Minde

1. kapitola

(Archie)

   „Byl byste někdo tak laskav a vzbudil pana Donovana?“ ozval se třídou hlas profesora matematiky. Ozvalo se chechtání a kantor se s trpitelským povzdechem otočil k tabuli.

   „Pane Donovane? Myslíte, že s námi můžete být alespoň vzhůru, když už ne myšlenkami?“

   „Nemůžu, dospávám dnešní noc,“ ušklíblo se moje úžasné dvojče a rozesmálo několik svých kamarádů.

   „Vážně? A smím vědět, proč nemůžete spát v noci a musíte ji dospávat na mé hodině, navíc při testu?“ otočil se kantor.

   „My nějaký píšeme? Proč mi o něm nikdo neřekl?“ vyvalil oči.

   „Pane Donovane…“

   „Joo, já vím, chcete vědět, co jsem dělal v noci jiného než spal,“ ušklíbl se a zhoupl se na židli. „Pane profesore, nic slušného to určitě nebylo a do matematiky to určitě nepatří, já totiž při orgasmu nepočítám logaritmy,“ ušklíbl se a plácl si se svým sousedem, který se rozhýkal smíchy jako houpací kůň.

   Profesor si znovu trpitelsky povzdechl, věděl, že proti bráchovým řečičkám nic nezmůže, ať už se bude snažit sebevíc.

   „Pane Donovane,“ otočil se na mě, „mohl byste jít ten příklad spočítat na tabuli? Všiml jsem si, že ho nikdo jiný neměl dobře.“ Mlčky jsem se zvedl a začal úhledným písmem řešit úlohu.

   „Wow, Archie, jak ty to děláš? Není protizákonné mít v mozku scaner? Jen se divím, že se ti ještě nepřehřál,“ zachechtal se Andreas. Nevšímal jsem si ho, na jeho poznámky jsem byl zvyklý a většinou jsem je ignoroval. Moje dvojčátko mělo totiž tu úžasnou schopnost setřít kohokoliv a kdekoliv, a když se o to pokusil někdo jiný, ztrapnil ho natolik, že se příště bál mu vkročit do cesty.

***

   „Sakra nemůžeš ten rachot ztlumit?“ vrazil jsem naštvaně k bráchovi do pokoje. I když jsem řval, sám jsem se neslyšel. Andreas zvedl hlavu od časopisu, když jsem vypnul hifi věž a zamračil se na mě.

   „Co si myslíš, že děláš?“

   „Nedá se tu nic dělat. Někdo se tu snaží učit, ale tobě je to nejspíš úplně jedno, co?“ štěkl jsem na něj naštvaně.

   „Hmm, jo, docela jo,“ ušklíbl se a dálkovým ovladačem znovu pustil přehrávání. Naštvaně jsem to znovu vypnul a vytrhl mu ovladač z ruky.

   „Dej mi pokoj, Archie a vypadni,“ zavrčel a sáhl po něm.

   „Tak si to dej do sluchátek a neotravuj mi život!“

   Ušklíbl se a zívl. Až teď jsem si všiml, co že to měl za časopis. Zase jeden ze své sbírky s nahýma chlapama.

   „Skončil jsi?“ Naštvaně jsem ovladačem mrskl do křesla a s prásknutím vypochodoval z Andreasova pokoje. Jen co jsem se ale zavřel v pokoji, znovu se domem rozduněla hudba. Vztekle jsem popadl učebnici matiky, sešit a vyšel z domu do zahrady.

   Sedl jsem si pod strom a chvilku pozoroval drobné vlnky v bazénu, které způsoboval vítr, abych se uklidnil. Proč zrovna já musel mít za bratra, za dvojče takového hňupa! Když jsme byli mladší, docela jsme spolu vycházeli, ale teď spolu skoro nevydržíme v jedné místnosti. Andreas pořád dělá věci, u kterých dobře ví, že mě štvou. Dělá naschvály úplně všem, kašle na školu, kterou prolézá jen proto, že důležité písemky opíše od spolužačky, která mu je ochotně podstrčí. Samozřejmě proč ne, když ho všichni na škole zbožňují, protože je to prostě školní frajírek. Protože je dokonalý.

   Já se od svého dvojčete v hodně směrech lišil. Zatímco on byl obletovaný snad všemi ze školy (dokonce si ho oblíbili i ti, kterým vadí gayové a to už je co říct), já jsem spíš takový ´vlk samotář´. Společnost nevyhledávám a každý mě má jen za šprta a nudného tuctového kluka, kterého objeví na každém rohu. V něčem možná mají pravdu, nijak nevyčnívám, ale že bych byl šprt, to se říct nedá. Učím se, to ano, ale rozhodně to nepřeháním šprtáním nazpaměť a šrocením vzorečků. Někdo prostě nedovede pochopit to, že existuje i něco jako logika, což mému bratříčkovi zřejmě chybí.

   Sundal jsem si brýle a protřel si oči. Vlastně bych brýle ani nosit nemusel, měl jsem jen čtvrt dioptrie a nosil jsem je hlavně ve škole a na čtení, ale… asi jsem se chtěl od Andrease lišit. Bylo to od té doby, co jsme nastoupili do prváku na gympl, to jsme ještě měli docela dobrý vztah. Pak se z něj začal stávat grázlík, mě si přestával všímat a stával jsem se obětí jeho vtípků. Všechno vyvrcholilo ve chvíli, když si se mnou domluvila rande holka, která se mi už dlouho líbila. Byl jsem štěstím bez sebe, bohužel jen do chvíle, kdy mě oslovila Andreasi.

   Zatřepal jsem hlavou a znovu si dal brýle na oči.

   „Bene,“ usmál jsem se na zlatého retrívra, který se ke mně přišoural a olízl mi obličej. Miloval jsem zvířata a doufal jsem, že bych v budoucnu mohl být veterinářem. Když jsem byl mladší, nosil jsem domů všelijakou havěť a vždycky jsem brečel, když mi naši nedovolili si to nechat, proto jsem je občas tajně propašoval do svého pokoje.

   Zvedl jsem hlavu, když před domem zastavilo černé nablýskané auto, myslím toyota supra. Pohrdavě jsem si odfrkl, když z ní vystoupil vysoký hnědovlasý kluk a opřel se o náš plot. Jistě, další nafoukanec, který je totálně paf z mého drahého bratříčka, kterého na svém partnerovi zajímají jen tři věci – prachy, zadek a zkušenosti v posteli.

   Hudba v domě utichla a za okamžik jsem uslyšel prásknutí domovních dveří. Andreas se přiřítil k tomu… ani nevím, jak se jmenoval. Kdybych si měl pamatovat jména všech jeho kluků, asi by mi klekl mozek. Měnil je častěji než ponožky, i když… s tímhle byl podezřele dlouho, nejspíš z něj chtěl vymáčknout co nejvíc. Sledoval jsem jak se mu zavěsil na krk a div ho neudávil svým jazykem. Otřásl jsem se a zahleděl se zpět do knížky.

   „Hej! Knihomole!“

   Zaúpěl jsem, doufal jsem, že alespoň protentokrát budu ušetřen jeho poznámek. Nebylo mi to přáno. Zvedl jsem hlavu a rozzuřeně jsem se zadíval na dvojici.

   „Vyřiď našim, že se dnes neobjevím, přespím u Kyla,“ zašklebil se. Mlčky jsem přeskočil pohledem na onoho hnědovlasého kluka. Znuděně si mě prohlížel, jako bych byl nějaký odpad světa. Posunul jsem si brýle na nose a sklonil hlavu zpět ke knížce.

   „Řekni jim to sám, nejsem žádný tvůj poslíček,“ odsekl jsem. Pořád jsem na něj byl naštvaný, dobře ví, že bytostně nesnáším metal.

   „Nepovídej, promiň, já si tě spletl s Benem, jsi s těma potvorama tak často, že mezi ně zcela zapadáš,“ zasmál se a otočil se k odchodu.

   „Jo a blbečku, nedělej tu žádné čuňačinky,“ ušklíbl se a nasedl do černého sporťáku. Mlčky jsem za ním hleděl do doby, dokud mi se skřípěním pneumatik nezmizel z očí.

   Kyle, to jméno mi něco říkalo. Trvalo mi docela dlouho než jsem si k tomu hezkýmu ksichtíku přiřadil i příjmení. Kyle Butler. Jistě, jeho otec vlastní prosperující farmaceutickou firmu a synátor jde v jeho stopách. Joo, brácha si uměl vždycky dobře vybrat, tu podnikatel, tu právník, jinde medik. Samozřejmě mu bylo fuk, kolik je komu let, jak už jsem řekl, pro něj byly důležité jen ty tři věci.

   Zaklapl jsem učebnici a vstal. Nechal jsem ji na chodbě v domě, popadl klíče, vodítko a pískl na Bena.

   „Půjdeme se proběhnout, co ty na to?“ poplácal jsem ho po hlavě a připnul na vodítko. Nadšeně zavrtěl ocasem a poslušně poskakoval u mé nohy, když jsme šli po ulici. Naštěstí jsme bydleli spíš u okraje města, takže to k louce a blízkému lesu, kam jsem často chodil, nebylo daleko.

   Když už nebyl v dohledu jediný dům z města, pustil jsem Bena z vodítka a nechal ho volně pobíhat po louce. Sám jsem klusal po ne právě zřetelné cestičce a užíval si teplé paprsky slunce, které se dotýkaly mého obličeje. Běhat jsem chodil docela často, potřeboval jsem fyzickou aktivitu, už jen kvůli tomu, že jsem cukrovkář a vážně jsem netoužil, aby se mi ještě posmívali kvůli tomu, že jsem tlustý. Navíc jsem si při běhu dokázal vyčistit hlavu.

   Měl jsem rád sporty a řekl bych, že mi i šli, jen to ve škole prostě nebylo moc vidět. Spolužáci si mě do týmů nevybírali už z principu, takže jsem nakonec někomu zbyl. Buď jsem ale většinu doby proseděl na střídačce nebo mě tak dobře blokoval Andreas, že jsem neměl šanci s míčem něco udělat. Jak říkám, dělal mi samé naschvály a já nechápal proč. Co jsem mu kdy udělal, že se ke mně takhle chová.

   Zapískal jsem na Bena a klusem jsem se obrátil na cestu zpět. Ten pes byl venku šťastný, očichával každou králičí noru, honil se za kdejakou havětí, ale když jsem na něj pískl, vždycky poslechl.

   Protočil jsem očima, když jsem zjistil, že schránka je plná. Andreas ji prostě neumí otevřít a vybrat nebo lépe řečeno, je natolik líný, že počká až to udělám já nebo naši.

   Protočil jsem v prstech podlouhlou úředně vypadající obálku adresovanou právě Andrému. Jen jsem nad tím ale pokrčil rameny a položil všechno na botník v předsíni, ať si to rozeberou.

   Vyběhl jsem do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Hned mi přistála na rameni moje korela. „Ahoj Archie,“ řekl a otřela se o mě zobákem.

   „Ahoj, Mao,“ usmál jsem se a pohladil ji pod krkem. Sundal jsem si ji z ramena a nechal, aby přeskočila na své bidýlko a já se mohl převléknout.

   Pohled mi padl na můj odraz v zrcadle. Ve třídě jsem patřil mezi průměr ve výšce, stejně jako Andreas. Vážně, kdyby se jeden z nás choval trochu jinak, nejspíš by nás od sebe nerozeznali.

   Měl jsem krátké tmavé vlasy, které jsem měl volně rozhozeny a všechny strany, na rozdíl od Andrease, který je měl vždy pečlivě nagelované do kohouta. Oči jsme měli oba hnědé na okrajích s nádechem do zelena.

   Kdybychom oba mlčeli, byli stejně učesaní, stejně oblečení, nikdo by nás od sebe nerozeznal. Někdy už mě to vážně štvalo.

   Bohužel jsem netušil, že právě naše podoba mi během několika týdnů převrátí celý život naruby.  

2. kapitola

(Archie)

   Probudilo mě skřípění brzd před domem a následné prásknutí domovních dveří. Vztekle jsem zavrčel a vyhrabal se z postele. Zarazil jsem se, když jsem vylítl ze dveří svého pokoje. Čekal jsem, že se akorát srazím s Andreasem, abych mu mohl z plic vynadat. Dnes jsem měl setsakra blbou náladu a kdybych si zařval, třeba by se mi ulevilo. Proto mě zarazilo, že jsem ho nikde neviděl.

   Přešel jsem k zábradlí a zadíval se do přízemí. André stál u botníku a držel v ruce ten dopis, co mu včera přišel. Když už do něj hleděl déle jak dvě minuty, zakroutil jsem nad tím hlavou a zamknul se v koupelně.

   Překvapivě jsem se v klidu osprchoval, což mi připadalo trochu divné, protože mě odtud Andreas vždycky vyháněl.

   Otevřel jsem pusu překvapením, když jsem otevřel dveře koupelny a vyšel na chodbu. Brácha právě vycházel z pokoje se zamyšleným – ne, vážně nekecám – se zamyšleným výrazem a ani si mě nevšimnul, což se ještě nikdy nestalo. Prošel kolem mě, jako bych tam ani nestál, s batohem na rameni a téměř zplihlými vlasy a odešel. Zatřepal jsem hlavou, tohle nebylo normální. Andres nikdy, opakuji nikdy neodešel z domu s neupravenými vlasy! Docela by mě zajímalo, co ho tak rozhodilo. Rozešel se s ním snad Kyle? Blbost, to by nebyl tak zahloubaný, bylo by mu to úplně jedno, navíc s ním odjel do školy či kam. Mělo to snad spojitost s tím dopisem?

   Nakonec jsem nad tím pokrčil rameny a spěšně se odešel převléknout.

   Když jsem přišel do školy, seděl Andreas na lavici už s dokonale nagelovanými vlasy a se svými poskoky se právě smál něčemu ve ´velmi zajímavém časopise´. Co se mi ale nelíbilo byl pohled, kterým mě obdaroval, když jsem kolem něj prošel. Neozvalo se žádné ´nazdar blbečku´ nebo ´zdar šprte´, prostě nic, jen mě v zádech pálil ten jeho přemýšlivý pohled. Nelíbilo se mi to, ani trochu se mi to nelíbilo.

   Následující dny se nesly v podivném duchu, alespoň tedy pro mě. Andreasovo chování mi pořád nešlo z hlavy. Choval se pro něj normálně ke všem ostatním, kromě mě. Téměř na mě nemluvil, dokonce mě přestal urážet a dobíral si mě jen výjimečně v hodinách. Jinak ke všem byl pořád stejně příjemný – ke kantorům, ke spolužákům, k rodičům. Jen… nechápal jsem, co se děje a doopravdy jsem z toho neměl dobrý pocit.

***

   Byl čtvrtek večer, když jsem se v obýváku rozloučil s našima, že už jdu spát. Ještě jsem chtěl dočíst jednu detektivku, co jsem měl rozečtenou a abych pravdu řekl, telenovely mě nikdy nijak nebavily.

   Vyjekl jsem, když jsem procházel okol dveří bráchova pokoje a on mě najednou popadl za ruku a zatáhl dovnitř.

   „Co blbneš!“ zasyčel jsem vztekle. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem se na Andrease podíval. Zase měl ten výraz, co před několika dny, když si přečetl ten dopis.

   „Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekl a posadil se do křesla.

   „No nekecej, že bych se konečně dozvěděl, co se stalo, že jsi mě přestal urážet a pokřikovat na mě jako na nějakýho poskoka?“ Mlčky se na mě podíval a pak jen přikývl.

   „Jo, nejspíš jo,“ pokrčil rameny a vytáhl ze zadní kapsy kalhot zmuchlanou obálku.

   „Takže?“ pobídl jsem ho, když už nějakou dobu mlčel.

   „Potřebuju, abys mě několik dní ´zaskočil´, aby ses se mnou na pár dní vyměnil,“ řekl jakoby nic a zadíval se na mě. Otevřel jsem ústa a vyvalil na něj oči, on si ze mě určitě dělá srandu.

   „Ty si se úplně zbláznil?“ Tohle snad nemohl myslet vážně. Vyměnit se? My dva? To je nemožné, jsme každý úplně jiný.

   „Nezbláznil, prostě si na pár dní vyměníme image.“

   „Tobě přeskočilo! Do toho mě rozhodně netahej!“ odmítl jsem rázně a otočil jsem se k odchodu. Andreas vyskočil na nohy a popadl mě za ruku.

   „Archie… prosím.“ Nadzvedl jsem obočí, on mě nikdy o nic neprosil. Mlčky jsem na něj hleděl a když mě pustil posadil jsem se na jeho postel.

   „O co jde?“

   „Před pár dny… došel mi dopis. Pozvánka na jeden konkurz. Přede dvěma měsíci jsem posílal do jedné společnosti svoji nahrávku – svoje písničky a svoji hudbu. Odepsali mi a pozvali mě na konkurz.

   Víš… víš, že mě škola nebaví, miluju hudbu a chci to s ní někam dotáhnout. Prosím.“

   „Tohle je nemožné, André, každý jsme úplně jiný.“

   „Pokud mě někdo zvládne napodobit, jsi to ty, jsi moje dvojče, Archie.“

   „Vůbec to tak nevypadá,“ odsekl jsem.

   „Nechtěl bych to po tobě, ale dobře víš, že naši mi to nedovolí. Nechtějí, abych se tomu věnoval profesionálně a taky… pokud budu zase chybět ve škole, vyhodí mě a to si nemůžu dovolit.“

   „A jak si to jako představuješ? Mě to totiž připadá absurdní,“ zavrčel jsem a zamračil jsem se. Nadějně se na mě podíval.

   „Už jsem o tom přemýšlel. Prostě řekneš našim, že chceš jet někam na biologicko-chemický seminář. Tobě to dovolí. Ale neodjedeš ty, ale já, prostě budeš předstírat mě.“

   „Posloucháš se vůbec? Tohle je naprosto šílené!“

   „To možná, ale není to nemožné.“

   „Ty a já jsme někdo úplně jiný. Pokud sis toho ještě nevšiml, ty si promiskuitní gay, zatímco já měl jednu holku.“

   „Bez problému, Kyla jsem včera poslal k vodě, navíc tu není pravidlo, že musím s někým chodit. Stáčí jen… trochu laškovat,“ pokrčil rameny. Nevěřícně jsem na něj hleděl, on to myslel skutečně vážně. On si vážně myslí, že se já zvládnu chovat jako on. Že dokážu být stejně drzý, namyšlený, že dokážu každého z fleku setřít, flirtovat s klukama a nosit se jako páv.

   „Zapomněl jsi snad, že jsem cukrovkář? Že mám dietu?“

   „Už několik dní nechodím na obědy,“ pokrčil rameny. Vztekle jsem vstal.

   „Aha, takže ty to bereš jako samozřejmost, co? Archie je takový blbec, že to pro mě udělá a víš co? Archie to neudělá!“ zasyčel jsem na něj a zabouchl za sebou dveře jeho pokoje. Naštvaně jsem vrazil k sobě, až Mao poplašeně zatřepala křídly, a svalil jsem se na postel. Jistě, několik let si ze mě dělá fackovacího panáka, najednou něco potřebuje, je jako mílius a pak to bude znovu to samé.

   K detektivce jsem se ani nedostal, byl jsem tak rozhozený, že jsem dokonce usnul oblečený.

***

   Po očku jsem sledoval Andrease. Ano, byl dokonale oblečený, učesaný a všechno, ale byl bledý a nevypadal, že by vnímal svého spolusedícího, který mu právě něco barvitě popisoval. To ho ta pozvánka na konkurz vážně tak rozhodila? Ano, hudba byla Andreasův život, ale tohle prostě… tohle bylo šílenství.

   „…můžeme použít ekvivalentní úpravy… ano, pane Donovane?“ zvedl profesor překvapeně obočí. Celá třída se otočila na Andrease, jehož ruka čněla do vzduchu.

   „Mohl bych na záchod? Není mi dobře,“ zamumlal. Profesor si ho dlouhou chvíli prohlížel. Nejspíš přemýšlel, jestli si z něj náhodou jen nedělá srandu.

   „Dobrá, běžte,“ přikývl nakonec a znovu se otočil k tabuli, nejspíš, aby si to nerozmyslel. Sledoval jsem, jak se Andreas zvedl a spěšně odešel ze třídy. Bylo mi ho… líto? Můj sen má reálnou šanci se splnit, ale ten jeho je na pokraji krachu. Možná si za to mohl částečně sám, možná kdyby nebyl takový frajírek, kterému je všechno ukradený, tak by mu rodiče něco takového možná dovolili, ale takhle?

   Dlouho jsem váhal, hleděl jsem na své ruce a nakonec jednu z nich zvedl do vzduchu.

   „Ano, pane Donovane?“

   „Neměl bych se jít na něj podívat?“ zeptal jsem se klidným hlasem.

   „Ano, běžte,“ přikývl a pokračoval ve výkladu látky. Zvedl jsem se a vyšel ze třídy. Chvilku jsem váhal, nebyl jsem si jistý, jestli André na záchod doopravdy zamířil, ale risknul jsem to a vydal jsem se tam. Ovšem nezdálo se, že by se na záchodech někdo zdržoval. Jistě, Andreas vždycky kecal. Už jsem se chystal odejít, když jsem se zarazil u dveří.

   „Kurva!“ ozvalo se zanadávání a následná rána. Otočil jsem se a sledoval, jak se dveře poslední kabinky otevřely a vyšel Andreas se vzteky pokřiveným obličejem.

   „Co tu kurva chceš! Vypadni!“ zařval a přešel k umyvadlu, kde si do obličeje stříkl studenou vodu.

   „André…“

   „Dej mi pokoj! Zalez si k mamince pod sukni, běž se učit, aby ses dostal na tvoji vytouženou veterinu. Nech mě na pokoji, Archie!“

   „Je hudba to, co doopravdy chceš? Vážně je to to, čemu by ses chtěl v budoucnu věnovat? Čemu se chceš věnovat?“ Zarazil se. Stál opřený o umyvadlo a mlčel.

   „Hudba je moje všechno, nic jiného neumím, nic jiného mě nebaví,“ řekl nakonec.

   „Mám podmínku,“ založil jsem si ruce na prsou. Trhl hlavou a zadíval se na mě do zrcadla. „Nikdo se o tom nedozví, ani jeden z tvých přátel, prostě nikdo. Nehodlám čekat, kdy by některému z nich ujela nějaká poznámka na mě. Neměl bys z toho problém jen ty, ale i já.“

   „To myslíš vážně?“ otočil se na mě.

   „Tu podmínku? To si piš.“

   „Ne, ty… vážně to uděláš? Vyměníš se se mnou?“ zeptal se s pochybovačným výrazem.

   „Už to tak vypadá,“ ušklíbl jsem se otráveně.

   „Proč?“ zatvářil se nechápavě. V tu chvíli bych nejraději bouchl hlavou do zdi, přece mě o to sám prosil!

   „Chtěl jsi to ne?“

   „Jo, ale…“

   „Sice spolu nemáme nejlepší vztahy, ano, nechováš se ke mně právě bratrsky,“ zašklebil jsem se kysele, „ale pořád jsi můj bratr a pokud je hudba doopravdy to, co chceš dělat, tak ti pomůžu.“ Mlčky na mě hleděl. Otočil jsem se k odchodu, hodina už značně postoupila a profesor se po nás bude velmi brzo shánět, pokud už se teda neshání.

   „Archie, já… děkuju,“ řekl Andreas tiše. Otočil jsem se k němu a jen kývl. Pak jsem ho pobídl, aby si taky pohnul do třídy. Ještě jednou si opláchl obličej a přidal se ke mně.  

   „Hele, Archie, říká ti něco gel na vlasy?“ ušklíbl se najednou André.

   „Nikdy jsem ho nepotřeboval,“ sykl jsem naštvaně. Ten jeho úšklebek mi lezl pěkně na nervy.

   „Tak teď budeš,“ uchechtl se a otevřel dveře třídy. Naštvaně jsem za ním vpochodoval, už teď jsem litoval, že jsem mu na tu bláznivinu kývl.

3. kapitola

(Archie)

   Seděl jsem u okna a hleděl do tmy venku. Na ulici blikala pouliční lampa a nakonec úplně zhasla. Přemýšlel jsem o tom Andreasově plánu, jestli vůbec má šanci na úspěch. Věděl jsem, že stačí krok vedle a všechno je v háji a my dva ve velkém průseru. Vlastně jsem se divil, že jsem mu na tu šílenost nakonec kývl, hodně jsem se divil.

   Povzdechl jsem si a vstal ze židle. Jestli tohle přežiju, pak už všechno.

   Zítra měli naši odjet na víkend k prarodičům do Georgie. Já chtěl jet původně s nimi, bohužel jsem byl kvůli bratříčkovi nucen změnit plán. Hold jsem se musel naučit vypadat, mluvit a uvažovat jako Andreas a řekněme… neměli jsme k tomu moc času.

***

   „Dobré ráno,“ zamumlal jsem, když jsem vešel ráno do kuchyně.

   „Dobré,“ usmála se mamka od sporáku, vzápětí se ale zamračila a přešla ke mně. „Je ti dobře, Archie?“ sáhla mi na čelo.

   „Vlastně ani ne. V noci jsem zvracel.“ Jo, kecal jsem, ale pokud má mít ten plán šanci na úspěch, potřeboval jsem dobrou výmluvu na to, proč nejet do Georgie. Prarodiče jsem měl rád a rád jsem tam jezdil, proto bych za nic na světě nezůstal doma sám s Andreasem, bohužel jsem tentokrát musel.

   „Asi radši zůstanu doma a vyležím to, necítím se na tak dlouhou cestu.“

   „A nemám s tebou zůstat doma? Do Georgie můžeme jet příští víkend, vím, že tam rád jezdíš.“

   „Ne, to není třeba. Už tu cestu odkládáte dost dlouho, měli byste jet. Vyřiďte babičce a dědovi, že mě to mrzí a že je pozdravuju. Myslím, že si teď půjdu lehnout.“

   „Dobře, donesu ti ještě čaj než odjedeme,“ políbila mě na čelo. Jen jsem přikývl a odešel z kuchyně. Samotného mě překvapilo, jak přesvědčivě jsem dokázal zahrát nemocného.

   „Fajn výkon,“ ušklíbl se na mě Andreas, když kolem mě procházel do kuchyně. Jen jsem se ušklíbl a odešel nahoru. Dokud naši neodjedou, bude bezpečnější zůstat ležet v posteli a předstírat opravdovou nemoc.

   Popravdě jsem se v noci moc nevyspal, takže netrvalo dlouho a já doopravdy usnul. Probudilo mě nešetrné zatřesení.

   „Dělej, vstávej, naši už dávno odjeli a my nesmíme ztrácet čas,“ strhnul ze mě André peřinu a začal si prohlížet mou šatní skříň.

   „Sakra co děláš?“ zavrčel jsem a popadl pár svršků, které jsem si začal pomalu oblékat.

   „Musíme nakupovat,“ oznámil mi jakoby se nechumelilo.

   „Nakupovat?“ vyvalil jsem na něj nevěřícně oči.

   „Přece nebudeš chodit v tomhle děsu,“ mávl k mé šatní skříni. A já si taky potřebuju vzít nějaké svoje oblečení, takže ano, jdeme nakupovat.“

   „Fajn a máš peníze?“ zvedl jsem obočí a založil si ruce na prsou.

   „Si piš! Mám na své straně spojence.“

   „Tak počkat! Slíbil jsi mi, že to nikomu nepovíš!“ zavrčel jsem naštvaně.

   „To jsem neslíbil. Slíbil jsem, že se to nedoví nikdo z mých přátel,“ pokrčil rameny. „Včera jsem si psal se strýcem z Texasu. V Texasu se taky koná ten konkurz a shodou okolností v blízkosti města, kde strýc bydlí, takže jsem se s ním domluvil, že tam budu bydlet. On mě na rozdíl od našich v hraní podporuje, takže souhlasil s mým plánem – s naší výměnou.“

   „A jak to souvisí s financemi?“

   „Někdy vážně pochybuju, že jsi tak chytrý, jak se děláš,“ zakoulel očima a vyšel z mého pokoje. „Poslal mi na účet nějaké peníze, takže se můžeme trochu rozšoupnout,“ ušklíbl se. „Tak jdeš? Musíme stihnout spoustu věcí, tak hejbni kostrou, slimáku!“ zahulákal na mě z přízemí. Praštil jsem hlavou do dveří. Jo, upletl jsem si na sebe bič, ale dobře mi tak, to mě alespoň poučí, že nikdy nemám Andreasovi pomáhat, protože všechny jeho nápady jsou debilní, debilní, debilní!

   V kuchyni jsem stihl popadnout jen koláč a spěchal jsem ven, kde už přešlapoval brácha.

   „Konečně,“ zašklebil se a nasedl do auta. Jen jsem protočil očima a posadil se vedle něj.

   „Kam jedeme?“ zamračil jsem se, když vyjel z našeho města. Nějak jsem neviděl důvod jet jinam, když kousek od nás bylo velké nákupní centrum.

   „No mě je to jedno, to tys chtěl, aby se o tom mí přátelé nedozvěděli, ale pokud chceš, ještě to můžu otočit, pořád to bude blíž než do Jacksonvillu.“

   „Fajn, ty seš tu šéf,“ založil jsem si naštvaně ruce na prsou. Nesnášel jsem, když ze mě dělal blbce, ale musel jsem uznat, že teď jsem ho udělal ze sebe sám. Andrease znalo v našem městě spousta lidí a lidí v našem věku tu nebylo nejméně, takže bychom v nákupním centru na někoho určitě narazili a ten někdo by se hodně divil, co tam André dělá se mnou.

   Zbytek cesty mi Andreas popisoval jeho nejlepší přátele a jak se k nim mám chovat. Vážně paráda, už jsem se na to těšil – kdo to nepochopil, je to těžká ironie.

***

   Obdivně jsem se zadíval na obrovský komplex obchodů, před kterým Andreas zaparkoval.

   „Tak dělej, musíme toho stihnout hodně a tady toho hodně je,“ popohnal mě.

   „Ty už jsi tu někdy byl?“

   „Ne asi,“ ušklíbl se. „Jasně že jo, odkáď si myslíš, že mám všechny hadry? Ty bych u nás nesehnal ani za půl roku, co je tady stáhnou jako nemoderní. U nás seženeš maximálně… to co nosíš ty,“ zapitvořil se a vešel do obchoďáku. Zhluboka jsem se nadechl a následoval ho. Nechtěl jsem ani vědět, co všechno hodlá André se mnou provádět, do čeho se mě chystá navléct a možná jsem to ani vědět nechtěl.

   „Když sem jezdíš tak často, nebojíš se, že tu někoho známého potkáš?“ dohnal jsem ho u vchodu do prvního butiku. Jen co jsem uviděl ty ceny, docela se mi protočily panenky.

   „Jezdil jsem sem jen s Kylem, takže ne, nebojím se,“ pokrčil lhostejně rameny a strčil mi do rukou první dva kousky oblečení. Mlčky jsem hleděl na rifle, které byly na hodně místech potrhané a teprve teď mi plně došlo, v čemže to vlastně budu chodit oblečený.

   „Máme štěstí, že máme stejnou velikost. Takže stačí, když si vyzkoušíš polovinu věcí, druhou si vyzkouším já.“

   „André, díval ses vůbec na ty ceny?“

   „Klídek, peněz mám dost,“ pokrčil lhostejně rameny a dotáhl mě ke zkušebním kabinkám. „Všechno chci vidět, musím se rozhodnout, jestli to vzít nebo ne,“ řekl a zatlačil mě do jedné z kabinek, přičemž mi vzal polovinu oblečení a zaplul do té naproti.

   Praštil jsem hlavou do stěny a v duchu si nadával, do čehože jsem se to nechal uvrtat.

   „Dělej, Archie, nemáme času nazbyt!“ Naštvaně jsem zavrčel a sáhl po prvních kalhotách, které jsem našel a po nějaké černé bundě. Ani jsem nepostřehl, kdy mi ji do kupy toho oblečení dal.

   Abych pravdu řekl, vždycky jsem si myslel, že nákupy jsou nuda. Po tomhle zřejmě změním názor. Nákupy jsou horor! Zvláště teda nákupy s Andreasem. Protáhl mě snad všemi obchody, co v centru byly a v každém koupil alespoň jednu věc. Připadal jsem si ověšený těmi taškami jako vánoční stromeček, takže se mi ulevilo, když jsme zamířili k autu.

   „Konečně!“ zaskučel jsem. „S tebou už nikdy nakupovat nejdu.“ Ani trochu se mi nelíbilo, jak se na mě Andreas podíval.

   „Ale tohle ještě není konec, bratříčku, zatím jsme splnili jen jednu položku na seznamu – oblečení. Teď jsou na řadě tvoje vlasy,“ usmál se nehezky a znovu vyrazil do centra.

   „Počkej! Jak to myslíš?“ zakřičel jsem a doběhl ho.

   „Tak jak to říkám. To, že si je pročísneš gelem ti stačit nebude. Potřebuješ to trochu zkrátit a dát tomu tvar.“

   „Fajn, ještě mi řekni, že máš kérku, kterou si budu muset udělat taky a já si jdu rovnou kopat hrob.“

   „Tak kérku zatím nemám a snad vydržím do doby, než se vrátím,“ ušklíbl se a mně se na malý okamžik ulevilo. Opravdu jen na malý, protože André pokračoval. „Ale budeš si muset nechat propíchnout ucho,“ zaklepal si prstem na náušnici.

   „Děláš si srandu!“

   „Ani v nejmenším, v tomhle nežertuju, na to je to pro mě až moc důležité,“ ušklíbl se a zatáhl mě do kadeřnictví. Domluvil se s kadeřnicí, cože mi to má a hlavě udělat a já k tomu nestihl říct ani bů. Takže jsem jen seděl v křesle jako největší mučedník a sledoval v zrcadle, co mi na hlavě zbude.

   Když mi kadeřnice na hlavu patlala gel, zamračeně jsem přelétával pohledem ode mě k Andrému.

   „Sundej brýle, brácha,“ ušklíbl se, když jsem se postavil vedle něj a zadíval se do zrcadla. Poslechl jsem ho a zamračeně sledoval naši podobu.

   „Paráda, už jen pár detailů, takže teď ta náušnice,“ otočil se na patě a vyřítil se z obchodu jako kulový blesk. Chtělo se mi brečet. Proč jsem se k sakru nechal do něčeho takového uvrtat? Jistě, protože jsi blbec, Archie! Nadával jsem si v duchu a s rukama hluboko v kapsách šel pět kroků za Andreasem.

   Ani trochu se mi nelíbil ten chlap, který měl piercing snad i tam, kde slunce nesvítí, a který se ke mně blížil s neidentifikovatelnou věcí. Zavřel jsem oči, když mi ji přiložil k uchu a cvakl. Štíplo to a nic. Překvapeně jsem zamrkal, že to nebylo nic strašného. Bohužel jsem se neměl hned radovat, co jsem očekával hned, přišlo se zpožděním. Ucho mě začalo pálit a já si byl nucen skousnout ret, abych mlčel.

   „Řekl bych, že tady je to všechno,“ rozhlédl se André okolo sebe, když jsme dojedli takovou svačino-večeři.

   „Fajn,“ zahučel jsem. Na složitější větu jsem se nezmohl. Ucho mě ještě pořád pálilo a s tím novým účesem jsem si připadal divně, tak nezvykle.

   Když jsem nasedl do auta plného tašek, zavřel jsem oči s cílem, že než dojedeme domů, trochu se prospím. Bohužel se mi to nepovedlo. Jen co jsme se rozjeli na mě Andreas vybafl, ať mu vyjmenuju jeho přátele a věci ohledně nich, co mi řekl. Měl jsem chuť ho zaškrtit, protože těch přátel neměl málo a já byl nucen ´konverzovat´ celou cestu domů.

4. kapitola

(Archie)

   Když jsem se ráno doštrachal do koupelny, téměř jsem úlekem odskočil od zrcadla. Na svůj nový image jsem si ještě nezvykl a teprve teď jsem si uvědomil… sakra jak to vysvětlím našim? Chtěl jsem vypadat jako Andreas? To mi v životě nesežerou! To snad není možný! Jak jsem mohl být takový blbec a přistoupit na něco takového?

   „Nazdar brácha, sekne ti to,“ ušklíbl se André, který vešel do koupelny a postavil se vedle mě. Naštvaně jsem na nás hleděl do zrcadla. Teď, když jsem neměl brýle, jsme byli dokonalou kopií toho druhého.

   „Hele a jak to máš vymyšlené s tím, co řeknu našim? Mamka dobře ví, že se ti chci co nejméně podobat, jak vysvětlím teď svou změnu image?“

   „Seš koumák, něco vymyslíš,“ pokrčil rameny a strčil si do zuby kartáček.

   „Cože? To si děláš srandu? Já souhlasil s tím, že tě budu předstírat, ale o tom, že se budu vymlouvat našim o tom, jak vypadám, nepadlo ani slovo!“

   „Nebylo to snad jasné? Já nevím, prostě si něco vymysli! Třeba ti ohořely vlasy, tak sis je musel jít přistřihnout,“ pokrčil rameny.

   „Aha, tak to ti teda pěkně děkuju… brácha!“ zavrčel jsem a práskl za sebou dveřmi koupelny. Super, všechno musí nechat na mě. Archie to, Archie ono a on si odjede a nechá mě v téhle bryndě. Sakra, že já s tím souhlasil!

   Naštvaně jsem v kuchyni plácal dohromady tousty a přemýšlel co s tím. Že by prodloužení Andrého vlasů? Blbost! Za prvé by na to nikdy nepřistoupil už proto, že na ten konkurz musí jít ´ve svém stylu´ a za druhé to bylo drahé a zbytečné. Navíc kdybychom přišli oba do školy už s vyměněnými rolemi, každý by to poznal. Zarazil jsem se… doprčic škola! I kdybych se dokázal našim vylhat z té změny účesu, ve škole to neprojde, sní mě zaživa!

   Frustrovaně jsem zvedl mobil, který se rozdrnčel na lince.

   „Ano?“

   „Archie, tady máma, jak ti je?“

   „Ahoj. Jo, je to lepší, byla to jen nějaká viróza, už je mi fajn,“ pokusil jsem se znít v pohodě a nejspíš mi to i prošlo.

   „Dobře, to jsem ráda.“

   „Potřebovala jsi něco?“ Mamka nikdy nevolala bezdůvodně, a že by chtěla vědět jen, jak mi je? To asi ne.

   „Vlastně ano, před chvílí mi volal strýc Blake, ptal se na tebe.“ Zmátlo mě to, strýc se do toho přeci neměl nijak motat, měl to zařídit Andreas a já. „Prý má být v Texasu nějaká biologicko-chemická přednáška se zaměřením na lékařství, veterinu a tak. Mají tam přijet nejrůznější odborníci, tak jestli bys nechtěl jet. Říkal, že to není daleko od něj a velmi rád by tě ubytoval.“

   „A… a cos mu řekla?“ zadržel jsem dech. Nějak jsem nechápal, co se tu děje? Změna plánu? Proč?

   „Že ti není dobře a musím ti zavolat. Chtěl bys jet? Mám mu dát co nejdřív vědět.“

   „Já… jo, určitě bych rád jel,“ pokusil jsem se dát do tónu hlasu co nejvíce nadšení a zpražil jsem pohledem Andrease, který vešel do kuchyně a sebral moje pracně udělané tousty.

   „Dobře, tak já mu zavolám.“

   „Super! A kdy že to má být?“

   „To je právě to, musel bys jet ještě dnes, ta přednáška má začít už zítra ráno.“

   „C-cože? Už?“ Co to mělo znamenat? Neříkal Andreas, že to je až za týden? Za týden? Ne za den?

   „Ano, André by tě musel omluvit ve škole, ale musíš si to rozmyslet sám.“ Věděl jsem, že teď je to na mě. Nechápavý výraz, kterým mě probodával André, mi napověděl, že on o ničem nemá ani potuchy a rozhodnutí je tedy na mně. Mlčky jsem ho sledoval a zvažoval, jestli to mám vážně udělat. Vždyť jsem vůbec netušil, jak se chovat. Včera mi sice řekl něco málo, ale to mi rozhodně nebude stačit.

   „Archie? Jsi tam?“

   „Ano, mami. Já pojedu, jestli můžu.“

   „Vím, jak ti na té veterině záleží. Se školou si nedělej starosti, snadno to doženeš. U nás v ložnici si vezmi ze šperkovnice peníze na letadlo a zavolej strýci, kdy doletíš, dobře? Bude tě čekat na letišti a nezapomeň si inzulín, rozumíš?“

   „Jasně, díky mami.“

   „Dobře, řekni Andrému, že my se vrátíme až zítra, ještě jsem slíbila tetě Megan, že s ní půjdu vybrat něco pro malého Lucase. Vyřiď mu ať to tam nezboří, a že mu výslovně zakazuji jakékoliv párty a večírky.“

   „Jo, já mu to vyřídím.“

   „Dobře, tak já už tě nebudu zdržovat, musíš si pospíšit. Ahoj.“

   „Čau,“ řekl jsem a položil to. Pak jsem se otočil na své dvojče, které na mě mlčky hledělo.

   „Měl by sis pospíšit, ještě dnes odlétáš,“ zavrčel jsem a sebral mu z talíře svůj toust.

   „Cože? Vždyť psali, že to začne až příští týden.“

   „Zavolej strýci a zeptej se ho. Mně tvrdila mamka, že jí volal a ´přednáška´ začíná zítra.“ Mírně se zamračil, ale vytáhl mobil a nechal vytáčet strýcovo číslo. Hned po pár větách jsem si byl jistý, že vážně došlo ke změně plánu a termín konkurzu se posunul. Všemu tedy nasvědčoval Andreasův zbrklý úprk do pokoje, kde začal zběsile házet do tašky nejrůznější věci.

   „Prý chyba pořadatelů, měl mi přijít mail s opraveným datem. Sakra podívej se mi, kdy mi to letí!“ Naštvaně jsem přešel k notebooku a najel na lety do Texasu.

   „Poslední ti letí v půl třetí.“

   „Fajn, zamluv mi letenku.“ Neprotestoval jsem a rychle udělal to, co chtěl. Teprve pak jsem se k němu znovu obrátil a sledoval jeho počínání.

   „A co nějaké užitečné rady?“ zavrčel jsem. S tímhle jsem vážně nepočítal. Kdyby odjel za týden… budiž, to by to snad mělo reálnou šanci vyjít, ale takhle? Vždyť já netušil, co mám dělat! A ještě navíc jsem to byl já, kdo na ten nenadálý odlet kývnul. Sakra vždyť mám jít zítra do školy! Nezvládnu se chovat jako André, prostě to tak rychle nedokážu!

   Na chvilku přestal balit a podíval se na mě. Pak se chvilku v čemsi štrachal, než po mně hodil krabičku s gelem.

   „Stačí trocha, dej si to na prsty a pak si je zaboř do vlasů,“ naznačil mi, co mám udělat. Pochybovačně jsem se na něj podíval, ale nakonec ho poslechl. Postavil jsem se před zrcadlo, co měl v rohu pokoje a udělal, co po mně chtěl.

   „Teď si to musíš vytvarovat. Přece jsi už tolikrát viděl, jak to nosím – nahoru do kohouta.“ Chvilku jsem s tím bojoval, dokud jsem účesem alespoň trochu nepřipomínal Andrease.

   „Fajn, to by šlo,“ kývl a znovu se sklonil k tašce. „Takže… pamatuješ si, co jsem ti včera všechno říkal?“ zvedl ke mně pohled.

   „Jo. Nejlepší kamarád Gael, ovládá matiku, fyziku – opisuješ od něj. Téměř nikdy bez něj nikam nejdeš, většinou plánuješ ty, co se bude dít. Další přátelé Colin, Brad a Lance. Většinou se jen přiživují na vaší pověsti, jsou pro každou blbost…“

   „Jo, já vím, že jsi chodící encyklopedie, která všude jen nasává další informace. Tohle zvládneš,“ kývl.

   „Takže… vždycky mám poslední slovo – bez výjimky, ať už se jedná o mou partu, spolužáky, fanynky, učitele nebo rodiče. Můj vkus ohledně kluků… hlavní tři složky věřím znáš – prachy, zkušenosti a zadek,“ ušklíbl se.

   „Hele, do toho mě netahej! Já si s žádným klukem nic začínat nebudu, je ti to jasné?“ vyjekl jsem zděšeně.

   „To po tobě ani nikdo nechce, troubo. Ale bylo by hodně nápadné, kdybys občas některého neohodnotil. Vždyť víš, takové ty věty – ´Od toho bych si to nechal líbit´ nebo ´Perfektní zadek´ a tak dále, ty něco vymyslíš, jsi koumák.“

   „Jo, pokud se nepozvracím. Já nejsem gay!“ vyštěkl jsem na něj.

   „Každý z části je, jen u někoho to převáží a někomu stačí dva hrboly na hrudi. Nechutné, jako nějaký velbloud,“ otřásl se. Zpražil jsem ho pohledem a začal nervózně přecházet po pokoji.

   „Tak dál. Oblíbené kluby, do kterých se chodí… Avani – ten je můj nejoblíbenější. Pití, které si tam dávám, je hlavně vodka s džusem.

   Dále Kapitol, tam si dej Otrávené jablko a potom ještě Black Dragon – to je ten nový klub na konci města, taky tam rád chodím. Nikdy neodmítnu, když mě někdo pozve na pití, výjimečný případ jsou bývalí, ty vždy posílám do prdele, jasné?“

   „Víš, že já moc nepiju, budu hotový po prvním drinku.“

   „S tím ti neporadím, jen se neopij, mohl bys všechno prásknout.“

   „André, tohle nemá šanci vyjít, já tohle nezvládnu.“ Brácha přestal balit a podíval se na mě.

   „Vím, že je to narychlo, ale věřím ti.“ Naštvaně jsem na něj hleděl, načež jsem si zase kecnul na zadek a založil si ruce na hrudi.

   „Dál, další rady, dělej!“ Pousmál se a vytáhl zpoza postele svou kytaru, aby si ji sbalil. Potom sáhl pod postel a vytáhl ještě jedno starší pouzdro, které ke mně přisunul.

   „Taky jsi chodil na hodiny kytary, budeš si to muset trochu oživit nebo bude našim moc podezřelé, že nehraju.“

   „To si děláš srandu,“ zaskučel jsem.

   „Hele, máš štěstí, že už se nestýkám s tou amatérskou skupinou,“ ušklíbl se. Musel jsem uznat, že má pravdu, tam by okamžitě poznali, že já nejsem Andreas.

   „Fajn, snad něco zvládnu,“ přikývl jsem.

   „Dobře, bohužel si budeš muset pouštět metal. V poličce nalevo je takový pohodovější, ten by ti až tak nemusel trhat uši,“ zasmál se.

   „Jsem rád, že to vím.“

   „Laškuj s hezkými kluky, to snad zvládneš. Ale s hezkými, věřím, že sis někdy prohlédl někoho, s kým jsem chodil? Gael zná můj vkus, na něj si dávej zvlášť dobrý pozor, pokud by tě někdo mohl odhalit, bude to nejspíš on, trávím s ním nejvíc času.“

   „Dál,“ pobídl jsem ho. Potřeboval jsem co nejvíc informací.

   „Ve škole si hlavně nic nezapisuj!“ zaskučel a sepjal ruce. „Nehlas se, a když se tě někdo na něco zeptá, odpálkuj ho, je ti to jasné?“

   „Snad nezapomenu,“ pokrčil jsem rameny.

   „Pokud si budeš muset píchnout inzulín, ať tě při tom nikdo nevidí.“

   „To si dávám vždy a nejsem ty,“ odfrkl jsem si. Nepotřeboval jsem, aby se mi posmívali kvůli tomuhle.

   „Jediný profesor, se kterým vycházím, je náš tělocvikář, to doufám víš. Tykej mu, jmenuje se Nils, to také doufám víš. Po těláku ve sprchách se hlavně nezahaluj, nikdy to nedělám.“ Tiše jsem zaskučel. Vždycky jsem se vyhýbal tomu, aby mě spolužáci viděli nahého. Prostě jsem byl od přírody stydlín.

   „Jo, sice nevím, co máš v kalhotách, ale typuju houští. Vyhol si to!“ Nevěřícně jsem zamrkal, co to po mně chce! Ale než jsem stihl otevřít pusu k protestu, pokračoval.

   „Kód k mé skříňce je 2075, víš snad kde ji mám, ne?“ Jen jsem přikývl.

   „Tady máš klíče od mé motorky, doufám, že na tom ještě umíš jezdit,“ hodil po mně několik klíčů. „Jestli mi ji škrábneš, škrábnu já do tebe,“ zavrčel. Věděl jsem, že to myslel vážně, na svoji černou kawasaki byl háklivý.

   „Opakuji, s nikým si nic nezačínej, jen hodnoť!“

   „O to nemusíš mít strach,“ zavrčel jsem a v očích se mi naštvaně blýsklo. Jak si vůbec mohl myslet, že bych si s někým něco začal? Jen se ušklíbl a hodil do kufru nějaké kalhoty, které jsem viděl prvně v životě.

   Za celé tři a půl roky jsme si s Andreasem ´nepovykládali´ tak, jako dnes, ale nedělal jsem si iluze, že by to tak zůstalo i do budoucna. Vlastně… vůbec jsem netušil, jak to do budoucna bude a momentálně jsem to ani nechtěl řešit. Protože jestli tohle prdne, tak to bude průser jak trám doma, tak ve škole a toho jsem se vážně nechtěl dožít. 

5. kapitola

(Archie)

   Na oběd jsem nakonec objednal jen pizzu. Uvařit bychom stejně nic nestihli a navíc jsme už v půl druhé museli být na letišti, aby si André vyzvedl letenku.

   Andreas běhal po domě jako střelený a sháněl všechno, co by se mu mohlo hodit. Já mezitím vytřídil u sebe v pokoji nějaké oblečení, které jsem schoval pod postel, aby to vypadalo, že jsem odjel já. Tušil jsem, že mi mamka přijde do pokoje na inspekci, aby věděla, co jsem si vzal s sebou, jestli to bylo něco slušného a také že mi sem přijde nakrmit Mao. Zvířata byla další věcí, která mi dělala docela starosti. Mao zas tak moc ne, většinou bývala jen u mě v pokoji, kam Andreas nechodil, ale horší to bude s Benem. Ten mě pozná kdykoliv a kdekoliv ať už budu vypadat a chovat se jako André nebo ne.

   „Zapojuj se do konverzace s klukama, jsem tam většinou nejukecanější,“ houknul na mě André ve dveřích mého pokoje.

   „A řekneš mi, o čem si s nimi mám povídat?“ zamračil jsem se. Já byl naopak spíš zamlklejší typ člověka.

   „Podle situace. Prostě se zapojuj do hovoru, jen tam nestůj jak idiot a snaž se mít prosím tě ponětí o tom, o čem se budou bavit.“

   „To půjde asi těžko,“ zavrčel jsem si pro sebe, jelikož Andreas znovu zmizel. Nezajímaly mě nějaké trapné řečičky, nebavilo mě rozebírat novinky o nových písních skupin, které jsem vůbec neznal. Povzdechl jsem si a vyšel z pokoje, abych otevřel poslíčkovi s pizzou, který právě zazvonil u dveří.

***

   Ještě cestou na letiště mě Andreas zasypával radami, příkazy a zákazy a já si připadal, že ho vůbec neznám. A to mi dělalo setsakra velké starosti. Tahle mega rychlo akce se mi líbila čím dál míň, ale měl jsem na ní z velké části podíl i já. Prostě stačilo říct mamce do telefonu, že nikam nejedu. Ale… slíbil jsem to a musel jsem to podstoupit.

   „Vnímáš mě ještě nebo se ti konečně zavařil mozek?“ ušklíbl se André. Mírně jsem se zamračil a předjel pomalé nákladní auto.

   „Neřekl bych, že tohle je vtipný. Připadám si, jako bych měl předstírat někoho cizího a ne svého bratra. Natož svoje dvojče!“

   „Nebuď tak pesimistický,“ protočil oči v sloup.

   „Nelze být v tomhle ohledu optimistický.“

   „A kruci přestaň být tak spisovný. Umíš vůbec nadávat, ty slušňáčku?“

   „Přestaň, André! Mám z tebe nervy na dranc! Tak mi to ještě neztěžuj, už teď mě dost sereš, takže pokud nechceš, abych to otočil nebo se ti na celé tohle divadýlko vyflákl, budeš mlčet, je ti to jasné?“ štěkl jsem po něm a jen na poslední chvíli se vyhnul osobáku, který se rozhodl předjíždět ve stejnou chvíli jako já. Andreas zmlkl a tupě zíral před sebe. Ulevilo se mi, ze všeho nejmíň jsem teď měl náladu na ty jeho rádoby vtipné poznámky.

   Po deseti minutách mlčení jsem konečně zastavil u letiště, ale nijak jsem se neměl k tomu, abych vystoupil.

   „Ty nepůjdeš?“ zeptal se André, když se sám odpásal a otevřel dveře auta.

   „Ne, nebudu riskovat, že mě tam s tebou někdo uvidí,“ řekl jsem neutrálně. Jen přikývl a sebral si z kufru svoje věci.

   „Díky, Archie. Ještě jedna věc, tvůj mobil,“ natáhl ruku. Překvapeně jsem zamrkal. Cože to po mně chtěl? „Gael určitě nebude volat na tvůj mobil, ale na můj a další mí přátelé jakby smet. A naši zase budou volat na tvůj, takže…“ vytáhl z kapsy svůj dotykový samsung a podal mi ho. Zamračeně jsem mu podal svůj a skepticky se zadíval na pozadí Andrého mobilu. Polonahý chlap, co jiného se dalo čekat. Jen se ušklíbl a poodešel od auta.

   „Kdybys něco potřeboval, zavolej. Měj se.“

   „Ty taky,“ kývl jsem a rozjel se zpět domů. Teď už nelze couvnout, od této chvíle jsem Andreas Donovan a musím se tak i začít chovat.

   Přesto když jsem přijel domů, neodolal jsem. Musel jsem se uklidnit, potřeboval jsem se odreagovat. Proto jsem Bena připnul na vodítko, narazil jsem si na hlavu kšiltovku, sluneční brýle a spěšně se vydal ven z města k lesu, kde většinou nikdo nebýval, abych se proběhl.

   V Andrého pokoji jsem pak prozkoumal jeho stojan s CD, abych vůbec měl ponětí o tom, co to vlastně poslouchá. Měl tu nejvíc CD od skupiny s názvem Nightwish. Nejspíš jeho oblíbená, ale já ji vůbec neznal.

   Raději jsem si sedl za jeho noťas a něco málo si od nich našel a pustil. Většinou jsem to hned vypínal, trhalo mi to uši, ale musel jsem být aspoň trochu v obraze. Znovu jsem zalitoval, že jsem na tuhle frašku kývnul.

   Zbytek dne jsem strávil v posteli s knížkou. Nechtělo se mi ven k bazénu, i když bylo horko. Nechtěl jsem, aby mě dnes někdo viděl, někdo zpovídal. Dnes jsem chtěl mít klid, abych se mohl psychicky připravit na zítřek a další dny, i když jsem věděl, že to stejně nedokážu.

***

   Rozlepil jsem oči, když se mi rozezvonil budík na mobilu. Okamžitě mě přepadl stísněný pocit. Celý dům byl tichý a nepřátelský. Z Andreasova, vlastně teď už z mého, pokoje nebyla slyšet žádná hudba a já věděl, že mi nastávají dny v pekle.

   Byl jsem rád, že naši ještě nejsou doma, alespoň na první den ve škole jsem se mohl psychicky připravit.

   Jako první jsem vešel do koupelny, kde jsem si dal vlažnou sprchu. Protahoval jsem to co možná nejdéle, ale jednou jsem z toho sprchového koutu musel přeci jen vylézt. Zamračeně jsem vešel do Andrého pokoje a otevřel skříň. Nakonec jsem si vybral jedny méně odrbané kalhoty a černé upnuté tričko s nějakým nápisem. Vytáhl jsem černou nike mikinu a hodil jsem ji na židli k batohu. Pak jsem se útrpně vydal zpět do koupelny, abych něco provedl s vlasy.

   Chvilku jsem váhal, po kterém gelu sáhnou, nakonec jsem sáhl po tom, ve kterém ho bylo nejmíň, protože ho André zřejmě často používal. Po pěti minutovém zápase se mi na hlavě podařilo vytvořit něco, co alespoň trochu připomínalo bráchův styl. Teprve pak jsem sešel dolů do kuchyně, abych si vzal něco na jídlo.

   Abych pravdu řekl, vůbec jsem neměl na nic chuť, ale musel jsem alespoň něco sníst, pořád mi v hlavě blikala žárovka a pod ní slovo ´cukrovka´. Nesnášel jsem tu žárovku.

   Znechuceně jsem do sebe nacpal dva opečené tousty s jamem a hrnek kávy. Dělalo mi velké problémy všechno nevyhodit, ale statečně jsem to vydržel.

   Nechtělo se mi, tak strašně se mi do té školy nechtělo! Co tam doprčic budu dělat? Válet se na lavici a počítat skvrny na stropě?

   V pokoji jsem popadl mikinu, batoh a koženou bundu, kterou měl Andreas na motorku. Ze stolu jsem shrábl sluneční brýle a vyšel z pokoje.

   Když jsem si v garáži oblékal bundu, počítal jsem, kolik roků už jsem vlastně neseděl na motorce. Minimálně rok a půl určitě. Tiše jsem si povzdechl a nasadil si helmu, brýle a otevřel vrata. Když se přede mnou objevila příjezdová cesta, nasedl jsem na motorku a vyjel ven.

***

   Škola se kvapem blížila a mně víc a víc bušilo srdce. Jak se budou všichni chovat? Poznají něco? Poznají, že já nejsem Andreas?

   Projel jsem branou a zastavil teprve vzadu u stojanů, kde bylo pár podobných kousků, jako měl André. Už teď jsem na sobě cítil pohledy. Ze mě – tichého nenápadného studenta – se měl najednou stát školní frajírek. Super.

   Slezl jsem z motorky a sundal si helmu. Okamžitě jsem si rukou prohrábl mírně zplihlé vlasy, ještě teď jsem si pamatoval na Andrého poznámku, že si je stejně budu muset ještě na záchodě upravit.

   „Nazdar André!“ přešel ke mně Gael.

   „Čau,“ odvětil jsem jen a znuděně se kolem sebe rozhlédl. Vlastně jsem spíš nervózně těkal pohledem sem a tam, ale pokusil jsem se to zamaskovat. Přišel první problém, netušil jsem, o čem s ním mluvit. Sakra co mu mám říct? Co by teď komentoval Andreas?

   „Cos dělal o víkendu? Minimálně dvakrát jsem ti volal a ty nic.“ Super, to ta konverzace hezky začíná. Měl jsem chuť praštit hlavou do sloupu nebo utéct, jen tam s ním nestát jako pako a netušit, co odpovědět.

   „Neměl jsem náladu. Zajel jsem si do Jacksonvillu.“

   „Sám?“

   „No a? Neměl jsem náladu s sebou někoho tahat.“

   „Teda chlape! Ten rozchod tě dost vyvedl z míry. To bych do tebe nikdy neřekl,“ ušklíbl se Gael. „V ten pátek jsi vypadal na umřítí a pak ses celej víkend neozval.“

   „S rozchodem to nemá nic společného,“ odfrkl jsem si. „To nemám právo vás jednou nechat doma? V pátek jsem neměl náladu a víkend mi zkazil ten idiot, který zůstal doma!“ zamračil jsem se.

   „Cože? Tvůj drahý pan bratr nejel s vašima do té tramtárie?“ rozesmál se Gael tak, až jsem myslel, že dostal nějaký záchvat. Kdybych ho už několikrát neviděl chytit takový výřez (i když teď to bylo z blízky a bylo to tím pádem děsivější), tak bych řekl, že má záchvat.

   „Ne, zůstal doma, prý mu bylo špatně, simulantovi. Včera odletěl na nějakou přednášku do pryč,“ pokrčil jsem nezúčastněně rameny a pomalu se vydal do školy.

   „To je poděs,“ uchechtl se. „Ten snad i spí s učebnicí.“

   „To není pravda!“ vyjel jsem dřív, než jsem se stihl zastavit. Gael se na mě divně podíval a já horečně hledal výmluvu, jak svůj přeřek napravit. „On a spát se svými dokonalými učebnicemi, kterým se nesmí nic stát? Které nesmí mít ani ohnutý rožek? Zbláznil jsi se?“ podíval jsem se na něj jak na pako a strčil si do skříňky helmu a koženou bundu. Jen se ušklíbl a přitakal, že mám pravdu. Ulevilo se mi, tohle se mi sice podařilo zahrát do autu, ale příště už bych takové štěstí mít nemusel. Doprčic, musel jsem si dávat větší pozor, musel jsem si dávat setsakra dobrý pozor.