Minde

21. kapitola

(Archie)

   „Archie…“ zašeptal. Prostě jsem se nedokázal ovládnout, vrhnul jsem se mu okolo krku a objal ho. Cítil jsem, jak mi omotal paže okolo pasu a jen mě držel. Mlčel, myslím, že tušil, že začnu sám, že tohle byl jen první krok k tomu mu říct, co se stalo, co se děje. A měl pravdu. Potřeboval jsem to někomu říct, potřeboval jsem vědět, že mám v někom oporu.

   „Proč… proč mě tak nesnáší, mohl mi to říct…“ zašeptal jsem a kousnul se do rtu. Pochopil, dobře věděl, o čem, nebo spíš o kom mluvím.

   „André takový je. Co se stalo?“ sedl na pařez a mě si stáhl k sobě. Zvedl mi tvář a setřel jedinou slzu, která mi stekla po líci. Jedinou, kterou jsem nedokázal zadržet, bylo toho na mě prostě moc.

   „Dnes… tělocvikář si mě zavolal do kabinetu. Kvůli těm odloženým závodům, a když jsem chtěl odejít… on ví, že já nejsem Andreas, nebyl jsem dost opatrný, pokazil jsem to, já…“ začal jsem mluvit o překot.

   „Ššš, klid. Prozradí to?“

   „Ne,“ šeptl jsem a znovu sklonil hlavu. „Nic neřekne, pokud se budu chovat jako Andreas.“

   „Jak to myslíš, jako Andreas, vždyť se chováš jako on.“ Jen jsem lehce zakroutil hlavou.

   „Andreas jako profesorova děvka,“ špitl jsem. Cítil jsem, jak se Kyle zarazil, ani jsem se na něj nemusel dívat. Jo, s Andrém chodil dlouho, a jestli ho podváděl s profesorem… Andreas nebyl někdo, kdo by se sebou nechal zametat, jestli s profesorem spal, nebylo to z donucení, ale dobrovolně. To jsme věděli oba dva.

   „Víš to jistě?“

   „Nevím nic, Andreas mi nic neřekl a profesor… kdyby… kdyby nezačalo hořet,“ šeptl jsem. Ihned jsem okolo sebe ucítil Kylovy paže. Vděčně jsem se k němu přitiskl a tiše vydechl. Ani jsem nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdyby hořet nezačalo. Bezděčně jsem se roztřásl, ale během chvilky jsem pochopil, že děsem to není. Znovu se mi orosilo čelo potem.

   „Archie, klid.“ Jen jsem zakroutil hlavou a začal prohrabávat kapsy bundy, než jsem našel inzulínové pero. Sice jsem na inzulín nezapomněl, ale teď se na mě ze všech stran sypalo tolik stresových situací a dobře jsem věděl, že pro můj zdravotní stav to není dobré. 

   „Nemysli na to. Nic se nestalo a nic se nestane. Věř mi,“ šeptl a políbil mě do vlasů. Chtěl jsem mu věřit, ano, strašně moc jsem si přál, aby jeho slova byla pravdivá, ale… netušil jsem, jestli to dokážu.

   Když jsem se po dlouhé době ticho konečně dokázal podívat na Kyla, měl ve tváři zamyšlený výraz.

   „Nevím, tohle se mi nezdá,“ zakroutil hlavou. „Zavolej mu a zeptej se ho, André… byl to sukničkář, ale nevěřím tomu, že by mě nebo někoho jiného někdy podvedl, byť s profesorem.“

   „Já mu nechci volat, nechci s ním mluvit… Pohádali jsme se…“

   „A není lepší to překousnout než se nechat využívat od toho chlapa? Tohle je vážná věc, Archie, není to sranda,“ zadíval se na mě vážně.

   Nechtělo se mi, absolutně se mi nechtělo, ale přece jsem ten mobil z kalhot vytáhl a vytočil svoje číslo. Chvilku jsem se jen díval na display, než jsem mobil přiložil k uchu a poslouchal pravidelné zvonění. Třeba to André ani nezvedne, co mu vlastně chci říct. Já nic…

   „Co chceš!“ ozvalo se vyštěknutí do telefonu. Pevně jsem ho sevřel v ruce a stiskl rty k sobě. Proběhla mnou vlna vzteku. Všechno, všechno se dělo kvůli němu, nesnášel jsem ho za to, ale pořád to byl můj bratr a já neměl povahu k tomu, abych ho nechal ve štychu.

   „Proč jsi mi to neřekl,“ zasyčel jsem do mobilu.

   „Neřekl co, mluv konkrétně, buď tak laskav, zrovna teď nemám náladu!“

   „Co? Ty chceš vědět co? Tobě nepřišlo důležité říct mi, že se nechováš jen jako největší sukničkář pod sluncem, ale že si i užíváš s profesorem? Nedej bože s profesory?“ vyjekl jsem rozčíleně.

   „O čem to kurva mluvíš? Šlehnul sis snad něčeho?“

   „Já s tebou na rozdíl od tebe mluvím na rovinu! Tělocvikář ví, že já nejsem ty a hádej co. Neřekne to, když se budu chovat jako ty. To mě doopravdy tak nesnášíš, žes mi to nemohl aspoň říct?“ Kyle mi jezdil dlaněmi po zádech a pokoušel se mě uklidnit. Jo, přeskakoval mi hlas z naštvaného až do zoufalého. Byl jsem z toho všeho pryč, netušil jsem, co mám dělat, jak se chovat, komu věřit, když ani vlastní bratr mi nebyl schopen říct pravdu. Říct něco tak důležitého.

   „Počkej… Nils po tobě chtěl sex?“

   „A co jiného, ty kreténe?“ zavrčel jsem.

   „Já kretén? Nazvi tak sebe. Co si o mně myslíš! Možná jsem sukničkář, ale rozhodně nedělám děvku profesorům!“ zařval. Zasekl jsem se, mluvil teď pravdu? Kde byla pravda, kdo ji říkal? Ztrácel jsem se v tom.

   „Tak mi to vysvětli.“

   „Co chceš vysvětlit? Ano, i po mně Nils chtěl sex. Poslal jsem ho do řiti, s profesory nespím,“ zavrčel. „Vymyslel si to na tebe. Ví, že ty jsi až moc poddajný a klidně bys to udělal, blbečku. Oblafnul tě a akorát jsi mu potvrdil, že nejsi já.“

    Ztěžka jsem vydechl a zavřel oči. Podělal jsem to. Jak debil jsem se přiznal. Kdybych nepřestal zapírat, kdybych ho jednoduše odstrčil, zařval na něj… Mlčel jsem a ani André nic neříkal, čekal jsem, že to položí, ale neudělal to.

   „Promiň,“ šeptl jsem. Jo, najednou jsem si připadal, že to byla moje vina. Přiznal jsem a ještě k tomu… znal jsem svého bratra snad tak málo? Asi jo a hodně mě to mrzelo.

   „To nic. Podívej… jestli po tobě bude zase chtít sex…“ jasně jsem v jeho hlasu uslyšel zaváhání. Chtěl mi něco říct, ale zároveň se mu do toho nechtělo. Tenhle tón jsem už u něj pár slyšel, ale nikdy s ním tak nemluvil se mnou.

   „Každý má slabé místo a Nils na tom není jinak. Nejsem jediný, po kom chtěl sex, ale jsem jeden z mála, kdo mu ho odmítl. Řekni mu… že víš o něm a o Gaelovi.“

   „Co?“ vykulil jsem oči, měl jsem pocit, že jsem asi špatně slyšel. Tělocvikář a Gael? Svět se zbláznil. Vždyť oni dva na sebe byli jako kočka a myš, nemohli se vystát.

   „Prostě mu to řekni, jestli po tobě bude zase chtít sex.“

   „A-ale… proč to nikomu neřekne? Nemůže vydírat každého studenta na škole.“

   „Nevydírá ho, Gael s ním šuká dobrovolně.“ Jen jsem zamrkal, tohle… no přinejmenším by za to profesora vyhodili. A taky by neměl moc dobrou vizitku do dalších škol, ale…

   „Ale já nemám důkaz, že… že…“

   „Ale já jo. Prostě udělej, co říkám, to je to tak těžké?“

   „No dobře,“ kývl jsem nakonec ne moc ochotně, ale co jsem měl dělat. Spát s profesorem, jen kvůli tomu, aby nás neprozradil? Ne, to nikdy.

   „Fajn, musím… měj se.“ Ani jsem mu nestihl odpovědět a položil to. Zaraženě jsem schoval mobil zpět do kapsy. Andreas… poslední dobou se choval divně, víc podrážděně. Jo, často byl podrážděný, ale až takhle. Bylo to divné. Možná to bylo kvůli soutěži, nevěděl jsem a nehodlal se ptát, věděl jsem, že by mi stejně neodpověděl. André se mi nesvěřoval a nemyslím, že teď by to bylo jiné.

   „Tak? Co říkal?“ zeptal se Kyle a opřel si bradu o mé rameno.

   „Naletěl jsem mu. Profesor nevěděl, že já nejsem André, tušil to, tak mě obelstil. Andreas s ním nikdy nespal,“ povzdechl jsem si. „Jsem kretén, že jsem naletěl, skoro jsem všechno zničil.“

   „Nekecej, nemohl jsi to vědět. To je problém Andrého povahy, on… je nespoutaný.“ Tiše jsem vydechl, pootočil k němu hlavu a nakonec přikývl. Kyle se pousmál a lehce se dotkl mých rtů a mně… se to líbilo. Položil jsem ruku na jeho rameno a opatrně jsem se zapojil. Jo, bylo to docela nezvyklé, ale zvykal jsem si rychle. Cítil jsem, jak mě pevněji objal a náruživě si vyžádal moje rty. Neprotestoval jsem a omotal jsem mu ruce okolo krku. Chtěl jsem, aby nám dvěma to vyšlo, protože každá chvíle s Kylem, já nevím… byla něčím zvláštní. A mně se to čím dál víc líbilo a nechtěl jsem, aby to skončilo.

   Nakonec se o kousek odtáhl a usmál se na mě.
   „Můžu tě pozvat třeba na čaj?“

   „A nebude zvláštní, že budeme spolu?“

   „Bude, já myslel ke mně,“ zasmál se tiše. Lehce jsem se kousnul do rtu, na chvilku zaváhal, ale co… už jsem u Kyla byl, věřil jsem mu, proto jsem lehce přikývl.

   Usmál se, vstal a zamířil k autu. Následoval jsem ho a nasedl vedle něj na místo spolujezdce. Lehce jsem se pousmál a pak už jen sledoval ubíhající cestu.

***

(Andreas)

   Seděl jsem před notebookem a hleděl na tabulku k přihlášení na skype. Váhal jsem, jestli se mám přihlásit nebo nemám. Bál jsem se, co bych si s Brianem psal, ale přitom… já si s ním chtěl psát. Chtěl jsem, aby mě poznal. I když… bude tomu pak věřit? Přes internet se člověk může jakkoliv přetvařovat. Bude mi věřit i potom, když se postavím přímo před něj?

   Švihl jsem sebou na postel a zadíval se do stropu. Nikdy mi nedělalo problém někoho sbalit, byl jsem v tom dobrý, mohl jsem mít, koho jsem chtěl, na koho jsem si ukázal. Jen toho jednoho… jednoho, který mě ignoroval, který mnou opovrhoval, ten mi připadal vzdálený několik tisíc kilometrů a já se bál, že tu vzdálenost nikdy překonat nedokážu.

   Zamračil jsem se a znovu se posadil. Pokud to nezkusím… nikdy se nedozvím, jak by to dopadlo. Třeba… se na mě usměje štěstí, třeba mi Brian uvěří, dá mi šanci… ale co když mě pak omrzí on? Tak ho prostě opustím, jako každého jiného. Vztáhl jsem ruce ke klávesnici, ale pak jsem se zarazil. Já nechtěl… nechtěl jsem mu ublížit. Nebylo by lepší v sobě dusit platonickou lásku a pokračovat ve své roli školního hajzla? Já… nevěděl…

22. kapitola  

(Andreas)

   Nadechl jsem se, přiložil prsty ke klávesnici a naťukal do jedné z kolonek heslo. Ani nevím, jestli se mi ulevilo nebo mě zklamal fakt, že Brian online nebyl. Možná oboje. Ulevilo… že jsem nemusel vymýšlet, co mu napsat a zklamalo, že když už jsem se konečně odhodlal, tak tu není.

   Povzdechl jsem si a raději otevřel dokument, ve kterém jsem měl rozepsanou píseň. Do zítřka jsem ji měl mít hotovou a pořád jsem byl u první sloky a u refrénu a to jsem měl ještě vymyslet hudbu. A co bylo nejdivnější… ani mě to nestresovalo. Asi jsem chtěl domů, chtěl jsem se Brianovi postavit čelem, i když jsem netušil, jestli to dokážu.

   Napsal jsem sotva jednu větu, když se mi v pravém dolním rohu obrazovky ukázalo upozornění, že Brian je online. Polkl jsem, ale hned jsem otevřel okno konverzace, nechtěl jsem, aby si myslel, že vždycky píše první jen on a mně… na něm nezáleží. A taky jsem chtěl napravit ten minulý útěk. Jo, bylo to zbabělé, ale… prostě jsem to nedokázal ovládnout. Bylo to silnější než já.

Archie: Ahoj :)

   Na odpověď jsem nečekal dlouho, vlastně odepsal téměř obratem.

Brian: Zdárek, tak jak tam bojuješ? :D

   Pousmál jsem se. Bojuješ. Bojuju tvrdě a prohrávám a to dokonce dobrovolně. Jo, prohrával jsem nad svým vlastním vědomím a svědomím. Chtěl jsem si ho získat a zároveň jsem chtěl utéct, chtěl jsem se k němu chovat tak jako dřív. Jako k odpadu školy, ale věděl jsem… že už to nejspíš nedokážu a návrat do reality bude tvrdý, pokud něco neudělám.

Archie: Jo, jde to v rámci možností :D

Brian: To je co… v rámci možností :D Mám se bát? :D

Archie: Nee, to nee :D Jen…

Brian: Děsíš mě, povídej, přeháněj, co se děje?

Archie: Asi jsem se zabouchl…

   Zarazil jsem se, když odpověď dlouho nepřicházela. Udělal jsem něco špatně? Jo, začínal jsem panikařit. Netušil jsem, o čem si s mým bráchou povídali, jaké měli oni dva názory na vztahy. Vlastně jsem Archieho nikdy neviděl s žádnou holkou natož s klukem. Bylo to… divné. Polkl jsem a doslova hypnotizoval okno skypu a srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji, když jsem uviděl ikonku oznamující, že Brian píše.

Brian: Wow, úplně… úplně jsi mi vyrazil dech :D Tohle jsem nečekal, vždycky ses mi vysmál, když jsem tě nabádal, aby sis někoho našel :D

Archie: No… přišlo to jako facka… asi jsem konečně otevřel oči

   Jo, tohle byla asi ta nejupřímnější věta, kterou jsem za posledních pár let řekl nebo napsal. Přišlo to najednou, jakoby mi spadly klapky z očí a já všechno najednou viděl jinak. I když jsem radil Archiemu, co udělat s tím profesorem… Práskl jsem svého nejlepšího kámoše. Kdyby se to dostalo ven, jo… měl by velké problémy, vyrazili by ho ze školy. Ředitel neměl rád naši partu, a kdyby objevil skulinku, jak aspoň jednoho z nás dostat pryč, neváhal by a využil jí. Ale… prostě mi najednou přišel přednější bratr. Nechtěl jsem ho zneužívat, aby musel šukat s profesorem, což on by nejspíš stejně neudělal. Navíc… Archie toho pro mě udělal už víc než dost a já se k němu nechoval zrovna mile. Věděl jsem… že je na mně, abych se mu tímhle aspoň trochu odvděčil.

Brian: Povídej, to mě zajímá, která ti tak učarovala :D nějaká krásná texasanka?

   Věděl jsem, že za tohle mi Archie nejspíš moc nepoděkuje, ale… nechtěl jsem mu lhát a doufal jsem, že mi to odpustí.

Archie: Jsem gay

   Bylo to venku, už zbývalo jen čekat na reakci. Třeba gaye nesnáší. Nesnáší mě, třeba má stejná názor i na ostatní gaye a do té skupiny by zařadil i Archieho. Ale já doufal, že Archie má nějakou imunitu a že to Brian překousne.

   Kousnul jsem se do rtu a čekal na odpověď. Ty sekundy mi připadaly dlouhé jako hodiny, srdce jsem cítil až v krku a dlaně se mi potily. Jo, sakra jsem chtěl, aby mě… aby Archieho neodsoudil, ale…

Brian: Děláš si srandu, že jo :D Tohle není moc vtipné, Archie

   Tiše jsem si povzdechl, myslel si, že si dělám srandu a přitom tohle byl rozhovor… asi jeden z nejupřímnějších.

Archie: To není sranda. Zabouchl jsem se… do kluka

Brian: Ty… to myslíš vážně

Archie: Jo, myslím…

   Zamyslel jsem se, ale pak jsem ještě dopsal.

Archie: Je… je to moc velký problém?

   Ani jsem nevěděl, jestli chci vidět odpověď. Jestli si chci přečíst tu znechucenou reakci, že nesnáší homosexuály. Jak bych se o něj pak mohl snažit, ale možná… kdyby to napsal, ztratil bych naději a smířil se s tím. Smířil bych se s tím, že Briana mít nebudu a dál bych mohl pokračovat ve své roli hajzla, problém byl v tom… že já nechtěl.

Brian: Ne… ne není, jen… promiň, překvapilo mě to… tohle jsem… nečekal

   Netušil jsem, jestli je tahle odpověď dobrá nebo špatná. Co vlastně znamená, jak se k ní mám vyjádřit. Co si Brian vlastně myslí. Prsty jsem měl položeny na klávesnici a přemýšlel, co odpovědět, jestli vůbec odpovědět. Nebylo totiž co.

Brian: Twl… vy budete s Andreasem asi vážně dvojčata, co? :D

   Lehce jsem se pousmál. Jo, za touto větou jsem tušil, že je to pokus o zlehčení situace a docela jsem za něj byl rád.

Archie: Jo… už to tak asi bohužel bude

Brian: Sakra a já pořád doufal, že je to jen nějaké tvoje zlé dvojče z jiné dimenze :D Vždycky jste se chovali každý úplně jinak :D

   Zamyslel jsem se. Ne, vždycky to tak nebylo. Jo, i když jsem nechtěl, pamatoval jsem si doby, kdy jsme bez sebe neudělali krok. Kdy si z nás i doma stříleli, že jsme siamská dvojčata. Ale pak to všechno zmizelo, nechtěl jsem na něm být závislý, nechtěl jsem mu pořád lézt za prdelí, být jen jeho stínem, protože Archie byl ve škole oblíbený. Tak jsem se změnil. Nové město, přestup na novou školu mi byl šancí. Změnil jsem se, zanevřel na své oblíbené dvojče, začal jsem proti němu zbrojit a přebral jeho místo oblíbence s větší razancí, než by toho on byl schopen.

   Vždycky jsem mu záviděl, vždycky jsem chtěl být tak nenuceně oblíbený jako on, ale s rovnátky a špatným smyslem pro humor to moc nešlo. Vlastně jen díky tomu, že Archie mě držel u sebe a doslova mě vnutil do party, jsem byl akceptován. Nesnášel jsem, že mi ho ostatní brali, že s nimi trávil tolik času a mě bral jen jako dalšího kamaráda.

   Zatřásl jsem hlavou, nechtěl jsem vzpomínat. Bylo to pryč, změnil jsem se, potopil ho, teď jsem byl já tím oblíbeným. Do reality mě vrátil až další řádek, který mi Brian na skypu poslal.
Brian: Jen doufám, že nejste úplně stejní a ty nebudeš kluky střídat jako ponožky :D

Archie: Přece mě znáš :)

Brian: Poslední dobou o tom začínám pochybovat :D

   Zasekl jsem se. Mohl snad něco tušit? Že je něco v nepořádku? Že si nepíše s Archiem, ale se mnou? Doufal jsem, že jen maluju čerta na zeď, že je to jen blbá poznámka k mé orientaci.

Archie: Nežvaň :P Ještě s nikým nechodím, jen… se mi líbí

Brian: Tys někdy i s někým chodil? :D
Archie: Ty snad jo? :P
   Trošku jsem se zarazil, když odpověď dlouho nepřicházela. Teprve pak jsem si uvědomil onu věc, co jsem se z našich rozhovorů dozvěděl. Brian měl problém sbalit holku.

Archie: Promiň, nemyslel jsem to tak
Brian: Ne, v klidu… prostě na to asi nemám
Archie: Tak si počkáš, až nějaká sbalí tebe a bude to :D

   Jo, třeba já. Holka s penisem, no to budeš nadšený.
Brian: Blbečku :P
Archie: No dovol :D Já se snažím tě povzbudit a ty mi nadáváš :D
Brian: Mám proč :P
Archie: Jen jsem se snažil být milý O:)

Brian: :D no to se ti povedlo

   Jen jsem se pousmál. Jo, taková konverzace se mi líbila a nejlepší na ní bylo… že ani nebyla předstíraná. Momentálně jsem napsal jako Archie, psal jsem to, co jsem sám chtěl, psal jsem jako Andreas.

Brian: Stejně tě mám rád, i když si ze mě děláš prdel :P Vrať se z toho Texasu, chybíš mi

   Zasekl jsem se a nakonec si jen tiše povzdechl, tohle nebylo adresované mně. Patřilo to Archiemu. Sakra jak já jsem ho nesnášel. Vždycky měl to, po čem jsem toužil já. Možná jsem byl oblíbený na celé škole a jeho každý ignoroval, ale nikdy to nebylo ono. Dobře jsem věděl, že si snažím jen vštípit, že jsem spokojený, že mi to tak vyhovuje, ale ve skutečnosti… většina lidí okolo mě jen otravovala. Většinu věcí jsem dělal jen proto, abych neztratil popularitu, abych nepřestal být oblíbený, nechtěl jsem znovu klesnout na dno. Nechtěl jsem znovu být nikdo.
   Vždycky jsem se snažil šokovat, protože to lidi milovali a začalo to ke mně patřit. Ale Archie… vždycky měl něco navíc. Vždycky měl trumf v rukávu a já bych teď dal cokoliv za to, abych mohl mít to, co on. Abych mohl mít Briana.

23. kapitola

(Brian)

   Říct, že Archieho přiznání mě překvapilo, bylo dost slabé slovo. Doslova mě to šokovalo. V první chvíli mi to přišlo naprosto absurdní, myslel jsem, že si ze mě dělá srandu, ale po jeho prohlášení, že ne, mi doslova spadla brada. Netušil jsem, jak na to reagovat, bylo to… hodně nečekané. Pořád jsem Archiemu říkal, ať si někoho najde, hezký byl na to dost, ale vždycky se mi vysmál a teď tohle. Byl na kluky. Nějak… jsem tomu nemohl uvěřit, bylo to divné, přejela mi z toho zima po zádech. Strašně… strašně mi to připomnělo Andrease, ani nevím proč, vždyť on nebyl jediný gay na světě.

   Zatřásl jsem hlavou. Pořád je to Archie, ten samý Archie jakého jsem znal. Jen si prostě ujasnil, že k mužskému pohlaví má větší náklonnost. Nic se neměnilo. Tiše jsem si povzdechl a odepsal mu. Chyběl mi. Chyběla mi tu podpora. Vlastně jsem nechápal, proč se od Archieho v prváku všichni otočili zády a přeběhli k Andreasovi. Jen proto, že on ze sebe dělal většího machra a své dvojče shazoval? Bylo mi jedno, že i mě si začali dobírat, se mnou moc nekamarádili, Archie si takovou ignoraci nezasloužil, byl to skvělý kluk a měl jen smůlu v tom, že měl bratříčka, který měl v hlavě s prominutím hovno, maximálně sebe sama.

   Nakonec jsem se s ním rozloučil, protože můj kokršpaněl žadonil o procházku. Navlékl jsem mu tedy obojek a vyrazil ven. Jen jsem si všiml, jak okolo projela černá Toyota supra. Vídával jsem ji před domem Donovanových, patřila Kylovi a jak jsem si všiml, nejspíš i on už překonal Andreasovy pletichy. Někoho si vezl, ale nemohl jsem tušit, jestli je to jeho přítel nebo jestli má sestru či bratra, klidně jsem se mohl mýlit a po pravdě… vlastně to ani nebyla moje věc.
   Podrbal jsem Lukyho za ušima a vyrazil s ním k Donovanových. Když byl Archie pryč, nabídl jsem se, že budu venčit Bena, paní Donovanová byla jen ráda a nezapomněla si postěžovat na Andrease, že ani to nedokáže udělat.

(Archie)

   Jakoby ze mě něco spadlo, když jsem vešel do Kylova pokoje a posadil se na gauč. Kámen, který mě tížil a ani nebylo těžké zjistit, co za kámen to bylo. Tady jsem nemusel nic předstírat, tady jsem mohl být sám sebou. Po pravdě jsem byl rád, že mě Kyle odhalil, kdyby se to nestalo, nejspíš by všechno už dávno prasklo a já… bych ho neměl.

   „Dík,“ usmál jsem se a převzal od tmavovláska šálek s čajem. Usmál se a sedl vedle mě. Okamžitě jsem ucítil, jak mi omotal paže okolo pasu. Nevadilo mi to, naopak. Cítil jsem se u něj v bezpečí.
   „Už je ti líp?“
   „Jo, mnohem,“ usmál jsem se a víc se k němu přitiskl. Tiše se zasmál a políbil mě do vlasů. To gesto… líbilo se mi. Znal jsem ho, když jsem byl mladší od mamky, ale jak jsem rostl, zůstala jen slova a úsměvy. Ale tohle bylo přesto jiné a mně se to líbilo.

   „Ještě jsi mi vlastně neřekl, jak to dopadlo v Anglii. Co přijímačky?“ pousmál se a já poznal, že ho to upřímně zajímá.
   „No moc lehké to nebylo, poslední dobou jsem ani neměl čas se na ně nějak připravit.“
   „Jo, to věřím,“ ušklíbl se. „Místo abys pilně studoval, prolézáš bary a muchluješ se s každým na potkání,“ zasmál se. Já jsem jen nakrčil obočí a šťouchnul ho do ramene.
   „Blbečku. Nemůžu za to, že jsem prostě hodný a nenechám svého idiotského bratříčka ve štychu.“
   „Až moc hodný, když kvůli tomu málem obětuješ svoje zdraví,“ šeptl a lehce mě pohladil po boku.
   „Nějak mi to nedošlo. Nikdy jsem alkoholu moc neholdoval a neuvědomil si to.“
   „Jo, hlavně, že jsi v pořádku.“
   „Díky tobě,“ usmál jsem se lehce a pootočil ke Kylovi hlavu, ihned toho využil, aby se mi jemně přitiskl na rty. Nechal jsem ho, přivřel jsem oči a polibek mu oplatil. Tohle bylo dokonalé. Nebyly to ty vynucené polibky, kdy jsem hrál Andrease, tohle bylo skutečné, byla to skutečnost a mně připadala až moc růžová na to, aby to mohla být pravda. Docela jsem se bál, co přinesou další dny, jak to dopadne s profesorem Nilsem, s naší výměnou, jestli náš vztah s Kylem vydrží, co tomu řekne okolí, až to všechno vyjde na povrch… jak to vlastně bude.

   Přesunul jsem svou ruku na jeho týl, když polibek prohloubil a lehce začal okusovat mé rty. Tiše jsem se zasmál a laškovně ho lehce kousl do spodního rtu, vyjekl jsem, když mě prudce podtočil pod sebe a položil na gauč.
   „Kočička vystrčila drápky,“ usmál se s jiskřičkami v očích.
   „Mňau,“ přivřel jsem oči a lehce našpulil rty. Zasmál se a znovu se k nim přitiskl. Já jen spokojeně zavrněl a objal ho okolo krku. Rukou lehce hladil můj bok a já mu polibky ochotně vycházel vstříc. Bylo to… dokonalé.

(Andreas)

   „André, děje se něco?“ Trhl jsem sebou, když mi strýc položil ruku na rameno.
   „Ne, nic,“ zamračil jsem se a zavřel sešit s písničkami. Dnes večer bylo další kolo a já tušil, že pro mě je poslední. Připadal jsem si, že nedokážu napsat ani řádek další písničky, všechno byly nesmysly a já se nedokázal vrátit do toho starého Andrease, který sypal slova písní z rukávu.
   „To vidím, tak to vyklop,“ sedl si vedle mě a zadíval se mi do očí. Uhnul jsem a hned jsem byl na sebe naštvaný. Hru s upřeným pohledem do očí jsem vyhrával vždy já, nikdy jsem nebyl slaboch, abych uhnul první, ale teď…
   „Všechno jsou to žvásty, můžu si jít balit kufry,“ vztekle jsem odstrčil blok.
   „Nekecej, tvoje písničky byly vždycky dobré,“ přitáhl si ho a začal v něm listovat.
   „Jo, přesně tak. Vždycky byly dobré. Slyšíš tam ten minulý čas? Byly, už nejsou!“ vztekle jsem sevřel ruce v pěst. Vždycky když jsem chtěl začít psát, vzpomněl jsem si na Briana, na naše rozhovory po skypu a pak… blok, nedokázal jsem napsat ani jednu smysluplnou větu.

   „To je dokonalé,“ zašeptal strýc. Podíval jsem se na něj jako na kreténa. To nemohl myslet vážně, nic horšího jsem v životě nenapsal.
   „Je ti dobře? Nejsi nemocný?“
   „Jsem naprosto v pořádku,“ usmál se na mě. „Tak povídej, kdo ti konečně doslova a do písmene popletl hlavu?“ Otevřel jsem pusu a nevěřícně na něj zíral. Musel jsem vypadat jak kretén, když se hlasitě rozesmál.
   „Nikdo, jak jsi na takovou kravinu přišel,“ zavrčel jsem vztekle.
   „Jednoduše, stojí to tady,“ poklepal prstem na píseň. „Nejsou to žvásty, André. Možná si to neuvědomuješ, ale ty do písniček vkládáš život. Myslím to tak…“ zamyslel se na chvilku, „že se v nich promítá to, co skutečně prožíváš.“
   „Blbost,“ odsekl jsem, tomu jsem odmítal věřit, odmítl jsem uznat, že by v tomhle mohl mít pravdu. Já nechtěl, aby to byla pravda.
   „Blbost? Neřekl bych,“ pousmál se.

„Umírám touhou chytit svůj dech,
o, proč jsem si to nikdy neuvědomil?
Ztratil jsem veškerou svou víru,
ačkoliv jsem se to pokoušel zvrátit.

Vidíš stále mé srdce?
Všechno mé utrpení mizí,
když mě držíš v náručí.

Neshazuj mě
pro vše, co potřebuji,
udělej mé srdce lepším,
dej mi něco, čemu můžu věřit.
Neshazuj mě,
otevřel jsi dveře,
nenech je zavřít…“ odrecitoval kus poslední písně, co jsem napsal. Mlčel jsem, co jsem na to měl říct. Jo, napsal jsem to a netuším jak.
   „Tohle nejsou žvásty, Andreasi, to jsi jen konečně dospěl.“

Překlad ´All I need´ z karaoketexty.cz

24. kapitola

(Kyle)

   Mlčky jsem ležel v posteli a sledoval postavu vedle sebe. Připadalo mi to tak známé, bylo to jako tolikrát předtím, ale stejně to bylo jiné. Tohle nebyl Andreas a upřímně… upřímně mi to ani trochu nevadilo, spíš jsem byl daleko radši. Ano, Andrease jsem miloval, ale to, co prováděl on, to bylo moc i na mě. Nehledě na naše hádky, nehledě na to, že jsem s ním už dlouhou dobu necítil to, co teď s Archiem. S Andrém jsem si připadal jen jako někdo do počtu, jako věc, se kterou se chlubil a to jsem nechtěl.

   Lehce jsem přejel bříšky prstů po Archieho tváři a pousmál jsem se, když lehce nakrčil obočí. Nebudil jsem ho, nechtěl jsem ho budit, dnes do školy nemusel kvůli včerejšímu požáru a následnému vyvětrání ve škole a aspoň základnímu úklidu.
   Pousmál jsem se, lehce ho políbil na rty a opatrně vstal z postele. Převlékl se a zamířil dolů pro snídani. Potěšilo mě, že ani neprotestoval, aby u mě zůstal. Věděl jsem, že musím pomalu, že jsem jeho první a nechtěl jsem na něj tlačit, ale tohle gesto mě potěšilo. Gesto, že mi věří.

   Od kuchařky jsem přebral už nachystanou snídani a vydal se zpět nahoru. U dveří jsem se jen usmál. I když byli s Andreasem dvojčata, vypadali jinak, když spali. André měl tvář jako typický frajírek, jakoby se kontroloval i ve spánku, lehký posměšný úšklebek, nakrčené obočí, ruce pod hlavou… Archiemu hrál na tváři lehký usměv, poloha na boku, lehce skrčené nohy, ruka pod hlavou…

   Odložil jsem tác na stůl a přisedl k postavičce.
   „Archie?“ šeptl jsem a odhrnul mu z tváře neposedný pramínek vlasů. Zavrtěl se, ale spal dál. Pousmál jsem se a naklonil se k němu.
   „Archie,“ zašeptal jsem a lehce se dotkl jeho rtů. Lehce nakrčil obočí a pootevřel oči. „Dobré ráno,“ usmál jsem se a vzal ze stolku tác se snídaní. Jen zamrkal a posadil se.
   „Dobré,“ pousmál se a nadzvedl obočí nad tácem se snídaní. „Přece nejsem nemocný,“ ušklíbl se. Rozesmálo mě to, jo, Andreas bral jako samozřejmost snídani do postele a v pár případech i oběd nebo večeři.
   „Já vím, ale občas trocha rozmazlování neuškodí,“ usmál jsem se, sedl si za ním na postel a začal jíst. Spokojeně jsem jedl a sledoval ho, jo, tohle bylo to, co jsem chtěl a nijak jsem nehodlal se toho vzdát.

   „Máš dnes něco na plánu?“ zadíval jsem se na Archieho. Na chvilku se zamyslel, ale nakonec zakroutil hlavou.
   „A nechtěl bys jet třeba do Jacksonvillu?“
   „Hmm… a co tam? Pousmál se.“
   „Jak co tam, být se mnou, nebýt zavřený v domě,“ zasmál jsem se. „Nevím, třeba do kina, do zoo, na oběd.“
   „To zní dobře,“ usmál se.
   „Ještě aby to neznělo dobře, nemůže to znít líp, když tam budu s tebou,“ usmál jsem se. Jen jsem sledoval, jak lehce zrudnul a přikývl.
   „Tak se obleč, oběd si dáme tam,“ políbil jsem ho na tvář, vzal tác a odnesl ho do kuchyně.

(Archie)

   Usmál jsem se, vylezl z postele a začal se oblékat. Vlastně mě ani nijak nedeprimovalo, že jsem od včerejška nebyl doma a nejspíš se tam ani dřív jak večer nedostanu. Jo, měl jsem trochu výčitky kvůli zvířatům, ale věděl jsem, že mamka se o ně postará, přece jen jsem neměl být doma a Andreas by je nechal spíš pochcípat, než by se k nim přiblížil.

   Hodil jsem na sebe mikinu, píchnul si inzulín a vyrazil z pokoje ven. Kyle už na mně čekal u dveří s klíčky od auta v ruce. Usmál jsem se a následoval ho ven. Dobře jsem věděl, že každým dnem to, co k němu cítím sílí. Co mi ale trochu vadilo, byl fakt, že se musíme skrývat, že kvůli Andresovi musíme jezdit až někam do Jacksonvillu, abychom mohli být spolu, ale kvůli Kylovi jsem to hodlal zvládnout.

   Vlastně celý den byl jako z pohádky. Po cestě jsme zjistili, že dokonce oba holdujeme stejnému repertoáru. Takže heslem cesty se stala věta: ´ABBA for ever´. Potěšilo mě to, André byl hudebník, zpěvák, ale nikdy nesdílel můj ani Kylův styl hudby.
   Zároveň se nám vyřešila i otázky ohledně filmu, na který jsme chtěli jít do kina. Jednoznačně vyhrála Mamma mia. Oba už jsme to sice už viděli, ale to nám nebránilo v tom se na to podívat znovu.
   Kromě kina jsme doopravdy navštívili i tu zoo. Kyle měl foťák a po pravdě vzniklo tolik komických snímků, že se jim téměř nešlo přestat smát. Začal jsem být závislý na jeho smíchu, na tom, jak se mu ve tvářích vytvořily dva ďolíčky, na tónu, kterým se smál. A po pravdě, já jsem se takhle nebavil už hodně dlouho. Vlastně ani nebylo s kým. Možná s Brianem, ale s ním to nikdy nebylo takové.

   „Ukaž mi to,“ zasmál jsem se a natáhl se po Kylovi, který přede mnou chránil foťák a právě se smál nějaké mé komické momentce.
   „Ale nesmažeš to.“
   „Podle toho, co tam je,“ ušklíbl jsem se na něj.
   „Ne, ne, to není fér. Hezky mi slib, že to nesmažeš a já ti to ukážu.“
   „Vyděrači,“ zabručel jsem, ale přikývl a konečně sáhl po foťáku. Jen jsem vykulil oči. „Co to je? Kdys to fotil, ty… úchyle!“
   „Já a úchyl? Já se nesnažil vyděsit toho hada, aby se pohnul,“ rozesmál se. Jen jsem něco zabrumlal a začal posouvat fotky dál. Zastavil jsem se na jedné. Oba jsme seděli pod stromy na lavičce, vlastně já seděl na Kylovi a on mě zezadu objímal. Navíc holka, co nás fotila, měla na tváři tak úchylný výraz, že jsme se na té fotce oba smáli.
   Naklonil se ke mně, objal mě a taky se zadíval na tu fotku.
   „Doufám, že takových fotek bude víc,“ pousmál se.
   „Doufáš? Já v to věřím,“ usmál jsem se a pootočil k němu hlavu. Usmál se a lehce mi prsty přejel po tváři, než mě opatrně políbil. Polibek jsem mu oplatil a usmál se.
   „Miluju tě,“ zašeptal, ale v tom tichu parku mi to znělo jako rána z děla a neustále mi to rezonovalo v uších.
   Nakonec jsem se vzpamatoval a usmál se na něj. „Já tebe taky.“

(Andreas)

   Mlčky jsem zíral na text písně, uměl jsem ho nazpaměť a dnes ráno jsem dodělal hudbu, ale… nebyl jsem si jistý tím, že se s touto písní dostanu dál. Ale neměl jsem jinou možnost, nic jiného se mi napsat nepodařilo, a pokud jsem se chtěl aspoň pokusit dostat se dál, musel jsem zahrát tohle.

   „Pane Donovane, jste na řadě,“ kývl na mě organizátor. Přikývl jsem a vydal se na jeviště před porotu. Posadil jsem se na židli a přichystal prsty na struny. Pomalu jsem začal brnkat předehru, než jsem začal zpívat. Přestal jsem vnímat porotu, vnímal jsem jen slova a uvědomoval si, že strýc měl nejspíš pravdu. Tohle… nebyl to žvást, byla to pravda. Můj život, moje pocity se promítaly do písní a v téhle to bylo až příliš zřetelné, ale já si to uvědomil až teď.
   Teprve když jsem dohrál, zvedl jsem oči k porotě. Chvilku mlčeli, než se slova ujal muž sedící vlevo.
   „Víte, pane Donovane, v předchozích kolech jsem z vás měl pocit, že umíte hrát jen jeden repertoár a abych řekl pravdu, bylo to dost nudné, slyšet pořád to samé…“ Polkl jsem, když i ostatní porotci přikývli. „Ale popravdě tohle mě přesvědčilo, že jste hodně nadaný a dokážete překvapit. Moc se mi to líbilo a myslím, že nebude od věci, když řeknu, že právě takové hudebníky potřebujeme,“ usmál se. Oddechl jsem si, jo, nebyla to ještě úplná výhra, ale měl jsem k tomu dobře nakročeno. Navíc tady nehledali jeden talent, ale několik, kteří vytvoří hudební skupinu a do té já chtěl patřit.

25. kapitola

(Archie)

   Jo, tyhle dny byly nejspíš nejšťastnějším obdobím mého života. Měl jsem někoho, kdo mě má rád, respektuje mě takového, jaký jsem, neignoruje mě kvůli mému drahému bratříčkovi… měl jsem Kyla.
   Kdybych si pořád nehrál na Andrease, nejspíš bych se vznášel blahem, zpíval si a tvářil se jako debílek, ale snažil jsem se to potlačit. Aspoň trochu, aby mě ostatní nepoznali.
   Když jsem dorazil domů, jak jsem očekával, naši se mě vůbec nevyptávali, kde a s kým jsem byl. Od Andrease na to byli zvyklí a ani já s nimi dlouho nezůstal. Raději. Přeci jen rodiče jsou rodiče a svoje děti znají nejlíp, a kdyby to ztroskotalo na rodičích, jo, všechno by bylo v prdeli a Andreas i já bychom měli průšvih jak mraky.

   Spokojeně jsem se svalil v pokoji na posteli a zadíval se do stropu. Byl jsem šťastný a toužil jsem po tom se s tím někomu svěřit, ale prozatím to muselo počkat. Ovšem byl jsem ochotný počkat, vlastně kdyby nebylo téhle výměny, kdybych si nezačal hrát na Andrého, nikdy bych Kyla takhle nepoznal a nejspíš bych s ním ani nebyl.
   S úsměvem jsem se přetočil na druhý bok a s optimistickými myšlenkami na další dny jsem usnul.

***

   Hodil jsem na lavičku do šatny věci a začal jsem se převlékat. Běhat? Ani trochu se mi nechtělo, neměl jsem rád takovéhle soutěže, ale Andreas to miloval a já běžet musel… pokud bych si teda jen tak z prdele nezlomil nohu nebo něco.

   „André. Můžeš na chvilku?“ Lehce jsem se zamračil, ale přikývl. Přetáhl jsem si přes hlavu tričko a vyšel ven za profesorem. Jo, byl jsem nervózní, docela jsem se i bál, netušil jsem, jak by mohl zareagovat, až mu řeknu to, co mi poradil Andreas, ale doufal jsem, že se z toho dostanu.

   Jen co jsem zašel za roh, přitiskl mě profesor ke zdi a tiše mi vydechl u krku. Říct, že mi z toho bylo špatně, je hodně slabé slovo, bylo mi z toho nanic. Teď navíc k tomu, když jsem věděl, že to jen hraje, aby mě… dostal do postele.
   „Předevčírem jsi mi utekl, jsi moc zlobivý. Ale věřím, že teď už bude naše domluva lepší, že se ti to uleželo v hlavince,“ usmál se a já si všiml, jak se mu v očích lesknou jiskřičky. Cítil jsem jeho dlaně na svých bocích, ale dál jsem ho zajít rozhodně nehodlal nechat. Vlastně i tohle už bylo příliš.
   Stálo mě hodně přemáhání, abych se na něj usmál tím typickým Andreasovským úsměvem, ale myslím, že se mi to podařilo. Jako bych v jeho tváři spatřil problesknout pocit vítězství.
   „Uleželo a víte co? Máte pravdu… musím se chovat jako Andreas se vším všudy…“
   „To jistě.“
   „Takže dejte ty pracky pryč a zkuste si na mě ještě jednou šáhnout,“ odstrčil jsem ho od sebe a sežehl opovržlivým pohledem. Jo, první absolutně netušil, která bije, dokonce si myslím, že nepočítal s tím, že mezi mnou a Andreasem je teď takový tichý mír a že mu zavolám. A i kdybych mu zavolal, že se mu nesvěřím, a i kdybych se mu svěřil, že jsem mu u prdele a nechal by mě s ním šukat. Jo, spletl se profesůrek.
   „Co to má znamenat?“ vypoulil oči a na čele mu vyskočila žilka vzteku. Jo, rozčílil jsem ho a vypadalo to, že hodně. Docela jsem se začínal bát jeho reakce na to, čím jsem se ho chystal setřít, ale musel jsem to udělat. Jinak by mě odejít nenechal.
   „To znamená, že můj bratr, ani já vám nebudeme dělat postelová rozptýlení jako například Geal,“ vyprskl jsem a raději se dal na ústup. Nehodlal jsem čekat, kdy mě popadne a násilím mě přinutí. Jen jsem doufal, že mi dá pokoj, že se tohle nebude opakovat.

   Zavázal jsem si boty a okamžitě zamířil na startovní čáru, kde už nás shromažďovali. Jen jsem si všiml ne moc hezkého úšklebku jednoho kluka. Znal jsem ho jen od vidění z vedlejší školy. Nejspíš Andrease neměl moc v lásce.
   Zapsat a ještě se rozhýbat. Jen jsem v duchu zasténal, když jsem spatřil, jak ke mně jde Gael s Colinem. Doufal jsem, že i dnes se jim vyhnu, nejspíš mi to nebylo přáno.
   „Čus, všiml sis, kdo tu je? Ten pitomec Edward,“ ušklíbl se Gael. Absolutně jsem neměl páru o kom to mluví, až jeho cuknutí hlavou k tomu klukovi, který se před chvíli ušklíbal mým směrem, mi napovědělo, o koho se jedná.
   „A co já s tím?“ ušklíbl jsem se a dál se protahoval.
   „Že je to debil, pořád si myslí, že tě předběhne, nemá šanci chudáček,“ odfrkl si a s přeslazeným výrazem mu zamával. Jen jsem protočil oči, tohle chování… nevím, občas mi připadalo trochu dětinské, ale držel jsem hubu, prozatím, věděl jsem, že mi někdy dojde trpělivost.

   „Tak mu to natři,“ práskli mě oba do zad, když nás svolávali na startovní čáru. Jen jsem se ušklíbl a postavil se na své místo.
   Moc se mi nelíbilo, když se na mě ten Edward ušklíbl, ale momentálně jsem to nehodlal řešit. Jo, docela mi vadilo, že jen proto, že jsem teď Andreas, mě hodně lidí nemá právě v lásce, ale zase když jsem byl Archie, taky mě nemuseli… to se se mnou vlastně vůbec nebavili, až na nějaké posměšky. Otázka byla… co je lepší.

   Počkal jsem na signál a teprve pak se rozběhl. Ihned jsem nad většinou běžců získal náskok, ale ne nad všemi. Jo, tady byli ti nejlepší, šlo to vidět. S čím jsem ale nepočítal, že nějaký kluk, co běžel téměř vedle mě, do mě prudce strčí. Pokusil jsem se to ustát, ale nepovedlo se mi to a já se poroučel k zemi. Jen jsem zasyčel bolestí, když jsem pěkný kus jel rukou po antuce.
   Ani jsem se nestihl posadit a už u mě byl zdravotník.  Pomalu jsem se zvedl z lehu a polkl, jo, ta ruka nevypadala dvakrát hezky a pekelně to pálilo. Pomohl mi vstát a odvést na lavku, zatímco se tam rozčilovali, co to jako mělo znamenat a že ten kluk bude diskvalifikovaný. To mi momentálně bylo jedno, byl jsem nasraný. Tohle už začínalo být moc i na mě.
   Zasyčel jsem bolestí, když mi to začal čistit a dezinfikovat. Nebyl jsem žádná padavka, ale tohle byla docela síla. Gaela a Colina jsem docela ignoroval. Stejně tam jen nadávali, že za to může Edward a po pravdě, já si to myslel taky. Když jsem viděl ten jeho vítězný úšklebek, když doběhl jako první.
   Jakoby toho nebylo dost, nenávistným a pěkně nasraným pohledem mě propaloval i tělocvikář. Pokud jsem si někdy předtím přál, aby už konečně ta výměna skončila, tak teď jsem si to přál nejvíc.

***

   Sykl jsem, když jsem lehl na postel a víc si ji tak přilehl. Jo, pořád to bolelo jak prase, nehledě na to, že jsem byl nasraný (a šlo to poznat i na mých myšlenkách). Ale zároveň… zjistil jsem, že nechápu Andrease. Proč si… dělá tolik nepřátel? Jistě, víc měl řitilezců, ale i tak.
   Natáhl jsem se po mobilu, který se mi rozezvonil, a jen jsem se pousmál. Kyle… jo, momentálně byl asi jediný, na koho jsem měl náladu.

   „Ahoj,“ pousmál jsem se pro sebe.
   „Ahoj, tak jak jsi dopadl?“
   „Nijak, v první zatáčce mi… Andreasovi podrazili nohy,“ ušklíbl jsem se a zavrtěl se. Jen mě to ale znovu zabolelo.
   „Edward?“
   „Ne, přímo on ne, ale nejspíš na jeho pokyn.“
   „Hajzl,“ zavrčel do telefonu. Jen jsem se pousmál. „Jsi v pořádku?“
   „Jo, jen trochu podraná ruka, v pohodě.“
   „To doufám, jinak si ho podám.“ Zasmál jsem se. Jo, ta představa, že by se kvůli mně někdo s někým pral. Přišlo mi to vtipné.
   „V klidu, vážně, na tohle se neumírá.“
   „No dobře… musím končit, miluju tě Andy.“ Zasekl jsem se, ale to už jsem na druhé straně slyšel tón oznamující přerušený hovor. Andy? Zhluboka jsem se nadechl. Tak takhle to je? Je se mnou jen proto… že mu připomínám Andrease? To ho pořád miluje?
   Ucítil jsem, jak mi po tváři steklo něco horkého. Kousl jsem se do rtu a sevřel ruce v pěst. Věřil jsem… takže takhle bolí zrada…