Minde

26. kapitola

(Archie)

   Mátožně jsem se zvedl z postele. Nemohl jsem tomu uvěřit. Věřil jsem a najednou bylo všechno jinak, než jsem si myslel. Kyle miloval Andrease ne mě. Byl jsem jen… náhražka… a to bolelo. Hodně to bolelo, protože stačilo pár dní, stačila jedna jediná výměna na pár dní a já se do něj zamiloval. Přijal jsem fakt, že jsem se zabouchl do kluka, myslel si, že on mě taky miluje a nakonec to všechno byla stejně jenom lež.

   Vyšel jsem z pokoje. Ignoroval jsem všechno okolo sebe. Rodiče, televizi, to že na mě máma křičí, že jestli jdu ven, ať se obleču. Bylo mi to jedno. Nebyl jsem schopen vnímat nic jiného než jen bolest a zradu, kterou jsem cítil a která naplňovala každý kousek mého těla. Když jsem vyšel ven, dokonce mi bylo i jedno, že prší. Kapky deště mi bičovaly obličej, ale já to nevnímal. Míchaly se s mými horkými slzami, které mi stékaly po obličeji, máčely mi vlasy, oblečení, ale i to šlo mimo mě. Dokonce i zimu, která mnou prostupovala, jsem vnímal jen nějak okrajově.
   Nakonec jsem se rozběhl. První jsem ani netušil kam, ale pak jsem tu ulici poznal. Ulici, do které často mířily moje kroky. Já už nemohl, nezvládal jsem to, potřeboval jsem si s někým promluvit a Brian byl moje první a nejspíš i jediná možnost. Andreas… ne, nenáviděl jsem ho. Vždycky jsem přehlížel všechno, co mi udělal, přehlížel jsem i fakt, jak se ke mně choval, i to, že mi nedal šanci si najít přátele. Přešel jsem to, dokázal jsem mu odpustit, ale tohle jsem mu odpustit nedokázal. Jemu, ani Kylovi.

   Vyčerpán během jsem se opřel o zeď domu a naléhavě stiskl zvonek, který se rozezněl celým domem. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem na schodech za dveřmi uslyšel kroky. Otáčení klíčku v zámku a překvapený Brianův obličej.
   „A-Archie?“ zamrkal nechápavě a naznačil rukou do domu. „Zrovna jsem s tebou přece…“
   „Můžu dál?“ zašeptal jsem a pažemi se objal okolo pasu. Teprve teď jsem začal pociťovat, jak jsem vlastně promočený a jaká zima mi je.
   „Jo… jo, jasně, pojď… ty vypadáš,“ pokusil se uchechtnout, ale moc se mu to nepodařilo. Sklonil jsem hlavu a vešel. Zůstal jsem stát na chodbě, dokud mi nepřinesl ručník, teprve pak jsem se pomalu vydal za ním do pokoje. Sedl jsem na jeho postel a ani si nevšiml, jak přešel ke svému notebooku, odepsal někomu na skype a pak ho zavřel.
   Zvedl jsem hlavu teprve ve chvíli, kdy si sedl naproti mně a zadíval se na mě. Připadal jsem si tak maličký, uvědomil jsem si, že mu dochází, co se tu děje, že všechny ty hnusné věci jsem mu říkal já a ne Andreas a… bylo mi to líto, tak strašně líto.

   „Promiň,“ zašeptal jsem zlomeným hlasem. „Já nechtěl… promiň mi to.“
   „Řekneš mi, co se tu děje? Já myslel… že jsi v Texasu.“
   „Nejsem… ani jsem tam nebyl,“ zašeptal jsem a víc si k sobě přitáhl osušku. Na chvilku jsem se odmlčel, zatímco Brian vstal, vytáhl ze skříně svoji mikinu a kalhoty a podal mi je. Tiše jsem poděkoval, sundal mokré oblečení a oblékl si to.
   „V Texasu… je Andreas. Já… přemluvil mě… požádal mě, abych si s ním na pár dní prohodil image. On… naši by mu nedovolili hrát, teď dostal šanci… chtěl jsem mu jen pomoct,“ šeptl jsem a kousl se do rtu. Byl jsem idiot. Byl jsem naprostý idiot, že jsem věřil, že by Andreas nemusel být takový debil, za jakého se vydával. Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem sebe… a nenáviděl jsem Kyla.

   „Takže ty jsi celou dobu chodil do školy a hrál Andrease… zatímco Andreas je někde v Texasu,“ zeptal se Brian, jestli to dobře chápe. Polkl jsem a lehce přikývl.
   „Promiň… já nechtěl, ale… mrzí mě to,“ zašeptal jsem a sklonil obličej. Jo, nejspíš bych pochopil, kdyby mi teď řekl… vypadni, zklamal jsi mě, už nejsi můj kamarád, ale zároveň jsem doufal… doufal jsem, že to neudělá. Protože pak… už by mi nezbylo nic. Naprosto nic.
   „Já se nezlobím,“ zašeptal, sedl vedle mě a objal mě. „Jen nechápu… proč jsi mu na to kývl? Je to kretén, všude tě shazuje a…“
   „Jen jsem si myslel… že si taky zaslouží dostat šanci, aby v životě dosáhl toho, co doopravdy chce. André žije jen hudbou.“
   „Tebe ta dobrota jednou zabije,“ zakroutil hlavou a pevněji mě objal. Pokusil jsem se tiše zasmát a taky jsem ho objal. Neztratil jsem ho, mám v něm oporu… alespoň v něm. Ale stejně, nevěděl všechno… ještě ne.
   „A proč tak najednou jsi tady? Navíc v tomhle stavu?“ zeptal se. „A počkej, ty ses vyspal s Chasem?“ Povzdechl jsem si a sklonil hlavu.
   „Ne, ten víkend jsem měl přijímačky v Anglii, André se na ty dva dny vrátil,“ odpověděl jsem na druhou otázku a přemýšlel, jak zformulovat odpověď na tu první.

***

(Brian)

   Otevřel jsem pusu, když mi to řekl. Zamiloval se do Kyla, chodil s Kylem a on… mu řekl Andy? Vlastně jsem ze všeho byl ještě tak trochu v šoku. Střelil jsem pohledem po notebooku, když Archie byl celou dobu tady… s kým jsem si psal. To… ne, nemohl to být Andreas nebo ano? Nebo to byl Andreas a někde v Texasu se válel smíchy a těšil se, co všechno na mě vytáhne, až se vrátí?
   Tohle zabolelo, hodně to zabolelo. Vlastně jsem byl trochu naštvaný, že jsem o té výměně nic nevěděl, nemusel jsem ze sebe dělat magora. Ale na Archieho jsem se zlobit nemohl. Byl to prostě dobrák a dokonce i svému ´zlému´ dvojčeti prostě musel pomoct v nesnázích. A tohle z toho vzniklo. Zlomené srdce a oči pro pláč.

   Zamyslel jsem se. „Kdyby Kyle nechodil s Andreasem, působil by docela normálním dojmem.“ Černovlásek se na mě podíval a nakonec lehce přikývl.
   „Kyle… je fajn, víc než to,“ zašeptal hořce. „Miloval Andrease, ale odtud potud… vždyť víš, jak André rád provokuje a flirtuje s deseti dalšími kluky, i když je zadaný,“ šeptl. Přikývl jsem.
   „Jo, vím… a proto bych řekl… já nevím, něco mi tu nehraje. Jestli ti Kyle řekl, za tu dobu, co jste spolu, že tě miluje, něco mi tu prostě nesedí. Možná by sis s ním měl promluvit,“ zaváhal jsem, ale to už Archie rázně kroutil hlavou.
   „Tohle po mně nechtěj, tohle já nedokážu.“
   „Nevím, Archie, Kyle mi nepřipadá jako někdo, kdo by takovými slovy mrhal.“ Jen sklonil hlavu a žmoulal v prstech lem mikiny.
   „Bojím se… bojím se, že ho pořád miluje.“
   „I kdyby… Andreas už si s ním potřetí nezačne, to by bylo pod jeho úroveň. Kyle má tebe, jsi lepší než André. Jen si s ním zkus promluvit.“ Mlčel a myslím, že za tu dobu, co jsem Archieho znal, už jsem věděl, co to znamená. Neudělá to, nepromluví si s ním, nebude s ním mluvit do té doby, dokud to bude nezbytně nutné.

***

(Kyle)

   „Tak Andy, jo?“ ušklíbl se Chase. Zamračeně jsem vstal a probodl ho pohledem.
   „To tě doma snad nenaučili klepat?“
   „Ty z toho naděláš,“ ušklíbl se a rozvalil se do křesla. „Tak povídej, přeháněj, jaká je ta tvoje náhražka za Andrease? Kdo je to ten ´Andy´“ uchechtl se.
   „To je snad moje věc. Teď vypadni,“ zamračil jsem se. Nejraději bych ho vynesl v zubech. Musel jsem zavolat Archiemu, vysvětlit mu to. Jo, loučil jsem se s ním, když sem ten debil vtrhl a mě nenapadlo nic jiného než říct Andy. Miluji tě Andy, co si teď musí sakra myslet?
   Jistě, Chase si nemyslí nic. My jsme Andreasovi nikdy Andy neříkali, neměl to rád, ale vím, že paní Donovanová mu tak říkala ráda. Takže to bylo jasné… jsem kretén, protože co jiného si teď bude Archei myslet než to… že pořád jedu po jeho bratrovi. Zvoral jsem to, dokonale jsem to zvoral.
   „Ale no tak, snad ještě furt nejsi nasraný za to, že jsem se s tím černovlasým kreténem vyspal? Stejně tě podváděl na každém kroku.“
   „Chase, oba víme, že to říkáš jen proto, aby sis hladil svoje poraněné ego. Blbče, ty sis vážně myslel, že s tebou bude něco mít?“ probodl mě nasraným pohledem a chvilku jsem si i myslel, že po mně skočí, ale neudělal to. Naopak se mi splnilo to, co jsem si přál. Zvedl se a odešel. Okamžitě jsem se vrhl k mobilu a nechal vytáčet Archieho. Na sucho jsem polkl, když mobil vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal a můj hovor nakonec spadl do hlasové schránky.

27. kapitola

(Brian)

   Seděl jsem před notebookem, před sebou otevřené skypové okno a přemýšlel jsem. Archie… tedy někdo za Archieho počítačem byl připojen. A já se bál zjistit, kdo to je, teda… bál jsem se potvrzení, že je to Andreas. Netušil jsem, jak bych měl reagovat, proč to dělal, proč si se mnou tak hrál. Věděl o mně teď tolik věcí, věcí, o kterých věděl jen Archie, o kterých měl vědět jen Archie a já… já tušil za vším, co napsal samé lži a výsměch. Bylo mi z toho do breku. Takhle využít situace, to dokázal doopravdy jen Andreas.

   Nadechl jsem se, přiložil prsty ke klávesnici a vyťukal krátkou zprávu. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem stiskl enter pro odeslání.
Brian: Kdo jsi?
   Jo, na odpověď jsem čekal dlouho. Viděl jsem, že párkrát začal psát, ale pak přestal. Asi jsem mu sebral vítr z plachet. Myslel si snad, že na to někdy nepřijdu?
Archie: Jak to myslíš?
Brian: Kdo jsi?
Archie: Přece Archie, blbečku :D
Brian: Ne, to nejsi.
Archie: A kdo bych asi tak byl? :D
   Zhluboka jsem se nadechl a vyťukal jediné slovo.
Brian: Andreas
   Na odpověď… čekal jsem na ni dlouho. Vlastně jsem i myslel, že se jí nedočkám. I když… mlčení byla dostatečná odpověď. Polkl jsem, byl to Andreas a já netušil, co mám dělat. Po tváři mi mlčky začaly stékat slzy. Proč? Archieho jsem měl vždycky rád, byl to můj nejlepší kámoš a během těchto rozhovorů… začal jsem se smiřovat s tím, že jsem se do něj zabouchl a teď… zjistím, že jsem se zabouchl do lži.
Brian: Proč? To ti nestačí, jak mě a Archieho ponižuješ ve škole? Podívej se, co pro tebe dělá a ty… všeho jen využíváš. Nikdy jsem tě neměl rád, nafoukance jako ty, ale nemyslel jsem si, že jsi až takový ubožák
   Prostě to ze mě všechno najednou vytrysklo. Měl jsem vztek na Andrease. On… neuměl nic jiného než jen ubližovat, než jen kazit životy lidem, kteří mu nesedli, kteří pro něj byli nepohodlní. Nechápal jsem Archieho. Nechápal jsem jak mu i přes to všechno mohl podat ruku, tohle jsem pochopit nedokázal.

   Zaregistroval jsem ikonku, že Archie… teda Andreas píše, ale jediné, co jsem dokázal udělat, bylo odhlásit se. Nechtěl jsem číst jeho výmluvy, jeho posměšky, které určitě hodlal nasadit. Jediné, co jsem si přál, bylo mu nikdy nenaletět.
   Rychle jsem si setřel pár slz, které mi stekly po tváři, a otočil se na Archieho, který vešel do pokoje. Nechtěl domů a já se mu ani nedivil. Bylo samozřejmostí, že jsem ho tu nechal, naši navíc nebyli doma a tím pádem jediný možný problém odpadl. Problém v tom smyslu, že v tomhle městě snad každý Andrease znal, a když teď Archie vypadal jako on…

   „Děje se něco?“ zadíval se na mě. Jo, tuhle schopnost jsem na něm nesnášel, i když měl sám problémy, poznal, že má problémy i někdo jiný a upřednostnil je před svýma.
   „Nic, jen je trošku zvláštní vidět tě… takhle,“ šeptl jsem.
   „Jo… promiň.“
   „Neomlouvej se, nic se přece nestalo,“ lehce jsem se pousmál. No… musel jsem se do toho úsměvu hodně nutit, proto jsem raději rychle odvrátil tvář jinam.

   „Vážně nevadí… když tu přespím?“
   „Vadilo mi to snad někdy,“ ušklíbl jsem se a vytáhl ze skříně deku navíc.
   „Ne, ale kdyby ti to teď vadilo… pochopil bych to.“
   „Blbče, nemel. Já se nezlobím, jen… trochu mě děsí, že jsem… si psal s Andreasem,“ zašeptal jsem, ale obličej k Archiemu jsem se neodvážil zvednout.
   „S Andreasem?“ Jen jsem přikývl, co jsem k tomu měl říct.
   „Myslel jsem si, že jsi to ty… nepoznal jsem rozdíl. Jo, možná tam byly nějaké náznaky, ptal se na věci, který ty jsi už dávno věděl, ale nijak velkou pozornost jsem tomu nevěnoval, já…“ zničeně jsem se posadil na postel. „Myslel jsem si, že jsem se zabouchl do tebe, ale přitom…“ Jen jsem ucítil, jak si sedl vedle mě a pevně mě objal. Musel jsem mu to říct, já se tím prostě nedokázal užírat sám a jak to tak vypadalo… momentálně jsme byli s láskou v průšvihu oba dva. Oba nešťastní, podvedení a zklamaní.

***
(Andreas)

   Nespokojeně jsem zamrčel, když Brian musel na chvilku odejít. Jo, zrovna jsme byli v příjemném rozhovoru a k dokonalosti chybělo jen nemít mezi sebou několik desítek kilometrů.
   Opřel jsem se do židle a zamyslel se. Už dlouho jsem přemýšlel, jak mu to říct. Dobře jsem věděl, že soutěž i můj pobyt v Texasu končí a otázkou bylo… jak to bude, až se vrátím domů. Znovu mě bude ignorovat, nenáviděl a odsekávat, aniž by věděl, že ty konverzace nebyly s Archiem, ale se mnou. Nevěděl jsem, jak mu to říct, ale musel jsem to udělat. Protože kdybych ho zkoušel sbalit doma jen tak, jak jsem balil všechny ostatní, byl jsem si jistý tím, že u něj by se to minulo účinkem.

   Mrknul jsem na obrazovku. Půl hodiny a on nikde. Jo, třeba musel něco udělat, co já vím, ale už i teď… tu blbou půl hodinu mi chyběl. Když ani dalších pět minut jsem se nedočkal odezvy, zamířil jsem do kuchyně na něco k jídlu. Nikde nikdo, barák prázdný, strýc někde pryč… no nevadilo mi to. Doma se okolo mě pořád někdo ochomýtal, ať už Gael, Lance nebo někdo jiný z kluků, ale tady… jo, byla to příjemná změna. Navíc teď jsem si přál, aby se okolo mě ochomýtala jen jedna osoba. Pousmál jsem se, vzal jsem si jídlo s sebou a zamířil zpět do pokoje. Právě včas, jelikož se objevila ikonka značící, že Brian píše. Sedl jsem k tomu, obloženou bulku do pusy a čekal, až odešle.

   Znáte ten pocit, když čekáte něco a překvapí vás úplně něco jiného, co vás absolutně uzemní? Já ano a Brian mi to jen potvrdil. Ztuhle jsem zíral na jeho zprávu… ´Kdo jsi´. Věděl to? Jak to mohl vědět, Archiem by mu to neřekl… nebo ano? Byl to jeho nejlepší přítel. Ale jestli jo… proč kurva teď? Teď se mi to ani trochu nehodilo, potřeboval jsem víc času, víc času na to, aby mě doopravdy poznal.
   Odložil jsem jídlo a se zaváháním vyťukal odpověď. Třeba si jen není jistý třeba… polkl jsem, když onu otázku zopakoval. Věděl to, ale já se tak snadno nechtěl vzdát, musel jsem ho přesvědčit. Ale když mi poslal zprávu s mým jménem, věděl jsem, že je to zbytečné.

   Najednou jsem nevěděl, co napsat. Přiznat se? Jak mu to říct? Na tohle jsem nebyl ani trochu připravený. Znovu jsem několikrát začal psát, ale smazal jsem to. Netušil jsem, co odpovědět, co mu říct. Tušil jsem, že za vším teď vidí z mé strany jen zradu a touhu se pobavit. A být na jeho místě… jo, já bych si to myslel taky.
   Dokonce se mi moje myšlenky i potvrdily a popravdě… jeho slova bolela. Nafoukanec, ano, byl jsem, ale… nechtěl jsem být k němu. Myslel si, že jsem ubožák. Spěšně jsem začal psát, cokoliv, co mě napadlo, omluvu… ale jeho status se hodil do offline. Moje naděje se během jedné sekundy změnily z několika mála procent na nulu… vlastně ne, ony klesly ještě daleko hlouběji a já nechápal jak je to možné. Tak dlouho nepoznal, že nejsem Archie a najednou…

   Bezmyšlenkovitě jsem sáhl po mobilu a nechal vytáčet svoje číslo. Musel jsem s Archiem mluvit, musel jsem se zeptat, co se stalo. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi řvát, seřvat ho, že všechny moje naděje jsou díky němu v hajzlu, ale jediné, čeho jsem se dočkal, byl tón vyzvánění a následné upozornění, že můj hovor spadl do hlasové schránky.
   Něco se stalo, otázkou bylo co a proč.

28. kapitola

(Archie)

   Ležel jsem na posteli a přemýšlel. Absolutně jsem netušil, jak se teď mám zachovat. Dál hrát Andrease nebo s tím konečně praštit. Mít průser nebo ještě na pár dní zatnout zuby a vydržet to.
   „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Brian ležící vedle mě.
   „Jestli s tím praštit nebo to vydržet,“ šeptl jsem. „Co bys dělal na mém místě?“ natočil jsem k němu hlavu. Tiše se zasmál.
   „Archie, pomalu nevím, co mám dělat já. Práskl jsem na sebe Andreasovi tolik věcí a děsím se toho, kdy je postupně začne vytahovat a sázet mi jednu ránu za druhou,“ ušklíbl se hořce. Najednou jsem si připadal tak provinile, ale po pravdě… ano, André byl hajzl, ale že by téhle výměny až tak využil… to jsem nečekal.
   „Promiň.“
   „Nemůžeš za to,“ zakroutil hlavou, což mě ani trošku neuklidnilo, ani trošku to nesnížilo pocit, jak strašně jsem se cítil.
   „Můžu. Měl jsem ti něco říct… aspoň naznačit.“
   „Archie, neřeš to teď… prosím. Ono to nějak dopadne.“
   „Docela… se děsím toho jak.“ Jen jsem si všiml, jak se hořce ušklíbl a to způsobilo snad ještě větší pocit viny. Bylo mi ze sebe na nic. Brian byl můj nejlepší kamarád… jediný kamarád a já udělal tohle.
   „Jo, to já taky,“ zašeptal nakonec.

(Andreas)

   Bylo mi na nic. Netušil jsem, co mám dělat. Archie mi nezvedal telefon a nikomu jinému jsem zavolat nemohl. Poprvé… jsem litoval, že jsem jel do Texasu, i když… kdybych nejel, zase bych nepoznal Briana, ale… teď už to bylo stejně jedno. Když to vezmu kolem a kolem, vyjde to úplně na stejno. Odepsal mě, nevyslechne si mě a pokud ano… neuvěří mi.

   Povzdechl jsem si a sešel dolů do kuchyně. Nesralo mě, že je jedna ráno a v osm mám poslední šanci stát se jedním z vítězů téhle debilní soutěže. Momentálně mi to bylo úplně ukradené, neměl jsem na to myšlenky, jediné, co bych teď zahrál, by byl nejspíš pohřební pochod. Protože moje šance na získání tmavovlasého kluka byly navždy pohřbeny.

   „Co tu bloudíš jako duch. Máš spát a sbírat sily na zítřek,“ sedl ke mně strýc a napil se z krabice džusu.
   „Hmm,“ odtušil jsem s pohledem upřeným na prostírání s podivnými tvary. Jen jsem koutkem oka zaregistroval, jak džus položil na stůl a cítil, jak mě sleduje.
   „Takže co se děje?“
   „Co by se mělo dít?“ zamračil jsem se a upil něčeho alkoholického, co jsem našel v lednici.
   „Nevěš mi bulíky na nos, vidím, že se něco děje, takže kápni božskou Andreasi.“
   „Prostě je všechno v prdeli,“ zamračil jsem se a dopil skleničku. Jen mě sledoval a já věděl, že čeká, až budu pokračovat. Po pravdě se mi moc pokračovat nechtělo, ale na druhou stranu… prostě jsem nebyl zvyklý se s podobnými věcmi někomu svěřovat, nikdy jsem s nimi totiž problém neměl.

   „Zabouchl jsem se,“ šeptl jsem nakonec. Strýc se jen rozesmál.
   „A to tě trápí? Jakoby ses neznal André, tebe to drží tak týden a pak už koukáš po nějaké další oběti.“ Jen jsem se zamračil, jo, v tomhle měl pravdu, ale nějak… prostě jsem nějak tušil, že tentokrát to takhle nebude. A jak se zdálo, všiml si toho i strýc, protože zmlkl a já znovu ucítil jeho vážný pohled.
   „Tak povídej.“ Mlčky jsem k němu zvedl hlavu, netušil jsem, co říct, jak to říct.
   „Zabouchl jsem se do kluka, který mě nesnáší kvůli tomu, jak jsem se choval… k němu i k ostatním.“
   „Nejspíš… bys to měl nechat tak. Znáš se, všichni tě znají, jen bys mu ublížil.“
   „Nechci mu ublížit,“ zvýšil jsem hlas. „Jemu ne…“ šeptl jsem a lítostivě se zadíval na prázdnou skleničku. „Já nevím… prostě to přišlo… psali jsme si na skypu, dozvěděl jsem se o něm víc a… kvůli mně nepatří mezi nejoblíbenější, spíš naopak. Je to Archieho nejlepší kámoš a já…“ povzdechl jsem si. Prostě jsem netušil, co dělat, zvláště teď, když se všechno tak dokonale posralo.
   „Pokud to s ním myslíš vážně, tak mu to řekni… dokaž.“
   „Vždyť říkám, že je všechno v prdeli!“ vyjekl jsem a zabořil prsty do vlasů. „Snažil jsem se… být milý, když jsme si psali, chtěl jsem, aby se dozvěděl něco víc o mně, ale… pak se dozvěděl, že si nepsal s Archiem, ale se mnou…“
   „Počkej, tys mu neřekl, že jsi Andreas a předstíral jsi Archieho?“
   „Jo,“ zamrčel jsem nespokojeně.
   „Ty jsi kus vola. Co si o tobě má teď myslet? Jsi největší sukničkář ve městě a širokém okolí, pokud se bavil s Archiem, typuji, že jsi ho ztrapňoval, co si má teď myslet? Řeknu ti to… myslí si, že všechno, co ti o sobě řekl v přesvědčení, že jsi Archie, chceš použít proti němu a ztrapnit ho ještě víc.“
   „Nechci ho ztrapnit!“ vyjekl jsem znovu. „Já… já chci…“ Tiše jsem si povzdechl, chtěl jsem Briana, chtěl jsem ho mít u sebe, rozmazlovat si ho… omluvit se mu za to, co jsem udělal.

   „Pokud to s ním myslíš vážně… musíš mu dokázat, že není jen další ze stovky.“
   „To vím taky… ale jak?“
   „Zítra… vlastně už dneska vyhraješ tu soutěž a pak uděláš to, co ještě žádnému klukovi před ním… složíš píseň a na veřejnosti mu ji zazpíváš.“
   „Co? Dobře víš, že tohle jsem nikdy neudělal. Nebudu skládat písně jen tak pro někoho!“
   „No právě… nikdy jsi nic pro nikoho nesložil, pro žádného svého přítele, ani pro rodiče, tohle myslím už něco znamená.“ Lehce jsem se zamračil a jen se zamyslel. Měl bych pak šanci? Jo, trhnu si mega trapas před ostatníma, že budu zpívat právě jemu, ale… bylo mi to jedno. Co je mi po ostatních, když dostanu Briana, když ho budu mít u sebe.
   Zadíval jsem se na strýce a přikývl.

(Kyle)

   Seděl jsem na stromě a hleděl do rozsvíceného okna Andreasova pokoje. Vypadal, jakoby ho někdo narychlo opustil… a já věděl kdo. Mobil ležel na posteli, ale já na něj stejně bezmyšlenkovitě volal a sledoval, jak svítí a vibruje. Byl jsem idiot, debil… měl jsem raději mlčet. Říct miluji tě a položit, teď… jsem nejspíš všechno zničil. Bál jsem se, že si mě Archie nevyslechne, dobře jsem věděl, že tohle ho zasáhlo víc, než cokoliv jiného, řekl jsem mu Andy. Existovala na to omluva? Podle něj nejspíš ne.

   Povzdechl jsem si a znovu bezmyšlenkovitě vytočil stejné číslo, jako minimálně už dvacetkrát předtím. Téměř zhypnotizovaně jsem hleděl na blikající mobil. Jak moc jsem si přál, aby Archie vešel do pokoje a zvedl ho. Ale pokoj zůstával ve stejném stavu jako před pár minutami, bez známky života.

   Netušil jsem, jak dlouho jsem seděl na tom stromě, netušil jsem, kolik bylo, když jsem konečně slezl ze stromu, ale typoval jsem, že několik hodin po půlnoci určitě.
   Nejel jsem domů, nechtěl jsem jet domů, musel jsem mluvit s Archiem. Zastavil jsem u školy a mlčky se zadíval na hodiny. Půl páté ráno. Opřel jsem se do sedadla a sledoval bránu školy. Bylo mi jedno, jak dlouho tu budu čekat, než přijde, než ho uvidím, ale musel jsem mu to vysvětlit, říct mu, že ho miluju. Andreas byl minulost, já potřeboval Archieho. A byl jsem rozhodnutý pro to udělat cokoliv.

29. kapitola

(Archie)

   Seděl jsem na posteli a přemýšlel. Ani trochu jsem neměl náladu jít do školy. Byl jsem… byl jsem mimo, každý by na mně poznal, že se něco děje. A mně… to bylo jedno. Už jsem měl po krk té hry, kašlal jsem na průser, co z toho bude. Andreas… už mi byl ukradený.
   „Děje se něco?“ vešel do pokoje Brian. Zvedl jsem k němu hlavu a zamyslel se. Jo, byl jsem rozhodnutý, to, co udělal Andreas jemu, byla poslední kapka. Kašlu na něj a je mi jedno, jestli budu mít průser i já. Udělal jsem chybu, každá někdy udělá chybu, ale já ji budu mít před očima ještě hodně dlouho.

   „Nejdu do školy.“
   „Nejdeš? Andreas z toho bude mít průser,“ zaváhal. Jo, takhle mě neznal, byl jsem dobrák, ne, byl jsem blbec.
   „Já vím… a je mi to jedno. Já už si nebudu hrát na někoho jiného, mám toho dost,“ bezděčně jsem sevřel ruce v pěst. Mlčky přikývl a sedl si vedle mě.
   „Hele, klidně tu zůstaň, naši se vrací až zítra.“ Přikývl jsem.
   „Díky, ale asi se potřebuju projít,“ šeptl jsem. Jen přikývl.
   „Dobře, hlavně na sebe dej pozor a klidně zavolej, stav se, pořád jsem tvůj nejlepší kamarád, nic se nezměnilo, Archie, jasný?“ Mlčky jsem se na něj zadíval, nejlepší kamarád, hezky to znělo, ale… spíš jsem si teď připadal jako největší podrazák. Přesto jsem nakonec lehce přikývl.
   „Zatím, uvidíme se,“ pousmál jsem se a vstal. Ani jsem, nečekal, až mě vyprovodí, cestu jsem sám znal dobře. Sešel jsem dolů ze schodů a na ulici. Bylo mi jedno, kam jdu. Nechtěl jsem přemýšlet, nechtěl jsem myslet… chtěl jsem vrátit čas. Jak moc jsem si teď přál, abych si nikdy nehrál na Andrease. Přál jsem si, aby všechno bylo jako dřív, aby si mě dobíral, dělal si ze mě srandu… abych nepoznal Kyla.

   Bezděčně jsem zamířil ven z města k polím. Vždycky jsem sem chodil s Benem, bylo to klidné místo. Málokdy jsem tu někoho potkal a dnes jsem netoužil potkat nikoho. Chtěl jsem se vyrovnat se vším, co se momentálně okolo mě dělo, ale… nebyl jsem si jistý, jestli to zvládnu. Tohle už bylo moc i na mě.

   Ignoroval jsem žízeň i to, že skoro necítím nohy. Bylo mi ze všeho zle, chtěl jsem spát, dokonce ani dobře zaostřit jsem už nemohl, ale bylo mi to jedno. V hlavě jsem měl jen určitý okruh myšlenek, které se mi neustále přehrávaly jako nějaký zaseknutý film. Na nic jiného jsem nemohl myslet, ani jsem si neuvědomoval, že poslední inzulín jsem měl včera ráno a teď bylo poledne. Nemohl jsem se na nic jiného soustředit.
   Nohy se mi rozklepaly a já se musel posadit aspoň ke stromu, když mě začaly chytat křeče. Přivřel jsem oči a jen cítil, jak mi po tvářích mlčky stékají slzy. Přál jsem si… aby tohle všechno byl jen zlý sen, aby se tohle nikdy nestalo. Chtěl jsem se probudit ten den, kdy jsem Andrému slíbil výměnu, protože chybu, kterou jsem tehdy udělal… bych nezopakoval.

(Kyle)

   Stál jsem u auta a kouřil už aspoň třetí cigaretu. Do školy se hrnuli studenti, mezi nimi i Andreasova parta, ale Archieho jsem nikde nezahlédl. Netušil jsem, kde je, jestli je v pořádku, jestli si něco neudělal… bál jsem se o něho, strašně jsem se bál.
   Roztěkaně jsem típl cigaretu a znovu se rozhlédl kolem. V každém studentovi jsem hledal známou tvář, ale každá ve mně probouzela jen větší a větší zklamání.

   „Co tu děláš?“ Otočil jsem se po hlase, který na mě promluvil. Kluka jsem si prohlédl a pokusil se ho někam zařadit. Znal jsem ho, ne osobně, ale od vidění ano. Byl to… Brad, ne… Brian, Archieho jediný a nejlepší kamarád.
   „Čekám na Andrease,“ zamumlal jsem a vytáhl z kapsy kalhot krabičku s cigaretami, abych si zapálil další.
   „Myslíš Archieho.“ Zasekl jsem se a zvedl k němu oči. Věděl to? Netušil jsem, jak reagovat, kdyby to krachlo na mně, dvojčata by mi nejspíš moc nepoděkovala.
   „Vím o tom, Archie byl přes noc u mě.“
   „Kde je?“ šeptl jsem. Potřeboval jsem to vědět, mluvit s ním, vysvětlit mu to, omluvit se mu. On ale mou otázku zcela ignoroval.
   „Miluješ ho nebo si s ním jen hraješ.“ Zadíval jsem se na něj. V tu chvíli jsem si byl jistý, že Archie moje oslovení Andy vzal jako podraz, nevěřil mi, myslel si, že pořád miluju Andrease… i když to nebyla pravda.
   „Miluju ho. Andreas je minulost, já potřebuju Archieho. To oslovení… podělal jsem to. Najednou ke mně do pokoje vrazil Chase, v tu chvíli jsem chtěl říct Archieho jméno, ale… prozradil bych všechno. Já ho miluju,“ šeptl jsem a zadíval se na tmavovlasého kluka před sebou. „Prosím, řekni mi, kde je.“
   Mlčel a jen mě sledoval. Tušil jsem, že se mu hlavou honí otázka, jestli mluvím pravdu a přitom… o tomhle bych lhát nedokázal. Archie pro mě byl všechno, potřeboval jsem ho.
   „Nevím, kde je. Říkal, že do školy nejde, chtěl… se projít. Nevím kam, ale… zkus jeho trasu, kam chodívá s Benem. Do polí. A vysvětli mu to. Včera… v takovém stavu jsem ho nikdy neviděl.“
   „Díky,“ přikývl jsem. Zahodil jsem ještě nezapálenou cigaretu a spěšně nasedl do auta. Nemohl jsem ztrácet čas, cítil jsem, že čím víc času ztrácím, tím se mi Archie vzdaluje a šance, že mi odpustí… mizí.

   Šlápl jsem na plyn a zamířil směr za město k polím. Bylo mi jedno, o kolik porušuju nejvyšší povolenou rychlost, že nebezpečně předjíždím a ohrožuju sebe i ostatní. Teď jsem na to nedokázal myslet.
   Smykem jsem zastavil u začátku cesty, vystoupil a rozběhl se dál. Netušil jsem, kde ho mám hledat, kde přesně je… ale musel tu být. Protože jinak jsem netušil, kam jít. Tak dobře jsem Archieho ještě neznal.
   Prostě jsem běžel. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se najít jakýkoliv náznak lidské přítomnosti.

   Polkl jsem ve chvíli, když jsem u jednoho ze stromů spatřil siluetu lidské postavy. Na nic jsem nečekal, už z dálky jsem poznal Archieho.
   „Archie, jsi v pořádku?“ klekl jsem k němu. Téměř mě nevnímal, měl přivřené oči, třásl se a z očí mu stékaly slzy.
   „Broučku, promiň mi to. Všechno je jen omyl,“ šeptal jsem, zatímco jsem ho podebral do náruče. Jeho stav se mi ani trochu nelíbil vzhledem k tomu, že měl cukrovku a tohle… vypadalo hůř než tehdy v baru.
   Natiskl jsem si ho k sobě a spěšně jsem se vydal k autu, přičemž jsem mu šeptal všechno, co mě napadlo.
   Posadil jsem ho na sedadlo spolujezdce, připoutal a hned sedl za volant. Okamžitě jsem zamířil do nemocnice. Věděl jsem, že teď všechno nejspíš praskne a bude z toho průser jak mraky, ale po pravdě… víc mi záleželo na Archiem, na něm a jeho zdraví než na tom, že z toho bude ředitel dělat aférku roku, aby se ve škole něco dělo.
   Po očku jsem ho sledoval, nebyl jsem doktor, netušil jsem, co přesně se děje, ale že to není dobré, bylo vidět na první pohled.
   Smykem jsem zastavil u nemocnice, popadl tmavovláska do náruče a pospíšil si dovnitř. Hned jsem zburcoval nějakou sestru a doktora a spěšně jim vysvětlil, co se děje. Cukrovkář, který si nejspíš už nějakou dobu nevzal inzulín. To mi také během chvilky potvrdili. Archie měl vysokou hladinu cukru v krvi, tak vysokou, že došlo k hyperglykemii a byla nezbytná hospitalizace. To všechno taky znamenalo jediné. Konec legrace a konec výměny.

(Andreas)

   Dokázal jsem to. Vzali mě, patřil jsem teď ke skupině a nejspíš jsem si i splnil sen. Hudba, budu se živit hudbou, ať se to našim líbí nebo ne. Ale čekal mě teď ještě jeden úkol, musel jsem Brianovi dokázat, že on není jako ostatní, že ho neberu jako ostatní. On byl jiný, výjimečný.

   Rozrazil jsem dveře domu, odkopl boty a suverénně vešel do kuchyně.
   „Jsem tam, dokázal jsem to,“ ušklíbl jsem se na strýce. Zarazilo mě, že se na mě jen mlčky podíval. Ještě před pár hodinami mi téměř vyhrožoval kastrací, jestli to projedu a teď…?
   „Co je? Nemáš radost?“
   „Prasklo to, André.“ Trochu jsem se zarazil, ale po včerejšku, už jsem to nejspíš měl čekat.
   „Dneska nebo zítra, už je to jedno,“ cuknul jsem rameny a sáhl do lednice pro láhev vína, chtěl jsem oslavovat.
   „Archie je v nemocnici. Doktoři mu diagnostikovali hyperglykemii a v důsledku ní mu selhaly ledviny.“ Polkl jsem, láhev vína mi vyklouzla z prstů, na zemi se roztříštila na tisíce kousků a udělala uprostřed kuchyně červenou kaluž.

30. kapitola

(Andreas)

   Mlčky jsem na strýce hleděl a snažil se pochopit to, co právě řekl. Archie byl v nemocnici?
   „Co se stalo?“ zašeptal jsem, aniž bych nějak vnímal spoušť, co jsem v kuchyni nadělal.
   „Nějaký jeho kamarád ho našel. Skoro už ho ani nevnímal, okamžitě ho vzal do nemocnice, nemohl nic jiného dělat. Diagnostikovali mu hyperglykemii, což je nadměrné množství cukru v krvi. A během dalších testů zjistili selhání ledvin.“ Polkl jsem, tohle všechno… bylo to kvůli té výměně? Proč? Archie přece nezapomínal na inzulin, už tak dlouho věděl o tom, že má cukrovku.
   „Naši už to ví?“
   „Jo, jsou v nemocnici.“
   „Vzkazují mi něco?“ zadíval jsem na něj.
   „Ne, o ničem se nezmínili,“ zašeptal. Jo, chápal jsem, co to znamená. Byli zklamaní, naštvaní. Na mě, na Archieho, na to, že jsme… nebo jsem vědomě ohrozil jeho zdraví. Ale já nechtěl, tohle jsem mu nikdy nepřál.

   „Vracím se domů, zjisti mi, kdy mi to letí,“ vstal jsem a spěšně se vydal nahoru do pokoje.
   „Počkej, co…“
   „Prostě mi zjisti let,“ houkl jsem přes rameno a začal balit. Vracel jsem se domů… proč vlastně? Možná proto… že i přesto, co jsem Archiemu prováděl, jak hnusný jsem na něj byl… to byl můj bratr, moje dvojče a tohle jsem nikdy nechtěl. Pokud to bylo kvůli té výměně, asi jsem nikam neměl jezdit. Archieho zdraví… to za to nestálo, což jsem si dobře uvědomoval i já.

***

   Celý let domů se mi hlavou honily otázky. Prasklo to, ale proč? Protože byl Archie v nemocnici, jo, tam musel říct své pravé jméno, já cukrovkář nebyl. Ale proč byl v nemocnici, co se stalo, on si přece nezapomínal píchat inzulín. Něco se muselo stát a já nevěděl co.
   Rozmrzele jsem se zadíval z okýnka letadla, nesnášel jsem, nevědomost. A pak tu byl Brian. Jak se tak najednou dozvěděl, že nejsem Archie. Řekl mu to snad? Co se k sakru stalo.

   Z letištní haly jsem vystřelil jako střela, sotva jsem si stihl pobrat všechny věci. Dokonce jsem nějakému chlápkovi přebral taxika, ale bylo mi to jedno a taxikáři celkem také. Hlavně že měl zákazníka.
   Nadiktoval jsem mu adresu nemocnice a opřel se do sedadla. Věděl jsem, že naši tam jsou také, počítal jsem s tím a také jsem počítal s tím, že se na mě moc přívětivě dívat nebudou. Podvedl jsem je a nastavil v sázku Archieho zdraví. Jo, takhle to nejspíš brali. Nikdy nedokázali pochopit, co vlastně chci já, pro ně byly důležitější jejich plány se mnou a já nesnášel manipulaci.

   Zaplatil jsem, vystoupil a spěšným krokem zamířil do nemocnice.
   „Dobrej, hledám svého bratra. Archie Donovan,“ mrkl jsem na mladou sestřičku u informací. Jen se začervenala a zadívala se do počítače.
   „Právě je na dialýze. Můžete počkat na pokoji. Druhé patro, číslo 221,“ usmála se. Kývnul jsem na poděkování a zamířil nahoru. Věděl jsem, že tam budou rodiče, ale co jsem netušil… že tam bude i Kyle. Zastavil jsem se ve dveřích a jen na něj koukal. Proč tu byl? Co tu chtěl?

   „Kyle Archieho našel a odvezl do nemocnice,“ šeptla mamka. Mlčky jsem přetočil pohled k ní. Sledovala mě zklamaným výrazem a já věděl, že tohle mi jen tak neodpustí, ale nehodlal jsem se omlouvat.
   „Nebudu se omlouvat. Nikdy jste nebrali ohled na to, co chci já. Bylo vám to jedno. Nečekal jsem, že to zajde až tak daleko, netušil jsem, že to odnese Archieho zdraví a to jediné je mi líto. Jinak nelituju… uspěl jsem, mám šanci se zabývat hudbou tak, jak chci.“
   „O tomhle už jsme mluvili, hudba tě neuživí,“ zamračil se otec.
   „Ne, nemluvili, to vy jste mluvili, ale já už se vašimi pokyny řídit nebudu. Podepsal jsem smlouvu, budu hrát.“
   „Andreasi, poslouchej…“
   „Ne, vy poslouchejte. Mě nebaví škola, i když mě do toho budete nutit, dál než k matuře to nikdy nedotáhnu, já nejsem Archie. Je mi líto, ale dokonalého syna máte jen jednoho. Budu hrát, ať se vám to líbí nebo ne.“

   Pootočil jsem hlavu, když do pokoje přivezli Archieho. Vypadal… skoro jako zombík. Téměř se v těch bílých prostěradlech ztrácel.
   „Archie, jak ti je?“ přešla k němu mamka. Jen lehce přikývl a zašeptal, že líp.
   „Půjdeme si promluvit s doktorem,“ otočila se a s otcem odešla. Jo, vypadalo to, že nejsem jediný, na koho jsou naštvaní a zřejmě to věděl i Archie.
   „Jak se cítíš?“ přešel k němu Kyle a vzal ho za ruku. Jen jsem nadzvedl obočí, tohle bylo zase co? Ale Archie ji hned stáhl a jen nás oba přejel pohledem.
   „Běžte pryč… oba. Běžte si užívat spolu a mě nechte být,“ sykl a odvrátil hlavu. Jen jsem nadzvedl obočí.
   „Pokud sis toho nevšiml, tak s Kylem už dávno nechodím, tak nevím, proč bych si s ním měl jít užívat.“
   „Ne každý to tak zřejmě cítí.“
   „Co to proboha meleš?“ zakroutil jsem hlavou, totálně jsem ho nechápal.
   „Nech mě ti to vysvětlit prosím,“ znovu ho vzal za ruku a nedovolil mu ji odtáhnout.
   „Co mi chceš vysvětlovat? Myslím, že už jsem to pochopil dostatečně. Byl jsi se mnou jen kvůli tomu, že ti připomínám Andrease. Co mi na tom chceš vysvětlovat?“ odvrátil tvář a kousnul se do rtu. Když byl mladší, dělal to proto, aby zahnal slzy. Zadíval jsem se na Kyla, asi jsem nějak nepobíral, o čem to mluví.
   „Archie, prosím… není to tak, jak si myslíš.“
   „Vážně a jak to teda je? Přestaň mě krmit pohádkami, na ty už jsem velký!“
   „Miluji tě. Andreasovi jsem nikdy neříkal Andy, nesnáší to. Když jsem se s tebou loučil, vrazil mi do pokoje Chase, kdybych řekl Archie, všechno bych podělal, omlouvám se, tohle bylo první, co mě napadlo. Potřebuju tě, Archie,“ zašeptal. Nutno poznamenat, že mi během jeho proslovu klesla čelist doslova až na zem. Absolutně jsem nechápal, co se mezi nimi dělo za dobu mé nepřítomnosti, oni spolu chodili nebo co?
   „Klidně to vykřičím do celého světa, jen mě prosím od sebe neodstříhávej, Archie,“ zašeptal. Mlčky jsem je sledoval. Bylo vidět, že Archie nemá daleko k slzám, ale zatím se statečně držel a koukal na druhou stranu z okna.
   „Prosím,“ zašeptal Kyle a pootočil k sobě jeho hlavu. „Dej mi ještě šanci, nezklamu tě, přísahám,“ přejel mu palcem po tváři a setřel jedinou slzu, která se Archiemu nepovedla zadržet. Mlčky jsem sledoval, jak se naklonil a políbil ho. Bylo to… zvláštní. Něco takového jsem já nikdy nezažil, já měl kluky většinou jen na chválení a na sex. Ale tohle… mezi nimi bylo něco jiného. Odvrátil jsem pohled, tohle se nedalo vydržet, připadal jsem si jako nějaký ubožák a taky jsem byl na sebe nasraný, že se nejspíš stávám až moc sentimentálním. A to všechno jen kvůli jedné osobě. Kvůli osobě, kterou jsem k sobě chtěl tisknout a chtěl ji líbat jako Kyle Archieho. Kvůli Brianovi.

(Archie)

   Měl jsem věřit? Strašně jsem se bál, že se spálím podruhé. Miloval jsem Kyla a zrada od něj bolela daleko víc než od někoho jiného. Znáte to, kdy vám na někom až příliš záleží, od něj vždycky víc bolí, když vám ublíží. A tohle mi ublížilo. Možná to nebylo oprávněné, možná jsem si to špatně přebral, jak říkal Kyle, ale přesto… jsem měl strach. Tohle jsem podruhé zažít nechtěl. Už dost na tom, že mě to dostalo do nemocnice. Vůbec jsem si neuvědomil, že bych si měl píchat inzulín, zazdil jsem to. Poslední dny toho bylo tolik, bylo složité předstírat Andrease a to ostatní šlo bokem a do hajzlu… stejně jako moje zdraví.

   Zaváhal jsem, když mě políbil, ale nakonec jsem mu polibek opětoval. Chtěl jsem mu věřit, chtěl jsem mu dát druhou šanci, ale stejně jsem se nemohl zbavit toho dotěrného pocitu, jestli dělám dobře. Nakonec jsem se odtáhl a zadíval se na něj.
   „Nenech mě tohle zažívat podruhé… prosím,“ zašeptal jsem prosebně. Jo, podruhé už bych to nejspíš nedal, dost na tom, že tenhle všechen stres s výměnou a změněné návyky odnesly moje ledviny.
   „Nikdy,“ zašeptal a pousmál se. A já mu věřil.