Minde

11. kapitola

(Percy)

   Byl jsem vzteky bez sebe. Zuřil jsem. Dokonce jsem cítil, jak mě v očích pálí slzy vzteku. Měl jsem chuť křičet, kopat, ničit. Měl jsem chuť chytit starého Lockwooda pod krkem a třást s ním a škrtit ho tak dlouho, dokud by nechcípl. Bohužel na něco podobného už bylo pozdě a předběhla mě stará s kosou. První mi život ničil on a teď se to snažil jeho syn dorazit.

   Vztekle jsem setřel slzy a lehce sebou trhl, když mi někdo sáhl na rameno.
   „Bello,“ lehce jsem se pousmál a rychlým zamrkáním se pokusil ty další slzy zahnat.
   „Percy, co se stalo?“
   „To nic,“ zakroutil jsem rázně hlavou.
   „Né nic, něco se děje, tak povídej.“
   „Prostě mu nedovolím to tu prodat, co si myslí, že si s námi může zametat, jak chce? Kam všichni půjdou, tohle je jejich domov, oni nechtějí do města.“ Vztekle jsem se opřel o stůl a sevřel ruce v pěst.
   „Proč to dělá, tohle je přece i jeho domov, má na něj tolik vzpomínek.“
   „Možná… chtěl zapomenout,“ šeptla Bella. Jen jsem polkl, tohle bolelo. Ano, nejspíš chtěl zapomenout, na mě, na tohle všechno, na všechno, co jsme spolu kdy prožili. Nemohl jsem mu to mít za zlé, i já se snažil zapomenout, ale nikdy mi to nešlo. Možná se mi něco podařilo zamknout na nejhlubší dno svého srdce, ale teď se to všechno hrnulo na povrch jako nějaká láva ze sopky.
   „A víš, Percy… nelíbí se mi to, jako tobě, ale pro Richarda je to vážně asi výhodnější prodat, sem… sem už moc turistů nejezdí, přece to sám vidíš. Všechno je staré, oprýskané…“
   „Stačilo by to opravit,“ zadíval jsem se na ni.
   „Nevím, možné to je,“ pokrčila rameny. Kousl jsem se do rtu a zamyslel se. Byl jsem rozhodnutý udělat pro záchranu Norfolku cokoliv.
   „Budeš mě tu dneska potřebovat?“ zadíval jsem se na Bellu. Nadzvedla obočí, ale nakonec zakroutila hlavou s tím, že to zvládne, že toho není moc. Přikývl jsem a vystřelil z restauračky. Možná to byla blbost, ale hodlal jsem to zkusit. Hned jsem začal obcházet všechny domy a líčit jim, co se děje a co mám v plánu, což se ale nedalo uskutečnit bez jejich pomoci.

(Richard)

   Mlčky jsem zíral na obrazovku svého notebooku a přemýšlel, jak zformulovat ono oznámení o vystěhování obyvatel. Připadal jsem si čím dál hůř, ale musel jsem to udělat. Tohle nemělo žádnou budoucnost, celé město by krachlo úplně možná i do jednoho roku. Nemělo smysl to všechno prodlužovat, navíc by tím pak nejspíš klesla i cena, než kterou jsem za ten pozemek mohl dostat teď.
   Ano, připadal jsem si blbě a nejvíc mě asi dostalo Percyho chování. To kvůli němu jsem váhal. Ale já nechtěl k sakru váhat. Už jsem tu nebydlel, můj život byl v New Yorku a tohle všechno tady mi mohlo být ukradené.

   Opřel jsem se do křesla a zavřel oči. Možná jsem to na něj neměl hned tak vybalit, ale prostě mi to samo přišlo na jazyk. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobil, chtěl jsem znovu vidět tu jeho usměvavou tvář, jiskřičky v jeho očích, znovu se v nich dokázat utopit.

   Zhluboka jsem se nadechl a zatřásl hlavou. Bylo to pryč. Oba jsme to podělali a nejspíš se to už nevrátí. Ano, sice jsem k němu nejspíš pořád něco cítil, vlastně spíš určitě a možná i on ke mně… ale nevěděl jsem, jestli bychom zvládli oba překonat tu nevraživost, která v nás roky klíčila a vůbec… jestli by Percy chtěl. Protože momentálně na to vůbec nevypadal.

   Promnul jsem kořen nosu a znovu se vrátil k psaní oznámení. Bylo stručné a krátké, možná až moc stručné, ale já jim nehodlal dávat naději, že bych to nemyslel vážně, museli se s tím smířit a co nejdřív se vystěhovat.
   Nadechl jsem se, ale zapnul tiskárnu a nechal to několikrát vytisknout.
  Sice se mi moc nechtělo, ale nehodlal jsem se nechat považovat za sraba, takže jsem to sbalil a vyrazil do města. Čím dřív o tom budou vědět, tím líp pro ně i pro mě a hlavně pro kupce, kteří tu chtěli začít stavit co nejdříve.
   Jen co jsem ale vešel na začátek města, zpomalil jsem. Něco se tu dělo. V první chvíli jsem vůbec nechápal co, co znamená to bušení, hlasy, pokřiky, ale když jsem se přiblížil k náměstí, zůstal jsem opařeně stát na místě a zírat na scénu před sebou.
   Snad všichni lidé, kteří tu žili, mladší, starší, muži, ženy i děti se míhali sem tam a opravovali, co se dalo. Pár žen brousilo lavičky, jiné ty obroušené nově natíraly, muži byli vylezlí na žebřících a dávali dohromady osvětlení, jiní opravovali štíty domů nebo oškrabávali zničenou omítku.

   Přistihl jsem se u toho, jak jen naprázdno otevírám pusu jako ryba na suchu, takže jsem ji urychleně zavřel a pořádně se rozhlédl kolem, dokud jsem nespatřil blondýnka, jak opravuje plot u dětského hřiště. Hned jsem se k němu rozešel.
   „Můžeš mi vysvětlit, co se tu děje?“ zamračil jsem a můj hlas zněl víc podrážděně, než jsem chtěl, ani nevím proč. Mlčky ke mně zvedl hlavu a usmál se.
   „Říkal jsem ti, že to nenechám jen tak. Nikdo odtud nechce, aby to tu bylo srovnáno se zemí…“
   „Bude to tak lepší, vždyť už sem nikdo nejezdí.“
   „Bude. Budou sem jezdit, stačí to tu jen trochu opravit.“
   „To si vážně myslíš? Že to tu stačí trochu opravit? Vždyť se to všechno rozpadá.“
   „Nemuselo, všechno by se opravovalo průběžně, kdyby z nás tvůj otec nedřel kůži,“ vyštěkl a postavil se naproti mně.
   „Fajn a z čeho chcete opravy platit teď, hmm?“
   „Podle tebe máme měsíc na vystěhování, měsíc, kdy podle smlouvy už nemusíme platit nájem, takže ho vrazíme do tohohle.“
   „Děláš si srandu?“ rozesmál jsem se. „Tohle vám bude sotva stačit.“
   „Všechno hodláme udělat sami,“ zamračil se a bojovně vysunul bradu, jak to vždycky dělal, když se mu něco nelíbilo, někdo se mu smál a on si to nenechal líbit. A jak se zdálo, i ostatní už zpozorovali naši debatu, jelikož se pomalu začali trousit kolem nás a poslouchat.
   „Percy, i když tu něco opravíte, stejně to na konci měsíce všechno zmizí.“
   „Nemuselo by, stačí, abys chtěl.“
   „Podívej…“
   „Ne, ty podívej, Richarde… dej nám ten měsíc, přitáhneme lidi. Možná to první nebude kdoví co, ale přijede pár lidí z města, ti to řeknou dalším lidem a rozšíří se to. Budou peníze na další renovace, další opravy, my to zvládneme,“ zadíval se mi do očí a já viděl, že je o tom pevně přesvědčený a i ostatní se téhle naděje chytají, jelikož začali mluvit jeden přes druhého a podporovat Percyho.
   Nevěřil jsem tomu, tohle nemohlo fungovat. Všechno tu bylo zastaralé, tohle už lidi netáhlo. Oni chtěli lázně, luxus, pohodlí, ale tohle…
   „Dost. Ticho,“ rozhodil jsem rukama, abych všechny uklidnil. Chvilku to trvalo, ale nakonec zmlkli natolik, že jediné, co bylo slyšet, bylo šumění moře. Mlčky jsem po nich přejel pohledem. Ta naděje, kterou měli vepsanou ve tvářích, ti lidé neznali opravdoví svět, jen tenhle kousek u moře, kde se znali navzájem a nechyběly jim moderní vymoženosti. Ale já neměl na výběr.
   „Do konce měsíce opusťte toto město,“ zašeptal jsem, strčil někomu do rukou oznámení, otočil se a rozešel se pryč. To ticho, které za mnou zůstalo, bylo až děsivé. Nedokázal jsem se na nikoho z nich podívat. Spěšně jsem mířil zpátky k domu. Připadal jsem si hrozně, proč tohle museli dělat, šťourat do toho. Proč se prostě nemohli sbalit a zmizet?

   „Richarde… tak počkej, slyšíš?“
   Nadechl jsem se a otočil se k blondýnkovi.
   „Co? Už jsem domluvil. Proč tohle děláš? Proč to prostě nemůžeš nechat být?“
   „A proč to děláš ty? Pro peníze?“
   „Tohle nemáte šanci dát dohromady, ať se budete snažit, jak chcete, starý Norfolk neobnovíte, je pryč.“
   „Tak nám pomoz. Tohle určitě nebyla jediná nabídka, kterou jsi dostal, přijmi jinou, vezmi nějakou, kde to budou chtít zrenovovat a ne zbourat. Proč jsi přijal tuhle, dostal jsi za ni nejvíc peněz?“
   „A co když jo?“ zamračil jsem se.
   „Změnil ses… tak hrozně ses změnil,“ zašeptal. Viděl jsem v jeho očích zklamání, vztek a hlavně pohrdání. Přesto se otočil a vydal se zpět. Mlčky jsem sledoval jeho záda.
   „Dobře,“ řekl jsem nakonec. To jediné slovo ho zastavilo a otočil se ke mně.
   „Cože?“
   „Souhlasím. Pokusím se najít jinou nabídku, kde nebude taková radikální změna, kde zde budete moci zůstat, když se se mnou vyspíš.“

12. kapitola

18+

(Percy)

   Šokovaně jsem na něj zůstal zírat. Vyspat se s ním? Za to, že nezbourá celý Norfolk? Jedna moje část křičela ano, stejně si nic jiného nepřeješ, chceš ho znovu cítit, znovu ho mít u sebe, dotýkat se ho… ano, to jsem chtěl, ale ne takhle. Ne takhle, jako nějaká prodejná děvka, za kterou, jak mi teď naznačil, mě měl.
   „Vyspat se s tebou? To mě fakt máš za nějakou prodejnou děvku?“ vyštěkl jsem ta slova dřív, než jsem si je stačil promyslet. „Říkáš, že za to všechno mohl tvůj otec, ale pořád mi dáváš najevo, že jsem to sám chtěl. Je mi z tebe zle!“
   „Pak máte měsíc na vystěhování.“ Jeho ledový hlas a neústupný pohled mě zarazil. Tohohle Richarda jsem neznal, takhle se nikdy nechoval.
   „Doufám, že po tom měsíci už tě nikdy neuvidím,“ sjel jsem ho znechuceným pohledem, otočil se a vydal se pryč. Už po pár krocích jsem ale cítil, že tohle je nejspíš doopravdy konec. Odmítl jsem jedinou možnost, jak zachránit Norfolk, byl jsem to já, kdo obyvatelům právě sebral jejich domovy. A proč? Jen proto, že jsem z hrdosti odmítl šanci, kterou mi Richard dal.

   Zadíval jsem se na lidi před sebou, kteří mě s očekáváním sledovali. Nemohl jsem jim to říct, přiznat, že jsem zahodil šanci na zachování města.
   „Zkusí se podívat po něčem jiném,“ zalhal jsem bezmyšlenkovitě a sledoval, jak se jejich obličeje rozzářily. Ucítil jsem i několik poklepání po rameni a uslyšel několik děkovných slov, když se začali rozcházet zpět k práci a já se cítil ještě hůř.
   Posadil jsem se na lavičku a zhluboka se nadechl. Nechtěl jsem, aby Richard vyhrál, aby mě znovu zlomil. Sotva jsem se dal dohromady poprvé, co teď? Netušil jsem, co mám dělat.

   Mlčky jsem se rozhlédl kolem, jak lidi dál pokračovali v opravách, vesele se usmívali a pokřikovali na sebe. Věřili, že všechno dopadne dobře, věřili mně. Ale já přestával věřit sobě. Bylo mi jasné, že doopravdy sami dát dohromady Norfolk nezvládneme, k tomu jsme potřebovali Richarda. Bylo to na mně. Buď se obětuju já, nebo obětuju všechny.

(Richard)

   Netušil jsem, co to do mě vjelo, chtít po Percym něco takového. Jak moc to bylo kruté, jsem si uvědomil až poté, co jsem to vypustil z úst. Chápal jsem jeho rozhořčení, i jeho nařčení, že ať si říkám, co chci, beru ho od té doby jako děvku. Ale nebyla to pravda. Nejspíš jsem už jen začínal být zoufalý. Věděl jsem, že Percy mi jen tak neodpustí, že mě k sobě jen tak nepustí, tak jsem začal hrát proti pravidlům a snažil se mít ho za každou cenu.

   Zhluboka jsem se nadechl a vyklopil do sebe další skleničku whisky. Možná jsem na to měl jít jinak. Měl jsem souhlasit, že najdu něco jiného, třeba potom by mi Percy odpustil. Nebo by poděkoval a nastavil mi záda…
   Proč to k sakru muselo být tak složité?
   „Co je?“ zamrčel jsem, když se ozvalo zaklapání na dveře.
   „Máte tu návštěvu, pane Lockwoode.“ Sklonil jsem pohled a zadíval se na opáleného klučíka, který si všechno zvědavě prohlížel.
   „Copak bys rád,“ šeptl jsem a nalil si další skleničku. Ihned přesměroval pohled na mě a usmál se.
   „Mám vám od Percyho vyřídit, že souhlasí, ale že musíte přijít k němu.“ Zarazil jsem se se skleničkou v polovině cesty k mým ústům.
   „Souhlasí?“
   „Ano, to mám vyřídit.“
   Položil jsem skleničku zpět na stůl a zamyslel se. Najednou jsem netušil, jestli mám mít radost nebo ne. Měl jsem Percyho nadosah ruky, ale za jakou cenu. Musel mě nenávidět.
   „Dobře, přijdu,“ přikývl jsem a odloženou skleničku nakonec přeci jen vyprázdnil.

***

   Mlčky jsem kráčel po ztichlé pláži a poslouchal šumění vln, které bylo jediným zvukem ozývajícím se do nočního ticha. Zastavil jsem se až před posledním domem u pláže a zvedl ruku k zaklepání. Ještě chvilku jsem váhal, než jsem zaklepal.
   Zadíval jsem se na Percyho, když otevřel a snažil se něco vyčíst z jeho tváře, ale nedokázal jsem to. Tvářil se neutrálně, jakoby o nic nešlo.
   Vešel jsem a rozhlédl se kolem. Skoro nic se tu za tu dobu, co jsem tu nebyl, nezměnilo. Jako bych nikdy ani neodešel, jakoby žádných šest let neexistovalo.

   „Takže když se s tebou vyspím, najdeš pro nás přijatelnější nabídku,“ nebyla to otázka spíš konstatování, ujištění, že ho nehodlám podfouknout. Zadíval jsem se na Percyho, kterému se ve tváři nepohnul jediný sval a jen mě upřeně sledoval.
   „Už jsem ji našel,“ vytáhl jsem z kapsy složený papír a podal mu ho. Jednalo se o odkoupení pozemku za účelem kompletní rekonstrukce. Muž, který o to měl zájem, tu dřív bydlel a byl ze staré školy. Nechtěl moderní vymoženosti, chtěl, aby to tu vypadalo jako dřív. Chtěl, aby sem turisti nejezdili za luxusem a moderními věcmi, ale za účelem odpočinku a relaxace, kterou zde Norfolk dříve nabízel. Částka, kterou za odkoupení nabízel, nebyla nijak závratná a nedosahovala ani poloviny toho, kterou mi nabízeli za zbourání Norfolku, odůvodnil ji ale tím, že spousta peněz půjde do dalších oprav.

   „Vážně?“ zadíval se na mě Percy, a i když se to nejspíš snažil skrýt, probleskla mu v očích jiskřička naděje.
   „Můžeš mu pak se mnou kladně odepsat.“
   Chvilku mě ještě sledoval, než přikývl, odložil papír a vydal se do svého pokoje, kam jsem ho následoval. Ten se trochu změnil. Bylo tu víc učebnic a sešitů, na stole ležel notebook staršího vydání, ale jinak většina věcí zůstala na stejném místě.

   Pomalu jsem přešel k blondýnkovi, který stál u okna a položil mu ruce na boky. Sklonil jsem se a políbil ho na krk.
   „Chci, aby se ti to líbilo,“ zašeptal jsem mu u ouška, zatímco jsem dlaní vklouzl pod jeho triko a přejel jí po jeho plochém bříšku. Už jen z toho doteku, z tepla, které sálalo jeho tělo, jsem ucítil drobné škubnutí ve svém penisu.
   Rukou jsem zamířil výš a stiskl v prstech jeho bradavku, se kterou jsem si začal hrát, zatímco rty jsem mapoval jeho krk, uši a linii brady.
   Cítil jsem jeho vůni, slyšel jsem jeho pomalu se zrychlující dech. Kdyby mi řekl přestaň, už bych to nejspíš nedokázal. Tolik mi chyběl.

   Chytil jsem lem jeho trika a přetáhl mu ho přes hlavu, otočil ho k sobě a dlaní pomalu sjel po jeho hrudi. Byl nádherný, dokonalý. Už to nebyl ten malý kluk, vyspěl a byl ještě neodolatelnější než tehdy.
   Zadíval jsem se do jeho přivřených očí a přestal se držet zpátky. Přitáhl jsem si ho k sobě a natiskl se na jeho rty. Zprvu byly netečné a skoro jsem propadl panice, že pokud ho chci, bude to bez jeho aktivity, ale pak jsem ucítil jeho dlaně na svých pažích a ramenou. Cítil jsem, jak se ke mně natiskl a prsty mi zabořil do vlasů, jako to vždycky dělával. Pevně jsem ho chytl okolo pasu a začal plenit jeho rty. Položil jsem ho na postel a začal ho zbavovat zbytků oblečení. Dlaněmi jsem bloudil po jeho těle, po každém novém záhybu, svalu, který jsem neznal, než jsem zamířil do mně důvěrně známých míst a sevřel ho v dlani.

(Percy)

   Chtěl jsem, aby si mě vzal a odešel, aby to pro mě nic neznamenalo. Nechtěl jsem mu to nijak ulehčit, nechtěl jsem si to užívat, ale jakmile se mě dotkl, jakmile mě políbil na krk, roztřásla se mi kolena a já jen silou vůle zůstal stát na místě a nepohnout se. Ale potom… když mě políbil… byl jsem ztracený. Ta dlouho dušená část ve mně se probudila a chtěla jediné. Jeho. Mít ho u sebe, dotýkat se ho, líbat ho, milovat se s ním. Chtěla, aby to bylo jako před tím.

   Nechával jsem ho o sebe pečovat. Spokojeně jsem vzdychal pod jeho doteky a šikovnými prsty, kterými si ve mně dělal místo. Ochotně jsem odpovídal na každý polibek, který si na mně vymámil, byl jsem jako v pasti, spaloval mě nezkrotný chtíč a touha, kterým rozum už dávno neporoučel.
   Usmál jsem se a přetočil se na břicho, když se Richie poodtáhl, aby si na svůj majestátně stojící úd, nasadil ochranu.
   Přivřel jsem oči a tiše vydechl, když pomalu začal polibky mapovat moji páteř od beder až ke krku. Do těla mi to vysílalo vlny slastného tepla a ve vlastním penisu mi tepalo vzrušení.
   Lehce jsem se kousl do rtu, když jsem ho ucítil u svého vstupu, jak se pomalu začal nořit do mého těla a vyplňovat mě.
   „Tak dokonalý,“ zašeptal mi chraplavým hlasem do ucha a dlaní znovu přejel po mém těle. Zasténal jsem a sevřel v dlaních přikrývku, když se začal pohybovat. Nečekal jsem a vyrazil boky proti němu. Chtěl jsem ho cítit nadoraz jako tehdy, jako tolikrát předtím. Zasténal a natiskl se ke mně. Ucho mi ovanul jeho horký dech a na krku mě zaškrábalo jeho strniště, což mě ještě víc rozpálilo. Propletl se mnou prsty a svým mužstvím se do mě nořil znovu a znovu a já nechtěl, aby kdy přestal.

   Nespokojeně jsem zavrčel, když se vysunul. Uslyšel jsem však jen jeho tiché zasmání, když si mě přetočil k sobě, zvedl do sedu, přitiskl k sobě a znovu do mě vklouznul. Moje zasténání bylo umlčeno jeho horkými rty a jazykem, který se mi dobýval do úst. Objal jsem ho okolo krku a dlaní mu vjel do vlasů, které jsem pevně stiskl v dlani. Užíval jsem si jeho rty, jeho žhavé polibky a nechtěl, aby přestal. Tiše jsem mu do nich sténal, když jsem se pomalu pohyboval v jeho klíně.

   Odtáhl jsem se a hlasitě zasténal, když mě sevřel a začal s rukou pohybovat. Zatlačil jsem do jeho ramenou a donutil ho si lehnout, abych se na něm sám mohl pohybovat.
   Vypadal božsky. Vlasy měl rozcuchané, oči se mu pořád leskly divokou touhou a vášní, mírně zarudlé tváře a rty, ze kterých vycházelo jeho slastné sténání.
   Přivřel jsem oči a lehce se prohnul v zádech, když jsem ucítil, že déle to nevydržím, s dalším pohybem jsem ho v sobě sevřel a se zasténáním jsem vyvrcholil na jeho vypracované břicho. Cítil jsem ještě pár jeho pohybů ve mně, které i jeho vynesly na vrchol, ale to už jsem se zvládl jen udýchaně položit na jeho tělo.
   Usmál jsem se, když jsem ucítil jeho prsty, kterými mi prohrábl vlasy a pohladil mě po tváři.
   „Miluji tě, Percy.“

13. kapitola

(Percy)

   Na ta slova, nevím, jestli jsem na ně byl připraven. Na jednu stranu mi přišlo, že po ničem jiném jsem ani netoužil, že jsem si přál, aby to řekl, aby to byla pravda, ale na tu druhou… ve mně vyvolala nepředstavitelný děs. Neslyšel jsem to od něj poprvé, a jak to nakonec stejně dopadlo. Odešel. Nenáviděl mě a já nenáviděl jeho. Nedokázal jsem odpovědět, ani kdybych chtěl, ani když jsem chtěl.
   Zadíval jsem se na něj a lehce se pousmál, zatímco jsem se nadzvedl, nechal ho vyklouznout ze svého těla a vstal jsem.
   „Jdeš někam?“ zašeptal a měl jsem pocit, že v jeho očích probleskl zmatený výraz.
   „Do moře, přece víš, že si po milování rád zaplavu,“ zadíval jsem se na něj. To zapomněl? Vždycky tomu tak bylo. Dokonce jsme někdy byli tak rozpálení, že jsme na pláži pokračovali. V duchu jsem zatřepal hlavou, abych všechny otravné myšlenky vyhnal a nahý vyšel z domu. Pláž jsem měl na dosah ruky, navíc takhle v noci k pláži a takhle daleko lidi už nechodili, takže jsem se s oblékáním ani neobtěžoval.
   Zhluboka jsem se nadechl nočního vzduchu a vrhl se do vln. Moře už bylo studené, ale účinně zchladilo moji rozpálenou pokožku. Cítil jsem se tu v bezpečí, jistý. Vždycky, když mě něco rozhodilo, byl jsem nešťastný, nebo roztěkaný, nevěděl, co mám dělat, vždycky jsem šel k moři si zaplavat. Jakoby moře odplavilo všechny moje starosti, výčitky, uklidnilo mě.

   Nakonec jsem se v moři postavil, prohrábl vlasy a krátce se zadíval na noční oblohu, než jsem pohled stočil k pláži. Nepřekvapilo mě, že jsem tam uviděl stát postavu. Richard se vždycky nebo většinou v moři opláchl, ale zůstal na pláži a sledoval mě. Chvilku jsem tam jen stál, než jsem se pomalu vydal zpět za ním.
   Sledoval každý můj pohyb, dokud jsem nepřišel až k němu. Pousmál se a přehodil mi přes ramena svoji mikinu. I za ty roky jsem se v jeho věcech pořád ztrácel, byly mi velké. Byl vyšší a vypracovanější než já, ale to se mi vždycky líbilo. Lehce jsem se pousmál, vsunul ruce do rukávů a přitáhl si ji k tělu.
   „Díky,“ pousmál jsem se a zadíval se na něj. Usmál se a prsty mi přejel po tváři. V takových chvílích jsem zapomínal, že teď není tehdy, zapomínal jsem na všechny ty roky odloučení a nespravedlnosti. Nechtěl jsem, aby ty roky existovaly.
   Natáhl jsem se, objal ho okolo krku a natiskl se mu na rty. Ihned jsem ucítil jeho ruce, které se mi omotaly okolo pasu, jeho dlaně, které vklouzly pod mikinu a zkoumaly křivky mého nahého těla. Horké rty, které mi odpovídaly.

   „Zůstaneš?“ zašeptal jsem, když jsem se poodtáhl a zadíval se mu do očí. Na tváři se mu rozšířil úsměv, kterým mě vždycky dostával do kolen a přikývl.
   „Určitě.“

(Richard)

   Mlčky jsem sledoval blondýnka ve svém náručí. Byl tak nádherný. Zkrásněl, za tu dobu, co jsem ho neviděl a já netoužil po ničem jiném, než mít ho znovu jen a jen pro sebe. Měl jsem nehorázné nutkání se dotknout jeho tváře, probírat se jeho vlasy, znovu a znovu objevovat a mapovat křivky jeho těla, ale nechtěl jsem ho vzbudit a zkazit si tak výhled na jeho usmívající se spokojenou tvář.

   Jeden problém tu však byl. Patricie. Pořád jsem byl zasnoubený a nad tím se jen tak mávnout rukou nedalo. Připadal jsem si jako hajzl, ale nedokázal jsem odporovat té silné potřebě být s Percym. Nemohl jsem ho nechat jít a byl jsem ochotný se kvůli němu s Patricií rozejít. Ale říct mu to… to jsem nemohl. Věděl jsem, že by mi to neodpustil, určitě ne teď, když jsem se s ním vyspal, vyznal mu lásku a přitom měl ještě někoho jiného.

   Zhluboka jsem se nadechl a pomalu, abych ho neprobudil, jsem se poodtáhl. Vstal jsem, natáhl na sebe něco na oblečení a přešel do kuchyně, abych udělal něco na snídani. Lívance jsem sice už hodně dlouho nedělal, ale pořád jsem si pamatoval, co zhruba tam dát a hlavně také to, že je Percy zbožňoval.
   Pobral jsem všechny suroviny a nechal rozehřát pánev s máslem. Pohled mi přitom padl na můj nedaleko ležící mobil. Chvilku jsem odolával, než jsem si utřel ruce a sáhl po něm. V kontaktech sjel na číslo Patricie a zaváhal. Zavolat jí, nezavolat, navíc… ani teď nebyla v New Yorku, ale v Sydney, takže měla momentálně tak půlnoc. Zčásti taky proto jsme si zavolali tak jednou denně na pár minut si říct, že je všechno v pořádku a že se máme dobře. O Percym jsem se nikdy nezmínil, bylo mi hloupé to vytahovat po telefonu, natož se s ní po telefonu rozejít. Na druhou stranu jsem si ani teď nepřišel kdovíjak spravedlivý a čestný.  

   „Ahoj,“ ozvalo se za mnou. Cukl jsem sebou a otočil se na blondýnka, který měl na sobě znovu moji mikinu a opíral se o futra dveří. Lehce nadzvedl obočí a prohlédl si mě s mírně nakloněnou hlavou.
   „Všechno v pořádku?“
   „Jo, jen… zkazil jsi mi překvapení, chtěl jsem ti udělat snídani do postele,“ ušklíbl jsem se, mobil strčil do kalhot a přešel dát na pánev první lívance.
   „Nevadí, i tak je to… hezké,“ pousmál se, přešel ke mně a lehce mi položil dlaně na boky. Usmál jsem se, otočil se k němu a za pas si ho přitáhl.
   „Tu mikinu ti asi nechám, jsi v ní nehorázně roztomilý,“ usmál jsem se, sklonil se a udusil jeho smích v polibku. Připadal mi teď jako vyměněný, usmíval se na mě, sám přišel a tiskl se, jako bych nikdy neodešel a nikdy jsme se nerozešli. Znovu jsem si získával jeho důvěru a já ji nemohl zradit, nemohl jsem ho znovu ztratit.

   „Připálí se ti to, jestli mě tu budeš pořád ochmatávat,“ zavrněl mi u rtů a tiše se zasmál, když jsem se prudce odtáhl a rychle lívance na pánvici obrátil.
   „Vidíš, co děláš?“ ušklíbl jsem se a švihl ho dlaní po zadku, zatímco on se smíchem zmizel v pokoji. Usmál jsem se, až teď jsem si uvědomil, jak moc mi chyběl jeho smích.

   Spěšně jsem dodělal lívance a nachystal na stůl.
   „Dlouho jsem to nedělal, snad se budou dát,“ pousmál jsem se a mrkl na blondýnka, který už oblečený sedl ke stolu.
   „No když se dát nebudou… měl by ses to znovu naučit,“ šeptl a lehce se pousmál.
   „To se myslím naučím rád,“ usmál jsem se. Pokud jsem se totiž nemýlil, byl tohle jasný signál toho, že další šanci mám. Sice mi včera neodpověděl na moje vyznání, i když jsem v to trochu doufal, ale tohle mi prozatím stačilo.

(Percy)

   „Tak jo, musím jít, uklidíš to? Uvidíme se později,“ vyskočil jsem na nohy, vlepil mu pusu na tvář a vyletěl jsem z domu. Musel jsem za Bellou, včera jsem jí slíbil, že dnes spolu uděláme generální úklid kuchyně, a když ona řekla generální, tak to znamenalo pořádně a klidně i třikrát, dokud se kuchyně celá neblýskala. Navíc jsem ji musel říct, že jsem vyměnil svoje tělo za obnovení Norfolku… Ušklíbl jsem se nad svými myšlenkami, tohle jsem jí určitě říct nemohl, možná tak to, že jsem dokázal změnit Richieho názor.
   Cítil jsem se skvěle. Sice jsem si přísahal, že do toho znovu nespadnu, že se do Richarda znovu nezblázním, ale stalo se, včera spadly veškeré moje zábrany, které jsem si okolo sebe vystavil, které jsem si vystavil okolo svého srdce a já tomu nedokázal zabránit. A teď… teď už jsem ani nechtěl. To, co mi řekl včera, že mě miluje… nemohl jsem si pomoct, ale doufal jsem, že je to pravda, přesto jsem si zakázal mu na to odpovědět. Pořád ve mně malý červíček pochybnosti a strachu hlodal.

   „Ty dneska celý záříš, co se stalo, povídej,“ založila si Bella ruce v bok a sledovala mě zkoumavým a zvědavým pohledem.
   „Asi jsem se dobře vyspal,“ usmál jsem se a hned popadl kýbl s hadrou, abych se pustil do úklidu.
   „No počkej, jen tak lehce mě neodbudeš,“ postavila se přede mě a zatarasila mi cestu.
   „Přemluvil jsem Richarda, vezme jinou nabídku a Norfolk obnoví,“ usmál jsem se, dokonce mi i lehce přeskočil hlas.
   „To je… skvělé, jak se ti to podařilo, moc to nevypadalo, že by hodlal změnit názor.“
   „Já ani nevím,“ pousmál jsem se lehce a zamyslel se. Ano, jeho názor změnilo, že jsem se s ním vyspal, ale důležité bylo… byl to krok k tomu, abychom zjistili, že si nejsme lhostejní, že mezi námi pořád něco je. Nebyl jsem děvka… alespoň jsem si to namlouval.

   „Takže to mezi vámi…“
   „Doufám, že bude zase dobré,“ pousmál jsem se lehce, obešel ji a začal uklízet v kuchyni. Až teď, když jsem o tom začal víc přemýšlet… zaváhal jsem, jestli jsem se neunáhlil. Ale doufal jsem, že znovu už mě Richard nezklame.

14. kapitola

15+

(Richard)

   Domů se mi nechtělo, nic se mi nechtělo, proto jsem váhal jen chvilku, než jsem se posadil za Percyho notebook, a najel si na svůj email. Bože… to byl hrozný křáp, imaginárně jsem si do hlavy zapsal poznámku, že musím Percymu koupit nový, pořádný noťas, který neváží tunu a není pomalejší než slimák.

   Byl jsem blázen, že jsem vyměnil plán na změnu Norfolku za jeho obnovení. Moc jsem nevěřil tomu, že by to přilákalo turisty zpět, ale… Percymu jsem dlouho odolávat nikdy nedokázal a taky… bylo to moje městečko, kde jsem zažil tolik dokonalých let, téměř bezstarostné dětství. I když jsem se všechny vzpomínky snažil zahrabat co nejhloub do sebe po hodně dlouhou dobu, nechtěl jsem o ně přijít. Přišel bych o kus sebe.

   Když jsem vyřídil oba maily, všechno jsem povypínal, vstal a rozešel se k Fontáně. Jak to tak vypadalo, dobrá zpráva se šířila jako povodeň. Každý, koho jsem potkal, na mě už z dálky mával a s úsměvem na tváři zdravil. Připadal jsem si… zvláštně, ale statečně jsem každému kývl na pozdrav. Nebyl jsem si jistý, jestli jim Percy řekl, jak jsem se nechal přesvědčit. Bylo to ode mě podlé a teď jsem si i připadal trochu jako hajzl.

   Pousmál jsem se, když jsem zahlédl blondýnka na žebříku, jak barvou opravuje vybledlý název restaurace. Potichu jsem k němu zezadu přistoupil a rukou vjel zespodu pod jeho kraťase. Vyjekl a nebezpečně se na žebříku zakymácel, sotva jsem ho stihl zachytit, když už se chystal přistát na zadku na zemi. Bylo by to docela i romantické, kdyby teda nespadla i ta barva. První přistála na nás a pak se skutálela na zem, kde začala vytvářet obrovské modré kolo.

   „Blbečku, vidíš, co děláš?“ zavrčel Percy a vykroutil se mi z náruče, aby se hned vrhl k barvě a pokusil se zabránit modré katastrofě.
   „Za to nemůžu, že jsi děsně lekavý,“ ušklíbl jsem se, přičapl si a začal mu pomáhat zastavit šířící se skvrnu alespoň novinami.
   „Lekavý? To se mám nechat ošahávat kde kým?“
   „Ne, to jenom mnou,“ natáhl jsem se a lehce ho políbil na krk. Pousmál se a stočil ke mně pohled. Přiblížil jsem se k jeho tváři, abych ho políbil, ale zastavil mě rozčilený hlas.
   „No tady to teda zase vypadá. Jak jinak taky, že? Když jste vy dva pohromadě, vždycky dojde k nějaké katastrofě,“ mračila se Bella a kroutila nevěřícně hlavou.
   „My to uklidíme,“ vyhrkl Percy a s ještě větší vervou se snažil odstranit modrou barvu z podlahy.
   „Chlapče, tu modrou z tama nedostaneš, to se bude muset celé přetřít. Prosím vás nechte to být a běžte se sami umýt, vypadáte jako poloviční Šmoulové.“ Nadzvedl jsem obočí a sklopil pohled ke svému triku. Ušklíbl jsem se, bohužel měla pravdu. Moje krásné bílé triko už tak bílé nebylo, cákanec modré barvy, která pokrývala i moje ruce a Percyho hruď, už v tom horku pomalu zasychal.
   „Tak šup, padejte, než tu způsobíte další katastrofu a za tu modrou jsem moc naštvaná, to byla poslední a já už nevím, v jakém poměru jsme ji míchali,“ brblala si Bella pod nos, zatímco začala vyhazovat všechny zmáčené noviny. Pousmál jsem se, ale vstal jsem a rozešel se za Percym do patra. Bylo tady i pár pokojů přichystaných pro hosty, kdyby se chtěli ubytovat a to naštěstí včetně koupelen, takže jsme se nemuseli cárat přes půl města jako šašci.

   „Když už mě chceš ošmatlávat, tak si to příště nech do soukromí,“ ušklíbl se Percy a zapadl do nějakého pokoje.
   „Nemohl jsem si pomoct,“ uculil jsem se a zezadu se k němu natiskl.
   „Blbče, budu mít modrá i záda,“ zasmál se, odtáhl se a pokoušel si vykroutit hlavu, aby zjistil, jak moc jsem ho ušpinil.
   „S radostí ti je umyju,“ mrkl jsem na něj a zamířil do koupelny.
   „Na to zapomeň, první jdu do koupelny já,“ vystřelil a zabouchl mi dveře před nosem.
   „Nebuď zlý, copak jsme se spolu málo naumývali?“ zabušil jsem na něj, jelikož se tam ten skrček zamkl. Ozvalo se však jen tlumené zasmání a puštěná voda. Ušklíbl jsem se a aspoň sundal svoje triko a setřel s ním ze sebe, co se dalo. Stejně bylo zničené a mířilo do nejbližší popelnice.

(Percy)

   Naštěstí ta barva šla dolů docela dobře, takže jsem to nemusel ani nijak zvlášť drhnout a kraťasům se zázračně skoro nic nestalo, jen pár menších cákanců, ale to mi teď zas tak moc nevadilo, jelikož byly barevné a nešlo to na nich moc vidět. Takže jsem se oblékl a vyšel z koupelny.

   Zarazil jsem se v polovině kroku. Richarda jsem nahého viděl už včera, ale teď… teď mu stačilo, aby byl bez trika a vyrazil mi dech. Až teď jsem měl více času si jej pořádně prohlédnout. Byl dokonalý. Každý sval na jeho vypracované hrudi, každý opálený kousíček jeho těla. Už dřív byl krásný, ale za ty roky ještě víc zmužněl a stal se z něj kus chlapa.

   „Co tak koukáš,“ zasmál se. „Vypadáš, jako by ses chystal na mě skočit a sníst.“
   „Třeba taky jo,“ usmál jsem se, přešel k němu a prudce do něj strčil tak, že zády dopadl na postel. Rozesmálo ho to, ale nevypadal, že by se chystal nějak bránit.
   „Musíš být tak zatraceně sexy?“ šeptl jsem mu do ucha a lehce ho do něj kousl.
   „Jo, protože se ti to líbí.“
   „Líbí,“ pousmál jsem se a dlaní sklouzl do jeho klína, kde jsem ho přes látku stiskl. Ostře se nadechl, což vyvolalo na mé tváři úsměv. Přesunul jsem se tedy níž a stáhl mu kraťase natolik, abych jeho chloubu osvobodil. Přejel jsem po něm rty, uchopil ho do dlaně a pomalu s ní začal pohybovat. Usmál jsem se, když jsem se zadíval do jeho tváře. Měl přivřené oči, pootevřené rty a tiše vydechoval. Vypadal dokonale a bylo mi absolutně jedno, že je politý od barvy. Chtěl jsem s ním zažívat znovu všechno to, co před lety, už jsem to nechtěl dusit, ani to nešlo. Potřeboval jsem ho. Tolik jsem ho miloval.

   Spokojeně jsem se usmál, políbil jeho žalud a pomalu si ho vsunul mezi rty. Nejprve jsem ho jazykem objel a jemně vsál, než jsem si ho zasunul do úst a začal pomalu pohybovat hlavou. Slyšel jsem jeho zrychlený dech, cítil jsem jeho ruku ve svých vlasech. Občas mě za ně lehce zatahal, jindy je jen jemně prohrábl a spokojeně vydechl.
   „Rád mě takhle trápíš?“ pousmál se, když jsem znovu o něco zpomalil tempo.
   „Trápím? Dělám ti dobře,“ zasmál jsem se tiše a znovu zapohyboval dlaní.
   „To teda jo,“ šeptl a tiše zasténal. Cítil jsem, jak v mých vlasech sevřel ruku v pěst a víc si mě natiskl do klína, ale nedovolil jsem mu určovat si průběh. Teď byl můj, tohle jsem si chtěl užít taky. Jeho tělo.

   Ušklíbl jsem se, když se mu v kapse rozezvonil mobil. Jen jsem zvolnil, aby ho dokázal vylovit a mrknout se, kdo volá, ale nepřestal jsem.
   „Percy… Percy počkej, to je ten chlap, co chce zrekonstruovat Norfolk,“ mrkl na mě a zvedl to. Lehce jsem nadzvedl obočí, to mě neznal? To si vážně myslel, že ho nechám nedodělaného? Ušklíbl jsem se a znovu si ho zasunul do úst a sevřel u kořene. Jen jsem zaslechl jeho ostré nadechnutí v polovině věty a pak jeho druhou ruku, kterou se mě snažil odstrčit. Naštěstí ležel a byl v nevýhodě, takže mi stačilo chytnout jeho ruku a zalehnout mu nohy, abych mohl dál pokračovat.

   „Pane Stone… ano, určitě, to nebude problém… pane bože…“ zalapal po dechu a já se v duchu ušklíbl. „Ne, to nebylo na vás… ne… jen… nic se nestalo…“ Jeho hlas zněl přiškrceně a já se ani nedivil. Cítil jsem, jak mi pulzuje v ruce a určitě mu nechybělo moc k tomu, aby se udělal. Takže jsem znovu zpomalil, povolil stisk a jen ho jazykem objel po délce.
   „Takže přijedete… ano, určitě… budeme vás… do prdele,“ mrkl jsem na Richarda, jak se silně kousl do rtu, když jsem ho znovu stiskl, bylo to ode mě podlé, ale já si nemohl pomoct. „Pardon… budeme vás… čekat. Musím končit… naschle,“ rychle ukončil hovor, ale než stihl cokoliv dalšího říct, pár dalšími rychlými pohyby jsem ho dovedl k vrcholu a užil si jeho zasténání.

   Spokojeně jsem se usmál a přesunul se výš, abych ho políbil na rty. Tiše zamrčel, ale polibek mi oplatil, než se poodtáhl a zamračeně si mě prohlédl.
   „To bylo podlé.“
   „Jo… jako bys mě neznal,“ uculil jsem se. „Navíc… už jednou jsi to přežil a to jsi na tom byl hůř. To jsi mě totiž přimáčkl pod stůl, když se ve dveřích objevila Bella a volala nás k večeři.“
   „Jo a tys v klidu a pohodě pokračoval,“ ušklíbl se, ale mě to jen rozesmálo.
   „A co jsem měl dělat, pod tím stolem bylo tak málo místa, že jsem moc možností neměl a ta, kterou jsem zvolil, byla ta nejpříjemnější.“
   „Jsi poděs. Za trest se mnou jdeš do sprchy,“ svalil mě ze sebe, vstal z postele a mě si přehodil přes rameno. Vyjekl jsem, ale nakonec jsem se zasmál a plácl ho přes zadek. Jeho pomsta byla sladká, když mě v jediném oblečení, co jsem měl momentálně k dispozici, strčil pod vodu.

15. kapitola

(Percy)

   V uších jsem měl špunty od své postarší mp3, ale to mi bylo jedno. Zrovna mi tam šla šňůra mých oblíbených písniček, takže jsem se lehce kroutil do rytmu a snažil se přetřít modrou flekatou podlahu na tmavě hnědou, jak byla předtím. Tuhle barvu jsme naštěstí ještě měli, pro tu modrou spolu s dalšími věcmi musel Richard jet ráno do města. Sice měl dneska dojet ten pán, Stone, nebo jak se jmenoval, ale to pravděpodobně nemělo být dřív, než odpoledne a to už plánoval být Richard zpět. Spíš mě včera celý večer proklínal a upozorňoval mě, ať se modlím, aby se na něj pan Stone nedíval jako na nějakého úchyla. Jen jsem se mu smál a dobíral si ho, když jsme večer leželi v posteli. Oknem proudil chladný mořský vánek a mně bylo zase hezky.

   Cukl jsem sebou a skoro vylil i tuhle barvu, když mě někdo zezadu chytil za rameno. Otočil jsem se a hned se zasekl, když jsem se tváří ocitl přímo naproti cizímu poklopci. Polilo mě horko, nahrnula se mi červeň do tváře, ale zvládl jsem si strhnout sluchátka a vyhrabat se na nohy.
   „Omlouvám se, nikoho jsem nečekal, vyděsil jste mě,“ vykoktal jsem ze sebe.
   „Vy se nemáte zač omlouvat, já bych měl přestat děsit nevinné lidi,“ usmál se muž naproti mně a sundal si sluneční brýle. Jen silou vůle jsem se snažil na něj nezírat. Neznal jsem ho, nikdy jsem ho neviděl, protože jeho bych si určitě zapamatoval.
   Muž přede mnou nemohl mít víc než 30, možná tak 28 jsem mu typoval, byl vysoký, snad dokonce o půl hlavy vyšší než já. Měl široká ramena a i v tomto horku, které v Norfolku právě panovalo, měl na sobě černou košili, jejíž rukávy měl vyhrnuty k loktům, několik horních knoflíčků zůstávalo rozepnutých, takže částečně odhalovaly jeho opálenou a vypracovanou hruď. Vlastně i na pažích byla košile napnutá bicepsy, které se pod ní skrývaly. Tmavé kalhoty pod sebou taky neukrývaly žádná párátka, ale vypracované nohy. Nepochyboval jsem o tom, že tenhle chlap buď hodně sportoval, nebo dost času trávil v posilovně.

   Měl aristokraticky řezané rysy s tenkými světlými rty, které byly nyní lehce prohnuty do pobaveného úsměvu, ale víc na mě působily dojmem, že častěji zůstávají v přísném ledovém výrazu. Vlasy měl černé, vlastně… ne, na slunci bylo vidět, jak se zaleskly spíše do kaštanové hnědi. Zaregistroval jsem pár tmavých pramínků, které mu spadly do očí, ale on je jedním ladným pohybem odstranil. A oči… musel jsem se hodně snažit, abych dokázal rozeznat panenku od duhovky. Byly onyxově černé, a když se usmál… skoro mi přišlo, jako bych v nich zahlédl jiskřičky oceánové modře. Jakoby se měsíc odrážel od tmavé hladiny oceánu.

   Do reality mě vrátil až jeho hlas. Asi jsem na něj čuměl moc blbě, ale jinak to nešlo. Docela mi vyrazil dech. Takového chlapa jsem tady v Norfolku rozhodně nečekal.
   „Jsem Daren… Daren Stone, vnuk Nicolase Stonea, chce financovat opravu Norfolku. Měl dnes přijet domluvit se na podrobnostech, ale nějak už na tom není zdravotně nejlíp, tak jsem přijel místo něj, snad to není problém,“ znovu lehce zkroutil rty do mírného úsměvu.
   „Ne, to určitě ne, jen jsme vás čekali až odpoledne,“ usmál jsem se a snažil se otřít ruce od barvy do kraťas. „Jsem Percy a ruku vám nakonec raději nepodám, nemusíte být taky od barvy.“
   „To odpustím, pokud si můžeme tykat,“ lehce nadzvedl obočí a já najednou nevěděl, jestli se zlobí, že jsem mu vykal nebo se pod tím zvednutým obočím dobře baví. Nakonec jsem se jen lehce pousmál a přikývl.
   „Tím líp,“ znovu se usmál. „Sháněl jsem se po majiteli… Richardu Lockwoodovi, ale koho jsem se ptal, tak netušil, kde je a pár lidí mě poslalo za tebou.“
   „Jo no… jel do města pro pár věcí, ale do oběda by se měl vrátit, jak říkám, nečekali jsme vás tak brzy.“
   „Raději jsem dojel dřív nebo by si to děda rozmyslel a byl schopný přijet i na tom kolečkovém křesle,“ pousmál se. Tiše jsem se zasmál a prohrábl si vlasy. Cítil jsem na sobě jeho pohled a moc jsem netušil, co si o něm mám myslet.

   „Byla by možnost si to tady prohlédnout? Pokud možno… s průvodcem?“ pousmál se a já znovu v jeho očích zahlédl ty jiskřičky.
   „Jo, určitě, když chvilku počkáte… tohle dodělám a můžu se vám věnovat.“
   „Ti,“ šeptl a přivřel oči.
   „Co prosím?“
   „Můžu se ti věnovat,“ zdůraznil slovíčko ti.
   „Jo, ano, omlouvám se,“ pousmál jsem se omluvně. „Budeš tu zůstávat? Máš kde bydlet?“
   „Zůstávat určitě, po bydlení jsem se zatím nedíval.“
   „A co tady? Nahoře je pár pokojů a Bella… majitelka je moc příjemná.“
   „Budu rád,“ kývl.
   „Dobře, tak běž dovnitř, určitě tam je a ubytuj se, já to tu zatím dodělám a pak se ti můžu věnovat.“ Tiše se zasmál, ale přikývl s tím, že si zajde do auta pro věci. Koutkem oka jsem zahlédl černé alfa romeo, ale raději jsem klekl a pospíšil si s tou podlahou.

   Do půl hodiny jsem to naštěstí měl hotové, smyl jsem ze sebe zbytky barvy a natáhl si alespoň nátělník. Teprve pak jsem vyšel ven.
   Daren seděl na lavičce opřený lokty o kolena a právě si něco vyřizoval na mobilu.
   „Já můžu,“ pousmál jsem se, když jsem k němu přešel.
   „Super, já už… taky,“ stiskl ještě pár tlačítek, než mobil schoval, vstal a usmál se.

   „Tak… co bys chtěl vidět,“ pousmál jsem se.
   „Asi všechno. Od dědy mám nějaké staré fotografie z doby, kdy tu žil on. Nedělá si iluze, že by všechno bylo v původním stavu jako před lety, ale může to sloužit aspoň trochu jako mustr.“
   „Ty fotky bych rád viděl. Já tu sice žiju celý svůj život, ale moc nevím, jak to tu vypadalo před tím,“ usmál jsem se a pomalu se tedy rozešel po promenádě.
   „V tom nevidím problém.“

   „Jaký je ten Lockwood, dá se s ním mluvit?“ pootočil ke mně hlavu po několika metrech.
   „No dlouho tu nebyl, ale jo, jinak se s ním mluvit dá,“ pousmál jsem se.
   „Takže přítel? Teda… nemusíš odpovídat, pokud jsem si dovolil moc,“ mrkl na mě a zvedl ruce v obranném gestu. Lehce jsem nadzvedl obočí, nechápal jsem, jak to dokázal vydedukovat z jedné věty. To to na mně bylo tak vidět?
   „No… chodili jsme spolu… dřív, dlouho, ale pak odjel studovat, já zůstal, několik let jsme se neviděli a teď… no… je to trochu divoké,“ zašeptal jsem. Asi to vyznělo hůř, než jsem zamýšlel, ale co už, byla to pravda. Začali jsme spolu… sexem na výměnu. To moc košer nebylo, ale potom… pak už mi to přišlo skoro jako dřív. Jen jsem moc nevěděl, jak to bere Richie. Daren se ale jen vševědoucně usmál a přikývl. Docela jsem se bál, co si o mně teď myslel, ale rozhodně jsem se na to nehodlal ptát.

   „Je docela škoda, že tu není voda,“ opřel se o kamenný okraj kašny na náměstí.
   „To jo, ale ta už tady není dlouho,“ postavil jsem se vedle něj.
   „Tak snad to bude jedna z věcí, které tu zrenovujeme, muselo tu být hezky pod tím stromem,“ usmál se a pootočil ke mně hlavu. Zase se mu v očích blyštěly ty jiskřičky a rty měl zkrouceny do lehkého úsměvu, ze kterého mu ženské musely padat k nohám.
   „Jo, to bylo, až moc,“ pousmál jsem se.

   Lehce jsem sebou cukl, když mi někdo zezadu položil dlaně na boky, ale když jsem pootočil hlavu, uklidnil jsem se. Richard na mě krátce mrkl a pak zavrtal pohled do Darena. Lehce jsem nadzvedl obočí, netvářil se tedy moc příjemně.
   „Darene, to je Richard… Richie, to je Daren Stone, vnuk Nicolase Stonea, zdraví mu nedovolilo se osobně dostavit, tak bude Daren jednat místo něj,“ pousmál jsem se, když jsem oba muže představil. Richard nakrčil obočí, ale stroze přikývl, zato Daren se usmál, sice trochu jinak, než se usmíval na mě, ale hodil jsem to za hlavu, byl jsem rád, že jak to tak vypadá, aspoň jeden z nich měl rozum.
   „Pan Stone mě včera ujišťoval, že přijede. Měl jsem za to, že přijede osobně a ne že pošle… zástupce.“
   „Také chtěl, ale rozmluvil jsem mu to. Jeho zdraví na tom není nejlíp a rozhodně by mu neprospělo, kdyby měl jednat s člověkem, co přivedl jeho rodné město na buben.“ Lehce jsem zamrkal, něco takového jsem nečekal. Daren mluvil klidně, jakoby právě nic urážlivého neřekl, jakoby vedli slušnou konverzaci o tom, jak se jim právě vede.
   „Co prosím?“ zavrčel Richard a já cítil, jak mi pevněji stiskl boky. Nadechl jsem se, ale dřív, než jsem něco stačil říct, opět mu odpověděl Daren.
   „Slyšel jste. Krachuje to tady díky vysokému nájmu a majitelem jste vy.“
   „Já ho nezavedl.“
   „Jistě, je snadné všechno svalit na vašeho zemřelého otce, to moc dobře chápu,“ usmál se. „Ale řekněte mi… vy jste ten nájem již snížil nebo jste ho i po smrti otce nechal směšně vysoký,“ lehce nadzvedl obočí. „Neodpovídejte, to byla jen řečnická otázka,“ usmál se slušně, když už se Richard nadechoval k výbuchu vzteku. Pak přetočil pohled ke mně. „Moc rád jsem tě poznal, Percy, budu rád, když se ke mně večer připojíš na skleničku vína, řekněme v šest hodin? Ukážu ti ty fotky, o kterých jsme se bavily. Těším se,“ usmál se, počkal jen tak dlouho, dokud jsem pořád trochu v šoku lehce nepřikývl, pak se otočil a rozešel se dál sám.