolela mě z toho hlava. Nechápal jsem, co se děje, ve všech tvářích okolo sebe jsem viděl Damona. Slyšel jsem ho, jak na mě křičí, jak mi nadává. Chytil jsem se za hlavu a snažil se dostat pryč, nechtěl jsem ho slyšet, nechtěl jsem slyšet, co mi říká.

   Trhl jsem sebou, když mě někdo vzal za ramena a zatřásl se mnou.

   „Chrisi, jsi v pořádku?“ hleděl na mě Zachary starostlivě. Jeho tvář se mi rozdvojovala, viděl jsem, jak se jeho rty pohybují, ale netušil jsem, co říká. Odstrčil jsem ho od sebe a chytil se za hlavu. Všechno mi splývalo v jedno – hudba, hlasy. Udělalo se mi zle a podlomila se mi kolena. Pamatoval jsem si jen, že mě někdo chytil, pak už nic.

***

(Alex)

   Zhluboka jsem se nadechl, když se mi vyvlékl. Nerozuměl jsem jeho chování, co tímhle sledoval? Takhle se nikdy nechoval, připadal mi hodně v náladě. Vztekle jsem zavrčel, když jsem zjistil, že ten skřet měl pravdu a já začínám mít v kalhotách menší problém, který jsem se ale chystal ignorovat. Jak mě mohl vzrušit sakra? Je to kluk! Jo, sice zatraceně hezkej, ale je to taky vrah a já navíc nejsem gay.

   Postavil jsem se k baru a začal míchat drinky. Muselo to být nedostatkem sexu, muselo. Už dlouho jsem s nikým nespal, to proto mě dokázal vzrušit.

   Koutkem oka jsem sledoval toho černovláska, jak okatě laškuje se všemi přítomnými zákazníky. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl, i když byl v baru předtím, vždycky se držel víc zpátky. Nenechal zákazníky, aby na něj sahali, ale ne dnes. Dnes se k nim sám tiskl a vyzývavě se kroutil.

   Pokud jsem si předtím myslel, že se chová jako děvka, mýlil jsem se. To teď se choval jako nefalšovaná šlapka.

   „Tohle není normální, takhle se Chris nikdy nechoval,“ zavrčel Zachary. Musel jsem mu dát zapravdu. Něco se dělo. Brzo se mi mezi všemi lidmi a v přítmí baru ztratil, takže jsem obrátil plnou pozornost k míchání drinků. Ovšem jen do doby, dokud Zachary zprudka nepoložil všechno na bar a se slovy: „Něco se děje,“ kolem mě neproběhl. Zmateně jsem se za ním zadíval a hned pochopil, co myslel.

   Chris se prodíral mezi lidmi ke dveřím s podivným výrazem ve tváři. Jakoby ustrašeným, zmateným.

   „Chrisi! Chrisi, vnímáš mě?“ zatřásl s ním Zach. Černovlásek na něj zmateně hleděl a nakonec ho od sebe prudce odstrčil a chytil se za hlavu. Něco nebylo v pořádku a něco mi říkalo, že tohle není jen kocovina, i když bych se ani nedivil, že i ta na tom měla podíl, vzhledem k tomu, kolik jsem si všiml, toho vypil.

   Zareagoval jsem na poslední chvíli, když se mu podlomily nohy a poroučel se k zemi. Zvedl jsem ho a vyšel ze dveří, které mi otevřel Zach, abychom v baru nedělali zbytečný rozruch. Už tak nás sledovalo víc než dost lidí.

   Mlčky jsem ho odnesl až do jeho pokoje, přičemž se mi Zachary držel v patách, a položil jsem ho na postel.

   „Tohle se mi nelíbí, nikdy se nestalo, že by se tak opil,“ zamračeně si ho prohlížel.

   „Nemyslím si, že to bylo jen tím pitím, i když i to na tom mohlo mít podíl.“

   „Co tím chceš naznačit?“ zvedl ke mně pohled. Nechtělo se mi to rozvádět, Zach určitě tušil, kam jsem tím mířil a už teď mě vraždil pohledem.

   „Jak už jsi sám řekl, takhle se nikdy nechoval. I když i normálně tančil a ne málo, tohle vypadalo spíš jako… účinky éčka,“ převaloval jsem ta slova na jazyku.

   „Chris drogy nebere,“ zavrčel.

   „To netvrdím, ale řekni mi, můžeš si tím být stoprocentně jistý?“ zvedl jsem obočí a založil si ruce na prsou. Zadíval se na Chrise a mlčel, čímž mi dal odpověď.

   „Nevěřím, že by něco bral. Tohle je poprvé, kdy tak vypadal.“

   „Začátečník,“ pokrčil jsem rameny.

   „Pokud ale vím, éčko nemá takovéhle účinky. To tančení a laškování se zákazníky možná, ale neřekl bych, že k tomu patří i bezvědomí.“

   „Proč ne, pokud si vzal vysokou dávku, navíc hodně pil a jestli je začátečník, není to vyloučeno.“

   „Říkáš to, jako bys měl s drogami zkušenosti,“ zavrčel na mě ne právě přátelsky.

   „Neříkám že nemám, ale ne vlastní. Můj brácha v tom jel, když jsem chodil na střední,“ pokrčil jsem rameny. Zčásti jsem mluvil pravdu. Bratr doopravdy kdysi bral drogy, ale větší zkušenosti s nimi jsem získal, když jsem nastoupil k policii.

   „Někdo by tu s ním měl zůstat,“ nadhodil jsem. Nebylo to sice nezbytné, ale kdoví, co by se mohlo stát.

   „Já nemůžu, musím k baru, kluci to tam sami dlouho nezvládnou,“ zakroutil hlavou Zach, ale bylo mu vidět na očí, že by byl klidnější, kdyby zůstal.

   „Fajn, budu tady,“ povzdechl jsem si. Já bych to sám u baru nezvládl. Dokázal jsem namíchat jen několik nejjednodušších drinků.

   „Díky, Alexi,“ přikývl blondýn a odešel. Mlčky jsem se zadíval na černovláska. Nevypadal, že by se měl v blízké době probrat, mlčky jsem se rozhlédl po pokoji.

   Mou pozornost si okamžitě získal otevřený notebook, který byl pouze v úsporném režimu. Ještě jednou jsem se podíval na postavu ležící na posteli, než jsem si sedl za počítač a probudil ho. Potěšilo mě, že protentokrát po mně nechtěl žádné heslo.

   Zvedl jsem obočí, když se objevila plocha. Čekal jsem cokoliv, ale ne tohle. Byla to vlastně fotografie. Bylo to focené na nějaké louce. Chris ležel v trávě na zádech a s úsměvem se díval na osobu ležící vedle něj, díval se na Damona Rodrigueze. Ten mu pohled oplácel a jejich spojené ruce naznačovali, že nejsou jen přáteli. Zajímalo by mě, proč tady tu fotografii měl. Proč ji tu měl, když ho Rodriguez tak odkopl.

   Přestal jsem nad tím přemýšlet a otevřel internet, který měl v liště. Okamžitě se objevilo nějaké okno s chatem.

   „Kde jsi, brouku? I miss you!“ – „Potřebuju tě!“ – „Trápíš mě, je to k nevydržení!“ A několik dalších vzkazů. Když jsem se podíval do historie některého ze vzkazů, pochopil jsem. Sex přes internet a musel jsem uznat, že Chris byl vážně vynalézavý, až mi některé věty vháněly červeň do tváří. Raději jsem historii chatu zavřel. Všiml jsem si, že byla na téhle stránce možnost web kamery a raději jsem nechtěl vědět, jak často to černovlásek využívá.

   Překlikl jsem myší na záložku, kterou měl zároveň otevřenou. Překvapeně jsem nadzvedl obočí, byl to výpis z jeho účtu. Věděl jsem, že bych se neměl hrabat v jeho soukromých věcech, ale musel jsem. Musel jsem vědět, jestli to on vraždí. Byl jsem policajt, sice jsem neměl povolení, ale doufal jsem, že se to Chris nedozví.

   Znovu mi k němu sjel pohled. Jeho rozhalená hruď se mírně zvedala, ale jinak se nehýbal. Stočil jsem pohled k obrazovce a sroloval stránku níž.

   Na jednom řádku byla částka, která byla na jeho účet zaslána. V poznámkách byla adresa, na které byl onen chat, na který jsem se před chvílí díval. To mi jen potvrdilo mou teorii, že si tak přivydělával. Na druhém řádku byla naopak určitá částka odečtena a v poznámce byla opět ona adresa, že by poplatek za vedení stránky?

   Posunul jsem myší níž. Uznale jsem pokýval hlavou, když jsem přečetl částku, kterou si vložil na účet. Musí si tady vydělávat dobré prachy. O něco níž byl další odečet, ovšem poznámka mě docela překvapila. Nemocnice rehabilitační oddělení? Na co potřebuje rehabilitaci? Mračil jsem se, dělal jsem to vždy, když jsem něco nevěděl. I když… přece jen měl autonehodu a podstoupil složitou operaci kolene, že? Proč ale tak drahé rehabilitace? Vždyť je v pohodě vzhledem k tomu, že tak vyvádí v klubu.

   Zamračeným pohledem jsem přeskočil o další řádek dál. Pokud mě ten předtím zmátl, tak z tohohle jsem byl úplně vedle. Nájemné na byt?

15. kapitola

(Alex)

   Hleděl jsem na to neschopen slova. Byt? On má byt? Proč? Proč, když bydlí tady? Byl jsem zmatenější než předtím, vůbec jsem to nechápal. Ten černovlásek měl víc tajemství, než jsem si v první chvíli myslel.

   Cuknul jsem sebou, když se pohnul na posteli. Rychle jsem minimalizoval okna a uspal počítač. Právě včas, jelikož Chris pootevřel oči a zmateně se rozhlédl po pokoji.

   „Chrisi?“ přistoupil jsem k němu. Otočil se na mě, ale jakoby mě neviděl, jeho pohled mířil někam skrze mě. Už jsem nepochyboval o tom, že je zdrogovaný a řekl bych, že si šlehnul víc než by měl.

   „Odpusť mi to… já nechtěl…“ zašeptal najednou. Zamračil jsem se. Tušil jsem, že mně ta slova nepatřila, blouznil snad? Najednou se roztřásl a skrčil se, jakoby mu byla zima. Horko těžko jsem lovil z paměti, co dělat s člověkem pod účinky extáze. Nakonec jsem z koupelny donesl skleničku s vodou a podepřel černovláska do sedu.

   „Napij se,“ řekl jsem tiše a přitisknul mu sklo k ústům. Vypil sotva pár loků, ale alespoň něco.

   „Měl jsem zemřít, měl jsem… zemřít. Proč jsi mě zachraňoval…“ šeptal tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. Deprese byla po odeznění účinků extáze zřejmá a na něho dolehla nejspíš víc než na kohokoliv jiného, holt kombinace s alkoholem nebyl nejlepší nápad.

   „Uklidni se, všechno je v pořádku,“ položil jsem mu ruku okolo pasu. Samotného mě to překvapilo, překvapilo mě, co jsem dělal, vždyť… byl to můj podezřelý, byl to potenciální vrah a mě je ho líto, když se nadopoval nějakým sajrajtem?

   Zmateně jsem zamrkal, když se mi v objetí začal kroutit a něco říkat. Nerozuměl jsem mu, ale i tak byl jeho hlas vyděšený.

   „Uklidni se, slyšíš? Chrisi!“ Jako by mě neslyšel. Vlastně ani nevím, proč jsem ho nepustil, snad jsem měl strach, že si ublíží? Prostě jsem ho povalil na postel, kde se mi podařilo ho znehybnit. Pevně jsem ho držel a vdechoval vůni jeho kůže. Připadal jsem si jako idiot, on podezřelý a já tu přemýšlím nad tím, po čem voní.

   Útrpně jsem si povzdechl a nakonec s hlavou na jeho rameni usnul.

***

(Chris)

   Probudila mě třeštící hlava. Připadal jsem si jako po ročním flámu a za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout, co se včera dělo.

   „Mohl by ses ze mě konečně svalit? Jsi docela těžký,“ ozvalo se za mnou zavrčení. Ztuhl jsem, teprve teď jsem si všiml paže, která byla pode mnou uvězněna a která mně rozhodně nepatřila. Trhl jsem sebou a téměř se svalil z postele. Jen ruka, která mě chytila okolo pasu, mi to nedovolila. Zavřel jsem oči, jak se mi zatočila hlava, nakonec se mi je ale podařilo otevřít.

   „Co tu kurva děláš? Co se stalo?“ zavrčel jsem, když jsem nad sebou spatřil Alexe.

   „Co se stalo? Neměl bys to vědět ze všech nejlíp? Nebyl jsem to já, kdo si vzal tolik éčka, že ho to úplně knokautovalo.“

   „Co to meleš? Jaké éčko?“

   „Éčko, pilulka lásky, smajlík, extáze, jak mám vědět, jak tomu říkáš?“

   „Jdi do prdele, vím co myslíš,“ zavrčel jsem a odstrčil ho. „Ale já si nic nebral, tak mi tu přestaň kázat a vůbec… vypadni z mého pokoje, co tu vlastně děláš?“ vrčel jsem a hledal ty pitomé prášky proti bolesti hlavy.

   „Někdo tě musel dostat do pokoje, když jsi v baru najednou odpadl,“ odfrkl si a vstal.

   „O čem to žvaníš?“ sežehl jsem ho pohledem.

   „O tom, že bys to s těma drogama neměl přehánět, mohl bys na sebe prásknout něco, co bys nechtěl.“ Ztuhl jsem. Co jsem k sakru říkal? Co věděl? Navíc, jak to kruci myslel s těma drogama? Vždyť jsem si nic nebral! Nikdy jsem nebral drogy, nikdy!

   „Co jsem říkal?“

   „Všechno možné,“ pokrčil rameny. „Hlavně to, že jsi měl umřít.“

   Myslí mi probleskla vzpomínka na záchody ve studiu. Na to, jak jsem sledoval svou vlastní krev, jak si razí cestičku po kachličkách a jak jsem si tehdy přál umřít. Zasloužil bych si to, měl jsem tehdy chcípnout, spoustě lidem by se ulevilo, spoustě lidem by se teď žilo líp a hlavně Damonovi…

   „Jo a mimochodem, nemohl jsem spát, když ti ten mobil pořád vibroval, takže díky za probdělou noc,“ zašklebil se a odešel. Proč tu vlastně byl celou noc? Zamračil jsem se a vytáhl z kapsy mobil. Hlásil 3 nepřijaté hovory a dvě SMS. Všechno od jednoho neznámého čísla, od čísla, které už jsem dobře znal, ale netušil, komu patří.

   „Děkuji za krásný večer, byť tak krátký, příště to bude ještě lepší. Mimochodem, jak ti chutnal mnou vylepšený rum?“ Neschopen slova jsem hleděl na tu SMS a četl ji několikrát dokola. Rum? Jak mohl vědět, že jsem pil rum?

   Znepokojeně jsem se zadíval na poloprázdnou láhev rumu, která stála otevřená na stole. On snad… někdo mi do toho dal drogy?

   Znovu jsem se zadíval na mobil ve své ruce a otevřel druhou SMS. „Překvapený? Jsi tak předvídatelný, Chrisi, ale tohle ti Damona nevrátí, já ho dostanu.“

   Zatočila se mi hlava. Takže měl Dam pravdu? Napadli ho kvůli mně? Udělalo se mi zle, musel jsem do nemocnice, musel jsem vidět, že je v pořádku.

   Popadl jsem na stole klíče od auta a vyřítil jsem se z pokoje. Sice se mi trochu motala hlava, ale nic mi nezabrání dostat se tam.

   „Kam si myslíš, že s těmi klíčky od auta jdeš?“ chytil mě Alex za ruku.

   „Nejsem povinen se ti zpovídat, pusť!“ škubl jsem rukou.

   „Nikam nepojedeš. Pořád máš v sobě alkohol,“ zavrčel a vytrhl mi klíče z ruky.

   „Kdo si myslíš, že jsi! Policajt? Nemáš právo mi něco zakazovat!“ zakřičel jsem na něj.

   „To, že bys ohrozil na silnici sebe, je mi jedno, ale to, že ohrozíš ostatní, mi už tak jedno není.“

   Ztuhl jsem, když mi v kapse zazvonil mobil. Hanna. Něco se stalo.

   „Hanno? Co se děje?“ vyjekl jsem do telefonu. Měl jsem strach, ta SMS mě vážně vyděsila, nemohl jsem Damona ohrozit, už ne, ne znovu. Nechtěl jsem mu zničit život ještě víc.

   „Klid, nic se neděje, já jen, že výsledky dopadly poměrně dobře, za pár dní by ho mohli pustit domů.“ Úlevně jsem se sesunul po zdi na zem.

   „Prosím… prosím, zůstaň tam, nechoď pryč, já… přijedu co nejdřív,“ řekl jsem a opřel se o kolena.

   „Neodešla bych, nemusíš mít strach. Chrisi, co se děje? Zníš strašně.“

   „Nic se neděje, všechno je v pořádku,“ odvětil jsem už svým lhostejným hlasem.

   „Dobře. Před chvílí přišel Jeremy, teď je u Damona.“

   „Cože?“ zaječel jsem. Před očima se mi začaly míhat nejrůznější vzpomínky. Na to, jak mě Jeremy tehdy políbil, ty SMS, Damon… Jeremy věděl, že to já jsem za ním chodil, že to já jsem se o něj staral. Mohl mi snad on posílat ty zprávy? Mohl on chtít zabít Dama? Proč?

   Položil jsem hovor, vytrhl Alexovi z ruky klíče od auta a vyběhl ven. Musel jsem do nemocnice, jen jsem doufal, že ještě není pozdě. Jestli se Jeremy snaží zbavit Damona, má teď nejvhodnější příležitost.

   Nedbal jsem na předpisy, nedbal jsem na rychlost, udělal jsem snad víc přestupků, než za celou dobu, co mám řidičák, ale bylo mi to jedno. Dokonce ani alkohol v krvi mi nezabránil v tom, abych nedojel před nemocnici.

   Vřítil jsem se dovnitř jako tajfun. Proběhl jsem chodbami až k Damonovu pokoji. Ignoroval jsem Hannu, vrazil jsem dovnitř a hned se vrhl na Jeremyho, který držel černovláska za límec pyžama a rozzuřeně se nad něj nakláněl. Takže jsem měl pravdu? To on za vším stojí?

***

(Alex)

   Vyběhl jsem za Christopherem, když mi vytrhl z ruky klíče od auta, ale byl rychlejší. Když jsem doběhl ven, už smykem otočil auto a odjel. Zajímalo by mě, co ho tak vyděsilo, co se stalo. Kdo byla Hanna?

   Naštvaně jsem se vrátil zpět do sídla.

   „Stalo se něco, Alexi?“ zamračil se Zach, když jsem vešel do jídelny.

   „Stalo? Samozřejmě, že ano, to pako, řekl bych ještě pořád pod vlivem alkoholu, právě odjelo autem pro mě neznámo kam,“ zavrčel jsem.

   „Cože?“ hlesl Zachary. „A to jsi ho nezastavil?“

   „Pokusil jsem se o to, ale pak mu někdo volal a on začal vyvádět. Netuším, co se stalo.“ Nejraději bych se zvedl a šel ho hledat, ale nemohl jsem, nemohl jsem riskovat své odhalení, navíc jsem netušil, kde by mohl být, teda pokud už někde neboural.

   „Půjdu se po něm podívat,“ zvedl se Elijah ze židle. „Neměl bych mít žádného zákazníka.“

   „Dobře,“ přikývl blondýn.

   „Vem si mou motorku, ale očekávám, že mi ji vrátíš bez škrábnutí,“ hodil po Elijahovi Andrew klíče.

   „Neboj a dík,“ kývl. Poslední dobou se už neusmíval tak, jako obvykle. Snad proto, že ho od sebe Christopher odháněl? Že už se ani s ním tolik nebavil? Bylo tady tolik otazníků a já na žádný z nich neměl odpověď. Tušil jsem, že sám toho vraha nedopadnu, sám nedokážu Chrise usvědčit a vůbec se mi to nelíbilo. Vždycky jsem všechny případy vyřešil, ale zdálo se, že na tohle jsem byl krátký i já a s tím jsem se nehodlal smířit. Já vraha dostanu za mříže a pokud je jím Christopher, udělám všechno pro to, abych ho usvědčil.