Minde

26. kapitola

(Chris)

   Ležel jsem na kavalci a jen přemýšlel. Kdo na mě nasadil ty policajty, proč? Byl jsem snad z těch vražd podezřelý už dřív? Nechápal jsem to, možná jsem si z Triplu chodil jak se mi zlíbilo, ale že by mě podezíral někdo z kluků?

   „Hej, vrahounku… máš tu dlabanec.“ Ani jsem se nepohnul, neměl jsem hlad a na vězeňské jídlo ani chuť. Vrah… já? Možná jsem se změnil, ale tohle bych nikdy nedokázal.

   „Tak slečinka nám tu ohrnuje nad jídlem nos nebo jsi němý a k tomu ještě i hluchý?“ Jen jsem bachaře probodl pohledem. Byl to jeden z těch dvou, co mě sledovali.

   „Sledovali jste mě už dřív… proč?“ zavrčel jsem a posadil se.

   „Nejsem nucen ti odpovídat, ale… když už konečně mluvíš,“ zašklebil se. „Prostě jsme tě z těch vražd podezřívali a dnes se nám to jen potvrdilo.“ Nadzvedl jsem obočí.

   „Potvrdilo?“ uchechtl jsem se. „A co jste viděli. Mě, skoro uškrceného kluka a drát, nic víc.“

   „Souvislosti, chlapečku,“ usmál se chlípně a vstoupil do cely. Nelíbilo se mi to.

   „Žádné nevidím,“ odsekl jsem a opřel se o chladnou stěnu.

   „Nevadí, stačí, že Alex je viděl už dřív. Jinak bychom s tím případem nehnuli ani o píď. Byl jsi mazaný, moc mazaný, ale Alex tě prokoukl.“ Zarazil jsem se.

   „Alex?“ nadzvedl jsem obočí. Bachař se jen zasmál a o krok ke mně přistoupil.

   „No jistě, obdivuju ho, že se dobrovolně vydal do Triplu, ale měl úspěch. Povedlo se mu, co chtěl, dostal tě.“ Před očima mi zrudlo vzteky. Polda… byl to jen prašivý policajt. Sevřel jsem ruce v pěst. Jak jsem si mohl myslet, že by ke mně mohl něco cítit, že pro něj ten sex něco znamenal, ten polibek… ne… chtěl mě jen dostat a to se mu povedlo. Ale nedostal mě jako vraha, lapil mě do svých čokoládových očí a ty mi teď zasadily tvrdou ránu. Jak jsem mohl být k sakru tak hloupý?

   Trhl jsem sebou, když jsem ucítil na svém stehně dotek.

   „Co si myslíte, že děláte?“ škubl jsem sebou, ale muž mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě.

   „To je snad jasné. Jsi sice vrah, ale taky jsi kurva… chci si užít,“ chytil mě za zadek. Trhl jsem sebou.

   „Přestaňte, hned!“

   „Ale no tak, zaplatím ti, i když tam, kam půjdeš, ti to nejspíš nebude moc platné,“ ušklíbl se a přisál se mi na krk. Podařilo se mi vyškubnout mu ruce ze sevření a uhodit ho do hrudi a následně do rozkroku. Jen zaúpěl, popadl mě za košili a třískl o zeď.

   „Tohle jsi dělat neměl, chlapečku, budeš litovat,“ sykl. Měl jsem tendenci otřást se, ale ovládl jsem se.

   „Ne, to vy budete litovat, že jste na mě šáhl,“ zasyčel jsem. Jen mě sjel pohrdavým pohledem, pustil a odešel.

   Sesunul jsem se zpět na kavalec. Policajt… je to jen policajt, všechno hrál, aby se ke mně dostal blíž, všechno bylo jen nahrané. Byl to dobrý herec… zatraceně dobrý, protože poslední dny už jsem přestal mít sílu se s ním dohadovat, odsekávat mu… Tohle mu nikdy neodpustím, nikdy.

***

(xxx)

   Seděl jsem v křesle a v ruce svíral fotografii, před několika týdny vytisknutou z internetu. Christopher Cohen. S lehkým úsměvem jsem si prohlížel jeho křivky, už to nebude trvat dlouho a ten černovlásek bude můj.

   Upil jsem ze sklenice červeného vína a odložil ji na stolek vedle sebe.

   „To kvůli tobě vraždím… to ty můžeš za všechny ty mrtvé prostituty a prostitutky. Jako bys je zavraždil sám… protože za jejich smrt můžeš,“ zašeptal jsem s úsměvem. Byl jsem blázen? Ano, byl. Byl jsem blázen do černovlasého mladíka, který mi učaroval hned první sekundu, co jsem ho spatřil. Musel jsem ho mít, musel být jen můj.

   Když jsem ho dnes spatřil… měl jsem co dělat, abych se ovládl, abych ho hned nepopadl a neodvedl s sebou. Ale ještě nebyl ten správný čas, ještě ne… ale brzy přijde… velice brzy a pak už budeme jen spolu. Ty a já… budeš můj, kocourku.

***

(Alex)

   Tři dny, už tři dny byl Chris v zadržovací cele. Stav toho prostituta už byl stabilizován, ale pořád se ještě pohyboval na tenkém ledě, skoro nemohl mluvit a pořád jen spal.

   Sprostě jsem v duchu zaklel, když se mi při snídani rozezvonil mobil. Melodie byla víc než jasná, práce. Mlčky jsem se zvedl a s tichou omluvou vyšel na chodbu. Musel jsem to vzít v soukromí.

   „No?“

   „Nazdar, Alexi, ten kluk už vypadá v pořádku a je vzhůru. Podíváš se za ním ty nebo máme jít my?“

   „Jdu já,“ řekl jsem hned nekompromisně. Chtěl jsem vědět z úst toho kluka, co se stalo.

   „Dobře…“ nadiktoval mi adresu nemocnice a jeho jméno, jen jsem kývl, položil a zamířil za Rickem. Měl už tři dny mizernou náladu a nedíval se na mě právě sdílně. Nevěřil, že Chris je vrah a za jeho dopadení obviňoval mě. Vlastně právem, ano, mohl jsem za jeho dopadení, jelikož jsem na něj nasadil dva policisty.

   Jen jsem si povzdechl, zaklepal na dveře jeho kanceláře a vešel. Vrčel, vlastně jinak se mnou poslední dobou ani nemluvil, ale zavětřil v tom šanci na očištění Chrise a nechal mě jít. No… nedával jsem tomu velké naděje, netušil jsem, co ten kluk viděl, co si pamatuje, ale zkusit se to muselo.

   „Dobrý den, před třemi dny sem přivezli dvaadvacetiletého mladíka. Samuel White, potřeboval bych s ním mluvit,“ ukázal jsem sestře na informacích svůj služební průkaz. Lehce se zamračila, ale přikývla a zavolala doktora. Vedle mě postával Dean, který měl výpověď toho kluka předat na stanici, já nemohl… pořád jsem chtěl zůstat v Triplu, jak nejdéle to půjde. Musel jsem zjistit pravdu, to byla teď má priorita.

   Překvapivě to ani netrvalo dlouho, než jsem stanul před nemocničním pokojem. Okýnkem jsem se podíval dovnitř. Na jediné obsazené posteli ležel hubený mladík. Měl delší tmavé vlasy a výrazně pobledlý obličej. Krk měl skrytý pod bandáží a já si jen představoval, jak vypadá.

   Vešel jsem a Dean za námi tiše zavřel dveře, i ten nepatrný hluk ale donutil chlapce, aby k nám otočil obličej.

   „Dobrý den, policie,“ vytáhl jsem služební průkaz a posadil se na židli vedle postele. „Potřebuji vaše svědectví o tom, co se před třemi dny stalo.“ Jen na mě hleděl, oči se mu zaplnily slzami, ale přikývl. Nadechl jsem se, věděl jsem, že to bude složitější, protože mu mluvení dělalo problémy, ale musel jsem vědět, jestli Chris je vrah nebo není.

   „Před třemi dny vás někdo napadl, je to tak?“ Počkal jsem až přikývne. „Jak to bylo? Z ničeho nic vás někdo přepadl?“ Zakroutil hlavou. „Tak jste šel dobrovolně?“ Kousl se do rtu, uhnul pohledem, ale přikývl.

   „Pane White… šel jste s ním, protože vám slíbil peníze, je to tak?“ Jen další nepatrné kývnutí. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl Chrisovu fotku, otočil jsem ji k němu.

   „Je to ten muž, co vás napadl?“ Zadržel jsem dech a sledoval jeho tvář. Jak se na fotku zadíval a lehce nakrčil obočí. Připadalo mi to jako věčnost, i když to nemohlo být víc než pár sekund, než lehce zakroutil hlavou. Polkl jsem a žaludek mi udělal kotrmelec.

   „Star-ší… vě-větší,“ zachraptěl.

   „Starší? Kolik mu mohlo být?“ Zamyslel se a znovu nakrčil obočí. Zaváhal.

   „Oko-lo…“ nedořekl, druhé slovo naznačil třemi zvednutými prsty.

   „Okolo 30?“ Přikývl. Lehce jsem se zamračil. Ne… tohle nebyl Chris. Tomu bylo třiadvacet.

   „Dobře, děkujeme. Určitě se ještě uvidíme. Přeji brzké uzdravení,“ lehce jsem mu stiskl ruku. Jen přikývl, otočil hlavu k oknu a zavřel oči. S Deanem jsem vyšel před pokoj a s nadzvednutým obočím se na něj zadíval.

   „J-já… vážně vypadal, jakoby ho škrtil,“ bránil se.

   „Vypadat ale není být,“ zavrčel jsem lehce. „Okamžitě propustit.“ Jen přikývl, na víc se nezmohl. Stroze jsem se s ním rozloučil a spěšně se vydal do Triplu. Byl jsem tam, kde předtím, na začátku… bez ničeho. Jen… ten kluk je klíč, mohl by sestavit portrét toho chlapa… možná bychom se konečně mohli pohnout dál.

***

(Chris)

   „Zvedej se, princezno, jdeš domů.“ S nadzvedlým obočím jsem se otočil k policistovi u mříží. Odemkl a kývl na mě.

   „Co tak najednou?“ ušklíbl jsem se.

   „Ten kluk… vypovídal,“ zavrčel a nehezky se na mě podíval. Jen jsem se uchechtl a vstal. Museli být naštvaní, už si mysleli, že mají vraha, že ty vraždy jsou vyřešeny… a ono nic.

   Vyšel jsem z cely a zamířil za policistou dlouhou chodbou. U nějakého okýnka jsem dostal zpět své věci. Jen jsem se zamračil na mobil, tušil jsem, že až ho zapnu, bude zahlcený nepřijatými hovory a esemeskami. S kamenným výrazem jsem si pobral zbytek svých věcí a zamířil ven. U východu mě ale za ruku zadržel ten úchylný policajt.

   „Navštívím tě, princezno, určitě mi dáš, že?“ šeptl mi do ucha. Nahodil jsem svůdný úsměv a otočil se na něj.

   „To víš, že dám… přes hubu a kopanec do prdele,“ pohrdavě jsem ho sjel pohledem. Vytrhl jsem se z jeho sevření a odešel.

   Venku jsem si nasadil své pilotky a spěšně se vydal k Triplu. Potřeboval jsem sprchu, potřeboval jsem svou postel a ticho.

   Bohužel jen co jsem prošel bránou na příjezdovou cestu, všimli si mě kluci ze hřiště. Balón odskočil pryč a oni se vrhli ke mně. Normálně bych si jich nevšímal a odešel, ale zastavil jsem se a skrze brýle jsem se zadíval na jednoho z nich… na Alexe.

   Přešli blíž a začali mě bombardovat otázkami, ignoroval jsem je, ani na jednu jsem neodpověděl, plynulým pohybem jsem sundal brýle a zabodl své oči do těch Alexových.

27. kapitola

(Chris)

   „Co tu ještě děláš?“ zeptal jsem se chladně. „Myslel jsem, že už jsi pochopil, že tu nic nenajdeš… poldo.“

   „Cože? Chrisi, o čem to mluvíš?“ zeptal se opatrně Andrew.

   „Určitě vám to rád vysvětlí,“ probodl jsem Alexe posledním pohledem a vydal se do Triplu. Tmavovlasý muž mě ale chytil za loket a přetočil k sobě.

   „Chrisi…“

   „Pusť,“ zavrčel jsem na něj, absolutně to ignoroval.

   „Omlouvám se,“ zašeptal. Chladně jsem se rozesmál. Tohle snad nemyslel vážně.

   „Za co? Že jsi mě falešně obvinil z vražd, poštval na mě dva policajty a nechal zatknout? To bych ti možná odpustit dokázal, ale lež ne. A teď mě pusť nebo do stížnosti pro sexuální obtěžování zahrnu i tebe,“ zavrčel jsem, vyškubl se z jeho sevření a odešel.

   Musel jsem odhalit jeho pravé povolání, musel jsem strhnout tu jeho přetvářku, protože bych déle nevydržel se tu s ním stýkat. Byl to policajt, všechno co dělal, dělal jen proto, aby mě dostal. Aby mě obvinil z vražd a dostal za mříže. Nic… absolutně nic nedělal z vlastního popudu. Ani ten polibek, ani ten rozhovor po něm, ty pohledy… všechno byla jen lež, přetvářka a to mu neodpustím… nedokážu.

   Práskl jsem za sebou dveřmi pokoje a svalil se na postel. Nechtěl jsem, ale pořád jsem musel myslet na to, co se stalo. Štval mě, neskutečně mě štval, ale svým způsobem mě bavilo se s ním občas pohádat, vědět, že někoho zajímám jinak než kluky. Ti okolo mě chodili po špičkách, pokud jsem něco nepřehnal a Zach nevybouchl.

   Dokázal se mi postavit, dokázal mi odseknout a nezacházet se mnou v rukavičkách.

   To, jak mě držel, když jsme spolu tehdy v baru tančili… sex s ním… nebo ten polibek…

   Nasraně jsem mrštil polštářem o zeď. Jo, možná se mi to líbilo, ale všechno bylo pryč, byla to zrada, jen dokonalý herecký výkon… nic víc.

   Zvedl jsem se z postele a přesunul se do sprchy, opřel jsem se o chladivé kachličky, zavřel oči a jen na sebe nechal dopadat horkou vodu. Nechtěl jsem myslet na nic, ale pořád mi v hlavě přeblikávala jedna myšlenka na druhou a nešlo to zastavit. Nedokázal jsem to, možná ani nechtěl. Cítil jsem se zrazený, nechápal jsem se. Přísahal jsem… přísahal, že už k sobě nikdy nenechám nikoho vejít tak, jako Damona. Nepodařilo se mi to, Alex do mého života vtrhl jako uragán, rozpoutal bouři pocitů a jak rychle přišel, tak odešel… a zanechal za sebou jen spoušť. Nenáviděl jsem ho… nenáviděl!

   Zastavil jsem sprchu, osušil se a oblékl do čistého oblečení. Zákazníci mě sice bombardovali, ale právě teď byli to poslední, co mě zajímalo. Nasadil jsem na oči tmavé sluneční brýle a bez jediného pohledu na kohokoliv jsem odešel. Venku jsem si konečně zapálil a spěšně vyrazil do svého bytu.

   Ani jsem nepozdravil, sedl jsem do křesla, zaklonil hlavu a zavřel oči.

***

(Damon)

   „Takže tě pustili?“

   „Neměli by? Byl jsem jen v nesprávný čas na nesprávném místě a se dvěma policajty za zadkem,“ zavrčel.

   „To ale není to, co tě tak štve, že?“ naklonil jsem hlavu na stranu. Chrise jsem znal už dobře, i za těch pět let jsem se do něj dokázal vcítit. Věděl jsem, kdy ho něco štve.

   Jen mě sešlehl pohledem, pak se znovu opřel o opěradlo gauče a zadíval se na strop.

   „Je to policajt,“ šeptl nakonec. Mlčel jsem, díval jsem se z okna a podpíral si hlavu rukou. Takže to prasklo. Promluvil jsem až po hodně dlouhé chvíli.

   „Miluješ ho,“ bylo to jen prosté konstatování a já tušil… ne, já věděl, že pravdivé. Jen na mě vykulil oči.

   „Co? Ne, v žádném případě, jak tě to vůbec mohlo napadnout?“ vyletěl hned. Ušklíbl jsem se.

   „Přestaň si lhát, Chrisi, je to pravda.“ Zamračil se a uhnul pohledem.

   „Možná… jsem k němu začínal něco cítit. Ale všechno na mě jen nahrál. Ty poslední dny… Jen mě chtěl dostat za mříže. Je to pryč.“

   „Není, jen ty si to namlouváš a jsi naštvaný. Nemyslím si, že ty poslední dny, o kterých mluvíš, si pořád myslel, že jsi vrah. Určitě ne tak jistě, jako předtím. Chrisi… každý se občas splete a Alex…“

   „Co ty o něm víš?“ vyletěl.

   „Mluvil jsem s ním,“ řekl jsem klidně. „Měl bys pochopit, že to byla jen jeho práce, jen chtěl zastavit to vraždění. On tě nezatkl, tak ho nesuď tak tvrdě,“ řekl jsem klidně. Jen na mě vztekle zíral. Zlobil se, hodně.

   Znovu jsem odvrátil pohled, tím, co jsem mu ještě chtěl říct, ho jen víc rozčílím. Dobře jsem to věděl.

   „Je na čase tohle všechno ukončit, Chrisi. Zmizím z tvého života, přestanu být tvým závažím a nechám tě znovu vzlétnout. Nesnesu pomyšlení, že ti bráním znovu se zamilovat, proto jsem se rozhodl odjet,“ řekl jsem tiše, zatímco jsem sledoval holuba, který se procházel po okenní římse.

   „Cože?“ šeptl černovlásek.

   „Slyšel jsi… Otec mi odkázal haciendu ve Španělsku, stěhuju se,“ řekl jsem a otočil se k němu. Jen na mě ztuhle zíral. Bylo to těžké rozhodnutí, pořád jsem ho miloval, ale tohle nemělo budoucnost a už mě to hodně unavovalo. Jeremyho jsem už před pár dny poslal do Španělska, aby všechno zařídil, nechtěl jsem ztrácet čas, musel jsem pryč, musel jsem nechat Chrise konečně zase žít.

   „Ale to přece… Damone, chci, abys tu zůstal, já…“

   „Přestaň, rozhodl jsem se. Tohle je moje poslední slovo. Rozešel jsem se s tebou před pěti lety, ale tys to nejspíš nedokázal ještě pochopit. Proto to říkám znovu…“ zahleděl jsem se mu do očí. Bolelo to, ale muselo to být. Chris a Alex… to byla budoucnost, já byl jen spadlý strom na cestě. „Je konec,“ řekl jsem chladně.

***

(Alex)

   Mlčky jsem seděl na posteli, tašku už jsem měl sbalenou, ale… Nechtěl jsem odejít, musel jsem s Chrisem mluvit, ale věděl jsem, že on veškeré moje snahy smete pod stůl. Bylo to zbytečné, byl až moc paličatý.

   Vstal jsem, tašku přes rameno a ven z pokoje. Polkl jsem, když jsem ve společence narazil na kluky. Všichni mlčeli a jen mě sledovali nečitelnými nebo znechucenými pohledy. Všichni mi věřili a to, že jsem jim lhal nebo co jsem udělal Chrisovi… nemohli překousnout.

   „Omlouvám se za to, že jsem lhal,“ přejel jsem všechny pohledem. Mlčeli, nejspíš mi to neodpustili, ale taky asi nechápali, že jsem to musel udělat. Kdyby tady doopravdy byl vrah a já si sem nakráčel s tím, že jsem polda, nic bych nezjistil.

   Otočil jsem se a odešel. Nic jiného mi nezbývalo. Vraha jsem nedopadl, unikl mi přímo před nosem. Měl jsem ho přímo tady v Triplu, když zavraždil Colea, ale ničemu to nepomohlo, byl jsem pořád na mrtvém bodě. Věděl jsem jen, že je to muž a je mu okolo třiceti let… nic víc. Přesto za pár dní, kdy by se ten kluk mohl trochu víc vzpamatovat, jsem doufal, že získám i portrét našeho vraha. Ale byly to jen dohady, spekulace… portréty hledaných se skutečnosti podobaly jen zřídkakdy. A já neměl v ruce nic jiného… absolutně nic.

   Nasedl jsem do taxíku a vyrazil domů. Do svého bytu, kam se mi absolutně nechtělo a ještě míň, když jsem do něj vstoupil.

   Prázdný byt a to ticho v něm mi trhalo uši. Bylo to něco tak jiného od Triplu, kde pořád někdo mluvil, pořád se někdo něčemu smál. A nejvíc… mi tu chyběl Chris. Pořád mi hlavou rezonovala ta Damonova otázka. Cítil jsem k němu něco…? Ano, ano cítil, teď jsem to věděl, ale zároveň jsem si byl téměř jistý tím… že už Chrise nikdy neuvidím.

***

(Chris)

   Vyrazil jsem z bytu jako nekontrolovatelná střela. Je konec… Stěhuje se… pryč… Už ho neuvidím. Nemohl jsem se s tím smířit. Pět let byla dlouhá doba a ze dne na den by měl zmizet?

   Vrazil jsem do nejbližšího baru a okamžitě si u baru poručil whisky bez ledu. Hned jsem ji do sebe kopl a poručil další dvě. Vyvedlo mě to z míry a to maximálně. První Alex a teď Damon, tohle na mě už prostě bylo moc.

   Netušil jsem, co mám dělat, jak se zachovat, jak se s tímhle vším smířit. Pět let jsem se skrýval na masku klidu, za masku lhostejnosti a opovržení a ta teď byla pryč. Pocity ze mě tryskaly všemi směry a já si připadal, že si to snaží za těch pět let vynahradit. Cítil jsem se jako ten největší ubožák na zemi.

   Klopil jsem do sebe jednu skleničku za druhou a nijak mě ani nezarazilo to, že mi barman nalívá i něco, co jsem si neobjednal. Vlastně mi možná řekl, že mi kdosi něco zaplatil, ale já byl mimo, ztracen ve svých myšlenkách a pocitech, ve kterých jsem se teď nemohl vyznat.

   Damon… Alex… oba do mého života prudce zasáhli a já teď nevěděl, jak dál. Alex mi dal silnou ránu a Damon zasadil jen poslední hřebíček do mé rakve.

   Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, vlastně už jsem se na barové židli držel jen silou vůle, místo jedné sklenice jsem před sebou viděl tři a když jsem chtěl jít na záchod, div jsem neskončil na podlaze. Matně jsem vnímal, že mě někdo chytil okolo pasu, možná i zaplatil, nevím. Netuším, kdo to byl, bylo mi zle, ještě hůř, než když jsem do baru přišel. Nakonec mě vyvedl ven, stihl jsem se jen odklonit, abych se vyzvracel. Jen stěží jsem okolo svého pasu vnímal něčí ruce, někdo mi otřel ústa a zvedl mě do náruče.

   „Alexi…“ zašeptal jsem. „Nesnáším tě.“ Sotva jsem vnímal tichý smích i to, že jsem byl usazen do auta a připoután. Jen jsem okolo sebe zamžoural, někdo se ke mně skláněl a já ucítil, jak mi dlaní přejel po tváři.

   „Už budeme spolu kocourku.“ V tu chvíli mi to nedávalo absolutně žádný smysl. Zavřel jsem oči a hlava mi spadla na rameno. Usnul jsem.

28. kapitola

(Alex)

   Unaveně jsem seděl na židli v kanceláři. Okolo mě byla spousta složek, spousta fotek mrtvých těl a hlavně spousta otázek. Netušil jsem, jak s tím případem pohnout, jak dopadnout vraha, netušil jsem, co dělat. Už to byly tři dny, co jsem odešel z Triplu, tři dny, co jsem neviděl Chrise, ale pořád jsem měl nutkání zvednout telefon a omluvit se mu. Ano, spletl jsem se, ale nejspíš jsem se bál jeho chladného odmítnutí jakéhokoliv mého pokusu.

   Samuel White, ten napadený kluk, kterého jsem vyslýchal, sice sestavil nějaký portrét, ale nic z toho nebylo, jak jsem i očekával. Na detaily se nepamatoval vůbec a my, respektive já, se nepohnul ani o krůček. Věděl jsem jen, že vraždí muž vysoký okolo 185 cm, věkově se pohybuje okolo třiceti let, má tmavé vlasy a sladké řečičky. Takže když to shrnu, vím nic.

   Překvapeně jsem zvedl pohled, když někdo zaklepal na dveře. Většinou totiž nikdo neklepal, ale přímo vtrhli dovnitř.

   „Dále,“ vyzval jsem příchozího. Zvedl jsem obočí, když dovnitř proklouzl Zachary.

   „Co tu děláš?“ zeptal jsem se zmateně. Zamračeně si sedl na židli a zadíval se na mě. Jo, byl naštvaný a já mu to nezazlíval, přesto mě zajímalo, co tu dělá, proč tu je. Neviděl jsem k jeho návštěvě žádný důvod, tedy pokud mi nešel vynadat do očí, jaký jsem hajzl a kretén. Odsunul jsem všechny složky a zadíval se na něj, pořád mlčel a já doopravdy netušil, co si o tom myslet.

   „Zachu, já to vážně musel udělat, musel jsem si být jistý, že…“ ani mě nenechal domluvit. Skočil mi do řeči a moje předchozí slova absolutně ignoroval.

   „Chris se už tři dny nevrátil do Triplu. Na mobilu je nedostupný a ani Elijahovi se neozval, což není normální.“ Zarazilo mě to.

   „Nahlásili jste to už?“ Já sice byl policajt, ale pohřešovaní nebyl můj obor, pokud se nenašli někde zavraždění.

   „Ne, Rick zatím nechce. Chris v Triplu nemá trvalé bydliště a adresu, kde by se mohl zdržovat, neznáme. Přesto… Mám strach, že se stal další obětí,“ řekl tiše.

   Ztuhl jsem, ne, o žádné další oběti nikdo nic nevěděl, okamžitě bych to měl totiž na stole s dalšími výčitkami mého drahého nadřízeného. Navíc vrah se své oběti ani nesnažil nijak ukrýt, nechával je přímo na místě činu, aby byly nalezeny, takže bylo téměř vyloučeno, že bylo něco takového možné.

   „O ničem nevím,“ zakroutil jsem hlavou.

   „Alexi, já… netuším, kam chodil, ale zmizel, když tam šel naposled. Ten den, co se vrátil z vězení.“ Ano, i když Chris nebyl právě příjemný, Zacharymu na něm záleželo a ne málo.

   „Zkusím něco zjistit, ale nic neslibuju,“ zakroutil jsem hlavou. Mlčky přikývl.

   „Díky.“ Přikývl jsem a doprovodil jsem ho ke dveřím. Abych pravdu řekl, nelíbilo se mi, že Chris zmizel, ani trochu se mi to nelíbilo. Popadl jsem mobil, peněženku a rychle se vydal pryč. Musel jsem mluvit s Damonem, třeba něco věděl.

   Nasedl jsem do auta a rychle se rozjel k Chrisovu bytu.

   „Vy?“ zamračila se na mě pečovatelka a prohlédla si mě jako nějaký odporný hmyz.

   „Policie,“ vytáhl jsem průkaz, aby mě bez zbytečného tlachání pustila dovnitř. „Potřebuju mluvit s Damonem.“ Zamračila se, ale nakonec o kousek ustoupila, takže jsem měl volný průchod do bytu.

   Našel jsem ho zase sedět v obýváku u okna.

   „Damone?“ Mlčel, ani se nepohnul, když jsem vešel. Přistoupil jsem k němu pár kroků a přemýšlel, jestli mě vůbec zaregistroval.

   „Nevíte, co je s Chrisem? Naposled tu byl před třemi dny,“ zeptal se nakonec. Povzdechl jsem si a posadil se do křesla.

   „Kvůli němu tu jsem. Chris se přede třemi dny nevrátil do Triplu, na mobilu se nehlásí a nikdo o něm nic neví. Myslel jsem, jestli třeba něco nevíte vy.“ Podíval se na mě. Zahlédl jsem v jeho očích obavy, věděl jsem, že toho černovlasého kluka má rád.

   „Nevrátil se?“ Mlčky jsem zakroutil hlavou.

   „Netušíte, kde by mohl být?“ Opět se zadíval z okna, trvalo dlouho, než znovu promluvil.

   „Chris byl buď v Triplu nebo tady, něco se muselo stát.“ 

   „Nemáte aspoň tušení, co?“

   „Netuším. Když tu byl naposled, neshodli jsme se na určité věci a Chris odešel.“

   „Nezmiňoval se o něčem divném?“

   „Nesvěřoval se mi.“ Mlčeli jsme, netušil jsem, co mám dělat. Připadal jsem si tak zbytečný, tak bezmocný.

   „Jednou mu ale přišla SMS. Myslel jsem, že je to nějaký jeho zákazník, tak jsem si ji přečetl. Bylo to od neznámého čísla a v přijatých zprávách měl několik podobných. Vždycky tam stálo jen – „Chci tě“ nebo „Budeš můj“… Potom mě kvůli Chrisovi napadl nějaký chlap, neříkám, že je to jedna a ta samá osoba, že to spolu souvisí, ale třeba by vám to mohlo pomoct. Víc nevím.“

   „Dobře. Zkusím něco zjistit,“ vstal jsem. Abych pravdu řekl, stejně jsem netušil, čeho se chytit. Damon mi toho taky moc neřekl. Mlčky jsem zamířil ke dveřím, než mě opět zadržel jeho hlas.

   „Alexi? Najdi ho prosím,“ přešel do tykání a po pravdě, ani trochu mi to nevadilo. Přikývl jsem a odešel.

***

(Chris)

   Ležel jsem na obyčejné posteli v jinak prázdné místnosti. Netušil jsem, kde jsem, kdo mě sem dostal ani proč. Něco mi ale napovídalo, že tohle pro mě rozhodně dobře nevypadá. Neměl jsem ani pojem o čase, pouze podle světla z venku, které procházelo škvírou zabarikádovaného okna, jsem mohl určit, jestli je den nebo noc.

   Trhl jsem sebou, když se dveře mého vězení otevřely. Vlastně to nebylo nic moc nového, třikrát denně sem podle postavy chodil muž, jen mi tu ale nechal jídlo a zase odešel. Nepromluvil na mě, neodpověděl ani na jednu mou otázku a černá mikina s kapucí mi ani neumožňovala ho vidět.

   Tentokrát to ale bylo jiné. Nenechal jen za dveřmi jídlo, dnes vstoupil a zavřel za sebou. Polkl jsem a postavil se.

   „Proč tu jsem, kdo jste a co chcete,“ zeptal jsem se co nejodvážnějším hlasem, i když jsem si odvážně vůbec nepřipadal. Muž se tiše zasmál a přistoupil ke mně o dalších pár kroků blíž.

   „Čekal jsem dlouho, ale už budeš jen můj, kocourku.“ Zatrnulo ve mně. I kdybych nepoznal hlas, to slovo… oslovení… to mě provázelo mými nočními můrami ještě pořád, celých těch pět let. Kocourku. Polkl jsem.

   „Victor,“ hlesl jsem tiše. Muž se znovu tiše zasmál a sundal kapuci.

   „Výborně, rád tě zase vidím… Chrisi,“ usmál se a přejel mi rukou po tváři. Bezděčně jsem se otřásl a ucukl, ten lesk v jeho očích, ten se mi ani trochu nelíbil.

   „Co chceš,“ zašeptal jsem a nedokázal potlačit třas hlasu.

   „To, co před pěti lety, tebe, kocourku,“ prohlížel si mě a hladil mou tvář. Odstrčil jsem jeho ruku a několik kroků od něj odstoupil.

   „To ty jsi psal ty sms, ty jsi mi dal drogu do pití a vzkaz do kapsy kalhot.“ Jen se zasmál.

   „Ano a taky jsem se pokusil zabít Rodrigueze a kvůli tobě zabil všechny ty prostituty a prostitutky. Jen odpad ulice, oproti vám… oproti tobě, kocourku.“ Zalapal jsem po dechu.

   „Zvláštní, myslel jsem, že na to přijdeš dřív, na mou identitu. Ale nevadí, konečně tě mám a už tě nikdy nepustím,“ přejel si jazykem po rtech. „Najez se, budeš potřebovat energii,“ roztáhl se mu na rtech široký škleb a ve mně jen zatrnulo. Ztuhl jsem a jen hleděl, jak odchází. Teprve po dobrých pěti minutách jsem se svezl k zemi, zavřel oči a pokusil se všechno zhluboka rozdýchat. Snažil jsem se přesvědčit, že všechno je jen zlý sen, ale nebyl. Tohle byla skutečnost. Victor byl zpět, propustili ho z vězení, ani jsem si neuvědomil, že už uplynulo pět let od doby, co ho zatkli. Skoro jsem zapomněl, ale teď mi ty vzpomínky vyvstaly na mysli daleko živěji, než předtím. 

   Seděl jsem na zemi a třásl jsem se. Victor byl jediný, z koho jsem měl kdy takový strach. Děsil mě od samého počátku, kdy jsem přišel do Triplu, bál jsem se ho, bál jsem se, co se mnou chce dělat. Změnil se, už nevypadal, že mu jde jen o ukojení své potřeby, teď vypadal jako šílenec.

   Netušil jsem, kde jsem, jestli mě někdo hledá, ale pokud to Victor dotáhl až sem, aniž by ho někdo z něčeho podezříval, tušil jsem, že tohle pro mě dobře nedopadne.

***

(Victor)

   Vstoupil jsem do svého pokoje a posadil se do křesla. Přitáhl jsem si k sobě skleničku vína, upil a jen se rozhlédl po stěnách. Všude visely fotografie, Chrisovy fotografie. Ať už ty, co měl v Triple nabídce na internetu nebo ty, které jsem vyfotil já, když jsem ho sledoval.

   Byl jsem zamilovaný, ne… to nebylo to pravé slovo, byl jsem posedlý černovlasým mladíkem. Už víc jak pět let jsem nedokázal myslet na nic jiného než na něj. Představoval jsem si, až ho znovu dostanu, až mi bude znovu patřit, až si ho znovu vezmu.

   Na ústech se mi roztáhl lehký úsměv. Už dnes… dnes je ten pravý den, kdy tě znovu dostanu, kocourku. Budeš patřit jen mě, dnes a navždy.

   S úsměvem jsem si dlaní přejel po svém klínu, i když jsem ho ve vězení vrážel do mladého, krásného a bezbranného masa, nebylo to ono. Nebyl to černovlasý mladík, nebyl to můj kocourek. Ale to čekání se vyplatilo. Sice mě trochu mrzelo, že se mi nepovedlo zabít toho kreténa Rodrigueze, ale na toho taky dojde. Ale teď… dnes jsem měl na programu něco jiného. Už jsem to nedokázal déle vydržet, potřeboval jsem černovláska, byl moje droga a já se jí nikdy nevzdám.

29. kapitola

18+
násilí a nedobrovolný sex

(Chris)

   Trhl jsem sebou, když se dveře pokoje otevřely. Oslepilo mě světlo z chodby, ale i tak jsem viděl obrys postavy.

   Victor ke mně pomalu přešel a přičapl si. Ucukl jsem, když vztáhl ruku k mé tváři, ale stejně dosáhl svého. Hrubě mi ruku zapletl do vlasů a trhl mou hlavou ke svým rtům. Byl jsem strnulý strachy, nikdy jsem se tak nebál, nikdy. Kousl jsem se do rtu, když mi sjel jazykem na krk, který začal ožužlávat a kousat. Nikdy jsem to neměl rád a tohle mi přišlo ještě odpornější než kdy dřív.

   „Jsi moje droga, nedokážu bez tebe být ani vteřinu,“ šeptal mi do ucha, čímž mě roztřásl ještě víc.

   „Victore… prosím,“ zašeptal jsem. „Prosím, nech mě být.“ Zabořil svou hlavu do mého ramena a zhluboka vydechl.

   „Nemůžu, Chrisi, já nemůžu,“ zakroutil hlavou a sjel rukama k mým kalhotám. Třas mého těla se ještě zvýšil, nedokázal jsem to zastavit. Chtěl jsem vypnout, jako při sexu se svými zákazníky, nechtěl jsem myslet na nic, ale nešlo to. Měl jsem sevřený žaludek a tak neskutečný strach, že jsem všechno vnímal ještě intenzivněji než kdy dřív.

   Byl rychlý a se svlékáním se moc nerozpakoval, takže mě zakrátko po celém těle ovanul chladný vzduch.

   „Victore…“ zašeptal jsem. Doufal jsem, že třeba přestane, že mě nechá jít, ale to bych nejspíš všechno viděl moc růžově. Vraždil kvůli mně, vraždil! Teď, když už je u konce svého plánu, mě nenechá odejít, tím jsem si byl jistý.

   Trhl jsem sebou, když něco zachřestilo. Byly to řetězy a jen pohled na ně byl děsivý, ale rozhýbal mě. Začal jsem se bránit, nechtěl jsem, vážně jsem nechtěl! Trhal jsem sebou, ale byl silnější. Obratně mi do kožených pout svázal nohy, ruce a na krk mi připevnil kožený obojek. Všechno bylo přidělané k řetězům. Byl jsem teď jako loutka, se kterou si může dělat, co chce.

   „Musí to být, kocourku, déle už čekat nevydržím,“ podíval se mi do očí a zvedl mě na nohy. První jsem skončil skoro na zemi, jak se mi třásly, ale ohlídal si mě. Jako poslušný pejsek na vodítku jsem ho nahý následoval z místnosti do jiné, ještě děsivější než té první. Polkl jsem, když jsem uviděl ´houpačku´, nikdy jsem ji nepoužil, připadalo mi to nechutné, ale dřívější kluci z dvojky ano.

   Donutil mě na ni lehnout a nohy i ruce mi připoutal k řetězům, které ji držely. Bylo to tak ponižující, nohy jsem měl od sebe, jako bych někoho přímo vyzýval ošukej mě! Pouta na rukách se mi zařezávala do zápěstí, jak jsem je měl pevně utažená a zvednutá vzhůru.

   Zavřel jsem oči a pokoušel se zadržet slzy, nemohl jsem brečet, nechtěl jsem se až tak ponížit.

   Trhl jsem sebou, když mi po dírce přejel prsty.

   „Victore, prosím, přestaň,“ zkusil jsem to ještě. Když jsem ale zahlédl jeho svítící oči, věděl jsem, že to nemá cenu. Nepodařilo se mi zadržet vzlyk, a když jsem zahlédl minimálně dvě kamery, které svítily v režimu nahrávání, udělalo se mi ještě víc zle.

   Zděšeně jsem zalapal po dechu, když jsem ucítil, jak mi něco strčil do zadku a najednou mi tam něco začalo téct. Hned jsem pochopil, co to je. Teplá voda – klystýr. Roztřásl jsem se děsem, protože to nebylo ani trochu příjemné a to byl teprve začátek.

   Ztěžka jsem oddechoval, věděl jsem, že to není nic příjemného, v Triplu jsem se sám čistil, ale to bylo něco jiného, Tohle bylo odporné…

   Byl jsem tak ponížený! Tak neskutečně ponížený, když nějakou dobu po vyndání hadičky ze mě všechno vyletělo. Cítil jsem, jak mě Victor čistí a něco si k tomu brouká, tušil jsem, že to nejhorší teprve přijde.

   Najednou ale odešel a nechal mě tam samotného. Zavěšeného na oné děsivé houpačce, poníženého a k smrti vyděšeného.

   Netušil jsem, za jak dlouho se vrátil. Byl jsem dezorientovaný v čase, netušil jsem ani, jestli je den nebo noc, nevěděl jsem nic.

   „Už nevydržím déle čekat, kocourku,“ ozval se ode dveří hlas. Stiskl jsem víčka pevně k sobě, kousl jsem se do rtu a čekal. Nemohl jsem dělat nic jiného, jen držet jako nějaká nafukovací panna.

   Jeho ruce jsem cítil snad všude. Měl je mastné od gelu a přejížděl jimi hlavně po mém pozadí. Broukal si k tomu nějakou písničku, jako by tohle byla jen denní rutina a abych pravdu řekl, děsil jsem se toho, že tohle denní rutinou zůstane.

   Cuknul jsem sebou, když jsem v sobě ucítil jeho prst a hned na to další. Vytahoval je a strkal je do mě ne právě v pomalém a šetrném tempu. Cítil jsem, když ve mně zmizel jeho třetí prst a bolestní jsem sykl, když tam bez zbytečných cavyků narval i čtvrtý.

   Chvilku si jen tak hrál, než do mě najednou vrazil ne právě malý umělý penis. Tiše jsem zasténal bolestí, na něco takového jsem nebyl absolutně připravený. Ano, sice jsem míval zákazníky někdy i bez přípravy, ale teď… nedokázal jsem se uvolnit, celý jsem byl ztuhlý a stažený strachy.

   Kousl jsem se do rtu a pevně zavřel oči, ze kterých měly tendenci téct slzy bolesti a ponížení. Nedokázalo mě to vzrušit, ani když se mi prsty pokoušel dráždit prostatu, necítil jsem slast, tentokrát jsem necítil příjemné vibrace rozechvívající mé tělo. Mou mysl zahlcovaly jen vzpomínky a myšlenky na to, co bude dál.

   Netuším, jak dlouho si hrál, cítil jsem v sobě i anální kuličky a i když už jsem je v sobě párkrát měl a obvykle… se mi to docela líbilo, dnes ne. Jen jsem tiše kňučel bolestí, byl jsem napjatý, a když to do mě rval… bolelo to, hodně to bolelo.

   „Zlobivý chlapeček, moc zlobivý, stačí se uvolnit, kocourku a taky si to užiješ,“ šeptal a hladil mě rukama po celém těle. Jen jsem k sobě pevně tiskl oči a kousal se do rtu tak silně, až jsem v ústech zakrátko ucítil ocelovou pachuť krve.

   Otřásl jsem se znechucením, když jsem ucítil, jak se o mě otírá svým klínem. Věděl jsem, co přijde… a taky to přišlo. Z oka mi utekla další slza, když se do mě najednou zasunul celou délkou a okamžitě začal přirážet. Bylo to stejné jako před pěti lety, vlastně ne… tohle bylo horší, daleko horší, protože jsem tušil, že to jen tak neskončí. Že tohle nebude jednou či dvakrát, když mě má… a nikdo o nás neví… tohle bude denně.

   Bylo mi ze sebe zle, přál jsem si, abych se nikdy nenarodil. Abych tohle nemusel zažívat, protože pokud jsem si tehdy v baru myslel, že Damon zatloukl poslední hřebíček do mé rakve, nebyla to pravda. Teprve tohle byl poslední hřeb a bolel víc než všechny ostatní před ním.

   Netušil jsem, jak dlouho to všechno trvalo, připadalo mi to jako věčnost, než do mě vyvrcholil a potom se ještě pokusil mě vzrušit, což se mu stejně nepodařilo, cítil jsem jen bolest a ponížení jako nikdy předtím.

   Sundal mě z houpačky. Pootevřel jsem oči, když mě položil na zem a přejel rukou po tváři.

   „Prosím…“ zašeptal jsem. Jen se usmál a začal se rty dotýkat mé tváře, přitom broukal opět nějakou písničku. Znovu jsem vzlykl. Teď mi víc než kdy dřív připomínal šílence.

   „Jsi moje droga, nikdy se tě nedokážu vzdát, nikdy…“ šeptal. Po těchto slovech jsem se roztřásl po celém těle a následně mu v náručí zcela ochabl, vzdal to. Zavřel jsem oči, ale ani to nezabránilo slzám, aby stékaly. Po tak dlouhé době jsem znovu brečel. Slzy si brázdily cestu přes mé líce, na kterých mi je začal Viktor slízávat a šeptal mi ani nevím co. Už jsem nedokázal vnímat, co říká… a asi jsem ani nechtěl.

   Nakonec mě vzal do náruče a odnesl zpět do pokoje. Nebyl jsem schopen se ani postavit na nohy, natož jít. Byl jsem mimo a vlastně jsem ani vnímat nechtěl, jediné, co jsem si přál, bylo umřít.

   Stočil jsem se na posteli do klubíčka a objal si kolena. Snažil jsem se klidně dýchat, aspoň na chvilku se vymanit z děsivých vzpomínek a ještě děsivějších myšlenek na další dny. Nechtěl jsem, raději jsem si přál smrt. Jak já teď Damona nenáviděl, že mi tenkrát nedovolil vykrvácet, jak jsem nenáviděl osud, že tenkrát na dálnici, když do nás vrazil kamion, že jsem nechcípl. Tolik jsem si přál být teď mrtvý, tak strašně moc…

   Zabalil jsem se do deky, ale třas mého těla se nezmírnil, protože to nebyla zima, která mnou prostupovala, ale děs.

   Znovu jsem se kousl do rtu a přistihl jsem se při myšlence na Alexe. Byl to policajt a já si najednou tolik přál, aby přišel na to, kdo je vrah, aby přišel na to, že je to Viktor a našel mě.

   „Alexi…“ zašeptal jsem a tiše vzlykl. „Prosím, pomoz mi…“

***

(Victor)

   Se spokojeným úsměvem jsem se posadil do křesla a nalil si další sklenku vína. Rudé jako krev, rudé jako černovláskovy rty. Upil jsem a zadíval se na stěnu plnou fotografií. Byl dokonalý, každá křivka jeho těla, každý pohyb v jeho tváři, každá slza, která mu dnes stekla, všechno…

   Spokojeně jsem se opřel a zavřel oči. Byl můj, jen můj… opět. Už si tě nenechám vzít kocourku, jsi moje všechno a nakonec si to taky začneš užívat, uvidíš. Naše dny nejsou ani zdaleka u konce a bude to jen lepší… uvidíš.

   Spokojeně jsem si zapálil cigaretu a pustil dnešní záznamy. Jen jsem se usmíval, když jsem se díval na to, co jsem ještě před pár chvílemi dělal s mým kocourkem, vzrušovalo mě to, ten kluk mě vzrušoval.

   Natáhl jsem se k počítači, video trochu sestříhal a s úšklebkem odeslal. Chtěl jsem, aby kluci z Triplu věděli, s kým jejich miláček je. Kdo na něj nikdy nezapomněl. Neměl jsem strach, že by mě našli, neměli tam nic, žádné vodítko a nikdo netušil, kde jsem. Nikdo.

30. kapitola

(Alex)

   Seděl jsem v kanceláři a pokoušel se překonat bolest hlavy. Připadal jsem si tak na nic! Netušil jsem, kdo zavraždil ty prostituty, netušil jsem, kde je Chris! Nevěděl jsem absolutně nic!

   Znechuceně jsem sáhl po mobilu, který se rozdrnčel a bez pozdravu si ho přidržel u ucha, doufal jsem, že to volajícího odradí. Neodradilo.

   „Alexi?“ Cukl jsem sebou, byl to Zachary.

   „Nic nemám, sakra,“ zavrčel jsem a složil se na stůl.

   „Ale my ano. Přijeď prosím, hned,“ řekl jen a položil to. Nevěřícně jsem zíral na mobil a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo, jestli mi doopravdy volal Zachary, že něco mají. Musel jsem si vyhledat dokonce poslední hovory, abych se ujistil, že mi volal. Když se mi to potvrdilo, vystřelil jsem z křesla a málem se přerazil o rohožku u dveří, jak jsem pospíchal k autu.

   V Triplu jsem byl do deseti minut. Všichni kluci seděli ve společence a tvářili se zvláštně.

   „Co se stalo?“

   „Přišlo nám video,“ začal Zach pomalu. „Je na něm Chris.“ Přešel jsem k notebooku, okolo kterého byli slezlí, a zadíval se na obrazovku. Jakmile video spustili, několik kluků se vzdálilo. První jsem moc nechápal proč, ale po chvíli jsem pochopil.

   Viděl jsem nějakou místnosti. Nebyla v ní okna, jen umělé tlumené osvětlení. Chvilku jsem zkoumal nějakou kůži zavěšenou ze stropu, ale než jsem mohl přijít na to, co to je, vešel do záběru muž, který na řetězech téměř dotáhl nahého kluka – Chrise. Položil ho na tu věc a připoutal. Polkl jsem, něco mi říkalo, že tohle se mi nebude líbit. Už sám fakt, že Chris má svázané nohy vyzývavě rozevřené a ruce přivázané nahoru, se mi doopravdy nelíbil.

   Úhel pohledu se změnil a my mohli vidět chlapa, jak prsty přejíždí po chlapcově otvoru.

   „Victore, prosím, přestaň.“ Stálo mě hodně sil rozumět té větě, ale povedlo se mi to.

   „On ho zná?“ přivřel jsem oči. Zachary němě přikývl. Zamračil jsem se, když jsem sledoval, jak mu muž něco strčil do zadku, nějakou hadičku.

   „Co to…“

   „Klystýr, věř mi, že tohle nechceš vidět,“ zamumlal Zach a video zrychlil. Bledl jsem, když jsem to viděl, byť zrychleně. Začínalo mi být zle a to jsem byl jen pozorovatel.

   Na nějakou chvíli Chris osaměl. Viděl jsem, jak se třese, jeho tvář byla stažená ponížením a hanbou.

   „Už nevydržím déle čekat, Chrisi,“ ozvalo se a muž znovu vstoupil do záběru. Znovu chlapci začal přejíždět prstem po otvoru a najednou do něj začal strkat prsty. I laik by poznal, že na něco takového není dostatečně připravený, což nám potvrdilo i jeho bolestné syknutí. Odvrátil jsem se, nechtěl jsem se na to dívat, ale mohlo tam být něco, co by nás mohlo posunout blíž k nalezení Chrise.

   Znovu jsem se zadíval na video a zblednul jsem ještě víc. Přejel mi mráz po zádech, když černovlásek hekl bolestí a napnul se. Toho chlapa to ale absolutně nezajímalo a strkal mu to… tu věc do otvoru a ne právě jemně. Téměř zhypnotizovaně jsem sledoval několik slz, které stekly po Chrisově tváři. Ne, teď už jsem v něm neviděl vraha ani trochu, jen bezmocného kluka, jen… další oběť?

   „Už jste to viděli?“ otočil jsem se na Zacharyho.

   „Ne celé, jen začátek a konec.“

   „Žije?“

   „Ano. Victor ho nenechá zemřít, na to je až přespříliš šílený a až moc riskoval.“

   „Znáte toho chlapa?“ otočil jsem se na kluky překvapeně, přesto jsem nedokázal přestat vnímat tiché bolestné steny.

   „Jo… Jmenuje se Victor Spiner, pracoval tu před pěti lety. To on Chrise několikrát znásilnil, když tu byl nový. Přišlo se na to a na pět let ho poslali do vězení. Kvůli němu, kvůli strachu z něj si Chris sáhl na život.“ 

   Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem vystartoval k Rickovi do kanceláře.

   „Co to…!“ rozzuřeně se postavil a vyrazil za mnou.

   „Potřebuju hned složku Victora Spinera,“ začal jsem zkoumat názvy šanonů.

   „Cože? Co…“

   „Ricku, dej mu ji,“ vešel dovnitř Zachary. Muž se zamračil, ale přistoupil k šanonům v poličkách. Nakonec jeden vytáhl a podal mi z nich jednu složku. Nečekal jsem na dovolení, posadil jsem se do křesla a začal v ní listovat.

   Naštvaně jsem zavrčel, když jsem žádnou adresu ve složkách nenašel. Přesto jsem vytáhnul mobil a vytočil číslo jedné spolupracovnice.

   „Jenno, potřebuju tvoji pomoc.“

   „Jasný, proč bys mi jinak volal.“

   „Nech si ten sarkasmus,“ zavrčel jsem podrážděně. „Najdi mi v databázi Victora Spinera. Je mu… dvacet osm,“ řekl jsem s pohledem na složce.

   „Moment, už to hledám,“ oznámila mi, zatímco jsem si prohlížel fotku toho chlapa. „Mám to. Victor Spiner, dvacet osm let, před nedávnem propuštěn z vězení za několikanásobné znásilnění. Má pár dalších prohřešků, bral drogy a má na svědomí menší loupeže.“

   „Jo, to bude on. Potřebuju jeho adresu.“

   „Vydrž…“ Nervózně jsem klepal prsty do opěradla židle a v duchu popoháněl Jennu, aby si pospíšila.

   „Mám tu jednu, kterou zadal při odchodu z vězení.“

   „Dobře. Nadiktuj mi ji.“ Poslechla a já si ji zaznačil na kousek papíru. „Díky,“ položil jsem a vstal.

   „Alexi?“ zadržel mě Zacharyho hlas, když už jsem si to mířil ke dveřím, otočil jsem se.

   „Zkusím něco zjistit, najít Chrise.“ Zadíval se na mě a přikývl. Věřil mi a já podruhé jeho víru nehodlal zklamat. Zachary byl dobrý kluk. Kývl jsem a spěšně odešel. Musel jsem černovláska najít, musel.

   Nasedl jsem do auta a zavolal Deanovi, aby se se mnou sešel na oné adrese. Jo, měl jsem teď sice řešit případ londýnského vraha, ale Chris byl… byl důležitější. A já kašlal na to, co mi řekne můj nadřízený, až se to dozví.

   Porušil jsem snad všechny silniční předpisy a to jsem normálně jezdil prosím hodně opatrně, ale momentálně mě to vůbec nesralo. Přesto, když jsem přijel před menší dům, Dean už tam stál. Neřekl jsem mu nic, proč tam jsme, za kým jdeme… já sám to nevěděl, hledal jsem Victora, hledal jsem toho hajzla, co Chrise zneužíval, co mu možná právě teď zase ubližoval.

   Přešel jsem ke dveřím a zadíval se na sotva čitelnou jmenovku majitelů – Spinerovi. Neváhal jsem, hned jsem stiskl zvonek, který se rozdrnčel domem.

   Dlouhou dobu se nic nedělo, než mi na malou škvírku otevřela dveře menší stará paní.

   „Přejete si?“ Ihned jsem vytáhl služební průkaz a ukázal ho ženě.

   „Edwards, londýnská policie. Hledám Victora Spinera.“

   „Provedl snad něco?“

   „Je tady? Pustíte mě dál?“

   „Victor už tady dlouho nebydlí,“ zakroutila hlavou a chtěla zavřít dveře.

   „Tak mi možná poradíte vy. Prosím, je to důležité.“ Dean vedle mě mlčky stál, absolutně netušil, o co se jedná, jen jsem mu řekl, že hledám jednoho chlapa.
   Žena mě dlouhou chvíli skenovala pohledem svých šedých očí, ale nakonec nás vpustila dovnitř.

   Odmítl jsem kafe, čaj a všechno a ani Deanovi jsem nedovolil si nic dát, potřeboval jsem informace a to co nejrychleji.

   „Takže… proč hledáte mého syna?“ Syn? Jen jsem se nadechl.

   „Unesl jednoho mladíka,“ odpověděl jsem prostě, moc se mi nechtělo vytahovat tu, co s Chrisem provádí, to až jako poslední možnost.

   „Vyloučeno, Vicky by nikdy nic takového neudělal,“ rázně začala vrtět hlavou. Okamžitě mi bylo jasné, že jen nechce, aby to byla pravda. Něco tu bylo, něco ohledně Victora a já prostě musel zjistit co.

   „Je to možné, paní Spinerová. Potřebuji vědět, kde se váš syn teď nachází nebo kde by se mohl nacházet.“ Mluvil jsem klidně, ale ve skutečnosti jsem ani trochu klidný nebyl. A určitě ne potom, co se drobná žena uzavřela do sebe, že o něm nic neví, že ho dlouhou dobu neviděla a že její Vicky by určitě nic takového neudělal.

   „Paní Spinerová, ten chlapec nic neudělal a váš syn mu chce ublížit. Musím je najít dřív, než bude pozdě,“ řekl jsem tiše. Žena jen znovu zakroutila hlavou.

   „Já o něm nic nevím. Jsou to roky, co jsem ho viděla naposled,“ zašeptala a já věděl, že tentokrát nejspíš mluví pravdu. Netuší, kde je. Jen jsem přikývl a vstal.

   „Kdybyste si vzpomněla na něco… cokoliv, co by nám mohlo pomoci, zavolejte mi,“ položil jsem na stůl svou vizitku a s Deanem zamířil ke dveřím.

   Venku se do mě hned pustil, cože to mělo znamenat. Jo, měl právo se ptát, únosy nebyly mojí parketou, tou byly vraždy, ale Chris… bylo to něco jiného, troufal jsem si říct, že osobního.

   Zamračeně jsem mu odsekl, že mu to teď vysvětlovat nebudu a vyrazil ke svému autu. Byl jsem naštvaný. Zase jsem byl na začátku, netušil jsem, kde Chrise hledat.

   Už jsem chtěl nastoupit, když jsem si všiml, jak z domu vyběhla mladší žena a utíkala naším směrem. Byla mladá, mohla mít něco okolo dvaceti. Počkal jsem, dokud nepřiběhla až ke mně a ostražitě se nerozhlédla okolo.

   „Vy… hledáte Victora?“ šeptla, jakoby se bála, že ji někdo uslyší.

   „Ano, vy o něm něco víte?“ Mou otázku zcela ignorovala.

   „Unesl nějakého kluka?“ Znovu jsem přikývl a lehce se zamračil, co byla zač? A proč mi prostě neřekla, jestli o něm něco ví. Nervózně se kousla do rtu a znovu se rozhlédla okolo.

   „Za hodinu… v hospodě U Lišky,“ špitla a tak rychle jak se zjevila i zmizela.