Minde

2. kapitola

(Micah)

   Vystřelil jsem z taxíku do budovy White Records jako nějaký sprinter. Všichni zaměstnanci mi uhýbali z cesty a házeli po mně zvláštní pohledy, ale já si toho nevšímal. Musel jsem mluvit s otcem, říct mu svůj nápad, začít jednat, najít Graysona a přimět ho, aby na koncertu zazpíval. Muselo to jít!
   Do otcovy kanceláře jsem vrazil jako tajfun na Kubu, až sebou cukl.
   „Micahu, co…“
   „Vím jak zachránit firmu,“ praštil jsem se složkami na jeho stůl. „Celou noc jsem sháněl informace, dělal jsem grafy, předpokládaný vývoj, výdělek…“
   „Micahu!“ vyštěkl otec, když jsem mu pod nos začal strkat pomačkané papíry s poznámkami. Jeho přísný hlas mě vytrhl z transu a zadíval jsem se na něj.
   „Viděl ses vůbec? Smrdíš jako bys právě vylezl z žumpy a táhne to z tebe jako z alkoholika, kdy ses naposledy díval do zrcadla? Co ty kruhy pod očima? A o čem to tu vůbec mluvíš, bohužel firma krachuje, s tím už se nedá nic dělat,“ zamračil se a prohrábl prsty své prořídlé vlasy. Asi měl pravdu, musel jsem vypadat hrozně. Měl jsem na sobě stejnou košili i kalhoty, ve kterých jsem před třemi dny, kdy mi tu úděsnou novinu řekl, přišel domů a od té doby jsem neviděl mýdlo a postel. Přesto mi přišlo, že teď, v tuto chvíli mi to myslí jasněji než kdy dřív.

   „Uznávám, byly to těžké tři dny, ale mám nápad a když to vyjde, zachrání nás to.“
   „To bohužel není možné, přemýšlel jsem nad každou možností, která mě napadla a jiné východisko není,“ zakroutil hlavou a odsunul mé papíry bokem. Hbitě jsem na ně položil ruce, aby je nemohl smést do koše a pevně se mu zadíval do očí.
   „Grayson Cooper,“ prohlásil jsem rozhodně. Nejspíš jsem očekával víc, než otcův nechápavý pohled, který se změnil v lítostivý, určitě přemýšlel, že jsem se zbláznil a jak šetrně mi to říct.
   „Cooper už pro nás dávno nepracuje. Ani nevím, kde je mu konec, zmizel z hudebního světa,“ zakroutil hlavou.
   „Ano, zmizel, ale jeho skladby ne. Pořád se hrají, pořád k nim přibývají pozitivní komentáře, i současná generace ho poslouchá. Má miliony zhlédnutí, když pro nás dělal byl to doslova zlatý důl!“ začal jsem čím dál rychleji drmolit a rozhazovat rukama.
   „Micu!“ zamračil se otec. „Vím, co byl zač a kolik pro nás vydělával, ale už nevydělává.“
   „Protože nekoncertuje. Kdybychom ho přivedli na náš koncert, kdyby tam zazpíval, přitáhlo by to davy lidí, koukej, udělal jsem pár grafů,“ začal jsem se prohrabovat papíry. „Tohle je jen předpokládaný obrat, myslím, že když tomu uděláme tu správnou reklamu, bude daleko vyšší a pokud se koncert podaří a Cooper s námi znovu naváže spolupráci, mohlo by nás to dostat z veškerých problémů,“ zadíval jsem se s nadějí na otce. Skepticky se probíral skrčenými papíry, na čele se mu objevily vrásky, jak začal o mém návrhu přemýšlet. Znovu jsem v žilách pocítil naději.
   „Nemyslím si, že by to mohlo vyjít.“
   „Tati, za pokus to přece stojí. Už nemůžeme nic ztratit,“ zachraptěl jsem, tahle slova mi z pusy šla až příliš těžko. Firma byla můj život, nechtěl jsem ji opustit, nechtěl jsem jít ke konkurenci škemrat o práci. „Aspoň to zkusme, prosím.“
   Zamračeně mě sledoval, než si rezignovaně povzdechl. „Dobře, zkusím zavolat jeho manažerovi, ale nic neslibuju,“ zabručel a začal něco hledat v počítači. „A ty… ty se běž alespoň opláchnout na záchod, vypadáš jako zombie,“ zamračil se a znechuceně nakrčil nos. Na chvilku jsem zaváhal, chtěl jsem u toho hovoru být, vědět, na čem jsme, ale když mě otec provrtal nazlobeným pohledem, nezbylo mi nic jiného, než vstát a zmizet z kanceláře.

   Doopravdy jsem vypadal hrozně. Nevyspané oči podlité krví s obrovskými vaky pod nimi nebyly ani trochu přitažlivé, rozcuchané tmavé vlasy trčící všemi směry slepené potem a zaschlým gelem odpuzovaly i mě a strniště na tvářích dokazovalo, jak dlouho jsem se o sebe nestaral. Někteří mě pod ním možná ani nepoznali, do firmy jsem chodil vždy hladce oholen.
   Bílá košile už na sobě měla taky pár fleků, mohl jsem jen hádat, které byly od alkoholu a které od jídla. Zastyděl jsem se, jak hrozně jsem vypadal, vždycky jsem platil za toho sexy mladého producenta s kouzelným úsměvem, ze kterého se ženám podlamovala kolena. Teď jsem ho nepřipomínal ani zdaleka, bylo vidět, jak moc mě zpráva o konci firmy zasáhla, až tak, že jsem klesl hluboko, jako nikdy. Nikdy jsem si nedovolil vyjít z domu, byť jen s flíčkem na kravatě, dnes jsem musel vylekat řadu lidí, kteří mě potkali.

   Celou hlavu jsem strčil pod vodu, abych alespoň trochu spláchl pot a zápach, který se ze mě linul. Sundal jsem i košili, opláchl podpaží a spěšně se rozešel do své kanceláře. Ve skříni jsem tam měl náhradní oblečení, které mi teď doopravdy bodlo. Ručníkem jsem projel vlasy, osušil jsem se a oblékl si čistou košili a kalhoty. Když jsem se na sebe zadíval do zrcadla, vypadal jsem už o něco líp. Hodně unaveně, ale alespoň už ne tak šíleně, jako předtím. 
   Ještě jsem ze skříně vytáhl parfém, kterým jsem se pokusil překrýt zbytky pachu a vyrazil jsem znovu za otcem do kanceláře. Cestou mě provázely zkoumavé pohledy spolupracovníků a nejisté pozdravy, na které jsem kývnutím hlavy odpovídal. Nechtěl jsem se s nikým zastavovat, řešit, co se děje, ne, dokud jsem sám nevěděl, na čem s mým nápadem jsme.

   Rázně jsem zaklepal a bez vyzvání vešel do kanceláře. Otec se na mě zamračil, stále si držel mobil u ucha a s někým mluvil.
   „Dobrá, mnohokrát vám děkuji, nashledanou,“ usmál se a telefon položil.
   „Tak?“ posadil jsem se na okraj židle a dychtivě se na něj zadíval. Určitě to byl Cooperův manažer a doufal jsem jen v dobré zprávy.
   „Grayson Cooper už není v branži. Odešel před lety, nevystupuje, neskládá, nechodí na večírky, na které je stále zvaný, nepřijímá rozhovory. Zkrátka už s naším světem nemá nic společného. Bohužel,“ zakroutil otec hlavou a přisunul mi zpět mé poznámky.
   „Třeba je to právě dobře! Když ho přivedeme zpět, bude to bomba!“
   „A jak to chceš prosím tě udělat. Jeho manažer už s ním roky nemluvil, ani neví, kde je mu konec. Je snad někde ve Vegas.“
   „Ano, bydlí tam, někde jsem vydoloval i adresu,“ začal jsem se znovu přehrabovat poznámkami.
   „Micahu, dost. Musíš se s tím smířit. Je konec.“
   Stiskl jsem k sobě zuby a zadíval se na otce.
   „Mám tady přece taky podíl, ne? Taky mám právo mluvit do chodu firmy. Tati, dej mi šanci. Zajedu do Vegas, najdu Coopera a přemluvím ho k vystoupení. Prosím.“
   Unaveně si promnul kořen nosu. Ten jeho výraz mě štval, co mohl ztratit? Volna jsem měl dostatek k tomu, abych si ho mohl vybrat a jet se pokusit přemluvit jednu hvězdičku k zazpívání.
   „Micu…“
   „Pojedu, ať se ti to líbí nebo ne, volna mám dost, ale byl bych rád, kdybys souhlasil a počkal s vyhlášením bankrotu. Dokážu to, přivedl jsem sem tolik lidí, kteří o našem vydavatelství ani neuvažovali!“
   „Vím, že máš charisma...“
   „Tak mě nech ho využít.“
   „Dobře. Tak jeď a zkus to,“ povzdechl si rezignovaně. „Ale slib mi, že se před tím vyspíš a dáš se dohromady, vypadáš vážně hrozně.“
   „Slibuju,“ usmál jsem se, vstal a spěšně vyrazil z firmy. Chtěl jsem odletět ještě dnes, proto jsem si už v taxi směrem domů zamluvil odpolední let do Vegas. Doma jsem si sbalil jen malý kufr a zamluvil pokoj v hezkém hotelu nedaleko domu, ve kterém měl Cooper bydlet. Zbytek času, než jsem musel vyrazit na letiště, jsem strávil ve sprše a v posteli, ve které jsem okamžitě usnul.

   Skoro pětihodinový let jsem prospal taky, ale když jsem vystupoval na letišti ve Vegas, cítil jsem se o hodně líp. Nadiktoval jsem taxikáři adresu hotelu a strčil si do uší sluchátka. Chtěl jsem si připomenout Cooperovy písničky, jeho hlas, styl. Na tabletu jsem projížděl jeho život, kariéru.
   Matně jsem si na něj pamatoval z firmy, párkrát jsme se potkali, když u nás ve studiu nahrával svoje skladby, ale to mi mohlo být tak čtrnáct nebo patnáct a měl jsem svoje bouřlivé puberťácké období, kdy jsem nechtěl nikoho poslouchat, a hlavně ne otce. Ale vypadal sympaticky. Krátké blonďaté vlasy, modré přátelsky jiskřící oči a několikadenní strniště, které mu slušelo rozhodně víc než mně. I tělo měl pěkné, bicáky byly hezky tvarované, nebylo pochyb o tom, že jedním z jeho oblíbených míst byla posilovna.

   Poděkoval jsem taxikáři za odvoz, zaplatil a nechal poslíčka, aby mi pomohl s věcmi do hotelu, rozhodně jsem se hodlal první ubytovat a dát se po letu trochu dohromady. Přeci jen jsem tady reprezentoval White Records a musel se podle toho chovat i vypadat. To byl vždycky první krok k úspěchu.

   V pokoji jsem první zamířil do koupelny, abych se opláchl. Kruhy pod očima byly téměř pryč, zbytku musel pomoct korektor, který jsem v případě náročných pracovních nocí občas používal. Vlasy jsem lehce prohrábl gelem a vrátil se do pokoje, abych vymyslel, co na sebe. Venku bylo poměrně vedro, i když bylo skoro osm hodin večer, navíc jsem Coopera nechtěl hned vyděsit formálním oblekem s kravatou, proto jsem zvolil méně formální černé rifle a jednoduchou bílou košili. S mým přirozeným opálením to vypadalo dobře a jak jsem věděl, Cooper měl radši muže, proto můj šarm mohl pomoct. Spokojeně jsem se usmál do zrcadla, slušelo mi to, tohle muselo vyjít.