Minde

11. kapitola

(Sirius)

   Pevně jsem k sobě sevřel zuby a zadíval se na tři chlapy před sebou.
   „Stefane,“ kývl jsem. Když jsem šel ven, věděl jsem, že tu je možnost, kdy si mě někdo všimne a dá mu vědět, ale nebyla stoprocentní. Ovšem já už si mohl zvyknout, že u mě ´možnost´ neexistuje, vždycky je to jistota, že v mém případě se stane ta nejhorší možnost a tohle moc dobře nevypadalo.
   „Vida, takže si na mě pamatuješ.“
   „Na tebe se zapomenout nedá.“
   Tiše se zasmál a založil si ruce. „V tom případě by sis měl pamatovat i něco jiného. Pokud si dobře pamatuju, dlužíš mi nějaké love.“
   „Vím o tom,“ odpověděl jsem zatím klidně, i když jsem tušil, že tohle moc dobré není. Pro mě a ani pro Caseyho.
   „Vážně? Protože už máš hezky dlouho po termínu, kdys mi to měl splatit. Takže ti dám dobrou radu… dej mi teď ty peníze a necháme tě jít bez újmy a dokonce i bez přirážek.“
   „Tolik po kapsách nenosím.“
   „To je ale… špatné,“ povzdechl si a zakroutil hlavou.
   „Mám kšeft, budu je mít.“
   „Siriusi… přece mě znáš. Musíš dobře vědět, že tyhle řeči mě nezajímají. Buď prachy máš a vyřešíš náš problém… nebo je nemáš a jsi v hajzlu. Ty i ten tvůj koloušek,“ zkřivil ústa do děsivého úšklebku a blýskl zuby po Caseym. Jen jsem zaregistroval, jak nejistě udělal krok ke mně.
   „Kolik vám dluží,“ zeptal se a já po něm bezděčně mrkl. Vypadal sice klidně, ale stejně se mi na tónu jeho hlasu něco nezdálo.
   „Hodně,“ zasmáli se všichni tři.
   „To mě nezajímá, mě zajímá částka,“ utnul je rázně.
   „Wow… ono to vystrkuje drápky. Pověz, Sirie… našel sis dalšího kolouška, kterého zničíš tím, že mu budeš vařit?“ Chtěl jsem mu něco odseknout, ale Casey mě chytil za ruku.
   „Já s tebou mluvím, pokud sis toho nevšiml,“ zavrčel. Pobaveně jsem nadzvedl obočí, zněl, že je fakt naštvaný a výraz těch tří stál za to. Jen se po sobě podívali, než se Stefan chopil odpovědi.
   „I s Adrianovými dluhy… sto táců.“ Ušklíbl jsem se, jo, šlo jasně vidět, jak se Casey zasekl. Pokud si myslel, že je odbude pár tisíci, přepočítal se. Adrian měl vysoké dluhy, a když byl mrtvý, šli po krku mně. A nejen Stefanova parta.

   „Tak co, koloušku… zachráníš prdel sobě i svému dealerovi nebo pasákovi nebo co je?“ ušklíbl se Stefan. Casey mlčel a já věděl, že pokud hned něco nevymyslím, neskončí to pro nás dobře. Stefan byl schopný mě odstřelit, jeho znásilnit a nakonec odstřelit taky a na to jsem momentálně náladu moc neměl.

   Zamyslel jsem se a pohledem přeskočil za skupinu. Nemuselo to vyjít, ale teď jsem to prostě musel alespoň zkusit.
   „Podívejme, koho to sem čerti nesou,“ ušklíbl jsem se a díval se za jejich záda, kde samozřejmě nikdo nebyl. Potřeboval jsem jen odvést jejich pozornost, abychom stihli zmizet za rohem dřív, než stihnout vytasit zbraně a tady se jednalo o sekundy. V momentě, co se všichni otočili, popadl jsem Caseyho za ruku a rozběhl se pryč. Netrvalo dlouho, vlastně jen pár kroků, co jsem za sebou uslyšel vzteklé zavřeštění.
   „Dělej, přidej,“ zavrčel jsem, pevněji sevřel Caseyho ruku a přidal do tempa. Nevěděl jsem, jak daleko jsou za námi, ale neodvažoval jsem se otočit, zpomalilo by nás to a to by momentálně nebyla nejvhodnější možnost.

   Cukl jsem sebou, když se okolo nás prohnala kulka a zasáhla popelnici jen kousek od mého boku. Tohle nebylo dobré a já si nebyl jistý tím, že to zvládneme.
   „Sem,“ trhl mi Casey s rukou a zapadl do nějaké putyky. Dobrovolně bych sem nikdy nevlezl, bylo to tu samý ztroskotanec. Ale hlavní bylo, že jich tu bylo dost. Zesílil jsem stisk, aby se mi tmavovlásek někde neztratil a co nejrychleji se proplétal za ním. Nevěděl jsem, jestli to tady zná, ale vypadalo to dost pravděpodobně, jelikož přesně věděl, kam jít. Kde je druhý východ a jak se odtud dostat. Sice nás v zaplivané kuchyni a skladu v jednom moc přívětivě nepřivítali, řvali něco, čemu jsem ani nerozuměl, ale ani jeden z nás tomu nevěnoval pozornost.
   „Poběž,“ trhl jsem s ním a rozběhl se ulicí. Neznal jsem to tu, ale doufal jsem, že buď někam zapadneme, nebo se jim ve spleti uliček ztratíme.
   Zavrčel jsem, když Casey klopýtl, což nás zpomalilo, mrkl jsem za nás, chytil ho za pas a narval do nějaké nepoužívané budovy. Bylo to riskantnější než zůstat v pohybu, ale Casey nejspíš nebyl na takovou zátěž zvyklý a já cítil v kostech, že v tomhle ohledu už stárnu taky.
   „Co…“
   „Ticho,“ sykl jsem a zacpal mu pusu. Napínal jsem uši, a snažil se zjistit, jak daleko Stefanova parta je, jestli běží dál nebo se nenechali zmást a teď nás tu hledají.
   „Kudy zdrhli! Rozdělte se, toho hajzla dostanu, vpálím mu kulku rovnou mezi oči!“
   Jen jsem se ušklíbl, podobné výhružky jsem od něj neslyšel poprvé. Nakrčil jsem obočí a víc natiskl Caseyho do tmavého rohu místnosti, aby nás nebylo vidět ani rozbitým oknem. Kdyby nás našli, věděl jsem, že schopný vystřelit by byl, jen jsem si nebyl jistý následky.

   Pořád jsem napínal uši, ale vypadalo to, že hlasy a kroky se vzdalovaly. Přesto jsem se pořád nehýbal, teprve po dlouhé chvíli jsem povolil ruku, kterou jsem tiskl ke Caseyho ústům a zadíval se na něj. Hleděl na mě široce rozevřenýma očima a hrudník se mu pořád rychle zvedal, což jsem ale připočítával rychlému běhu, který nás sem dostal. Ovšem teprve teď jsem si uvědomil, jak se svým tělem tisknu k tomu jeho drobnějšímu, jak ho jednou rukou pořád svírám kolem pasu… a jak se mi to líbí.
   Sledoval jsem jeho tvář, každý rys, jeho pootevřené lehce se třesoucí rty a dokonalé oči, kterými se vpíjel do mých. V tu chvíli šlo všechno stranou, v tu chvíli mi bylo jedno, kdo jsem já, kdo je on, že existuje nějaký Alberto, že jsem se snažil potlačit všechny svoje city. Bylo mi jedno, jak moc jsem se snažil s nikým se nesblížit, kolik mi to dalo práce. V tu chvíli jsem si na nic z toho nevzpomněl. Pomalu jsem se sklonil a natiskl se na jeho rty. Cítil jsem, jak se lehce napjal a zaryl mi prsty do boku, ale já nepřestal… nemohl jsem. Začal jsem se dobývat do jeho úst, což mi ani nedalo moc práce. Během chvilky mi začal odpovídat a já věřil v to, že kdyby vedle nás v tu chvíli někdo střílel, ani jeden z nás by si toho nevšiml.

   Téměř hrubě jsem ho natlačil na stěnu, svoje koleno vklínil mezi jeho nohy a začal si dál a dál brát jeho rty. Chutnaly tak dokonale a já se jich nemohl nabažit ne po tom, co mi stejně vášnivě odpovídal. Cítil jsem jeho ruce, jak putují po mých zádech a pažích až do vlasů, kde prsty sevřel v pěst, takže mi znemožnil se od něj odtáhnout. Já druhou rukou putoval po jeho zádech až k zadečku, který jsem první jen pohladil a pak ho stiskl v dlani. Jo, tenhle kousek se mi líbil, už když jsem ho poprvé uviděl a ani teď jsem nemohl změnit názor. Teď se mi líbil ještě víc.
   Tiše mi do rtů zasténal, ale ten zvuk, jakoby přerušil úplně všechno. Ruka z mých vlasů zmizela a on mě odtáhl. Teprve pak, při pohledu do jeho očí, jsem si všechno uvědomil. Jak je tohle absurdní. Že přesně kvůli tomuhle jsem se s ním nechtěl ani bavit a teď… teď bych ho nejraději přetáhl klidně u téhle zdi.

   „Tohle… tohle nejde,“ šeptl tichým a možná trochu vyděšeným hlasem. „Já… ježiši, tohle přece…“ zajel si prsty do vlasů. Spustil jsem ruce a odstoupil od něj.
   „Sirie, počkej…“
   „Na co. Tohle se nemělo stát. Byl to zkrat. Jen tělesná touha.“
   „Tělesná touha?“
   „Jo… sex už mi chybí. A pak to dopadá takhle,“ ušklíbl jsem se. Věděl jsem, že nemluvím úplnou pravdu, ale tohle bolelo míň, než kdybych přiznal, že bych stál o něco víc. Přesto jsem si všiml, že v Caseyho očích něco problesklo. Nebyl jsem si jistý, co to bylo, ale bylo to pryč během okamžiku.
   „Jo, chápu… Myslíš, že už je vzduch čistý.“
   „Uvidíme,“ otočil jsem se a rozešel se ven z budovy. Bylo mi na nic. Na nic z toho, že jsem se neovládl, že jsem podlehl. Věděl jsem, že mít po boku partnera, který by mě podpořil, promluvil se mnou o blbostech, mi chybí a teď… teď jsem měl pocit, že se ten pocit ještě znásobil.

12. kapitola

(Casey)

   Spěchali jsme, aby nás ti chlapi někde nepřekvapili. Sirius se neustále rozhlížel do všech stran a dával pozor, jestli nezahlédne sebemenší náznak nebezpečí. Já to nedokázal. Nedokázal jsem se soustředit, nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na pocit, který ve mně vzbuzoval, když se svými rty tiskl k těm mým. Ani trochu se to nepodobalo chvílím, kdy mě líbal Alberto, možná dřív, ale teď… teď to bylo jen znamení toho, že si chce zašukat. A mně to najednou strašně vadilo. Já nebyl jen jeho kurvička, i když… možná jo. Pracoval jsem pro něj, dělal, co chtěl. Spal jsem s ním a měl jsem díky tomu všechno, co jsem si zamanul. Ale někdy… ve chvílích, jako byla tato, mi chyběl pocit, že mě má někdo rád. Ano, Alberto měl, ale někdy mi to tak ani nepřipadalo. Nepovídal si se mnou o blbostech a já se přitom s ním chtěl občas jen tak nezávazně zasmát. Projít se, zajít si do kina, někam si vyjet. Když jsem byl mladší, občas to dělal, ale teď… jakoby zapomněl. Jakoby tohle všechno mezi námi byla jen nějaká nepsaná povinnost.

   Povzdechl jsem si a zadíval se na Siriova záda. To, co řekl… bolelo to, ale asi to tak bylo lepší. Nemohl jsem s ním nic mít, i kdybych chtěl, Alberto by ho zabil. Přesto jeho drsné odsouzení, že cítil jen tělesnou touhu, mi bylo nepříjemné. Vadilo mi, že jsem ho snad nepřitahoval, že chtěl jen do něčeho zapíchnout, ale na druhou stranu to pro něj bylo lepší. Už takhle měl problémů nad hlavu. Do jednoho teď zatáhl i mě… nebo já do něj zatáhl nás oba, když jsem ho přemluvil, aby šel ven se mnou? Lehce jsem zatřásl hlavou. Teď nebyla vhodná doba o tom přemýšlet. Byli jsme už nedaleko Albertova sídla a já se musel dát dohromady.

   Cukl jsem sebou, když se Sirius prudce otočil, chytil mě za zápěstí a zadíval se mi do očí. Myslím, že jsem v tu chvíli přestal i dýchat a jen čekal, co udělá.
   „To, co se stalo… se vlastně nestalo. Byla to chyba, to myslím, víme oba a myslím, že bude nejlepší, když o tom nebudeme mluvit a nebudeme se k tomu vracet.“ Mlčky jsem na něj hleděl, co jsem mu na to měl říct? Chci se k tomu vracet? Líbilo se mi to, ale nejde to?
   „Souhlasím,“ odpověděl jsem co nejklidnějším hlasem a lehce přikývl. Stroze odkývl, pustil mě a pokračoval k sídlu. Zhluboka jsem se nadechl, nahodil co nejnormálnější výraz, kterého jsem byl schopen a došel ho.
   „Dík za cigarety,“ mrkl na mě a zmizel na schodišti vedoucímu k pokojům. Jen jsem se za ním zadíval. Byl jsem… pořád jsem byl rozhozený a netušil, jak se teď chovat. I když jsem si snažil namluvit, že bych se k němu měl chovat stejně jako předtím, nějak mi to nešlo. Vždycky, když jsem se na něj podíval, vzpomněl jsem si na to, jak se jeho rty tiskly k mým a jak se mi to líbilo.

   „Casey!“
   Trhl jsem sebou a zadíval se na Alberta, který se objevil.
   „Co?“ nadzvedl jsem obočí a pokusil se dostat pod kontrolu svůj výraz. Moje trhnutí mu zřejmě ale neuniklo, jelikož se na jeho tváři objevilo mírné zamračení.
   „Stalo se něco?“ přešel ke mně a já si připadal jako pod mikroskopem. Jakoby si každou chvíli měl na mém čele přečíst, co se stalo, že jsem se líbal s někým jiným.
   „Kdy zaplatíš Siriovi za jeho práci?“ nadzvedl jsem obočí. Lehce zamrkal, jakoby nechápal, co to má co společného s mou otázkou. No moc nemělo, trochu jsem improvizoval, potřeboval jsem odvést jeho pozornost a tohle byl nejlepší způsob. Nesnášel, když jsem mu na otázku odpovídal otázkou.
   „Proč se mě na to ptáš a k sakru dobře víš, že nesnáším, když mi na otázku odpovíš otázkou,“ zavrčel nespokojeně.
   „Protože to má co dělat s tvojí otázkou. Potkali jsme pár chlápků, kterým dluží… nebyli moc příjemní a chtějí svoje prachy. Ty jim ale moc rychle nevrátí, když mu nezaplatíš za to, co za tu je,“ ušklíbl jsem se.
   „A co tu udělal! Uvařil jednu zasranou dávku, to je teda výkon,“ zavrčel.
   „I jedna dávka už je nějaká práce, navíc… odřídil ti jedno auto a zachránil akci.“ Jo, riskoval jsem, pochyboval jsem, že Alberto se už přes tohle dostal a taky jsem měl pravdu. Oči se mu vztekle zúžily a já čekal, kdy mi na tváři přistane další facka.
   „Prachy dostane, až já sám uznám za vhodné,“ zavrčel.
   „Fajn… jak myslíš. Ale co myslíš, že se stane, až ty prachy těm chlapům ponese? Vezmou si je a jeho odstřelí… a budeš mít po vařiči drog.“ Sykl jsem, když mě přirazil ke stěně, do které jsem se švihl hlavou.
   „Moc si nevyskakuj, to, že tě šukám, neznamená, že ti nic neudělám,“ zavrčel.
   „Budeš se divit, ale tohle je mi jasné už dávno,“ ušklíbl jsem se.
   „Tak bys na to měl víc myslet,“ zavrčel, pustil mě a odešel. Zhluboka jsem se nadechl. Výhružky, vrčení, násilí… to všechno k Albertovi patřilo, zvykl jsem si na to, ale byly období, kdy jsem to nemohl vystát. Třeba jako teď.

(Sirius)

   Mlčky jsem hleděl do stropu a přemýšlel. To co se stalo… byla to blbost, kravina. Casey to vytroubí Albertovi a budu po smrti. I když… aspoň bych už měl od všeho pokoj. Nemusel bych být zavřený v baráku, kde jsou všichni pošahaní mafiáni nebo jak se tomu dalo říkat.

   Tiše jsem zavrčel a zadíval se ke dveřím. „Dále.“
   Lehce jsem nadzvedl obočí nad nějakým klukem. Už jsem ho tu párkrát zahlédl, ale ignoroval jsem ho stejně jako všechny ostatní. Mohl být o něco málo mladší než já, co tu dělal jsem si ale nechtěl domýšlet.
   „Sirius, že?“ usmál se a vešel, aniž bych ho pozval dovnitř. Zamračil jsem se, ale raději to nekomentoval, pomalu jsem si zvykal, že tady se na pravidla slušnosti moc ohled nebere, proto jsem jen přikývl a posadil se na posteli.
   „Tohle ti posílá Alberto,“ podal mi nějakou obálku. Nadzvedl jsem obočí, ale vzal si ji a mrkl dovnitř. Čekal jsem cokoliv, ale ne peníze.
   „Prý co slíbil, za jednu dávku,“ pokrčil rameny a posadil se na postel. Lehce jsem přivřel oči, nějak jsem nechápal, o co mu šlo. Co měl předat, předal.

   „Moc se tu s lidmi nebavíš, co?“ ušklíbl se a rozhlédl se po pokoji. Zamračil jsem se, poslední, na co jsem měl náladu, bylo povídat si s nějakým klukem.
   „Ne, to nebavím,“ odpověděl jsem klidně, obálku strčil do stolku vedle postele a položil se, přičemž jsem doufal, že pochopil, že v tom hodlám pokračovat. On ale zůstal sedět, jen se mu na tváři objevil úšklebek.
   „Chápu, teď bych se měl zvednout a odejít.“
   „Jo, docela ti to pálí.“
   „Ale přeci jen bych ještě chvilku zůstal,“ usmál se. V duchu jsem zaúpěl a protočil oči. Tyhle typy jsem nesnášel, ty, co se musely vetřít všude. Tenhle se mi dokonce zdál být ještě otravnější než Casey.
   „Jistě k tomu máš nějaký důvod,“ nadzvedl jsem obočí a probodl ho pohledem.
   „Říkal jsem si, že bys někdy uvítal společnost, každý se někdy potřebuje nějak odreagovat.“
   „Mně vyhovuje koukat do stropu a přemýšlet nad nesmrtelností brouka, ale dík za snahu.“ Tiše se zasmál a lehce zakroutil hlavou.
   „Neříkám, že ti budu dělat zpovědnici, do které se vykecáš. Myslel jsem třeba i fyzické potřeby.“ Posadil jsem se a zadíval se na něj.
   „Nabízíš mi tu sex?“
   „Bez obalu řečeno… jo,“ ušklíbl se. Pobaveně jsem se na něj zadíval, ale nakonec jsem lehce naklonil hlavu.
   „Přemýšlíš o tom, to je dobré znamení,“ zasmál se tiše. Ušklíbl jsem se a cukl rameny.
   „Proč bych neměl, každý si rád nezávazně užije,“ lehce jsem přidal důraz na slovo ´nezávazně´. Zasmál se, ale kývl.
   „Jo, v tom s tebou souhlasím.“
   „Budu o tom přemýšlet,“ kývl jsem nakonec a znovu se položil na postel. Pokládal jsem rozhovor za uzavřený.
   „Kdybys dospěl k rozhodnutí, že by sis dal říct… můj pokoj je od tvého na levé straně… ob čtvery dveře,“ usmál se, vstal a zamířil ke dveřím. „Jo a ještě jedna věc… chodím spát pozdě,“ usmál se a zmizel. Jen jsem se ušklíbl, po pravdě… takhle okatě mi sex nabízelo jen pár štětek, které chtěly za výměnu dávku. Napadlo mě, co chtěl za výměnu tenhle kluk, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje a po pravdě… teď mě to ani nezajímalo.

13. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem stál u stolu v laborce a dělal další dávku. Dny tady se neuvěřitelně vlekly, chybělo mi jen tak bezcílně se toulat po městě, občas si zajít do baru, jen abych viděl pár známých tváří… chybělo mi nebýt na nikoho vázaný. Tady… připadalo mi to, jako bych se vrátil o několik let nazpět, jako by byl můj starý život v přepychu zkombinovaný s životem drog a tahle kombinace mě nijak nebrala. Nesnášel jsem závislost na někom, nesnášel jsem, když mi někdo poroučel, říkal, co a jak mám dělat. A teď se můj život neskládat téměř z ničeho jiného než z příkazů chlapa, kterého jsem den ode dne nesnášel víc a víc. Nesnášel jsem jeho pohledy, jeho rozkazy, škodolibé poznámky, nesnášel jsem jeho posměšky, jak se dotýkal Caseyho, jak ho líbal. A nesnášel jsem, že mi právě tohle vadí.

   Zvedl jsem oči, když se dveře do laborky otevřely. Můj pohled se okamžitě střetl s tím Caseyho a chvilku mi trvalo, než jsem očima vůbec dokázal uhnout a ještě větší práci mi dalo, aby to vypadalo, že je mi absolutně putna, že tu je.
   „Ahoj,“ přešel ke stolu a mrkl, co dělám.
   „Čau,“ odpověděl jsem klidně a dál sledoval teploměr. Od té doby, co jsme spolu byli venku, jsme spolu prohodili sotva pár slov… která se většinou skládala jen z pozdravu u snídaně, oběda a večeře. Mlčel jsem, co jsem mu měl říct, netušil jsem, proč přišel a nejspíš jsem to ani vědět nechtěl.
   „Jen jsem se přišel mrknout, jak ti to jde.“ Krátce jsem se na něj zadíval, nevěřil jsem mu to, ale mohl jsem dělat, že to pravda je.
   „Fajn,“ kývl jsem a dál pokračoval v práci.
   „Nic nepotřebuješ? Nějaké suroviny nebo něco?“
   „V klidu,“ šeptl jsem a zadíval se na něj. Sledoval mě zvláštním pohledem, takovým, že jsem měl chuť ho popadnout, pevně obejmout a tisknout se k jeho rtům, ale jen silou vůle jsem odolával. Casey nebyl moje kategorie, byl to hezký kluk, ale ne pro mě.
   „Vlastně jsem chtěl…“ Pootočil hlavu, stejně jako já, když se dveře otevřely a dovnitř nakoukl ten kluk s nabídkou sexu, jak jsem se dozvěděl, jmenoval se Austin.
   „Ahojky,“ usmál se a nakráčel si to dovnitř, jen jsem zaznamenal, jak se Casey lehce zamračil, ale nereagoval jsem.
   „Čau,“ kývl jsem.
   „Jak ti to jde?“ V duchu jsem protočil oči, to jsem vypadal tak neschopně, že se museli ptát, jestli to neseru?
   „Fajn,“ odpověděl jsem stejně jako v Caseyho případě. Austin se jen rozesmál.
   „Líbí se mi, jak se dokážeš ovládat, jak kontroluješ všechno, co vypustíš z úst,“ usmál se, přešel ke mně a lehce mi prsty přejel po hrudi. I když jsem se nedíval, doslova jsem cítil, jak nás Casey propaluje pohledem.
   „Moje nabídka pořád platí,“ lehce si skousnul ret a zadíval se na mně. Zamyslel jsem se. Sex mi chyběl, neměl jsem rád abstinenci a Austinova nabídka mě přivedla na nápad, jak se ´zbavit´ Caseyho. Ano, přiznávám, že daleko raději bych ojel Albertova mazlíčka než tohohle poskoka, ale to nebylo možné. Nechtěl jsem se zamilovat, nechtěl jsem, aby mi záleželo na další osobě, kterou bych pak mohl ztratit a Caseyho jsem nemohl ani získat. Alberto si žárlivě střežil svoje věci a svého mazlíčka obzvlášť. Naopak u Austina jsem nepředpokládal, že by to skončilo jinak než sexem. Nebyl můj typ, na mě byl až přespříliš dotěrný, přeslazený a namyšlený, jistý tím, že dostane všechno, po čem touží.
   „Nechceš se dneska stavit? Otevřel bych i víno,“ uculil se a natáhl se na špičky k mému uchu. „A pak bych se o tebe vzorně postaral.“ V duchu jsem se musel smát, ani jsem vlastně nevěděl, proč ho tak moc zajímám zrovna já. Neměl jsem nic, co by ode mě na oplátku mohl chtít.
   „A co bys chtěl na oplátku?“ lehce jsem nadzvedl obočí, ale položil jsem dlaně na jeho boky a lehce je promnul, což ohodnotil jejich spokojeným zakroucením. Zasmál se.
   „Měl bych snad něco chtít?“
   „Na to se tě ptám.“
   „Chci si užít krásný sex s tebou… to mi stačí… Tak co, uděláš si na mě čas?“
   „Když mě necháš dokončit tu dávku, abych to nepodělal, tak bych se mohl stavit.“
   Zaklonil hlavu a zasmál se. „No… když teda slibuješ, že se stavíš… budu se těšit,“ uculil se, natáhl se a lehce mě políbil. Nebránil jsem se, přesto jsem mu polibek oplatil jen lehce, a aby se neřeklo.
   „Zatím, brouku,“ plácl mě přes zadek a s tichým pobrukováním odešel. Měl jsem chuť zavrčet a něco ostrého mu říct, ale udržel jsem se. Hlavně tedy díky tomu, že jsem na sobě pořád cítil Caseyho pohled. Netušil jsem, jestli ke mně něco cítí, ale chtěl jsem, aby jasně pochopil, že ten polibek byl jen touha po kontaktu. Nechtěl jsem si k němu nic budovat, přátelství a už vůbec ne lásku. Jeho jsem nikdy mít nemohl.

   „Přerušil tě, chtěl jsi něco?“ mrkl jsem na něj a znovu se začal věnovat aparatuře.
   „Jo, vlastně ne… no… nic důležitého…“ Nadzvedl jsem obočí a zadíval se na něj. Měl ve tváři divný výraz, ale nehodlal jsem ho řešit.
   „Ty s ním něco máš?“ vyvalil, pobaveně jsem se na něj podíval.
   „No, nejspíš budu,“ ušklíbl jsem se. „Proč, nějak tě to zajímá.“
   „Mělo by? Jen bys možná měl vědět, že to není žádný svatoušek.“
   „To myslím nikdo odtud,“ zasmál jsem se. „Navíc… třeba ani nemám rád svatoušky. Ani můj bývalý nebyl žádný andílek,“ usmál jsem se.
   „A taky jak skončil.“ Zvedl jsem k němu oči a probodl ho pohledem.
   „O co se tu snažíš.“
   „O nic, o co bych se měl snažit, jen ti říkám fakta.“
   „Jo, já fakta znám, zas tak krátkodobou paměť nemám, a pokud nic nepotřebuješ, rád bych to dodělal,“ pokusil jsem se říct co nejklidněji a znovu jsem se zaměřil na svoji práci. Nechtěl jsem se nechat vytočit a už vůbec ne právě jím. Jen jsem zaznamenal, jak odešel, ale neřešil jsem to. Spíš jsem byl rád, bylo to menší tak pokušení, pokušení, kterému jsem nechtěl podlehnout.

(Casey)

   Soptil jsem, sralo mě, jak se mu Austin vtíral. Nesnášel jsem ho. Možná proto, že on měl všechno, po čem jsem toužil já. Nezávislost. Ano, byl to sice přelétavý hajzlík, ale já se nesměl na nikoho ani podívat, kromě Alberta. Ale momentálně mě nejvíc sralo to, že balil zrovna Siria. A ještě víc to, že on se nechal. Snažil jsem se namluvit si, že mi to může být jedno, a proč by taky nemohlo, vždyť si mohl dělat, co chtěl. Ale nemohl jsem si pomoct.

   Opřel jsem se o zábradlí na balkoně a vytáhl jednu cigaretu z krabičky, kterou tu měl Alberto. Normálně jsem nekouřil, spíš jsem to až nesnášel, ale teď jsem potřeboval nějak zaměstnat ruce, jakkoliv. Lehce jsem se zakuckal, když jsem do sebe natáhl nikotin. Už jsem chápal, proč jsem kouření nesnášel… bylo to fakt nechutné.

   „Ty kouříš?“
   „Ne, z prdele ti zapaluju cigarety a sleduju, jak hoří,“ zamrčel jsem a znovu potáhl.
   „Nemám rád, když se mnou takhle mluvíš,“ zavrčel Alberto.
   „Tak se nemáš tak blbě ptát, když to vidíš,“ nemohl jsem si pomoct. Byl jsem nasraný a bylo mi jedno, jak s ním momentálně mluvím, když se mnou tak mohl mluvit on, proč jsem si někdy nemohl dupnout taky. Zavrčel a prudce mě otočil k sobě.
   „Už zase jsi zapomněl, co jsme si mezi sebou ujasnili?“ zamračil se a probodl mě pohledem. Zvedl jsem k němu oči a lehce naklonil hlavu na stranu. V hlavě mi to doslova začalo šrotovat, ale ne nad tím, co řekl, spíš nad tím, jak se nerozčilovat, když se ke mně Sirius hodlal chovat s naprostou ignorací. Jemu možná šlo ignorovat fakt, že mě políbil, ale já na to zapomenout nedokázal.
   „Vnímáš mě vůbec?“ zvýšil Alberto už fakt naštvaně hlas. Nadzvedl jsem obočí, ani nevím, jestli teď něco říkal, ale nějak mi to bylo jedno, prostě jsem si ho přitáhl a natiskl se mu na rty. Byl tak vykolejený, že mu chvilku trvalo, než se vzpamatoval, víc se ke mně natiskl a začal mi polibky oplácet. Momentálně mě nenapadal lepší způsob, jak ignorovat Siria a tu krysu Austina. Hodlal jsem si to vykompenzovat jinde, když jsem to chtěl, uměl jsem si to v posteli užít a zaměřit svoji pozornost k Albertovi mělo svoje výhody. On měl sex rád a věděl jsem, že mu to bude vyhovovat a já… pro mě to byl způsob jak ignorovat Siria a zaměřit se na Alberta, zapomenout na to, co se stalo a vrátit se do zažitých kolejí, do kterých nepatřil.

14. kapitola

18+

(Sirius)

   Mrkl jsem na Austina, který spokojeně večeřel a zamyslel jsem se. Nebyl to můj typ, ale svůj účel nejspíš splnil. Navíc… proč bych si nemohl občas nezávazně užít, neměl jsem žádné závazky, žádného přítele, nic mi v tom nebránilo. Nebylo by to poprvé. Od Adrianovy smrti jsem žil spíš promiskuitním životem. Hlavně zezačátku, krátce po tom, co zemřel. Navštěvoval jsem gay kluby, sedal u baru a nechal se sbalit klukem, který o mě projevil zájem. Několika z nich jsem možná zlomil srdce. Hledali trvalý vztah, ale vztahy se mnou končily ještě té noci na klubovém záchodě, v uličce za klubem a v nejlepším případě nad ránem v bytě mé oběti.
   Nic jsem necítil, když jsem si bral ta mladá těla. Pořád jsem se cítil stejně prázdný, pořád jsem myslel na Adriana, na svůj pocit viny a takhle jsem se alespoň na chvíli snažil zapomenout, ale nešlo to. Bylo to jako prokletí. Ve snech jsem dokonce vídal Adrianovu tvář. Měl přísný výraz, který skoro nepoužíval a viděl jsem ho u něj jen párkrát, ale v těch snech byl pravidelný a neměnný. Ukazoval na mě prstem a to gesto říkalo: To tys mě zabil, to kvůli tobě jsem mrtvý. Nezachránil jsi mě… Dlouho do nocí jsem se pak přesvědčoval, že jsem se o to snažil, že jsem chtěl a to on mě odmítal. Ale pak přišlo to poslední obvinění… utekl jsem a nezůstal až do konce, když mě nejvíc potřeboval. Měl jsem mu najít doktora, nikdy jsem mu neměl dovolit, aby do toho tak spadl. Proč já jsem dokázal odolat a on ne? Proč mě drogy nikdy nestáhly ke dnu? Měl jsem tolik příležitostí, po jeho smrti jsem si chtěl píchnout smrtelnou dávku pervitinu, ale drogy ve mně vzbudily tak silný odpor, že jsem si nedokázal představit, že nějaké podobné svinstvo beru. Nešlo to…

   Spolkl jsem další sousto a vrátil se do přítomnosti, do okamžiku, v laboratoři. Docela mě překvapila Caseyho reakce. Trochu mi připadal jako žárlivý milenec, jakoby mu vadilo, že si nevšímám jeho. Ale nechtěl jsem to zkoumat, nechtěl jsem do toho rýpat, hodlal jsem to brát tak, jak to bylo. Casey patřil Albertovi, já byl Albertův podřízený, tím pádem to rušilo veškeré vztahy mezi námi. Tušil jsem, že kdyby se o tom polibku Alberto dozvěděl, už tady nesedím.

   Zvedl jsem hlavu, když do místnosti s tichým smíchem vešel Casey, kterého si kolem pasu majetnicky držel Alberto a zrovna mu něco šeptal. Zaregistroval jsem, jak ho lehce kousnul do ucha, než se poodtáhl a posadil se. Pevně jsem v rukou sevřel příbor a měl co dělat, abych ho po Albertovi nemrštil. Nechápal jsem svoji reakci, podobalo se to vlně žárlivosti, která se přese mě přelila, když jsem je uviděl. Ale odmítal jsem si to přiznat. Nemohla to být žárlivost, já nežárlil a rozhodně ne na jejich vztah.

   „Nemrač se, to kuře ti přece nic neudělalo,“ uculil se Austin, natáhl se přes stůl a lehce mi prohrábl vlasy. Až teď jsem si uvědomil, že pořád křečovitě svírám příbor a mám chuť s ním někoho zapíchnout. Letmo jsem střelil pohledem po Caseym a zjistil, že i on mě sleduje. Netušil jsem, co si z toho pohledu vyvodit. Pocit zadostiučinění? Nemyslel jsem si, že jeho a Albertův vztah je tak idylický, jak to před chvilkou vypadalo… anebo jsem se pletl.

   „Sedíš nějak prkenně,“ podíval se Alberto pobaveně na Caseyho. Až teď jsem si všiml, že má pravdu. Seděl prkenně a chvilkami se nepohodlně vrtěl.
   „Vážně? A ty se mi divíš?“ ušklíbl se a lehce nadzvedl obočí. Došlo mi to, stejně jako všem ostatním, kteří je poslouchali, řekl bych. Ale nejvíc mě sralo, že mi to vadilo. Oni si přece mohli dělat, co chtěli, bylo mi to jedno. Ale moje reakce mě neposlouchaly, spíš jsem si uvnitř sebe připadal jako žárlivý milenec sám.

   „Posloucháš mě, Siriusi?“
   „Ptal ses na něco?“ nadzvedl jsem obočí a pootočil hlavu k Albertovi. Zamračil se a lehce přivřel oči, ale svoji otázku zopakoval.
   „Dodělals tu dávku?“
   „Samozřejmě, je dole v trezoru,“ ušklíbl jsem se a znovu začal jíst.
   „S tím tónem trochu uber,“ zavrčel. Nadechl jsem se a mile se na něj usmál.
   „Promiň, nemůžu si pomoct. Zvykl jsem si jednat s lidmi tak, jak se mnou jednají oni,“ střelil jsem pohledem po Caseym a jen zaznamenal, jak mu přes tvář přeletěl stín nespokojenosti. Neřešil jsem to. Toho kluka se sexy zadkem jsem hodlal ze své mysli vytlouct třeba násilím. Vstal jsem a zamířil do pokoje.

   „Víš, že ten tvůj ledový výraz je strašně sexy?“ Pootočil jsem hlavu a zadíval se na Austina, který se opíral o zeď a nejspíš na mě čekal. „Vypadáš… nebezpečně.“
   „To aby ses držel dál,“ nadzvedl jsem obočí. Jen se zasmál, přešel ke mně a dlaněmi mi přejel po hrudi.
   „Já mám nebezpečí rád,“ skousnul si spodní ret. Bylo mi jasné, co chce, a já neviděl důvod, proč mu to nedat. Přetočil jsem ho, natiskl na stěnu a hrubě jsem si začal brát jeho rty. Okamžitě se zapojil a chtivě se o mě otřel. Dlaní jsem mu sjel na zadek a sevřel ho. Jediné, co mi v tu chvíli přišlo na mysl, byla myšlenka, že Casey ho má daleko lepší. Tiše jsem zavrčel, odtáhl se od jeho rtů, sevřel mu zápěstí a rozešel se nahoru. To jsem si nemohl ani užít bez toho, abych myslel na toho černovlasého démona, který se usadil v mé mysli a odmítal se hnout. Jak se ale zdálo, Austinovi se moje chování nezdálo ani trochu nápadné, zprvu se mu sice nelíbilo, že jsem se odtáhl, ale jakmile pochopil, kam mířím, spokojeně pospíchal okolo mě.

   Zatáhl mě do svého pokoje, shodil na postel a vylezl si nade mě. Lehce jsem nakrčil obočí, neměl jsem rád, když jsem byl ten dole, proto jsem ho hbitě přetočil pod sebe.
   „Pán to má rád pod kontrolou,“ uculil se, rozepnul mi kalhoty a rukou vjel pod spodní prádlo, aby mě sevřel.
   „Nečekej žádné jemnosti ani šetrné zacházení, chci jen sex,“ procedil jsem mezi zuby. Nehodlal jsem ho nijak zvlášť připravovat, na to jsem neměl nervy ani náladu, jediné, po čem jsem teď toužil, bylo někoho ojet.
   „To snad nebude problém,“ usmál se, pevněji mě sevřel a začal pohybovat rukou. Nadzvedl jsem ho, sundal mu kalhoty a přikázal mu otočit se na břicho. Nespokojeně našpulil pusu, ale poslechl mě a vyzývavě vyšpulil zadeček. Ušklíbl jsem se. Vážně teď vypadal jako malá kurvička, to mi ale momentálně bylo úplně jedno. Neobtěžoval jsem se svléknout si ani kalhoty, pouze jsem si je shrnul níž, uchopil se a začal se připravovat. Neplánoval jsem tu zůstat a v noci se k němu tisknout, moje návštěva měla jediný účel, užít si a jít.

   Víc jsem mu roztáhl nohy, nasliněnými prsty přejel po jeho otvůrku a začal se zasunovat. Vím, že jsem nebyl moc jemný, jeho syknutí, když jsem přirazil, jsem vnímal, ale moc jsem na to nebral ohledy. Chytil jsem ho za boky a začal se pohybovat. První jsem začal pomaleji, ale nakonec jsem ho začal vážně jen ojíždět. Moc mě nezajímalo, jestli se mu to líbí, ale nakonec to vypadalo, že i jo, jelikož jeho sténání muselo být slyšet i za dveřmi. Nestaral jsem se o jeho ukojení, zajímalo mě jen to moje.
   Chytil jsem ho za vlasy, zatáhl mu hlavu dozadu a prudčeji přirazil. Kousl jsem se do rtu a spokojeně zasténal, sex jsem neměl dlouho a dneska jsem na jemnosti neměl čas a ani se netoužil jimi zaobírat s ním. Nabídl mi sex ne milování a tohle sex byl. Jen čistý živočišný sex, nic jiného jsem ani nechtěl.

   Pevněji jsem stiskl pěst s jeho vlasy a prudce do něj několikrát přirazil, než jsem vyvrcholil. Zhluboka jsem vydechl a vysunul se z něj. Zapravil jsem si kalhoty, vstal a otočil se ke dveřím. Svoji návštěvu jsem považoval za úspěšně ukončenou. V mysli se mi usadil podivně slastný pocit, ale nechtěl jsem zkoumat, odkud pramenil. Tušil jsem ale, že z právě proběhnutého vyvrcholení to nebylo. 

   „Ty se teda nezdáš, Siriusi,“ ozvalo se mi za zády zavrnění. Se vším sebezapřením jsem stejně pootočil hlavu. Austin se rozvaloval nahý na posteli a na rtech mu hrál podivný úsměv, který mě chvilkami až děsil. Jakoby tu bylo něco, o čem jsem nevěděl.
   „Konečně mi to nějaký chlap udělal tak, jak se mi to líbí,“ usmál se a provokativně si olízl rty. „Možná ještě nějaká pouta, vibrátor a pořádně ošukat… to by se mi taky líbilo, ale to si necháme na příště, co říkáš,“ uculil se. Jen jsem se ušklíbl a otočil se k němu celý.
   „Ty si myslíš, že bude nějaké příště? Byla to jednorázovka. Nabídl ses mi, přijal jsem to, užil si a tím to končí,“ ušklíbl jsem se a otočil se k odchodu.
   „Ne, to nekončí…“

15. kapitola

(Sirius)

   Mlčky jsem se zadíval na kluka před sebou. Připadalo mi to tak nebo měl něco v rukávu a něco plánoval.
   „Pro mě ano,“ odpověděl jsem klidně.
   Zasmál se a nahý přešel ke mně. Ignoroval fakt, že mu po stehnech stéká moje sperma, jen mu v očích hrály podivné plamínky a úsměv, který měl na rtech se mi ani trochu nelíbil.
   „Vím to. Vidím to na tobě. Možná s tím bojuješ, ale věř mi… i ty podlehneš. Kdo by nepodlehl slaďoučkému Caseymu,“ zašeptal a prsty mi přejel po tváři. Na okamžik jsem se zarazil, ale snažil jsem se to rychle zakrýt a dál na něj netečně zírat. Tiše se zasmál.
   „Hlupáčku. Přede mnou to nemusíš skrývat. Představoval sis při sexu se mnou Caseyho? Nebo jsi do svých přírazů promítal vztek, který cítíš, protože víš, že Casey patří Albertovi?“
   Mlčky jsem na něj hleděl. Jak to mohl vědět, když jsem si to nechtěl přiznat ani já sám. Mluvil tiše, ale tím jeho hlas ještě nabíral na tajemnosti a hravosti.
   „Víš, že kdybych to řekl Albertovi, zastřelí tě bez ohledu na to, že jsi široko daleko nejlepší vařič pervitinu, že? Ale možná se pletu, možná by tě nezastřelil…. Zvolil by delší a bolestivější způsob smrti.“ Pořád se usmíval a přejížděl mi prsty po tváři a krku. Děsilo mě to, ale stále se mi dařilo udržet svoji ledovou masku.
   „Co po mně chceš,“ zavrčel jsem. Odpovědí mi byl jeho smích.
   „Uděláš, co ti řeknu a kdy ti to řeknu.“
   „Nikdy.“
   „Ale ano, uděláš. Asi jsem se zapomněl zmínit, že pokud se to Alberto dozví, popraví i Caseyho… z jednoho určitého důvodu.“
   „To by neudělal.“
   „Ale ano, udělal. Protože i na něj vím věci, které by se Albertovi nelíbily, to mi věř.“
   „Vyhrožuješ mi snad?“
   „Ano, myslím, že přesně tak se tomu říká,“ usmál se a dlaní mi přejel po hrudi. Probodl jsem ho pohledem, otočil se a vyrazil ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a vyšel ven. Neudělal jsem ani dva kroky ke svému pokoji, když jsem se střetl s pohledem čokoládových očí.

(Casey)

   Zadek mě docela bolel, ale tentokrát jsem Albertovi vinu nepřičítal, to já jsem to tak chtěl. Chtěl jsem cítit, že patřím jemu a každá jiná myšlenka je mi zakázána. Přesto jsem si nedokázal nevšimnout Siriova výrazu. Nedokázal jsem ho rozluštit. Netušil jsem na co myslí, ale věděl jsem, že stejně jako ostatní pochopil, co se mezi mnou a Albertem stalo předtím, než jsme přišli do jídelny. Nestyděl jsem se za to, byl to můj účel, chtěl jsem, aby to věděl, chtěl jsem, aby se vše vrátilo do starých kolejí, aby mě nemátl muž, který seděl naproti mně a já měl pocit, že mu nerozumím, že nerozumím té jeho tajemnosti a odtažitosti, která mě k němu přitahuje, aniž bych chtěl.

   Vstal jsem, přejel jsem Albertovi dlaní po rameni a s úsměvem jsem se vydal nahoru. Chtěl jsem jít spát, byl jsem unavený, vlastně jsem ani neměl hlad, když jsem šel do jídelny, ale věděl jsem, že tam potkám Siriuse.

   Zasekl jsem se v polovině chodby, když jsem z jednoho z pokojů zaslechl zasténání. Chtěl jsem to ignorovat, prostě si tu někdo užíval, měl na to stejné právo jako já, ale když jsem si uvědomil, ze kterého pokoje to vychází, nedokázal jsem se pohnout dál. Mlčky jsem zíral na dveře Austinova pokoje a téměř viděl, jak si tam užívá se Siriem. Nechápal jsem, proč mě to tak moc šokovalo, rozčílilo, dopálilo, ale měl jsem v tu chvíli chuť někoho zabít. A ze všeho nejdříve Austina. Nesnášel jsem ho, už od té doby, co jsem sem přišel. Byl slizký a nikdy jsem mu nevěřil ani jediné slovo. Proto si ho tu možná Alberto držel. Byl podlý, uměl dobře manipulovat, a jak se zdálo, zmanipuloval i Siriuse. Nebo to vážně chtěl? Štvalo mě to.

   Stál jsem na místě a nebyl schopen se pohnout. To sténání mi rezonovalo hlavou, a aniž bych chtěl, objevila se mi v mysli představa, jak při tom posledním oba vyvrcholili. Sevřel jsem ruce v pěst a chtěl odejít, udělal jsem ale sotva pár malátných kroků, když jsem uslyšel hlasy. Austinův a Siriův. Zaslechl jsem jen pár slov, než oba přešli do šepotu, ze kterého už jsem neslyšel nic. Přesto jsem pořád stál jako přikovaný na místě a nebyl se schopen pohnout. V hlavě mi vířily myšlenky a za většinu z nich jsem se nenáviděl a proklínal muže, který na nich měl velký podíl.

   Lehce jsem sebou cukl ve chvíli, kdy se dveře otevřely, a vyšel Sirius. Neměl jsem se kde schovat, vlastně mě to ani nenapadlo. Jen jsem se zadíval do jeho očí, které nyní překypovaly emocemi. Zdálo se mi, že v nich vidím vztek, frustraci, zmatenost…

   „Co tu děláš?“
   „Jdu do svého pokoje,“ ušklíbl jsem se a znovu už hleděl do jeho očí vytesaných do ledu. Obdivoval jsem, jak dokázal své emoce skrýt, ale tím víc se mi líbily chvilky, kdy jsem v nich nějakou emoci zahlédl, bylo to jako malé vítězství.
   „Myslím, proč tu stojíš.“
   „Protože jsi mě zastavil?“
   „Nevšiml jsem si. Už jsi tu stál, když jsem se tě zeptal.“
   „Baví tě hádat se se mnou?“
   „Mělo by? Spíš se bavím tvými odpověďmi,“ ušklíbl se a přešel ke mně blíž.
   „Moje odpovědi jsou zcela normální.“
   „Nějaký problém?“ ozval se za mnou hlas a jedna paže se mi obmotala okolo pasu. Pootočil jsem hlavu k Albertovi, který s nadzvednutým obočím sledoval Siria.
   „Vůbec žádný… Půjdeme? Jsem unavený.“
   „Divil bych se a byl bych i zklamaný, kdyby ne,“ zasmál se tiše Alberto. Usmál jsem se a mrkl na Siria, opět se mu ve tváři nehnul ani jediný sval, takže jsem nemohl určit, co si myslí nebo jak se cítí.
   „Dobrou noc, Siriusi,“ zkroutil Alberto lehce rty, on mu na oplátku jen stroze přikývl.
   „Vám taky,“ odpověděl úsečně, obešel nás a zmizel v pokoji.
   „Pořád nepřístupný jak skála?“ ušklíbl se.
   „Jak jinak. Nijak se tu s lidmi nebaví.“
   „Takové typy jsou nejnebezpečnější.“
   „Možná… půjdeme?“ mrkl jsem na něj a zamířil k ložnici. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak Sirius vyšel z Austinova pokoje. Bylo mi jasné, co se tam dělo a taky mi bylo víc než jasné, že jsem žárlil.

   Přitulil jsem se k Albertovi a zadíval se na něj. Aniž bych chtěl, na chvilku jsem si přál, aby tu místo něj ležel Sirius.
   „Alberto?“ šeptl jsem.
   „No?“ nakrčil obočí, neměl rád, když jsem ho rušil, když už chtěl spát.
   „Miluješ mě?“ zašeptal jsem a lehce si skousnul ret. Netušil jsem, proč se na to ptám, prostě to ze mě vypadlo, ani nevím jak.
   „Proč se na to ptáš,“ zamrčel a pootevřel oči.
   „Jen tak, zajímá mě to… Tak jo?“
   „To víš, že jo. Miluju tvoje tělo a to, jak umíš nadrženě sténat, když do tebe přirážím,“ ušklíbl se a znovu zavřel oči.
   „Jen tohle na mě miluješ?“
   „Bože Casey, proč se mě musíš ptát na takové kraviny, zrovna když chci spát,“ zavrčel.
   „Pro mě to třeba kraviny nejsou.“
   „Ale pro mě jo. Dobrou,“ přetočil se na druhý bok a já věděl, že konverzace je u konce, pokud ho nechci rozčílit k nepříčetnosti. Povzdechl jsem si a zavřel jsem oči. Chápal jsem jeho odpověď, miloval jen mé tělo, to, jak vypadám, s čím se on může chlubit. On považoval lásku za zbytečnou věc, ale já… já ji chtěl poznat, chtěl jsem být milován pro to, co jsem a ne pro to, jak vypadám a to jsem od Alberta nikdy dostat nemohl a musel jsem se s tím smířit.