Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. - 15. kapitola KK

11. kapitola

(Cai)

   Následoval jsem Zara na půdu domu. Přišlo mi tak nelogické zůstávat tady. Ti lidé, co nás honili, měli psy a určitě náš pach, bylo jasné, že nás tady dříve či později najdou.
   „Co to děláš, najdou nás tady, ohrozíš všechny v domě,“ zamračil jsem se.
   „Nikdo ohrožený nebude, nenajdou nás tady,“ odpověděl klidně a položil olejovou lampu na dřevěnou krabici uprostřed místnosti.
   „Vážně? A jak si můžeš být tak jistý? Měli psy, pokud sis toho nevšiml,“ zavrčel jsem. Dneska už krev prolita byla a já netoužil prolít další.
   „Neřekl jsem ti o sobě všechno,“ zašeptal a přešel k jedné stěně.
   „To mi došlo, skoro vůbec o sobě nemluvíš.“ Lehce se pousmál, ale dál očima zkoumal zeď, než našel místo, které pravděpodobně hledal. Přitiskl k němu dlaň a zavřel oči. Když ruku odtáhl, začal se na tom místě zvýrazňovat černý symbol, runa.
   „Ty jsi mág,“ zašeptal jsem. Okamžitě mi v hlavě naskočila vzpomínka na symboly vyryté na meči i šípech, kterých jsem si v přítmí vězení matně všimnul, když jsem si prohlížel Zarovy věci, a které jsem vypustil z hlavy.
   „Nech mě zabezpečit tuhle místnost a já ti pak všechno vysvětlím,“ zarazil mě dřív, než jsem stihl něco říct a nepohodlně jsem si uvědomil, že můj meč se houpe na zádech Zarovi. Stiskl jsem k sobě zuby, ale mlčky jsem ho sledoval, jak přechází podél stěn a nechává z nich vystupovat pravděpodobně ochranné runy. Byl jsem na sebe naštvaný, že jsem to nepoznal, ale zároveň jsem byl i překvapený, že vůbec nějakého mága vidím. Všichni zemřeli ve Velké válce a ta se stala ještě před narozením Rigela, ale vypadalo to, že ne všichni pravděpodobně zemřeli.

   Nějakou dobu trvalo, než Zar obešel celou místnost a vrátil se k lampě. Přisunul k sobě mísu s vodou, kterou nám dala Irina a začal zkoumat moje drobná zranění. Byly to jen tři škrábance, které jsem si sotva uvědomoval, i když jeden z nich pořád krvácel.
   „Sundej si košili,“ poručil klidně. Nadzvedl jsem obočí a chvilku ho sledoval, než jsem pomalu sundal vrchní část svého oblečení a odhalil bílou pokožku, občas zbrázděnou jizvami z bojů. Nestyděl jsem se za ně, armáda k mému životu patřila a bylo to vidět. Všiml jsem si, jak pohledem bloudí po mém těle, po jizvách, než obrátil pozornost zpět k ráně na rameni a začal ji čistit.

   „Takže?“ pobídl jsem ho k mluvení, když to vypadalo, že se mu nijak zvlášť nechce začínat. Mlčel a zřejmě hledal slova.
   „Nejsem mág v tom správném slova smyslu,“ řekl nakonec váhavě a já jen lehce nadzvedl obočí. Jak jinak bylo tedy možné být mág?
   „Víš přece, jak se dědí moc. Je zapotřebí žena, které v krvi koluje krev mága, ale především muž s mocí mága.“
   „Vím, jak se dědí moc,“ zamračil jsem se a sledoval, jak ze svého vaku vytáhl černý uhlík, kterým okolo zranění nakreslil několik run.
   „Nevyléčí ti to, ale mělo by to ránu stáhnout, aby dál nekrvácela,“ vysvětlil a na chvilku se odmlčel, jako by hledal správná slova k pokračování jeho příběhu.
   „Můj otec mág nebyl, pouze matka.“
   „To není možné,“ zamračil jsem se. „Pokud nemá moc i otec, pak se to u dítěte neprojeví.“ Zar znovu ztichnul, než si nakonec tiše povzdechl a zadíval se na mě.
   „Můj otec měl moc, proto jsem zdědil i tu matčinu, ale nebyl to mág. Jsem míšenec. Jsem napůl mág po matce, po které mám jen ty nejzákladnější schopnosti v ohledu magie run, a po otci jsem napůl zaklínač.“
   Zasekl jsem se, trvalo mi snad jen vteřinu, než jsem z boty vytáhl štíhlou dýku a její hrot přitiskl k Zarovu krku. Z očí mi sršely blesky. Zaklínač? Naletěl jsem zatracenému zaklínači? To snad nebyla pravda! Mlčky mě sledoval a nepokoušel se nijak bránit, což mi zabránilo v úmyslu na dýku přitlačit, aby projela naskrz jeho krkem.
   „Řekni mi jeden jediný důvod, proč tě teď nemám zabít,“ zavrčel jsem tiše.
   „Neřekl jsem ti to dřív, protože jsem si byl jistý tím, že bys to udělal. Teď doufám, že víš, že ode mě ti nic nehrozí. Zachránil jsem ti život.“
   „Vedeš mě do Tartaru,“ zavrčel jsem.
   „Ano, protože to chceš, protože právě tam je teď Nashira. Víš, ani pro mě není nejbezpečnější se tam vracet, nemyslím, že se chystají mě tam uvítat s otevřenou náručí,“ odpověděl klidně. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem pomalu odtáhl dýku. Možná říkal pravdu, ale hodlal jsem se před ním mít na pozoru. Vstal jsem, oblékl košili a zpovzdálí vykoukl z okna. Na ulici se to hemžilo ozbrojenými lidmi s pochodněmi a psy.
   „Tady nás nenajdou, ty runy jsou účinné, i kdyby prohledávaly domy, ani je nenapadne v tomhle domě prozkoumat půdu,“ vysvětlil Zar, který stále seděl na zemi a sledoval mě. Zamračil jsem se a chvilku přemýšlel, než jsem se k němu vrátil a opřel se o dřevěný trám podpírající střechu.
   „Myslím, že abych ti začal alespoň trochu důvěřovat, měl bys mi toho ještě dost říct.“
   „Já vím,“ pousmál se smutně a zhluboka se nadechl, než začal vyprávět.

   „Vyrostl jsem v Tartaru. Nic jsem o sobě nevěděl, o tom, kdo jsem. Deset let jsem strávil zavřený v malém temném pokoji s mřížemi na oknech. Pravidelně ke mně chodili pouze sloužící, stráže a občas učitel čtení, psaní. Chovali se ke mně… no měl jsem z nich strach, ze všech. Bili mě kvůli maličkostem, posmívali se mi a já netušil proč, co jsem udělal tak špatného. Bál jsem se jich, a když mi bylo deset, v sebeobraně jsem jednoho oslepil,“ odmlčel se a mně to nedalo. Určitě nemyslel oslepení jako vypíchnutí očí.
   „Oslepil?“ Lehce se pousmál, nejspíš tu otázku čekal.
   „Zaklínači ovládají temnou magii. Já dokážu udělat ze dne noc, dokážu v temnotě ukrýt sebe nebo cokoliv dalšího, co chci. A když ji pošlu do těla nějakého člověka, může oslepnout, ohluchnout, můžu ho tak ochromit,“ zašeptal a já z jeho výrazu nedokázal vyčíst, zda se v tom vyžívá. Bylo známo, že zaklínači mají potěšení v ubližování. U Zara jsem si nebyl jistý ničím.
   „Každopádně se na nějakou takovouto nehodu čekalo. Druhý den ke mně přišel mladík. Byl nádherný, po pás dlouhé havraní vlasy, na tváři laskavý úsměv. Slíbil mi, že se o mě postará, že už mi nikdo neublíží,“ pousmál se. „Týrané dítě uvěří všemu. I já jsem Necronovi uvěřil. Vzal mě do jejich paláce, začal mi vysvětlovat kdo jsem, objevovali jsme spolu, co dokážu a mně se to líbilo. Mohl jsem ublížit lidem, kteří tak dlouho ubližovali mně. Všechno jsem dělal proto, abych potěšil Necrona, aby byl na mě pyšný, prahnul jsem po jeho pochvale, úsměvu, doteku,“ zašeptal a tvář se mu zkřivila, jako by na tyhle chvíle nerad vzpomínal. „Byl mi vším – otcem, bratrem i milencem, naučil mě úplně všechno a já neviděl, jak dokonale se vlastně umí přetvařovat. I svoje schopnosti využíval k tomu, abych mu věřil a měl ho rád ještě víc. Když umřela moje kočka, oživil ji, než po pár dnech předstíral, že asi utekla, abych neviděl, jak z ní opadává hnijící maso,“ ušklíbl se. „Bylo mi dvacet, když Necron přivedl do paláce třináctiletého blondýnka. Byl vyděšený, nedůvěřivý a věřil jen Necronovi. Začal jsem žárlit, protože mě odstavil na vedlejší kolej a věnoval se jen tomu blondýnovi. Tehdy se mi ale začaly otevírat oči, začal jsem chápat, co se děje. Možná taky proto, že Raynor a Shax mě vždycky nenáviděli, nebyl jsem zaklínač jako oni, a začali se vysmívat mé naivitě. I díky nim jsem pochopil, že ze mě Necron vychovával jen svoji osobní věrnou zbraň. Začal jsem se víc zajímat. O historii, o válku, o ostatní země, už jsem se nespoléhal jen na Necronovo vyprávění, které jsem vždycky bral jako neprůstřelnou pravdu. Začal jsem si ujasňovat své priority, uvědomovat si, že nemám důvod ubližovat lidem. Když si Necron začal uvědomovat, že mě ztrácí, měl jsem dvě možnosti – nechat ho mě zlomit nebo utéct. Utekl jsem, už to bude pět let, co jsem zmizel z Tartaru.“

   Jeho vyprávění mě dost překvapilo, tohle jsem ani v nejmenším nečekal. Ano, mohl si to všechno vymýšlet, ten červíček pochybností ve mně hlodal pořád, ale přikláněl jsem se k tomu, že spíš mluvil pravdu. I když jsem nevěděl, co si o něm myslet, byl jsem z něj zmatený a rozhodně jsem hodlal si na něj dávat pozor.
   „Kdo je ten blondýn?“ zeptal jsem se po dlouhé chvíli mlčení. Netušil jsem, co mu na to všechno říct.
   „Kaan, je to poslední žijící mág.“
   „On je jako ty?“
   „Ne, Kaan je mág po otci i po matce. Ovládá runy a hlavně dokáže vytvořit svoji astrální projekci. Lze ji v souboji zabít, ale i ona umí ublížit jako normální živý člověk. Ale nevím, jak jsou na tom jeho schopnosti teď, naposled jsem ho viděl před pěti lety, to mu bylo teprve patnáct a jeho schopnosti se stále rozvíjely.“
   „Takže v Tartaru jsou tři zaklínači a jeden mág. Proč jsi mi to neřekl, když jsem se ptal dřív,“ zamračil jsem se. Dobře jsem si vzpomínal na své vyptávání se na zaklínače.
   „Ptal ses na zaklínače a na ty jsem ti popravdě odpověděl, na ostatní ses neptal a neměl jsem uspokojující vysvětlení k tomu, jak všechno to vím.“
   „Ostatní?“ přivřel jsem lehce oči. Tohle slovo se mi ani trochu nelíbilo, byla to předzvěst dalšího překvapení a já neměl rád překvapení.
   „Ještě je tam jedna důležitá osoba. Asa je poslední žijící léčitelkou,“ zašeptal. Připadalo mi, jako by se mu promítla v očích bolest, lítost.
   „Co znamená ten tvůj výraz a neříkej, že nic,“ zamračil jsem se, chtěl jsem, aby se mnou jednal na rovinu.
   „Ubližoval jsem jí. Hodně a často. Cvičil jsem na ní svoji moc. Jí se zrak, sluch i paralýza vyléčily, mohl jsem na ní trénovat zas a znovu,“ zašeptal a sevřel ruce v pěst. „Musí mě nenávidět.“
   „Chceš říct, pokud ještě žije,“ zavrčel jsem, na což jen lehce přikývl. Bylo mi zle, že jsou zaklínači krutí, jsem věděl, ale takovéto ohavnosti? Moc jsem netušil, co si o Zarovi myslet. Byl takový? Krutý? Nebo se vážně změnil? Co mě možná trochu znervózňovalo bylo, co udělá, až se znovu dostane do Tartaru, nebo jestli se setká s Necronem.

 

12. kapitola

(Baltazar)

   Neměl jsem moc na výběr, proto jsem se Caiovi rozhodl říct pravdu, i přestože hrozilo, že mi Cai bude věřit ještě míň než do teď, ale doufal jsem, že bude chápat moje důvody, proč jsem mu to neřekl dřív. Nikdy pro mě nebylo lehké být napůl zaklínač a napůl mág. První roky mého života mě týrali a netušil jsem proč, pak přišel Necron a já… zbožňoval jsem ho. Udělal jsem cokoliv, co mi řekl, připadal jsem si, že mě konečně má někdo rád, jen Shax a Raynor si se mnou nijak nebrali servítky, ale s Necronem po boku mi to bylo jedno. Pak přišla studená sprcha a prozření, které jsem tolik let ignoroval. Všechno hrál, srdce měl ledové, jako nikdo a vše, co dělal, byl jen jeden velký plán na získání moci, území a vlivu.

   Pootočil jsem hlavu ke schodům a reflexně sáhl k jílci meče, když se ozvaly kroky, ale hned jsem ruku stáhl, jakmile se vynořila blonďatá hlava desetiročního děvčátka.
   „Maminka vám posílá něco k jídlu,“ přicupitala ke mně a nejistě, přesto zvědavě, házela očkem po Caiovi.
   „Děkujeme, Kari,“ usmál jsem se a převzal od ní kus lehce oschlého chleba, nasolenou rybu a džbán piva. Část jsem podal Caiovi a malou blondýnku jsem si posadil na klín, zatímco jsem začal jíst.
   „Jak ses měla princezno, o pěkný kus jsi vyrostla,“ usmál jsem se, načež se vyšponovala ještě víc.
   „Cvičila jsem čtení a přeprala jsem všechny kluky v naší ulici, jak jsi mě to naučil.“
   „No to maminka asi nebyla moc ráda,“ ušklíbl jsem se.
   „To ne, ale už si na mě nikdo nedovoluje,“ uculila se a znovu loupla pohledem po Caiovi.
   „To je vážně elementál?“ zašeptala mi do ucha.
   „To je,“ pousmál jsem se.
   „Proč jsi ho přivedl? Říká se, že jsou zlí,“ zadívala se na mě obviňujícím pohledem a mě v hrudi znovu bodnul osten viny, jak si zaklínači dokážou hrát s nevinnými lidmi. V pár zasít semínko a s potěšením sledovat, jak se to šíří jako morová epidemie.
   „Nemusíš se bát, nejsou zlí,“ pousmál jsem se a zadíval se na Caie. Překvapený výraz dobře maskoval, ale stejně jsem mu v očích viděl otázky, na které bude chtít znát odpověď.
   „Co kdybys mu zanesla džbán?“ podal jsem jí ho a povzbudivě se na ni usmál. Na chvilku zaváhala, ale nakonec ho vzala a zamířila k postavě stažené do tmavšího rohu místnosti.

   „Jaký jsi elementál?“ vyhrkla, když mu podala pití a on si ho s poděkováním vzal.
   „Jsem elementál energie,“ pousmál se. „Chtěla bys něco vidět?“
   „Ano prosím,“ zadržela nadšeně dech a sedla si před něj na zem. Mlčky jsem sledoval, jak přiložil ruce k sobě, a když je pomalu oddálil, vytvořila se mu na dlani fialová koule, ve které jiskřily blesky, byla to nádhera a jak se zdálo, uchvátilo to i Kari, které svítily oči a se zatajeným dechem všechno sledovala. Chvilku si s koulí pohazoval, než se změnila v tenký zářící provázek a omotala se jako had okolo jeho prstů a paže.
   „To je krása,“ vydechla okouzleně Kari, načež Cai reagoval lehkým úsměvem, který ihned přitáhl moji pozornost. Byl nádherný, když se tvářil vážně, ale když se usmál, ztrácel jsem řeč. Okamžitě se mi vybavil krátký okamžik, kdy se mé rty natiskly k těm jeho, tolik jsem si přál zažít to znovu, prodloužit to, toužil jsem, aby mi Caiovy rty vyšly vstříc, ale po tom, co jsem mu právě řekl, jsem pochyboval, že by mě k sobě pustil tak blízko.

   Ze zamyšlení mě probralo Irinino volání z přízemí domu.
   „Kari! Tak kde jsi? Honem pojď dolů.“
   „Za chvíli mami,“ houkla nazpět blondýnka a znovu se dychtivě zadívala na Caie.
   „Běž, princezno, zase můžeš přijít,“ pousmál jsem se. Zklamaně protáhla obličej, ale při druhém Irinině zavolání zmizela na schodech.

   „Proč si všichni myslí, že jsme zlí? Snažili jsme se pomoct, chtěli jsme pro ně otevřít hranice, ale oni pořád jen útočí,“ zeptal se Cai, jen co Kari zmizela.
   „Za to může Raynor. Jak jsem říkal, dokáže se dostat do snů a donutit lidi vidět to, co on chce, aby viděli. A také, aby to považovali za realitu. S několika to tak udělal, donutil je myslet si, že za všechno špatné, co je postihlo, ať už to byl hlad, sucho, mor, můžete vy. Pak už se to šířilo jako epidemie, každý tomu věřil a věří.“
   „Jistě, co jiného od vás taky čekat,“ pohrdavě se ušklíbl. Neměl jsem mu to za zlé, snad mi jen vadilo, že mě házel do jednoho pytle s nimi. Já nebyl jako oni, už ne.
   „Proč bych ti měl věřit, ať už v tom, co říkáš, nebo že mě nevedeš do léčky.“
   „Za svůj život už jsem ublížil hodně lidem, myslím, že je na čase, abych se pokusil to napravit. Nechci ti ublížit, Cai.“
   „A co když se budeš muset postavit Necronovi, na kterou stranu se přidáš?“
   „Udělám to, co bude správné.“ Nejspíš ho ta odpověď alespoň na chvíli uspokojila, jelikož zmlknul a pootočil tvář k okýnku, kterým šla vidět tmavá obloha se svítícími hvězdami.
   „Měl by sis odpočinout, do zítra se to snad uklidní a podaří se nám uniknout.“ Neodpověděl mi, ale jak seděl opřený u trámu, nakonec zavřel oči.

(Necron)

   Vzbudil mě podivný mrazivý pocit. Chvilku jsem tiše ležel a poslouchal, zda nezaslechnu nějaký podezřelý zvuk, ale slyšel jsem jen tiché oddechování blondýnka vedle sebe. Sundal jsem ze sebe jeho ruku, vstal a přehodil si přes nahé tělo plášť.
   „Co se děje?“ zadívaly se na mě právě probuzené ledově modré oči.
   „Nevím,“ přistoupil jsem k oknu a zadíval se do dálky. Pořád ještě byla hluboká noc a od moře vál chladivý vzduch.
   „Tak pojď ještě spát, je noc,“ zašeptal a natiskl své nahé tělo k mému. Neodpověděl jsem mu, někdy mi Kaan lezl na nervy, jako ostatně každý, jen jsem se to snažil dávat co nejméně najevo. Odtáhl jsem se a začal se oblékat.
   „Necrone?“
   „Jdi spát, musím si něco zařídit,“ vyšel jsem z ložnice a zamířil do knihovny, kde jsem doufal v trochu klidu. Posadil jsem se do křesla, zavřel oči a začal pátrat. Dokázal jsem ovládat mrtvé myšlenkou, byli jako loutky a za každou cenu se snažili splnit moje rozkazy, ale dokázal jsem se také dostat do těla mrtvého a ovládat jej, jakoby nikdy ani nezemřel. Bylo to těžší, když jsem nevěděl, do kterého těla se dostanu, ale něco se dělo a já musel zjistit co. Postupně jsem prostřednictvím mrtvých začal mapovat situaci první v Tartaru a pak postoupil i do Silénie.

   Po pár neúspěšných pokusech, kdy jsem se objevil v tělech lidí, kteří zemřeli přirozenou smrtí, na nemoc, hlad, či zabitých v pouliční rvačce, jsem to chtěl vzdát a pustit podivný pocit z mysli, ale pak jsem otevřel oči v dalším těle, okolo kterého stála skupinka lidí a stačilo mi jediné slovo, abych zůstal – slovo elementál. 
   „Sarah, ty žiješ!“ vrhla se mi okolo krku nějaká holka. Nešetrně jsem ji odstrčil a vstal. Z otrhaných šatů mi crčela voda, jako bych si právě dal pořádnou koupel v oblečení, a na hrudi kvetla krvavá růže.
   „Co se stalo?“ uhodil jsem hned na podivně se tvářící hlouček, nejspíš nečekali žádné povstání z mrtvých.
   „Byla jsi mrtvá, ten elementál tě zabil,“ řekla pomalu dívka, která mě předtím objímala.
   „Elementál? Jaký elementál?“
   „Ty si to nepamatuješ? Chtěli jsme ho okrást, jako vždy, nevěděli jsme, kdo to je, ale začal se bránit a pak mu z hlavy spadl šátek, pod kterým měl dlouhé stříbrné vlasy.“
   „Použil nějakou moc? Kde je teď?“
   „Ne, byl ještě s druhým, který na nás potom začal pálit šípy a pak utekli tamhletudy,“ ukázala do lesa.
   „S druhým?“
   „Ano, měl krátké černé vlasy.“
   „Určitě to byl další elementál, na to, že byl sám, vypálil nějak moc šípů,“ zavrčel chlapec vedle ní.
   „Ty si vážně nic nepamatuješ, Sarah?“ přešla ke mně dívka a dotkla se mé ruky.
   „Dej mi svoji halenu,“ uhodil jsem na ni. Překvapeně se na mě zadívala, a když se k ničemu neměla, prostě jsem jí ji stáhl a vyměnil za svoji zakrvácenou. V potoce jsem si opláchl od krve špinavý obličej a prohlédl si svůj současný vzhled. Malá zrzavá holka s dvěma copy. No nebyla to žádná výhra, ale mohlo to poskytnout určité výhody.

   Ucukl jsem, když se mě znovu dotkla, otočil se a spěšně vyrazil směrem, který mi ukázali. Zajímavé věci se tu děly. Ten stříbrovlasý muž byl určitě elementál, podle popisu jsem typoval Caie, elementála energie, ale ten druhý elementál určitě nebyl. Trik s šípy jsem důvěrně znal. Vypuštění jednoho šípu, který se v letu zmnoží v řadu dalších, bylo základní runové kouzlo. Ušklíbl jsem se pro sebe, konečně jsem se dozvěděl, kam se můj drahý bratříček poděl.
   „Zahráváš si, Baltazare, jít proti mně se ti nevyplatí,“ zavrčel jsem tiše a běžel lesem dál. Chtěl jsem je dostihnout, vědět, co mají v plánu a proč jsou jen sami dva.

 

13. kapitola

(Cai)

   Když jsem pootevřel oč, obloha už bledla. Zar seděl pořád na stejném místě a rovnal šípy v toulci.
   „Co znamenají ty barevné proužky?“ zvedl jsem se ze země a přesunul se blíž k němu. Reagoval lehce nadzvednutým obočím, jako by nepředpokládal, že si něčeho takového všimnu, ale pousmál se a jeden mi podal, abych si ho lépe prohlédl. Vypadal jako normální šíp až na onen barevný proužek a řadu jemně vyrytých run.

   „Je to moje označení, abych rychle rozpoznal, jak je který šíp upravený. Tenhle se po vystřelení několikrát zmnoží. Dost účinně to pomáhá zahnat nechtěné návštěvníky, působí to, jako by lukostřelců bylo víc. Tímto způsobem jsem zahnal ta děcka,“ řekl a ukázal klidně na šíp v mé ruce, který měl u opeření modrý proužek. „Ten červený se v letu zapálí a bílý je obyčejný.“
   „A ten zelený?“ zadíval jsem se na pár šípů oddělených od ostatních.
   „Zelené jsou napuštěny prudkým jedem.“
   „Že jsem se ptal,“ ušklíbl jsem se a vrátil mu ten, co jsem měl v ruce. „Co tyhle runy?“ ukázal jsem na jeho meč.
   „Ochranné. Zajišťují, že je pořád ostrý a chrání před zrezivěním. Pokud chceš, můžu je vyrýt i na tvůj.“
   „Bude mi stačit, když mi můj vrátíš,“ natáhl jsem ruku. Runy jsem neznal a momentálně nehodlal riskovat, že by mi meč označil něčím, co by mě později mohlo stát život. Protočil jsem ho v ruce, když mi jej podal, a zběžně zkontroloval jeho stav, než jsem jej vrátil do pochvy a pověsil na záda, bylo to pro mě pohodlnější než mít ho u pasu. Na okamžik jsem zaváhal, ale o jeho meč jsem nepožádal. Zachránil mi život, a i přes to, co mi řekl, jsem se rozhodl mu opatrně důvěřovat a nechat mu zbraně bylo prvním krokem, který jsem doufal ocení. Rozhodně jsem se ale nechystal být méně obezřetný.

   „Vyrazíme, ne?“ vstal jsem a přešel k oknu. Po včerejší štvanici nebylo nikde poblíž ani památky.
   „Ne, počkáme do večera.“
   „Cože? Ne, musíme jít,“ zamračil jsem se a zadíval se na něj, ani trochu se mi nelíbilo, že bychom měli ztratil další půl den cesty.
   „Pořád tam jsou a ve dne by bylo snadné nás dostat.“
   „Přece jsi říkal, že dokážeš ze dne udělat noc.“
   „To dokážu, ale rozhodně to není normální úkaz. Když se o tom zaklínači dozví, budou přesně vědět, kde jsem a nakonec zjistí i to, že ti pomáhám a to nemůžeme riskovat.“
   „Tak musíme risknout světlo, každou chvíli můžou Nashira zabít,“ zavrčel jsem a tiskl dlaně v pěst, až mi bělely klouby.
   „Cai, vím, že máš strach, ale nemyslím, že by mu nějak smrtelně ublížili dříve, než tam budete vy. Nashira je návnada a pokud to má přežít, potřebujeme moment překvapení. Podívej, odpočiň si a pak pojedeme celou noc. Já se teď půjdu podívat ven, nejsem tak nápadný jako ty. Zkusím vysledovat, zda mají ve vesnici hlídky a najdu nám nějaké koně. Jakmile se setmí, vyrazíme.“
   Mlčky jsem ho sledoval. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale věděl jsem, že má pravdu, noc byla nejméně riskantní. Bylo jisté, že to asi nebude hladký útěk, že po nás znovu půjdou, ale v noci už se Zarovy schopnosti hodit mohly, mohly nám pomoci, proto jsem nakonec jen sevřel rty a neochotně přikývl.

(Baltazar)

   Nechal jsem na půdě meč i luk s šípy a sešel dolů. Mít u sebe tolik zbraní mohlo vypadat podezřele, zvláště, když hledali ozbrojené cizince. Doufal jsem, že si vystačím s dýkou, ale ještě víc jsem doufal, že ji vůbec nebudu potřebovat.

   „Jdu se podívat ven, můžeš mi prosím půjčit nějaké staré oblečení?“ zadíval jsem se na Irinu, která se právě vrátila z ranního krmení zvěře. Semkla rty do úzké linky, ale odložila košík s vejci a ve staré truhle vyhrabala halenu, plátěné kalhoty a zalátaný starý plášť.
   „Kdy odejdete?“
  „Dnes večer, slibuji, jen musím obhlédnout situaci, abychom nepozorovaně vyklouzli,“ převlékl jsem se a schoval svoje oblečení.
   „Jeho tady necháš?“
   „Přece už jsem ti vysvětloval, jak to je, oni nejsou nebezpeční.“
   „Říkáš ty. Je to v nás prostě zakořeněné a jestli ho tu najdou… Baltazare, já možná pravdu znám, ale ostatní to nepřesvědčí. Zabijí tě dřív, než se o to pokusíš, i jeho a nás taky.“
   „Večer jsme pryč, Irino, slibuji,“ sevřel jsem její ruce ve svých a zadíval se jí do očí. Kdysi mi moc pomohla, když jsem prchal z Tartaru a zkoušeli mě dostat tartarští vojáci. Skryla mě, aniž by věděla, kdo jsem. Byl jsem jí vděčný, že se rozhodla pomoct mi i teď.
   „Brzy se vrátím,“ usmál jsem se a vyklouzl ven. Rozešel jsem se ulicí a začal zkoumat situaci. Pořád hledali nebo alespoň hlídali, zda se kolem nich nepokusíme proklouznout. Skupinky několika lidí byly snad v každé ulici a když už v některé hlídky nebyly, vzápětí se objevily. Bylo to téměř k vzteku, všude si nás mohly všimnout, nejspíš nebyla jiná možnost, než počkat do tmy a pak tmu nechat ještě víc zhoustnout, abychom unikli.
   Mlčky jsem se vydal dál, zhruba jsem si pamatoval, jak město vypadá a také, u koho najít dobré koně, kteří zvládnou cestu až k pobřeží. Nebylo to právě blízko, museli jsme projít téměř celým městem, ale spoléhal jsem na své schopnosti, a pokud se bude Cai držet mých instrukcí, mohlo to vyjít.

   Měl jsem štěstí. Koně zdejšího rychtáře vypadali pořád dost dobře na delší cestu. Na nich jsme to mohli zvládnout a já věřil, že taky zvládneme. Pohladil jsem po nozdrách černého hřebce, který stál kousek od ohrady a vydal se druhou stranou zpět, abych zjistil, zda není jiná cesta k nim jednodušší.
   Byl jsem asi v polovině cesty, když se ozval pronikavý dětský křik. Otočil jsem se stejně jako všichni ostatní a zadíval se na ječící zrzavou holku se dvěma copy, ke které se hned seběhlo několik starostlivých žen.
   „To je on! Ten, co pomáhal elementálovi, zabil mi sestřičku!“ vzlykla a ukázala na mě. Na okamžik jsem ztuhl, tohle nebylo dobré, rozhodně to nebylo dobré. Rozpohyboval jsem se ve stejnou chvíli, co ostatní, kteří se na mě vrhli. Vyhnul jsem se několika mužům a rozběhl se zpět ke koním. Musel jsem zmizet, pro Caie jsem se mohl vrátit v noci, ale rozhodně jsem je nemohl přivést k němu.

   Srazil jsem k zemi další dva muže, kteří se objevili na konci uličky a pokusili se mě zastavit, třetího jsem si všiml pozdě a jen cítil, jak mi ostrá bolest projela bokem. Na chvilku se mi zatmělo před očima, což jim stačilo k tomu, aby mě srazili na kolena.
   „Rychle, spoutejte ho, než nám ublíží!“ začali na sebe řvát a než jsem se aspoň částečně stihl vykroutit z jejich sevření, cvakly mi okolo zápěstí stříbrné náramky spojené řetězem.
   „Víš, co to je, ďáble? Téměř starožitnost, jsi v Silénii, zemi mágů a ještě pár památek nám po nich zbylo. Ty runy na náramcích ti potlačí veškerou sílu, kterou vládneš, ať už je jakákoliv a s nimi na rukou nám nemůžeš ublížit,“ ovanul mi tvář smrdutý dech otrhance, který mi svíral krk.
   „Kde je ten stříbrovlasý elementál? Mluv!“ štěkl a zesílil sevření. Ušklíbl jsem se, čímž jsem si vysloužil ránu loktem do obličeje. „Mluv, ďáble, my to z tebe dostaneme,“ znovu mi vrazil. Vyplivl jsem krev a chraplavě se zasmál.
   „Je pryč, je dávno pryč. Zatímco se tady bavíte se mnou, vzdaluje se vám mílovými kroky,“ ušklíbl jsem se.
   „Zabijme ho!“
   „Upalme toho ďábla!“ začali křičet shromáždění lidé okolo. Plivali na mě a kdo dosáhl, nestyděl se ani kopnout.
   „Taky ho upálíme,“ zavrčel muž přede mnou, vstal a mě nešetrně postavili na nohy jeho dva nohsledi. Bok na tom nebyl nejlíp a vůbec to se mnou nevypadalo dobře, mohl jsem jen doufat, že se Caiovi podaří zmizet dřív, než dostanou i jeho.

(Cai)

   „Elementále, musíš okamžitě zmizet! Vezmi si všechny věci, ať tu po tobě nic nezůstane a běž!“ hodila po mně bledá Irina Zarovo oblečení a zmizela dole. Zaraženě jsem pobral všechno včetně všech zbraní a seběhl za ní dolů.
   „Co se děje?“ chytil jsem ji za loket a otočil k sobě. Byla bledá, oči měla naplněné slzami a brada se jí lehce třásla, hned mi bylo jasné, že se něco pokazilo a nemá dobré zprávy.
   „Baltazara chytili, koupil ti čas, teď si myslí, že jsi pryč, tak toho využij a zmiz. A už se sem nikdy nevracej,“ zašeptala.
   „Kde je?“ zamračil jsem se, vývoj se mi ani trochu nelíbil.
   „Na náměstí. Chystají se ho upálit.“ Zasekl jsem se, on se hodlal nechat upálit jen kvůli tomu, aby mi odtud pomohl zmizet?
   „Tak už jdi! Neohrožuješ jen sebe, ale i moji rodinu a Baltazarovi se tím svým váháním neodvděčíš,“ postrčila mě ke dveřím.
   „Děkuji, Irino, za vše,“ kývl jsem jí, přehodil si přes hlavu kápi a vyšel ven. Všude bylo prázdno, jen z dálky jsem slyšel řev davu. Měl jsem šanci utéct, dostat se do Tartaru a zachránit Nashira. Váhavě jsem udělal krok směrem k lesu, než jsem se zastavil.
   „Zatraceně,“ zaklel jsem, otočil se a spěšně se vydal k náměstí.

 

14. kapitola

(Baltazar)

   Stiskl jsem k sobě zuby, když mě dostrkali na kamenné schody uprostřed náměstí. Nohy mi provazem připoutali ke kůlu a řetěz pout, která jsem měl na rukou, zavěsili do žlábku na vrcholu. Nemohl jsem se hnout, jen jsem sledoval, jak na schody a okolo nich přináší suché dříví a staví tak pode mnou hranici. Musel jsem si přiznat, že s tímhle jsem nepočítal, umřít upálený vesničany nebyla právě moje vysněná smrt a už vůbec ne tak brzy, ale momentálně jsem neviděl žádnou možnost k úniku. Nemohl jsem použít svoji moc, ty náramky byly skutečně prací mágů a dokázaly svázat jakoukoliv magii.
   Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se nad sebe. Už jsem doufal jen v jediné, že se odtud dokáže Cai v pořádku dostat a mí bratři ho hned v prvním střetu nezabijí. Vážně jsem doufal, že s ním dojdu až do Tartaru a postavím se jim, udělám to, co je správné. A hlavně jsem doufal, že znovu okusím Caiovy rty. Bylo až neskutečné, jak moc mi dokázal učarovat, dokonce už když jsem ho spatřil poprvé.

   Během krátké doby se okolo mě nahromadila docela hezká hromádka dříví a suchých větví, načež ten muž, který mě chytil, rozlil dokola olej z lampy. Vypadal to na dlouhou a dost bolestivou smrt. Nebyl jsem připravený umřít, ale ani jsem nemohl zradit Caie. I kdybych chtěl, netušil jsem, kde je a stejně by mi to ani nepomohlo. Pomáhal jsem mu, byl jsem stejný zločinec, jako on, nevěděli, co ode mě čekat a rozhodně to nehodlali riskovat. I kdybych přísahal, že jsem jejich člověk, že jsem mág a chtěl jim to dokázat, nedovolili by mi to. Radši byli připraveni zabít, než se nechat zabít.
   Zadíval jsem se na tu malou zrzavou holku, která mě poznala. Držela v ruce hořící pochodeň a klidným krokem se blížila k hranici. Bylo až zarážející, jak i ty děti dokázaly být chladnokrevné. Dobrá, ona možná měla důvod, pokud to vážně byla její sestra, kterou Cai nechtěně zabil. Nejspíš mě ale zarazila absence slz a výraz jejího obličeje, toho, jak se na mě dívala, bylo to děsivě známé, ale netušil jsem odkud.
   Posměšně se na mě usmála a přiložila pochodeň k hranici. Okamžitě se okolo mě uzavřel ohnivý kruh v místech, kde byl vylitý olej, a šířil se nahoru ke mně.

   Otočil jsem hlavu, když jsem zaslechl rychle se přibližující zvuky kopyt. Jezdce na koni, který vjel na náměstí, jsem poznal okamžitě, i když měl na hlavě kápi. Na jednu stranu mi poskočilo srdce, že mě tu nenechal a tolik riskuje jen kvůli mně, ale na tu druhou jsem měl trochu obavy, jestli se odtud dokážeme dostat v pořádku.
   Naštěstí Cai nepřekvapil jenom mě, ale i ostatní lidi, kteří před koněm uskakovali a dokázal se tak dostat až k hranici, kde jedním švihem meče přeťal provazy, které mi držely nohy u kůlu. Pak už jsem neváhal ani vteřinu. Otočil jsem se, na poutech se přitáhl nahoru, nohama jsem se od kůlu odrazil a v přemetu přistál před provizorní hranicí. Vzápětí už jsem musel uhýbat útokům na svoji osobu a Cai na tom nebyl o nic líp, podařilo se mu ale udržet vzpouzejícího se koně a prorazit si cestu mým směrem. Pevně jsem sevřel jeho ruku nataženou ke mně a vyhoupl se na koně za něj, to už se okolo nás ale uzavřely všechny únikové cesty. Za námi plápolala hranice a lidé po zuby ozbrojení noži, vidlemi, sekyrami nás tlačili k ní. Kůň pod námi začal být ještě nervóznější, přešlapoval a rozhodně se mu nelíbilo couvání k ohni.
   „Měl jsi zmizet, dokud to šlo,“ zavrčel jsem Caiovi do ucha, tímhle jsme se nemohli probít. Sice byl generál a věřil jsem, že je skvělý bojovník, ve dvou jsme takovou přesilu ale nemohli zvládnout.
   „Ono to půjde i teď,“ zavrčel a prudce před sebe natáhl ruce. Vyrazila z nich tlaková vlna energie, která odhodila všechny a vše, co jí stálo v cestě a vytvořila nám tak průchod. Cai na nic nečekal, pobídl koně a vyrazil dopředu. Ale místo aby zamířil rovnou cestou ven z města, začal kličkovat uličkami, jakoby se oklikou vracel k náměstí.
   „Co to děláš? Musíme hned pryč.“
   „Jo, ale jeden kůň nás dlouho neunese,“ zabočil za další roh a já si všiml druhého osedlaného koně, přivázaného u plotu jednoho z domů. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou, ale seskočil, odvázal ho, vyhoupl se mu na hřbet a rozjel se za Caiem pryč z města.

   Jeli jsme dlouho, až pozdě do noci, dokud jsme nezastavili, aby si koně odpočinuli. Mlčky jsem se o ně postaral, zatímco Cai nasbíral trochu suchého dříví a rozdělal malý oheň. Posadil jsem se k němu a zadíval se na pouta, která jsem měl pořád na rukou.
   „Bude problém je sundat?“ Zvedl jsem hlavu, když Cai promluvil a pousmál jsem se.
   „Je to práce mágů, ty runy na nich vyryté vážou veškerou moji moc a s nimi na rukou ji nemůžu použít. Nejjednodušší by bylo odemknout je,“ zasmál jsem se tiše. „Obyčejným zbraním velmi dobře odolávají.“
   „Takže ti zůstanou? Jinak to nejde?“
   „Naštěstí jde, dokáže je rozbít zbraň vyrobená mágy nebo alespoň jimi označená,“ kývl ke svému meči. „Jen bys mi u toho nemusel useknout i ruku,“ pousmál jsem se.
   „Cože? Nebudu sekat do tvých rukou. Navíc meč nedokáže rozseknout kov.“
   „Tenhle ano. A seknout stačí do pout, já to sám nezvládnu. Pokud v tomhle někomu věřím, jsi to ty.“
   „Ani jsi mě s mečem v ruce nikdy neviděl.“
   „Jednou ano,“ usmál jsem se. „Prosím,“ zadíval jsem se mu do očí. Mračil se a se staženými rty mě sledoval, než pomalu kývl a sáhl po mém meči. Přešel jsem k velkému kameni, na který jsem ruku položil. Nastrkal jsem pod pouta co největší kus pláště, aby utlumil ostří meče, kdyby ho Cai včas nezastavil, a lehce jsem na něj kývnul. Přivřel jsem oči a silou vůle držel ruku na místě, abych neucuknul, když se Cai napřáhl a udeřil. Když první náramek spadl, položil jsem na kámen i druhou ruku. Na okamžik jsem ucítil chladný dotek kovu, jak se špička meče dotkla mé kůže na předloktí a zanechala po sobě drobný šrám, ale spadl i druhý náramek. Tiše jsem vydechl a promnul si volná zápěstí.
   „Díky,“ pousmál jsem se a převzal si od něj svůj meč. „A hlavně díky za záchranu. Proč ses vrátil?“
   „Měl jsem tě tam nechat? Taky jsi mi zachránil život,“ zamračil se lehce.
   „Jen kvůli tomu?“ pomalu jsem k němu přešel. Riskoval svůj život i to, že přijde o možnost zachránit Nashira.
   „Slíbil jsi, že mě vezmeš do Tartaru.“
   „Nepochybuju o tom, že by ses tam nějak dostal i sám,“ pousmál jsem se a přešel až k němu. Že se hned neodtáhl, jsem bral jako pozitivní znamení, tak jsem to risknul, jednu dlaň přesunul na jeho bok, naklonil jsem se a jemně se natiskl na jeho rty. Chutnaly dokonale a nejlepší na tom bylo, že se Cai neodtáhl, alespoň ne hned. Prudce se odtáhl ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho dlaň na svém boku.
   „Krvácíš,“ zamračil se, když se zadíval na svoji ruku umazanou od krve. Na zranění na boku už jsem si skoro ani nevzpomněl a teď jsem ho proklínal, že tu chvilku s Caiem zkazilo.
   „Nic to není, už o tom ani nevím.“
   „Nic? Máš celou košili od krve,“ zavrčel. „Sundej si to.“ Tiše jsem si povzdechl, ale oblečení ze sebe sundal. Rána tam sice byla, ale byla zatáhnutá a vypadala jako několik dní stará, což vyvolalo na elementálově tváři zamračený a lehce nechápavý výraz.
   „Říkal jsem, že to nic není,“ pousmál jsem se na něj.
   „Jak to? Ta krev je čerstvá.“
   „Díky runám, které mám na sobě,“ přitiskl jsem prsty pravé ruky k levému zápěstí, odkud se začaly objevovat černé symboly, které pokrývaly moji kůži. Táhly se po obou rukou, levé polovině hrudi a levé tváři. „Některé pomáhají urychlovat léčení, některé zbystřují smysly a jiné je skrývají před zraky ostatních,“ znovu jsem se dotkl zápěstí. Runy na mé kůži začaly hned blednout, než zmizely úplně. Pousmál jsem se a zadíval se na Caie, který jen lehce kývl, podal mi moje oblečení a posadil se na opačnou stranu ohně. Nechal jsem ho, tušil jsem, že pro něj není jednoduché mi věřit, natož ke mně něco cítit, ale to, co se stalo, byl určitě krok směrem, po kterém jsem toužil.

(Necron)

   Otevřel jsem oči v křesle knihovny, žaludek už mi silně protestoval, jak jsem dva dny nejedl a strávil v těle té malé holky, kterou momentálně nejspíš už ožírali toulaví psi. Byla to jedna z nevýhod mé moci, ale nemohl jsem riskovat opuštění těla a ztracení stopy mého bratříčka a jeho milence.
   V té vesnici jsem měl trochu i štěstí, hlavně v tom, že jsem věděl, jak Baltazar uvažuje. Bylo mi jasné, že pokud se ji pokusí opustit, rozhodně to nebude pěšky. Jestli mířili do Tartartu, koně potřebovali. Naštěstí tu nebylo moc lidí, kteří je vlastnili, a nakonec se na mě usmálo štěstí. Poznal jsem ho už podle chůze, pak už stačilo jen počkat na ten správný okamžik, kdy byl dost daleko od koní, aby na jednom z nich nemohl ujet, a zburcovat obyvatele. Skoro mi vyšla i jeho smrt, kdyby nebylo toho elementála. Myslel jsem, že bude doopravdy dávno pryč, ale na druhou stranu… tohle mohlo dopadnout ještě zajímavěji a zábavněji, než jsem předpokládal.

   „No konečně! Řekneš nám, co se stalo, že jsi byl tak dlouho pryč?“ nadzvedl obočí Shax, když jsem se posadil ke stolu a začal jíst.
   „Když dovolíš, rád bych se první najedl,“ sežehl jsem ho pohledem a pokračoval v jídle, zatímco jsem se v hlavě probíral vším, co jsem zjistil.

   „Našel jsem Baltazara,“ ušklíbl jsem se, když jsem odsunul prázdný talíř a upil ze sklenice vína.
   „No konečně, doufám, že je po něm,“ uchechtl se Raynor.
   „Skoro se mi ho podařilo upálit, ale měl pomocníka, který mu pomohl pryč a velice zajímavého pomocníka. Caie, elementála energie. Zdá se, že míří sem na vlastní pěst,“ pousmál jsem se a znovu upil.
   „Poznal tě?“ přivřel Raynor oči a se zájmem mě sledoval.
   „Nemyslím,“ zkroutil jsem rty do děsivého úšklebku, stejného, jaký se usadil na tváři i ostatním. „Měli bychom bratříčka doma řádně uvítat, když jsme ho tak dlouho neviděli. Bude to takové… milé překvapení,“ usmál jsem se, opřel se lokty o stůl a spojil prsty do stříšky. V hlavě se mi už rodil plán. Dobře jsem si všiml, jak se Baltazar na toho elementála díval, nepomáhal mu jen z umíněnosti nebo donucení, takhle se kdysi díval na mě, pošetilec. A rozhodně ani teď jsem se nechystal dopřát mu šťastný konec.

 

15. kapitola

(Cai)

   Mlčky jsem ležel zády k ohni a pokoušel se usnout, což se mi nedařilo. Všechno, co se dneska stalo, mi vířilo v hlavě a já myšlenky nedokázal utišit. Zahnal jsem jednu, objevila se další a s ní spousta otázek.
   Když jsem Baltazara viděl na té hranici… nedokázal jsem ten pocit popsat. Nikdo nikdy kvůli mně neriskoval tolik, jako on, nikdy se nikdo nehodlal nechat zabít, aby mě zachránil. A rozhodně jsem nečekal, že by to někdy mohl udělat zaklínač, který mě navíc znal jen pár dní. Ano, vojáci mi sice byli oddaní a následovali mě do bitev, ale to nebylo to samé. Proto jsem byl odhodlaný udělat všechno, abych nás odtamtud dostal oba. I za cenu použití moci. To hlavní, že jsem elementál, bylo stejně dávno prozrazeno a jakému živlu vládnu, to byla jen třešinka na dortu.
   Povzdechl jsem si a uvolnil sevření okolo jílce meče, který jsem křečovitě svíral. Další myšlenkou, která nahradila tu se Zarem na hranici, byla ta na malou zrzavou holku, kterou jsem zabil. Věděl jsem, že její smrt mě bude ještě dlouho pronásledovat. Dokonce se mi zdálo, že jsem ji zahlédl v davu lidí, kteří byli okolo hranice shromážděni. Bylo to kruté mučení, nemohl jsem to nijak vzít zpět.

   Zkusil jsem zavřít oči, ale okamžitě se mi vybavil další okamžik dnešního dne. Polibek. Udělal to znovu, znovu mě políbil a já se nebránil. Podlehl jsem, po tom všem, co se za poslední dny a hlavně dnes stalo. Na jednu stranu se mi to i líbilo, bylo to už hodně dlouho, co jsem s někým byl, i když jen přes noc, ale na druhou stranu mě moje velká část varovala, že je to pořád zaklínač a neměl bych si ho pouštět k tělu. Pořád na mě všechno mohl hrát a pomáhat ostatním, musel jsem to mít na mysli, i když jsem tomu věřit nechtěl.

   Posadil jsem se a přes pohasínající oheň jsem se podíval na druhou postavu. Vypadalo to, že Zar spal, velmi podobně jako obvykle já, se zbraní připravenou u ruky. Okolo našeho dočasného útočiště umístil několik run, které nás měly varovat před nepřáteli, takže jsme se mohli vyspat oba dva. Ovšem kdybych dokázal usnout.
   Chvilku jsem ho sledoval, než jsem pomalu vstal, a rozešel se do lesa. Potřeboval jsem se projít, trochu se unavit, abych dokázal usnout. Snažil jsem se našlapovat co nejtišeji, vyhýbat se suchým větvičkám, abych Zara nevzbudil. Zastavil jsem se až o kus dál a posadil se na spadlý strom. Sundal jsem z krku přívěsek a zadíval se na elementy v něm. Všechny se stále živě pohybovaly, což mě alespoň trochu uklidňovalo, jediné, co mě znepokojovalo bylo, že jsem nevěděl, kde jsou ostatní – kde je Rigel, Dimitri a Keid. Že jsou někde na cestě, v to jsem mohl jen doufat a doufal jsem v to hodně, protože pokud byli zaklínači doopravdy tak mocní, jak Zar říkal, pokud měli na své straně i mága a léčitelku, neměl jsem už z ničeho dobrý pocit.

   „Nemůžeš spát?“ Lehce jsem sebou trhl při zvuku hlasu, který se za mnou ozval. Vůbec jsem Baltazara neslyšel přicházet, což na mé tváři vyvolalo další zamračení. Začínal jsem si s ním připadat slabší. Přestával jsem se tolik hlídat, přestával jsem tolik hlídat okolí, a to nebylo vůbec dobré vzhledem k tomu, kam jsme mířili, a jak moc důležité bylo dávat pozor i na sebemenší podivnosti.
   „Potřeboval jsem si jen trochu pročistit hlavu,“ zašeptal jsem a pověsil přívěsek znovu na krk.
   „Máš o něj strach,“ zkonstatoval.
   „Samozřejmě, že o něj mám strach,“ zamračil jsem se, vstal a otočil se k němu.
   „Žije, což je dobré znamení.“
   „Žije, dokud se tam neobjevíme i my ostatní.“
   „Něco vymyslíme. Na začátku jsi tak skeptický nebyl,“ pousmál se.
   „Možná jsem měl být. Podívej, kde jsem skončil. Na půl cesty do Tartaru a ještě k tomu se zaklínačem,“ ušklíbl jsem se. Nejspíš jsem k němu byl trochu tvrdý, zdálo se mi, že mu přes oči přeletěl stín bolesti. Možná trochu i oprávněný, nemohl za to, kým byl, snad chtěl být dobrý a postavit se ostatním zaklínačům, ale pořád tu také mohla být možnost, že to byl jen velmi dobrý lhář.
   „Jen ti chci pomoct, kdybys tím obloukem prošel sám, už jsi nemusel být naživu.“
   „Takže jsem k ničemu? To chceš říct?“
   „Ne, Cai…“
   Ustoupil jsem, když ke mně udělal krok. Všiml jsem si dalšího stínu bolesti, který se objevil v jeho tváři. Zastavil se a jen mě mlčky sledoval.
   „Přál bych si, abys mi věřil,“ zašeptal nakonec.
   „Jsi zaklínač a jsi taky mág, ať už jeden či druhý, vždy jste byli proti nám. Nevím, jestli ti kdy budu moct plně důvěřovat.“
   „Cai…“
   „Jdu si lehnout, brzo ráno vyjedeme,“ obešel jsem ho a vrátil se k vyhaslému ohni. Zabalil jsem se do pláště a zavřel oči. Věděl jsem, že to, co jsem mu řekl, bylo tvrdé, ale muselo být. Začínalo mi na něm záležet, nejen na tom, aby mě dostal do Tartaru, ale na něm samotném, což mě oslabovalo, ale já nemohl být slabý. Ne teď, už kvůli Nashirovi.
   Teprve po dlouhé chvíli jsem uslyšel tiché kroky, když se vrátil i Zar, cítil jsem na sobě jeho pohled, ale nepohnul jsem se a ani nijak nereagoval, až po dlouhé chvíli se i on položil do trávy a mně se teprve pak se mi podařilo usnout.

***

   Když jsem se vzbudil, pomalu už začínalo svítat. Zar byl pryč, jen u mých věcí byla nechaná skromná snídaně. Koně byli stále přivázaní na stejném místě jako včera, tak jsem snědl jídlo a sbalil všechny věci. Sotva jsem stihl všechno připevnit na koně, když se vrátil i Baltazar s oběma měchy naplněnými čerstvou vodou.
   „Můžeme vyrazit?“ zadíval se na mě, když jsem se napil a připevnil k sedlu i měch. Lehce jsem přikývl, vyhoupl se do sedla a rozjel se vedle něj.
   Dlouho bylo mezi námi ticho, neměl jsem, co říct, znovu jsem okolo sebe postavil bariéry, které včera na krátkou chvíli překonal.

   „Proč jsi na rozdíl od ostatních neváhal s tím jít za Nashirem, aniž bys věděl, co tě za obloukem čeká?“ Pootočil jsem hlavu k Zarovi, který mě zamyšleně sledoval.
   „Je to můj bratr,“ odpověděl jsem klidně.
   „Jejich přece taky.“ Zamračil jsem se. Musel jsem uznal, že měl Zar pravdu a bylo v tom i něco víc. Jen se mi o tom nikdy nechtělo moc mluvit.

   „Když byl Nashira mladší, ovládal svou moc daleko víc než teď. Všichni jsme byli malí, učili jsme se s naší mocí teprve zacházet, na louce jsme se předháněli, kdo dokáže lepší kousek. Než se nám to vymklo z rukou. Nashirovi se povedl vytvořil silný vichr. Každé jeho šlehnutí bylo jako prásknutí bičem, rvalo oblečení i holou kůži každému, kdo byl poblíž. Všichni jsme to zle odnesli, ale on jakoby to ani nevnímal. Byl jako v transu, z očí mu bylo vidět jen bělmo a přestával ovládat vítr, to vítr začínal ovládat jeho,“ zamračil jsem se a pevněji jsem sevřel otěže. Ten pohled jsem nikdy nezapomněl a nikdy ani nezapomenu. Jak Nashira stál uprostřed té spouště, ruce rozpražené, vlasy rozevláté okolo obličeje, vypadaly jako děsivá bílá aura, obličej popelavě bledý, široce rozevřená ústa a bělmo místo zornic.
   „Zhoršovalo se to. Objevilo se několik tornád, které ničily vše, co jim stálo v cestě a blížily se k městu. Poblíž nebyl nikdo, kdo by ho zastavil,“ zašeptal jsem a odmlčel se. Znovu se mi vybavil ten nejděsivější pocit, jaký jsem kdy zažil. Jak jsem se plazil po zemi k osobě, kterou jsem nepoznával, svíravý pocit děsu, který mi prostupoval až do morku kostí, na krev, která mi stékala z čela do očí, na každý bolestivý pohyb, který jsem musel překonat, abych se k němu dostal a udělal něco… cokoliv.

   „Měl jsem zakázáno používat svoji moc na živé tvory. Neuměl jsem korigovat svoji sílu. Mohl jsem snadno někoho omráčit, ale i zabít. Nashira jsem skoro zabil, ale kdybych svoji moc nepoužil, odnesli by to všichni.“
   „Zachránil jsi je.“
   „Nemuselo k tomu vůbec dojít. Byli jsme namyšlení, považovali jsme se za něco víc, za neporazitelné, i když nám pořád vtloukali do hlavy, jak velkou zodpovědnost máme. A kvůli naší nadutosti jsme tam tehdy skoro všichni zemřeli,“ zašeptal jsem. Nerad jsem na to období vzpomínal, ale pomohlo nám všem dospět.
   „Takže Nashira se teď bojí, že někomu znovu ublíží?“
   „Nic si z toho dne nepamatuje. Podvědomě nejspíš ano, a to v něm vyvolává blok a strach ze sebe samého. Má to v sobě, ale brání se tomu,“ zadíval jsem se před sebe. Nerad jsem na ten den vzpomínal, nechtěl jsem nikdy znovu zažít ten pocit bezmoci, kdy jsem v náručí svíral tělo svého malého bratříčka a nemohl jsem mu pomoct, protože to já jsem mu tehdy vědomě ublížil. Slíbil jsem si, že už nikdy nedovolím, aby se mu něco stalo, že tu budu vždy pro něj, kdykoliv bude potřebovat. Hodlal jsem to dodržet, proto jsem neváhal a byl ochotný skočit do oblouku, aniž bych věděl, co mě na druhé straně čeká. Nemínil jsem nechat zaklínače, aby mu jakkoliv ublížili a byl jsem ochotný pro to udělat cokoliv.
   Rozhodl jsem se Baltazarovi říct pravdu, mě sice bolela, ale pokud zaklínači unesli Nashira, protože byl nejslabší, rozhodně si zahrávali s větrem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář