Minde

11. kapitola

(Archie)

   Absolutně se mi nechtělo stávat. Vždyť já včera vlastně přijal nabídku k chození! Od kluka! Sice to bude jen na oko, ale i tak! Zasténal jsem, tohle budou ty nejhorší dny mého života. Až se Andreas vrátí, vypije si to.

   Znechuceně jsem vstal a odploužil se do koupelny udělat ranní hygienu. Dolů jsem sešel jen s nechutí, zadržel jsem se na poslední chvíli, abych našim nepopřál dobré ráno. Vzal jsem si jen suchý toust, vypil hrnek kafe a spěšně se vrátil nahoru, abych si píchl inzulín. Uslyšel jsem bouchnutí dveří, což znamenalo, že jsem v domě sám, aspoň něco. Mohl jsem si udělat něco k obědu, něco, co můžu jíst.

   Akorát jsem si to narval do batohu, když před domem zatroubilo auto. Kyle. Jen jsem tiše zaskučel, ale poslušně jsem si přehodil batoh přes rameno a vyřítil se z domu způsobem ala Andreas.

   Kyle se jen pousmál a za pas si mě k sobě přitáhl.
   „Dominanta,“ sykl, načež se vrhl na mé rty. Ztuhl jsem, ale pak… jo, vím, jsem debil, prostě jsem to udělal! Dělám ze sebe šaška, kreténa, já vlastně ani nevím, proč to dělám, co z toho kurva budu mít? No, prostě jsem si ho k sobě za týl přitáhl a vášnivě ho políbil, teda aspoň jsem se o to snažil. Naštěstí to netrvalo dlouho, odtrhl jsem se od něj a nasedl na místo spolujezdce.

   „Lepší než včera,“ ušklíbl se Kyle, když jsme se rozjeli.

   „Ještě slovo a zabiju tě,“ zavrčel jsem nepřátelsky.

   „To mělo být povzbuzující,“ mrkl na mě, zatímco já pěnil vzteky.

   „Odpoledne se u vás stavím a zasvětím tě trochu do okruhu Andrého přátel. V tom baru jsi to absolutně nedával.“ Jen jsem ho probodl vzteklým pohledem.

   „Mně je docela u prdele, s kým Andreas chlastá a šuká, je ti to jasné,“ prskl jsem. Jen se pousmál.

   „No promiň… jen ti chci pomoci, protože tipuju, že kdyby to prasklo, neměl by problém jen André a nebyly by to problémy jen doma.“ Mlčel jsem, trefil se do černého.

   „Zvládneme to, pomůžu ti s tím,“ řekl už smířlivějším hlasem.

   „Ty to nechápeš. Já se prostě nedokážu chovat jako André, já nejsem gay, neumím pít jako on, neumím se chovat ´přátelsky´ k jeho kamarádům, neznám jeho kamarády… nevím o něm nic,“ povzdechl jsem si.

   „Jsi jeho dvojče, dokážeš se do něj vcítit. Zvládneme to, nebudu tě do ničeho nutit. Bude to jen pár nezávazných polibků, nikdo se to nemusí dozvědět.“ Po té zavládlo v autě ticho. Věděl jsem, že jestli nechci, aby se na tenhle ´malý´ podvod přišlo, budu potřebovat Kylovu pomoc i přesto, že se mi to moc nezamlouvalo.

   „Musíš jít dovnitř?“ zeptal jsem se otráveně, když zastavil na parkovišti u školy. Omluvně pokrčil rameny.

   „Promiň, André takový prostě je, potřebuje se ukazovat.“ Jen jsem si povzdechl, zhluboka se nadechl, nasadil namyšlený výraz a vylezl z auta. Kyle ho zamknul dálkovým ovladačem a za pas si mě k sobě přitáhl. Jo… když Andrease dovezl Kyle do školy, vždycky spolu šli až na školní pozemek za ´kámoši´ a teprve tam se před zvoněním rozloučili.

   Už z dálky jsem viděl překvapené pohledy kluků. Nedal jsem na sobě ale nic znát.

   „Zdar,“ kývl jsem a ušklíbl se. Jen pokývali hlavami, zatímco mlčky hleděli na Kyla. V zápětí zazvonilo, za což jsem byl rád, protože jsem tušil, že hrozilo nebezpečné ticho.

   „Stavím se pro tebe a pak pojedeme ke mně, co říkáš?“ zapředl mi do ucha s rukama okolo mého pasu. Jen jsem nadzvedl obočí.

   „Rodiče doma?“

   „Ani náhodou, rodiče pryč,“ pousmál se.

   „Fajn, udělám si místo v diáři,“ ušklíbl jsem se a přitáhl si jeho hlavu pro vášnivý polibek. Ihned se zapojil a já se snažil nemyslet na to, co to vlastně provádím. Nakonec jsem se odtáhl a elegantně se vysmekl z jeho objetí, načež si mě za zápěstí k sobě znovu přitáhl.

   „Odpoledne,“ pousmál se, ještě jednou mě políbil a rty a odešel. Mlčky jsem se otočil na kluky, kteří stáli na místě jako přimražení a snažili se pochopit, čeho právě byli svědky.

   „Co?“ nadzvedl jsem obočí.

   „Noo… my jen…“ začal Gael a ukazoval na mě a na Kylova vzdalující se záda. Jen jsem se ušklíbl a pohrdavě pokrčil rameny.

   „Dolezl s prosíkem, abych ho vzal zpátky.“

   „A tys ho vzal?“ podíval se na mě nevěřícně Lance.

   „Jo, ten rozchod mu nezapomenu. Pár dní ho prostě ukolébám v předtuše, že je všechno ok a pak… pápá, Kyle Butlere,“ ušklíbl jsem se a vydal se do školy.

   „Ty jsi takový hajzl, André,“ zasmál se Gael a dohnal mě.

   „Jo, já vím,“ pohodil jsem hlavou a pokusil se sjet pohrdavým pohledem Briana, který mi stál v cestě. Jen se na mě znechuceně podíval a uhnul. Bylo mi to… líto, snad se nedozví, že jsem to já, protože… by mi to nejspíš neodpustil.

   Konečně jsem se trochu dokázal přizpůsobit. Už jsem z té školy nebyl tak unavený a z látky si něco pamatoval. Musel jsem sice trochu prozkoumat Andrého písemkový sešit, abych věděl, jak až velké kraviny tam psát. No… tahal jsem trojky, čtyřky, takže normál… pro Andrease.

***

(Andreas)

   Unaveně jsem se svalil do postele. Dnešek byl docela makačka, ale zvládl jsem to a snad i zapůsobil. Porota se jednoznačně shodla na tom, abych postoupil dál, jen… teď jsem musel vymyslet text nějaké písničky a složit k tomu i hudbu. Měl jsem na to tři dny, což nebylo málo, ale ani moc. No… nebylo to málo, pokud jsem měl nápad, ale… já ho neměl, což jsem zjistil v okamžiku, kdy jsem zapnul Archieho notebook a otevřel Word. Jen jsem mlčky zíral na prázdnou stránku. Dvakrát jsem začal a dvakrát to celé smazal. Nemělo to hlavu ani patu, nemělo to náboj, nemělo to vůbec nic.

   Sekl jsem sebou na postel a zavřel oči. Vlastně jsem nevěděl ani o čem psát a to mě deptalo asi nejvíc.

   Posadil jsem se a přitáhl si noťas k sobě, když jsem zaslechl zvuk příchozí zprávy na skypu. Archie ho nikdy nevypínal. Mlčky jsem ho otevřel.

   Brian: Čau, tak jak si to tam užíváš? :)

   Povzdechl jsem si, nechtělo se mi odpovídat a zrovna jemu, ale musel jsem, Archie by odpověděl a… prostě jsem musel odepsat, už proto, že kdyby všechno zkrachovalo díky mně, brácha by mě zabil.

   Archie: Zdarec, tak v pohodě :) Některé přednášky trochu makačka, ale lidi jsou tu fajn :)

   Brian: Rád slyším, kdy se vrátíš?

   Archie: Netuším, pořád tu něco přibývá a nabaluje se…

   Brian: Tak si to tam užij a něco se nauč, ať se na tu veterinu dostaneš. Přeci jen… do Anglie je to dálka a přijímačky nebudou tak lehké jako tady…

   Zamrkal jsem. Anglie? Archie chce jít studovat veterinu do Anglie?

   Archie: Jo, díky… budu se snažit :)

   Brian: Jasný, sice se mi po tobě bude nejspíš stýskat, ale chápu tvé důvody, proč chceš do Anglie. Tvůj bratříček je vážně pako, nechápu, jak s ním vydržíš v jednom domě.

   Pako? Archie chce do Anglie kvůli mně? Jen jsem polkl, tohle… no… to jsem nevěděl. Trochu mě to zamrzelo, ani nevím proč.

   Archie: Si zvykneš ho ignorovat.

   Brian: Sdílím s ním jen třídu a za ty čtyři roky jsem to vážně ještě nedokázal.

   Archie: Co zas provedl?

   Možná jsem se mohl dozvědět něco málo o tom, jak si Archie vede. Jestli není třeba moc nápadný nebo tak. Jaké má nedostatky, co napravit…

   Brian: Co by, je to prostě Andreas…

   Trochu se mi ulevilo, nepoznal to.

   Brian: Co mě ale překvapilo… vrátil se ke Kylovi xD

   Brian: Asi mu dochází kluci k ošukání nebo z něj chce vyždímat maximum.

   Archie: Cože???

   Kulil jsem oči na obrazovku. Vrátit se ke Kylovi? Co to pako provádí? Jasně jsem mu říkal, ať si s nikým nic nezačíná! A začít si s bývalým? To je ta největší kravina!

   Brian: No… ráno se okusovali před školou, takže bych řekl, že jsou zase spolu

   Před očima jsem měl rudo. To pako! Copak mě neposlouchal? Takhle všechno dokonale praskne.

   Archie: Vždyť mu Kyle dal kopačky, ne?

   Brian: Kyle Andreasovi? No LOOOOL!!! xDD Mě zabiješ, Archie! xDD

   Zrudl jsem, to jsem měl zase co říct, kurva!

   Archie: Hele, klid, nevím to stopro…

   Brian: No možná by to vysvětlovalo ty nevěřící pohledy, co k tvému bráškovi vyslala ´fantastická čtyřka´ xD Na něj hleděli, jakoby spadnul z višně, vážně pohled k popukání xD

   Archie: Co dál? Začínám litovat, že jsem je neviděl :D

   Byl jsem rád, že přes skype nelze poznat nálada jinak, než podle smajlů a těch jsem se teď chystal držet, aby překryly můj skutečný rozhozený stav.

   Brian: No… něco jim s úšklebkem řekl, načež se Gael rozesmál a zapadli do třídy. Hele, musím pro ségru do družiny, tak si to užij.

   Archie: Jo… čau.

   Brian: Zdar :)

   Křečovitě jsem zavřel okno skypu a popadl mobil. Okamžitě jsem začal vytáčet Archieho. Tohle mi to pako bude muset vysvětlit.

12. kapitola

(Archie)

   Ulevilo se mi, když konečně zazvonilo na konec školy. Tahle šaškárna mě začínala unavovat, i když už ze mě peprné připomínky lítaly snad na všechny strany. Dokonce už jsem dostal i výhružku od profesora, že zavolá rodičům, aby jim řekl, jak jsem drzý. No… bylo mi to jedno. Nebylo by to poprvé, co domů volali kvůli Andreasově chování.

   Spěšně jsem se rozloučil s kluky a zamířil přes školní dvůr za Kylem. Pověsil jsem se mu na krk a políbil. Hlavně už jsem chtěl být co nejdál odtud. Nasedl jsem na sedadlo spolujezdce a úlevně si oddechl, když jsme vyjeli na silnici.

   „Náročný den?“ pousmál se Kyle.

   „Tak nějak,“ povzdechl jsem si. „Dnes se jde zase do baru. Do Avani.“

   „Jak jinak,“ pousmál se Kyle. „Snad ti nebude vadit jen pár hodin spánku, podruhé bych ti neradil odejít tak brzy.“

   „Hmm…“ zahučel jsem jen, co mi nejspíš zbývá, že? Raději jsem vystoupil z auta. Nikdy jsem u Kyla nebyl, ale choval jsem se, jakoby mi to tu patřilo. V duchu jsem jen žasl. Měli obrovský dům s velkým bazénem a výřivkou. Také jsem zahlédl dvě luxusní auta.

   „Vaši jsou doma?“

   „Už jsem říkal, že ne,“ pousmál se, přitáhl si mě za pas a odvedl do domu. „A ani nikdo jiný, takže budeme mít klid.“

   Oddechl jsem si a rozhlédl se po domě. Vážně hotové sídlo, ale co se divím, že? André si vždycky vybíral nějaké zbohatlíky, čímž Butlerovi určitě byli.

   „Tak pojď,“ kývl na mě a vyrazil po schodech nahoru, nejspíš do svého pokoje. Jen jsem nadzvedl obočí, když jsem vešel. Tohle… nebyl pokoj, tohle bylo celé apartmá. Vstoupili jsme do… menšího obýváčku s krbem, pohovkou, velkou plazmovou televizí a stolkem, na kterém ležel notebook. Pootevřenými dveřmi jsem spatřil nejspíš ložnici a vedle podle všeho byla koupelna.

   „Páni,“ vylezlo ze mě jen. Kyle se pousmál a odhodil na křeslo svou mikinu.

   „Chovej se jako doma, stejně jako André,“ zasmál se a zapnul noťas.

   „Super, dík,“ zabručel jsem a posadil se do druhého volného křesla. Na okamžik jsem zavřel oči, dokud se mi nerozezvonil mobil. Poslepu jsem ho vytáhl a ohlásil se.

   „Ty kreténe idiotskej!“ zařval na mě okamžitě Andreas, až jsem musel mobil odtáhnout od ucha, abych neohluchnul.

   „Ježiši, neřvi tak.“

   „Jsi ty vůbec normální? Kyle? Zbláznil jsi se? Takhle to můžeme rovnou zabalit, blbečku! Ty si myslíš, že to klukům nebude nápadné? Idiote! Říkal jsem ti, aby ses tímhle nezabýval a začít si něco s bývalým, ty jsi fakt absolutní kokot!“

   „Zavři už konečně klapačku, Andreasi! To ty jsi mě nechal v bryndě!“ zavrčel jsem naštvaně. Chtěl jsem ještě něco říct, ale Kyle mi sebral mobil z ruky a přiložil si ho k uchu.

***

(Kyle)

   S nadzvednutým obočím jsem sledoval Archiho. Andrého křik jsem slyšel až k sobě a řekněme… no, s něčím podobným jsem počítal, jen jsem netušil, že se to dozví tak rychle. Docela by mě zajímalo, jak se to dozvěděl.

   Vzal jsem Archiemu mobil z ruky a sám si ho přiložil k uchu.

   „André?“ Na druhé straně se okamžitě rozhostilo ticho. Slyšel jsem jen Andreasův vzteky zrychlený dech.

   „O co ti jde?“ zaskřípal nakonec zuby. Pousmál jsem se.

   „O nic, chci vám jen pomoci. Archieho jsem poznal na první pohled. Oba jste úplně jiní. Čtyři roky jste se spolu skoro vůbec nebavili, André, musíš uznat sám, že i když je to tvoje dvojče, potřebuje pomoct. Netuší, jak se chováš v baru nebo někde mimo školu,“ vysvětloval jsem klidně. Pořád jsem ale slyšel, jak Andreas do mobilu supí.

   „Jestli to kvůli tobě praskne…“ zavrčel nakonec. Jen jsem se pousmál.

   „Spíš si myslím, že by to prasklo, kdybych nezasáhl. André, uznej, ty jsi všehovšudy hajzl, tedy všude se tak chováš, Archie je tvůj pravý opak. Jo, sice v sobě má i rebela, který se teď pokouší docela slušně hrát tebe, ale bez pomoci nemá šanci to zvládnout,“ hodil jsem omluvným pohledem po Archiem. Jen pokrčil rameny a odvrátil hlavu.

   „Neříkej mi, že to klukům nápadné není,“ odfrkl si pohrdavě. Jak jinak, André mě teď pěkně nesnášel kvůli těm kopačkám, co dostal. Jen jsem se pousmál.

   „Prozatím ne. Archie jim nakecal, že mě vzal zpět, aby mi pak mohl sám dát kopačky, taková pomsta. Spolkli to.“ Mlčel, dost dlouho…

   „Fajn, dělejte si co chcete,“ prskl nakonec a položil to. Jen jsem se ušklíbl a vrátil Archiemu mobil. Mlčky si ho vzal a zastrčil do kapsy kalhot.

   Sklonil jsem se k notebooku a opět najel na facebook, abych ho trochu seznámil s Andrého přáteli a nepřáteli. Aby věděl, koho v baru zdravit, na koho vrhat pohrdavé pohledy, a tak dále, prostě to, co ho minule přede mnou zcela prozradilo.

   „Kyle?“

   „Hmm?“ překvapeně jsem nadzvedl obočí a zadíval se na tmavovláska. Ještě se nestalo, že by mě oslovil.

   „Proč… proč jsi se s Andreasem vlastně rozešel? Totiž… je to asi hodně blbá otázka a vlastně mi do toho nic není, já jen…“ Pousmál jsem se.

   „Je to zvláštní, že? Vždycky to byl André, kdo každého nakonec odkopl a najednou…“ nechám větu vyznít do prázdna.

   „No… prostě asi nejsi blbec,“ zamumlal. Rozesmál jsem se, tohle bylo nejspíš… trefné. Pak jsem se ale na okamžik zamyslel.

   „Víš… André není špatný kluk. Jo, mezi lidmi se chová jako absolutní kretén a hajzl, ale když jsme bývali sami… měl jsem ho rád, vážně jo,“ kývl jsem, znovu se sklonil k obrazovce a vyhledával známé tváře.

   „Pořád jsi ale neodpověděl na otázku.“ Znovu jsem se jen pousmál, Archieho asi jen tak neodbudu. „Říkáš, že jsi ho měl rád a stejně jsi se s ním rozešel.“

   „Měl jsem ho hodně rád, pořád mám, ale ve vztahu je potřeba víc než se jen ukazovat na veřejnosti, jak nám to klape. Víš… na Andreasovi mi hodně vadilo to jeho flirtování s ostatními, nemyslím si, že by s někým jiným spal, zatímco chodil se mnou, to ne, ale… prostě se s ním někdy cítíš… jako pako. André potřebuje žít, on se baví tím, že své kluky takhle provokuje a navíc… on je dominanta, já jsem dominanta, takže… jsme se hodněkrát v posteli pohádali,“ ušklíbl jsem se, zatímco Archie zrudl jako rajské jablíčko. Po mém… menším proslovu, nastalo v místnosti ticho. Našel jsem pár dalších tváří, které měl jako Andreas znát a zavolal si ho k sobě. Postupně jsem mu je začal představovat, radit mu koho zdravit, koho ne a další podstatné věci, které by mohly být poněkud nápadné.

   Musím říct, že jsem byl rád, jak rychle si Archie dokázal zapamatovat určité věci, protože… toho bylo hodně. Andreas si dělal všude možně přátele a z nich pak nepřátele. Znala ho strašná spousta lidí a se spoustou lidí se také hodně setkával, byť náhodně.

   Nakonec nám to ani netrvalo tak dlouho, jak jsem předpokládal, hodně lidí znal Archie od vidění, ale byl jsem rád. Jen jsem doufal, že jsem na nikoho důležitého nezapomněl.

***

(Archie)

   „Snad ti nebude vadit moje kuchyně, nejsem nijak zvlášť dobrý kuchař.“

   „Můžu něco udělat, pokud mě k tomu pustíš,“ pokrčil jsem rameny. Po pravdě… nerad bych se otrávil, protože ze zkušeností vím, jak jsou na tom bohaté dětičky s vařením. Buďto něco najdou v lednici nebo se pokusí podpálit barák. A navíc… nemůžu jíst všechno, jen doufám, že najdu nějaké vhodné suroviny.

   „Fajn, jak chceš,“ ušklíbl se Kyle a zavedl mě dolů do kuchyně. Velké kuchyně, přesněji řečeno. Tady by se dalo navařit jídlo pro regiment vojáků, nejen pro tříčlennou rodinu.

   Nakonec jsem dal na pánvici restovat maso a do hrnce vařit rýži. Také jsem v lednici našel nějakou zeleninu – papriky a rajčata. Na desku a nakrájet.

   „Proč se na mě tak díváš?“ střelil jsem pohledem po Kylovi. Seděl na židli a jen mě s lehkým úsměvem sledoval.

   „Nic, jen Andreas si uvaří sotva čaj,“ zasmál se tiše. Neodpověděl jsem, raději jsem promíchal a dochutil maso.

   „Promiň, ale rozmazleným bohatým dětičkám v ohledu vaření nevěřím,“ ušklíbl jsem se. Jen pobaveně nadzvedl obočí.

   „Takže si o mně myslíš, že jsem bohatý a rozmazlený?“

   „A nejsi?“

   „Bohatý… možná, rozmazlený… podle toho co považuješ za rozmazlenost,“ pousmál se a založil ruce na prsou. Okamžitě se mi vybavil obličej jednoho Andreasova předchozího kluka. Odkašlal jsem si, zvedl štítivě ruce a nakrčil nos.

   „No fuj, tady to ale odporně páchne. Vyhoď přece toho psa, Andý! Nesnáším je!“ nasadil jsem pisklavý hlásek. Kyle se smíchy svezl na podlahu, až jsem překvapeně zamrkal a nahlédl pod stůl.

   „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se nejistě. To jsem neměl dělat, chytil další záchvat. Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou a zkontroloval maso. Teprve když jsem vytáhl sáčky s rýží a roztrhl je do hrnce, dokázal se Kyle posadit na židli.

   „To-tohle už nikdy nedělej,“ zasýpal a znovu se trochu rozesmál. „Napodobování Edwarda, zvláště ve tvém provedení, mě zabije.“ Jen jsem se lehce zasmál. No jo, Edward byl kretén nad kretény a i když byl hodně prachatý, Andreas s ním vydržel sotva dva týdny, a to už bylo co říct. Vždycky to byl minimálně měsíc, s touhle výjimkou.

   „Ne, takhle rozmazlený doopravdy nejsem,“ zasmál se nakonec. Jen jsem se pousmál a naložil na talíře dvě porce, jednu položil před něj.

   „Aspoň něco,“ ušklíbl jsem se a začal jíst. Jen se uchechtl a taky se pustil do jídla. Před námi byla poslední překážka dnešního dne. Bar.

13. kapitola

(Archie)

   „Připravený?“ pousmál se Kyle, když jsme se v předsíni obouvali.

   „Nelze být připraven,“ ušklíbl jsem se a přehodil přes sebe mikinu. Jo, na předvádění Andrease se prostě připravit nedá, všechno jen čistá improvizace.

   „Tak jdeme,“ kývl a otevřel mi dveře, vyšel jsem a hned s Kylem k autu. Bylo divné být v jeho společnosti, nikdy jsem se s jinými lidmi kromě Briana moc nestýkal. Vlastně s nikým jiným kromě něj od té doby, co jsem na střední. Nevím proč, každý, kdo se se mnou začal bavit, během pár dní skončil v partě Andreasových přátel a na mě se… vykašlali. Měli mého úžasného bratříčka, moje dvojče, já byl navíc.

   Nasedl jsem do auta na místo spolujezdce a snažil se alespoň psychicky připravit na noc strávenou v baru s lidmi, které buď téměř neznám nebo se s nimi nebavím.

   „Zvládneš to, uvidíš.“

   „Tobě nevadí, že se musíš zahazovat se mnou? Ani mě neznáš, taky všem musíš lhát a navíc si nemůžeš nikoho hledat…“ zamračil jsem se. Jen se zasmál.

   „Archie, jen chci pomoct. Nejsem nadrženej vůl, který po jednom vztahu musí mít hned další,“ pousmál se. Ušklíbl jsem se, Andreas takový byl.

   „Tak jdeme,“ pousmál se, když jsme zastavili u krajnice blízko baru, jen jsem přikývl, nasadil domýšlivý pohled ala Andreas a vystoupil. Kyle si mě k sobě hned za pas přitáhl, nezůstal jsem pozadu a taky mu levačku omotal okolo pasu.

   Tentokrát mě kouř v baru netrefil do nosu tak silně. I když se mi zdálo, že tady je to přeci jen slabší, raději jsem si toho nevšímal. Vešli jsme dovnitř a hned ke stolu, kde už seděl Gael a Brad.

   „Nazdar,“ ušklíbl se Gael. Odpověděl jsem mu stejně jako Kyle a sedli jsme. Možná mi to tak jen připadalo, ale G se na Kyla podivně ušklíbal. Asi se mu zalíbila má odpověď z rána, že ho pár dní ukolébám v nevědomosti, že se nic neděje a pak dostane kopačky. Jo, nejspíš, to by se k němu vlastně i docela hodilo.

   Hned jsme si objednali, já vodku s džusem a Kyle nealko. Okamžitě se rozproudila živá debata o všem a o ničem, snažil jsem se zapojovat kousavými připomínkami, vlastně už mi to i docela šlo. Aspoň tady všichni byli spokojeni. Po chvíli dorazil i Lance s Colinem a Peter s Chasem. To už jsem měl v sobě jednu vodku s džusem a na cestě další. Vím, že bych neměl tolik pít, ale i tohle bylo málo oproti tomu, co normálně stáhl Andreas.

   „Půjdem si zatančit?“ nahnul se ke mně Kyle, objal mě okolo pasu a přejel rty po krku. Přeběhl mi mráz po zádech a na chvilku se mi zastavil dech, naštěstí jsem se rychle vzpamatoval a vstal.

   „Tak pojď,“ ušklíbl jsem se a nasadil lehce svůdný výraz… tedy aspoň jsem se o něj pokusil a nejspíš se mi povedl, protože Chase jen nasucho polkl.

   Kyle hned vstal a přitáhl si mě za pas k sobě. Lehce jsem nakrčil nohu a vsunul ji mezi jeho, jen se pousmál a pevněji mě k sobě natiskl.

   „Jde ti to,“ šeptl mi do ucha, pousmál jsem se.

   „Asi jo, Peter by mě nejraději sežral za živa a Chase se skoro poslintal,“ ušklíbl jsem se. Zasmál se.

   „To jo, Pete není nadšený, že jsem se k tobě vrátil. Ani nevíš, jak byl šťastný, když jsme se rozešli a Chase… ten zuří, že jsi dal přednost mně a ne jemu. Takže až tě začne balit… prostě s ním flirtuj, jako André.“ Jen jsem lehce přikývl, bez Kyla bych to doopravdy nejspíš nezvládl a teď… i když jsem se s ním musel líbat a já nevíc co všechno, prostě jsem mu byl vděčný a doufal, že by to nemuselo prasknout. André se vrátí a všechno bude v pohodě.

   „Dominance,“ šeptl mi Kyle do ucha. Hned jsem se vzpamatoval, holt jsem se trošku zamyslel, zahákl jsem palce zezadu za jeho kalhoty a zvedl bradu. Zaváhal jsem jen na malý okamžik, než jsem se k němu natáhl a přitiskl se na jeho rty, hned se zapojil, přesto mi přenechal větší dominanci.

   Zatímco jsme se tam uprostřed parketu líbali, myšlenky se mi znovu rozběhly. Jaké by to asi bylo, kdyby to nebylo hrané. Kdybych měl doopravdy někoho, kdo by mě měl rád, kdyby ty polibky nebyly jen hrané.

   Prudce se odtrhnu zděšen svými myšlenkami. Hned se ale pokusím nasadit ´normální´ obličej, přesto je vidět, že Kylovi můj podivný výraz neunikl.

   Když písnička skončila, přitáhl si mě Kyle ještě pro jeden polibek a za pas zpět ke stolu.

   „Dokonalej jako vždy,“ usmál se Chase a opřel se do židle. „Taky chci umět tak dokonale kroutit zadkem.“ Kdybych byl Archie… asi bych mu vrazil a něco mu hezky řekl od plic. To, že mi někdo celou dobu hledí na prdel, to by mě fakt namíchlo, ale… teď jsem byl Andreas a rada zněla naprosto jasně. Flirtuj s Chasem.

   „Každý na to není stavěnej,“ pousměju se. „Jinak díky za kompliment,“ přivřu oči a dopiju druhou sklenici vodky s džusem. Usmál se.

   „Klidně ti budu skládat komplimenty pořád, nejde o tobě promluvit špatně,“ mrkl. Zasmál jsem se, jinak to prostě nešlo. Tohle bylo i na mě moc.

   „Chase, klidni hormon,“ doporučil mu Kyle. Na tváři měl sice úsměv, ale jeho hlas byl docela chladný, to však blondýna ani trošku neodradilo. Sice zmlkl, ale pořád mě chtivě sledoval.

   „Nejde mluvit špatně? Já bych i něco řekl, ale přece naši primadonu neurazím,“ zavrčel Pete a probodl mě pohledem. Mile jsem se na něj usmál.

   „Promiň, ale mě může urazit jen inteligent, takže klidně můžeš mluvit.“

   „Každého blbce dokáže inteligent urazit. Protože blb s blbcem se domluví snadno,“ odfrkl si.

   „Aha a protože my dva se domluvit nedokážeme a já nejsem blb, budu asi inteligent a tím pádem jsi tu blb ty, co?“ usmál jsem se sladce. Peter akorát tak zrudl vzteky, až se celá společnost u stolu nekontrolovatelně rozesmála. Přesto se nakonec přinutil ke klidu. Jen jsem se ušklíbl a vypil polovinu další sklenice s pitím, začínal jsem být docela hezky v náladě, dobře jsem věděl, že bych měl brzdit, abych náhodou něco neprokecl, ale nemohl jsem zase moc.

   Dál jsme se bavili, já flirtoval s Chasem, i když jsem okolo pasu cítil Kylovu paži, no bylo mi to jedno. Nejspíš už jsem měl hodně upito a navíc… prostě jsem teď byl jako Andreas, taková svině.

   Náhlý příchod bolesti hlavy už mě sice měl před něčím varovat, ale nestalo se tak. Ignoroval jsem to, nebylo to teď důležité a to byla chyba. Teprve když mi na čele vyrazil studený pot a já se najednou cítil jako hadrová panenka, věděl jsem, že začíná být zle. Pokusil jsem se nenuceně vstát s tím, že jdu na záchod. Byl jsem rád, že se nikdo nechtěl přidat, pospíšil jsem si tam, ale nedošel jsem. První křeč mi nedovolila udělat víc než pár kroků, stáhl jsem se za roh, kam nešlo moc vidět, kurva… zrovna teď! Tohle se mi stalo naposled před dobrými pěti lety, když mi cukrovku zjistili. Potřeboval jsem cukr… nutně, ale kvůli křečím jsem se nedokázal téměř pohnout.

***

(Kyle)

   Nervózně jsem se rozhlédl okolo sebe. Archie už byl pryč docela dlouho, moc se mi to nelíbilo. Zvedl jsem se s tím, že si jdu pro něco k baru a odešel. Mlčky jsem mezi všemi návštěvníky hledal Archieho, protože na záchodech nebyl. Nakonec jsem si všiml schoulené postavy za nějakým rohem.

   „Archie,“ sykl jsem a přičapl k němu. Hlavu měl skloněnou mezi rameny a trhaně dýchal. „Slyšíš mě? Co se děje?“

   „Cu-kr, potřebuju… cukr,“ šeptl. Neptal jsem se, raději jsem hned vstal a spěchal k baru. Vlastně už jsem začal mít tušení, o co jde. Diabetes. Vyžebral jsem od barmana sáček cukru, dobře mě znal, takže to nebyl problém a rychle zpět.

   „Otevři pusu,“ poručil jsem tiše a cukr mu tam nasypal. Sice chvilku kuckal a dusil se, ale nakonec polkl. Mlčky jsem u něj čekal, co bude.

   „Dobrý?“ zeptal jsem se po pár minutách, když už se mi zdálo, že dýchá klidněji. Zakýval hlavou. „Zvládneš ještě chvilku předstírat než nás odtud dostanu?“

   „Jo, myslím, že jo,“ kývl a začal se zvedat. Pomohl jsem mu na nohy a na chvilku podepřel.

   „Fajn, chovej se teď docela nadrženě, jiný způsob, jak se odtud v tuhle hodinu dostat nevidím.“ Opět přikývl a už vzpřímeně se vydal se mnou zpět ke stolu.

   „No né, kde jste byli tak dlouho?“ ušklíbl se Gael, jen co jsme dorazili.

   „To tě nemusí zajímat,“ odsekl Archie a přitiskl se ke mně. Jen jsem nadzvedl obočí, když jsem na svém zadku ucítil jeho dlaň, mrkl na mě výrazem… říkal jsi nadrženě, jen jsem se pousmál.

   „Omluvte nás, musíme něco dohnat,“ pousmál jsem se, pevně Archiho objal okolo pasu a sklonil se k jeho krku. Jen lehce vydechl a přejel rukou po mém stehně. Jen jsem se modlil, ať nepokračuje, protože jinak bych mohl mít v kalhotách menší problém a o to jsem teď nějak nestál.

   „Tak si to užijte,“ ušklíbl se Lance, ostatní jen něco zamručeli a nechali nás odejít. Ulevilo se mi a Archiemu nejspíš taky, na sedadlo do auta se téměř sesunul.

   „Nemáš… ještě jeden cukr?“ zašeptal. Sáhl jsem do kapsy a podal mu ho, byl jsem rád, že jsem jich vzal víc. Roztřeseně roztrhl sáček a snědl. Neptal jsem se, nechal jsem ho první se uklidnit a směr k nim domů.

   Zaparkoval jsem před domem, svítilo se jen v jednom okně. Vystoupil jsem a podepřel ho, dovedl jsem ho na zahradu k houpačce, kam jsem ho posadil.

   „Dobrý?“

   „Jo… díky,“ kývl a opřel se lokty o kolena.

   „Cukrovka?“ odvážil jsem se nakonec zeptat, i když jsem si byl téměř jistý odpovědí. Jen přikývl a sáhl po školním batohu, ze kterého vytáhl pero s inzulínem, který si okamžitě vpíchl.

   „Asi… ta změna režimu nebo jsem hodně pil,“ polkl. Mírně jsem se zamračil.

   „Ten alkohol bys vážně nejspíš neměl.“

   „A co mám dělat, když Andreas pije jak duha?“ rozhodil rukama a zabořil prsty do vlasů.

   „To si kvůli němu zničíš zdraví? Podívej, Archie, příště ti objednám já. Bude to bez alkoholu, jen se to jako alkoholické bude tvářit, tak na sobě nedej nic znát, dobře?“ Jen mlčky přikývl.

   „Fajn, budu muset,“ kývl jsem a zvedl se k odchodu.

   „Kyle, já… díky, nevím, co bych dělal, kdybys tam nedošel,“ šeptl a zvedl ke mně pohled.

   „V pořádku, dobrou noc.“ Už jsem se k němu chtěl nahnout pro polibek, ale zarazil jsem se na poslední chvíli. Tohle byl Archie, ne Andreas. Archie… nebyl na kluky.

   „Dobrou,“ kývl a zvedl se. Nejspíš si mého zaražení nevšiml, jen jsem se podíval, jak zmizel v domě, sám jsem se vydal k autu a domů.

14. kapitola

(Andreas)

   Naštvaně jsem zavrčel, když mě probudil mobil. Rozespale jsem po něm hrábl a zvedl.

   „No?“ zazíval jsem.

   „Archie? Ty ještě spíš?“ Okamžitě jsem se vyšvihl do sedu a zatřepal hlavou. Mamka.

   „Ahoj mami, víš… včerejší přednáška a diskuze k ní se hodně protáhla,“ snažil jsem se z toho vykroutit, jen jsem doufal, že mi to spolkne. Archie byl ranní ptáče, déle jak do osmi nikdy nespal a teď bylo půl jedenácté.

   „Dobře, chápu. Jen jsem ti chtěla připomenout, abys nezapomněl na ty přijímačky na vysokou v Anglii.“ Vykulil jsem oči a zamrkal. Přijímačky? Kdy? Co?

   „J-jo, jasně, že na to myslím.“

   „Já vím, na to bys nezapomněl, ale vždycky pro jistotu. No nic, broučku, přeju ti v nich hodně štěstí, musím letět, pa,“ zavrkala do telefonu a položila. Ani mrkat jsem nestačil.

   Nakonec jsem jen zakroutil hlavou a přitáhl si k sobě notebook. Musel jsem dopsat tu písničku a ve skutečnosti… moc času už jsem neměl.

   Skousnul jsem si ret, zapálil cigárko, ale začal jsem psát. Po chvilce jsem se dokonce začal i usmívat, jo, vypadalo to dobře.

   První sloka a refrén, než jsem vstal a zamířil dolů do kuchyně pro něco k jídlu. Vlastně mi to stačilo ohřát v mikrovlnce, strýc se o mě hezky staral.

   Sedl jsem za stůl a začal jíst. Myšlenkami jsem se vrátil k hovoru s mamkou. Zamračil jsem se a vzal do ruky mobil, na kterém jsem hned nechal vytáčet Archieho.

***

(Archie)

   „Bomba zpráva, hoši. Naši dnes odjíždí na víkend pryč, to znamená volný barák a to znamená zítra kalba u mě,“ vyvalil na nás Gael, jakmile se přiřítil k našim lavicím. Já jen zamrkal, takový nájezd jsem nečekal, ale hned jsem se zase nahodil do stylu Andreas a začal to s ostatními chválit a probírat. V duchu už jsem ale uvažoval, jak se z toho vyvléknout.

   „Řekni i Kylovi, já zavolám Chase,“ ušklíbl se na mě Gael. Okamžitě jsem pochopil, o co mu jde. Chtěl, abych s Chasem flirtovat a trestal tak Kyla za kopačky. Pěkná hnusárna, nechápal jsem Andrého, jak… jak je snese. Bože jak mně chyběl Brian! Ušklíbl jsem se a přikývl stylem, že to mi ani říkat nemusí, jelikož je to samozřejmost.

   „Fajn. Zítřek se nepovoluje zrušit, volný barák na víkend mám jednou za uherskej rok,“ přejel nás Gael všechny pohledem.

   „Bude tam jen pár dalších lidí, vždyť to znáte,“ uchechtl se. Já v duchu zavyl, nechci na žádnou trhlou párty a hlavně ne s nimi. To mě raději zabijte!

   Z dalšího plánování párty mě vysvobodilo zvonění na hodinu a příchod učitele. Vypnul jsem, dneska jsem neměl absolutně náladu na to, abych se byť jen snažil dávat pozor. Ze včerejšího večera jsem měl pořád divný pocit. Ten záchvat mi na uklidnění nervů moc nepomohl, spíš naopak. Toužil jsem po tom, aby se André co nejdřív vrátil, aby tohle bylo pryč.

   Myšlenkami jsem zabloudil ke Kylovi. Nebýt jeho, už všechno prasklo nebo ten záchvat mohl zajít ještě dál. Dlužil jsem mu hodně. Byl to skvělý kluk a když to vezmu kolem a kolem… zasloužil si lepšího než byl Adreas. Zasloužil si někoho, kdo by mu jeho lásku oplatil a ne vrážel kudly do zad jako můj drahý bratříček. Andreas… se potřeboval skutečně zamilovat. Potřeboval někoho, koho by nedostal jen tak snadno, někoho, u koho by se musel pekelně snažit, aby ho dostal, protože jen toho by mohl milovat.

   Probralo mě až zvonění, zvedl jsem se a na další hodinu. Už zase okolo mě bzučeli o párty a já se musel zapojit. Nadšeně. A to mi moc nešlo, prostě jsem tam nechtěl – viděli v tom jen chlast, hulení, hezké holky a sex. Nezávazný sex. Bylo mi z nich zle, bylo mi zle z mého vlastního bratra, nechápal jsem, proč se tak změnil. Proč má takové přátele. Dřív byl úplně jiný, mrzelo mě, že už ty časy nemůžu vzít zpět, že už jsou nenávratně za námi.

   „Jak jste si vlastně užili noc?“ ušklíbl se Lance. Chvilku mi trvalo než jsem si vzpomněl, o čem to mluví.

   „Parádně,“ ušklíbl jsem se nakonec.

   „Vidím, že tu včera měl někdo navrch,“ zasmál se Brad.

   „Snad si nemyslíš, že ho po tom rozchodu nechám nahoře? Tohle si pěkně sežere,“ uchechtl jsem se. Kluci jen souhlasně zamručeli. Co jiného se taky dalo čekat.

   Po konci vyučování už na mě čekal Kyle. O párty se dozvěděl okamžitě a slíbil, že přijde. V Gaelových očích jsem zahlédl jen škodolibé plamínky a zaznamenal mrknutí, kterým mě obdaroval, ušklíbl jsem se, tentokrát ale znechucením.

   Zarazil jsem se, když se mi v kapse rozezvonil mobil, vyvlékl jsem se Kylovi ze sevření a odešeů do bezpečné vzdálenosti, kde mě nemohli slyšet. Volal mi Andreas, což se mi moc nelíbilo.

   „Ano?“ zvedl jsem to.

   „Můžeš mluvit?“

   „Jo, ale dělej.“

   „Ty máš zítra přijímačky v Anglii?“ vypálil na mě. Jen jsem zamrkal a téměř jsem začal mlátit hlavou o betonový sloup.

   „Kurva, já na to zapomněl,“ zakňučel jsem.

   „Idiote, co budeme dělat? Můžeš se zdejchnout?“

   „Ne, Gael zítra pořádá nějakou párty, stáhne mě z kůže, jestli tam nebudu,“ kousnu se do rtu. Kruci, co mám dělat? Tohle je pro mě sakra důležité, ale dobře jsem věděl, že pokud odjedu… praskne to.

   „Fajn… co budeme dělat?“

   „Já nevím,“ šeptl jsem. Už teď jsem se s Anglií loučil, protože termín přijímaček byl jen jeden, náhradní mi nedají, ani kdybych měl potvrzení od doktora, že jsem byl nemocný.

   „Fajn, jeď domů, musíme se domluvit. Zítra přijedu, abys mohl odletět do Anglie, ale do pondělí musím být zpět.“ Vykulil jsem oči. Tohle říká Andreas? Ten Andreas, kterému jsem já úplně u prdele?

   „A dělej, nemám na to celý den,“ položil. Jen jsem zamrkal a schoval telefon do kapsy. Pomalu jsem se vrátil za ostatními.

   „Kdo ti volal?“ udeřil na mě hned Colin.

   „Nepotřebuju se ti zpovídat,“ ušklíbl jsem se a nechal se od Kyla obejmout. Byl jsem nervózní hodně, já na ty přijímačky úplně zapomněl, v hlavě jsem teď měl jen to, aby náš malý podvod s výměnou vyšel.

   Uklidnil jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem nasedl ke Kylovi do auta. Vydechl jsem a zavřel oči.

   „Stalo se něco?“ zeptal se hned tmavovlásek.

   „Jo, zítra mám v Anglii přijímačky na výšku, zapomněl jsem na to. s Andrém musíme něco vymyslet.“ Jen nadzvedl obočí a mrkl po mně.

   „Nějaký plán?“

   „Já nevím, Andreas něco mlel o tom, že se na víkend vrátí, ale že do pondělí musí být zpět, musíme se domluvit,“ zakroutil jsem hlavou. Tohle bylo šílené. Takhle se přehazovat se mi nezdálo právě moudré, kluci zatím nepoznali, že já nejsem Andreas, ale když ho znovu uvidí, znovu s ním budou mluvit, když bude muset být s Kylem a chovat se k němu jako k příteli… Prostě jsem měl hrůzu z toho, že se něco posere, buď teď o víkendu nebo až se znovu prohodíme a já nastoupím na místo Andrease. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ani trochu.

   V pokoji jsem hned shodil ze zad batoh a sedl k notebooku. Jen jsem se přihlásil na skype, už mi volal André.

   „Takže? Co s tím uděláme?“

   „No já za tebe napíšu ty přijímačky těžko. Teda jako klidně to udělám, ale to by ti ta škola musela být u prdele,“ ušklíbl se do webkamery.

   „Když odjedu, bude to trochu nápadné, nemyslíš? Jak jsi říkal, musel by ses vrátit.“

   „Na kolik tam potřebuješ být?“ zamračil se mírně a já jen sledoval, jak si v pokoji zapálil cigaretu.

   „Na jedenáct,“ řekl jsem tiše. Andreas se natáhl k počítači a začal něco hledat.

   „Letadlo ti letí v půl páté…“ znovu začal jezdit prsty po klávesnici. „A já budu na letišti ve čtyři,“ opřel se o židli a znovu potáhl z cigarety.

   „Fajn. Dnes přespíš u nás, Archie, ráno tě odvezu na letiště a vyzvednu tebe, André,“ zapojil se Kyle. Říct, že moje dvojčátko nebylo nadšené, je slabé slovo. Kdyby byl teď s námi v místnosti, vsadil bych se, že by měl Kyle hodně velký problém udržet se naživu.

   „André, prosím. Na víkend to snad přežiješ, já Kyla potřebuju, hodně mi pomáhá.“

   „Říkám snad něco?“ zavrčel, jen jsem se pousmál, aspoň, že tohle chápe a nenechá mě se v tom plácat jen tak samotného, protože to bych nezvládl.

   „Fajn, jsme domluvení, uvidíme se zítra,“ potáhl z cigarety, naklonil se k počítači a ukončil hovor.

   „Proč do Anglie? I tady je dost dobrých vysokých škol,“ zadíval se na mě Kyle zkoumavým pohledem. Odvrátil jsem hlavu a dělal, že mě něco děsně zaujalo na zdi za ním.

   „Archie?“ promluvil na mě. Věděl jsem, že čeká odpověď, ale mně se do ní nechtělo ani trochu. Nakonec jsem si tiše povzdechl a sklonil hlavu.

   „Kvůli Andreasovi, už to prostě nezvládám. Ty jeho narážky, posměšky, ztrapňování, hádky. Unavuje mě to a když budu pryč… bude to asi to nejlepší, co můžu udělat.“

   Nic na to neřekl, jen se smutně pousmál.

   „Tak pojedeme, ne?“ Kývl jsem a sbalil si pár věcí, které budu v Anglii potřebovat. Našim jsem vzkaz ani nenechával, André to taky nedělal, jen jsem trochu znervózněl, když jsme se rozjeli směr Kylův dům. Měl jsem tam spát? Divné…

   „Postel je ti k dispozici, já se vyspím na gauči,“ pousmál se, když jsme vešli do jeho pokoje.

   „To nemusíš, s gaučí se klidně spokojím.“

   „O tom nepochybuju, ale nech mě si chvilku hrát na gentlemana.“ Rozesmál mě.

   „Nemyslím si, že si na něj musíš hrát.“

   „Fakt? Tak to mě asi ještě dobře neznáš,“ ušklíbl se, shodil ze sebe triko a švihl sebou na gauč. „Snad se dobře vyspíš.“

   „O tom nepochybuju. Díky,“ kývl jsem a zmizel v Kylově ložnici. Ještě chvilku jsem měl výčitky svědomí, ale když jsem lehl do té postele… ne, odtud se dneska už nehnu, ať si mě třeba kope do prdele.

15. kapitola

(Archie)

   Nervózně jsem seděl na sedadle spolujezdce a bubnoval prsty do svého kolene. Neměl jsem z toho dobrý pocit, jen tak se střídat, určitě bude snadnější poznat mezi mnou a Andrém rozdíl. Dobře jsem věděl, že se nikdy stoprocentně nebudu chovat jako on, ale zatím nám to vycházelo, otázkou bylo… jak ještě dlouho.

   „Bude to dobrý,“ pousmál se na mě Kyle. „Uvidíš, nikdo si toho nevšimne.“

   „Tím bych si nebyl tak jistý. Přeci jen Andrease znám a…“

   „Vím, teď mě nemá příliš v lásce, to chceš říct, že?“ usmál se, jen jsem přikývl. Kyle… vlastně ho ponížil, jak nejvíc mohl, dal mu kopačky a já tušil, že tady bude největší kámen úrazu.

   „Zvládneme to. André dobře ví, co je v sázce. Nenechá to jen tak prasknout.“

   „Doufám, ale stejně z toho nemám dobrý pocit,“ odvrátil jsem hlavu zpět k oknu a zadíval se na rychle se přibližující letiště. Kdyby to nebyly zkoušky do Anglie, kam jsem vlastně chtěl nejvíc… asi bych to raději nechal plavat. Ale teď jsem nemohl… nebo spíš nechtěl. Musel jsem to zkusit, vyřešil bych tak své problémové dvojčátko, podíval bych se jinam, poznal odlišný svět než USA… chtěl jsem tam… aspoň jsem si to namlouval.

   Kyle zabočil na parkoviště a oba jsme vystoupili. André už by tu měl být a mně to mělo za chvíli letět. Spěšně jsme se vydali do letištní budovy.

   Mlčky jsem se rozhlížel okolo sebe, jestli Andrease neuvidím, ale nikde nebyl, i když na tabuli stálo, že jeho letadlo už přistálo.

   Zatrnulo ve mně. Vysral se na to snad? Byl jsem mu jedno? Doopravdy byl tak sobecký, aby myslel jen a jen na sebe?

   Zoufale jsem se rozhlédl okolo sebe. Pokud jsem chtěl letět, musel jsem hned jít, ale jak jsem mohl, když tu to moje zpropadené dvojče nebylo? Všechno by prasklo, bylo by to v prdeli a mu… to bylo asi jedno.

   „Co tu ještě děláš, blbečku? Uletí ti to.“ Bleskově jsem se otočil, ten šutr, který ze mě spadl, tak ten museli slyšet až venku.

   „Přiletěl jsi…“

   „Jo a jestli zmeškáš svoje letadlo, tak tě zkopu do kuličky,“ zavrčel a pohledem probodl Kyla. Kývl jsem jim a raději se rozběhl směr nástup. Stihl jsem to na poslední chvíli, odevzdal jsem letenku a na své místo. Jen jsem doufal, že se ti dva za dva dny nepozabíjejí a nepraskne to. Doufal jsem v to, o takový průser jsem doopravdy nestál.

   Snažil jsem se uklidnit tím, že se zítra vrátím, že toho Andreas nestihne napáchat moc, ale znal jsem ho, on dokázal udělat bordel za všech okolností a všude v rekordním čase.

***

(Kyle)

   Pousmál jsem se směrem, kterým zdrhl Archie na letadlo, teprve pak jsem se zadíval na Andrease, který už v ruce třímal cigaretu a zapalovač.

   „Tak jak ti to jde v Texasu?“ Mně nedělalo problém s Andrém kamarádit, ale věděl jsem, že z jeho strany to bude problém hodně velký a budu se muset hodně snažit, abych ho moc neprovokoval a všechno neprasklo.

   V klidu si zapálil a vyfoukl mi dým do obličeje, jo, bude to hodně velký problém.

   „Tohle je výslech?“ ušklíbl se, hodil batoh na záda a směr východ z letiště. Povzdechl jsem si a za ním.

   „André, Andreasi, no tak stůj!“ chytil jsem ho za paži a otočil k sobě. Rozzuřeně se na mě podíval a pokusil se vysmeknout, nedovolil jsem mu to.

   „O co ti k sakru jde?“ zavrčel.

   „Mně o nic. Chci jen pomoct, copak je to tak nepochopitelné?“

   „Ano je. Rozešel ses se mnou, nevidím důvod, proč bys mi chtěl pomáhat. Já ti prostě nevěřím, že nechystáš nějakou levárnu,“ zavrčel. Tohle mě docela bolelo. Jak si něco takového mohl myslet? Vlastně snadno, protože tohle byl Andreas.

   „Tak to mě asi znáš hodně málo,“ zašeptal jsem.

   „Možná,“ zavrčel a vysmekl se mi, přesto zůstal stát a dál potahoval z cigarety. Tiše jsem si povzdechl.

   „Podívej, André, vím, že mě teď nemusíš, ale nemohl bys tento víkend trochu ubrat? Ne kvůli mně, ale kvůli Archiemu. Kvůli tomu, co pro tebe dělá.“

   „Jsem tu jen kvůli němu,“ zavrčel a znovu se rozešel k východu. Jen jsem se pousmál, Andreas nebyl tak zlý, za jakého se vydával. Rozešel jsem se za ním a navedl ho k autu. Mlčel a já ho nenutil do mluvení… prozatím.

   Rozjel jsem se do města, do nějaké kavárny na snídani. Typoval jsem, že André ještě nejedl a po pravdě, mně se ve čtyři taky jíst ještě nechtělo. Neprotestoval, hned vystoupil a sedl k nějakému stolku, aby si objednal.

***

(Andreas)

   Byl jsem naštvaný. Nechtěl jsem víkend trávit s Kylem, ztrapnil mě a já s ním teď měl hrát zamilovaný páreček? Sorry, brácha, tohle asi nedám. Divím se, že to kluci vůbec sežrali, něco takového bych nikdy neudělal. I když… mně nikdy nikdo nedal kopačky, takže nemohli vědět, jak se zachovám.

   Naštvaně jsem zavrčel, když se nás obsluha tak pozitivním hlasem zeptala, co si dáme. Jak může mít někdo dobrou náladu? Naštvaně jsem zvedl hlavu, abych vyštěkl objednávku, ale zarazil jsem se s pohledem na Briana. On tu pracoval? Bráchův nejlepší kámoš? Proč jsem to nevěděl? Tedy… proč bych to měl vědět… nejraději bych si nafackoval, v duchu jsem to taky udělal a nahodil svůj obvyklý arogantní pohled.

   „Borůvkové lívance, kafe a neperlivou vodu,“ ušklíbl jsem se a opřel se do pohovky. Jen se pousmál, i když jsem tušil, že není moc rád, že mě tu vidí. Otočil se na Kyla, který mu v klidu nadiktoval svou objednávku a odešel.

   „No ne, já žasnu. Nikdy sis nenechal ujít příležitost ho nějak ponížit a teď…“ pousmál se Kyle a zkoumavě se na mě zadíval. Zarazil jsem se. Přece… ušklíbl jsem se, byl jsem arogantní… to přece bývám.

   „Choval jsem se úplně normálně.“ Jen se tiše zasmál a mě to ještě víc zmátlo a hlavně naštvalo. Raději jsem otočil tvář k oknu a vyhlédl ven. Těch pár dní v Texasu jsem si s Brianem psal. Ne jako Andreas, ale jako Archie. Tedy… on nevěděl, že já jsem Andreas. Vlastně to byl v pohodě kluk, co má problémy s holkami. Docela mega jsem se nasmál, když jsem to z rozhovoru pochopil, ale pak… nevím, prostě mi ho přišlo tak trochu líto, protože byl… fakt v pohodě.

   Zarazil jsem se, nad čím to vlastně přemýšlím. Brian, tohle je Brian, nemám ho rád, ponižuju ho, hraju si s ním… nemůžu o něm takhle přemýšlet.

   Mlčky jsem se na něj zadíval, když nám přinesl jídlo a pití. Ani jednou se na mě nepodíval, tedy vlastně ano… podíval, když odcházel. V jeho očích bylo tolik pohrdání, pohrdání mnou a já si najednou přál, aby tam nikdy žádné nebylo. Zarazil jsem se nad svými myšlenkami, nechápal jsem se, proč takhle přemýšlím, proč mi záleží na tom, jak mě vidí pitomý kamarád mého debilního bratříčka. Ale… prostě když jsem si s ním psal, poznal jsem ho jinak. On se ke mně choval jinak. Sice protože nevěděl, že mluví se mnou, ale… prostě…

   Zatřásl jsem nad sebou hlavou a rychle se pustil do jídla. Kyle mě zvědavě sledoval a já toužil ho praštit něčím pořádně těžkým, aby ho to hodně bolelo. Bohužel jsem neměl nic vhodného po ruce.

   Nechal jsem Kyla zaplatit a aniž bych na něj počkal, vyrazil jsem hned k jeho autu. Měl jsem to odtud domů ještě pěkný kus a nepošlapu ho pěšky. A ta kalba u Gaela bude nejdřív tak v pět. Do té doby jsem plánoval makat na té písničce, i když jsem netušil… jak dál.

   Nasedl jsem a ani mu nemusel říkat, aby mě odvezl domů, znal mě, dobře věděl, co chci. Cestou jsme nepromluvili ani jediné slovo. Proč taky. Já neměl důvod a Kyle nejspíš správně vycítil, že na jeho otázky nemám sebemenší chuť jakkoliv reagovat a kdyby se přeci jen nějaké reakce měl dočkat, určitě by nějak nadšená nebyla.

   „Stavím se pro tebe v pět,“ otočil ke mně hlavu, když zastavil před naším domem. Ani jsem mu nekývl, neodpověděl, nepoděkoval… nebyl to můj styl, momentálně jsem ho nesnášel a hodlal jsem v tom pokračovat a ani ty jeho sladké řečičky o kamarádství změnit názor nedokáží.

   Vystoupil jsem z auta a zamířil do domu. Z kuchyně sice bylo slyšet mamku, ještě aby ne, když bylo brzo ráno, ale nebyl jsem za ní, nepozdravil ji nebo nijak nedal najevo, že jsem ji zaregistroval. Byl jsem za prvé nasraný, za druhé jsem to stejně už pár let nedělal. Bylo mi nějak jedno, co dělají ostatní členové mé rodiny. Ignoroval jsem je… vlastně od té doby, kdy mi naši řekli, že jestli se nechám vyrazit kvůli hudbě ze školy, končím u nich. Oni prostě nedokázali pochopit… že já nic jiného dělat nechtěl. Hudba byla můj život a já se ho nehodlal vzdát a teď jsem měl šanci prorazit a promeškat tuhle šanci… by byla ta největší kravina, které jsem se mohl za celý svůj život dopustit.

   Nedělal jsem si iluze, že jestli se mi ten konkurz podaří alespoň tak, jak bych chtěl, že se to naši nedozví. Dozví, ale to už mi bude tak nějak jedno. Už s tím nebudou moct nic dělat.

   Vyšel jsem nahoru do svého pokoje a hned sebou sekl na postel. Vstával jsem brzy, abych stihnul letadlo. Přetočil jsem se jen na bok a téměř okamžitě usnul.