Minde

31. kapitola

(Andreas)

   Vyšel jsem z pokoje a zhluboka jsem se nadechl. Vztah Archieho a Kyla… tohle byla pecka. Můj heterosexuální bratříček chodí s mým bývalým, jo, nechápal jsem. I když… Kyle byl kus chlapa a já bez jakékoliv chvály jsem taky kus a Archie je moje kopie, takže… ale přesto mě to hodně… překvapilo.
   Rozhlédl jsem se a zamířil k rodičům, kteří pořád mluvili s doktorem. Taky jsem chtěl vědět, jak moc blbě na tom je, přeci jen… bylo to kvůli mně a já snad poprvé v životě ucítil něco podobného výčitkám.

   „… muset. Hledáme vhodného dárce.“ Lehce jsem se zamračil a došel až k nim.
   „To je na tom brácha tak blbě? Potřebuje transplantaci?“
   „Bohužel.“
   „Bohužel a dál?“ nadzvedl jsem obočí. Chtěl jsem vědět, něco blíž, bližší informace, to byl ten doktor tak tupý? Lehce si odkašlal a mrkl do papírů.
   „Jak jsem řekl vašim rodičům… panu Donovanovi jsme zjistili vysoký krevní tlak a přebytek bílkovin v organismu. Pravděpodobně neměl ledviny úplně v pořádku ani předtím, ale teprve teď se to projevilo.“ Lehce jsem se zamračil a přikývl.
   „Dobře… chci být dárce.“ Jen jsem koutkem oka zaregistroval, jak sebou mamka cukla a zadívala se na mě. Já ji ale ignoroval a odhodlaně sledoval doktora. Jo, chápal jsem, co všechno pro mě Archie dělal, i když nemusel… konečně jsem to pochopil a tohle… žít se přece dá i s jednou ledvinou a nejspíš to bylo to nejmenší… co jsem mohl pro své dvojče udělat.

   „Obávám se, že to nebude tak jednoduché, musíme vám udělat několik vyšetření, nějaké testy…“
   „Tak co tu k sakru tak stojíte? Nemám na vás celý život,“ zavrčel jsem. Doktor sjel pohledem moje rodiče, kteří byli nejspíš pořád v šoku z toho, co jsem řekl, ale nijak neprotestovali. Sice nevím, jestli proto, že tomu nemohli uvěřit nebo proto, že to považovali jako dobrý nápad. A upřímně mi to bylo docela jedno.
   Nakonec si mě vzala na starost nějaká sestra, prý na ta vyšetření. Nijak jsem neprotestoval, i když se mi v hlavě honily otázky, co by bylo kdyby… Co by bylo, kdybych na tu soutěž nikdy nešel… trčel bych v téhle prdeli s rodiči ignorující moje sny a touhy, s patolízali v patách. Nejspíš už bych v posteli vystřídal dalšího kluka, neseděl bych tu připraven si nechat odebrat ledvinu kvůli klukovi… bratrovi, kterého jsem tak dlouho ponižoval… a taky bych nikdy nepoznal Briana.
   Kdyby mi tohle někdo řekl před měsícem, že se stane, vysmál bych se mu do obličeje, ale teď… jsem nelitoval ničeho z toho, co jsem udělal… nebo co se udělat chystám.

***

   Vešel jsem k Archiemu do pokoje a posadil se k posteli. S nadzvednutým obočím se na mě zadíval.
   „Co tu děláš?“
   „Čekám na výsledky,“ cuknul jsem rameny a opřel se lokty o kolena.
   „Výsledky?“ nechápavě na mě hleděl. Mlčky jsem přikývl a zamyslel se.
   „Potřebuješ transplantaci, přihlásil jsem se jako dárce,“ šeptl jsem, ale nepodíval jsem se na něj. Ani nevím proč, neměl jsem se za co stydět, tohle byl… dobrý skutek… na mě až moc.
   „Ty? To jako myslíš vážně?“
   „Proč bych neměl,“ zavrčel jsem a vztekle se na něj podíval. „Jsi můj bratr, to nevíš nebo co.“ Jen jsem viděl, jak se zhluboka nadechl a tvrdě se na mě zadíval.
   „Já to vím… ale tobě to zřejmě dlouhou dobu unikalo.“
   Jeho slova… byla drsná, ale pravdivá a já to věděl. Proto jsem taky mlčel a koukal na povlečení postele. Když ticho trvalo už moc dlouho, začalo mi to být nepříjemné. Cítil jsem na sobě Archieho pohled s otázkou v očích a po pravdě… nechtěl jsem na ni odpovídat.

   „Andreasi…“
   „Hele, neřeš to. Bylo to moje rozhodnutí, nikdo mě do toho netlačil, tak to nech být.“
   „Fajn,“ přikývl lehce. Opět v pokoji zavládlo ticho. Docela nepříjemné ticho, jako bychom si mi dva neměli co říct. Nebo spíš bylo nezvyklé spolu mluvit. Po nástupu na novou školu jsem od sebe Archieho odstřihl a mluvil s ním jen výsměšným a shazovačným tónem a on nakonec vzdal pokusy o normální konverzaci… jelikož já o ni nestál.

(Archie)

   Mlčky jsem na něj hleděl. Vážně to řekl? On mi chtěl darovat ledvinu? Kdyby mi to neřekl on, ale někdo jiný, nevěřil bych tomu… vysmál bych se tomu, ale teď, když jsem ho viděl před sebou s vážným výrazem, jsem pochopil, že to myslí vážně. Nadechl jsem se, jo, už hodně dlouho jsem vzdal pokusy o normální konverzaci s ním, jelikož mě vždycky odpálkoval tak, že nemělo smysl se o něco víc snažit, byl jsem mu ukradený, měl své přátele, tak na co by mu byl pitomý bratr. Ale teď… nevím, jakoby se v něm něco změnilo, jakoby ho někdo změnil.

   „A co v Texasu?“ zeptal jsem se nakonec tiše. Když už jsem kvůli tomu skončil v nemocnici, kvůli tomu všemu… zajímalo mě to.
   „Fajn… dostal jsem se tam. Zatím mám smlouvu na dva roky,“ pousmál se. Tiše jsem si oddechl, jo, aspoň, že to mělo smysl. Kdyby mi řekl, že to projel, nejspíš bych vstal z té postele a nakopal bych mu do prdele. Ale ještě mě zajímala jedna věc…
   „Proč sis psal s Brianem a předstíral, že jsi já,“ zadíval jsem se na něj. Zřetelně jsem viděl, jak ztuhl a já nějak nepochopil… co to gesto mělo znamenat. Mlčel a vypadalo to, že se nijak nemá k odpovědi. Zamračil jsem se.
   „Andreasi… Brian je můj nejlepší kámoš… jediný kámoš,“ šeptl jsem. „Nech ho být, ponižuj a shazuj mě, ale jeho nech být. Ty věci, co ti o sobě řekl…“
   „Ty věci, co mi o sobě řekl, nehodlám použít proti němu,“ zašeptal. Zasekl jsem se a jen ho sledoval. Nehodlal? Proč potom… to všechno… nechápal jsem to.
   „Záviděl jsem ti. Vždycky jsem ti záviděl. Na předchozí škole… měl jsi tam spoustu přátel, kteří tě obdivovali, bavili se s tebou a já se… cítil odstrčený, nenáviděl jsem je, protože mi tě brali, protože mi brali nejlepšího kamaráda, moje dvojče. Záviděl jsem ti, protože jsi měl sny, za kterými jsi šel odmalička, zatímco já se nemohl pro nic rozhodnout. Záviděl jsem ti, protože na tvůj úsměv letěla každá holka, zatímco moje rovnátka spíš odrazovaly. Ale to všechno jsem pochopil teprve v Texasu. Začal jsem si psát s Brianem, ani nevím proč, ale… něco se změnilo, poznal jsem ho, skrze něj jsem poznal sebe, to, jak mě vidí ostatní…“ šeptal s pohledem stále upřeným někam na prostěradlo a já ho jen šokovaně sledoval. To co mi říkal, nikdy by mě to nenapadlo.
   „André, já…“
   „Zabouchl jsem se…“ šeptl. Jen jsem nadzvedl obočí, ale následně jsem se zamračil.
   „Na to zapomeň, já nehodlám sledovat, jak mu ublížíš, nehledě na to, že Brian taky zná tvou povahu, takže pochybuju, že bys vůbec měl šanci.“
   „Sakra neposloucháš mě?“ rozhodil vztekle rukama a zabodl do mě oči. „Mrzí mě to, všechno co jsem mu provedl. Co jsem provedl tobě. Chci jen… aby mi dal šanci, já ho nechci zklamat, tohle… nikdy jsem nic podobného necítil…“ zoufale se na mě zadíval a já se nestačil divit.

   Naše vzájemné koukání na sebe přerušilo zaklepání na dveře a sestřička, která vešla dovnitř.
   „Jen jsem vám chtěla říct, že výsledky dopadly dobře, stavte se potom prosím za doktorem, pane Donovane, řekne vám k tomu víc,“ usmála se, počkala, až Andreas přikývne a odešla. Znovu se na mě zadíval, ale mlčel. Nikdy… nikdy jsem ho takhle neviděl, netušil jsem, jestli je jen tak dobrý herec nebo to skutečně myslí vážně a vlastně jsem ani nevěděl, co by bylo lepší. Bál jsem se, že kdyby mu Brian dal šanci… André ho odkopne, jako každého, ať teď říká, co chce. Na druhou stranu, kdyby se doopravdy přestal chovat jako kretén… Brian by ho dokázal zkrotit, vždycky se mu dokázal postavit a vzhledem k tomu… že myslel, že si píše se mnou a že se do mě zabouchl… pokud André psal pravdu, ve skutečnosti se Brian zabouchl do něj…

   „Miluješ ho?“ zeptal jsem se ho tiše.
   „Jo… myslím, že jo,“ přikývl a sklonil hlavu. Jen jsem ho sledoval, pokud mluvil pravdu, pořád ho čekala náročná zkouška… přesvědčit o tom Briana.

32. kapitola

(Andreas)

   Seděl jsem za oknem a sledoval kapsy deště stékající po skle. Zítra jsem měl jít opět do školy, poprvé od doby, co jsem se vrátil z Texasu. Jo, do teď totiž nebyl čas. Operace, teď jednání s novou skupinou co a jak…
   Přiznám se, docela jsem se toho děsil. Na hovory, sms jsem neodpovídal. Nechtěl jsem mluvit s Gaelem, Lancem nebo někým jiným, neměl jsem na ně náladu. Byli mi ukradení. Jediný, ke komu se poslední dny a týdny upírala moje mysl, byl Brian. A zítra jsem ho měl vidět.

   Skoro jsem ani nezaregistroval Archieho, který vešel do mého pokoje a sednul si vedle mě. Teprve když mi položil ruku na rameno, otočil jsem k němu obličej.
   „Podívej… nebude to lehké, ale kdyby bylo všechno jednoduché, byl by život nudný a fádní. Pokud o něj doopravdy stojíš, musíš vydržet. Brian ti hned neskočí okolo krku.“
   „Já vím,“ zamračil jsem se lehce a znovu se zadíval na kapky vody stékající po skle.
   „Nebudu ho přemlouvat, aby ti dal šanci, ale ani ho nebudu odrazovat. Vidím… že ses změnil, ale on to musí poznat sám a sám se rozhodnout, jestli ti po tom všem dá šanci.“
   „Já to k sakru vím! Tak si tu nehraj na návod jak sbalit kluka,“ zavrčel jsem a setřásl ze sebe jeho ruku. Jo, byl jsem podrážděný, měl jsem nervy na dranc, čekal jsem, že zítra něco poseru, něco se stane. Brian mě pošle do prdele a já ztratím veškerou vůli o něj bojovat dál.

(Archie)

   Mlčky jsem koukal na Andrease. Nijak mě nepřekvapilo, jaký na mě momentálně byl. Bylo na něm vidět, že se změnil, hodně změnil. Sice byl pořád pohádaný s rodiči, vrčel a dělal si, co chtěl, ale vztah ke mně… a řekl bych i ke svým přátelům změnil. Kolikrát tu na něj čekala jeho parta, ale on jim neodpověděl ani na pozdrav a nijak netoužil po setkání s nimi. A to všechno jen kvůli výměně a tomu, že si konečně uvědomil, jak kreténsky se ke všem choval. Otázkou bylo, jestli se to všechno neobrátí proti němu. Jeho namyšlené povýšené chování. A po pravdě… netušil jsem, jak na jeho vyznání Brian zareaguje. Momentálně se mu vyhýbal jako čert kříži, ale zítra už to nepůjde.

   Oproti Andrému jsem si připadal jako v sedmém nebi. Kyle byl dokonalý, do nemocnice za mnou chodil každý den, povzbuzoval mě, byl u mě, když jsem se po operaci probudil. A dokonce začali i s Andreasem docela normálně vycházet, i když jsem pořád trochu cítil to napětí mezi nimi. Ale museli to zvládnout. Já se momentálně nehodlal vzdát Kyla a ani svého bratra, který momentálně vypadal, jakoby po mně nejraději něco hodil.

   „Slyšel jsem, že tu budete hrát,“ zkusil jsem nahodit jiné téma. I když by si to André nejspíš zasloužil… mrzelo mě vidět ho takhle a zvlášť po tom, co jsem se dozvěděl, proč se tak choval. Všechno bylo kvůli mně, kvůli tomu, že žárlil na lidi okolo mě a připadal si jen jako další v řadě a ne jako něco víc, co ve skutečnosti byl.
   „Jo, podmínka, aby mě ředitel nevyrazil ze školy,“ uchechtl se. Ušklíbl jsem se. Po pravdě jsem byl docela rád, že jsem neviděl jeho výbuch, když zjistil, jak jsme z něho vlastně udělali blbce, ale zároveň mě mrzelo, že jsem to neviděl.

   „Zítra tě vezmu do školy,“ vypadlo z něj najednou. Jen jsem nadzvedl obočí, přeslechl jsem se nebo jsem to určitě špatně pochopil.
   „Co tak koukáš, něco se ti nezdá?“ ušklíbl se na mě.
   „No… jak to myslíš,“ zeptal jsem se opatrně. Protočil oči, jakoby říkal, že takového debila ještě neviděl a útrpně se na mě zadíval.
   „Jak asi. Vezmeš si druhou helmu a pojedeš se mnou do školy… na motorce. Chápeš? Nebo ti to mám přeložit třeba do francouzštiny?“
   „Chápu, jen… proč?“ ušklíbl jsem se. „Zvládl bych to pěšky.“
   „Nemáš se namáhat, navíc nevidím důvod tě nevzít,“ cuknul rameny a znovu obrátil tvář k oknu. Jen jsem se pousmál.
   „Když nebude pršet, budu rád, když mě vezmeš.“ Přikývl, ale hlavu neodvrátil a já vycítil, že náš rozhovor je pro dnešek u konce. Popřál jsem mu dobrou noc a zapadl do svého pokoje, chtěl jsem ještě zavolat Kylovi.

***

(Andreas)

   Bylo mi hůř, než když jsem v šesti nastupoval poprvé do školy. A vadilo mi to. Vadilo mi, jak se mnou jen pouhá myšlenka na Briana mávala. Zamračeně jsem poklepával nohou a čekal na Archieho, než dopije kafe. Dnes jsem ani nesnídal, jen při pohledu na jídlo se mi dělalo zle a z bráchovi tváře se dalo vyčíst pobavení i soucit zároveň. No byl jsem nadšený.
   „Tak jdeš už?“ vytekl jsem nakonec. Jen se na mě pobaveně podíval, schoval hrnek do myčky, vzal batoh a za mnou. Úlevně jsem vyrazil ke garáži, vrazil mu do rukou helmu, sám si nasadil svoji a nasedl na motorku. Počkal jsem, dokud za mě nesedl Archie, a rozjel jsem se do školy. Nejspíš jsem občas i překročil rychlost, někdy jsem se zase táhl jak hlemýžď, já vlastně ani nevěděl, jestli do té školy chci dojet.

   Když jsem vjel na dvůr školy, všichni okamžitě utichli v rozhovoru, to jsem věděl i přes hučení motorky. Všechny pohledy směřovaly k nám a mně to… vadilo. Jo, jindy bych si to užíval, vyhledával jsem pozornost, ale teď? Ne, teď mě to doslova sralo.
   Počkal jsem, než Archie sleze z motorky a sesedl také. Okamžitě se přiřítili mí řitilezci a jen přeskakovaly pohledem ze mě na Archieho. Jo, až na oblečení jsme vypadali stejně.
   „André?“ podívali se na mě. „Totiž André…“ přeskočili pohledem na Archieho. „Vlastně… kterej z vás je kterej, proč furt vypadáte stejně,“ rozčiloval se Gael. „A proč jsi na nás kašlal? Neřekl nám, že jedeš do Texasu? Ty jsi normálně úplný kretén se vyměnit s tím pakošem a nám nic neříct. Ty jsi…“
   „Kurva, drž už hubu, na tvoje kecy nemám čas ani náladu. Pojď,“ kývl jsem na Archieho a rozešel se do školy. Jen jsem si stihl všimnout, jak všem spadla brada, kluci šokovaní mým chováním, ale upřímně… mně to bylo u prdele.

   Sedl jsem ve třídě do lavice na opačný konec třídy, než jsem sedával obvykle a zahleděl se do stolu. Jo, připadal jsem si jak kretén, ostatním jsem musel připadat, jak kretén, ale nějak mi nešlo to ovlivnit. Najednou mě všechno, co mi dřív dělalo dobře, neuvěřitelně sralo.
   Zvedl jsem oči od lavice, když jsem na sobě ode dveří ucítil něčí pohled. Okamžitě jsem se setkal s pohledem šedých očí, avšak trvalo to jen chvilku. Brian pohled odvrátil a posadil se do lavice vedle Archieho. Mlčky jsem ho sledoval a nemohl od něj odtrhnout pohled. Jak jsem mohl být předtím tak slepý a ignorovat ho, ponižovat ho. Kdybych se choval normálně… třeba už jsem ho mohl mít vedle sebe.

   „Co se to s tebou kurva děje? To ti v tom Texasu vymyli mozek?“ zastínil mi Gael výhled. Zamračil jsem se a zadíval se na něj.
   „Proč myslíš?“ zavrčel jsem, opřel se do židle a založil si ruce na prsou.
   „Já myslel, že jsme kámoši a místo toho blbneme s tvým kreténským bratříčkem a ty se teď chováš taky jako debil.“ Vztekle jsem vstal a popadl ho za triko.
   „Ještě jednou o mně nebo o mém bráchovi řekneš, že jsme debilové nebo kreténi, tak doplatíš. Vím toho na tebe víc, než si myslíš? Rozumíš?“ zavrčel jsem a navztekaně ho sledoval. Jo, byl jsem si vědom nevěřících pohledů celé třídy, ale bylo mi to fuk. Ano, nejspíš jsem i já sám už uznal… že jsem dospěl.

   „První den zpět a už děláte problémy, pane Donovane?“ zamračil se ode dveří třídní. Naposled jsem Gaela sjel pohledem, pustil ho a sedl zpět do lavice. Třídní sice utrousil na mou adresu ještě pár dalších nelichotivých poznámek, na které bych ve většině případů něco peprného odsekl, ale ne dnes. Zarytě jsem hleděl na lavici a přál si, aby tahle pitomá škola byla už dávno za mnou.

   Z netečnosti mě probudilo teprve zvonění. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po třídě. Nijak jsem nereagoval na pohledy, kterými mě sledovali ostatní, pomalu jsem se zvedl a zamířil k Archieho lavici. Zastavil jsem se u Briana, který zarytě hleděl před sebe a dělal, že si mého příchodu nevšiml, bylo to ale tak okaté, že jsem věděl, že mou přítomnost dobře vnímá.
   „Můžeme si promluvit, Briane?“ šeptl jsem sotva slyšitelně, ale ve třídě bylo takové ticho, že to musel slyšet i člověk sedící na druhé straně třídy. Polkl jsem, když ke mně pomalu přetočil tvář, aby mi odpověděl.

33. kapitola

(Brian)

   Pokoušel jsem se tvářit normálně, pokoušel jsem se s Archiem normálně bavit, ale nejspíš mi to moc nešlo a Archie to dobře věděl. Proto jsem mu byl vděčný, když se na nic moc nevyptával a jen sám povídal a snažil se mě rozptýlit. Cítil jsem se strašně, bylo mi na nic a ze všech sil jsem pohled upíral buď na lavici, nebo na profesora a snažil se dávat pozor, abych nemusel myslet nebo se dívat na Andrease.
   Nevěřil jsem, že až ho uvidím, tak moc to se mnou otřese, ale stalo se. Jeho chování, které se absolutně nepodobalo tomu, co jsem od něj znal, mě mátlo. Nikdy bych nevěřil, že je to ten samý sukničkář, co před pár týdny, ten, se kterým jsem se tak často hádal, který mě ponižoval…

   Když jsem se dozvěděl, že to on Archiemu daroval ledvinu. Přišlo mi to tak strašně absurdní, nic jsem nechápal. Nebo to, jak se ho před chvílí zastal. Proč to dělal. Bylo to všechno součástí plánu, jak mě naprosto ponížit? Byl tak dobrý herec nebo tohle všechno myslel vážně?
   Byl jsem zmatený, nešťastný a zamilovaný do toho kluka, se kterým jsem si psal na skypu a tak strašně se bál zklamání.

   Když zazvonilo na přestávku, srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji, jelikož jsem ve směru, kde seděl André, zachytil pohyb. Snažil jsem se klidnit dech, aby neprozradil moji nervozitu, moji slabost a mlčky jsem zíral před sebe. Ve třídě bylo dokonalé ticho, jak všichni napjatě očekávali, co přijde a já se čím dál víc děsil.
   Andreasovy kroky se zastavily kousek ode mě, ale ani na to jsem nijak nereagoval, nedokázal jsem to. Nedokázal jsem se na něj ani podívat.
   „Můžeme si promluvit, Briane?“ zeptal se šeptem a já se málem zadusil srdcem, které jsem cítil bušit až v krku. Nadechl jsem se a pomalu k němu přetočil tvář. Takhle jsem ho nikdy neviděl. Vždycky měl na tváři úšklebek plný pohrdání, nadřazenosti a opovržení, ale teď… vypadal normálně až skoro nešťastně. Ale já nemohl povolit, aby se mi pak smál? Zničilo by mě to. Dlouho do noci jsem četl historii skypu a uvědomil si, že jsem se do něj skutečně zamiloval, ale kdyby mě odkopl… bolelo by to víc, než cokoliv jiného, nemohl jsem povolit, nemohl jsem si ho pustit do života, dorazilo by mě to.

   „Není o čem mluvit,“ odsekl jsem tvrdě. Možná se mi to jen zdálo, možná jsem v jeho očích skutečně spatřil problesknout bolest, ale nechtěl jsem si to připustit, nemohl jsem.
   „Prosím,“ zašeptal. Jen jsem zamrkal. On nikdy nikoho neprosil, to nebyl jeho styl, vždycky si vzal to, co chtěl a já věřil, že kdyby si chtěl promluvit před několika týdny a já mu odsekl stejně jako teď, prostě by mě vytáhl ze židle a donutil mě, ale teď… teď ne.
   „Nemám sebemenší důvod s tebou o čemkoliv mluvit, tak buď tak laskav a přestaň se o mě zajímat, je ti to jasné?“ zavrčel jsem.
   „Omlouvám se, nech mě to prosím vysvětlit.“
   „Čemu nerozumíš na slově ne?“ zakřičel jsem a vztekle se postavil. Měl jsem co dělat, abych zadržel slzy, co se mi tlačily do očí. Nechtěl jsem to slyšet, podlehl bych mu a on by mě zničil. „Dej mi pokoj, rozumíš? Nenáviděl jsem tě, nenávidím tě a tak to i zůstane!“ vzlykl jsem poslední slovo, nedokázal jsem se zadržet. Popadl jsem své věci a vystřelil ze třídy. Bylo mi jedno, že začíná další hodina. Nedokázal jsem s ním být v jedné místnosti, nedokázal jsem to.

(Andreas)

   Polkl jsem. Jasně jsem viděl, jak jsem mu ublížil, možná jsem mu dokonce nebyl lhostejný. Jen jsem netušil, jestli mě tak nenáviděl, že jsem ho snad ponížil, anebo se jeho city změnily. Chtěl jsem za ním, už jsem se otáčel ke dveřím ze třídy, když mě Archie chytil za paži.
   „Nech ho, André. Potřebuje být sám a ty nepotřebuješ další průser,“ šeptl. Chvíli jsem se na něj hleděl, než jsem pomalu kývl a sedl na židli, kde ještě před chvílí seděl Brian.

   „Je tu snad něco zajímavého? Starejte se o sebe,“ zavrčel Archie na ostatní. Nadzvedl jsem obočí, zadíval se na něj a tiše se zasmál.
   „Čemu se řehníš?“
   „Tobě,“ ušklíbl jsem se. „Neznám tě takového.“
   „To víš, když si na tebe pár týdnů hraju, ono chvilku trvá, než se vrátím do své kůže,“ zašklebil se na mě. Jen jsem se uchechtl a lehce nadzvedl obočí.
   „To je moje naušnice?“
   „Jop, líbí se mi, asi si ji nechám,“ protočil si ji v uchu a já na něj jen nechápavě koukal do doby, než se tiše nezasmál.
   „Klid, ti ji vrátím, když jinak nedáš.“
   „Si ji nech,“ šeptl jsem. „Jen… změnil ses.“
   „Jo, to ty taky… brácha,“ pousmál se a vytáhl z kapsy vibrující mobil. Jen jsem sledoval, jak se usmál a hned začal odepisovat. Ihned jsem si domyslel, kdo mu psal a po pravdě… neskutečně jsem mu záviděl. Kyle ho miloval a Archie miloval Kyla, tohle… tohle jsem já nikdy nezažil. Vždycky jsem se choval jako hajzl a nevážil si toho, co jsem měl. Hodně klukům jsem ublížil a teď mi to osud oplácel.

   Hodiny jsem nějak přestal vnímat, ostatně jako vždy. Mlčky jsem zíral na kus papíru a na slova, která jsem neustále přeškrtával a snažil se do nich vložit to, co cítím. Ale pořád to nebylo ono, pořád to znělo tak uměle, že by tomu neuvěřil ani ten nejdůvěřivější člověk na světě.

   Nakonec mě z marného přemýšlení vyrušila sms. Ignoroval jsem profesorovo láteření a v klidu si ji přečetl. Jo, psal mi manažer, že kluci dorazili a zkoušku máme ve čtyři v tělocvičně, kterou nám ředitel propůjčil. Jen jsem odepsal, že s tím počítám, odložil mobil a znovu se zadíval na slova na papíru. Zmuchlal jsem to a začal psát od znova.

(Brian)

   Jo, bylo to ode mě zbabělé utéct, ale nemohl jsem tam zůstat. Nechtěl jsem se před ním rozbrečet, a kdybych zůstal, nepovedlo by se mi to, jelikož už teď se mi po tvářích hrnuly slzy velké jako hrachy. Proč jsem musel být tak velký kretén a zabouchnout se zrovna do něj? Vždyť jsem ho vždycky nesnášel, byl to jen nafoukaný idiot! Ale… pořád tady bylo to ale… ale co když se doopravdy změnil.

   Bylo mi jedno, že jsem zdrhl ze školy uprostřed vyučování, kolem mamky jsem proletěl, že mi není dobře a zabouchl se v pokoji. Rozplácl jsem se na posteli a přitáhl si k sobě polštář. Před očima jsem pořád měl Andrého tvář, ty oči… nemohly přece lhát, nemohl být tak dobrý herec, co když doopravdy… se změnil. Netušil jsem, co mám dělat.

   Netuším, jak dlouho jsem na té posteli ležel, koukal do zdi a vybavoval si detaily Andreasovi tváře, ale asi to byla hodně dlouhá doba, když mě z přemýšlení vytrhlo klepání na dveře, do kterých vešel Archie. Jo, v první chvíli jsem sebou docela dobře trhl, ale rychle jsem se uklidnil.
   „Jsi v pohodě?“ sedl ke mně. Jen jsem si povzdechl.
   „Já sám nevím, nejspíš… nejspíš ne,“ šeptl jsem a pevněji si k sobě polštář přitáhl. Možná jsem se choval trochu dětinsky, ale svým způsobem mě to uklidňovalo.
   „Podívej, já tě nepřišel nijak přemlouvat, abys dal Andrému šanci, ale…“
   „Ani to nezkoušej,“ zamrčel jsem.
   „Necháš mě domluvit? Nepřišel jsem ti říkat, co máš dělat, jen… zvaž to. Myslím, že Andreas doopravdy konečně dospěl. I když mu to trvalo delší dobu. Víš… jako kretén se vlastně choval kvůli mně…“
   „Jak to myslíš?“ zamračil jsem se. Nějak jsem nezachápal.
   „Dřív jsme byli nerozluční, jako dvojčata, ale já… byl jsem oblíbenější. Měl jsem spousty přátel, obdivovatelek a André měl pocit, že mě ztrácí… tak mě po přechodu na novou školu odstřihl a choval se tak, jak se choval. Bylo to od něj dětinské, ale konečně to pochopil a myslím… aspoň si s ním promluv, aspoň to zkus.“
   „Já to nedokážu,“ zašeptal jsem. „Mám… strach, nechci být další zářez na jeho posteli. Nechci…“

34. kapitola

(Archie)

   „Na co myslíš,“ přejel mi Kyle rukou po paži. Jen jsem si povzdechl, pevněji si omotal jeho paže okolo mého pasu a natiskl se k němu.
   „Nad těmi blbci,“ opřel jsem si hlavu o jeho rameno. „Chovají se jako malí… jeden nechce mluvit s druhým, druhý by chtěl, ale vždycky stáhne ocas a raději seřve nějakého prváka,“ zakroutil jsem hlavou. Připadal jsem si… hloupě. Můj vztah s Kylem… byl dokonalý, dokonce i víc než to. Ale když jsem viděl, jak se trápí André a jak Brian, připadalo mi to nespravedlivé. A přitom by možná stačil jen jeden pitomý rozhovor, aby si to mezi sebou ujasnili, ale oni ne, oni se sobě budou vyhýbat jako čert kříži.

   „Netrap se tím. Tohle… je jejich věc.“
   „Já vím, ale… nejde to,“ přejel jsem dlaní po Kylově paži.
   „Podívej. Zkusil jsi všechno, jen aby si promluvili. Dnes to zkusíš naposled, pak už je jen jejich blbost, že se budou trápit, dobře,“ přejel mi prstem po tváři. Zvedl jsem k němu oči. Moc se mi to nelíbilo, ale věděl jsem, že má pravdu. Byla to jejich věc a já je nemohl nutit donekonečna. Dnes se pokusím o poslední pokus, pak už to bude na nich. Lehce jsem přikývl. Kyle se usmál, sklonil se a přitiskl se mi na rty. Spokojeně jsem přivřel oči a polibek mu oplatil, jen jsem cítil, jak mě pevněji objal. U něj jsem cítil jistotu, od té doby, co jsem skončil v nemocnici, jsem ani jednou nepomyslel na to, že by mě mohl mít jen jako náhražku za Andrease. Prostě jsem to vycítil.

   Nakonec jsem se pomalu odtáhl a ještě ho lehce políbil na čelist.
   „Půjdeme?“ Přikývl a pustil mě. Ještě jsem se natáhl po mikině, po lístcích na ten Andrého koncert a s Kylem zamířil dolů.
   Klidně jsem sedl na sedadlo spolujezdce, připoutal se a jen sledoval cestu k Brianovi. Jo, tohle bylo naposled, co se pokusím něco udělat.

   U domu jsem vystoupil z auta a zamířil za Brianem. Jeho maminka mě hned ochotně pustila, jo, byl jsem jeden z mála lidí, které k sobě teď vůbec pouštěl.
   „Kde to vázne, oblékej se, ne?“ ušklíbl jsem se, přešel k jeho skříni a začal na něj házet nějaké oblečení.
   „Co blbneš?“
   „No jdeme přece na ten koncert.“
   „To máš tak blbou paměť? Říkal jsem, že nikam nejdu,“ zamračil se a začal to cpát zpátky.
   „A to jako proč. Řekni mi jeden jediný rozumný důvod.“
   „Nechce se mi, nemám náladu.“
   „To neberu, takže se oblékej,“ znovu jsem to po něm hodil.
   „Přestaň! Prostě nikam nejdu, vím, o co ti jde, a říkám ne.“
   „A o co mi jde? O to, abys konečně opustil tuhle kobku a začat zase normálně žít a bavit se. No a co, že tam hraje i Andreas, prostě tě jen chci vytáhnout mezi lidi, pako,“ zamračil jsem se. Jo, trochu jsem kecal, Andreas byl důležitou součástí, ale to musel Brian přijít. Pak už to nebude záležet na mně.

   „Ani nemám lístek,“ odvrátil nakonec hlavu. V duchu jsem se pousmál, jo, byl nalomený a já doufal, že se zlomí úplně a dokope tu svou prdel na ten koncert.
   „Já jo,“ vytasil jsem lístek, který mi André podstrčil navíc, protože i on doufal, že se mi podaří ho ukecat, a položil jsem ho na stůl. On se ale jen zamračil.
   „Všechno naplánované co? Víš co, ztrácíš čas, jdi si to užít s Kylem, já zůstávám doma,“ švihl sebou do křesla a otevřel knížku. To mě… nasralo.
   „Jak chceš. Netušil jsem, že jsi až takový srab a idiot. Tys nikdy nic nevzdával, ale teď to vzdáváš, ještě před začátkem. A to je ubohost,“ otočil jsem se a prostě odešel. Moje poslední snaha přišla vniveč a já už vlastně ani neměl sílu k tomu se dál pokoušet je dát dohromady, protože… tohle byla naprosto slepá ulička.

(Brian)

   Mlčky jsem sledoval vzdalující se auto. Jo, už teď mě nejspíš mrzelo, že… že jsem nešel. Snažil jsem se hrát vyrovnaného a nepokořeného, ale po pravdě jsem byl vevnitř rozsypaný jako domeček z karet. A nejhorší na tom všem bylo… že se ve mně praly dvě strany, ta, která se chtěla pokusit poznat Andrého a ta, která se tomu bránila zuby nehty.
   Povzdechl jsem si a zadíval se na vstupenku na mém stole. Byl to přece… jenom koncert. Blbý koncert, z toho se přece nesložím.
   Naštvaně jsem ze skříně vytáhl nějaké rifle, triko, mikinu, popadl peněženku, mobil, klíče, lístek a rozběhl se na bus. No tak ho tam uvidím, co se může stát, nic.

(Andreas)

   Škvírou jsem sledoval plnící se sál, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, Briana jsem nikde ani koutkem oka nezahlédl.
   „Tak co?“ mrkl na mě Ron, bubeník skupiny.
   „Není tu,“ odtáhl jsem se od závěsu a opřel se o zeď.
   „Takže? Bude se to hrát?“ Jen jsem se zamyslel. Jo, tu píseň jsem složil, byla to ta nejpravdivější slova, co jsem kdy napsal, a když jsem se konečně odvážil, že je řeknu celému světu… přinejmenším tomuhle městu, nepřišel.
   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou a přešel zkontrolovat svoji kytaru. Nechtěl jsem tu píseň hrát pro ostatní, protože ona patřila jen jemu… patřila Brianovi.

   „Tak co, připraveni? Můžeme začít?“ poplácal nás manažer po ramenou. Jen jsme přikývli a vydali se na pódium. I za těch pár dní jsem si ty kluky oblíbil a spolupráce s nimi mě bavila. Byli normální, nijak nafoukaní a byli vlastně pravým opakem mé bývalé party, ale tomu jsem byl jenom rád.

   Zatímco jsme nechávali publikum, aby nás přivítalo, vyhledal jsem v davu Archieho. Smutně se na mě zadíval a jen zakroutil hlavou, pochopil jsem. Brian nepřijde. Je už nejspíš zbytečné se o něj snažit. Posral jsem to a on mi šanci už nedá.
   Lehce jsem zatřepal hlavou, abych se aspoň částečně osvobodil od podobných myšlenek a po předehře kláves hrábl do strun.
   Bylo mi na nic, cítil jsem se na nic. Měl jsem chuť všechno sbalit, zalézt někam do kouta a filozofovat o nesmrtelnosti brouka. Ale to nebyl můj styl. Navíc… zasloužil jsem si to. To, jak jsem s každým zacházel, jak jsem zacházel s Brianem.
   Skoro nepřítomně, přesto bezchybně jsem nechával prsty klouzat po strunách a na tváři se snažil vyloudit úsměv. Dneska mě ani hudba nerozptylovala, ani ona mi nedokázala zlepšit náladu, protože… protože jsem cítil, že dnes jsem ho ztratil navždy.

   Lidi nás povzbuzovali, líbilo se jim to, ale ani to mě nijak nedokázalo povzbudit.  
   Pomalu jsme se blížili ke konci koncertu, natáhl jsem se pro láhev s vodou, abych se napil, když do mě Tyler šťouchl.
   „Čum, není to ten tvůj?“ kývl bradou k východu. Zvedl jsem hlavu a skoro vyprskl pití. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji a začaly se mi potit ruce, když jsem ho sledoval a on mi pohled oplácel. 
   Odložil jsem vodu a otočil se k ostatním.
   „Hrajeme to… hned,“ sundal jsem ze sebe kytaru. Nehodlal jsem čekat, až mi zase zmizí. Ostatní jen přikývli, Ben nahradil moje místo u kytary a já převzal jeho mikrofon.

   „Tohle jsem napsal před pár dny. Možná není dokonalá, ale je pravdivá. Je pro osobu, které jsem ublížil a jediné, co si přeju, je dostat od ní ještě jednu šanci a já přísahám, že tentokrát už to nepodělám…“ celou dobu jsem přitom sledoval Briana. Stál pořád na tom stejném místě a po mém proslovu jen uhnul pohledem. Netušil jsem, jestli je to dobré znamení, ale hodlal jsem využít toho, že tu zůstal.

   Počkal jsem na předehru kláves, než jsem pomalu začal zpívat.

„Studený jako led
a mrazivější než prosinec,
zimní noc,
tak jsem s tebou zacházel
a vím, že
občas ztrácím nervy
a překročím hranici.
Ano, to je pravda.

Já vím, někdy je to těžké,
ale nikdy bych nemohl
opustit tvůj bok.
Je jedno, co říkám,
protože kdybych chtěl jít,
už bych byl pryč,
ale opravdu tě potřebuju blízko mě,
abys mou mysl udržel v mezích.
Kdybych chtěl odejít,
už bych byl pryč,
ale ty jsi jediný, kdo mě zná
lépe než znám já sebe.“

   S další slokou jsem pomalu začal sestupovat z pódia mezi ostatní lidi. Všichni na mě sice divně čuměli, ale mně to bylo jedno. Měli si už zvyknout, že já musím být vždycky něco extra.

„Celou dobu
jsem zkoušel předstírat, že na tom nezáleží,
jestli jsem byl sám,
hluboko uvnitř jsem věděl,
že kdybys odešel
na jediný den, nevěděl bych kterým směrem se dát,
protože bez tebe jsem ztracený.

Já vím, někdy je to těžké,
ale nikdy bych nemohl
opustit tvůj bok.
Je jedno, co říkám,
protože kdybych chtěl jít,
už bych byl pryč,
ale opravdu tě potřebuju blízko mě,
abys mou mysl udržel v mezích.
Kdybych chtěl odejít,
už bych byl pryč,
ale ty jsi jediný, kdo mě zná
lépe než znám já sebe

   Ostatní mi uvolňovali cestu, když jsem pomalu mířil k východu, k místu, kde stál Brian.

„Stávám se trochu temným,
nechávám to zajít daleko,
občas jsem nesnesitelný,
ale zkus vidět mé srdce,
protože já tě teď potřebuji,
tak mě nezklam.
Ty jsi jediná věc na světě,
bez které bych zemřel.

Protože kdybych chtěl jít,
už bych byl pryč,
ale opravdu tě potřebuju blízko mě,
abys mou mysl udržel v mezích.
Kdybych chtěl odejít,
už bych byl pryč,
ale ty jsi jediný, kdo mě zná
lépe než znám já sebe.“

   Zastavil jsem se před Brianem a mlčky jsem se na něj zadíval. Tohle byla moje poslední zbraň, pak se vzdám, protože víc udělat nedokážu. Nevěděl jsem, co víc bych měl udělat.
   Nakonec jsem se k němu odvážil udělat ještě jeden krok. Lehce jsem ho pohladil po tváři, opatrně si přitáhl jeho bradu a políbil ho.

Překlad textu Better than I know myself: http://www.karaoketexty.cz/

35. kapitola

(Brian)

   Přišel jsem, když už byl koncert v plném proudu. Autobus mi ujel a na další čekat hodinu bylo zbytečné, tak jsem to vzal lehkým sprintem. Jen co jsem ale vešel do haly… nemohl jsem dál. André stál na parketu, prsty se mu pohybovaly po strunách, že jsem je ani nestíhal sledovat a… já nevím, při pohledu na něj se mi srdce rozbušilo snad dvojnásobnou rychlostí. Po pravdě jsem nikdy nic podobného nezažil. Pokud jsem si myslel, že to se mnou nic neudělá, když ho uvidím… mýlil jsem se. Byl jsem v tom až po uši a nemohl jsem najít cestu ven. Snažil jsem se si všímat jiných holek, jiných kluků, ale každého jsem srovnával s ním.

   Opřel jsem se o stěnu a jen koukal na Andrease. Nemohl jsem pochopit, proč zrovna on. Proč jsem se musel zabouchnout zrovna do něj. Vždycky mi pil krev, byl to jen namyšlený idiot, ale… byla to snad jen maska? Já to nedokázal posoudit. Tak strašně jsem si přál, aby ten skutečný Andreas byl ten kluk, se kterým jsem si psal přes skype, ale bál jsem se, že to všechno byla přeci jen přetvářka. I když se pokoušel mluvit se mnou, bál jsem se si ho pustit k tělu. Byl jsem… srab.

   Pomalu se blížil konec koncertu, když nějaký kluk ze skupiny šťouchl do Andrého. Zatrnulo ve mně, když se mé oči střetly s těmi jeho. Chtěl jsem utéct, ale jeho pohled jakoby mě přikoval na místě a já se nedokázal pohnout, i když jsem tak strašně chtěl. Jen jsem nechápavě sledoval, jak si přehodil místo se zpěvákem a sám se chopil mikrofonu. Polkl jsem, když začal mluvit a já se třepal čím dál víc. Nakonec jsem to nevydržel a uhnul pohledem. Mluvil ke mně? Proč by se jinak na mě celou dobu díval. Mluvil pravdu? Proč by to jinak říkal… byl jsem… zmatený.

   Zaposlouchal jsem se do písně a nedokázal jsem jinak, než se znovu zadívat na Andrého. Sledoval mě a zpíval. Ta slova se mi zarývala hlouběji a hlouběji do mysli. Při pohledu do jeho očí… nemohl jsem jinak než věřit, že je myslí vážně. Že… mě snad miluje? To bych to viděl nejspíš moc růžově, ale snad… že mě má rád.

   Netušil jsem co dělat, když se zastavil naproti mně a dozpíval poslední slova. Jen jsem ho sledoval, dokonce jsem se nedokázal ani pohnout, když ke mně udělal další krok, přitáhl si mě za bradu blíž a přitiskl se na mé rty. Chvilku jsem netušil, co mám dělat, ale nakonec jsem ho prudce odstrčil a vlepil mu facku. Jeho pohled okamžitě pohasl a vypadal skoro jako by se mu zhroutil svět. Nedokázal jsem to, nedokázal jsem se už od něj držet dál. Táhl mě k sobě neviditelnými provazy a já je neuměl přetrhnout.

   „Nenávidím tě,“ šeptnul jsem, sevřel jsem v prstech jeho triko a přitiskl jsem se mu na rty. Téměř okamžitě jsem cítil, jak mi ruce omotal okolo pasu a převzal v polibku dominanci. Začal si nenasytně krást moje rty a já mu je s vervou oplácel. Možná toho budu litovat, možná taky ne, ale nezjistím to do doby, dokud se nepokusím mu dát šanci. A já mu tu šanci dal, tak jak o ni žádal.

(Andreas)

   Když mě od sebe Brian odstrčil a vrazil mi, měl jsem pocit, že jsem skutečně prohrál. Netušil jsem, co dělat, jak zareagovat. Byl konec. Jasně mi dal najevo, že o mě nestojí a já musel pochopit, že to mám vzdát. Přemýšlel jsem, co říct nebo udělat, když mě Brian předběhl.
   „Nenávidím tě,“ zašeptal, sevřel v prstech moje triko a přitiskl se mi na rty. Jakoby ve mně něco vybuchlo, ohňostroj pocitů, který jsem nikdy předtím nezažil. Neváhal jsem, omotal jsem černovláskovi paže okolo pasu a převzal v polibku dominanci, než si to rozmyslí. Hladově jsem si znovu a znovu vychutnával jeho rty, jeho blízkost i jeho vůni.

   Ne, nikdo netleskal, jako je to v těch romantických filmech, myslím jen, že jsem zaslechl Archieho vítězně vykřiknout to jeho ´konečně´, ale jinak byla hala ponořena v zaraženém tichu. Po pravdě jsem se jim nedivil. Z Texasu… se vrátil jiný Andreas, než kterého znali, tohle bych nikdy předtím neudělal. Stejně si myslím, že většině se v hlavě honila myšlenka, že Briana odkopnu jako každého před ním, ale k tomu jsem se nechystal. Po tomhle všem… ani bych nemohl. Dostal jsem lekci, na kterou nezapomenu, ale ani jí nikdy nebudu litovat.

   Pomalu jsem se odtáhl a zadíval se do těch šedých očí, které neměly daleko do pláče. Jen jsem se pousmál a přejel Brianovi po tváři.
   „Promiň mi všechno, prosím. Vím, že jsem se choval jako kretén, ale slibuju… já ti přísahám…“
   „Mlč, pitomče,“ zakroutil hlavou a znovu mě políbil. Netušíte, kolik balvanů ze mě spadlo, popadl jsem ho za pas a zatočil se s ním. Jen se na mě zadíval a tiše se zasmál, ale i to se mi zarylo do paměti víc, než si myslíte… jeho smích.
   Možná jsem si to ani nezasloužil, možná si to myslíte i vy. Byl jsem hajzl, který všechny využíval jen ze sobeckých důvodů, a nikomu ten názor nezazlívám, protože je pravdivý. Ale už ne. To, co jsem právě svíral v náručí, už jsem nehodlal pustit. A nikdy nepochopím, proč jsem mu první musel tak ublížit, abych ho získal.

(Archie)

   Když Andreas začal zpívat tu píseň, sliboval jsem Brianovi pomalou a krutou smrt, jestli zdrhne nebo ho znovu pošle do prdele. Bylo totiž jasné, že Brianovi moje dvojče není lhostejné a taky jsem věděl, že tohle je Andrého poslední pokus Briana získat. Proto se mi neskutečně ulevilo, jak to dopadlo.

   Usmál jsem se a opřel se o Kyla, který mě zezadu objal.
   „Tak to nakonec dopadlo dobře,“ šeptl mi do ucha. Usmál jsem se a přikývl.
   „Myslím, že víc než dobře… Andreas už nejspíš není vůl, a kdyby se jím chtěl zase někdy stát, Brian si ho ohlídá, dostal svou životní šanci dělat to, co doopravdy chce… já mám tebe, dostal jsem se na zdejší veterinu, která je jen blok od tvé školy,“ usmál jsem se, přetočil se a položil dlaně na Kylova ramena.
   „Jo, všichni spokojení… zazvonil zvonec a pohádky je konec.“
   „To v žádném případě, pohádka teprve začíná,“ zasmál jsem se tiše.
   „Nepovídej a kde přesně?“
   „Co třeba tady,“ usmál jsem se a přitiskl se Kylovi na rty, jen jsem zaslechl jeho tlumený smích, než mě pevně objal a polibek mi oplatil. Myslím, že jsem měl pravdu, tohle byl krok do další etapy našeho života. Já s Kylem, Andreas s Brianem a já s bráchou konečně opět jako dvojčata.

***

   „To je debilní nápad, o co že ti vlastně jde?“ zamračil se Andreas a kriticky se na nás zadíval do zrcadla.
   „O nic, jen chci vědět, jestli nás rozeznají, když už to nedokážou rodiče,“ zasmál jsem se a spokojeně se zadíval na naše odrazy, které vlastně byly dokonalými kopiemi. Ušklíbl jsem se a vydal se k autu. To, že jsme dnes ve stejný čas měli jít na stejný film, jsme neplánovali, ale tak… dvojčata přeci jen mají hodně věcí společných a já jich poslední dobou objevoval až moc.
   Klidně jsem počkal na Andrého a rozjel se ke kinu. Sice se netvářil moc nadšeně, ale věděl jsem, že po pravdě je taky zvědavý, jestli nás Brian s Kylem od sebe rozeznají, jen to nechtěl přede mnou přiznat.
   „Netvař se jak kakabus,“ ušklíbl jsem se a zaparkoval před kinem. Jen protočil oči, ale nahodil normální výraz a vystoupil, ušklíbl jsem se a přidal se k němu. Jo, první reakce Briana a Kyla byla trochu nechápavá, jen mezi sebou ale prohodili pár slov a vydali se k nám. Jen jsem sledoval, jak se ke mně blíží Brian. Polkl jsem, to si ze mě dělají srandu, že nás nerozeznají, jestli ne, dostane Kyle na palici. Nuceně jsem se usmál a na okamžik zadržel dech, když si těsně před námi přehodili místa a Kyle mi položil ruce na boky.
   „Ahoj zlato,“ usmál se a lehce mě políbil. Úlevně jsem vydechl a polibek mu opětoval. Jen nadzvedl obočí a rozesmál se.
   „Myslel sis, že vás nerozeznáme?“
   „Doufal jsem, že ano,“ ušklíbl jsem se.
   „To nemusíš mít strach, já strávil tolik času s tebou a Kyle s Andrém, že nám to problém nedělá,“ ušklíbl se Brian, zatímco se spokojeně tiskl k Andreasovi.
   „Takže… žádné výměny na rande,“ ušklíbl se Kyle. Jen jsem se rozesmál.
   „Promiň, ale raději se budu líbat se svým přítelem, než s nejlepším kámošem,“ ušklíbl jsem se.
   „To by sis zkusil jednou a bylo by to to poslední, co uděláš,“ zamrčel André. Brian se jen tiše zasmál a políbil ho na bradu. Jen jsem se usmál. Po pravdě… slušelo jim to a já věřil, že Brian si Andrého ohlídá, že jim to vydrží. Jim i nám. Ale uvidíme… pohádka přeci jen teprve začíná.

THE END