Minde

26. kapitola

(Baltazar)

   „Co se děje? Rigeli, co to děláš, co je s Caiem?“ zvýšil Nashira hlas a zastoupil mu cestu.
   „Uhni mi.“
   „Ne! Ne, dokud mi neřekneš, co se děje, co chceš dělat,“ odhodlaně se mu zadíval do očí. Ten ho ale ignoroval a pokusil se ho obejít, blondýn se však nedal tak lehce a když mu znovu zastoupil cestu, tvrdě ho Rigel udeřil do tváře.
   „Přestaň! Tobě nemusím říkat vůbec nic. Všechno je tvoje vina, jen tvoje, jsi slabý, jsi k ničemu,“ zavrčel, odstrčil ho a prošel ven. Nashira zůstal stát se sklopenou hlavou u zdi, Rigelova slova jej musela zasáhnout hodně hluboko. Vojáci mě protáhli okolo něj a dál za ohnivým elementálem. Nebránil jsem se, jako v transu jsem nadzvedával nohy a šel s nimi. Ani jsem moc nevnímal kudy jdeme, předpokládal jsem, že asi na palubu, kde mě nechají projít se po můstku, překvapeně jsem tedy zamrkal, když Rigel otevřel dveře do jedné z kajut. Okamžitě jsem ucítil vůni bylinek, která se z pokoje linula. Oči mi sklouzly k posteli, na které ležel Cai. Vypadal jako mrtvý, ale s úlevou jsem si všiml občasného zachvění jeho hrudi, tvář měl bledší než obvykle a rty měly namodralý nádech, přesto jsem věděl, že pořád žije.

   „Baltazare.“ Pootočil jsem hlavu, když jsem zaslechl své jméno a zadíval se na Asu. Stála u velkého stolu, který byl přeplněn nejrůznějšími bylinami a přísadami.
   „Aso,“ lehce jsem jí kývl na pozdrav. Stroze přikývla a pohybem ruky mě přivolala k sobě. Udělal jsem k ní několik kroků, když mě vojáci pustili, a zadíval jsem se na hmoždíř, ve kterém urputně tloukla nějaká semínka.
   „Potřebuji tvou pomoc.“
   „Moji?“
   „Jsi mág, sice napůl, ale runy ovládáš.“
   „Ne všechny…“ zašeptal jsem a znovu se zadíval na Caie.
   „Potřebuji tvoji regenerační runu. Byl to prudký jed, rychle se mu rozšířil tělem, dokázala jsem ochránit srdce, ale má poškozené orgány. Potřebuji, aby se začaly regenerovat, jed se tak z nich znovu vyplaví do krve a já ho dokážu odstranit. S takhle silným jedem je pro mě velký risk zkoušet oboje najednou, proto potřebuji tebe.“
   „Udělám, co budu moc,“ přikývl jsem, otočil jsem se k Rigelovi a natáhl ruce. Stále mě probodával nenávistným pohledem, než ke mně přešel a sundal mi náramky.
   „Jestli mu ublížíš, budeš si přát, abych tě zabil rychle,“ zavrčel tiše. Neodpověděl jsem, nemělo cenu mu něco říkat, rozhodně by mi nevěřil v tom, že polomrtvého elementála na posteli miluji a udělám pro něj cokoliv.
   „Pojď, půjdeme,“ položil mu Dimitri ruku na rameno a lehce ho sevřel.
   „Zůstanu,“ setřásl jeho dlaň a založil si ruce na hrudi.
   „Jen tu budeš překážet.“
   „Já tu zůstanu, dohlédnu na to,“ přešel Nashira pokoj a posadil se pod kulaté okno, kterým dovnitř proudilo sluneční světlo.
   „Ty…“
   „Přestaň, ať tu zůstane Nashira, ty jsi příliš horkokrevný, budeš je rozptylovat, nehledě na to, že tomu zaklínači nevěříš a zabiješ ho i když budeš mít jen podezření, že něco nejde, jak by sis představoval.“ Doslova jsem slyšel, jak Rigel skřípe zuby, ještě chvilku stál, než se Dimitrim nechal odvést.

   „Dej mu tohle vypít, ochrání to cévy,“ podala mi Asa sklenici s nažloutlou tekutinou, která odporně páchla. Bez řečí jsem ji ale vzal a přešel ke Caiovi. Posadil jsem se na postel, nadzvedl elementála a opřel si jej o hruď. Byl studený a jeho jindy stříbrné vlasy zešedly a zmatněly. Jednou rukou jsem ho objal okolo pasu a druhou přiložil sklenici k jeho rtům.
   „Lásko, slyšíš mě? Všechno bude dobré, dostaneme tě z toho, ale tohle musíš vypít, dobře?“ zašeptal jsem mu u ucha. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, ani víčka sebou necukla, jako kdyby byl doopravdy mrtvý.
   „Cai, prosím pij,“ vlil jsem mu trochu tekutiny do úst, ta mu ale začala samovolně vytékat z koutků. „Aspoň trochu,“ šeptal jsem. Tiše jsem vydechl teprve ve chvíli, kdy se jeho hrdlo pohnulo, jak polknul.
   „To musí stačit,“ zašeptala Asa. Zadíval jsem se na ni a lehce přikývl. Sledovala mě nečitelným pohledem, ale už jsem z něj necítil tolik nenávisti jako dříve. Odložil jsem sklenici a pomalu položil elementála zpět na postel.

   „Přežije?“ ozval se tiše Nashira, zatímco sledoval bratrovu tvář.
   „Je silný, kdyby nebyl, zabilo by ho to téměř okamžitě a také měl štěstí, že jsem byla poblíž. Pořád žije, to je dobré znamení,“ lehce se pousmála léčitelka. Nevypadalo to ale, že by se tím Nashira nějak uklidnil. Chtěl jsem mu něco říct, aby se netrápil tím, co řekl Rigel, ale netušil jsem co. Chtěl jsem říct, že to byla moje vina, to já jsem zaváhal a neprobodl Necrona, když jsem měl šanci, ale nedokázal jsem to ze sebe dostat, nedokázal jsem si nahlas přiznat svoji chybu, kvůli které teď Cai umíral.

   „Baltazare!“ zvýšila Asa hlas. Až teď jsem si všiml, že mi podává černý uhlík, ze kterého se ještě kouřilo. Mnohokrát viděla mě nebo Kaana pracovat s runami, dobře věděla, jak na to. Převzal jsem si ho, znovu přisedl na postel a od hlavy začal Caiovo tělo pokrývat runami. Sotva jsem jimi ale pokryl čelo, musel jsem začít znovu. Všechny zmizely, jako by se vpily do kůže. Na jednu stranu to bylo dobré znamení, Cai na regenerační runy reagoval, na tu druhou to vypadalo na náročný proces. Runy mizí ve chvíli, kdy se spotřebuje jejich síla, na běžná zranění je stačí většinou napsat jednou, ale tady bylo nutné použít cykly čtyři.

   Když jsem skončil, šlo malým oknem vidět jen černočernou tmu. Byla hluboká noc a kajutu osvětlovalo jen pár petrolejových lamp, které se zlověstně odrážely od bledých tváří přítomných. Nashira bojoval s těžkými víčky co mohl, pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, přesto odhodlaně zatínal nehty do svých dlaní a sledoval každý pohyb v místnosti.
   „Měl bych být hotov,“ otočil jsem se k Ase.
   „Dobrá, už tě nejspíš nebudu potřeboval,“ vstala a sama přešla ke Caiovi. Lehce jsem sebou trhnul, když ke mně přistoupili vojáci a uchopili mě pod pažemi.
   „Co to děláte?“
   „Rozkaz, jak tu skončíš, mašíruješ zpět do cely,“ prskl jeden z nich, zatímco mi na zápěstích znovu cvakly stříbrné náramky.
   „To snad ne, může se něco stát, musím tu zůstat, nechte mě tady,“ zavrčel jsem. Nechtěl jsem pryč, rozhodně ne teď, když jsem měl Caie tak blízko a potřeboval moji pomoc.
   „To je v pořádku, může tu zůstat,“ postavil se Nashira. Usmál jsem se, byl jsem mu vděčný, že se za mě postavil, doufal jsem, že jeho slovo bude stačit, ale marně.
   „Je nám líto, naše rozkazy zní jasně,“ odsekl poněkud hrubě jeden z vojáků a vystrkali mě ven. Bylo vidět, jak moc v nemilosti Nashira je, nejen v té Rigelově, ale i u ostatních. Vypadalo to, že to bude mít minimálně v nejbližší době ještě hodně těžké.

(Cai)

   Celé tělo jsem měl jako v ohni, byl to nesnesitelný pocit, jako by mi zaživa spalovali orgány, vymačkávali ze mě duši. Nemohl jsem se hnout, chtěl jsem křičet bolestí, vzteky, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bylo to jako věčnost v pekle, věčná muka, za všechny hříchy, co jsem kdy spáchal. Jednou nebo dvakrát se mi zdálo, že jsem za oponou vší té bolesti slyšel známý hlas, který mě volal, který chtěl, abych bojoval. Snažil jsem se, ale bylo to tak těžké, chtěl jsem, aby všechno skončilo. Přál jsem si zemřít, tolik jsem si přál zemřít…

***

   Bolest mi vystřelovala do každého kousku těla, nemohl jsem pohnout ani malíčkem a nadzvednout víčka byl téměř nadlidský výkon. Místnost jsem ale nepoznával, všechno bylo temné, rozmazané a ve vzduchu se vznášel nakyslý zápach smíchaný s vůní kadidla.
   „Všechno bude dobré,“ zaslechl jsem tiché zašeptání a zahlédl stín nějaké postavy, než mi znovu klesla víčka. Byla tohle smrt? Vysvobození? Znovu jsem se propadl do tmy bez konce.

***

   „Už je to týden! Musí jít dělat něco víc!“ Ten hlas jsem znal, ale nemohl jsem si vzpomenout, vybavoval se mi jen oheň, zuřivost…
   „Dejte mu čas, byl těžce raněný, že se na okamžik probral bylo dobré znamení, ale ne rozhodující,“ odpověděl mu tiše jiný. I ten mi něco říkal, už jsem ho slyšel… promluvil na mě minule, když jsem procitl. I teď jsem bojoval s víčky, než jsem je dokázal nadzvednout. Spatřil jsem ženu s dlouhými černými vlasy a černou čelenkou, vážně trochu vypadala jako smrt, ale čelenku jsem poznal, byl to znak léčitelů a k muži naproti ní jsem si konečně přiřadil i jméno – Rigel.
   „Cai!“ přešel ke mně několika dlouhými kroky. „Jak ti je?“
   „Počkejte, musí odpočívat, pro jeho tělo to byly značně náročné procedury,“ pokusila se ho žena zadržet. Chtěl jsem promluvit, otevřít ústa a něco říct, ale nedokázal jsem to.
   „Mluv se mnou, slyšíš?“
   „Uklidněte se, je slabý, musí odpočívat.“
   „Cai, vnímáš mě?“ chytil mě za ruku. Okamžitě mi do celého těla znovu vystřelila bolest a opět mě srazila do temných hlubin nevědomí.

27. kapitola

(Baltazar)

   Po tom, co jsem strávil pár hodin u Caie, mě šoupli zpět do cely. Bylo to mučení. Věřil jsem, že moje runa zabrala a pomohla zregenerovat všechny poškozené orgány, ale jistota tu nebyla. Nikdo se mnou nemluvil. Snažil jsem se cokoliv dostat ze stráží, ale místo odpovědí jsem schytal maximálně pár ran, když jsem se jich začal horlivěji dožadovat, a Nashira se znovu neobjevil. Předpokládal jsem, že mu to Rigel zakázal, čímž u mě ohnivý elementál klesl ještě víc. Neměl jsem ho rád, ať byl v ovládání svých schopností sebelepší, ať měl sebelepší postavení, pro mě to byl vznětlivý náfuka.

   Pluli jsme několik dní, než loď konečně zakotvila. Slyšel jsem ruch z paluby, tlumené hlasy, ale žádnému jsem nerozuměl. Nakonec vyvedli i mě, sluneční světlo mě po dlouhých dnech ve tmě na okamžik oslepilo. Jen co jsem si ale přivykl, hned jsem se začal rozhlížet po elementálech, po Ase, po komkoliv z jejich blízkosti, kdo by mi mohl říct, co je s Caiem, ale nikdo z nich tu nebyl. Jen pár vojáků, kteří se se mnou nijak zvlášť nepárali.

   Tak jsem skončil znovu ve vězení. Tmavém, zatuchlém a nasáklém vlhkostí. Začínal jsem z toho šílet, nejen z toho, že jsem netušil, co se děje, ale i z toho nic nedělání. Byl jsem vděčný za každou myš, která proběhla mou celou, za každé rozptýlení, které mi tím poskytla. A dny ubíhaly, na můj vkus až mučivě pomalu.

***

   „Vstávej, jdeš s námi!“
   S trhnutím jsem se probral, když se mi do boku zabořila kovová špička boty jednoho z vojáků.
   „Kam?“ vyškrábal jsem se na nohy. Byl jsem rozlámaný, unavený a chvilku mi trvalo, než jsem rozpohyboval ztuhlé svalstvo.
   „Hni sebou!“ vystrčil mě ze dveří cely. Cítil jsem, jak mi začíná bít srdce. Bylo to tady? Rozhodnutí? Byl ten čas dozvědět se, jak je na tom Cai? Třásl jsem se, tak moc jsem z toho vojáka chtěl vytřepat všechny odpovědi, ale silou vůle jsem držel pusu zavřenou. Když už jsem to vydržel tak dlouho, pár dalších minut mě nemohlo zabít.

   Prošli jsme chladnou chodbou sklepení a pak jsme začali stoupat po schodech vzhůru. Slyšel jsem veselý smích pradlen, které praly oblečení, hluk nádobí z kuchyně a rozčilené pokyny vrchního kuchaře, ale nikde jsme se nezastavovali. Voják mě popoháněl pořád dál, než zastavil u jedněch dveří a strčil mě dovnitř. Překvapeně jsem nadzvedl obočí nad lázněmi. Uprostřed místnosti byl v podlaze bazének s vodou, ze které stoupala pára, několik lehátek, na stolečku tác s jídlem a pitím a u zdí vyrovnané komínky osušek.

   „Co…“ otočil jsem se k vojákovi, ale ten mě okamžitě umlčel pohledem, sundal mi náramky a zabouchl dveře před nosem. Chvilku jsem uvažoval, že dveře znovu otevřu a budu se dožadovat odpovědi, té by se mi ale asi nedostalo, to už jsem za ty týdny tady zjistil. Proto jsem se nakonec otočil a shodil veškeré své oblečení, horká voda byla příliš velkým lákadlem, než abych mu momentálně dokázal odolat. Byla horká a okamžitě začala prohřívat moje ztuhlé svaly.

   Posadil jsem se na jeden ze stupínků a opřel se o okraj bazénku. Byl to obrovský rozdíl oproti tomu, co mi bylo poskytováno poslední týdny. Snažil jsem se uvolnit, nemyslet na nic, ale pořád mi v hlavě rezonovalo tolik otázek.
   Lehce jsem sebou cukl a otevřel oči, když jsem zaslechl zašplouchání vody.
   „Cai!“ prudce jsem vstal a přešel k elementálovi, který právě vstoupil do vody. Pořád byl dost bledý, ale v očích jsem opět zahlédl tu jiskru a vlasy se znovu začínaly třpytit jako tekuté stříbro. Chtěl jsem ho obejmout, natisknout k sobě, ale zastavil jsem se v půli cesty. Všechno, co se mu stalo, bylo kvůli mně, nevěděl jsem, jestli můžu, jestli po tom, co se stalo, vůbec chce.
   „Jsi v pořádku?“ znovu jsem si ho prohlédl. Na břiše se mu skvěla stále poměrně čerstvá jizva, která nešla přehlédnout.
   „Jsem.“
   „To jsem rád.“
   „Díky tobě,“ zadíval jsem se mu do očí, když přešel až ke mně. Jemně se pousmál, bylo tak málo okamžiků, kdy jsem jej viděl se usmívat, přál jsem si, aby to bylo častěji. Opatrně jsem položil dlaně na jeho boky, když rty jemně natiskl k mým.

   „Omlouvám se.“
   „Ty? Ty se přece nemáš za co omlouvat,“ nadzvedl jsem překvapeně obočí.
   „Co jsem zaslechl, nebyli tu k tobě právě dvakrát vstřícní a pohostinní.“
   „Já to chápu, jsem zaklínač, těm se běžně nedůvěřuje. Odvlekl jsem tě do Tartaru a skoro jsi kvůli mně zemřel.“
   „Ale nezemřel,“ zadíval se na mě klidně, sebral houbu a začal smývat špínu z mého těla. „Rigel tě… nesnáší, ale zvykne si, i když to bude možná trvat déle, vztahy mezi námi všemi jsou teď dost napjaté.“
   „Ty chceš, abych zůstal?“
   „Samozřejmě, kam bys šel,“ zadíval se mi do očí. Chvilku jsem mu pohled oplácel, než jsem lehce přikývl, i když jsem věděl, že lžu.

***

   Mlčky jsem sledoval nahé tělo vedle sebe. Cai spal na břiše s tváří otočenou ke mně a vlasy mu jako stříbrný vodopád zahalovaly holá záda. Vypadal dokonale a já si jej snažil vrýt do paměti, každý kousek jeho těla, jeho tváře. Musel jsem odejít, nemohl jsem tu zůstat, musel jsem dokončit to, co jsem začal. Necron s Shaxem byli pořád tam někde venku a nepochyboval jsem o tom, že tohle pro ně nebyl konec, alespoň pro Necrona ne. Vždycky měl záložní plány, spousty záložních plánů a možná už byl některý z nich v běhu, musel jsem ho najít a tentokrát nezaváhat.

   Pomalu jsem vstal z postele a položil na polštář dopis, ve kterém jsem se Caiovi omluvil za vše, spolu s vysvětlením, proč odcházím a s příslibem, že jednou se vrátím. Neodvážil jsem se ho dotknout, vtisknout mu poslední polibek na rty, nechtěl jsem ho vzbudit, jinak bych asi nedokázal odejít. Přehodil jsem přes ramena plášť a pod rouškou tmy se vyplížil z hradu. Spěšně jsem osedlal koně, vyhoupl se na jeho hřbet a rozjel se pryč.

(Cai)

   Lehce jsem se otřásl zimou a otevřel oči. Bylo ještě šero a místo toho, aby se ke mně tisklo Zarovo teplé tělo, jsem byl v posteli sám. Zamračeně jsem se natáhl po papíru, který ležel na polštáři a přeletěl jej očima. Stiskl jsem k sobě zuby, vyskočil z postele, až mě bolestivě píchlo v jizvě, oblékl první oblečení, které mi přišlo pod ruku a spěšně vyrazil ke stájím. V duchu jsem Baltazarovi nadával a třásl jsem se vzteky, že tohle udělal. Nereagoval jsem na volání stráží, bez ohlédnutí jsem se vyhoupl na koně a vyrazil z hradu. Nevěděl jsem kam, spíše instinktivně jsem se držel méně osídlené cesty, kterou bych si vybral já, kdybych chtěl nenápadně zmizel.

   Nedbal jsem na bolest v ráně a hnal koně pořád kupředu. Netušil jsem, jak velký má Baltazar náskok, ani jestli ho vůbec dokážu dohnat, ale musel jsem to zkusit, nemohl po tom všem odejít jen tak.

   Svítalo, ranní paprsky se mi zabodávaly do očí a oslňovaly mně, blížil jsem se k hranicím a pomalu ztrácel naději. Pokud už překročil řeku označující hranici, byla moje šance na jeho najítí mizivá.
   Lehce jsem nakrčil obočí a zaostřil do dálky, kde jsem zahlédl koně a u řeky kousek od něj muže, vztek ve mně ještě zesílil. Prudce jsem přitáhl uzdu, seskočil z koně a rázným krokem vyšel k Zarovi.
   „Cai…“ Nenechal jsem ho nic říct, popadl jsem ho za plášť a potopil pod vodu, vztekle jsem ho pod ní chvilku držel, než jsem ho vytáhl. Rozkašlal se a překvapeně na mě zamžoural.
   „Sbohem? Musím ho najít? Omlouvám se? Jednou se vrátím?“ vrčel jsem na něj.
   „Cai, poslouchej…“
   „Ne, to ty poslouchej. Tolik jsi mě chtěl, a když ses mi dokázal zarýt pod kůži, tak mě odkopneš a ještě k tomu dopisem?“ zavrčel jsem mu do obličeje.
   „Cai…“ znovu jsem ho nenechal nic říct a opět potopil jeho hlavu pod hladinu. Ani se nebránil, klidně by mě nechal, abych ho utopil a vážně jsem byl v pokušení, ale nakonec jsem ho z vody vytáhl.
   „Zaváhal jsem, mohl jsem ho zabít a on pak skoro zabil tebe,“ vyhrkl, když vykašlal další dávku vody.
   „Ale nezabil mě, tak už o tom přestaň mluvit. Teď se se mnou vrátíš zpět…“
   „To nejde…“
   „Vrátíš se se mnou, abych se dal úplně dohromady. A pak ho najdeme. Společně, Baltazare,“ zabodl jsem pohled do jeho očí. Mlčky mě sledoval, než si mě prudce přitáhl k sobě, ztratil jsem rovnováhu a spadl do vody na něj, on se ale jen tiše zasmál a natiskl se mi na rty. Zavrčel jsem, pořád jsem byl naštvaný, ale nakonec jsem mu polibek oplatil.
   „Miluji tě,“ zašeptal, když se poodtáhl.
   „Tak mi to příště dokaž jinak, než tím, že utečeš a na vlastní pěst se vydáš hledat nebezpečného zaklínače,“ zamrčel jsem tiše, vytáčel mě ten jeho úsměv a vytáčelo mě, že vztek, který jsem na něj měl, se rychle vytrácel.
   „Dokážu a jednou z tebe dostanu i přiznání, že ke mně cítíš to samé,“ usmál se. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem lehce přikývl.
   „Já vím.“ Nikdy jsem nebyl dobrý ve vyjadřování citů, jen k Nashirovi jsem byl schopen se projevit víc, ale Baltazar… už teď jsem k němu cítil něco, co nikdy k nikomu jinému, zatím jsem však nebyl připravený říct to nahlas. Věděl jsem, že se k tomu schyluje, že Baltazar ze mě dostane to, co už teď jsem k němu cítil, důvod, kvůli kterému jsem se za ním hnal jako blázen, protože jsem ho nechtěl ztratit – miloval jsem ho.

KONEC