Minde

6. kapitola

(Archie)

   Před hodinou jsem si ještě na záchodech upravil svůj účes a znuděně se vydal do třídy. Byl jsem celý strnulý, nebyl jsem zvyklý chodit tak pomalu, jako André a už vůbec ne tak ležérně, jako on. Prostě jsem to neuměl, ale musel jsem se snažit.

   „Ahoj!“ – „Čau André.“ – „André, ráda tě vidím.“ Pozdravy se na mě jen hrnuly a já si uvědomil, že ty lidi vůbec neznám. Nemám ponětí, koho kam zaškatulkovat, proto jsem jim jen kýval, že slyším nebo občas prohodil prosté ahoj nebo nazdar, na víc jsem si netroufnul.

   Ulevilo se mi, když jsem vešel do třídy, kde už byly nějaké známější tváře, i když ke mně jako k Archiemu ne právě přátelské. Okamžitě jsem zamířil na své místo, jen na poslední chvíli jsem si stihl uvědomit, že Andreas sedí úplně jinde. Sice jsem si trochu zašel, než jsem se posadil do správné lavice, ale naštěstí to vypadalo, že si toho nikdo nevšiml.

   „Nazdar André, kdes byl zalezlý celý víkend?“ zašklebil se na mě Lance.

   „Rozhodně ne doma za počítačem a neslintal jsem nad yuri, jako tady někdo“ oplatil jsem mu úšklebek. Lance jsem nikdy neměl moc rád a teď jsem si mohl dovolit být k němu trochu hnusnější. Andreas mi o každém svém kamarádovi něco řekl. Sice to nejspíš nebyly ty největší tajnosti, ale doufal jsem, že si s tím vystačím. Zatím to vypadalo, že ano. Lance se totiž nafoukle otočil zpět k tabuli a dal mi pokoj, za což jsem mu byl vděčný.

   Gael už se ke mně otáčel, aby se na něco zeptal, naštěstí mě ale vysvobodil příchod třídního, který nás měl na matiku. Včas jsem se zabrzdil, abych nevstal. André nikdy nevstával, ten se znuděně zvedal a až mezi posledními.

   „Dobrý den, posaďte se,“ kývnul nám a natáhl se pro třídní knihu, do které začal zapisovat, kdo chybí.

   „Pane Donovane?“ trhl jsem hlavou a v duchu sprostě zaklel. Brácha nikdy nic nedělá trhaně, jeho pohyby jsou ležérní a znuděné, sakra, kolikrát si to musím opakovat?

   „Ano?“ protáhl jsem.

   „Neměl by jste mi něco říct?“ podíval se na mě přes obroučky tenkých brýlí.

   „Asi ne?“ Nějak jsem netušil, kam tím míří. Přece nemohl poznat, že já nejsem Andreas.

   „Doopravdy? Vaše matka tvrdila něco jiného. Prý jste měl omluvit svého bratra z nepřítomnosti.“

   „Jo tohle,“ ušklíbl jsem se. Vlastně jsem na to úplně zapomněl, ale nebylo to na škodu. André by mě stejně neomluvil, kdybych chyběl, proto mamka volala, věděla, co se stane.

   „Nuže?“ zvedl profesor obočí.

   „Co? Vždyť vám už volala matka. Netuším, kam to pako jelo, nejsem jeho chůva,“ opřel jsem se znuděně do židle. Gael vedle mě vyprskl smíchy a já opět zapochyboval o jeho inteligenci. Nechápal jsem, co jsem řekl tak vtipného, ale v Andreasově podání to nejspíš vtipné bylo.

   Profesor si jen povzdechl a vstal, aby začal vysvětlovat na tabuli dnešní látku. Tohle jsem zvládl, ale byl to jen jeden malý krůček. Lehnul jsem si na lavici a znuděně sledoval mouchu, která kroužila okolo Lancovy hlavy, přesto jsem ale nenápadně poslouchal výklad. Andreas se to za mě nenaučí.

***

   „André, jdeš?“ strčil do mě Gael, když skončila další hodina. Připadal jsem si totálně vyždímaný a to jsem prosím nic nedělal. No… nejspíš to bylo tím, že jsem nic nedělal, nebyl jsem na to zvyklý a musel jsem se hodně držet.

   „No jo,“ zívl jsem a vstal z lavice. Nějak jsem nesledoval cestu a do někoho vrazil. Už jsem se chtěl omluvit, ale na poslední chvíli mě zarazil Gaelův hlas.

   „Čum na cestu, šprte,“ ušklíbl se na blondýna u mých nohou a odkopl mu batoh stranou.

   „Já? On do mě vrazil!“ štěkl a škrábal se na nohy. Byl to můj nejlepší kamarád Brian. Nejlepší a vlastně jediný. Nevím proč, ale právě jeho Andreas z celé školy nejvíc nesnášel a ponižoval. A teď se to čekalo ode mě. Čekalo se, že budu nadávat svému nejlepšímu kamarádovi. Ale já… nemohl jsem. Měl jsem chuť se vším okamžitě seknout a jít s ním před školu na lavičky sníst svačinu. I když ho Andreas s ostatními ponižovali, on se nikdy nenechal, vždycky se jim postavil… asi jako jediný z celé školy.

   „Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš, Briane,“ řekl jsem pomalým varovným hlasem.

   „Tebe se neleknu, Donovane! Jsi nula, která neumí nic jiného než naparovat se a ošukat každého koho potká. Jsi nechutný a je mi z tebe zle!“ zavrčel, když se konečně vyhrabal na nohy a podíval se mi zpříma do očí. Najednou jsem si připadal jako pod rentgenem, připadal jsem si, že se před ním stejně neschovám, že ve mně pozná Archieho. Ale naštěstí se tak nestalo.

   Už se chtěl s vítězným úšklebkem otočit a odejít, když jsem promluvil. Neodpustím si to do konce života, ale… musel jsem něco říct, Andreas by takovouhle urážku nenechal bez odezvy.

   „Víš, Briane, já alespoň dokážu někoho sbalit. To tobě by podržela maximálně nějaká šlapka a setsakra přeplacená,“ ušklíbl jsem se krutě, vrazil do něj ramenem a vyšel ze třídy za halasného jekotu ´svých přátel´.

   Bylo mi ze sebe zle. To, co jsem řekl… jestli se Brian někdy dozví, že jsem mu to vlastně řekl já, nikdy mi to neodpustí. Měl totiž docela velké potíže se seznamováním. Možná zprvu vypadal jako někdo, kdo se umí ohnat slovem. Uměl odsekávat Andrému, ale pokud se jednalo o holku, se kterou by chtěl něco zkusit, vždycky zkrachoval. Začal koktat a mlet koniny, což každou holku odradilo. A teď jsem přilil olej do ohně.

   „Nikdy nepochopím, jak dokonale umíš někoho setřít,“ bouchnul mě Gael do ramena. Nuceně jsem se na něj ušklíbl. „Víš, že jsem rád, že se se mnou bavíš? Já být obětí některého ze tvých stěrů, tak se jdu někam zahrabat.“

   „Jakoby tě nikdy nesetřel,“ ušklíbl se Colin.

   „Neříkám, že nesetřel, ale ne tak, jako ostatní,“ zavrčel.

   „Hele, já jsem tady! Tak se o mě nebavte, jako bych tu nebyl,“ zvedl jsem ruce do vzduchu, aby mě vzali na vědomí.

   „Tebe nejde nepřehlédnout, André,“ ušklíbl se Brad. To mě vážně potěšilo. Já byl rád neviditelný, ale teď jsem si to nemohl dovolit.

   „Hele, máš vyhlídlého nějakého dalšího kolouška?“ drcnul do mě Lance. Chvilku jsem nechápal, o čem mluví, ale naštěstí jsem si to rychle uvědomil.

   „Ne, měl bych?“ ušklíbl jsem se.

   „Já nevím. Vždycky máš někoho v záloze,“ ušklíbl se.

   „Tak teď asi nemám. Žádný není podle mého gusta,“ pokrčil jsem rameny.

   „A co ten Kylův kamarád? Ten po tobě taky dost pokukoval, určitě by si nechal říct,“ zasmál se Brad. Bylo mi z těch jejich řečiček zle. To Andrému nešlo o nic jiného než o sex?

   „Ten?“ V duchu jsem lovil, jestli náhodou nebudu vědět, jak vypadá, bohužel to bylo beznadějné. Když jsem Kyla viděl, byl vždy sám s Andreasem, případně s těmahle zabedněncema.

   „Nic moc,“ zakroutil jsem hlavou.

   „Ale aspoň víš, po čem sáhnout, kdyby ti přestala stačit ruka, ne?“ zachechtal se Gael. Nejradši bych ho něčím fláknul po hlavě, bohužel jsem po ruce neměl nic, čím by to hodně bolelo.

   „Nepotřebuju se snížit na tvou úroveň G, že bych se musel sám uspokojit, když mi někdo nedá. Když budu chtít, stačí zajít do klubu a vybrat si,“ ušklíbl jsem se na něj. Lance s Bradem a Colinem se rozesmáli, až všichni popadali na zem. Gael zrudnul, ale snažil se uchechtnout, aby dokázal, že jsem ho nerozhodil. Všichni jsme ale dobře věděli, že tohle byla trefa do černého. Musel jsem si pogratulovat, zatím se mi docela dařilo vracet údery a dokonce jsem si vzpomněl na tu zkráceninu, kterou André používal, když oslovoval Gaela. Docela často mu říkal prostě jen G.

   „Tak tohle… tohle byl… mega stěr,“ hýkal Lance, když se sbíral ze země.

   „Vtipný,“ ušklíbl se Gael. Mile jsem se na něj usmál a znovu jsem se rozešel.

   „Uvidíme se na hodině,“ kývl jsem. Oni mířili do kantýny na oběd, já zase ven, abych si někde snědl svoje dietnější jídlo.

   Jen co jsem vyšel z budovy, dýchalo se mi trochu volněji. Ani nevím proč. I tady bylo hodně lidí, ale naštěstí ne všichni si mě všímali. Zdravili mě, když jsem kolem nich procházel a já je ani neznal.

   Kousek dál jsem si všiml Briana skrčeného na lavičce, jak do mobilu ťuká nejspíš SMS. Bylo mi ho líto, chtěl jsem jít za ním, ale nemohl jsem a mrzelo mě to.

   Vybral jsem si místo pod stromem, kam jsem se posadil. Nebyl moc na očích, ale ani ne zastrčený. Bylo by divné, kdyby se André schovával.

   Vytáhl jsem si svačinu a MP3. Chtěl jsem si poslechnout nějaké ty přijatelnější písničky z Andreasova výběru, abych měl ponětí, o co se vlastně jedná. Včera jsem si udělal menší výběr. A taky jsem chtěl vypadat, že nechci být rušen, nepotřeboval jsem okolo sebe pořád hory uječených lidí. Než jsem si ale stihnul dát sluchátka do uší, rozezvonil se mi mobil.

   Na display blikalo moje jméno, docela mě zajímalo, co Andreas chtěl.

   „No?“ zvedl jsem to.

   „Můžeš mluvit?“

   „Jo.“

   „Hele, píše mi… teda tobě ten tvůj kamarádíček. Chce vědět, kde jsi a kdy se vrátíš.“

   „Tak mu odepiš, ale chovej se jako já, inteligente,“ zavrčel jsem tiše. „Opovaž se mu nadávat. Prostě mu řekni, že jsi na nějaké té přednášce a kdy se zhruba vrátíš.“

   „Já neumím být ty,“ prskl.

   „To sis měl kruci rozmyslet dřív. Já se taky neumím chovat jako ty.“

   „Doufám, že ses ještě neprozradil.“

   „Zatím ne, ale nelíbí se mi, že se musím posmívat svému kamarádovi.“

   „To zvládneš. Já letím, musím něco dodělat. Měj se.“ Než jsem stihl něco odpovědět, mobil ohluchl. Jen jsem si povzdechl, schoval ho do kalhot a pustil si ty písničky. Některé nebyly špatné, ale doopravdy jen některé.

7. kapitola

(Archie)

   Cuknul jsem sebou, když mi někdo vytrhl jedno sluchátko z ucha. Mírně jsem se zamračil, když jsem zjistil, že je to Lance.

   „No jo, co jinýho bys mohl poslouchat,“ ušklíbl se a vrátil mi ho.

   „Nějaký problém?“ nadzvedl jsem obočí.

   „Jasně že ne,“ pokrčil rameny a spolu s ostatními posedali okolo mě. Nebylo mi to právě příjemné.

   „Razíme někam večer?“ zeptal se Gael. Mírně jsem ztuhl. Už dnes večer? Někam? Jako do baru? Pít?

   „Dnes nemůžu, přijedou prarodiče a naši by mě zabili, kdybych nebyl doma,“ ušklíbl se znuděně Colin.

   „Já jedu na hokej, takže nejdu,“ přidal se Brad.

   „A já musím hlídat ségru, rodiče jdou někam pařit,“ odfrkl si znechuceně Lance. Gael se zastavil pohledem na mně.

   „Ve dvou to nemá smysl,“ pokrčil jsem rameny a vstal, jelikož zazvonilo. Doufal jsem, že mu bude tahle ´výmluva´ stačit. Dneska jsem ještě vážně neměl na to, producírovat se někde v baru, kde jsem nikoho neznal a netušil, jak se chovat.

   „Zrádcové,“ zavrčel G a taky se zvedl ze země. „Ale zítra vám ani smrt v rodině nepomůže, potřebuju se ožrat!“

   „Copak, Wendy tě snad opustila?“ strčil ho Colin do žeber. Gael si jen odfrknul a nasadil ten nejnamachrovanější výraz, jaký jsem kdy viděl… pokud nepočítám ty Andreasovy.

   „Ta pipka? Dostala kopačky.“ Rozesmál jsem se. Gael a dát Wendy kopačky? Sice jsem neviděl dovnitř toho vztahu a potkával je jen občas o přestávkách, jelikož G tahal Wendy téměř všude s sebou, ale jediný, kdo vypadal, že mu ten vztah nevyhovuje, byla Wendy.

   „Je tady něco směšného?“ zavrčel, čímž mě rozesmál ještě víc.

   „Jasně, že je. Ty G. Vsadím se, žes ji ukecával na kolenou, aby ti dala ještě šanci. A nejspíš ti ji nedala, proč by ses šel jinak ožrat?“ ušklíbl jsem se. Gael zrudnul a myslím, že to bylo zlobou i hanbou zároveň. Naštěstí jsem měl takovou ´imunitu´, že se na mě neodvážil vztáhnout ruku. Vsadím se, že kdyby něco takového řekl třeba Lance, už by se válel na zemi a Geal by ho mydlil.

   Nakonec mi vůbec neodpověděl, což u ostatních vyvolalo další salvu smíchu, a to se mu zřejmě ani trochu nelíbilo.

***

   Školu se mi nakonec podařilo přežít už bez větších obtíží. Sice v některých situacích jsem váhal, jak se chovat, ale zdálo se, že zatím nikdo nic nepoznal.

   Po vyučování jsem se sebral, znuděně se rozloučil s klukama s tím, že se uvidíme zítra a vyrazil jsem k Andreasovu stroji.

   Celý den stál za jedno velké prd. V životě jsem se ve škole tak nenudil a v životě mě slova tak nepálila na jazyku jako dnes a tušil jsem, že to bude jenom horší.

   Když jsem dorazil domů, barák byl pořád prázdný. Počítal jsem s tím, že se naši vrátí až navečer, ale nijak mi to nevadilo, spíš jsem byl rád.

   Uklidil jsem motorku do garáže a vyšel ven. Okamžitě se ke mně přiřítil Ben a začal šťastně vyvádět. Samozřejmě, že jeho neoklamu, ani když na sebe nastříkám ten smrad, kterým se André voní. Jen jsem ale nepatrně zakroutil hlavou a aniž bych ho pohladil, vešel jsem do baráku. K nám do zahrady bylo vidět a já nemohl tušit, jestli se náhodou někdo nedívá, byl by z toho průser, protože André se všeho živého téměř štítil dotknout, pokud to teda nemělo dvě ruky, dvě nohy mezi nimi penis a nekupovalo mu to drahé věci.

   V pokoji jsem znechuceně zapnul hifi věž, kdyby se nečekaně vrátili naši. Asi by se moc divili, kdybych tu jen tak seděl a do blba hleděl. Potom jsem si vzal učebnice a začal dohánět látku, kterou jsme brali dnes, případně kterou bychom mohli dělat zítra. Kvůli Andrému si nemůžu dovolit zameškat, vlastně ani netuším, jak dlouho bude tahle bláznivá výměna trvat.

   Abych řekl pravdu, tenhle styl učení mi nevyhovoval, nebavil mě. Vždycky mi stačilo dávat v hodinách pozor a doma si to jen zopakovat, na tohle jsem nebyl zvyklý a nebavilo mě to.

   Trhnul jsem sebou, když dole práskly dveře. Spěšně jsem popadl všechny učebnice a sešity a narval je pod postel, potom jsem probudil Andrého notebook a klikl na jednu z jeho oblíbených stránek. Právě včas, když se ozvalo zaklepání a mamka vtrhla do pokoje.

   „Ahoj, jsme doma.“ Znuděně jsem zvedl hlavu. Andrému bylo vždy jedno, jestli rodiče jsou nebo nejsou doma, on se s nimi stýkal jen náhodně, občas při jídle, když se uráčil přijít, ale jinak moc ne.

   „Fajn,“ pokrčil jsem lhostejně rameny a otočil se zpět k obrazovce notebooku. Teprve teď jsem si všimnul, jakou stránku jsem otevřel. Krvavě jsem zrudnul a byl rád, že jsem k mamce otočený zády, aby si toho nevšimla. Na gay porno stránky jsem se vážně dostat nechtěl.

   „Archie odjel v pohodě?“

   „Hmm…“ zahučel jsem nezúčastněně. Byl bych raději, kdyby mamka odešla a já nemusel listovat na těchto stránkách, bohatě mi stačil ten úvod. Nakonec jsem měl štěstí, protože vážně odešla, nejspíš si taky všimla, co si prohlížím a abych pravdu řekl, nikdy nebyla moc nadšená z Andrého orientace a z jeho chování v tomto ohledu. Neměla ráda promiskuitní lidi a že brácha promiskuitní setsakra byl. Z každého vyždímal úplně vše a když už nebylo co, poslal ho k vodě a našel si nový zdroj. Vlastně jen s Kylem mu to vydrželo hodně dlouho. Půl roku to bylo určitě, řekl bych.

   Křížkem jsem rychle zavřel stránky a doufal, že z toho nebudu mít trvalou újmu. Tak to prostě dopadá, když si to pako vezme můj noťas místo svého, aby to prý nebylo moc nápadné. Raději jsem přešel ke dveřím a zamknul jsem se, mohl jsem si to dovolit, Andreas se často zamykal, aby ho nikdo neotravoval.

   Klekl jsem si na čtyři s tím, že z pod postele vytáhnu ty sešity a učebnice. No… chybička se vloudila, netušil jsem, co všechno André pod postelí ukrývá a myslím, že bych byl raději, kdybych to ani nevěděl. Měl tam docela slušnou sbírku nejrůznějších ´hraček´. Nebudu rozebírat jakých, to si určitě dokáže každý domyslet, pokud Andrease aspoň trochu zná.

   Přešel jsem ke školnímu batohu a z jedné kapsy vytáhl krabičku s inzulínem, který jsem si vpíchl. V duchu jsem plánoval, jak to udělám s běháním, ale nakonec jsem si řekl, že v noci snad nic nepokazím. Proto jsem se, jakmile zapadlo slunce, převlékl a vyrazil k lesu. Bena jsem se s sebou dnes neodvážil vzít, což se mu ani trochu nelíbilo, ale prozatím jsem nechtěl nic riskovat.

   Když jsem se vrátil, okamžitě jsem zapadl do Andrého koupelny. Zítra jsme měli mít tělocvik a moc nadšený jsem z toho nebyl.

   Zamračeně jsem přešel ke skříňkám a otevřel. Dnes už to bylo minimálně podruhé, co jsem byl rudý až za ušima. Měl tu docela hezkou sbírku lubrikantů a ne jen těch. Raději jsem spěšně popadnul žiletku a skříňku zabouchl.

   Pustil jsem na sebe horkou sprchu a chvilku jen tak stál pod proudem vody, než jsem se odvážil podívat se před sebe do zrcadla. Trpitelsky jsem si povzdechl a sáhl po žiletce. Nebylo to právě nejpříjemnější a dokonce se mi podařilo se i říznout, ale co byl pro svého drahého bratříčka neudělal, že ano.

***

   „Dneska se z toho baru nevykroutíte!“ namířil na nás prstem Gael. Jen jsem se ušklíbl.

   „Jasný, už jsi nám včera říkal, že se potřebuješ ztřískat.“ G jen mávnul rukou.

   „To jsem dokázal už včera doma. Brácha měl nějaký chlast, tak jsem mu to čohnul,“ pokrčil rameny. „Ale dnes je v Kapitolu akce. Hraje tam DJ Ring, bude to masakr a ty se můžeš porozhlédnou po své další oběti,“ strčil do mě loktem. Jen jsem se na něj zašklebil.

   „Proč žiješ v domnění, že musím někoho mít?“

   „Protože vždycky někoho máš?“

   „No tak teď asi nepotřebuju,“ pokrčil jsem lhostejně rameny.

   „André, neříkej, že ještě pořád vzdycháš po Kylovi?“ ušklíbl se Brad. Pohrdavě jsem si odfrkl.

   „Měl bych snad? Prostě mě už přestal bavit. Až budu chtít, najdu si někoho.“

   „Přestal tě bavit? Nemáš halucinace? Vždyť on nechal tebe,“ ušklíbl se Lance. Obočí mi vyletělo do závratných výšin, ale rychle jsem se to pokusil zamaskovat. Cože? André dostal kopačky? Od Kyla? Co je to za blbost? Jemu nikdy nikdo kopačky nedal.

   „Leží ti to v žaludku, co? Hele, ani se ti nedivím,“ poplácal mě po zádech Colin. „Ale ser na něj, je to debil, ten si tvou pozornost nezaslouží.“

   „Kurva, proč mě s tím furt otravujete? Až budu chtít, někoho si najdu, nemusím se řídit vašimi radami,“ zavrčel jsem. Už mi to docela lezlo na mozek, jak do mě furt hučeli. Navíc… o těch kopačkách mi André neřekl a já si teď připadal jako parádní debil.

   „Se hned nečerti,“ ušklíbl se Colin. Mírně jsem se zamračil, tohle by se Andrému asi moc nelíbilo a mně se to nelíbí taky. Začal jsem se děsit toho, jak dlouho bude bráchův pobyt v Texasu trvat, protože on nebyl problém v tom někoho sbalit, tušil jsem, že mi stačí podívat se na někoho a ono to půjde samo s Andrého profilem a ani nebyl problém v tom, dát někomu kopačky. Ne… největší problém byl, že já prostě nedokážu chodit s klukem, protože já nejsem gay! A i kdybych se odvážil, nedokážu se v přítomnosti toho kluka chovat jako André, já nejsem dominanta, dokonce ani neumím líbat sakra!

   Jo, začínalo mi být v Andreasově kůži pěkně horko a něco mi jasně říkalo, že dnešek v Kapitolu neproběhne tak hladce, jak by měl. Tušil jsem, že se něco stane a to se mi ani trochu nezamlouvalo.

8. kapitola

(Archie)

   Trochu jsem znervózněl, když zazvonilo na konec hodiny. Teď jsme měli mít tělocvik a že bych z toho byl nějaký odvázaný, to se říct nedalo. Pokusil jsem se ale nadhodit Andrého namachrovaný výraz a vydal se s ostatníma do šatny.

   Když jsem otevřel bráchovu skříňku, děkoval jsem Bohu, že alespoň v tomhle se chová jako holka. Nesnášel jsem zapocené věci a Andreas zřejmě taky ne, protože nikdy nebyl v oblečení na tělák dvakrát po sobě, vždy šel v čistém.

   Shodil jsem ze sebe všechny věci a doufal, že ani má postava neprozradí, že nejsem André. Nemůžu za to, že jsem trochu vyhublejší, ale lepší než být oplácaný, což u cukrovkářů není výjimka. Taky bych byl oplácaný, kdybych se nehlídal a necvičil, ale ty posměšky by mi za to nestály.

   Naštěstí to vypadalo, že si nikdo ničeho nevšiml, takže jsem se v klidu převléknul do sportovního úboru.

   Byl jsem docela nervózní, když jsme vyšli na hřiště. Andreas byl v tělocviku dobrý, to sice já taky, ale nikdy jsem to nijak nedával najevo, nebo spíš jsem neměl šanci.

   „Dobrý den,“ přejel nás všechny s úsměvem tělocvikář. „André, dej prosím nástup,“ kývl na mě, zatímco se prohraboval ve svém sešitě. Jen jsem přikývnul a otočil se na kluky.

   „Končit, za mnou v řad nastoupit,“ zařval jsem a otočil se čelem k tělocvikáři. „Vyrovnat… pozor! Hlášení hleď.“ Doufal jsem, že to znělo alespoň trochu jako Andreas. Už jsem otevíral pusu, abych ohlásil profesorovi náš stav, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněl na jednu podstatnou věc. Musím mu tykat!

   „Nilsi, třída je připravena k hodině tělesné výchovy v počtu 12. Chybí jeden, dva se omlouvají,“ sjel jsem pohrdavým pohledem dva poslední kluky. Byli to ulejváci, cvičili jen tehdy, když jim doopravdy teklo do bot.

   „Děkuji, André, pohov,“ kývl a přejel pohledem všechny, aby zjistil, kdo chybí. Zapsal si to a zaklapl sešit.

   „Než začneme, André, myslíš na tu sobotu,“ zadíval se na mě zkoumavým pohledem.

   „Sobotu?“ zamračil jsem se lehce. Nějak jsem netušil, kam tím míří, co mělo být v sobotu?

   „Závody, v sobotu jsou závody.“

   „Jo tohle,“ přikývl jsem, ale absolutně jsem netušil, o čem to mluví. André měl jít na závody? Teprve pak mi docvaklo, že na ně vlastně chodí každý rok. V duchu jsem sprostě zaklel, já na žádné závody jít nechci! Sakra!

   „Dobře, nezapomeň na to. V sobotu v deset. Teď se rozběhejte, André, veď je,“ mávnul rukou a šel se posadit na lavičku. Udělal jsem čelem vzad a rozběhl se okolo hřiště.

   Celou dobu jsem se musel držet vepředu, naštěstí mi to problémy nedělalo, jen to byl trochu nezvyk, vždycky jsem běhal mezi posledními, nechtěl jsem se cpát dopředu, stejně by mě tam ani nepustili.

   Rozcvičku si vzal už naštěstí na starost tělocvikář, za což jsem byl jedině vděčný.

   „Fajn, dnes si první hodinu zaskáčeme výšku a pak vám dám čas na fotbálek,“ oznámil nám a odešel pro tyč. Jen jsem polkl, Andreas skákal vysoko, já se naopak nikdy moc nesnažil, vždycky jsem skočit tak metr dvacet a dál jsem se o to ani nepokoušel. Ale dnes budu muset, míň jak metr čtyřicet Andreas nikdy neskákal. Sakra! Zabiju ho, proč se tu vůbec snažím, když to stejně dříve či později praskne?

   Jen jsem se nadechl a šel na čáru jako první, André nikdy nešel druhý, nikdy! Teprve pak jsem si uvědomil, že má odrazovou nohu jinou než já. V duchu jsem sprostě zaklel a zkusil si cvičný odraz. Jestli tohle neposeru, budu dobrý, na druhou nohu jsem nikdy neskákal. Nakonec jsem se přeci jen nadechl a rozběhl se. Natočil jsem se k tyči zády a odrazil se.

   „Výborně, můžeš ty malé výšky klidně vynechat,“ řekl tělocvikář a kývl na dalšího, aby skákal. Oddechl jsem si, třeba to zvládnu i na tu druhou nohu.

   Další zvýšení jsem vynechal, teprve když zvedl profesor tyč na sto dvacet, znovu jsem to bezchybně přeskočil – naštěstí. Ale pořád jsem neměl vyhráno, nevím, jestli jsem si troufal na Andreasových sto čtyřicet.

   Další zvednutí bylo o deset, to jsem vynechal a šel až na těch pitomých sto čtyřicet. Rozběhl jsem se, ale nevyšly mi nohy a já se zastavil.

   „Ještě jednou, nevyšly mi kroky,“ pronesl jsem otráveně, ale popravdě mi bušilo srdce jako o závod a nebylo to námahou. Profesor jen kývl.

   Přešel jsem znovu na začátek a rozběhl se k tyči, pevně jsem zavřel oči a skočil. Dopadl jsem na žíněnku a úlevně si oddechl, když jsem zjistil, že tyč zůstala na svém místě.

   „Výborná technika, André, myslím, že dnes skočíš i padesát,“ usmál se profesor a poručil zvednout tyč. Chtěl jsem na něj zařvat, že si dělá srandu! Já jsem rád, že skočím tohle a on mi to ještě zvýší. Ale neprotestoval jsem, André se rád předváděl a nikdy by tohle neodmítl.

   Znovu jsem se postavil na začátek a rozběhl se. Odrazil jsem se a skočil. Tyč se ani nepohnula, což mě vážně překvapilo, měl jsem za to, že jsem se odrazil setsakra málo.

   „Lepšíš se, konečně jsi začal poslouchat mé rady, zkusíme ještě výš, co?“

   To už si vážně dělá srandu. Jen jsem ale pokrčil rameny a nechal spolužáky, aby to zvýšili na sto šedesát.

   Tentokrát jsem tyč lízl, ale ani tentokrát nespadla. Ale při sto sedmdesáti jsem ji shodil.

   „Nevadí, skvělý výkon, André,“ usmál se profesor a zaklapl svůj sešit. Jen jsem kývl a přešel se k lavičce napít. Gael, Lance, Colin a Brad si posedali kolem mě a následovali mému příkladu.

   „Fajn výkon,“ ušklíbl se Gael.

   „Problém?“ ušklíbl jsem se. Gael nikdy neskočil víc než sto dvacet. Značně ho to sralo.

   „Vůbec žádný, vím, že jsi na tělák machr,“ pokrčil rameny a začal si kopat s míčem, který nám do hřiště hodit profesor. Přidal jsem se k němu a párkrát cvičně kopnul. Tohle vlastně bude můj ´první´ fotbalový zápas tady. Sice když jsem chodil na základku, navštěvoval jsem fotbalový tým, ale s přechodem na jinou školu jsem ho přestal navštěvovat a tady v hodinách jsem si téměř nezahrál.

   Zvolili mě kapitánem, co jiného se taky dalo čekat, že? Začal jsem si vybírat svůj tým, jako to dělal Andreas. Vlastně to bylo pořád skoro to samé.

   „Každý ví, co dělat,“ houkl jsem jen. Spoléhal jsem na to, že je má André vycvičené a každý má svůj úkol, naštěstí jsem se nesplet, protože mě poslechli a rozestavěli se po hřišti. Jen mě moc nepotěšilo, že já musím do útoku. Fotbal jsem dlouho nehrál, ale snad jsem toho moc nezapomněl.

   Začátek hry byl děsivý, nezvyklý. Všichni mi nahrávali a tím mě posílali do útoku. Neměl jsem na výběr, musel jsem hrát jako André a nutno poznamenat… nehrál jsem jako André. Jo, fajn, dal jsem pár gólů, ale v zádech jsem cítil Gaelův pohled, jakoby začínal něco tušit, prostě mám jiné pohyby než brácha. To, že jsme dvojčata neznamená, že jsme dokonalé kopie, spíš my dva jsme dokonalé protiklady.

   Znervózněl jsem, když tělocvik skončil a my měli jít do sprch. Doufal jsem… prostě jsem doufal, že mě nikdo neodhalí podle mého… ehm… přirození. S ručníkem přes rameno jsem vešel do sprch a shodil ze sebe propocené oblečení. Postavil jsem se pod proud horké vody a začal se umývat, přičemž jsem se pokoušel ignorovat ostatní spolužáky, prostě mi nedělalo dobře, když se na mě někdo díval.

   Nakonec jsem to přežil ve zdraví a bez zbytečných keců. S ručníkem okolo pasu jsem se vydal zpět do šatny, kde jsem se převlékl a s tou ´fantastickou čtyřkou´ se vydal na další hodinu.

***

   „Takže dnešek platí,“ houkl na nás Gael. Mlčky jsem přikývl stejně jako ostatní.

   „Fajn, v osm jsem u tebe,“ kývl na mě hlavou a s ´čus´ zmizel. Znuděně jsem se rozloučil s ostatními a vyrazil k motorce. Už teď jsem byl z toho baru totálně na prášky, tušil jsem, že se tam něco stane, že to nebude tak v pohodě, jak to vypadá. Něco se posere, tahle hrozba visela ve vzduchu a já nebyl schopen ji ignorovat.

   Doma jsem se zavřel do Andrého pokoje a nakonec vzal do ruky kytaru. Naši naštěstí ještě nebyli doma z práce, tak jsem si mohl vyzkoušet pár akordů a doufat, že jsem toho moc nezapomněl. No… čekalo mě velké zklamání, zapomněl jsem toho víc, než jsem si myslel. Dokázal jsem začít brnkat jen začátek písničky Nothing else matters, ale aspoň něco, třeba naši nic nepoznají… doufal jsem v to.

   Chvilku jsem se pokoušel učit, ale nakonec jsem to vzdal. Sice jsem to pochopil, ale procvičovat učivo jsem vážně neměl sílu, nudilo mě to, nebyl jsem na to zvyklý a zatím se nedokázal přizpůsobit. Zabiju Andrease, zabiju!

   Bylo půl osmé, když jsem se zavřel v koupelně. Osprchoval jsem se a vpíchl si inzulín. Potom jsem se pokusil udělat něco s těmi vlasy. Nakonec jsem si to nageloval do kohouta, jak to André někdy nosil. Oblékl jsem si uplé černé kožené kalhoty a k tomu si dal bílou košili s černým drakem na zádech. Nastříkal jsem na sebe nějaký Andreasův smrad a vyšel z koupelny ve chvíli, kdy se dole ozval zvonek.

   Sešel jsem dolů, ani jsem se našim nesnažil říct, že odcházím, podle Andrého stylu života jim to mohlo být úplně ukradené a já se tím teď musel řídit.

   Vyšel jsem ven, kde už na mě čekal Gael s Lancem a Bradem. Colin tam prý přijde později. Bylo mi to jedno, jen jsem pokrčil rameny a vydal se s nimi do baru.

9. kapitola

(Archie)

   Skoro jsem se zadusil, když jsme vešli dovnitř a já se nadechl kouře z cigaret. Neříkám, že jsem nikdy nekouřil, na to na mě měl André až moc špatný vliv… na předchozí škole. Ale na této škole se na mě vykašlal, takže jsem s kouřením přestal.

   Naštěstí jsem si ale rychle zvyknul a vešel s ostatními do baru. V životě jsem tu nebyl. Kluci obsadili jeden volný stůl a objednali si. Naštěstí jsem si pamatoval, co tu pije André a taky jsem si objednal, vypadalo to, že byli spokojení a zatím si ničeho nevšimli. Připadal jsem si tam ale divně, nepatřičně, nikdy jsem s Andreasem v baru nebyl, netušil jsem, jak se chovat, musím improvizovat, jenže tohle bude dost těžká improvizace.
   „Podívejme se, kdo přišel,“ ušklíbl se znechuceně Lance. Podíval jsem se tím směrem. Stál tam Kyle se dvěma kamarády a o něčem se bavili. Najednou se otočil a zabodl do mě pohled, byl takový… zvláštní. Raději jsem uhnul a napil se svého pití. Měl jsem co dělat, abych to spolknul a nezačal se dusit, tohle teda nezvládnu, rozhodně ne s tímhle v krvi.
   „Nechápu, proč na tebe tak zírá,“ drcnul do mě Brad. Střelil jsem pohledem po Kylovi, vážně si mě prohlížel a to se mi ani trochu nelíbilo, proto jsem byl docela rád, když pro mě přišel nějaký vcelku hezký kluk, abych šel tančit. Jen jsem kývnul a stáhnul si ho do náruče, zachytil jsem jen Gaelův podivný pohled, než se s tím klukem rozjel po parketu. Snad za ty roky André nezměnil styl tance.
   Když písnička dohrála, ani jsem se na toho kluka nepodíval a odešel si zpět sednout.
   „Myslel jsem, že zásadně netančíš s malými ptáčaty,“ ušklíbl se Gael.
   „Vše je jednou poprvé,“ pokrčil jsem rameny a znovu se napil drinku. Sakra! Chyba! Jestli mě tenhle bar neprozradí, budu zatraceně dobrý, jen aby si Gael nezačal dávat větší pozor, řekl bych, že to by mně poznal. Nelíbilo se mi, jak se na mě díval, proto jsem se raději zvedl, že jdu na záchod.

   Právě jsem si umýval ruce, když se dveře od záchodu otevřely. Ztuhl jsem, jakmile jsem v zrcadle za sebou spatřil Kyla. Zastavil se na mně pohledem. Mírně jsem se zamračil a otočil se k němu čelem.

   „Co je?“ zavrčel jsem, nechtěl jsem se s ním bavit.

   „Ahoj,“ pousmál se a založil si ruce na prsou. V duchu jsem se přinutil ke klidu, potřeboval jsem působit jako Andreas.

   „Chceš snad něco?“ odsekl jsem a pokusil se kolem něj projít. Chytil mě za loket a mlčky se na mě zadíval. Rozzuřeně jsem se mu vyškubl, ale on se jen pousmál a odešel k jednomu z pisoárů. Byl jsem absolutně zmatený jeho chováním, nějak jsem nechápal… o co mu jde. Raději jsem rychle odešel ze záchodů.

   „No kde vězíš? My už si objednali další rundu,“ ušklíbl se Gael a s úšklebkem ukázal na můj zpola nedopitý drink. Naštvaně jsem přešel ke stolu a najednou ho dopil. Myslel jsem sice, že mi to sežehne hrdlo, ale zvládl jsem to, aniž bych se zakuckal.

   „Wow, tohle už jsi dlouho neudělal,“ pokýval uznale hlavou Gael. Sežehl jsem ho naštvaným pohledem, tohle už mě vážně nebavilo, já prostě nevěděl, jak se tady jako Andreas chovat.

   „Hele, není mi nějak dobře, myslím, že dnes to balím,“ popadl jsem bundu a vydal se k východu.

   „Ty už jdeš? Měl jsem za to, že v deset chodí spát jen malá mimina a tvůj bratr, alespoň jsi mě o tom neustále přesvědčovat,“ uchechtl se někdo, když jsem vyšel z baru. Trhl jsem sebou a otočil se. O zeď Kapitolu stál opřený Kyle s cigaretou mezi prsty a mlčky na mě hleděl.

   „Dej mi pokoj,“ zavrčel jsem a otočil se k odchodu.

   „Vždyť ti nic nedělám,“ zasmál se.

   „Tak hele, jestli si myslíš, že se z toho rozchodu poseru, tak jsi na velkým omylu, jsi mi úplně ukradený,“ zavrčel jsem a tentokrát doopravdy odešel. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem náhodou nezaslechl pobavené uchechtnutí, ale raději jsem to asi ani nechtěl vědět.

   Chodbou jsem proletěl jako namydlený blesk, naši se určitě divili, proč jsem tak brzo doma, když André chodí nejdříve tak v jednu ráno. Naštěstí jsem zdrhnul dřív, než mi mamka začala pokládat všetečné otázky.

   V pokoji jsem sebou hodil na postel a začal vytáčet svůj mobil. Zvonil, ale nikdo to nezvedal. Naštvaně jsem zavrčel a položil. Zabiju Andrease, zabiju!

   Nakonec jsem se zvedl, převlékl se do značkových tepláků, hodil na sebe mikinu s kapucí a vyplížil se ven, abych se proběhl a uklidnil se. Nikdo nic nepozná, prostě mi jednou bylo zle, no… To snad neznamená, že bych nemohl být Andreas, tomu se taky klidně může udělat zle.

***

   „No nazdar, kam jsi včera zmizel?“ práskl mě Lance do zad.

   „Jak jsem řekl, bylo mi zle,“ hodil jsem po něm otrávený pohled a nacpal helmu od motorky do své skříňky.

   „Hele, nebylo to spíš tím, že tam byl Kyle? Vážně jsem netušil, že tam bude, ani mě to nenapadlo,“ zvedl Gael ruce v obranném gestu.

   „Chodili jsme do těch barů společně, G. Je docela pravděpodobné, že ho tam budu potkávat, ne?“ zašklebil jsem se. „Takový idiot nejsem a ne, nebylo to kvůli němu, mělo by?“ odfrkl jsem si a zabouchl skříňku.

   „Jak jsme řekli, ser na něj, včera jsme se bavili s tím jeho kámošem… Chasem, dal nám pro tebe číslo,“ zamával mi Colin před očima papírkem.

   „Číslo?“

   „Jo, mobilní číslo, máš mu zavolat, až se budeš nudit, rád by ti od nudy pomohl,“ mlaskl Lance a opřel se o Colina, přes jehož rameno mi podával lístek. Natáhl jsem ruku a vzal si lísteček, abych si ho přečetl. Pod sedmimístným číslem bylo škrabopisem napsáno… ´Zavolej, jsem tu jen pro tebe´. Zvedl se mi z toho žaludek. Matně jsem si včera vzpomínal na ty Kylovy kamarády a jeden po mě tak nechutně koukal, tak… chtivě? V duchu jsem se otřásl, nechutné.

   Zvedl jsem pohled na čtveřici, která nejspíš napjatě čekala, že z kapsy vytáhnu mobil a okamžitě tomu chudákovi zavolám. Jen jsem se ušklíbl a na několikrát lístek přetrhl.

   „To já si vybírám, ne vy a ani ne oni,“ ušklíbl jsem se jejich nevěřícím pohledům a vyhodil kousky papíru do vzduchu, pak jsem se otočil a vyrazil do třídy.

   „Hele, André, že ty už máš vyhlédnutou kořist, když jsi odmítl Chase,“ doběhl mě s úšklebkem Gael. „A ani se nepochlubíš.“ Naštvaně jsem se otočil, tohle už mě vážně štvalo.

   „Tak hele, až budu chtít, někoho si najdu a nemusím se vám svěřovat, takže se přestaňte namáhat a někoho mi dohazovat, jasné?“ probodl jsem všechny čtyři pohledem a sednl si do své lavice. Překvapivě bylo ticho, absolutně mi to vyhovovalo, lehl si na lavici a všechno jsem ignoroval. Dokonce jsem neměl sílu ani poslouchat výklad. Co se mi ale nelíbilo byl Gaelův pohled, který občas mým směrem vyslal. Proč jsem sakra měl takový pocit, že něco tuší? Že mu tady něco nesedí? Raději jsem ten pocit rychle zahnal, nebo jsem se alespoň pokusil.

***

   Naštvaně jsem ležel na posteli a nadával na Andrease. Kurva, ten Gael mi dělal čím dál větší starosti. Jo, ve škole jsem to snad docela zvládal, ale absolutně netuším, jak se mám chovat někde v baru! Jak se chovat ohledně těch kluků. Najednou jsem měl pochybnosti, že by André udělal to, co jsem udělal já. Třeba se mu ten Chase líbil a třeba to Gael věděl a teď mě podezřívá, protože ten kretén mi o ničem neřekl, kurva!

   Popadl jsem ze stolku mobil a vytočil Andreasovo… vlastně moje číslo.

   „Sakra, Archie, co chceš!“ ozvalo se štěknutí do telefonu místo pozdravu.

   „Okamžitě se vrať, blbečku! Sere se to, netuším, jak se chovat mimo školu, slyšíš?“

   „Hele, nemám čas, za chvilku hraju, zvládneš to, měj se!“ Nevěřícně jsem hleděl na mobil, který hlásil ukončený hovor. V duchu jsem tomu idiotovi sliboval pomalou a krutou smrt. Vsadil bych se, že až se to provalí, bude to dobrý průser. A něco mi říkalo, že jestli na to G přijde, on to prokecne. Ani mně by se moc nelíbilo, kdyby mě Andreas stíral tak, jako jeho a chtěl bych mu to oplatit. Jako samozřejmě, mě stírá, ale já… jsem si na to zvykl, beru to jako samozřejmost, ale Gaela to pěkně sralo a šlo mu vidět na očích, že by nejraději něco udělal, ale držel se… zatím.

   Vztekle jsem zavrčel, když se ozval zvonek, ale ani jsem se nehnul, on tam někdo zajde.

   „André! Máš tu návštěvu!“ zahulákala mamka. Zaskučel jsem. To snad není pravda! Jestli je to Gael, jsem v pěkné prdeli! Neochotně jsem vstal a vyšel z pokoje.

   „André, slyšíš?“

   „Už jdu!“ zařval jsem a pomalu sešel ze schodů. Zarazil jsem se, když jsem v předsíni uviděl stát mamku s Kylem.

   „No, já musím na nákup, tak tu hlavně nic nezničte,“ popadla kabelku a odešla z domu. Nelíbilo se mi, že mě tu s ním nechala sama, ale co jsem mohl dělat.

   „Co tu chceš? Vypadni, my dva jsme spolu skončili!“ pokusil jsem se nadhodit rozhodný tón, tón, kterým by ho vypakoval Andreas a myslím, že se mi i docela povedl. S ním to ale ani nehnulo, jen se ušklíbl a opřel se o stěnu.

   „Ne, myslím, že bys mi měl něco říct.“

   „Není co, zmiz!“ zavrčel jsem a otevřel dveře. Úšklebek se mu jen rozšířil a prohlížel si mě odspodu až nahoru, nelíbilo se mi to. „Neslyšel jsi?“ Sakra co mám dělat? Proč tu je? Ten jeho pohled… hned jak jsem ho uviděl se mi nelíbil. O krok jsem ucouvnul, když se ke mně přiblížil, popadl mě za pas a políbil. Vytřeštil jsem oči, co má tohle znamenat? Jen co jsem se vzpamatoval, odstrčil jsem ho od sebe a chtěl mu říct něco peprného, ale on mě předběhl. Rozesmál se.

   „Fajn, když jsme si to teď ujasnili, měl bys mi vysvětlit pár věcí,“ ušklíbl se a založil si ruce na prsou.

   „Nevím o čem to mluvíš.“

   „Já myslím, že to víš moc dobře… Archie.“

10. kapitola                       

(Archie)

   „Já myslím, že to víš moc dobře… Archie.“ Hrklo ve mně. Jak to mohl kruci poznat? Sakra, sakra a ještě jednou sakra!

   „Co to meleš! Archie je v Texasu, blbečku.“

   „Vážně? Ani bych neřekl. Chodil jsem s Andreasem půl roku, mě neoblafneš, Archie. Sice nevím, proč jste se prohodili a kde je André, ale tobě to předstírání jde pěkně blbě,“ zasmál se. Naštvaně jsem přešel ke dveřím a znovu je otevřel.

   „Vypadni,“ trhl jsem hlavou. Posměšně na mě hleděl a já věděl, že zbavit se ho nebude tak jednoduché, jak jsem si původně myslel.

   „Jak chceš, klidně vypadnu, ale buď si jistý tím, že příště v baru to projedeš,“ pokrčil rameny a chystal se vyjít ven. Popadl jsem ho za mikinu a narval zpět dovnitř.

   „Jak to myslíš?“

   „Že bez pomoci jsi nahraný. Ve škole to možná zvládáš, ale nemáš absolutně žádné tušení o tom, jak se André chová mimo školu.“

   „A co s tím mám dělat? Ten kretén mi absolutně nepomáhá!“ zavrčel jsem a znovu na mobilu vytočil ´jeho´ číslo. Kyle mě pobaveně sledoval, aspoň někdo se bavil, zatímco já měl nervy na dranc.

   „Možná bych ti mohl pomoct,“ prohlédl si mě.

   „Jo? A co za to?“ odsekl jsem a jen stěží se zadržel, abych s tím mobilem nešvihl o zeď. Tušil jsem, že tohle nebude jen tak, proč by mi pomáhal?

   „Chci vědět, co se tu děje,“ řekl absolutně vážně. „Kde je Andreas a proč se za něj vydáváš.“ Mlčky jsem na něj hleděl a zvažoval všechna pro a proti. Kyle Andrého znal, nerad to říkám, ale asi líp než já. Brácha mi nepomůže a sám to nezvládnu. A nejspíš je lepší, když mě někdo podrží, než mít průser ve škole i doma.

   Zamračil jsem se a kývl ke schodům. Jen se ušklíbl a vydal se nahoru do Andreasova pokoje.

   „Takže?“ naklonil hlavu na stranu, když se pohodlně posadil na posteli. Zavřel jsem dveře a sám jsem si sedl do křesla.

   „Jak jsi to poznal?“ zavrčel jsem. Vím, že jsem udělal nejspíš spoustu chyb, ale chtěl jsem vědět, co mě prozradilo nejvíc. Kyle se rozesmál. „Kdybych postavil tebe a Andrease vedle sebe, kdybyste mlčeli, kdybyste byli stejně oblečení, učesaní, poznal bych vás,“ ušklíbl se.

   „Nějak moc si fandíš,“ odsekl jsem nakvašeně. Nesnášel jsem, když si se mnou někdo hrál. „Proto jsi se ujišťoval tím, že jsi mě políbil?“ štěkl jsem. Hnědovlásek se jen potutelně usmál.

   „Možná jsem chtěl vidět tvoji vykolejenou reakci. Navíc… kdyby ji někdo viděl, buď si jistý, že by ti nedali pokoj, dokud by nepoznali, že nejsi Andreas.“ Založím si ruce na prsou, vím, že se nechovám jako on, ale co mám k sakru dělat? Zavládlo mezi námi ticho a já věděl, že Kyle čeká, až mu řeknu, kde je André.

   „Je v Texasu na nějakým hudebním konkurzu,“ řekl jsem nakonec.

   „Jak jinak… hudba,“ pousmál se Kyle a rozhlédl se po pokoji. Nakonec se zvedl z postele a přešel k počítači, který hned rozjel. Zmateně jsem na něj hleděl. On si ale jen zapnul facebook a odhlásil se z chatu.

   „Pojď sem,“ kývl, aniž by se na mě podíval. Nakonec jsem se přišoural a skrčil nohy na bobek. Sledoval jsem, jak rozklikl svůj profil a najel na přátele.

   „Peter, nemá tě rád,“ ušklíbl se a klikl na profil jednoho z těch svých kamarádů, se kterými byl včera v baru. „Připadáš mu arogantní, namyšlený a… prostě idiot. Nešetříš na něm jízlivé poznámky,“ řekl a klikl na druhý profil. „Chase, jede po tobě a ty s ním flirtuješ, abys mě nasral.“

   „Tak proto ty blbé pohledy, když jsem číslo, které mi po té ´fantastické čtyřce´ poslal, roztrhnul,“ ušklíbl jsem se.

   „To Chase asi nebude mít radost, umí být dost dotěrný a pro tebe by to mohl být docela oříšek. André ví, co s ním, ale u tebe si nejsem jistý,“ sjel mě pohledem.

   „Fajn a co s tím mám dělat?“ štěkl jsem.

   „Měl by sis někoho najít, sice ho to neodradí úplně, ale uklidní se trochu.“

   „Na to zapomeň, tohle já absolutně nezvládnu, nedokážu chodit s klukem, prostě ne,“ zamítl jsem rázně a vstal.

   „No jak myslíš, ale věř mi, že Gaelovi to bude čím dál víc podezřelé, André vždycky někoho má, to je jeho motto,“ ušklíbl se Kyle a opřel se do židle.

   „Jo? Tak proč mi ten kretén říkal, že si nikoho hledat nemusím? Že to nikdo nepozná?“

   „Asi si nebyl jistý, že bys to zvládl.“

   „A to měl pravdu!“ Sekl jsem sebou na postel a zamračeně hleděl na plakát Nightwish, který Andrému visel na zdi. Cítil jsem, jak mě Kyle sleduje, ale bylo mi to fuk, momentálně jsem se pokoušel najít východisko z téměř bezvýchodné situace.

   „Možná bych ti mohl pomoct,“ řekl nakonec přemýšlivě. Zamračeně jsem se zvedl na loktech a podíval se na něj.

   „A to jako jak?“ zvedl jsem obočí, tušil jsem, že se mi to líbit nebude.

   „Budu ti dělat kluka,“ pokrčil rameny, jakoby to bylo úplně normální. Zalapal jsem po dechu.

   „Cože? To si děláš srandu!“

   „Nevím, proč bych měl.“

   „Za prvé, ty ses přece s Andreasem rozešel a za druhé, proč bys to teda vůbec dělal?“

   Pokrčil rameny, nejspíš přemýšlel, co říct.

   „André má talent na hudbu a i když jsem se s ním rozešel, neznamená to, že se s ním přestanu bavit. Je to fajn kluk a měl by se věnovat tomu, co ho baví a co mu jde a jako kamarád ho v tom hodlám podpořit. Takže asi proto.“

   „Fajn, ale já s tebou chodit nebudu, nebylo by to náhodou moc nápadné?“

   „Rozhodně míň, než kdybys zůstal sám,“ pokrčil rameny a mlčky si mě prohlížel.

   „Přestaň se na mě tak dívat,“ štěkl jsem naštvaně, nebylo mi to příjemné. Jen se pousmál a založil si ruce na prsou. Váhal jsem.

   „Co by to zahrnovalo? Aby bylo jasno, já nejsem gay,“ probodl jsem ho naštvaným pohledem. Jen se zasmál.

   „Co by to zahrnovalo? No… André se rád ukazoval na veřejnosti, takže bys mě měl na krku asi každý den, potom asi líbání, občas u mě přespíš, sex můžeme vynechat,“ ušklíbl se.

   „To myslíš vážně,“ zaskřípal jsem zuby.

   „Absolutně,“ pousmál se a vstal. Couvnul jsem, když se přiblížil a couval jsem až dokud jsem nenarazil na zeď. Kyle se jen ušklíbl a položil ruce vedle mé hlavy.

   „A… a co bych měl jako říct klukům? Vrátil jsem se k němu, i když mi dal kopačky?“ snažil jsem se nasadit pohrdavý tón, ale moc mi to nešlo, nelíbilo se mi jeho chování a ani trochu se mi nelíbilo, že by mi měl dělat kluka. Na chvilku se zamyslel.

   „Stačí, když řekneš, že jsem dolezl já s prosíkem, abys mě vzal zpět a ty jsi to udělal, abys mi pak sám mohl dát kopačky,“ ušklíbl se. „Zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou – já ti pomůžu, dokud se Andreas nevrátí a pak, když mi dáš kopačky, nebude muset André nic řešit.“ Mračil jsem se, další bláznivý nápad a já si přísahal, že po žádném už neskočím, ale… věděl jsem, že s tím potřebuju pomoc. Bez Kyla mě Gael nejspíš doopravdy brzo odhalí.

   „Fajn,“ zavrčel jsem nakonec. Jen se ušklíbl a víc se ke mně sklonil. Ošil jsem se, bylo mi to nepříjemné.

   „Tohle bys měl přestat dělat, André není nikdy nervózní,“ zašeptal mi do ucha. Prudce jsem ho od sebe odstrčil.

   „Já nejsem nervózní, jen je mi to nepříjemné,“ zasyčel jsem.

   „Nemělo by, Andreas je dominanta, tohle mu nikdy nedělalo problém, měl by ses s tím pokusit něco udělat, podřídit se tomu, jinak ti nepomůžu ani já,“ ušklíbl se a posadil se na postel.

   „Pojď sem,“ kývl naproti sebe. Zamračeně jsem se posadil a založil si ruce na prsou. „A smaž z tváře tenhle kukuč, tak se André nikdy netváří.“

   „Jsem doma, můžu se tvářit, jak chci,“ zaskřípal jsem zuby.

   „Nikdy nevíš, co nebo kdo tě může překvapit… Předpokládám, už jsi se s někým líbal.“ Vykulil jsem na něj oči a zamrkal.

   „Cože se mě to ptáš?“

   „Aha, takže ne,“ zasmál se. „Fajn, tak pojď sem,“ kývl k sobě.

   „To nemyslíš vážně! Já se s tebou líbat nebudu!“

   „Pokud chceš být přesvědčivý Andreas, budeš muset.“

   „A víte co? Já se vám na to můžu vykašlat! Běžte do prdele, nebudu tu ze sebe dělat šaška!“ štěkl jsem naštvaně a postavil se k odchodu. Ani jsem si neuvědomil, jak rychle Kyle vstal, chytil mě, přitáhl k sobě a políbil. Zamrkal jsem překvapením a chtěl se odtáhnout, ale nedovolil mi to, chytil mě za týl, abych neuhnul hlavou a přejel jazykem po mých rtech. Nechtěl jsem, ale ústa se mi samovolně otevřela a já za okamžik cítil jeho jazyk, jak provokuje ten můj. Bylo to něco… co jsem neznal. Zavřel jsem oči a nejistě se zapojil.

   Jak rychle polibek začal, tak skončil. Kyle se odtáhl a ušklíbl se.

   „Myslím, že to není ztracené, jen příště víc dravosti, míň váhání a okolí nic nepozná.“ Mlčky jsem na něj zíral, nedokázal jsem pochopit, že jsem se zapojil! Kruci a s klukem! Mně je zle!

   „No nic, budu muset jít, zítra ráno se pro tebe stavím, odvezu tě do školy a ty se pokus chovat… dominantně,“ ušklíbl se. „Vyprovodím se sám,“ řekl, když už stál na chodbě. Pořád jsem se nehnul z místa, slyšel jsem jen zabouchnutí domovních dveří a potom odjíždět auto.

   Zhroutil jsem se na postel a začal vztekle mlátit do polštáře. Jsem kretén, že jsem na něco takového přistoupil, pokud tohle nepraskne, bude to setsakra velký zázrak, ale já už teď z toho budu mít újmu nadosmrti.