Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. -10. kapitola DA

17. 7. 2020

6. kapitola

 

(Alex)

   Hlavu jsem měl narvanou informacemi. Prošel jsem několik dalších složek se jmény, ale ani jeden z těch kluků mi nepřipadal jako potenciální vrah. Už jen proto, že nemohli opouštět Triple, jak se jim zachtělo, nikdo až na Chrise. Občas sice některý z nich odešel, ale když jsem se díval do záznamů (ano, i takovéhle kraviny se zaznamenávaly), nikdo nebyl pryč v době vražd a pokud byl už v době nějaké vraždy, s časem jiných to nesouhlasilo. Příchody a odchody Chrise se nikam neznačily, museli by mu totiž vést vlastní zápisovou knížku.

   „Nazdar, kam se řítíš!“ objevil se naproti mě Cole.

   „Co já vím, do pokoje nebo tam někam,“ pokrčil jsem rameny.

   „Změna plánu, jdeš s námi,“ vzal mě pod paží a táhl sebou ven. Nemělo cenu se bránit, navíc jsme určitě mířili k bazénu a abych řekl pravdu, třeba se mi podaří ve vodě něco vymyslet.

   Pozdě jsem si uvědomil, že nemám plavky a jsem oblečený. Zjistil jsem to ve chvíli, když mě ztraceného v myšlenkách na případ strčili do vody.

   Prskal jsem vodu a naštvaně si měřil tlemící se kluky.

   „Vtipné,“ zavrčel jsem a na chvíli se potopil pod vodu. Byla studená, takže dokázala alespoň trochu ochladit můj případem zavařený mozek. Chvilkami jsem měl pocit, že ho nezvládnu, ale když jsem sledoval Christophera, věděl jsem, že řešení mám na dosah ruky, musel jsem jen počkat na jeho uklouznutí.

***

   „Kde je Leďák? Neviděl jsem ho od rána,“ ušklíbl se Cole při večeři.

   „Před obědem odešel a ještě se nevrátil, pokud vím,“ pokrčilo rameny jedno z dvojčat. Zaujalo mě to, kdepak asi mohl být. Vybíral si snad další potencionální oběť?

   „Nelíbí se mi, že se vrací tak pozdě,“ zabručel Zachary spíš pro sebe.

   „Je to jeho věc, víš, že si poradit nenechá,“ ušklíbl se Cole.

   „Někdo tam venku vraždí prostituty, sakra! Já nechci, aby byl Chris další v pořadí,“ vyjel vztekle.

   „Komu by chyběl,“ odfrkl si jeden z kluků. Nestihl jsem ani zaregistrovat který.

   „Neznáte ho, tak ho nechte na pokoji,“ zavrčel na nás Elijah a naštvaně odešel. Jo, to mrně toho o našem Ledovém princi vědělo nejspíš nejvíc, bohužel jsem za ním nemohl jít a říct mu, ať to všechno vyklopí. Nemohl jsem si dovolit riskovat, že by mě někomu odhalil, že by mě odhalil Christopherovi.

   Od večeře jsem odešel dřív než ostatní. Nikdy jsem nebyl kdovíjaký žrout a taky jsem chtěl být chvíli bez hlučící kulisy tripláků.

   Zarazil jsem se, když jsem spatřil pootevřené dveře Chrisova pokoje. Tohle možná byla správná příležitost prozkoumat nepřátelské území. Nikde nikdo nebyl a hlavně nikde nebyl Chris.

   Strčil jsem do dveří, které se nehlučně otevřely a vklouzl dovnitř. Byl to hezký pokoj. Nebyl sice tak prostorný, jako ostatní, ale pro jednu osobu to stačilo.

   Měl jen jednu místnost, kde byla postel, stůl, skříň na oblečení, několik poliček s knihami, křeslo a také malou koupelnu, jak jsem si rychle všiml.

   Na stole byl notebook a byl první věcí, ke které jsem zamířil. Pokusil jsem se ho rozjet, ale zadrhl jsem se, když po mně chtěl heslo. Jo, Ledové princátko nejspíš nikomu nevěřilo nebo něco skrývalo. Věděl jsem, že nemám čas na zkoušení hesla, na které bych nejspíš ani nepřišel, proto jsem notebook vypnul a rozhlédl se po pokoji.

   Ani nevím, co mě tak zaujalo na poličce s knihami. Byly tam knihy od nejrůznějších autorů. Od historických přes fantasy, thrillery až po sci-fi. Docela zajímavý výběr, jak jsem rychle zhodnotil. Nejvíc mě ale zaujala kniha, která ležela na ostatních. Vlastně to nebyla kniha, ale album. Se zájmem jsem ho otevřel na první straně, třeba bych se o tom klukovi mohl něco dozvědět.

   Na první fotce byl rozesmátý sotva patnáctiletý kluk v objetí příjemné usměvavé ženy, nejspíš jeho matky. Ušklíbl jsem se, maminka nejspíš není nadšená, čím její synáček je. Na další fotce byla skupina nějakých lidí. Všichni měli stejné oblečení a na krku medaile. Pod tím stálo ´Taneční skupina Once rok 2002´. Takže chlapec tančil? Není se čemu divit, že je v tom tak dobrý. Na několika stránkách byly fotky nejspíš z různých tanečních soutěží. Občas byla skupina zabraná v pohybu a na pár fotkách stála vedle rozzářeného černovláska ona usměvavá žena. A pak přišel skok.

   Opět to byla společná fotka, ale nebyla to taneční skupina, nýbrž triplová. Chris se sice usmíval, ale v očích měl náznak stínu. Mačkalo se na něj dalších šest kluků, ze kterých jsem poznal jen Zacha a vedoucího Triplu – Ricka Cohena. Taky tu snad pracoval?

   Další fotka byla opět společná. Spodní nápis hlásal: ´Taneční skupina Club6 rok 2005´ pod tím bylo menším písmem napsáno: ´Vedoucí – Susan a Chris´. Takže dokonce vedl taneční skupinu?

   Se zájmem jsem přivřel oči nad další fotkou. Byl na ní černovlásek s nějakým mužem. Měl sice přísný pohled, ale usmíval se. Držel Chrise za pas a tiskl si ho k sobě. Na další fotce byl stejný pár a na další opět. Na všech se oba dva smáli a vypadali šťastně.

   Zvedl jsem obočí nad další fotkou, kde se líbali. A pak… ta fotka mi vyrazila dech. Bylo to auto… vlastně to, co z něj zbylo, vrak auta. Ani jsem nepoznal, co to bylo za značku a abych pravdu řekl, jestli tohle řidič přežil, tak při něm snad stáli všichni svatí.

   Na poslední straně byly dvě fotky Chrise, které měl v ´katalogu´, jak jsem si všiml. Na jedné seděl v křesle s pokrčenýma nohama jen v kalhotách a hlavu měl mírně sklopenou. Na druhé fotce ležel v křesle opět jen v kalhotách, levou ruku měl přehozenou přes hruď a samozřejmě ani na jedné z těchto dvou fotek mu nechyběl odměřený výraz.

   „Co tu děláš,“ ozvalo se za mnou zavrčení. Trhl jsem sebou a otočil se. Překvapeně jsem zvedl obočí, když jsem spatřil Chrise, ze kterého kapala voda. Nejspíš venku, kde se hodně rozpršelo, dobře zmokl.

   „Díval jsem se, co tu máš za knížky,“ plácnul jsem první blbost, která mě napadla.

   „Jasně, to ti tak budu věřit,“ zavrčel, vytrhl mi album z ruky a hodil ho na postel. „Dám ti jednu dobrou radu, Alexi. Přestaň se o mě zajímat, přestaň se mi motat pod nohy a budeme spolu vycházet, je ti to jasné?“ zasyčel mi z blízka do obličeje.

   „Naprosto. Nenechám se nikým zastrašit, ani tebou,“ ušklíbl jsem se a odešel.

***

(Chris)

   Naštvaně jsem se za ním díval. Jen on mě dokázal tak vytočit! Sakra, proč se o mě tak zajímá?

   Svlékl jsem ze sebe mokré oblečení a šel jsem se trochu ohřát do sprchy. Za chvilku jsem měl mít zákazníka a abych řekl pravdu, neměl jsem na něj vůbec náladu. Naštěstí to byl ten typ spíše sledovací. Stačilo mu, když jsem se před ním sám udělal s občasnou nápomocí nějaké hračky, takže jsem počítal s tím, že ho budu mít do hodiny z krku.

   Opřel jsem se o stěnu ve sprše. Opět mi myšlenky sklouzly k Alexovi. Co po mně chtěl! Jeho pohled jsem na sobě cítil tak intenzivně a vadilo mi to. Hodně mi to vadilo, možná proto mě dokázal těmi svými řečičkami tak vytočit.

   Když jsem vyšel z koupelny, spatřil jsem na posteli ono album, které jsem mu vytrhl z ruky. Nebylo v něm moc fotek, ale byly to fotky plné vzpomínek. Některé radostných, jiné méně.

   Přešel jsem k němu a otevřel ho na náhodné straně. Dlouho jsem si ho neprohlížel. Zarazil jsem se při pohledu na společnou fotku s kluky z mé ´bývalé´ skupiny. Už dávno se skupiny zrušily, vlastně od doby, co je vedoucím Rick.

   Sledoval jsem veselé obličeje kluků. Nejspíš nikdo z nás netušil, jak tohle všechno dopadne.

   Úplně vlevo nahoře stál Clark. Pamatoval jsem si jeho úsměv, který dostával do kolen ženy v jakémkoliv věku a většinu mužů. Pamatoval jsem si jeho příběh, proč přišel do Triplu. Bylo to po tom, co ho dostaly hrací automaty a on se zadlužil. Svým platem měl pak splácet dluhy, ale to se nestalo. Nikdo z nás netušil, že tajně hrál dál, což se mu stalo osudným. Nedokázal dluhy splácet a někomu nejspíš vytekly nervy. Našli jsme ho mrtvého před Triplem s podřezaným hrdlem, kam ho nejspíš někdo vyhodil z auta.

   Vedle Clarka stál Rick. Ironicky jsem se ušklíbl, když jsem si uvědomil, kam to dotáhl. Na vedoucího bordelu. Přede dvěma lety to pan Cohen přestal zvládat. Měl a pořád má vážné zdravotní problémy. Proto to Rick byl nucen převzít.

   Vedle něj nestál nikdo jiný než Thomas. Když se stal Rick vedoucím, vykoupil ho. Teď myslím pracuje jako nějaký překladatel, nevím, dlouho jsem ho neviděl. Mají s Rickem nedaleko odtud byt, myslím.

   Vpravo od Toma stál Warren. Dokázal se vykoupit sám, odešel před rokem a dokonce se oženil s jednou svojí zákaznicí.

   Zleva ve druhé řadě stál vedle mě Mickey. Nakonec odjel s Jaimem do Španělska. Dlouho jsem o něm neslyšel nebo možná nechtěl slyšet, což bylo pravděpodobnější.

   Vpravo ode mě byl Zach. Jako jediný tu kromě mě (když nepočítám Ricka) zůstal.

   Z ostatních skupin toho taky moc nezbylo. Někteří už začali být hodně staří a vlastně jim nezbývalo nic jiného než odejít. Ale přicházeli nováčci a byli čím dál protivnější a zvědavější. Zavřel jsem naštvaně album. Nechtěl jsem vzpomínat, nenáviděl jsem vzpomínky.

   Vstal jsem, spěšně jsem se oblékl, prohrábl vlhké vlasy rukou a vyrazil za zákazníkem. Zamračil jsem se, když jsem ve společence s několika klukama uviděl Ricka.

   „Chrisi, chtěl jsem se zeptat…“

   „Nemám čas.“ No… možná jsem měl, ale neměl jsem chuť se s ním vybavovat.

   „Tak si ho budeš muset udělat!“ zamračil se a chytil mě za loket. Podíval jsem se na něj tak ledovým pohledem, že se raději podíval jinam než do mých očí. „Uklizečka říkala něco o rozbité zrcadlové stěně v koupelně pokoje 13.“

   „Zaplatím to, nemusíš si dělat starosti,“ zavrčel jsem a vyškubl se mu ze sevření.

   „Chrisi, jestli ti nějaký zákazník ubližuje, tak mi to řekni!“ Chladně jsem se rozesmál. Ubližovat? Ne, dělali jen to, za co měli zaplacené, šukali s děvkou.

   „Nestarej se do mých věcí, Ricku, dokážu se o sebe postarat. Už totiž nejsem ten malý hňup jako před pěti lety, rozumíš?“

   „Proč! Proč se chováš jako on? Jako ignorant, kterému je všechno jedno? Proč se chováš jako Damon!“ vyplivl jeho jméno znechuceně. Ztvrdl mi obličej.

   „Nikdy jsi ho neznal, tak si neber jeho jméno do huby, je to jen malá přátelská rada.“

   „Vůbec tě nepoznávám, Chrisi. Jsi sakra můj bratr, tak se ke mně přestaň chovat jako k někomu cizímu.“

   „Myslíš si, že když máme stejná příjmení, dělá to z nás rodinu?“ zavrčel jsem temně a přistoupil k němu blíž. „Něco ti řeknu, Ricku. Mě se před pěti lety nikdo neptal, jestli chci být součástí vaší rodiny, brali jste to jako hotovou věc, ale teď už ti konečně můžu říct pravdu. Nikdy to pro mě nic neznamenalo, nikdy.“

   „Co se to s tebou stalo,“ zakroutil hlavou. „Kéž by Damon Rodriguez nikdy neexistoval.“

   „Ricku!“ vyjekl Zach a postavil se. Nevšímal jsem si toho, varovně jsem o krok přistoupil blíž k Rickovi.

   „A víš co, Ricku, možná máš pravdu. Kéž by neexistoval, protože potom by se mi povedlo tohle!“ zvedl jsem do vzduchu zápěstí s klikatou jizvou a chladně rentgenovat ´bratříčkovu´ tvář zděšenou tím, co způsobil.

   „Chrisi…“ zašeptal omluvně. Sjel jsem ho opovržlivým pohledem a odešel.

 

7. kapitola

 

(Rick)

   „To jsi neměl říkat, Ricku,“ podíval se na mě Zachary vyčítavě. Zavřel jsem oči a přejel si rukou po tváři.

   „Já vím, ale on mě dokáže vždycky tak vytočit!“ rozhodil jsem ruce.

   „Možná se až moc snažíš pochopit jeho chování, víš, že to nemá rád. Nedovolí ti hrabat se v jeho soukromí.“

   „Nechci se hrabal v jeho soukromí, jen chci pochopit důvod jeho chování.“

   „Není to aspoň trochu očividné?“ zadíval se na mě zkoumavě. Chvíli jsem jeho pohled oplácel než jsem uhnul.

   „Možná jsem to neměl říkat, možná jsme v minulosti udělali spousty chyb, ale nedokážu jinak než nesnášet Damona,“ řekl jsem a otočil jsem se na patě. Těch pár kluků, co tam bylo, se tvářilo ještě zmateněji než jindy. Chrisova minulost byla prostě tabu. Nechtěl o ní mluvit a my to respektovali. Jediný, kdo o ní věděl, byl Elijah. Vlastně o Chrisovi věděl daleko víc věcí než já se Zachem dohromady.

   Jen co jsem vešel do své kanceláře, přestoupil jsem k baru a nalil si skleničku vodky, kterou jsem do sebe najednou kopl.

   „Dále,“ houkl jsem ke dveřím a nalil další dvě sklenky. Tušil jsem, že Alex přijde a bude chtít odpovědi, bohužel jsem musel odpovědět, chtěl jsem vyvrátit jeho teorii o tom, že Chris je vrahem, bohužel jsem netušil, zda se mi to povede po tom, co mu řeknu.

   Posadil jsem se za stůl a postavil před něj sklenici s vodkou.

   „Pane Cohene, četl jsem složky vašich členů a abych řekl pravdu, doopravdy podezírám jen jednoho.“

   „Chris, je mi to jasné,“ kývl jsem a znovu si usrkl. „Chci abyste věděl, že s ním sice nemám nejlepší vztahy a netuším kam chodí, co dělá, ale nevěřím, že to on vraždí v ulicích Londýna.“ Přikývl a upil ze své sklenice.

   „Potřebuji o něm vědět vše. Potřebuji vědět, jaký může být důvod jeho řádění. Co o něm víte?“ Povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu.

   „Něco už jste si o něm přečetl, něco už jste určitě slyšel. Triple je znám jako jedna velká drbárna,“ začal jsem pomalu. „Přišel sem v sedmnácti, jeho otec ho prodal, aby měl na chlast. Byl to tehdy malý vystrašený kluk, který netušil, jak se se svým osudem smířit. Postupně si začal zvykat a začal nám věřit a my zjistili, jak úžasný je to kluk.“ Zpražil jsem Alexe pohledem, když si pochybovačně odfrkl.

   „Začal znovu tančit, miloval tanec a jedné známé ho pomáhal vyučovat. Zdálo se, že se s tím docela vyrovnal, ale pak se něco změnilo. Začal se lekat při nenadálém pohybu, při doteku, netušili jsme, co se děje. A pak to přišlo… Pokusil se zabít a skoro se mu to podařilo. Na poslední chvíli ho zachránil Damon,“ zavrčel jsem to jméno.

   „Kdo to je?“ zeptal se. Bezděčně jsem sevřel ruce v pěst, nesnášel jsem ho. Věděl jsem, že Chrisovi nepřinese nic dobrého, že to nemůže dopadnout dobře a tohle bylo to nejhorší, co se mohlo stát.

   „Dý chodil tančit do toho studia, co Chris. Tam se seznámili a nakonec spolu… začali chodit. Pak se ale z Dýho vyklubal Damon Rodriguez.“ Všiml jsem si, jak policajt překvapeně zamrkal. „Nesouhlasil jsem s tím, ale nemohl jsem nic dělat. Chris ho miloval a dokonce to i vypadalo, že by přeci jen mohli být spolu, ale…“ Znovu jsem se napil a zadíval se na Alexe. „Damon ho vykoupil, ovšem krátce na to měli autonehodu. Oba byli v kritickém stavu, ale oba se z toho dostali. Chris je teď už téměř v pořádku, ale Damon ochrnul. Všechno dával za vinu Chrisovi a rozešel se s ním. Od té doby se z něj začalo stávat to, co je z něj teď.“

***

(Alex)

   Mlčky jsem sledoval muže před sebou a dával jsem si všechno dohromady. Ano, rodina Rodriguezova byla v Londýně hodně známá a i mimo něj. Dokonce jsem myslím i zaslechl před lety o nějaké nehodě, která se Damonovi stala, ale nikde to nebylo nijak rozvedené, takže nikdo nic nevěděl.

   Rodriguezové byli známí svou nenávistí k homosexuálům,  proto mě překvapilo, že Damon měl něco s Chrisem. Před očima se mi objevily ony fotografie, které jsem viděl v tom albu. Teprve teď jsem si toho muže přiřadil ke jménu.

   „Pokud to dobře chápu, Rodriguez jako odpůrce homosexuálů mu právě tohle předhodil?“

   „Ano, podle jeho slov, která tehdy slyšela snad celá nemocnice – kdyby děvku jako Chrise nikdy nepotkal, nestal by se z něj kripl.“ Mlčel jsem. Ano, Chris měl důvod ke svému chování, jestli Damona miloval a on ho takhle odkopl, je pochopitelné, že nesnáší prostitutky a prostituty.

   „Alexi…“ zvedl jsem pohled k Rickovi, který se na mě zkoumavě díval. „Nemáte důkazy, že to udělal. Já vážně nevěřím, že by byl něčeho takového schopen.“ Na jednu stranu měl pravdu, doopravdy jsem neměl důkazy, byly to jen dohady, ale na druhou stranu… mohl být schopný to udělat.

   „Děkuji,“ kývl jsem a vstal. Zamířil jsem rovnou do baru, kde už kluci nejspíš všechno chystali na večer. Musel jsem se dostat k Chrisovi blíž, ale netušil jsem jak. Bylo vidět, že mi nevěří ani slovo, zvlášť po tom, co mě načapal u sebe v pokoji. Tiše jsem zaklel, že jsem se nechal tak hloupě chytit.

   Dnes bylo v baru docela poklidno, přesto jsem zpozoroval docela dost chlapů, kteří se rozhlíželi, jakoby někoho hledali. Bylo zbytečné hádat koho, jelikož všechny pohledy se na černovláska upřely, když vešel a zamířil k baru.

   „Umíš kávu?“ houkl na mě, jelikož Zachary byl někde ve skladu a nadával jak dlaždič, protože nemohl najít bourbon.

   „Pěkně hnusnou, ale můžeš si ji uvařit sám,“ založil jsem si ruce na prsou.

   „Pokud mi do ní nepřidáš arzenik, třeba to přežiju,“ ušklíbl se a zapálil si cigaretu.

   „Lákavá nabídka, bohužel tu mám jen jed na krysy, ale třeba bude stačit.“

   „Tak to pochybuju,“ vyfoukl kouř a zamračeně vytáhl z kapsy mobil, na který mu přišla SMS. Nezajímalo mě, kdo mu píše líbezbrífy, raději jsem mu postavil na tu kávu.

   „Měl by ses tím humusem přestat nalévat,“ posadil se vedle Chrise Cole.

   „Měl bys mi přestat radit,“ odsekl a probodl ho pohledem.

   „Sorry, proč na mě musíš být pořád tak hnusný? Jen jsem si chtěl pokecat.“

   „Proč nedokážeš pochopit, že nemám zájem se s tebou bavit?“ probodl ho děsivým pohledem. Cole se zatvářil jako zmoklá slepice a odešel.

   „Snaží se být jen přátelský,“ řekl jsem a postavil před něj kávu.

   „Nemám zájem se s nimi kamarádíčkovat. Přestaň mi kecat do života,“ zavrčel a napil se. Stačil jeden hlt, aby se začal dusit a prskat kolem sebe.

   „Tos mi do toho ten jed vážně dal nebo tomuhle sajrajtu říkáš kafe?“ vyštěkl na mě. Bavil jsem se, já jsem si na tu břečku už zvykl, ale jeho šálek to asi nebyl.

   „Říkal jsem ti, ať si ji uvaříš sám,“ pokrčil jsem rameny. „Náhodou, je to nejlepší káva na kocovinu nebo dlouhou probdělou noc.“

   „Pokud sis toho nevšiml, jsem absolutně střízlivý,“ zavrčel, odstrčil ´kávu´ a odešel z baru. Jen jsem se ušklíbl. Já mu říkal, že káva není moje specialita.

   „Alexi? Co ty tu děláš?“ ozval se naproti mě ženský hlas. Překvapeně jsem zvedl hlavu, moc žen sem nechodilo, a že by mě některá znala?

   „Dennis? C-co tu děláš?“ vyvalil jsem oči na blondýnu.

   „Já se ptala dřív,“ odsekla a rozhlédla se kolem sebe, jakoby někoho hledala. „Namíchej mi něco, co umíš a kápni božskou,“ sykla, aby nás nikdo neslyšel. Dennis byla… moje dlouholetá kamarádka. Chodili jsme spolu na střední a na policejní se dali dohromady, moc nám to ale neklapalo a rozešli jsme se. Ona se vdala a já nastoupil na kriminálku.

   „Dělám na tom případu prostitutského vrahounka.“

   „Tady?“

   „Ano, protože tady je můj hlavní podezřelý. A samozřejmě ti nemusím říkat, že o tom nikdo neví,“ sykl jsem. Překvapeně zvedla obočí a usrkla si drinku.

   „Co tu děláš ty?“ přivřel jsem oči. Jen uraženě pohodila vlasy a znovu se kolem sebe rozhlédla.

   „Coby, ten můj buvol je k ničemu, musím si to nějak vykompenzovat a tady jsou široko daleko nejlepší milenci,“ usmála se dravě.

   „Mně do toho nic není, jen by sis měla dávat pozor na Ledového prince.“ Zakuckala se a nevěřícně se na mě podívala.

   „Cože? Ty si snad myslíš, že to dělá Chris?“ sykla. V baru byl hluk, nebál jsem se, že by nás mohli slyšet. Než jsem jí ale stihl odpovědět, obtočily se jí okolo pasu paže černovlasého mladíka.

   „Omlouvám se, že jsi musela čekat,“ zavrněl jí Chris do ucha. Roztřásla se a nadšeně se otočila.

   „Tobě odpustím cokoliv.“ Nevěřícně jsem na ty dva hleděl. Dennis chodila za Chrisem? Zbláznila se?

   „A já už si myslel, že sis domlouvala někoho jiného,“ loupl po mně očima.

   „Někoho jiného, to měl být vtip? Tebe mít doma, nepustila bych tě z postele a hýčkala bych si tě, až bych tě samou láskou umačkala.“ Zasmál se, ale jak jsem si všiml, jeho oči zůstávaly ledově chladné.

   „Můžeme jít?“

   „Samozřejmě,“ seskočila ze židličky a aniž by se na mě ještě podívala, odešla s ním. Nevěřícně jsem za nimi hleděl, ani trochu se mi nelíbilo, jak se na Chrise Dennis dívala, zdá se, že se náš drahý Ledový princ umí bravurně přetvařovat, což už jsem vlastně zjistil, při tom jeho sexu po telefonu. Budu si na něj muset dávat dobrý pozor a taky si budu muset promluvit s Dennis, třeba by mi o něm mohla něco říct, něco, co by mi mohlo pomoct.

 

8. kapitola

 

(Alex)

   Dnes se mi vůbec nechtělo vstávat, ale musel jsem. Musel jsem mít oči pořád na stopkách, musel jsem zjistit, jestli je Christopher vrah nebo ne.

   Pomalu jsem se tedy oblékl a vydal se s kluky na snídani. Většina už tam byla a vesele se mezi sebou bavili. Pohled mi zabloudil k černovláskovi, který seděl za stolem, před sebou hrnek s kávou a mezi prsty cigaretu. Nakrčil jsem znechuceně nos, nesnášel jsem, když někdo v místnosti kouřil, hlavně v místnosti, kde se jí.

   „Nemohl bys jít otravovat tím kouřem někoho jiného?“ zavrčel jsem, jen co jsem si sedl.

   „Problém?“ zvedl obočí.

   „Jo, velký. Tohle je jídelna, ne kuřárna.“

   „Jsem rád, že to vím. Bohužel tu nikde nevisí nápis - ´nekuřácká jídelna´. Takže máš nejspíš smůlu,“ ušklíbl se. Přivřel jsem naštvaně oči, chtěl mě vytočit, ale to se mu nepovede, chlapečkovi. Sáhl jsem po novinách na stole a rozevřel je. Ihned mě do očí udeřil velký titulek hlásající: „Řádění pokračuje – zavražděna další prostitutka“. Vyprskl jsem kávu, kterou jsem právě pil. Naštvaně jsem zavrčel, když udělala velký hnědý flek právě na onom článku.

   „Děje se něco?“ zeptal se Zachary.

   „Něco? Zase někoho zavraždil,“ zavrčel jsem a začetl se do článku. To se to musím dozvídat z novin?

   Včera okolo sedmé hodiny večerní došlo k další brutální vraždě. Tělo mladé prostitutky bylo nalezeno v blízkosti baru DB. Policie vyzývá všechny občany ke spolupráci. Pokud jste viděli něco podezřelého, nějakou podezřelou osobu, kontaktujte policii.

   „Pokud dobře počítám, je to už sedmý za pět týdnů,“ zamračilo se jedno z dvojčat. Mlčky jsem přikývl a složil noviny. Chris nevypadal nijak rozrušeně, jako by ho sedm mrtvých lidí neznepokojovalo. Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že Chris včera v Triplu nebyl, vrátil se až okolo osmé hodiny večer.

   „Vás to neznepokojuje?“

   „A co s tím my uděláme, Andrew?“ uchechtl se Chris. „Máme tu sedět a třást se strachy?“

   „To jsem neřekl. Jen mám nepříjemný pocit. Proč vraždí pouliční prostituty?“

   „To by měla vědět policie a nejspíš by měla začít něco dělat.“

   Všichni jsme se překvapeně otočili ke dveřím, když na ně někdo zaklepal. No… nebylo to tady zvykem. Do jídelny si každý chodil, jak chtěl. Dovnitř vešel pohledný hnědovlásek, byl mladší než já, ale nikdy jsem ho tu neviděl.

   „Jeremy! Co tu děláš? Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl,“ usmál se Zachary a přistoupil ke klukovi, aby si s ním přátelsky potřásl rukou.

   „Rád tě vidím, Zachu,“ usmál se zářivě.

   „Co tu děláš? Já myslel, že právníci leží spíš v paragrafech než v posteli,“ ušklíbl se. Ten Jeremy se na něj jen zašklebil.

   „Udělal jsem si na pár dní prázdniny,“ pokrčil rameny a zabloudil pohledem ke stolu. „Ahoj Chrisi,“ pousmál se. Černovlásek neodpověděl, co se taky dalo čekat. Nerušeně dál kouřil s kolenem opřeným o stůl.

   „Mohli bychom si promluvit prosím?“

   „My spolu nemluvíme, Jere, měl bys odejít.“

   „Ne, neodejdu. Prosím, je to pro mě důležité.“

   „Důležité?“ vyprskl posměšně. „Co je pro tebe důležitější než ty sám? Nic! Vypadni odtud, Rodriguezi! My dva už dávno nejsme přátelé, rozumíš?“

   „Nech mě vysvětlit ti to.“

   „Ne, tady není co vysvětlovat, vrať se k papínkovi.“ Kluk se tvářil jako zmoklá slepice. Sice jsem netušil, co provedl, ale bylo vidět, jak ho to teď mrzí.

   „Otec včera zemřel, zařizuju pohřeb.“

   „No né, konečně ten páprda natáhnul bačkory? Kde že bude pochovaný? Rád bych tam šel slavit,“ ušklíbl se pohrdavě.

   „Máš právo být naštvaný, ale chci, abys věděl, že neuplyne den, kdy bych nelitoval toho, co jsem provedl. Byl jsi můj nejlepší přítel, Chrisi.“

   „Ne, Jere. Tady nešlo o přátelství, ale o způsob, jak naštvat tvého otce, to proto jsi se se mnou bavil.“

   „To není pravda.“

   „Tak si to konečně přiznej!“ zakřičel rozčíleně Chris. „To si ani za pět let nedokážeš přiznat pravdu? Vždycky jsi byl jen zazobanej hošánek, který si myslel, že může všechno. Ale mám pro tebe novinku, to nikdo nemůže, ani ty a ani tvůj otec!“ Chris stál naproti něj a zlostně mu syčel do obličeje. Byl vyšší než ten kluk, který vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Mimochodem, tohle měl být právník?

   „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ zamračil se Zachary. „Copak nevidíš, že se ti omlouvá? Že to myslí vážně?“

   „Na omluvy je pozdě,“ vypnul se černovlásek do plné výšky. „Já už o ně nestojím, Jeremy. Zvládnu to sám, nepotřebuji k sobě připoutat zbabělce, jako jsi ty,“ řekl a odešel. No… nepochopil jsem z toho skoro nic. Snad jen… tohle byl nejspíš Jeremy Rodriguez, bratr Damona.

   „On mi nikdy neodpustí,“ povzdechl si ten kluk a opřel se o stěnu.

   „Jere, co se mezi vámi stalo?“ zeptal se Zachary a položil mu ruku na rameno.

   „Něco, co už nejspíš nikdy nenapravím. Rád jsem tě vidět, Zachu, ale asi bych měl jít.“

   „Mrzí mě to a… upřímnou soustrast.“

   „To není třeba Zachu, nikdy jsme spolu nevycházeli. Ten pohřeb zařizuju jen proto, že Damon se mnou nemluví a navíc stejně pochybuju, že on by se toho ujal. Měj se,“ pousmál se a spěšně odešel.

   „Co to mělo být? Co tu chtěl mladý Rodriguez?“ zeptal se Cole.

   „Byli s Chrisem dobří přátelé, po té nehodě se toho hodně změnilo, nikdy už spolu nepromluvili, pokud se nepočítá řev a školní rvačky.“

***

   Cestou do města jsem se pořád mračil. Byl jsem tak blízko! Prostě jsem věděl, že Chris má spojitost s těmi vraždami, ale neměl jsem důkaz. Potřeboval jsem důkaz.

   „Kdo se má na tebe dívat, když se pořád mračíš?“ přisedla si ke mně v kavárně Dennis. Psal jsem jí, ať přijde, chtěl jsem se o tom černovlasém prostitutovi dozvědět co nejvíc. 

   „Dělá mi to starosti. Vraždí mi tu lidi pod nosem a já proti němu nic nemám.“

   „Ty si vážně myslíš, že to dělá Chris? Nebuď směšný, Alexi,“ zakroutila pochybovačně hlavou.

   „Máš snad důkaz o jeho nevinně? Nebo ho bráníš jen proto, že je dobrý v posteli?“ Rozpačitě se rozhlédla okolo sebe.

   „Nepopírám, že je v posteli lepší než ty a to už je co říct, ale ne, nemám důkaz o jeho nevinně, stejně jako ty nemáš důkaz o opaku. Proč si myslíš, že vraždí on? Má snad důvod?“

   „Řekl bych, že ano,“ zavrčel jsem po chvíli. Vážně jsem nesnášel, když jsem byl srovnáván s někým o schopnostech v posteli. „Má docela zajímavou minulost, kterou tu s tebou samozřejmě nebudu rozebírat, Dennis. Jen chci vědět, jak se chová, když je s tebou.“

   „To má být výslech?“ založila si ruce na prsou.

   „Můžeš to tak brát.“ Zamračila se, ale nakonec přeci jen promluvila.

   „Chová se jako pravý gentleman. Je ohleduplný, vášnivý a vždycky mě dovede k úžasnému a bouřlivému orgasmu.“

   „Fajn, tohle jsem zrovna vědět nemusel. Spíš… jaký je potom? Nechová se nějak zvláštně nebo násilně?“

   „On? Nikdy, jen… pořád má takové oči… takové bez jiskry, bez emocí. Takové ledové. Jen tohle, jinak nic… Vlastně, nikdy nelíbá na rty. Ostatním to vždycky ujede, i když by neměli, ale on nikdy. Škoda, musí být úžasný,“ zasnila se na chvilku. Hleděl jsem na ni neschopen slova. Bože jak někdo může takhle básnit o nějakém… prostitutovi, který dá každému, kdo mu nabídne peníze?

   „Tohle vědět nemusím, Dennis, potřebuju něco, co by mi buď dalo důkazy jeho viny nebo neviny.“

   „Já o něm ale skoro nic nevím, nebavíme se o něm. Když už spolu mluvíme, tak spíš o mně, o mé práci, mém manželovi a tak. Vlastně já mluvím, on poslouchá.“

   „No jo, udělá všechno pro to, aby dostal prachy,“ ušklíbl jsem se zhnuseně. Christopher mi byl čím dál víc proti srsti.

   „Neměl bys ho hned odsuzovat, Alexi, tohle je tvůj problém. Ty si o každém uděláš obrázek a přes to nejede vlak. Netušíš, jakou mi dalo práci dostat se mezi jeho klientelu. Naháněla jsem si ho tři měsíce než mě pozval do kavárny.“

   „Do kavárny?“

   „Jo, ptal se na důvod, proč chci jeho. Proč vůbec chodím za prostituty, když jsem vdaná,“ pokrčila rameny a upila kávy. Překvapeně jsem zamrkal, cože to chtěl vědět? Proč? Jemu to snad mohlo být ukradené, když za to dostane královsky zaplacené a ještě si sám užije.

   „Víš, řekla bych, že kopeš na špatným místě.“

   „Musím všechno prověřit. Christopher s těmi vraždami prostě má něco společného, já to vím,“ zadíval jsem se jí pevně do očí. Musel s tím mít něco společného, protože jestli ne, jsem tam, kde jsem byl, úplně v prdeli.

 

9. kapitola

 

(Alex)

   U večeře jsem přemýšlel o hodně věcech. To, co mi Dennis řekla… netušil jsem, co si o tom mám myslet. Pořád jsem věřil tomu, že to Christopher má co dočinění s těmi vraždami, ale něco mi tu nesedělo, jen jsem netušil co. To jeho přetvařování, to jak se choval ke klukům a jak k zákazníkům. Proč se ptal na svých zákazníků důvody, proč s ním chtějí spát? Proč ho to zajímalo? Vždyť mu šlo o peníze, ne? Každému tady šlo o peníze.

   Zvedl jsem k černovláskovi oči, když mu v kapse zazvonil mobil.

   „Eli? Děje se něco?“ Až teď jsem si všimnul, že Elijah chybí. Vlastně na tom nebylo nic zvláštního, zákazníci do Triplu chodili skoro pořád a malý černovlásek byl docela oblíbený, jak jsem si všiml.

   „Kde jsi,“ zeptal se Chris zamračeně. „Hned tam budu,“ řekl a položil to. Spěšně vstal od nedojedené večeře a beze slova odešel, co se taky dalo čekat. On nikdy nikomu neříkal, kam právě jde. Prostě to byla jeho věc a nikomu do toho nic nebylo.

   Kluci mlčeli, věděli, že nemá cenu ptát se, co se děje, stejně by jim nic neřekl. Tím svým namyšleným přístupem ke všem mě štval, nehorázně štval.

   Po večeři jsem si s ostatními sedl k televizi, kde právě šel fotbal. Měli jsme ještě nějakou tu chvíli než jsme museli jít do baru.

   Všichni jsme se otočili ke dveřím, když do společenky vešel Chris s Elijahem v náručí. Ten kluk se třásl, jakoby měl zimnici a tiskl se k černovláskovi jako k poslední naději.

   „Co se stalo?“ vyhrkla dvojčata najednou. Odpovědi se nedočkala, Chris po nich hodil jen zamračený pohled a odešel do svého pokoje.

(Chris)

   „Tak už mi řekneš, co se stalo?“ povzdechl jsem si a setřel cípem mokrého ručníku krev z Eliho prokousnutého rtu. Pořád se třásl jako osika a díval se do země.

   „To… Vincent,“ hlesl tiše. Zarazil jsem se v polovině pohybu.

   „Vincent? Tvůj bratr? To on tě zmlátil?“ Mlčky kývl, zatímco já sevřel ruce v pěst. „Proč?“ zavrčel jsem naštvaně.

   „Ne-netušil jsem, že tam bude. Říkal, že se o naše dokáže postarat sám, že jsem ostuda rodiny a že už za nimi nemám lézt.“

   „Vždyť sám chodí do Triplu.“

   „Jo, ale já prodávám svoje tělo. Vždyť víš, že… že se ke mně nezná a sám chodí jen do baru.“

   „Do baru, kde utrácí tvoje vydřené prachy a kde oblézá každého, kdo se mu namane, tohle ti připadá normální? Já toho hajzla snad zabiju!“

   „Chrisi…“ podíval se na mě vyděšeně, ale byl přerušen zaklepáním.

   „Co je!“ štěkl jsem ke dveřím.

   „Eli, musíme do baru,“ strčil do dveří hlavu Andrew.

   „Hned tam budu,“ špitlo stvoření na posteli a chtělo vstát. Já jsem ho ale nekompromisně zatlačil zpět.

   „V žádném případě, ty zůstáváš tady, rozumíš?“

   „Nemůžu…“

   „Neptám se tě, jestli můžeš. Ty prostě zůstaneš tady. Kam si myslíš, že můžeš jít s tímhle obličejem?“ štěkl jsem naštvaně a poukázal na jeho opuchlou tvář. Uhnul pohledem a skrčil se na posteli.

   „Vezmu to za tebe, ty se vyspi,“ zavrčel jsem. Byl jsem vytočený, Vincent byl hovado a tohle mu jen tak neprojde.

   „To nemůžeš! Dva dny jsi nespal!“ chytil mě Elijah za ruku.

   „Vím, co zvládnu,“ vysmekl jsem se mu a odešel z pokoje.

   „Kde je Eli?“ podívali se na mě ve společence.

   „Beru to za něj,“ zavrčel jsem a spěšně se vydal do baru, nechtěl jsem odpovídat na jejich pitomé dotazy. Měl jsem špatnou náladu a to nikdy nedopadlo dobře.

   Na zákazníky jsem se ani nepokoušel usmívat, protože jak jsem se znal, byly by to vražedné úsměvy. Vystačil jsem si se svým netečným výrazem. I když jsem míchal drinky, nepřestával jsem bedlivě sledovat celou místnost. Teprve když jsem nedaleko baru zahlédl hledanou osobu, vrazil jsem šejkr Alexovi do ruky a propletl se mezi zákazníky až k vysokému blondýnovi.

   „Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ zapředl jsem mu do ucha a počkal, až se otočí.

   „Se mnou?“ zvedl překvapeně obočí. Sladce jsem se usmál a jednu mu vrazil do nosu. Vyjekl a chytil se za krvácející nos.

   „Co to do hajzlu…“ Chytil jsem ho za tričko a přirazil ke stěně.

   „Ještě jednou se dotkneš Eliho, ještě jednou mu ublížíš, skončíš hůř než jen s rozbitým nosem, rozumíš?“ zavrčel jsem. „Tak rozumíš?“ Vytřeštěně přikývl. „Fajn, teď vypadni.“ Nemusel jsem ho dvakrát pobízet. S krvácejícím nosem se začal proplétat mezi zákazníky ke dveřím, kde zmizel.

   Už klidnější jsem se vydal zpět k baru, kde jsem nerušeně pokračoval v míchání drinků. Nikdo se mě na nic neptal, myslím, že můj výraz, když se ke mně s otevřenou pusou přiblížili, mluvil za vše.

   Eliho jsem znal už skoro dva roky, bylo mu osmnáct, když jsem ho potkal poprvé a abych pravdu řekl, naše setkání bylo docela… neobvyklé.

 

   Bylo už docela pozdě večer, když jsem se od Damona vracel do Triplu. Dnes měl kupodivu docela vstřícnou náladu, takže se s ním dalo jakž takž vyjít.

   Kouřil jsem a nějak jsem se nezajímal o dění kolem sebe, takže mě překvapilo, když mě někdo chytil za ruku.

   „Nemáte chuť si zašpásovat, pane?“ špitlo černovlasé stvoření a zakroutilo hubenými boky. Sjel jsem kluka od hlavy až k patě a rozesmál jsem se.

   „Zvláštní, většinou jsem to já, kdo zve jiné do postele, prcku.“

   „Nejsem drahý,“ pohodil hlavou a našpulil pusu.

   „Promiň mrně, čeká na mě zákazník,“ ušklíbl jsem se a vydal se dál.

   „Počkejte! Vy jste taky… to?“

   „Prostitut? Možná,“ foukl jsem mu do tváře kouř až se rozkuckal.

   „Počkejte!“ zavolal na mě znovu a doběhl mě. Nezastavil jsem se, už teď jsem šel pozdě, ne že by to nějak extra vadilo. Za ty tři roky už jsem si vydobyl docela solidní místo.

   „Co ještě chceš?“

   „Možná… byste mě mohl něco naučit.“

   „Naučit? Co chceš naučit? Prostě přijde chlap, strčí ti ho do díry a dá ti za to prachy,“ ušklíbl jsem se jeho vyděšenému výrazu.

   „Potřebuju peníze, ale nevím… nevím, jak na to,“ popotáhl.

   „Jsi hlupák, pokud to zkoušíš na chodníku,“ pootočil jsem se na něj. Pořád šel vedle mě.

   „A vy?“

   „Mám nějakou dohodu v Triplu,“ pokrčil jsem rameny.

   „V Triplu? Měl bych tam vyšší šanci?“

   „V přežití rozhodně,“ ušklíbl jsem se. „Proč tohle vůbec děláš?“

   „Nic neumím, nemám ani hotovou školu a nikde mě nechtějí zaměstnat. Naši mají vysoké dluhy a vlastně žijeme ze dne na den,“ zamumlal neochotně.

   „Jak se jmenuješ?“ popotáhl jsem si z cigarety a úkosem jsem se na něj podíval.

   „Elijah.“

   „A je ti kolik?“

   „Osmnáct. Vzali by mě do Triplu?“

   „Nejde jen o to, jestli by tě tam vzali. Když si tě objedná šedesátiletý dědek, budeš muset jít, chápeš to? Dokázal bys mu podržet? A odejít taky nemůžeš jen tak. Myslíš si, že bys to zvládl?“

   „Miluju svoji rodinu a udělám cokoliv, abych jí pomohl.“ Zastavil jsem se a zadíval se na toho černovlasého kluka. Mlčky na mě hleděl.

   „Přijď zítra ráno v devět a ptej se po Christopherovi. Teď běž domů,“ otočil jsem se na patě a spěšně odešel.  

   Přišel. Abych pravdu řekl, v první chvíli jsem nevěřil, že tenhle andílek dokáže někoho udělat, ale přesvědčil jsem se o opaku. Na to, že byl skoro nezkušený, si vedl dost dobře. Získal si mě, ne pro své šikovné ruce, ale… připomínal mi sebe ani nevím proč. Nechtěl jsem, aby byl připoutaný k Triplu,tak jako před lety já. Nechtěl jsem, aby tu byl někdy proti své vůli. Chtěl jsem, aby mohl odejít, pokud bude chtít, proto jsem bez jeho vědomí uzavřel s Rickem dohodu…

 

   Z myšlenek mě probudila až SMS. Znuděně jsem ji otevřel, neměl jsem dnes na žádného zákazníka čas, ani náladu, musel jsem být v baru celou dobu – místo Eliho.

   „Vidím tě – chci tě!“ stálo tam. Mírně jsem se zamračil. Zase to samé neznámé číslo. Rozhlédl jsem se po baru, ale ničeho divného jsem si nevšiml. začínám být nejspíš paranoidní.

   Sežehl jsem pohledem zákazníka a začal míchat koktejl podle jeho přání.

 

10. kapitola

 

(Chris)

   „Kluci, mám pro vás takovou… menší změnu,“ vešel do jídelny Rick. „Dnes večer nikdo z vás nebude mít zákazníka, všichni budete v baru. Někdo si ho zamluvil a chce tam všechny, včetně tebe, Chrisi.“

   „A kdo mi poručí tam jít?“ protáhl jsem znuděně.

   „Nikdo, jen bude pár lidí hodně zklamaných, pokud se tam neobjevíš.“

   „Jasně, jak jinak, mě všichni milujou,“ ušklíbl jsem se a vstal od stolu. Neměl jsem náladu chodit na nějakou pitomou soukromou akci, měl jsem jich plné zuby. A téhle jsem se zúčastnit neplánoval.

   Spěšně jsem se vydal do svého bytu. Nebyl blízko, ale ani daleko od Triplu, přesto jsem se zvládl cestou uklidnit.

   „Ahoj,“ objal jsem postavu na vozíčku okolo ramen. Odpovězeno mi nebylo, jako už tolikrát předtím. Zamrzelo mě to, mrzelo mě, že jediný muž, kterého jsem kdy miloval se mnou teď takhle jedná, ale chápal jsem ho.

   „Poslední dny se chováš jinak, jsi naštvaný,“ řekl Damon znuděně, když jsem se natáhl po rozečtené knize. Zarazil jsem se v polovině pohybu a podíval se na něj. Nikdy si takových věcí nevšímal, vlastně mě jen ´trpěl´, alespoň to tedy předstíral.

   „Nepovídej, ty sis všiml,“ ušklíbl jsem se. Občas, když jsem ho vyprovokoval, se s ním dalo mluvit, ale jindy se spíš naštval. Bylo těžké vyznat se v jeho náladách. Bylo těžké se v něm vyznat, když se mi uzavíral.

   „Já jen, že začínáš být nesnesitelnější než obvykle. Takže… co se děje?“ Vážně mě překvapil, ale potěšilo mě to. Potěšilo mě, že i když předstírá, že tu nejsem, dobře o mé přítomnosti ví, ví, co mu říkám, i když často neodpovídá nebo nereaguje. Když už se mě na něco zeptal, bylo to s takovým nezájmem, že jsem uvažoval, jestli vůbec bude poslouchat odpověď. On vlastně už neměl zájem o nic. Pořád jen hleděl z okna a mlčel. Ani ven jsem ho nedokázal dostat. Jednou se mi to povedlo násilím a pak se se mnou dva týdny nebavil vůbec. Tohle mi za to nestálo. Přestal jsem ho nutit. Věděl jsem, že až bude chtít sám, vyleze, jenže… zřejmě se se svou situací pořád nesmířil.

   „Máme v Triplu nováčka. Nějaký Alex. Pořád se mi vrtá do života, myslí si kolik toho o mně ví, ale neví nic,“ odfrkl jsem si.

   „Že by se našel někdo, kdo tě dovede vytočit? Rád bych ho poznal a pogratuloval mu, já se totiž o to snažím už pět let,“ zatvářil se kysele.

   „Ty jsi dneska nějak upovídaný.“

   „Jiná taktika, mlčení pět let nezabralo, nadchází období komunikace, ze které budeš mít hlavu tak plnou, že mě konečně necháš na pokoji a nebudeš mě nutit bydlet ve svém bytě.“

   „Obávám se, že ani tvá druhá taktika nezabere. Damone, mě neodradíš.“

   „Podívej, Chrisi, já se o tom nechci bavit. Možná si myslíš, že to, že je ze mě mrzák je tvoje vina a já neříkám že je nebo není, ale uvědom si, že ty máš šanci žít, tak toho využij a konečně mě odkopni! Budeš spokojený ty i já!“ zavrčel.

   „Jsi idiot, pokud si to myslíš.“

   „Proč jsi se na mě nevykašlal jako Jeremy?“

   „Protože nejsem taková sketa jako on,“ zavrčel jsem. Tohle jsem Jeremymu ještě neodpustil a nejspíš ani nikdy neodpustím. Jakmile se dozvěděl, co se stalo, distancoval se od Damona. Odešel, když ho nejvíc potřeboval… Prý byl mladý, blbý a nezvládl by to – kecy! Byl jsem mladší než on, ale nikdy bych ho nenechal na holičkách.  

   Ušklíbl se. Na jeho zjizvené tváři to vypadalo dost děsivě, ale zvykl jsem si.

   „Chápu Jeremyho, ale ne tebe,“ ušklíbl se.

   „Potom jsi zřejmě tupec,“ odsekl jsem. „Je mi jedno, že jsi na vozíčku, je mi to jedno. Pořád jsi to ty, pořád to budeš ty, na tom se nic nemění.“

   „Změnilo se toho hodně, Chrisi, jen ty si pořád něco nalháváš, jen ty lžeš sám sobě. Jsi pěkný kluk, neměl bys problém najít si někoho, ale místo toho se válíš v posteli s každým, kdo se namane.“

   „Nerozumíš tomu, Damone, tak to nech být.“

   „Máš pravdu, nerozumím ti. Nerozumím tomu, proč platíš tenhle byt, nerozumím tomu, proč se o mě staráš, prostě tomu nerozumím.“ Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale zase se zadíval z okna a získal svůj netečný výraz. Považoval naši konverzaci za ukončenou, to už jsem za těch pět let pochopil. Raději jsem se zvedl a odešel. Stejně už by se mnou nejspíš nepromluvil.

(Damon)

   Sklonil jsem hlavu, když jsem slyšel, jak Chris odešel. Pět let jsem se ho od sebe snažil odehnat, byl jsem k němu hnusný, byl jsem k němu nespravedlivý, ale nic nepomohlo. Ano, možná jsem nenapnul všechny síly, ale nedokázal jsem to. Potřeboval jsem ho, potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl udržet se na živu, potřeboval jsem někoho, kdo na mě bude mluvit a jeho jsem miloval.

   Když jsem se tehdy v nemocnici probudil a zjistil, že už se nikdy nepostavím na nohy, první myšlenka patřila Chrisovi. První myšlenka patřila tomu, co s námi teď bude. Miloval jsem ho a chtěl jsem, aby žil svůj život bez mrzáka, jako jsem já. Chtěl jsem, aby mě nenáviděl, aby se znovu zamiloval a byl šťastný. Ale nedokázal jsem ho přesvědčit.

   Pomalu jsem se přesunul ke stolu a otevřel šuplík, ze kterého jsem vytáhl fotku. Byl jsem na ní já a Chris před pěti lety. Černovlásek ani netušil, co všechno se uvnitř mě odehrávalo. Tak strašně jsem ho pořád miloval, chtěl jsem, aby zůstal se mnou, ale zároveň jsem chtěl, aby konečně začal žít svůj život, šťastný život, ve kterém mu bráním.

   Věděl jsem, že se Chris změnil, věděl jsem, že už není takový, jako dřív a ničilo mě pomyšlení, že je to kvůli mně. Nenáviděl jsem se, nenáviděl jsem svoje tělo a nenáviděl jsem se za to, že jsem prostě nezval svůj vozík na ramena a nadobro nezmizel z Chrisova života, protože jsem to nedokázal. Ten černovlásek byl pro mě všechno, i když jsem ho ponižoval, nadával mu a nechoval se k němu spravedlivě. Pořád to byl ten roztomilý kluk, do kterého jsem se před pěti lety zamiloval.

   Ale věděl jsem, že takhle to prostě nemůže jít dál. Už to zašlo moc daleko a já se musím přestat chovat jako sobec, musím ho nechat jít.

***

(Alex)

   Byli jsme se všemi členy Triplu v baru a připravovali ho na onu soukromou oslavu. Dokonce tu byl i Cohen. Neměl na sobě svůj perfektní oblek, ale obyčejné rifle a bílou košili. Vlastně jsme tu všichni nebyli, chyběl náš Ledový princ, co jiného se taky ale dalo čekat, že.

   Docela mě zajímalo, co se tady bude dít. Cohen urputně odmítal říct, kdo že to má přijít a tvářil se jako záhada sama. Na všechny se šklebil a bylo vidět, že mu vadí jen jedna věc, nepřítomnost Chrise.

   „Nepotřebuje tu někdo s něčím pomoct?“ vešel do baru nějaký muž. Měl černé vlasy, veselé oči a když ho spatřil Cohen, rozzářil se jako sluníčko. Mírně jsem se zamračil, jo, ten chlap mi někoho připomínal.

   „Tome, nečekal jsem, že přijdeš tak brzo,“ usmál se Cohen a objal muže v pase, načež ho políbil.

   „Hele! Co kdybyste radši přiložili ruku k dílu, než se tu oblizovat?“ křikl na ně Zachary. Jen se ušklíbli, ale neprotestovali. Ještě chvíli jsem si černovlasého muže prohlížel, než mi došlo, kde už jsem ho viděl. Bylo to na té fotografii, na které byl vyfocený Chris se svou nejspíš skupinou z Triplu. Takže tohle byl další bývalý člen, co tu vraždící bestii zná?

   „Ano?“ zvedl Cohen telefon a usmál se. „Jo, všechno je připravené… Ne, nikdo o ničem neví,“ ušklíbl se a přejel všechny pohledem. „Dobře,“ kývl a položil to.

   „Takže, pánové,“ otočil se k nám.

   „No né, že bys nám konečně řekl, kdo tak záhadný si rezervovat celý bar?“ předstíral Zachary nevěřícnost.

   „A já myslel, že ty na to přijdeš, Zachu. Víš co je dnes za den?“

   „Pátek?“

   „Ano a kolikátého?“

   „Šestého června?“ Viděl jsem, jak se v blondýnových očích blýsklo poznání. „To snad…“ Než stihl něco doříct, rozrazily se dveře baru a do baru se nahrnulo několik lidí v čele s hezkým blondýnem, který se smál od ucha k uchu.

   „Překvapení!“ zasmál se.

   „Mickey! To už tě Španělsko omrzelo?“ zasmál se Zachary a objal toho muže. „Warrene, Jaime!“

   „Stýskalo se mi a tyhle narozeniny chci oslavit s vámi,“ zasmál se ten blondýn a rozhlédl se okolo sebe. „Ricku, Thomasi, tak rád vás vidím,“ vrhl se pro změnu k ušklíbající se dvojici.

   „Myslím, že je to oboustranné.“

   „Adame, Andrew, chyběli jste mi! Fabiane, Edmunde vás taky docela rád vidím,“ přivítal se s pár dalšími kluky. Pak se ale znovu rozhlédl a mírně se zamračil

   „Kde je Chris?“ otočil se na Ricka.

   „Odmítl přijít a já ho nemůžu donutit,“ povzdechl si Cohen. Blondýnkovi potemněl pohled.

   „Tak to teda ne! Ten hošánek tu bude, i kdybych ho sem měl přinést v zubech!“ zavrčel naštvaně, načež ho okolo pasu objal opálený Španěl a něco mu španělsky zatrylkoval do ucha.

   „Jo, asi máš pravdu,“ přikývl a otočil se konečně na nás, na ostatní kluky, kteří nějak netušili, která bije.

   „My se nejspíš neznáme, jsem Mickey a kdysi jsem tu pracoval. Rick, Thomas, Zach, Warren a Chris jsme byli ve stejné skupině, takže pro mě hodně znamenají a já s nimi chci dnes oslavit své narozeniny. No a doufám, že se k nám připojíte a když chvilku vydržíte, dotáhnu sem i toho posledního,“ ušklíbl se zlověstně.

   „Prosím tě, hlavně ať to přežije, jde z tebe docela strach.“

   „Neboj, Zachu, jen si mezi sebou vyjasníme pár věcí, začíná mě totiž pěkně štvát. Kde že to má pokoj?“

   „Jdi podle hudby, nemůžeš minout,“ poradil mu Rick.

   Popravdě… byl jsem zvědavý, jestli ten blondýn… Mickey, Chrise zvládne přivést. Sice vypadal dost odhodlaně, ale nebyl jsem si jistý, jestli mu nebude i on totálně ukradený. No… nezbývalo nic jiného než si počkat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář