Minde

1. kapitola

LÉTO 1998

   Hladina moře odrážela záblesky slunce, které se začínalo pomalu klonit k obzoru. Vzduch nad pláží byl prosycen vůní moře a pachem soli. Vítr foukal jen líně a převaloval z místa na místo zrnka písku. Byl to další horký den v přímořském městečku Norfolk. Hlasy turistů pomalu utichaly a jasně bylo slyšet šumění moře a zpěv racků, kteří se slétali na skalnatém pobřeží.
   Dětský hlas, který proťal ospalou pohodu pláže, byl jako šlehnutí biče.
   „Pomoc! Pomozte mi někdo!“ rozléhalo se zoufalé volání a jen bedlivý pozorovatel by si všimnul dítěte nedaleko pobřeží, jak ve vodě bezmocně mává rukama. A potom další zvuk narušil klid krajiny – hlasité šplouchnutí, jakoby něco z výšky spadlo do vody.
   „Už tě držím, nemel sebou nebo nás utopíš oba a polož se na hladinu, ať tě můžu odtáhnout,“ ozval se vedle topícího se dítěte tenký, ale autoritativní hlásek. I když byl hnědovlasý chlapec k smrti vyděšený a vyčerpaný ze snahy, udržet se nad hladinou, vynaložil veškeré své síly, aby ten hlásek poslechl. Pak už jen cítil, jak ho hubené ručky chytily pod pažemi a zamířily s ním k pláži.
   „Už se můžeš postavit, tady dosáhneš.“
   Hnědovlasý chlapec na okamžik zpanikařil, když ho ručky pustily, ale když pod chodidly ucítil mazlavý písek, úlevně si oddechl a vyběhl z moře, aby se od něj dostal co nejdál. Teprve, když uznal, že je dost daleko, otočil se ke svému zachránci. Šokovaně zamrkal, když uviděl o půl hlavy menšího chlapce. Musel být mladší než on, měl opálenou kůži, mokré vlasy, které se mu lepily na tvář, měly blonďatou barvu a velké zářivé oči barvy moře ho pobaveně sledovaly.
   „Proč lezeš do vody, když neumíš plavat?“ uculil se a sedl k němu se zkříženýma nohama.
   „Já umím plavat,“ ohradil se hnědovlasý chlapec a uraženě si založil ruce na prsou.
   „Vážně? Tak to jsem tam pro tebe nemusel skákat. Ale to víš, bál jsem se, když jsi volal o pomoc.“ Zářivé oči se pobaveně blýskaly a ani na okamžik neuhnuly od hnědovlasého chlapce.
   „Dostal jsem křeč… do nohy,“ odsekl a nepříjemně se ošil. Lhal, věděl, že by měl poděkovat, ale jeho hrdost mu to nedovolovala. Připadalo mu ponižující, že ho zachránil takový prcek.
   „Tak to jo,“ uculil se blondýnek a postavil se naproti něj. Bylo vidět, že mu nevěří a docela se baví, ale nedělal si z toho těžkou hlavu.
   „Jsem Percy… Percy Allen,“ natáhl k němu hubenou ručku, na které se ještě třpytily kapičky vody. Hnědovlásek zaváhal, ale nakonec ji přijal.
   „A já Richard Lockwood,“ lehce zvedl bradu a čekal, že se blondýnek alespoň trochu zalekne a změní své chování, jméno Lockwood v Norfolku hodně znamenalo. Jeho otec George Lockwood byl majitelem pláže a pozemků v její těsné blízkosti, které pronajímal drobným obchodníkům, kteří tu vydělávali na turistech. Reakci, kterou ho ale blondýnek poctil, vůbec neočekával. S širokým úsměvem mu potřásl rukou.
   „Těší mě, Richie. Můžu tě naučit plavat, jestli chceš,“ vypálil na něj, až to Richarda v první chvíli vykolejilo. Nebyl zvyklý na podobné reakce, k němu se lidi chovali s úctou a opatrností i přesto, že mu bylo teprve deset let. Proto na Percyho jen vykuleně zíral neschopen zformulovat nějakou odpověď. Ten se ale usmíval a trpělivě čekal až do doby, dokud Richard kladně nekývl hlavou.

LÉTO 2013
(Richard)

   Mlčky jsem sledoval vysoké budovy z okna svého bytu v New Yorku. V ruce jsem svíral mobilní telefon a snažil se zpracovat tu zprávu, která mi před chvilkou byla sdělena. Bylo to divné, ale necítil jsem nic. Čekal jsem aspoň něco, smutek, jednu slzu, ale nic nepřicházelo. Tupě jsem zíral na město, které už šest let bylo mým domovem, ale přesto jsem se tu cítil jako cizinec.
   „Zlato, děje se něco?“ ozval se mi za zády ženský hlas a štíhlé paže se mi zezadu obtočily okolo pasu, jak se ke mně natiskla.
   „Otec zemřel,“ zašeptal jsem s pohledem stále upřeným ven z okna.
   „Bože, to je mi líto, jsi v pořádku?“ otočila si mě k sobě, chytila mou tvář do dlaní a zkoumavě se na mě zadívala.
   „Jo… jsem,“ přikývl jsem a zadíval se na ni.
   „Vážně? Nemám ti uvařit třeba čaj? Meduňkový, ten je dobrý na nervy.“
   „Dobře,“ přikývl jsem a jen se zadíval na její záda, jak mizí v kuchyni. Vlastně jsem na žádný čaj neměl ani pomyšlení, nesnášel jsem čaje, ale chtěl jsem teď být chvilku sám. Bylo to už dlouho, co jsem si na domov nevzpomněl, co jsem nemluvil s rodiči a spolu s telefonátem o úmrtí mého otce se vracely i vzpomínky, které jsem před lety uzamkl na dně své mysli, ale které teď jednotlivě vyplouvaly na povrch.
   „Tady máš. V pořádku?“ vtiskla mi Patricie do rukou hrnek s horkým čajem. Zadíval jsem se na odporně páchnoucí tekutinu, ale přikývl jsem.
   „Víš, že mně můžeš všechno říct, svěřit se. Jsem tvoje snoubenka, Richarde,“ přejela mi dlaní po rameni. Neměl jsem chuť mluvit, ani s ní ne. Chtěl jsem dál předstírat, že moje rodina neexistuje a žít si svůj život daleko od nich.
   „Musím odjet do Norfolku.“
   „To chápu, je to tvůj otec…“
   „Není to kvůli otci.“
   „Tak proč?“ zadívala se na mě zmateně a znovu přejela dlaní po mém rameni.
   „Chci se zbavit toho, co mi odkázal.“
   „A to je?“
   „Pozemky u pláže.“
   „Dobře, ty do toho vidíš víc než já. Ale ať se rozhodneš pro cokoliv, podpořím tě,“ usmála se, natáhla se na špičky a políbila mě na rty. Neodpověděl jsem jí, myšlenky jsem měl úplně někde jinde a neměl jsem náladu na sex, kterým ona léčila úplně všechno. Neříkám, že někdy se mi to nelíbilo, divoký sex po hlasité hádce, ale teď jsem chtěl být hlavně sám. Tíha vzpomínek, které jsem v sobě tak dlouho dusil, mě ubíjela, nechtěl jsem je znovu vyvolávat, ale věděl jsem, že až se vrátím do Norfolku, všechno se znovu oživí. To místo bylo něčím, na co jsem si už nikdy nechtěl vzpomenout, ale otec opět nezklamal. To on opět vtrhl do mého života a převrátil ho celý naruby.
   „Půjdu si dát sprchu, budu ráda, když se připojíš,“ usmála se a přejela mi dlaní po rameni.
   „Půjdu ještě do pracovny, potřebuju něco dodělat.“
   „Dobře, kdybys něco potřeboval, jsem tu pro tebe,“ usmála se, políbila mě na tvář a odešla. Ani trochu jsem neměl náladu jít s ní do sprchy, nechat ji, aby se mě dotýkala. Bylo to kruté, byla to moje snoubenka a já ji měl rád a chtěl jsem si ji vzít, ale teď jsem nemohl nic. Připadal jsem si paralyzovaný oznámením, které mě zastihlo a které vyvolalo vzpomínky na můj domov v Norfolku.

   Znovu jsem se mlčky zadíval na město v záři zapadajícího slunce. Neodpustil jsem si úšklebek, tohle se nikdy nemohlo vyrovnat západu slunce nad mořem. Miloval jsem moře, chvilky strávené u něj a místo toho, abych se vracel do místa, kde jsem to miloval, jsem vyrážel na dovolenou na opačnou stranu. Bylo to možná zbabělé, ale nebyl jsem připraven čelit minulosti, čelit tomu, co se stalo. Čelit lidem, které jsem tak dobře znal a přece mi připadali na míle vzdálení… A teď jsem se tam měl vrátit. Věděl jsem, že budu potřebovat hodně odhodlání a chladného přístupu, abych vyřídil otcovu pozůstalost co nejrychleji a mohl se vrátit do města, které jsem měl tu troufalost nazývat domovem.

   Zadíval jsem se na chladnoucí čaj ve své ruce, který mě odpuzoval už jen svým vzhledem a pachem a pak jsem s ním nemilosrdně zalil fíkus u okna. Naposled jsem zvedl oči k posledním paprskům zapadajícího slunce, než jsem se otočil a přeci jen zamířil do koupelny za svou snoubenkou. Alespoň na chvilku jsem chtěl předstírat, že žádný telefonát o smrti otce se dnes neuskutečnil, že vzpomínky na Norfolk jsou stále pevně uzamčeny na dně mé mysli, a že klíč k nim je nenávratně ztracen tak, jako moje city k chlapci s blonďatými vlasy a očima modrýma a hlubokýma jako moře.

2. kapitola

LÉTO 1998

   „Richarde, sedni si pořádně,“ zamračila se na hnědovlasého chlapce jeho matka. Už ji vytáčelo, jak se její syn neustále vrtěl na židli a rýpal se ve svém oblíbeném jídle. Ale měl se taky proč vrtět, celou noc dumal nad tím blonďatým klukem z pláže. Po jejich seznámení se Percy otočil s tím, že už musí jít, ale že ho zítra počká na pláži. Richard byl z toho nesvůj. Nelíbilo se mu, jak s ním jednal, ale na druhou stranu to bylo něco jiného, ten kluk byl jiný a to ho lákalo. Pak ale rázně zatřásl hlavou, přece se nebude bavit s klukem, který celé dny jen lítá po pláži. 

   „Můžu už jít ven?“ uculil se Richard na svou matku, jak nejlépe to uměl, dneska ale ani to nepomohlo, aby se na něj přestala mračit.
   „Ještě jsi nic nesnědl, až to sníš, můžeš jít,“ odpověděla příkře a sama vstala od stolu. Richard jen nafoukl tváře a šťouchl vidličkou do jídla. Neměl hlad, chtěl jít ven, vyzout boty a rozběhnout se po pláži. Líbilo se mu, když se prsty bořil do rozpáleného písku a pak si chodidla chladil ve vodě.
   Nespokojeně našpulil pusu na jídlo, které se mu stále vysmívalo na talíři a potom mrkl na sedící kolii u jeho nohou. Naklonil se na židli, aby se ujistil, že se jeho matka nedívá a potom celé nesnědené maso strčil psovi přímo pod čumák.
   „Tak já jdu,“ seskočil spokojeně ze židle a rozběhl se ke dveřím.
   „Řekla jsem, až to sníš…“
   „Bylo to výborné,“ houkl na matku a vyběhl z domu. Značný kus běžel, než se rozesmál tomu, co právě udělal. Nebylo to ani trochu jako chování člena rodiny Lockwoodových, ale jemu to momentálně těžkou hlavu nedělalo.

   Zpomalil, až když se dostal k okraji promenády, kde už se pohybovali turisté a utráceli peníze za suvenýry nebo něco k jídlu.
   Zabořil ruce do kapes svých kalhot a začal pokukovat kolem. Až teď si uvědomil, že ani neví, kdy na něj bude Percy čekat. A vůbec, stejně mu chtěl jen říct, že se s ním bavit nebude, byl nikdo, kdežto Richard byl někdo.

   „Percy, pojď mi pomoct.“ Richard se otočil za hlasem, který volal známé jméno. Zahlédl baculatější ženu, která obratně kličkovala mezi hosty na zahrádce menší restaurace s názvem La Fontana a pokládala před ně objednaná jídla, jejichž vůni mohl cítit až k místu, kde stál.
   Pootočil hlavu, když zahlédl blonďatou kštici, která přiběhla a začala z prázdných stolů sklízet špinavé nádobí, aby si příchozí hosté měli kam sednout.
   Chvilku ho pozoroval, jak se zkušeně otáčí okolo stolů, než blondýnek zvedl hlavu a svýma jasně modrýma očima se zabodl do jeho čokoládových. Richard se nepříjemně ošil, cítil se přistižený.
   „Ahoj,“ uculil se blondýnek, zatímco na sebe skládal další špinavé nádobí.
   „Čau,“ kývl Richard a pomalu k němu přešel.
   „Musím tu ještě chvilku pomáhat, ale pak tě vezmu k zátoce, tam není tak hluboká voda a naučím tě plavat. Se mnou se vůbec nemusíš bát, už jednou jsem tě přece zachránil,“ culil se a jeho blonďaté vlásky mu poskakovaly sem a tam.
   „Já jsem ti jen přišel říct, že spolu nemůžeme kamarádit,“ řekl Richard a odhodlaně se na něj zadíval. Úsměv z Percyho obličeje ale nezmizel a Richarda to vyvedlo z rovnováhy. Čekal, že se rozbrečí nebo že začne škemrat, aby se s ním bavil, ale on se pořád jen usmíval, jakoby vůbec neslyšel to, co mu právě řekl.
   „Nemáš hlad?“ vypálil na něj najednou. Hnědovlasý kluk jen šokovaně zamrkal, vůbec se nechytal v toku Pecyho myšlenek. Probralo ho až zakručení v jeho žaludku, což blondýnka rozesmálo. Strčil mu do rukou horu špinavého nádobí, sám vzal druhou a vmanévroval ho do kuchyně.

LÉTO 2013
(Percy)

   „Už to nech a běž si odpočinout,“ plácla mě Bella po rukou.
   „Je to pár kousků nádobí a skoro celý den jsem nic nedělal,“ usmál jsem se na ni a v klidu doumýval těch pár talířů, které jsem měl v dřezu.
   „Letos to vypadá na ještě větší bídu, než to bylo v loni. Turisté jezdí do moderních letovisek a sem ani nepáchnout.“
   „Neber to tak černě, zatím pořád vycházíme a to je hlavní,“ usmál jsem se.
   „Měl by sis najít nějakou dobře placenou brigádu ve městě a ne se pachtit tady v tomhle zapadákově prakticky za nic, Percy.“
   „Mám to tu rád, je to můj domov.“
   „Já vím, zlato, ale to, že to tu máš rád, ti nezaplatí školu,“ smutně se na mě usmála a shrnula mi z čela pár neposedných blonďatých pramínků. Bella byla jako moje máma, vlastně byla její nejlepší přítelkyní a když před pěti lety zemřela, pomohla mi se ze všeho dostat.
   „Pořád si držím stipendium,“ pousmál jsem se.
   „A za to tě hrozně obdivuju. Ale řekni mi, co si potom ve škole můžeš dovolit. Navíc, potřeboval bys nové kalhoty a taky košili, ať mi tam neděláš ostudu,“ zamračila se a založila si ruce na kyprých bocích. Jen jsem se zasmál, naklonil se a políbil ji na tvář.
   „Já a dělat ostudu? Bello, přece víš, že nemusím být oblékaný podle poslední módy.“
   „Ale taky nemusíš vypadat jako vesnický buran,“ obořila se na mě, což mě znovu rozesmálo.
   „Dobře, než znovu nastoupím do školy, koupím si kalhoty.“
   „Připomenu ti to… a teď už upaluj nebo tě odtud poženu koštětem.“ Znovu jsem se rozesmál, ale odložil jsem utěrku a rozběhl se ven.

   Norfolk v záři zapadajícího slunce byl to nejkrásnější, co jsem znal. I když postupem času už ztratil něco málo z toho lesku, kterým před lety oplýval. Zahrádka u restauračky, kterou jsem Belle pomáhal vést, už znovu potřebovala opravit a natřít. Dříve jasně tyrkysový nápis La Fontana nade dveřmi už byl sotva čitelný a většina židliček při sebemenším pohybu vrzala. A přesto, že jsem se snažil opravit, co se dalo, nestačilo to a turistů ubývalo nejen u nás, ale v celém přímořském městečku Norfolk. Lavičky na promenádě pomalu trouchnivěly a už ani nebylo poznat, jakou barvou byly dříve natřeny, pouliční lampy byly oprýskané a žárovky potřebovaly nutně vyměnit a kostky, kterými byl vydlážděný chodník, byly porozbíjené a vyviklané. Přesto všechno byl Norfolk město, které jsem miloval, které jsem znal nejlépe ze všech obyvatel, město, kde jsem zažil chvíle krásné, ale také chvíle plné bolesti a ponížení.

   Rozběhl jsem se přes písečnou pláž k moři, které už ozařoval kulatý měsíc. Nikdo tu nebyl a světlo z lamp osvětlující chodník promenády nemělo šanci dosáhnout až na pláž. Takže jsem beze strachu za běhu shodil veškeré oblečení a skočil do chladnoucího moře. Nadechl jsem se a klidně jsem se rozplaval dál do moře. Miloval jsem ho, už od mala jsem si u něj jako kluk hrál. Bella mi proto občas ze srandy říkala dítě moře. Přes to všechno jsem věděl, že ho nikdy nebudu znát dokonale. Moře nedokázal poznat nikdo. V jednu chvíli bylo konejšivé a mírumilovné a během okamžiku se dokázalo změnit v nelítostného zabijáka. Mělo dvě tváře, které k sobě přeci jen měly tak blízko… stejně jako den měl blízko k noci nebo láska k nenávisti.
   Přetočil jsem se na záda a zadíval se na oblohu posetou hvězdami. Neznal jsem nic krásnějšího, snad jen západ slunce, které házelo zlatavé odlesky do moře.
   Dlouho jsem sledoval oblohu a nechával, aby mě vlnky nadnášely na vodě, než jsem se rozplaval ke břehu. Zarazil jsem se, když jsem na břehu spatřil postavu. Najednou jsem byl o šest let nazpět v čase, kdy na mě na břehu čekávala až moc známá osoba. Dokonce jsem zapomněl plavat a silně jsem se nalokal slané vody, stejně jako mi vletěla do očí. Poslední, čeho jsem si všiml, bylo, jak postava skočila do vody. Začal jsem se bránit, když mě muž chytil kolem pasu a táhl ke břehu.
   „Percy, uklidni se, to jsem já… Kevin,“ zavrčel mi muž u ucha a pustil mě, když jsme byli na mělčině. Jen jsem se rozkašlal a vyklopýtal z vody.
   „Co blbneš, skoro ses utopil,“ shodil vysoký afroameričan triko a začal ho ždímat.
   „Pro-promiň… myslel jsem, že…“ zhluboka jsem se nadechl a znovu zakašlal. „Co tu vlastně děláš,“ rychle jsem si na sebe natáhl oblečení a ignoroval, že jsem předtím nedokončil větu. Bylo to pryč, byla hloupost myslet si, že by se minulost mohla opakovat.
   „Máma si zvrtla kotník, když umývala okna. O nemocnici nechce slyšet, myslíš, že se na to můžeš podívat?“ navlékl si vlhké tričko a zadíval se na mě.
   „Určitě, od toho tu přece jsem… tedy doufám, že budu,“ zasmál jsem se tiše a vydal se s ním k jeho domu.
   „Percy, ani nepřemýšlej o tom, že bys nedostudoval. Ty budeš úžasný doktor.“
   „Doufám v to,“ usmál jsem se na něj a vešel za ním dovnitř útulného domku.

3. kapitola

LÉTO 1998

   Richard nejistě sledoval frmol v kuchyni restaurace, kam ho Percy zatáhl. Každý něco dělal, vařil, umýval nádobí, roznášel jídlo a vesele se bavil s ostatními. Vzduch byl prosycený úžasnými vůněmi, které způsobovaly, že se mu v ústech sbíhaly sliny.
   „Tady máš,“ uculil se Percy a strčil mu do ruky talířek s jídlem, na který se nejistě zadíval.
   „Co to je?“
   „Od všeho trochu, co pozůstávalo,“ posadil se blondýnek vedle něj a začal se ládovat jídlem ze svého talířku.
   „To jako… zbytky?“ zašklebil se.
   „Ne, zbytky vyhazujeme, tohle je to, co se uvařilo navíc a neprodalo se. Je to dobré, ochutnej,“ usmál se a dál luxoval svůj talířek. Richard nechápal, jak rychle to v něm může mizet a kam to vůbec dává, když je hubený jak tyčka.
   Znovu se nedůvěřivě zadíval na svůj talířek, ale když jeho žaludek znovu zakručel hlady, odvážil se ochutnat. První sousta si dal do pusy jen nejistě, ale jakmile zjistil, že je to vlastně doopravdy dobré, začal to do sebe házet stejně rychle jako blondýnek vedle něj.

   „Chutnalo?“ uculil se blondýnek a uklidil oba prázdné talíře.
   „Dalo se to,“ přikývl Richard váhavě. Nebyl si jistý, co si má myslet. Tohle nebylo to, na co byl zvyklý, nebyl to luxus, kterým byl zahrnován, ale ve skutečnosti se mu to začínalo líbit čím dál tím víc.
   „Super, tak můžeme jít,“chytil Richarda za zápěstí a než se stihl vzpamatovat, protáhl ho blondýnek zadním vchodem a zamířil na pláž.
   „Kam mě vedeš?“
   „No přece do té zátoky, abych tě naučil plavat.“
   „Nepotřebuju se naučit plavat,“ nakrčil nespokojeně obočí starší chlapec. Nelíbilo se mu, že mladší blondýnek uměl něco víc než on a měl ho učit. On už byl samostatný a nepotřeboval vodit za ručičku.
   „Vůbec se nemusíš bát, je to jednoduché a uvidíš, jak se ti to zalíbí. Můžeme pak chodit plavat spolu.“
   „Já se přece nebojím,“ zamručel tiše tmavovlasý chlapec a sledoval, jak blondýnek shodil triko a vběhl do moře. Sám zůstal na břehu a nejistě přešlapoval.
   „Tak pojď, tady ještě dosáhneš,“ zavolal na něj Percy a na jeho tváři pořád zářil úsměv. Richard si vlastně nevzpomínal, že by ho za tu dobu, co byl s ním, viděl se mračit. Ještě chvilku váhal, než se svlékl do plavek a pomalu vešel do moře.
   Když byl ve vodě asi po kolena, připojil se k němu blondýnek a začal mu radit, jak má udělat první tempa. Nesmál se a trpělivě mu všechno ukazoval, takže se Richard v jeho přítomnosti během chvilky uvolnil a snažil se poslouchat jeho rady. Tohle bylo něco jiného, než když ho ´učil´ plavat otec. Ten se mu jen vysmál, že takovou banalitu má umět a pokud ji neumí, je dost starý na to, aby se ji naučil sám. Tím to pro něj haslo.

   Když se slunce začalo ztrácet za mořem, v moři už se proháněli oba chlapci a smáli se

LÉTO 2013
(Richard)

   Poskládal jsem postelních pár věcí do kufru a zapnul ho. Ani trochu se mi nikam nechtělo, ale déle jsem to odkládat nemohl. Ani na otcův pohřeb jsem nedorazil, vymyslel a naplánoval jsem si spoustu práce a to jen proto, abych se ještě na pár dní vyhnul Norfolku. Věděl jsem, že až tam dorazím, celá moje New Yorkská terapie půjde ho háje. A já se necítil na to, abych se vracel zpět v čase.

   „Zlato, jsi v pořádku?“ objala mě zezadu Patricie a natiskla se k mým zádům.
   „Jo, jen se mi nikam nechce. Hlavně od tebe,“ pousmál jsem se, otočil se a stáhl si ji do náruče.
   „Přece jsem ti říkala, že můžu jet s tebou,“ lehce nakrčila obočí a prsty mi přejela po hrudi.
   „Máš tu práci, budou tě tu potřebovat.“
   „Vzala bych si volno.“
   „Já to zvládnu, budu ti volat, dobře?“ usmál jsem se a vlepil jí pusu na čelo.
   „Dobře, ale kdyby se cokoliv dělo, dáš mi vědět,“ lehce nadzvedla obočí a zadívala se na mě. „Víš, že mi na tobě záleží.“
   „Já vím. Co nejrychleji to tam vyřídím, abych byl brzo zpátky.“
   „Už teď se mi po tobě stýská.“
   „Já vím,“ objal jsem ji, když se ke mně natiskla. Seznámil jsem se s ní před šesti lety, když jsem přijel do New Yorku. Znechucený životem jsem střídal bary a partnery jako na běžícím pásu. Každého jsem měl jen na jednu noc, ať už jsem jim nakecal cokoliv. Možná jsem zlomil i pár srdíček, jelikož jsem se choval jako namyšlený debil, ale tehdy mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno. Tehdy jsem si myslel, že pro mě život ztratil smysl, že život je jen jedna velká svině, protože když si myslíte, že máte všechno, že jste šťastní, přijde velká vlna, která všechno spláchne a odnese pryč… daleko na širé moře.
   Až pak jsem poznal Patricii. Nedovolila mi odstřihnout ji od sebe jako ty ostatní. Pomohla mi dostat se z toho, znovu se vzchopit a já jí byl za hodně vděčný. A měl jsem ji rád.

   „Budu muset jet,“ zašeptal jsem a pomalu se od Patricie odtáhl.
   „Nemám tě odvézt?“
   „Ne, už před domem stojí taxi,“ usmál jsem se a popadl svoje věci. „Zavolám ti, měj se,“ políbil jsem ji na tvář a rozešel se ke dveřím. Nechtěl jsem, aby Patricie jela se mnou, a nebyla až taková pravda, že to bylo kvůli její práci. Norfolk bylo krásné město, bylo snadné se do něj zamilovat a já tam zůstávat nechtěl. Taky jsem jí nikdy nevyprávěl, co se tam stalo, tomu tématu jsem se vyhýbal, stejně jako tématu moje rodina.

   „Na letiště,“ zamumlal jsem směrem k řidiči a zadíval se z okna. V duchu jsem plánoval, že se zdržím maximálně pár dní. Chtěl jsem jen vyřešit to dědictví a vrátit se zpět, zařídit svatbu, oženit se a žít přítomností.
   Mlčky jsem sledoval hemžení lidí na ulicích, vysoké budovy a nákupní centra. Za ty roky jsem si na to zvykl, ale přesto jsem cítil, že mi to město k srdci nepřirostlo. New York byl hlučný, uspěchaný, nikdo neměl na nic čas. Na druhou stranu ta hlučnost a shon přebil všechny myšlenky, o kterých jsem nechtěl přemýšlet, ale které se mi neustále vracely do mysli. Naštěstí jsem si vždycky našel nějakou činnost, u které jsem se dostatečně zaměstnal, abych o nich nemohl přemýšlet. 

***

      Let byl na můj vkus až moc rychlý. Ani jsem se nenadál a přivíral jsem oči pod ostrým sluncem. Odmítl jsem matčinu nabídku, že by pro mě někoho poslala, raději jsem vyšel z letištní haly a mávnutím si přivolal taxík, aby mě odvezl.
   Nasedl jsem, nadiktoval adresu a zadíval se z okna. Moc se tu toho nezměnilo, jako by ty roky ani neexistovaly, jakoby se tu čas zastavil a to způsobilo, že mi žaludek ještě víc ztěžknul. Bylo to, jako bych se vrátil v čase, jako bych nikdy neodjel.

   Zadíval jsem se na ošuntělou tabuli, která vítala návštěvníky v Norfolku. A nejen tabule vypadala bídně. Když jsem se zadíval po domech, všechny vykazovaly známky toho, že k nim čas až tak milosrdný nebyl. Vybledlé barvy, oprýskané pouliční lampy, jakoby se tu o to nikdo nestaral. Jen zdaleka to připomínalo to útulné městečko, které jsem dřív tolik miloval.

   „Asi to není to místo, kde jste chtěl strávit dovolenou,“ ušklíbl se taxikář, který zpozoroval můj výraz ve zpětném zrcátku.
   „Nejsem tu na dovolené.“
   „Neříkejte, že tu máte práci,“ zasmál se. „I když práce by tu bylo, jen není, kdo by to zaplatil.“
   „Osobní záležitost,“ odpověděl jsem suše. Neměl jsem zájem ani náladu si s ním povídat.

   Když jsme zajeli na konec městečka a odbočili na příjezdovou cestu, na jejímž konci jsem zahlédl náš dům, měl jsem pocit, že byl jediný, kterého se čas ani trochu nedotkl. Ušklíbl jsem se, bylo mi z toho na nic, viděl jsem tu sobeckost, kterou se moje rodina už roky vyznačovala.

   Zaplatil jsem taxikáři, vzal si svoje věci a vystoupil z auta. Nasadil jsem lhostejný obličej a zamířil ke dveřím. Ani zvonit jsem nemusel, byl jsem, jak se zdálo, netrpělivě očekáván.

„Vítejte zpět v Norfolku, pane,“ kývl hlavou John, starší ´komorník´, jak mu matka pořád říkala, a pustil mě dovnitř. Už nebylo cesty zpět, byl jsem zpět a ani trochu se mi to nelíbilo, i když to bylo jen na pár dní.

4. kapitola

LÉTO 2013

(Richard)

   „Richarde, ráda tě zase vidím,“ usmála se mamka, lehce mě objala a políbila na obě tváře.
   „Ahoj mami,“ odpověděl jsem klidně, ale bez extra emocí. Neodcházel jsem z domu v dobrém vztahu s rodiči a celých šest let jsem se doma ani neukázal, až teď po smrti otce a to jsem se musel hodně přemáhat.
   „Vyrostl jsi, je z tebe krásný muž,“ usmála se. Jen jsem se nadechl.
   „Mami, jsem tu jen z jednoho důvodu, udělat něco s pobřežím,“ zašeptal jsem. Neměl jsem náladu poslouchat, jak jsem vyrostl a co jsem prováděl, když jsem se ještě batolil na všech čtyřech a poslouchat všechny ty sentimentální řeči, kterými se mě určitě chystala zahrnout. Chtěl jsem odtud co nejdřív vypadnout.
   „Dobře,“ přikývla a o kousek se stáhla. „A co plánuješ dělat s pobřežím.“
   „Ozvalo se mi pár investorů, kteří by měli zájem to odkoupit,“ odpověděl jsem klidně. Jo, věděl jsem jedno, já to nechtěl, chtěl jsem se toho zbavit a už nikdy se tady neobjevit. „Chtějí tu z toho udělat lázeňské středisko nebo tak něco.“
   „Takže jim to prodáš?“
   „Pravděpodobně,“ přikývl jsem a zadíval se na čas. „Když mě omluvíš, půjdu si lehnout, jsem z té cesty docela unavený.“
   „Dobře, hezky se vyspi.“ Kývl jsem a rozešel se do svého starého pokoje. Nic se tam od mého odchodu nezměnilo, snad jen to, že tam bylo uklizeno. Nikdy jsem nebyl nějak extra pořádný.

   Otevřel jsem okno, sebral něco na spaní a zavřel se v koupelně, kde jsem se pokusil vychutnat si dlouhou horkou sprchu.
   Když jsem se vrátil do pokoje, byl v něm příjemný chládek. Nadechl jsem se a vyšel na balkon. Byl odtud nádherný výhled na pláž a na část promenády okolo. Pár lamp nesvítilo a několik jich blikalo mdlým světlem, jak se blížila jejich poslední hodinka. Bylo až neuvěřitelné, jak se to za šest let změnilo.
   Bezděčně jsem pohledem zamířil na konec pláže k menšímu domku. Svítilo se tam a několik vzpomínek se hned vydralo napovrch. Nadechl jsem se, narovnal se, vrátil se do pokoje, zavřel balkonové dveře a přetáhl přes ně i závěs. Byla to minulost a mojí mantrou se stala věta… žít se musí přítomností, minulost je minulost a ta se nevrátí.

***

   Pootevřel jsem oči a mrkl na čas. Šest ráno, bože, tak brzo jsem nevstával ani do práce. Ale spát se mi už nechtělo a jen tak nečinně ležet taky ne. Nadechl jsem se, ale vstal jsem, navlékl si něco sportovnějšího a sešel dolů. Na snídani jsem neměl chuť nehledě na to, že ještě nejspíš ani nebyla nachystaná. Vyšel jsem ven, nadechl se přímořského vzduchu a rozběhl se po pláži směrem k promenádě.
   Byla to změna, v New Yorku jsem běhával jen v posilovnách na běžícím pásu, ale tohle bylo přirozenější a bavilo mě to. Na pásu jsem běhal jen proto, abych si udržoval kondičku a trochu nějak vypadal. Netoužil jsem za pár let vypadat jako pupkáč v obleku. Byla to odporná představa. Na vzhledu mi poměrně záleželo.

   Zpomalil jsem teprve, když se začaly objevovat první domky. Bylo brzo ráno, ale městečko se začalo pomalu probouzet. To, co jsem včera viděl jen zběžně v taxíku, mě zcela udeřilo do očí. Norfolk už nebyl tak krásný jako dřív. Padl na něj čas, a i když někde byla vidět snaha s tím něco dělat, většinou se to moc nevedlo. Nechápal jsem, co se stalo a proč. Vždy tu byly spousty turistů a teď všechno vypadalo opuštěně. Možná bylo jen dobře, že jsem se rozhodl to prodat, vyroste tu nové turistické centrum a město znovu ožije.

   Zastavil jsem se u menší restauračky, jejíž název už byl sotva čitelný, ale dobře jsem věděl, co tam dříve stávalo, tyrkysový název La Fontana. Dřív jsem tu býval snad víc než doma.

   Zadíval jsem se na dveře, ze kterých vyšla baculatější žena s kýblem s vodou a začala umývat stoly. Měl jsem tendenci zmizet dřív, než si mě všimne, ale něco mě drželo na místě. Než jsem se stihl rozhodnout a rozpohybovat nohy, zvedla žena hlavu a zadívala se na mě. Během chvilky se jí na rtech objevil upřímný úsměv a taky trocha překvapení.

   „Richarde, božínku, jsi to ty? Tak ráda tě vidím, kde ses toulal ty uličníku,“ přešla ke mně a stiskla mě v pevném objetí. Pousmál jsem se, ale objetí jsem jí opětoval.
   „Bello, taky tě rád vidím.“
   „To je dost, že ses na nás přišel podívat, nebo už ani za to ti nestojíme?“ zasmála se a lehce mě štípla do tváří.
   „Tak to není. Byl jsem hodně vytížený, škola a práce,“ pousmál jsem se. Ano, trochu jsem kecal, ale nechtěl jsem vytahovat skutečný důvod, proč jsem se šest let domů ani nepodíval. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.
   „No hlavně, že jsi tu. Pojď dál, uvařím ti kafe a vsadím se, že jsi ještě nesnídal.“
   „To máš pravdu,“ zasmál jsem se tiše.
   „Jako bych tě neznala, tak pojď, koláče dělám pořád stejně dobré,“ usmála se a zatáhla mě dovnitř.
   „Podívej, jakou máme vzácnou návštěvu.“ Pohled mi při vstupu okamžitě padl na žebřík, na kterém seděl blonďáček a zrovna nejspíš opravoval lustr. Při Bellině vpádu, ale seskočil a zadíval se na mě. Na chvilku jsem zadržel dech, musel jsem uznat, že vyrost a byl ještě hezčí než dřív. Pořád byl krásně opálený a nevzdal se ani svého oblíbeného stylu oblékání… bílého nátělníku a barevných volných kraťas po kolena.
   „Ahoj Percy.“

LÉTO 2003

   Ještě se pořádně ani nerozednilo, když se z domu na konci města vyřítil patnáctiletý kluk. Přes pláž to bral sprintem, aby byl v probouzejícím se městečku co nejdřív. Teprve včera večer se vrátil z povinné rodinné dovolené tentokrát v Austrálii, na kterou Lockwoodovi pravidelně vyjížděli ihned po skončení školy. Mávl na pár lidí, kteří ho zdravili při otvírání svých obchůdků, a téměř vyrazil dveře od restauračky, do které se vřítil, jako velká voda.
   „Ahoj žížalko,“ popadl menšího blonďáčka okolo pasu a zatočil se s ním.
   „Ričí, ty ses už vrátil, povídej, přeháněj, jak bylo,“ zasmál se a objal ho okolo krku.
   „Jako vždycky, na Norfolk, to nemělo,“ zazubil se.
   „Nešaškuj, chci vědět jaká je Austrálie, viděls klokany?“ zářily mu oči, když se snažil ze svého staršího kamaráda vypáčit nějaké informace, zatímco Richard stihl spořádat koláč, který mu byl nabídnut k snídani. 
   „To víš, že viděl, docela se jim podobáš,“ zasmál se, načež dostal od blonďáčka lehký pohlavek.
   „Já vím, kluci, že jste se dlouho neviděli, ale první práce, potom zábava,“ strčila silnější žena Richardovi do rukou stoh ubrusů, na které se chlapec sice zašklebil, ale poslušně vyšel ven, aby je rozprostřel po stolech.

   Sezóna byla v plném proudu a turisté se neustále objevovali, aby se osvěžili, utišili hlad a pokochali se výhledem na zátoku. Percy byl zvyklý se otáčet a obsluhovat a dokonce i Richard jen nestál a nekoukal, ale přiložil ruku k dílu. Dobře věděl, že když pomůže, paní Bella Percyho pustí dřív, aby si mohl i užít prázdniny a nejen otročit v restauraci pro ženu, která ani není jeho rodina.

   „Byla tu bez tebe docela nuda, víš to?“ usmál se Percy, když sedl do vyhřátého písku vedle Richarda. Ten se jen tiše zasmál a rozcuchal mu vlasy.
   „V Austrálii to taky nebylo nic extra, Norfolk je hezčí.“
   „Ty tak kecáš, víš, jak rád bych se podíval někam jinam? Kamkoliv,“ usmál se a na chvilku se zasnil.
   „Však se podíváš, uvidíš, nakonec procestuješ všechno a bude z tebe velký cestovatel.“
   „To ne, rád bych se někam podíval, ale Norfolk bych neopustil, na to to tu mám až moc rád.“
   „Něco jsem ti dovezl, je to blbost, ale líbilo se mi to,“ usmál se Richard a vytáhl z kraťas kožený náramek zdobený mušličkami.
   „Ričí… ten je nádherný,“ zazářily blonďáčkovi oči, když mu ho nasazoval na ruku. „Ale já pro tebe nic nemám.“
   „Třeba jo,“ mrkl na něj a lehce se pousmál. Chvilku počkal, jestli to Percyho napadne, ale nakonec se sám naklonil a lehce se natiskl na jeho rty. Znal ho už tak dlouho a už delší dobu věděl, že k němu cítí víc, než přátelství, že ho má rád víc než jen jako kamaráda a že chce být víc než jen jeho kamarád.

5. kapitola

(Percy)

   Bylo to jako každé ráno. Vstát, zaběhat si na ospalé pláži a do restauračky. Sice jsem nepočítal, že by přišlo moc lidí, někdy nepřišel nikdo, ale byl to můj domov, byla tam moje rodina, lidé, které jsem měl rád a kteří měli rádi mě.
   Pozdravil jsem Bellu a přinesl si ze skladu štafle. To světlo už potřebovalo opravit, ostatně jako skoro všechno a světlo bylo dneska na řadě.

   „Nechceš jít raději za přáteli do města? Celé prázdniny jsi je neviděl.“
   „Bello, chci být tady, mám to tady rád a až budu chtít jít za přáteli, prostě půjdu. Tohle nedělám, protože musím, ale protože chci.“
    „Já vím, ale přece jen zahazovat se tu se starou bábou… mladé máš uhánět.“ Rozesmál jsem se, až jsem skoro spadnul ze štaflí.
   „Bello, prosím…“
   „No dobře, už jdu něco dělat,“ mrkla na mě a odešla ven umýt stoly. S úsměvem jsem zakroutil hlavou a pustil se znovu do opravování světla. Zaslechl jsem, že se s někým začala bavit, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, předpokládal jsem, že zase paní Hallová venčí svoji čivavu. Ale když rozrazila dveře s tím, že máme vzácnou návštěvu, seskočil jsem ze štaflí a zvedl hlavu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Čekal jsem kohokoliv, snad i víc prezidenta spojených států než jeho. Nebyl jsem schopný nic říct, za těch šest let se změnil, vyspěl a já nebyl připravený ho z ničeho nic teď vidět.
   Donutil jsem se ke klidnému obličeji a nakonec se mi i podařilo se lehce pousmát, i když jsem se musel hodně přemáhat.

   „Ahoj Richarde,“ odpověděl jsem klidně, i když jsem se tak necítil. Tep se mi zvýšil a jediné, co jsem si teď přál, bylo, že jsem měl poslechnout Bellu a jet se bavit do města. Vidět ho, po tom všem… bolelo.
   „Tak co stojíte jak telata, sedněte si a já dodělám ty koláče,“ usmála se a zmizela v kuchyni. Jen jsem se za ní toužebně zadíval, nechtěl jsem tu s ním zůstat a rozhodně ne sám, ale co mi zbývalo. Nechtěl jsem vypadat jako zbabělec, nechtěl jsem mu ukázat, jak moc mě zlomil, nechtěl jsem mu dopřát to potěšení.

   „Nestůj, sedni si,“ usmál jsem se a sundal ze stolů několik židlí. Musel jsem dělat, jakoby se nic nestalo, byla to minulost, všechno zapomenuto, nemusel vědět, že ani za těch šest let jsem se z toho ještě nedostal.
   „Díky,“ usmál se a sednul na svoji oblíbenou židli. No oblíbenou… byla hrozná. Jako malí jsme ji rozbili a pod přísným dohledem Belly ji museli opravovat. Moc slavně to nedopadlo, jedna noha se pořád viklala, ale byla to naše židle. To poznání zabolelo, ale hodlal jsem to ignorovat.

   „Tak povídej, jak se máš, dlouho jsme se neviděli.“
   „To jo, už to je dobrých pár let,“ usmál se a rozhlédl se po restauračce.
   „Jo, hodně se toho změnilo.“
   „Všiml jsem si… je to tu jiné, než jsem si pamatoval. I ty ses změnil,“ zadíval se na mě a pousmál se. Ten úsměv jsem si pamatoval pořád, občas mě ještě teď pronásledoval ve snech.
   „Všichni se měníme, rosteme z malých naivních dětí v dospělé lidi.“
   „Ty jsi nikdy nebyl naivní. Vždycky jsi šel za tím, co jsi chtěl.“
   „Ne vždy to šlo,“ zadíval jsem se na něj. Musel vědět, na co narážím. Ano, byl jsem průbojný, ale i já měl city, a když je někdo ranil, když mě někdo urazil, málokdy jsem dokázal odpustit. Nebylo to tak, že bych byl urážlivý, ale i já měl své meze a ty byly překročeny, když mě jednou a naposled vzal k nim domů.

   „Co přestat vzpomínat na minulost, jak se máš,“ usmál jsem se, abych změnil téma.
   „Mám se dobře, díky za optání. New York je krásné město, zvykl jsem si tam,“ usmál se.
   „To zní dobře,“ přikývl jsem.
   „Jo… a co ty, povídej, co tady nového.“
   „Nic, všechno skoro při starém,“ pousmál jsem se.
   „A jsi na výšce nebo už pracuješ?“
   „Dostal jsem se na výšku.“
   „Gratuluju, věděl jsem, že na to máš,“ usmál se upřímně.
   „Díky,“ pousmál jsem se. Náš rozhovor byl… hrozný. Ani z daleka se nepodobal tomu, jak jsme se bavili dříve. Tohle bylo křečovité a násilné, měl jsem pocit, jako bychom oba byli nejraději někde jinde.

   „A co tě sem vůbec přivádí… po těch letech,“ znovu jsem zkusil nějak navázat konverzaci po tiché pauze. Bylo mi trapné tu jen tak sedět a koukat po zdech.
   „Otec zemřel,“ odpověděl klidně. Až teď jsem si to uvědomil. I když… bylo to už několik dní, co měl starý Lockwood pohřeb.
   „Vlastně…“
   „Nemusíš říkat, že je ti to líto, vím, že není, stejně jako nikomu odtud a stejně jako mně.“
   „Tak proč tu jsi… na pohřeb nejspíš ne.“
   „Jen vyřídit dědictví…“
   „Takže pláž je teď tvoje?“
   „Ano, ale nejspíš ne na dlouho.“ Zasekl jsem se. Jeho poslední věta se mi ani trochu nelíbila.
   „Počkej, jak to myslíš,“ zašeptal jsem.
   „Chci to tu prodat…“

LÉTO 2004

   „Tak už pojď, vypadáš skvěle, budeš se jim líbit,“ usmál se pohledný hnědovlásek a za ruku táhl blonďáčka k velkému domu. Tomu se tam očividně moc nechtělo, ale poslušně šel. Nebyl zvyklý na luxus a nechtěl udělat svému příteli ostudu, ale když už se jednou nechal přemluvit, hodlal to splnit.

   Richard téměř vrazil do pokoje, kde si jeho rodiče právě dávali odpolední čaj a svačinu.
   „Mami, tati, to je Percy,“ zářivě se usmál a natiskl si blonďáčka k sobě. Ten si první lehce skousnul ret, ale nakonec se usmál a slušně pozdravil. Oba oslovení dospělí zvedli hlavy. Paní Lockwoodové zaskočil hlt čaje, který právě upíjela z drahého porcelánu a pan Lockwood se pod hustým knírem zamračil, když sjel pohledem drobnou postavu opáleného chlapce. Ovšem zdálo se, jakoby si Richard jejich pohledů vůbec nevšiml a zatáhl Percyho na gauč, než sám zmizel pro další šálky na čaj.

   „Takže Percy…“ zamručel Lockwood. „Ty jsi z města, chlapče?“
   „Ne… bydlím tady na pláži,“usmál se, i když se necítil právě ve své kůži.
   „Na pláži… takže co potřebuješ.“
   „Promiňte, nejspíš vám nerozumím.“
   „Počkat s nájmem, nabídnout svoje zboží, půjčit peníze, ale to tě musím upozornit, že bych raději mluvil s někým víc dospělým a víš co, vlastně ani to ne, nepůjčuji ani nečekám s nájmem a ani nechci nic koupit, takže pokud je to vše, co jsi potřeboval, budeme rádi, když nás necháš dopít si čaj. Cestu ke dveřím si snad pamatuješ.“
   „Ale já… přišel jsem s Richiem…“
   „Ani ten nezmění můj názor… nejsme charita, abychom pomáhali kdejaké lůze.“ Blondýnek zalapal po dechu a měl co dělat, aby zadržel slzy, které mu vhrkly do očí. V životě se necítil takhle poníženě. Slyšel už kde co od kde koho, ale tohle bylo moc. Vstal, ale dokázal si zachovat poměrně netečnou tvář až do doby, dokud nevyšel z domu. Teprve tam dal slzám volný průchod a rozběhl se domů. Dokázal se vyrovnat s hodně věcmi, ale s takovouhle bezohledností a hrubostí, se kterou ho přijali rodiče jeho přítele, to nedokázal.

   „Percy… Percy počkej,“ doběhl ho Richard a chytil ho za ruku. Zasekl se, když uviděl jeho uplakanou tvář a hned si ho natiskl k sobě.
   „Broučku, co se stalo? Naši říkali, že jsi odešel,“ zašeptal a pohladil ho po vlasech.
   „Už mě tam neber,“ zašeptal a snažil se zadržet další proud slz.
   „Proč… nelíbilo se ti tam? Stalo se něco?“ Blondýnek měl chuť na něj všechno vykřičet, ale najednou mu přišlo tak hrozně líto všechno, co George Lockwood řekl, přišlo mu líto, že on, oproti Richardovi vlastně doopravdy není nic, že to nedokázal.
   „Jen… že už tam nemusím… prosím,“ zašeptal.
   „Dobře, nutit tě nebudu… ale usměj se trošku, slzy ti nesluší,“ usmál se Richard a setřel menšímu chlapci slzy z tváří. Netušil sice, co přesně se stalo, ale věděl, že pokud Percy nechce, neřekne mu to. Na to byl až příliš tvrdohlavý a on by ho nikdy k ničemu nenutil.