Minde

21. kapitola

Kapitola obsahuje mučení!

(Sirius)

   Když jsem se ráno probral, Casey už byl pryč, jen na židli vedle postele byl pečlivě poskládaný župan.
   Zhluboka jsem se nadechl. Když jsem sem šel, v životě by mě nenapadlo, že by se všechno mohlo tak zkomplikovat a teď… teď přicházela jedna komplikace za druhou. A já nevěděl, jak je vyřešit. Nechtělo se mi do jídelny na jídlo a vážně jsem uvažoval, že tam ani nepůjdu, ale můj žaludek proti tomuto nápadu hlasitě protestoval. Takže jsem se nakonec zvedl, převlékl se a vydal se dolů.
   Nebylo tam moc lidí, nebyl tam ani Alberto, ani Casey a díky bohu ani Austin. Toho skrčka malého jsem měl chuť zaškrtit jen co mi přijde pod ruku a Alberta… toho bych s chutí taky nejraději vykastroval a nejhorší bylo… že zbavit se jich dvou byl zatím ten nejlepší nápad, jak vyřešit nahromaděné problémy. A především, jak se zbavit vzteku, který mě neskutečně sžíral.

   „Nechutná ti?“ lehce jsem sebou trhl a otočil hlavu. Ani jsem si nevšiml, kdy Alberto vešel do místnosti. Teď mě sledoval přivřenýma očima a já si uvědomil, že křečovitě svírám nůž, jako bych se jím doopravdy chystal každou chvíli někoho zabít.
   „Jen mi není moc dobře,“ odložil jsem příbor a mrkl na skoro netknuté jídlo.
   „To se mi moc nelíbí, čekám na další dávku a nehodlám akceptovat, že by byla horší než ty předešlé.“
   „Dělám, co můžu,“ zadíval jsem se na něj. Na okamžik jsem si představil, jak přeskakuju stůl a nořím mu ten nůž do krku, jak chrčí a prská krev a svůj uspokojivý pocit, ale nemohl jsem dělat žádná ukvapená rozhodnutí. Bylo zde tolik proměnných, u kterých jsem si nemohl dovolit riskovat.
   „To bys měl, nerad bych přišel o poměrně dobrého vařiče,“ sklonil se k jídlu a začal jíst.
   „Poměrně dobrého? Kdybych byl poměrně dobrý, určitě s trochou snahy najdeš lepšího,“ ušklíbl jsem se, vstal od stolu a zamířil pryč.
   „A víš co? Nejspíš máš pravdu,“ zaslechl jsem lusknutí a okamžik na to už mě pevně svíraly dvě jeho gorily. Zavrčel jsem a cukl sebou. Alberto se klidně zvedl a přešel ke mně.
   „Můžu si najít lepšího,“ poplácal mě po tváři. „Zaveďte ho dolů, za chvilku přijdu.“

   Vůbec se mi to nelíbilo. Nepřipadalo mi, že bych to svým chováním přepískl, choval jsem se tak i dřív, byl jsem k němu drzý a on to přecházel. Ale ne teď. Teď to dobře rozhodně nevypadalo.
   Zavedli mě do nějaké místnosti, která vypadala spíš jako menší salonek než nějaká mučírna, posadili mě na židli a připoutali ruce za záda a nohy k nohám židle. Pak odešli. Nadechl jsem se a znovu se po místnosti rozhlédl. Naproti mně stál gauč s malým stolíkem, byla tu nějaká skříň a to bylo vesměs všechno. Žádná okna, světlo tu zajišťoval lustr zavěšený na stropu.
   Zkusil jsem sebou škubnout a osvobodit se z provazů, ale jen se mi víc zařízly do masa. Ti chlapi to nedělali poprvé, měli s tím zkušenosti.

   Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, než jsem zaslechl na schodech kroky. Pootočil jsem hlavu ke dveřím, do kterých vešel Alberto a v závěsu za ním dva muži, jeden nesl plechový kýbl a druhý nějakou klec.

   „No Siriusi… jak ses mi to odvděčil za moji dobrotu,“ čapnul ke mně a vyfoukl mi kouř z doutníku do tváře.
   „O čem to mluvíš,“ zavrčel jsem.
   „O čem mluvím? Nemyslím, že bychom si měli hrát na schovávanou, ty moc dobře víš, o čem mluvím,“ ušklíbl se a sledoval mě. Mlčel jsem, možná to věděl, ale nehodlal jsem mu udělat tu radost a sám mu to potvrdit.
   „Vytáhl jsem tě z ulice, za moje peníze jsi splatil svoje dluhy, a co uděláš? Ošukáš si moji hračku,“ zasyčel a v očích se mu vzteky blýsklo. Dál jsem ho netečně sledoval, nehodlal jsem se bránit, bylo mi jasné, že to ví, že mu to Austin řekl, ukázal. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzo, doufal jsem, že stihnu něco vymyslet.
   „No? Co mi k tomu řekneš… nebudeš se bránit? Zapírat?“
   „Casey není hračka,“ zavrčel jsem. Jen se tiše zasmál a na chvilku sklonil hlavu.
   „Tak ty ses zamiloval… víš, že milovat je u tebe nejspíš prokletí? Jeden přítel se ti předávkoval a ten druhý…“
   „Cos mu udělal, ty hajzle,“ štěkl jsem a znovu trhnul s pouty. Chtěl jsem ho zabít, jestli na Caseyho sáhnul… chtěl jsem mu ublížit.
   „Víc než o něj by ses měl starat o sebe, nemyslíš? Sedíš tu… svázaný, bezmocný, vydaný mně napospas. To nejsou moc dobré vyhlídky, protože já nemám rád, když se šahá na moje věci, to jsem pak zlý a to se teď chystám být.“
   „Chceš mě zabít?“ ušklíbl jsem se.
   „Ano… i ne,“ zasmál se. „Víš… nejraději bych ti teď na místě nechal hlavou proletět kulku, ale to by bylo moc jednoduché, moc… suché. Já mám rád drama a ty máš tu čest, že v něm budeš hrát hlavní roli,“ usmál se, vstal, poplácal mě po rameni, rozvalil se na gauči a kývl na ty chlapy. Znovu jsem k nim přesunul pozornost a snažil se přijít na to, co přijde.
   Jeden z nich mi roztrhl košili a odhalil tak nahou hruď, druhý zatím z kýble vytáhl hořák a já bezděčně polkl. Tohle se mi nelíbilo ani trochu.

   „Dovol mi, abych ti představil… říkejme mu třeba Mickey,“ vytáhl Alberto z klece velkou krysu a děsivě se ušklíbl. „Bude s tebou hrát hlavní roli, myslím, že vám to spolu bude slušet,“ usmál se a hodil ji do plechového kýble. Jeden z chlapů to vzal a otevřeným, otvorem mi ho přitiskl na tělo.
   „Možná to trošku zabolí, Mickeymu se asi nebude líbit rozpálený kbelík a bude se chtít dostat pryč… a ty jsi jeho nejlepší možnost,“ usmál se a kývl na muže. Jeden s rukavicemi kbelík přidržoval u mého těla, zatímco druhý zapálil hořák a přiložil ho ke dnu. Zprudka jsem oddechoval a poslouchal, jak krysí drápky prozatím putují po železe a jen někdy přeběhnou přes mé tělo. Pak se to ale začalo měnit. Krysa začala být neklidná, její drápky na svém těle jsem začal pociťovat čím dál častěji a pak přišlo i první kousnutí a za ním následovalo další spojené se škrábáním. Vykřikl jsem a kousl se do rtu.
   „Jen křič, věř, že to bude rajská hudba pro moje uši,“ usmál se Alberto a dál mě sledoval. Snažil jsem se neudělat mu tu radost, ale nešlo to. Zoufalá krysa se snažila dostat pryč, pryč přese mě. Začal jsem křičet a trhat sebou, setřást ji ze sebe, ale nedařilo se mi to a čím víc byl kýbl rozpálený, tím horší to bylo.

   Jen matně jsem zaregistroval, že do místnosti někdo vrazil, teprve hlas mi napověděl, že je to můj černovlásek, můj Casey.

(Casey)

   Když jsem se nad ránem vrátil do ložnice, nečekalo mě nic dobrého. Alberto seděl v křesle a upřeně sledoval dveře.
   „Kde jsi byl,“ uhodil hned.
   „Nebylo mi dobře, potřeboval jsem se projít,“ zašeptal jsem a vlezl do postele.
   „Projít? Za Grayem?“
   „O čem to mluvíš,“ zamračil jsem se, i když vevnitř jsem se neskutečně třásl. Věděl to, určitě to věděl. Na pohled byl klidný, ale já už několikrát viděl, že za jeho ledovým klidem se skrývá vztek, kterému stačí málo, aby se dostal na povrch. Chvilku mě sledoval, než se natáhl a zapnul televizi. Okamžitě se z ní ozvalo sténání a já se strachem zadíval na obrazovku. Byl jsem tam já… já a Sirius, bylo to video, co natočil Austin.
   „Pořád nevíš?“ nadzvedl obočí a já bezděčně polkl.
   „Omlouvám se, prosím… bylo to jen jednou,“ zašeptal jsem.
   „A taky naposled.“
   „Ano, slibuju, že taky naposled.“
   „Nechci tvůj slib, to jsem ti oznámil, že to bylo naposled. Víc šancí mít nebudeš,“ vypnul to a vstal. Se strachem jsem ho sledoval, měl jsem strach o sebe, ale daleko větší o Siriuse. Miloval jsem ho, nechtěl jsem, aby mu ublížil, ale věděl jsem, že to udělá.

   Tiše jsem zakňučel, když mi na tváři přistála první facka a za ní hned následovala druhá.
   „Užil sis to? Zašukal sis s ním dobře?“
   „Alberto, prosím, Austin je krysa, chtěl jen…“ ani jsem to nestihl doříct, když mě znovu udeřil.
   „Ne, Austin byl krysa a skončil tak, jako krysy, které mě okrádají, končí,“ otevřel dveře do koupelny a já jen vyjekl, když jsem spatřil ruku, která bezvládně visela z vany.
   „Okrádal mě… o peníze i drogy a jak skončil. Tak co myslíš… co udělám s chlapem, který si dovolil vztáhnout ruku na něco, co patří jen mně. Co udělám s někým, který si dovolil ošukat jenom moji hračku,“ zavrčel a rozešel se ke dveřím.
   „Ne, Alberto, prosím, nedělej to. Udělám cokoliv,“ zoufale jsem ho chytl za ruku. Zavrčel a vztekle se mnou smýkl o zeď. Rána do hlavy mě okamžitě omráčila a já se sesunul k zemi.

22. kapitola

(Casey)

   Když jsem se probral, Alberto byl pryč a mně začaly napadat ty nejhorší scénáře. Co udělal Siriovi? Žil ještě nebo ho nemilosrdně zabil?
   Vyklopýtal jsem z pokoje a rozhlédl se na obě strany. Snažil jsem se racionálně uvažovat, ale hlava mi třeštila a všechny nápady nebo návrhy, kam mohl Siria odvést, kolem mě jakoby proplouvaly. Teprve když jsem se opřel o zeď, přivřel oči a promnul spánky, napadla mě jedna místnost, kam ho mohl odvést, pokud ho nechtěl hned zabít. A v to jsem částečně doufal. Sice jsem věděl, že smrt by mnohdy byla lepší než Albertovo mučení, ale na druhou stranu jsme mohli ještě něco vymyslet. Třeba jak se odtud dostat… cokoliv.

   Rozběhl jsem se dolů. Nikoho jsem nevnímal, schody jsem přeskakoval, a když jsem zaslechl křik, o něco se mi ulevilo, ještě nebylo pozdě. Vrazil jsem do dveří, rychle jsem zhodnotil situaci a vrhl se k Albertovi, který vše z gauče klidně sledoval.

   „Alberto, prosím… prosím tě, přestaň.“
   „Vždyť nic nedělám,“ ušklíbl se a upil ze sklenice s vínem. Bylo to odporné. Jakoby se díval na nějaký film, divadlo a ne na skutečnost, kdy mučí živého člověka. Chtělo se mi z toho zvracet. Teprve teď jsem si uvědomil, před čím vším jsem zavíral oči a všechno jen proto, že takhle jsem mu oplácel vše, co pro mě kdy udělal.
   „Udělám cokoliv, prosím tě…“ zašeptal jsem a přivřel oči, když k mým uším dolehlo další bolestné zasténání.
   „Já nechci, abys něco dělal. Jediné, co jsem chtěl, bylo, abys mi byl věrný a ani to jsi nedokázal. Za všechno, co jsem pro tebe kde udělal.“
   „Prosím, Alberto, o tohle jediné tě prosím.“
   Mlčel, jen mě se znechuceným úšklebkem sledoval. Ale nakonec kývl rukou, aby dal svým gorilám na vědomí, že mají přestat. Vydechl jsem. Malinkaté vítězství, když chlapi odstranili ze Siriova těla kýbl i s vyděšenou krysou. Kousance a škrábance na jeho těle ale moc hezky nevypadaly, byly hluboké a krvácely.

   „Můžeš ho ošetřit, ale rozvaž ho a useknu ti obě ruce, je ti to jasné?“ Polkl jsem, ale přikývl, věděl jsem, že to myslí vážně, a pokud jsem chtěl Siriovi pomoct, ruce jsem potřebovat, alespoň prozatím, než se mi podaří něco vymyslet. Naposledy mě sjel zhnuseným pohledem, vstal a odešel i se svými gorilami.
   Okamžitě jsem se vrhl ke skříňce a vzal odtamtud všechno potřebné. Pak jsem klekl k Siriovi a začal mu opatrně čistit rány. Krčil obočí a občas bolestně sykl nebo se pokusil uhnout.
   „Je mi to tak líto, promiň,“zašeptal jsem se slzami v očích.
   „Jak… jak se to k čertu dozvěděl,“ sykl a znovu sebou cukl.
   „Myslím, že mu to řekl Austin. Alberto se dozvěděl, že ho okrádal o peníze i o drogy… snažil se tímhle zachránit si svoji kůži… i tak ho utopil, Austin je mrtvý,“ zašeptal jsem. Sirius se jen zhluboka nadechl a já si znovu všiml, jak bolestí nakrčil obočí. Opravdu ty rány nevypadaly hezky.
   „Casey, musíš odtud zmizet, než ti ublíží.“
   „Už teď mi ubližuje, tím, co dělá tobě.“
   „Na mně už nezáleží, chci, abys zmizel.“
   „To po mně nemůžeš chtít, bez tebe nikam nejdu,“ zavrčel jsem na něj. Copak si myslel, že jsem nějaká krysa? Miloval jsem ho, cokoliv bych snesl raději, než vědět, že ho mučí.
   „Casey, přesně tohle on chce… vidět tě trpět. První si pohraje se mnou a pak se zaměří na tebe. Už jsem přišel o jednoho přítele, nechci přijít i o tebe, chci vědět, že ty budeš v pořádku.“
   „To samé chci i já. Něco vymyslíme, dostaneme se odtud,“ zašeptal jsem a vzal jeho tvář do dlaní. „Neber mi i tu malou naději,“ zadíval jsem se mu do očí a lehce ho políbil na rty. Teprve potom jsem mu dočistil rány a obvázal.

   „Je mi to líto, kdybych to mohl vrátit,“ zašeptal. Zadíval jsem se na něj, už zase to vzdával, bral mi veškerou naději, i když tu ještě nějaká pořád byla!
   „Je ti líto, že sis se mnou začal?“
   „Casey, přece víš, jak to myslím. Mrzí mě, jak to dopadlo, tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, abys trpěl, abys na to doplatil. Kvůli mně.“
   „Já nelituju ničeho. Na rozdíl od tebe ještě pořád věřím, že máme šanci… tak mi ji neber, Siriusi.“

   Pootočil jsem hlavu, když se dveře do místnosti rozrazily.
   „Jdeme,“ křikl na mě jeden z Albertových mužů a trhnul hlavou. Polkl jsem a zadíval se na Siria. „Něco vymyslíme, drž se, miluji tě,“ zašeptal jsem a ještě ho lehce políbil, než jsem se rozešel za tím chlapem. Moc příjemně se netvářil, ale tady nebyl příjemný nikdo. A už vůbec ne na někoho, kdo si znepřátelil Alberta.
   Zamkl dveře na dva západy a hrubě mě začal strkat před sebou, i když jsem úplně normálně šel, ale mlčel jsem. Znal jsem je, něco říct, mám rozbitou čelist nebo něco jiného, s odpadlíkem se nikdy nikdo nemazlil. Dostrkal mě až do další místnosti, která byla bohatěji vybavena než ta předchozí. Byla tu postel, křeslo, dokonce koupelna, nějaká skříň.

   „Co říkáš, jsem štědrý ne? Hezký pokoj a celý tvůj,“ rozhodil rukama Alberto. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem lehce přikývl.
   „Tím líp,“ rozvalil se do křesla, když jsme osaměli. Jen jsem postával na místě a přemýšlel, co chce, co plánuje udělat dál.
   „No udělej si pohodlí, nemusíš se bát, já se na tebe nezlobím.“
   „Alberto… udělám cokoliv…“
   „Chci, aby sis sedl,“ zavrčel. Lehce jsem se kousnul do rtu, ale posadil se. Spokojeně kývl a usmál se.
   „Vím, že uděláš cokoliv a řeknu ti, co to bude.“ Zbystřil jsem. Měli jsme šanci se odtud dostat? Bylo možné, že by nás pustil?
   „Každý den budeš chodit za svým Siriusem a sledovat ho s jeho novou krysí kamarádkou. Budeš tam sedět na prdeli a koukat,“ zdůraznil to poslední slovo a mně se udělalo špatně. „Budeš mít veškerý komfort, klidně ti k tomu zařídím i občerstvení a kvalitní víno…“
   „Alberto…“
   „A dovolím ti ho potom ošetřit, aby trochu vydržel. Dva dny jsou docela nuda.“
   Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem zadržet slzy alespoň předním. Věděl jsem, že by stejně nezabraly, stejně na ně čekal, jen aby dosáhl pocitu zadostiučinění. Mlčel jsem a hryzal se do rtu, zatímco Alberto mě pečlivě zkoumal pohledem.

   „Řekni mi, všechno, co jsem pro tebe udělal, bylo málo? Vytáhl jsem tě z ulice, neskončil jsi s bezdomovci, nenechal jsem tě tam chcípnout a chtěl jsem za to jen jedno, tebe, tvoje tělo.“
   „To je právě to, chtěl jsi jen moje tělo,“ zašeptal jsem, neudržel jsem se to neříct. Hlasitě se rozesmál
   „A o co si myslíš, že jde tomu ubožákovi. Ten sex byl hodně žhavý, není s tebou kvůli tvým očím,“ ušklíbl se.
   „Nenechal by mě v maléru, nejde mu jen o sex. Tvoje jsem byl jen hračka s výhodami, s ním si připadám rovnocenný.“
   „Jsi tak naivní a díky tvojí naivitě někdo přijde k úrazu. Můžeš si za to sám, znal jsi mě a musel jsi vědět, že já na to přijdu. Myslel sis, že vás nepotrestám? Hlupáku, trestal jsem i za míň.“ Mlčel jsem, tady už se nedalo nic říct. Alberto měl ve všem jasno. Zničit nás. První si užije pohled na to, jak musím sledovat mučení Siria a pak se zbaví i mě. Všechno se mi slívalo do těch nejčernějších barev a i já na okamžik pocítil beznaděj. Ale přece jsem to nemohl jen tak vzdát. I kdybych měl někoho zabít, což se mi vždy protivilo, nikdy jsem se na něčí vraždu nedokázal ani podívat, musel jsem odtud Siriuse dostat.
   Pootočil jsem hlavu ke dveřím, ve kterých se ozvalo cvaknutí zámku, jak Alberto odešel a pečlivě za sebou zamkl. Začal jsem ho nenávidět, za všechno, co kdy udělal, i u těch bezdomovců bych se měl líp než tady! Nenáviděl jsem ho, ale zároveň jsem věděl, že nenávist je jedním z hnacích motorů k tomu něco změnit.

23. kapitola

Kapitola obsahuje násilí!

(Casey)

   Ze zoufalství udělá člověk různé věci. Někdy odvážné, někdy strašlivé. A někdy se s nimi nikdy nedokáže vyrovnat. Pořád si je přehrává v mysli, ve snech je znovu prožívá a budí se s výkřiky. Někdy lituje, někdy si přeje, aby byl odvážnější a dokázal to udělat jinak. Ale často to nejde. Věci, které uděláme, už nejdou vrátit zpět. Čas se nedá vrátit. Když zabijete mouchu, už znovu neobživne, když rozpáráte plyšového medvěda, můžete ho zašít, ale nikdy už nebude jako dřív.

   Člověk dělá spousty špatných rozhodnutí, které ho změní. Sám jsem udělal spousty špatných rozhodnutí. Jen toho jednoho nikdy litovat nebudu.

   „Pane Reynarde, můžeme pokračovat?“
   Zvedl jsem hlavu a zadíval se na vysokou ženu s přísně řezanými rysy tváře, které doplňovaly brýle s černýma obroučky.
   „Jistě.“
   „Skončili jsme u toho, kdy jste ve vaší koupelně spatřil tělo zavražděného Austina Greye,“ zadívala se do svých poznámek. Před očima se mi znovu mihla ona scéna, jak jsem spatřil jeho ruku bezvládně visící z vany.
   „Ano…“ kývl jsem trochu nepřítomně. Byl jsem unavený, už několik dní jsem skoro nespal. Nemohl jsem, nešlo to.
   „Co bylo dál?“
   „Začali mučit Siriuse. Přitiskli mu na břicho kbelík s krysou a zahřívali jej hořákem. Krysa bláznila a snažila se dostat jedinou cestou ven… přes Siriovo tělo. Alberto tam seděl… a sledoval to jako nějaký zajímavý film. Popíjel u toho víno. Bylo to nechutné.“
   „Kde jste byl vy?“
   „Zavřeli mě do pokoje, ze kterého mě každý den vyváděli za Siriem a nutili mě se na to dívat,“ sevřel jsem ruce v pěst a do očí se mi znovu začaly drát slzy. Ten pocit bezmoci a zoufalství jsem v sobě měl zakořeněný pořád. Pořád jsem slyšel, jak křičí bolestí, prosil. Chtěl zemřít. A já nemohl nic dělat. Musel jsem všechno jen sledovat, a když to Alberto uznal za vhodné, směl jsem ho nakonec ošetřit. Každý den to bylo horší, rány se nestihly ani zcela stáhnout, když je krysa znovu rozdrápala a měl jsem strach, že se mu do nich zanesla infekce. Každý den vypadal hůř. Po psychické i fyzické stránce. Oči měl skleněné, tělo roztřesené a čelo mu poslední dny pálilo jako žehlička. A já byl v pořádku. Nic mi nechybělo. Měl jsem veškerý komfort ve svém zasraném apartmánu, kam mi každý den nosili to nejlepší jídlo, zatímco Sirius nedostal skoro nic. Alberto byl ještě zvrhlejší bastard, než jsem si kdy myslel. Věděl, že tohle pro mě bude nejhorší, věděl, že bych raději obětoval sebe, než abych musel takhle vidět muže, kterého jsem miloval.
   „Když mě odvedli zpět do pokoje, Alberto za mnou vždycky přišel. Zapnul video, kde jsem se miloval se Siriem a znásilnil mě u něj,“ zašeptal jsem.

   „Jak dlouho to trvalo?“
   „Čtyři dny.“
   „A pak to přestalo?“ zadívala se na mě žena přes obroučky svých brýlí.
   „Byl jsem zoufalý, musel jsem něco udělat.“
   „Co jste udělal, pane  Reynarde.“
   Zadíval jsem se do obrovského zrcadla na svůj odraz. Vypadal jsem zničeně. Vlasy mi trčely všemi směry, na bledé tváři kontrastovaly tmavé kruhy pod očima. Rty jsem měl rozkousané do krve a v hlavě tolik vzpomínek, na které jsem chtěl zapomenout… Přetočil jsem pohled zpět k přísně vypadající ženě a začal jsem vyprávět…

   Brečel jsem, už jsem nemohl dál. Věděl jsem, že Sirius to už další dny nevydrží a ani já. Tolik věcí jsem si přál změnit. Měli jsme utéct, dokud to šlo, ale teď… byla vůbec ještě nějaká možnost?
   Zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Tak zoufalý! Byl jsem zoufalý a v zoufalství se sahá už po těch nejposlednějších možnostech. Po možnostech šílených, riskantních.
   Pustil jsem vodu ve sprše i ve vaně, zabalil si pěst do ručníku a rozbil jednu tabulku zrcadla. Roztříštilo se do umyvadla na tisíce střepů. V jednu chvíli mě napadlo jeden z nich vzít a ukrátit si tak veškeré trápení, ale nemohl jsem. Nemohl jsem být srab a nechat tu Siriuse. To jemu jsem musel pomoct.

   Nadechl jsem se, sklonil se pod dřez a otevřel skříňku, ve které bylo pár čisticích prostředků. Jeden z nich jsem vzal a přečetl si etiketu, na které stálo varování, že by neměl přijít do styku s očima. Sáhl jsem po kelímku na kartáčky a naplnil ho čisticím prostředkem. Ruce se mi třásly a já si nebyl jistý, čím přesně. Jestli tím, co jsem se chystal udělat nebo tím, že tady byla šance se odtud dostat.

   A pak jsem zaslechl klíč v zámku, dveře a kroky. Srdce se mi prudce rozbušilo v hrudi a já sáhl po jednom větším střepu, který ze zrcadla zbyl. Otočil jsem se ke dveřím a čekal. Slyšel jsem ho, pak pomalu prochází pokojem. Znovu si mě chtěl vzít, znovu mě chtěl tvrdě ošukat u videa, na kterém byl jediný muž, kterého jsem miloval. Znovu chtěl ublížit Siriovi a oba nás chtěl nakonec zabít. Vztek ve mně vzrůstal, pevněji jsem v ruce sevřel střep, až se mi ostré okraje zabořily do dlaně, ale já bolest nevnímal. Jen adrenalin, který mi začal proudit tělem. Třas rukou ustal a já cítil, že tohle bude buď anebo. Měl jsem jen tuhle jedinou šanci, věděl jsem, že víc jich nedostanu.

   Zadíval jsem se na dveře od koupelny, které se pomalu otevřely, a objevil se v nich Alberto se svým typickým úšklebkem. Viděl jsem, jak se zarazil, když si všiml za mnou rozbitého zrcadla a začal sahat po své zbrani. Nedal jsem mu šanci, zvedl jsem střep ve své ruce a udělal krok k němu. Vymrštil ruku k mé, aby mě zastavil, ale nepočítal s mou druhou rukou a kelímkem v ní. Prudce jsem mu tekutinu vchrstl do obličeje. Zařval a okamžitě se za něj chytil, čehož jsem využil a vrazil mu střep do krku. Sprška teplé krve mi dopadla na obličej a na ruce, ale ignoroval jsem to. Vytrhl jsem střep z jeho krku a znovu ho bodl, tentokrát do ramene. A pak znovu do břicha a do hrudi… Po tvářích mi stékaly slzy, ale já dál bodal a bodal do už bezvládného těla, které sebou už jen párkrát škublo v posmrtné křeči.

   Prudce jsem oddechoval, když jsem se odtáhl. Bílé kachličky byly špinavé od krve, která byla všude. V pramíncích si razila cestu z několika menších ran a pod zkrvaveným tělem se rozkvétala jedna velká skvrna.
   Třásl jsem se. Ruce jsem měl celé od krve, stejně jako oblečení. Celý jsem byl od krve. Na chvilku jsem zpanikařil, ale donutil jsem se ke klidu. Prohrabal jsem Albertovi kapsy a sebral mu zbraň, klíče a mobil. Poté jsem sundal všechno oblečení, smyl ze sebe nejhorší skvrny a oblékl se do čistého oblečení. V ložnici jsem zapnul Albertovo momentálně nejoblíbenější video, které pouštěl při sexu, aby si mysleli, že tam pořád jsme a vyplížil jsem se ven. Pokoj jsem zamkl a vešel do pokoje, kde byl Sirius. I nás jsem zamkl a zadíval se na něj. Vypadal hrozně. Nebylo času nazbyt.

   Zapnul jsem mobil a vyťukal číslo tísňového volání. Ve zkratce jsem jim řekl všechno. Že je to doupě mafie, kde se nachází nelegální sklady drog, zbraní, pašovaného zboží a také že je tu vážně raněný muž a jeden mrtvý zabitý v sebeobraně. Nevěřili mi, musel jsem je prosit, aby sem někoho poslali, že si nedělám srandu a nakonec se mi to povedlo.

   Když jsem položil hovor, okamžitě jsem přišel k Siriovi a odpoutal ho od židle. Už tady nebyl nikdo, kdo by mi za to mohl useknout obě ruce. Jediné, co se mohlo zvrtnout, byly Albertovy gorily. Kdyby přišly dolů dřív, než se sem dostane policie a záchranka, oba by nás zabily, ale to už bylo součástí rizika, kterému jsem nás momentálně vystavil.

   „Sirie, slyšíš mě?“ zašeptal jsem a uchopit do dlaní jeho tvář. Zatřepala se mu víčka a pootevřel oči. Potlačil jsem slzy a pokusil se usmát.
   „Už to bude dobrý, všechno bude dobrý, záchranka je na cestě.“
   „A-alberto?“ ztěžka vydechl. Jen jsem lehce zakroutil hlavou.
   „S ním už si nedělej starosti, bude to dobrý,“ políbil jsem ho na čelo a objal ho. Šeptal jsem mu, co všechno ještě zažijeme, až se odtamtud dostaneme. Snažil jsem se tak dodat sílu jemu i sobě, jelikož jeho puls byl slabý, rány byly zanícené a vypadalo to, že dostal otravu krve. Bál jsem se, že jsem se k tomuto odpornému činu odvážil pozdě. Když přijela policie, nastal zmatek. Nikdo je nečekal, přesto se ostatní obyvatelé domu pokusili o odpor, leč bezúspěšně. Začalo se zatýkat, zajišťovat, prověřovat. Bylo mi to jedno, chtěl jsem jen jediné, aby Sirius přežil.

   „Jak je na tom?“ zadíval jsem se na přísnou ženu, která po celou dobu mého vyprávění mlčela a nechávala mě mluvit.
   „Uzdraví se, i když to bylo na poslední chvíli.“
   „Můžu za ním?“
   „Je mi líto, pokud všechno neprošetříme, musíte zůstat ve vazbě.“ Lehce jsem sklopil hlavu, ale přikývl. Chápal jsem to. Byl jsem součástí Albertova klanu, přede dvěma dny jsem vlastníma rukama zabil člověka, i když v sebeobraně. Bylo možné, že skončím ve vězení, ale pořád bylo lepší tohle, než každý den sledovat Siriovo mučení, každý den se nechat znásilňovat, každý den litovat, že jsem kdy poznal Alberta. A pokud skutečně skončím ve vězení, doufám, že Alberto skončí v pekle.

24. kapitola

(Casey)

   Vešel jsem do bytu a vyzul boty.
   „Sirie?“ houkl jsem do prostoru a vzápětí se vydal do kuchyně, jelikož jsem odtamtud cítil dokonalou vůni nějakého jídla.
   „Siri? Koupil jsem víno, co vaříš? Voní to…“ zarazil jsem se v polovině věty, když jsem vešel. Kuchyně byla prázdná, jen na sporáku pomalu pobublávala nějaká omáčka a světlo nad dřezem zlověstně blikalo. Přešel jsem k tomu, světlo zhasnul a vypnul i sporák.
   S trhnutím jsem se otočil, když za mnou práskly dveře a vytřeštil jsem oči.
   „Alberto,“ zašeptal jsem vyděšeně.
   „Nečekal jsi mě snad? Jen se podívej… podívej, cos mi provedl!“ zasyčel, ukázal si na krk, ze kterého mu trčel kus zrcadla, a pomalu vystřikovala krev. „Jsi vrah! Chtěl jsi mě zabít!“
   „Zabil… zabil jsem tě.“
   „Já tady budu vždycky,“ ušklíbl se hrozivě, až mi přejel mráz po zádech.
   „Kde… kde je Sirius.“
   „Tam, kam patří… u ledu a to doslovně,“ rozesmál se chladně. Polkl jsem a stočil pohled k lednici, pod kterou se tvořila kaluž krve, okamžitě jsem k ní přešel a otevřel ji. Zaječel jsem a zakryl si oči rukama. Všude na těle s bolestným a vyděšeným výrazem ve tváři lezly krysy a rvaly si z něj kusy masa.
   „Jen se dívej,“ chytil mě Alberto za vlasy a přistrčil k lednici.
   „Ne, prosím… proč…“ roztekly se mi po tvářích slzy.
   „Mně se nikdy nezbavíš,“ zašeptal mi u ucha a vzápětí jsem ucítil na krku chladný kov čepele nože a pak jen jak přitlačil a škubl rukou…

   S výkřikem jsem se posadil na posteli. Třásl jsem se po celém těle, propocené tričko se mi lepilo na tělo a na tváři jsem cítil potůčky od slz. Vyděšeně jsem sebou škubl, když mě zezadu někdo objal, ale pak jsem se přetočil a natiskl se k němu.
   „Pššt, už je to pryč,“ zašeptal Sirius a dlaní mi přejel po zádech.
   „Má pravdu… pořád… pořád tu bude,“ zašeptal jsem a zaryl mu nehty do zad. Už to sice byly dva roky od onoho incidentu, od našeho pobytu ve vězení a nějaký ten měsíc od propuštění, ale ty noční můry neustávaly. Pořád se mi Alberto objevoval ve snech, díky kterým jsem se večer bál jít i spát.
   „Pořád tu bude to, že jsi mi zachránil život,“ zašeptal a políbil mě do zpocených vlasů. „Vím, že je to těžké, ale já tu jsem pořád pro tebe a vždycky tu pro tebe budu. Zvládneme to, dobře?“ zašeptal. Zhluboka jsem se nadechl a přikývl. Věřil jsem mu, všechno jsme zvládli, pořád jsme tu byli spolu, nedokázal jsem si představit, že by jeden z nás odešel, že bychom se rozdělili. Byl moje druhá polovina, bez které jsem byl nic. Miloval jsem ho.

   „Pojď ještě spát,“ šeptl a stáhl mě s sebou do lehu. Pořád jsem se tiskl, nehodlal jsem se od něj teď ani na kousek vzdálit. On byl vlastně jediný důvod, proč jsem to tady už dávno nezabalil. Pomáhal mi a držel mě nad vodou. Toho jsem se vzdát nehodlal.

(Sirius)

   Mlčky jsem sledoval černovlasého andílka ve svém náručí. Poslední dva roky byly náročné. Nemocnice, pak vězení, odkud jsem nakonec byl propuštěn na podmínku, Casey a jeho neutuchající noční můry o tom, jak zabil Alberta… Když jsem ten příběh slyšel poprvé, nevěřil jsem vlastním uším. Nedokázal jsem si představit, co musel Casey prožívat, ale věděl jsem, že nic hezkého to určitě být nemohlo. Snažil jsem se ze všech sil, nechtěl jsem o něj přijít, když jsem ho měl konečně u sebe. Nehodlal jsem ho opustit po tom všem.

   Sice jsme se teď netopili v penězích, ale to ani jeden z nás nechtěl, peníze nejsou všechno, nikdy nevyřeší všechno. Pro nás bylo důležité, že jsme spolu mohli začít žít nový život, bez drog, bez zločinu, bez Alberta… i když to poslední bylo trošku pochybné.

   „Jsem špatný člověk?“ zašeptal a zvedl ke mně oči.
   „O čem to mluvíš, samozřejmě, že nejsi špatný člověk.“
   „Zabil jsem.“
   „Casey… je to pryč… všechno. Už jsme jen my dva a naše budoucnost, dobře? Minulost je minulost, ta už změnit nejde, jde se s ní pouze smířit. Možná jsi zabil, ale ne bezdůvodně, to z tebe automaticky nedělá špatného člověka.“
   „Nevím, jestli se přes to dokážu dostat.“
   „Nebude to nejspíš lehké, ale já tady budu pořád, budu tady pro tebe, protože jsi to nejcennější, co jsem kdy měl a o co nechci přijít.“

***o 3 roky později***

(Sirius)

   Netrpělivě jsem se znovu podíval na hodinky a pak na fakultu před sebou. Stál jsem tu a střídavě pochodoval už dobrou půl hodinu a pořád se nic nedělo. Lidi vcházeli a vycházeli, ale nikde jsem neviděl Caseyho. Byl jsem nervózní, sice jsem nepochyboval, že by to nezvládl, ale ty poslední dny, kdy jsem skoro nemohl ani dýchat, aby mi nebylo vynadané, ty jsem znovu zažít nechtěl. Tak to holt dopadá, když přítele přemluvíte, aby si udělal vysokou, když na to má. Casey na to měl a možná i to, že se začal soustředit na něco jiného, pomohlo tomu, že Alberto pomalu ale jistě upadal do zapomnění. Pomalu mizely i noční můry, jeho stavy, kdy se zamykal v koupelně a jen brečel, až to přestalo. Nedělal jsem si iluze, že na všechno zcela zapomněl, ale už jsme o tom nemluvili, nevraceli jsme se k tomu, bylo to pryč.

   „Hádej kdo,“ zakryl mi někdo oči, jen jsem se pousmál.
   „Doufám, že pan bakalář,“ usmál jsem se. Casey se zasmál, sundal ruce a jen co jsem se k němu otočil, skočil mi okolo krku.
   „Gratuluju, jsi prostě nejlepší,“ objal jsem ho a zatočil se s ním. Nesralo mě, že na nás lidi civí jak na nějaké dva zjevy, když jsem se mu natiskl na rty. Nic jim do nás nebylo a nic, ani celá skupina homofobů, by mě nepřesvědčila, abych si ho nechal utéct. Za ty tři roky jsme se oba změnili. Já přestal být pan ledovec, netečný až do poslední chvíle a Casey taky pookřál. Nebyl tu nikdo, kdo by ho držel na uzdě, kdo by mu říkal, co smí a co nesmí. Oba jsme byli konečně volní a využívali jsme toho. Ani sex se nestal jen týdenní rutinou, objevil jsem v Caseym malý živel a téměř vždycky mě dokázal něčím překvapit. Jednou to byla pouta, podruhé zajíček s ocáskem, jindy překvapivé probuzení s velkým stožárem a roztouženým přítelem, který mě div neznásilnil ve spánku. Ale líbilo se mi to.

   „Tak co, první nějaký dobrý oběd a pak sex? Nemysli si, že jsem zapomněl na to tvoje: ´Jestli to dám, tak si mě klidně můžeš usouložit k smrti!´“ zasmál jsem se, čímž jsem rozesmál i Caseyho.
   „A co první sex a pak nějaký dobrý oběd.“
   „No nevím… aby ti po usouložení chutnal,“ zasmál jsem se.
   „Tak já doufám, že se ti ten sex se mnou bude tak líbit, že si mě ještě necháš,“ uculil se.
   „S tebou se mi to líbí vždycky.“
   „Jsem rád, že to vím, ale ještě raději to vždycky cítím,“ přivřel oči a svůdně se usmál.
   „A ucítíš to brzo, jestli se nepřestaneš tak culit, ty nadrženče.“
   „Už teď se těším,“ rozesmál se, chňapl mě za ruku a rozběhl se, aby ještě dohnal tramvaj. Usmál jsem se a rozběhl se za ním. Pokud jsem předtím Caseyho miloval, nedokázal jsem říct, co jsem k němu cítil teď. Možná… pro mě byl vzduch, protože bez něj jsem si už nedokázal představit žít. 

THE END