Minde

1. kapitola

(Micah)

   „Jdeme ke dnu.“

   Ta slova mi rezonovala v hlavě pořád a pořád dokola, bylo to až nesnesitelné. Když si mě otec před pár dny zavolal do kanceláře, myslel jsem, že mi konečně chce dát přesný program každoročního koncertu White Records. Byla to jedna z největších hudebních akcí roku organizovaná naším vydavatelstvím. Vždy tam zpívali naši umělci, nejnovější objevy, bylo to lákadlo pro hudební fanoušky k nákupu nových či starých alb, možnost naživo vidět své oblíbence, získat autogramy, zážitky… A letos to měla být poslední akce White Records, jelikož příjmy z nových desek sotva pokrývají výdaje. Byl konec. Po všech těch letech mělo jít naše vydavatelství do kytek. Viděl jsem na otci, jak je z toho zničený, bylo to jeho další dítě, něco, co vybudoval, co pečlivě chránil, ale pravdou bylo, že v posledních letech jsme neobjevili žádnou hvězdu, po které by fanoušci šíleli. Ano, bylo tady pár muzikantů, kteří byli dobří a měli potenciál, ale jejich desky se neprodávaly tak, jak jsme doufali.

   Povzdychl jsem se, odložil na stolek prázdnou skleničku a zavřel oči. Neměl jsem na nic náladu, White Records jsem miloval, vyrostl jsem tam, potkal jsem se tam s tolika skvělými lidmi a nikdy mě nenapadlo, že budu muset odejít a hledat práci jinde.

   Zvedl jsem se z gauče a vešel na menší balkon. Nutně jsem se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu, i když uprostřed statisícového města to nebylo právě možné. Přesto jsem se opřel o zábradlí, zavřel oči a nechal lehký vánek, aby mi alespoň pročechral vlasy. Kousek dál v ulici jsem zaslechl dunění nějakého klubu, na chvilku mě i napadlo, že bych tam vyrazil a pokusil se umlčet paniku v hlavě, ale pak jsem to zavrhl. Byly dvě hodiny ráno, a to už se všude vyskytovala jen samá opilá individua, která nedokázala dát dohromady smysluplnou větu, na to jsem neměl náladu.

   „Jak to myslíš, že jdeme ke dnu,“ zeptal jsem se svého otce. Nevypadal dobře, dřív pečlivě upravený byznysmen vypadal přepadle. Vlasy mu za posledních pár týdnu prošedly a košili, kterou měl na sobě, si nejspíš neměnil několik dní.
   „Jak to říkám. Nemáme nic nového, nic, co by přitáhlo davy lidí, peníze sotva vystačí na výplaty. Obávám se, že koncert White Records bude naší poslední akcí, na které oznámíme bankrot.“
   „To přece nejde! Je to tvůj život, já tady vyrostl, to se toho chceš jen tak vzdát?“ vyjel jsem až příliš hlasitě a nadzvedl se ze židle. Srdce mi vzteky bušilo, musela tady přece být nějaká možnost.
   „Micahu… řeším to už několik měsíců…“
   „Měsíců? A nic jsi mi o tom neřekl?“ znovu mi hlas přeskočil do vyšší oktávy, stávalo se mi to, když jsem byl rozčilený.
   „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat,“ pokračoval klidně.
   „Mohl jsem ti pomoct. Mohli jsme spolu něco vymyslet.“
   „Micahu, nám už pomůže jen zázrak.“

   Povzdechl jsem si. Trochu mě teď mrzelo, jak jsem za sebou při odchodu práskl dveřmi, až se skoro vysypalo sklo, ale byl jsem tak naštvaný! Bylo to už několik dní, co jsem nevylezl z bytu a lámal si hlavu nad tím, jak z té šlamastyky ven. Skoro jsem nespal, jen jsem likvidoval zásoby alkoholu, jelikož jídlo v lednici už došlo, zbylo tam jen pár vajec, která jsem byl moc líný usmažit nebo jinak připravit.

   Zadíval jsem se na poloprázdnou krabičku cigaret na parapetu a chvilku si pohrával s myšlenkou, že si zapálím. Pralo se to ve mně, vydržel jsem bez cigarety už tak dlouho! Nechtěl jsem tomu znovu propadnout, byl to odporný zvyk, samotnému se mi hnusili lidé, ze kterých čpěl odér cigaret, ale dneska… dneska bych si jednu možná zasloužil.
   Sáhl jsem po krabičce a jednu cigaretu vytáhl. Ani nevím, kdy jsem si vlastně zapálil první cigaretu v životě. Bylo mi snad čtrnáct? Vím, že jsem se cítil hrozně dospěle mezi kouřícími celebritami, moc dospělé už ale nebylo, když mě za to otec seřezal jako malého fakana, kterým jsem vlastně byl. O to víc jsem si ale postavil hlavu a kouřil dál a víc. Měl jsem prostě svoje vzbouřenecké období rozmazleného fracka a teď jsem některých věcí z něj litoval, kouření patřilo k nim.

   Vložil jsem cigaretu do úst, cvakl zapalovačem a přiblížil ho ke konci cigarety. Moje mozkové buňky se tak těšily na tu osvobozující chuť nikotinu, která se mi za chvilku měla rozlít celým tělem, ale těsně před tím, než k tomu došlo, jsem zapalovač rázně zavřel a cigaretu zamáčkl do popelníku. Ne, nestálo to za to.
   Odhodil jsem zapalovač bokem, vrátil se do bytu a zavřel za sebou balkonové dveře. Na notebooku jsem náhodně pustil mix nejrůznějších písniček, kterých byl přecpaný, a nalil si další skleničku whisky. Spát se mi nechtělo ani trochu, i když většinou jsem v jedenáct večer padal únavou do postele. Snažil jsem se vymyslet nějaký plán, který by naše vydavatelství udržel nad vodou, ale nic mě nenapadalo. Měl jsem v hlavě tak prázdno, jako snad ještě nikdy.
   Jen tak napůl ucha jsem poslouchal tóny linoucí se z repráků. Byl jsem snad špatný producent? Ano, byl jsem mladý, ale už v osmnácti jsem otci radil a montoval se mu do řízení firmy. Odmalička chtěl znát můj názor na interprety, o které měla firma zájem, měl jsem na to dobrý sluch, nikdy jsem nešlápl vedle. Tak proč teď šla firma ke dnu? Kdybych získal Johna Blakea, o kterého jsem bojoval před půl rokem, mohlo to být jinak, jeho album se prodávalo dobře, v posledním měsíci měl několik úspěšných koncertů a vydavatelství, se kterým se rozhodl uzavřít smlouvu, šlapalo jako hodinky. Možná to byla moje vina, kdybych víc bojoval… takhle jsem asi zarazil poslední hřebíček do rakve.

   „Kurva!“ zanadával jsem nahlas a mrštil whiskovou skleničkou o zem. Znovu jsem sprostě zaklel, když se rozprskla na tisíce kousků po celé zemi. Asi už mi to nemyslelo. Ale nebylo se čemu divit po půlce flašky v půl třetí ráno. Prokličkoval jsem mezi těmi největšími střepy ke kumbálu, odkud jsem vytáhl lopatku se smetákem a pokusil se smést všechny střípky skla z podlahy. Vůbec mi to nešlo, přišlo mi, jako by střepy z lopatky utíkaly a vracely se na místa, která už jsem zametl.
   „Do prdele práce!“ zařval jsem, upustil obě proklaté věci a přitáhl vysavač. Bylo mi jedno, že sousedi nejspíš nebudou mít radost, jelikož můj vysavač, který jsem používal díky plovoucím podlahám dost málo, zněl jako když startuje raketoplán. Strčil jsem ho do zásuvky, a začal střepy vysávat. Netrvalo ani minutu, když se ozvalo bušení do stropu a sprosté nadávky od sousedky o patro výš.
   „Já na vás taky nebuším, když při sexu ječíte jako siréna,“ zařval jsem na oplátku a dál pokračoval ve vysávání střepů. Byl jsem napružený, opilý a frustrovaný, což nebyla ta nejlepší kombinace.

   Když jsem se zbavil většiny střepů, vysavač jsem vypnul, uklidil, sundal ponožky a vyhodil i je, když se zespod třpytily jako stříbro. Zhroutil jsem se na gauč a zavřel oči, chtěl jsem spát, aspoň chvilku nemyslet na nic. Hlava se mi točila, měl jsem pocit, jako bych se propadal černým trychtýřem do hlubin neznáma.

   Prudce jsem otevřel oči. V první chvíli jsem netušil, proč jsem to vlastně udělal, než jsem otočil hlavu k notebooku, který stále pouštěl skladby, někdy i dávno zapomenuté, stejně jako tuhle. Posadil jsem se, přitáhl počítač a zaposlouchal se do textu. Roky jsem tohoto interpreta neposlouchal, zmizel z hudební scény, ale během svého působení byl slavný, hodně slavný. Jeho písničky se hrály po celé Americe, v Evropě, jezdil na turné a vydělával nám velké peníze. Matně jsem si vzpomínal, že tam pak byla nějaká autonehoda, po které se stáhl, až úplně zmizel z hudebního světa.

   Chvilku jsem přemýšlel, než jsem zadal jeho jméno do vyhledávače. Ano, autonehoda před deseti lety, po které ještě chvilku koncertoval, ale každý koncert byl doprovázen problémy, kdy přišel opilý nebo nepřišel vůbec. Ale když jsem hledal dál… jeho písničky se pořád hrály, pořád na youtube přibývaly komentáře, jak skvělý má hlas, jak skvěle zpívá. Počet zhlédnutí jeho největších hitů byl až neuvěřitelný.
   Opřel jsem se do gauče a prsty bubnoval do kolena. Letos to bylo deset let od jeho posledního megakoncertu, kdybych ho dotáhl za pár týdnů na naši akci, mohlo by to znamenat významný zvrat v chodu firmy, mohlo by nás to zachránit.

   Znovu jsem se předklonil a začal dál prohledávat internet. Zamyšleně jsem se mračil, šance mi proudila žilami, i když byla hodně malá, jelikož podle internetu zpěvák už osm let neměl ani menší vystoupení. Bylo to hodně dlouho. Našel jsem jen nějakou zmínku o tom, že se přestěhoval do Vegas, což taky nebyla pozitivní zpráva, lidé ve Vegas byli… no měli svůj vlastní svět.
   Ne! Nemohl jsem myslet negativně, byla to malá šance, ale byla tu. Megakoncert White Records, na kterém vystoupí někdejší hvězda hudebního showbyznysu, kde obnoví svoji kariéru, nás mohl zachránit. Grayson Cooper mohl být náš zázrak.