Minde

16. kapitola

(Damien)

   Stál jsem u ohrady a sledoval koně. Netušil jsem, co mám dělat, nechtěl jsem Marcovi lhát, ale po válce jsem taky netoužil.

   „Děje se něco?“ postavil se vedle mě Marc.

   „Nic, nedělej si starosti,“ pousmál jsem se na něj. Nedůvěřivě na mě hleděl, ale když zjistil, že ze mě nejspíš nic nedostane, obrátil pohled ke koním.

   „Který je tvůj?“

   „Rafael, támhle ten černý hřebec,“ ukázal jsem kousek od nás. „A támhle,“ o něco jsem posunul ruku, „je Amadeus, tvůj kůň.“

   „Z něj jsem spadl?“

   „Jo. Nechceš se projet?“ Marc se netvářil právě sdílně, nejspíš měl trochu strach.

   „Já nevím.“

   „Amadeus ti nikdy vědomě neublížil, nemyslím si, že by ses ho měl bát, pojď,“ vzal jsem ho za ruku a vedl ke hnědákovi. Ten zvědavě zvedl hlavu a sledoval nás.

   „Neboj se ho, neublíží ti,“ řekl jsem a položil Marcovy mírně se třesoucí ruce na Amadeovu šíji. Držel jsem jeho ruce a pomalu s nimi přejížděl po srsti koně. Bylo to divné, držet ho, být tak blízko něj, cítit vůni jeho vlasů a slyšet jeho nejspíš strachem a nervozitou zrychlený dech. Ještě před pár dny jsme spolu skoro nevydrželi v místnosti a teď jsem měl předstírat jeho milence.

   „Chceš se projet?“ zeptal jsem se, abych vyhnal z hlavy vlezlé myšlenky.

   „Ještě raději ne,“ zakroutil hlavou a stáhl ze zvířete ruce. Když se na mě otočil a probodl mě svýma šedýma očima, měl jsem pocit, že mi vidí až do žaludku, že ví o lži, kterou na něj ušili a na které jsem se podílel.

   „O sobě už něco vím, ale o tobě pořád ne,“ naklonil mírně hlavu a nenápadně se odsunul od Amadea, nejspíš měl z toho zvířete respekt a možná i strach.

   „To můžeme napravit,“ pousmál jsem se a vyšel z ohrady. Mlčky jsme kráčeli vedle sebe do rozlehlé zahrady, kde kromě páru psů a veverek nikdo nebyl.

   „Co bys chtěl vědět?“ podíval jsem se na něj.

   „Já nevím, co máš rád?“ Mlčky jsem se zadíval do dálky. Co mám rád?

   „Rád šermuji,“ pousmál jsem se. Nebylo moc věcí, o kterých bych mohl říct, že jsou mými koníčky. Když jsem byl mladší, každý den jsem měl nalinkovaný. Tehdy a tehdy se budu učit etiketu, tehdy budu jezdit na koni, tehdy budu šermovat. Vlastně jsem měl jen minimum volného času a ten jsem strávil hlavně v lesích za palácem se svým psem.

   „Jenom šermuješ? Nic jiného?“ zeptal se překvapeně. Pokrčil jsem rameny.

   „Nevím, všichni mi vždycky říkali co mám a nemám dělat, neumím se bavit tak jako ty.“

   „Jako já?“ zvedl Marc obočí a já si uvědomil, že k tomuhle jsem nejspíš zavést téma neměl. „Jak to myslíš?“ Možná bych mu měl říct pravdu, o cimbálu a o tom všem, už takhle mě bude dost nenávidět. Ale…

   „Na plese ses bavil, já tam stál jak vyoraná myš.“

   „Proč jsem se nebavil… s tebou?“

   „Ještě jsme se moc neznali a tak,“ pokrčil jsem rameny a posadil jsem se do trávy.

   „Aha… a jak jsme se vlastně poznali?“

   „Naši rodiče nás seznámili,“ zavrčel jsem tiše, nedokázal jsem to potlačit, vzpomínka na rodiče a jejich intriky mě zase naštvala.

   „Promiň, že se ptám, já jen… chtěl jsem jen vědět něco o sobě, o tobě… o nás… když jsem ztratil tu paměť,“ řekl tiše a vyškubl hrst trávy.

   „Tak jsem to nemyslel, omlouvám se. Ptej se na co chceš,“ chytil jsem ho za ruku a překazil tím tak jeho plán vyškubnout další hrst trávy. Marc ke mně zvedl oči a sledoval mě.

   „Nevíš, jaké je nevědět nic o sobě, natož o okolních lidech, o své rodině. Tolik věcí mi připadá známých, ale je tu tolik věcí, u kterých si připadám, že jsem je v životě nedělal a pak ty… proč mi připadá, že se mě štítíš, když…“ sklopil pohled a mírně zrudl.

   Štítím? Ne, jen ti nechci zkazit život, ale dělám to. Mám strach si tě připustit k tělu, protože zjišťuju, že mi chybí ten princ, kterému řády nic neříkaly. Chybí mi vzdor v jeho očích, chybí mi jeho vyjadřování. A děsím se toho.

   „Neštítím se tě, jen to nechci uspěchat, když jsi ztratil paměť,“ povzdechl jsem si a stiskl jeho ruku. Mlčky na ni hleděl.

   „Políbíš mě?“ zašeptal a zvedl hlavu. Zamrkal jsem překvapením. Vážně chce, abych ho… sakra!

   „Na to bude ještě spousta času, Marcu, nemusíme spěchat.“

   „Chtěl bych, abys to udělal,“ hleděl na mě. Jedna část mě to chtěla udělat, chtěla políbit Marca, netuším proč, proč tak najednou… ale tohle nebyl Marc, byla to jen jeho napodobenina. Vypadal stejně, ale jeho chování bylo tak jiné, bylo přesně takové, jaké chtěl král Vincent.

   Marc sklonil hlavu, osvobodil svou ruku a vstal. Tušil jsem, že s ním odchází i důvěra vůči mně. Netušil jsem, jestli je to dobře nebo špatně, chtěl jsem, aby si vzpomněl, ale zároveň ne. Nechtěl jsem slyšet jeho nadávky na mou osobu, nenávistné pohledy, kterými by mě jistojistě zahrnul.

   Kruci, co jsem vlastně chtěl? Proč to všechno muselo být tak komplikované?

   Vyšvihl jsem se na nohy a udělal k němu několik rychlých kroků, popadl jsem ho za ruku a otočil ho k sobě. Vytřeštil na mě oči a ani se nehnul. Mlčky jsem na něj hleděl, na jeho mírně pootevřené rty, slyšel jsem jeho zrychlený dech a cítil jeho tělo na svém. Poprvé v životě jsem litoval, že jsem… gay, protože kdybych nebyl, nejspíš bych se ještě zadržel.

   Sklonil jsem se k němu a přitiskl se na jeho rty. Zprvu se ani nehnul, teprve když jsem vklouzl do jeho úst a pobídl jeho jazyk k činnosti, nezkušeně se zapojil.

   Přestal jsem ho líbat teprve ve chvíli, když nám oběma došel dech. Marc sklopil hlavu a mlčel. Netušil jsem, co si teď myslí a nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně.

   „Proč jsi chtěl, abych to udělal?“ zeptal jsem se a posadil se znovu do trávy. S krátkým zaváháním mě Marc následoval.

   „Já… nevím, možná jsem doufal, že si na něco vzpomenu, alespoň nějakou maličkost, ale… nic se mi nevybavuje, jen… mám takový divný pocit…“

   „Promiň, už to neudělám.“

   „O to nejde, já… Je tu ještě někdo, že?“ podíval se na mě. „Někdo kromě mě, mám pravdu?“ Ztuhl jsem. Vzpomněl si nebo… to šlo tak vidět? Doufal jsem v to druhé, přeci jen jsem se s Raymondovým podrazem plně nesmířil.

   „Než jsem poznal tebe, měl jsem přítele. Miloval jsem ho, byli jsme spolu několik měsíců.“ Netuším, proč jsem mu to začal vyprávět, ale nejspíš jsem chtěl, aby to věděl, alespoň nějakou pravdu.

   „Myslel jsem si, že miluje i on mě, pak jsem se ale dozvěděl, že všechno byl jen jeho plán. Ve skutečnosti mě nenáviděl a šlo mu jen o pomstu. Jeho děda byl starším bratrem toho mého no a ten můj se na trůn dostal… lstí.

   Nesnášel mě, protože to on měl být princem a teď se připravovat na korunovaci. Chtěl mě dotlačit k sňatku, kdy by po mém boku nastoupil na trůn a pak… pak se mě zbavit,“ řekl jsem chladně. Bolelo to, ještě pořád to bylo hodně čerstvé.

   „Zahrávat si s něčími city je hnusné,“ řekl Marc a mě polilo horko. „Nevím, co bych dělal na tvém místě, kdyby mi někdo takhle lhal.“ Zíral jsem před sebe, nemohl jsem se mu podívat do očí, já vlastně… choval jsem se teď skoro jako Raymond. Tlačil jsem ho do sňatku a lhal jsem mu.

   „Damiene?“ donutil jsem se otočit a podívat se na něj. Proč jsem tohle vlastně dělal? Jo… kvůli pitomé válce, kterou hrozí otec, ale to, že já budu mít válku s Marcem, to je mu jedno, samozřejmě, je to můj problém.

   „Miloval jsi ho, ale on si tvou lásku nezaslouží, když se k tobě zachoval takhle.“ Bylo divné slyšet něco takového od Marca. Nikdy mi nepřišel moc sentimentální nebo to bylo tím, že jsem se s ním předtím moc nebavil, spíš on se nechtěl bavit se mnou.

   Ulevilo se mi, když jsme změnili téma a přestali se bavit o nás a o Raymondovi a celkově o tom, co nás v budoucnu čeká. Už takhle jsem se cítil hrozně za to, co to vyvádím a dobře jsem věděl, že to dlouho nevydržím. Dokonce jsem si uvědomil, že si přeju, aby si Marc vzpomněl, možná bude jednodušší snášet jeho nenávistné pohledy, než cítit jeho důvěru ke mně.

***

   „No konečně jdete, už jsem si myslel, že pro vás budu muset někoho poslat,“ zavrčel král Vincent, když jsme vešli do jídelny na večeři. Docela jsme se venku zakecali a zapomněli na čas.

   „Omlouváme se,“ řekl tiše Marc a zaplul na své místo u stolu. Jeho otec ho sjel ne právě hezkým pohledem, načež ho obrátil na mě.

   „Mluvil jsem s tvými rodiči. Došlo k přeložení data svatby.“ Kdybych něco jedl nebo pil, stoprocentně bych se udusil. K přeložení data? Ani jsem se nemusel ptát na kdy, bylo mi jasné, že co nejdřív.

   „Za týden. Zítra se uskuteční průvod, musíte pozdravit lid, než se chopíte společné vlády nad ním. Marcu, tvoje korunovace proběhne za deset dní, věřím, že do té doby si stihneš osvojit všechny královské způsoby.“

   Tohle byl snad zlý sen, netušil jsem, co mám dělat. Jak se zachovat…

17. kapitola

(Marc)

   Svatba a už za týden? Abych pravdu řekl, trochu mě to vyděsilo, ale protestovat jsem si nedovolil. Raději jsem mlčel a hleděl do svého jídla.

   „Proč došlo k přeložení?“ ozval se Damien. „Měla být přece až za měsíc.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Za měsíc? Proč tedy teď? Všiml jsem si ne právě hezkého pohledu, kterým ho obdaroval můj otec.

   „Uvolnil se termín a všechno je připraveno, nač čekat.“

   „Možná by bylo lepší počkat, dokud se Marcovi nevrátí paměť.“

   „Nedělej si s tím starosti, já to zvládnu.“ Blondýn se na mě zamračil, což mě trochu překvapilo. On se snad… nechtěl ženit? Možná to na něj bylo ještě brzo? Po rozchodu s tím… Raymondem? Kdy se s ním vlastně rozešel? Na to jsem se ho ani nezeptal, i když mi do toho vlastně nic nebylo.

   „Potom není co řešit, váš sňatek bude za týden.“

   Všichni jsme dojedli mlčky, trochu mě sice překvapilo, že mamka s námi nevečeřela, ale otec ji omluvil s tím, že jí není dobře.

   Mírně jsem znervózněl, když jsem mířil ke svému pokoji. Dnes tam se mnou měl být Damien a já netušil, jak se chovat.

***

(Damien)

   Naštvaně jsem mířil k Marcovým komnatám. Tohle už trochu přeháněli, termínů bylo volných plno, ale oni ho prostě museli tlačit do sňatku dokud neví, co se děje. Vážně jsem měl chuť mu všechno říct, chtěl jsem mu všechno říct, ale… nešlo to.

   Opřel jsem se o zeď u dveří Marcova pokoje a na chvíli zavřel oči, abych se uklidnil. Věděl jsem, že až si vzpomene, nastane mi peklo na zemi, ale nejspíš to bylo lepší než válka, ve které bude zničeno tolik životů.

   Nadechl jsem se, zaklepal a vstoupil do pokoje. Byl prázdný, jen z koupelny bylo slyšet šumění vody.

   Posadil jsem se na postel a přemýšlel, co dál. Byla tu nějaká šance, že by si mohl vzpomenout do týdne, ale jak byla velká? To nedokázali ani specialisté přesně říct. Dny až týdny, to byl docela rozsáhlý pojem.

   Marc sebou mírně trhl, když vyšel z koupelny.

   „Promiň, klepal jsem,“ naznačil jsem ke dveřím. „Raději budu alespoň dnes ještě spát u sebe,“ zvedl jsem se a sklonil se pro tašku se svými věcmi.

   „Ne, to je dobrý. Jen jsem se… lekl,“ zamumlal. „Zůstaň.“

   „Marcu, nemyslím si, že…“

   „Zamlouvám si levou polovinu postele.“ Hleděl jsem na něj neschopen slova. Proč to dělal? Proč chtěl, abych zůstal?

   „Koupelna je volná,“ dodal. Mlčky jsem přikývl, vzal si věci a zmizel v koupelně. Snažil jsem se vypnout, přestat alespoň na chvíli myslet na tohle všechno, na přetvářku. Ale ani pod proudem horké vody to nešlo. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se do pokoje.

   Zůstal jsem stát u dveří a sledoval Marca. Seděl za křídlem se zavřenýma očima a hrál. Znal jsem tu skladbu, slyšel jsem ji hned první noc, co jsem tu trávil.

   Když dohrál, otevřel oči a podíval se na mě.

   „Sedl jsem si za to a začal hrát. Netuším ani co to bylo,“ pokrčil rameny.

   „River flows in you od Yirumy,“ odpověděl jsem. Moc jsem toho autora sice neznal, ale tahle se mi líbila.

   „Vzpomínáš si ještě na něco?“ Pokrčil rameny a přejel prsty po klapkách, ze kterých vyloudil nějaký akord.

   „Čím víc se snažím vzpomenout si, tím víc se mi zdá, že se ode všeho vzdaluju.“

   „Vzpomeneš si.“

   „Jo, dříve či později,“ povzdechl si a zavřel křídlo. „Ty na něco hraješ?“

   „Housle.“ Vzpomínky se mi stočily k oné noci u cimbálu. Rychle jsem je zahnal a stočil pohled na Marca. Mlčky mě sledoval a já si připadal, že mi vidí až do žaludku. Nakonec jako první uhnul a vklouzl do postele. Bylo to divné, měl jsem si lehnout za ním? Nejraději bych to neudělal.

   „Zhasneš prosím?“

   „Jasně,“ přikývl jsem. Pokoj se ponořil do tmy a atmosféra se hned o něco uvolnila. Sykl jsem, když jsem si skopl palec o hranu postele. Uslyšel jsem jen tiché zachechtání tlumené přikrývkou. Ušklíbl jsem se a lehl si. Ticho, které se rozšířilo v pokoji, bylo nesnesitelné. Naštěstí ho nakonec přerušil Marc.

   „Zítra… ten průvod, co je to zač?“

   „Budeme vládnout našim zemím a je zvykem předtím pozdravit lid. Bude to takový průvod odtud do Rastinska. Pojedeme na koních a…“

   „Na koních?“ ozvalo se zajíknutí.

   „Nemusíš se bát. Amadeus ti neublíží, jen mu nesmíš dát najevo svůj strach, když to uděláš kůň znervózní.“

   „Nevím, jestli jsem na to připravený.“

   „Zvládneš to, nikdy jsem neviděl nikoho jezdit tak, jako tebe,“ dotkl jsem se jeho ruky, čímž jsem chtěl naznačit, že mu věřím a že má mou podporu. Lehce ucukl, nejspíš to nečekal, pak ji ale vrátil na původní místo a sevřel mnou v té své.

   „Zvládnu to,“ povzdechl si tiše. Věděl jsem, že nemluví jen o zítřejším průvodu, ale o celé svatbě.

   „Marcu, nemusíš to dělat. Stačí říct rodičům, že nejsi připravený a počkáme.“

   „Věří mi a já je nechci zklamat, už takhle jim přidělávám jen starosti. Mamka se mi dokonce vyhýbá,“ povzdechl si. Bolestně jsem se usmál do tmy. Anna se mu nevyhýbala z důvodu, že na něj byla naštvaná ani nic podobného, jen mu nechtěla lhát. Milovala Marca a když viděla, jak s ním teď všichni manipulují jako s loutkou, nemohla to vystát, proto se všem vyhýbala. Věděla, že sama s tím nic neudělá. Jedině, že by Farelsko vystavila vojenskému útoku.

   „Je jen trochu unavená, nemusíš si nic vyčítat.“ Mlčel, nakonec pustil mou ruku a přetočil se ke mně zády.

   „Dobrou noc, Damiene.“

   „Dobrou.“

***

(Marc)

   Nervózně jsem postával na dvoře paláce, kde se shromažďoval průvod. V čele měli jet na koních trubači s několika ozbrojenci, za nimi kočár s našimi rodiči a pak já a Damien. Za námi další ozbrojenci a potom kdo se přidal.

   Nervózně jsem si mačkal prsty a sledoval vchod do stájí, odkud pomalu vyváděly koně.

   „Přestaň, znervózňuješ mě,“ sykl mi Damien do ucha a vzal mě za ruce, abych s tím přestal.

   „Rád bych, ale nějak mi to nejde,“ zavrčel jsem a vytrhl své ruce ze sevření.

   „Prostě se jen uvolni,“ obtočily se mi okolo pasu jeho paže a ucítil jsem, jak mi svou hlavu položil na rameno. Na okamžik jsem ztuhl, když se mi ale podařilo překonat původní překvapení, zjistil jsem, že tohle vůbec není špatné.

   „Hmm… to je lepší,“ zašeptal.

   „Jen lepší? Vždyť už nic nedělám,“ zamračil jsem se a natočil hlavu, abych na něj viděl.

   „No právě,“ pousmál se a najednou se mi přilepil na rty. Dál než k vzájemnému ochutnávání rtů toho druhého se ale nedostalo, odtrhli jsme se od sebe, když se před námi ozvalo tiché odkašlání.

   „Vaši koně jsou připravení.“ Damien přikývl a vyšvihl se na Rafaela. Mlčky jsem přešel k Amadeovi, vložil levou nohu do třmenu a vyhoupl se nahoru. Pevně jsem v rukou sevřel otěže, přeci jen jsem si ještě nebyl až tak úplně jistý.

   „Můžeme?“ zeptal se Damien. Přikývl jsem a pobídl Amadea ke kroku. Vlastně jsem ani netušil, co dělám, bylo to pro mě tak automatické, že jsem nad tím ani nemusel přemýšlet.

***

(Damien)

   Sakra proč jsem to udělal? Už mi tohle všechno nejspíš lezlo na mozek, ale prostě jsem… neodolal. Když jsem se ráno probudil a na mně byl namáčknutý Marc, bylo to… hezký. Vypadal rozkošně s rozcuchanými vlasy a lehkým úsměvem na rtech.

   Zapomínal jsem, že mě vlastně nesnáší a to se mi moc nelíbilo. Věděl jsem, že až si vzpomene, bude to bolet. Teď úsměvy s občasným polibkem a pak vražedné pohledy s nebezpečím nakopnutí.

   Věděl jsem, že tohle bude bolet ještě možná víc než zklamání s Raymondem, přes které jsem se ještě plně nedostal, ale nedokázal jsem si pomoci, Marc začal být velkým lákadlem, co mi možná trochu vadilo… raději bych viděl zase tu jeho vzpurnou povahu, tenhle lehce ovlivnitelný a bezbranný kluk byl jen jeho kopií a já neměl rád kopie, zvlášť hodně špatné.

   „Uvolni se,“ pousmál jsem se na hnědovláska vedle sebe, který křečovitě svíral otěže a seděl na koni, jakoby spolkl pravítko, navíc s pevně sevřenými rty a křečovitým výrazem.

   „To se ti lehko řekne,“ zavrčel a sešlehl mě pohledem. Usmál jsem se, připomnělo mi to toho vzpurného Marca. Přisunul jsem se s Rafaelem ještě kousek blíž k Amadeovi a natáhl ruku k chlapci na něm.

   „Jsi nejlepší jezdec, jakého znám, nemáš se čeho bát,“ zašeptal jsem a sjel po jeho paži ke křečovitě sevřeným prstům. Uvolnil jsem sevření a propletl své prsty s jeho.

   „Nemysli na pád, mysli na ten úžasný pocit, který zažiješ jedině v sedle.“ Na okamžik se mi zadíval do očí.

   Po chvíli jsem dokonce zpozoroval, že se částečně uvolnil, i výraz měl snesitelnější a usmíval se na lidi, kteří nás okolo cesty zdravili.

   A pak jsem na Marcově tváři spatřil zvláštní výraz. Hleděl do davu a na někoho se díval. Když jsem si uvědomil, koho sleduje, stáhl se mi žaludek. Stál tam Ian a Nikodéma, že by si je pamatoval? Vzpomněl si snad?

   „Ta nevědomost mě už začíná štvát,“ povzdechl si tiše a rozpojil naše ruce. Netušil jsem, jestli se mi ulevilo nebo mě to trochu zklamalo. Prostě jsem nevěděl, co chtít.

18. kapitola

(Damien)

   Zamračeně jsem se podíval na náš palác. Neměl jsem ho rád, ani nevím proč. Naháněl mi hrůzu, už odmalička.

   „Nemůžu se skoro pohnout,“ postěžoval si Marc, když sklouzl ze sedla.

   „Můžeš si před večeří odpočinout. Určitě ti připravili pokoj,“ pousmál jsem se a vedl ho do paláce. Okouzleně se rozhlížel okolo sebe. Ještě tu nikdy nebyl. Jo, celkově byl náš palác hezký, ale podle mě z něj sálal chlad a ne právě ta pravá rodinná atmosféra, spíš ta přísná královská.

   Zamračeně jsem hleděl na komořího, právě jsem se od něj dozvěděl, že žádný pokoj pro hosty není připravený, prý se počítalo s tím, že bude Marc spát u mě, tak mu to prý řekli mí rodiče. No jistě, kdo jiný.

   „Omlouvám se, počítali s tím, že budeš spát u mě, takže nepřichystali další pokoj,“ zamračil jsem se.

   „Vadí ti to?“ zeptal se tmavovlásek nejistě.

   „Cože? To ne, jen jestli ty…“

   „Pak je to v pořádku,“ pokrčil rameny. „Bude fér, když uvidím tvůj pokoj, ne?“ Mlčky jsem přikývl a otočil jsem se ke schodům.

   „Máte krásný palác, ale… připadá mi trochu moc umělý,“ řekl Marc, když se rozhlížel cestou okolo sebe.

   „Jo, ale pokud je všechno perfektní, nikomu to nevadí,“ povzdechl jsem si tiše. Když jsem byl mladší, měli jsme tu zahradníka, který palác dokázal dokonale oživit, jeho květinové vazby, které se nacházely na téměř všech chodbách a ve všech pokojích, byly úžasné a dodaly místu na přirozené kráse. Teď, když byla na chodbě jedna vazba suchých květin, ač krásná, chyběl tomu náboj, chyběla tomu radost.

   „Támhle je koupelna, pokud se chceš osprchovat,“ ukázal jsem na jedny dveře v pokoji. Ne, že by mě Marc moc vnímal. Přecházel po místnosti a všechno si prohlížel. Neměl jsem moc zajímavý pokoj. Napravo ode dveří byla na vyvýšeném místě široká postel s tmavě zeleným povlečením, naproti dveřím byla prosklená stěna, kterou se vcházelo na široký balkón. Uprostřed pokoje byl menší stolek se sedačkou laděné do tmavší zelené barvy a křeslo ve stejné barvě. Vlevo ode dveří byly dvoje dveře, jedny vedly do velké koupelny a ty druhé do stejně velké šatny.

   „Máš krásný pokoj,“ otočil se na mě. Přikývl jsem a jen se na něj díval. Rozpačitě přešlápl na místě a o krok ke mně přistoupil.

   „Damiene… ty nejsi rád, že tu jsem. Nejsi rád, že se budeme brát, že?“ naklonil hlavu na stranu. Jeho pohled byl… nečitelný. Netušil jsem, co si on myslí, netušil jsem, co mám odpovědět. Byl jsem rád, že tu byl a možná jsem si doopravdy začínal přát s ním být, ale ne takhle.

   „Marcu…“

   „Jsi naštvaný, že jsem to nechtěl odložit, že?“

   „Jo, totiž ne… vlastně…“ Sklonil jsem hlavu do dlaní. „Všechno je teď tak divné, když jsi ztratil paměť, nevím, jak se chovat, co dělat. Jsi… připadáš mi tak jiný. Všechno je jiné,“ povzdechl jsem si. Trhl jsem sebou, když jsem na rameni ucítil dlaň. Viděl jsem v jeho očích takový smutek.

   „Omlouvám se,“ zašeptal. „Vážně se snažím, ale…“ Na okamžik sklonil pohled k zemi, pak ho ale odhodlaně zvedl, přiblížil se ke mně a přitiskl se mi na rty. Bylo to tak nečekané, ale okamžitě jsem se tomu poddal. Nebyly to moc zkušené polibky, přesto se mi to líbilo. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že tohle prostě nemůžu! Odtrhl jsem se od hnědovláska a o krok odstoupil.

   „Marcu, já… vážně bych si to přál, pokračovat v tomhle, ale… promiň, nejde to. Vím, že jsem to ráno udělal… a předtím taky, ale… promiň.“

   „Je to kvůli Raymondovi?“

   „Ne, je to… Marcu, prosím. Nechci tě ztratit, promiň mi to… všechno,“ řekl jsem tiše a otočil se ke dveřím.

   „V koupelně máš všechno, co potřebuješ. Chovej se tu jako doma,“ pokusil jsem se usmát a spěšně opustil pokoj. Nemohl jsem tam zůstat.

***

(Marc)

   Mlčky jsem se díval na zavřené dveře, načež jsem klesl na pohovku. Nechápal jsem, co se tu děje, nechápal jsem spoustu věcí. Pouze jsem cítil Damienovo odmítnutí, bolelo to. Přece jsem ho miloval, chodili jsme spolu, měl jsem právo ho políbit a vždyť on miloval mě, ne? I když… nikdy mi to neřekl.

   Cítil jsem, jak mi po tváři stéká chladná slza. Co se tu dělo! Proč se děje tolik věcí, kterým nerozumím, a které mi nikdo nechce vysvětlit? Věřil jsem Damienovi, ale teď už jsem jistě věděl, že mi něco uniká, něco důležitého mezi námi dvěma, něco, čím by se mohlo všechno změnit.

   Byl na mě snad naštvaný? Slíbil jsem mu vyspat se s ním a teď jsem to nedodržel? Nebo… nebo co? Co se dělo? Sakra, vždyť jsem ztratil paměť, před pár dny jsem se dozvěděl, že jsem na kluky a že se mám ženit, jak byste na to reagovali? Nebyl jsem připravený se s ním milovat. Ano, Damien byl milý, přitažlivý a cítil jsem se s ním dobře, jen jsem nevěděl, jestli to stačí, nevěděl jsem, jestli to zvládnu a netušil jsem, jestli mezi námi stojí jen tohle.

   Nakonec jsem si přeci jen setřel slzy z tváře a vstoupil do koupelny. Všechno bylo tak dokonale vyleštěno, že jsem se na to pomalu bál i sáhnout. Svlékl jsem si oblečení a postavil se pod sprchu. Mezi kapkami horké vody se mi podařilo i vypnout, přestat myslet na všechno a na všechny, ale ne na dlouho.

   Když jsem vyšel z koupelny, pořád jsem byl v pokoji sám. Oblékl jsem si volnější kalhoty a košili, kterou jsem našel v zavazadlové tašce, co jsem s sebou měl.

   Cítil jsem se divně, byl jsem v cizím pokoji, sám a netušil, co dělat. Svrběly mě ruce, nejraději bych si sedl za křídlo a zkoušel zase hrát, začalo mě to docela bavit, jenže Damien na křídlo nehrál.

   Vešel jsem tedy na balkon a zadíval se do pomalu zapadajícího slunce. Byl odtud krásný výhled. Úplně vzadu na rozlehlé zahradě jsem spatřil stát ve stínu stromů malý altánek. Zahlédl jsem i ohradu, ze které právě odváděli koně do stájí a o kousek dál i několik překážek.

   „Večeře je připravená,“ ozvalo se mi za zády. Ještě na chvíli jsem se zadíval do oranžového slunce, než jsem se k Damienovi otočil. Přikývl jsem a prošel okolo něj. Počkal jsem ho až u dveří, nevyznal jsem se tu, netušil jsem, kam jít.

   Mlčky jsme dorazili až k jídelně, kde už nás čekal král s královnou a nějaká dívka, kterou jsem typoval na Damienovu sestru.

   „Marcu, tohle je můj otec, král Franco, moje matka, královna Odeta a sestra Agnes.“ Kývl jsem, že rozumím. Nejspíš by nebylo vhodné říkat ´těší mě´, když už jsem je znal z dřívějška, jen jsem si to nepamatoval.

   „Snad se ti u nás bude líbit, Marcu,“ usmála se královna Odeta sladce. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, nepřipadala mi jako někdo, kde se rád a často směje, trošku mě to děsilo. Damienova rodina byla… zvláštní. Všichni byli při večeři tak upjatí, tak strašně formální a já nevím, co všechno. Připadal jsem si mezi nimi jako buran. Několikrát jsem si všiml, jak se na mě král Franco nesouhlasně podíval, když jsem nejspíš neudělal něco podle jeho představ. Abych pravdu řekl, vůbec jsem se nenajedl, žaludek jsem měl stáhlý nervozitou a ani atmosféra u stolu se mi moc nelíbila.

   Překvapeně jsem sebou cukl, když mě pod stolem chytila Damienova ruka. Mlčky jsem se na něj podíval. Sledoval mě a pohledem mě povzbuzovat, nejspíš tušil, jak se cítím. Děkovně jsem se na něj usmál a propletl s ním prsty, možná vám to připadá divné, ale mě se alespoň trochu ulevilo.

***

(Damien)

   Viděl jsem na Marcovi, jak je nervózní a nedivil jsem se mu. Netušil, jak se chovat doma před svou vlastní rodinou, natož před úplně jiným královským párem a abych pravdu řekl, nechtěl bych být na jeho místě. Moji rodiče právě vřelostí nepřetékali, ani jeden. Oba měli ráznou výchovu a nepřipouštěli nedokonalost.

   Viděl jsem, jak se otec drží, aby Marcovi z plných plic něco neřekl, když si vzal špatný příbor. Naštěstí si mého zamračeného pohledu všimnul dřív, než něco řekl. Upozorňoval jsem je před večeří na to, že nebudu trpět jakékoliv výtky k Marcovu chování u stolu. Otci se sice nelíbilo, že jsem mu něco poroučel, ale stačilo malinko naznačit, že bych byl schopen vypustit z pusy něco, co by se mu moc nemuselo líbit a zmlkl – naštěstí.

   „Tvoji rodiče z mého chování nejspíš nebyli nadšení,“ ušklíbl se Marc, když jsme se vrátili ke mně do pokoje.

   „Nemůžeš za to a oni to ví,“ řekl jsem, aniž bych se na něj podíval.

   „Damiene?“

   „Hmm?“ Mlčel, dokud jsem se na něj nepodíval.

   „Co mi tajíš, jestli jsem udělal něco špatně, jestli jsem měl něco udělat a neudělal to, jestli jsem ti něco slíbil… prosím, řekni mi to.“

   „Nic jsi neudělal špatně,“ zakroutil jsem hlavou a pousmál se na něj. Ne, on neudělal nic, to já. To já dělal špatné věci a nedokázal jsem to dál snášet. Věděl jsem, že si ho nedokážu vzít, aniž bych mu řekl pravdu. Teď už jsem si tím byl jistý, nechci, aby mě po zbytek života nenáviděl, protože já… se do toho zbrklého kluka, který si nedělal hlavu s pravidly, a který se dokázal bavit, zamiloval a chtěl jsem ho zpět.

19. kapitola

(Marc)

   Probudil jsem se dřív než Damien a mlčky jsem si prohlížel jeho tvář. Byla tak jiná než přes den. Jako by ji nic netížilo, žádná starost, čelo měl bez jediné vrásky a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Líbilo se mi to. Opatrně jsem natáhl ruku a přejel bříšky prstů po jeho líci. Nechtěl jsem ho vzbudit, ale měl jsem tak nutkavou touhu se ho dotknout, že jsem neodolal. Neprobudil se, jen se mírně zavrtěl a víc se přitiskl k mé dlani.

   Usmál jsem se a vyhrabal se z postele. Sice bylo brzo ráno, ale nejspíš bych už neusnul a lenošit v posteli jsem nějak nedokázal. Oblékl jsem se a vešel na balkon, kde mě hned ovanul teplý ranní vánek. Usmál jsem se a zadíval se do vycházejícího slunce.

   Napadlo mě jít na snídani, ale když jsem si uvědomil, že bych tam byl nejspíš jen s Damienovými rodiči, rychle mě přešel hlad. Sám jsem se v jejich přítomnosti být neodvážil A Damiena jsem budit nechtěl, vypadal, že se potřebuje vyspat.

   No nic, snídaně bude muset počkat. Sešel jsem po schodech z balkonu dolů do zahrady. Líbilo se mi to, nemuselo se chodit přes celý palác.

   Okamžitě se ke mně s ohromným štěkotem přiřítila velká štěkající kolie. V první chvíli jsem se lekl, co mi udělá, ale když se přede mnou svalila na záda a s jazykem vyplazeným se na mě žádostivě podívala. Usmál jsem se a sklonil se k ní, abych ji podrbal. Líbilo se jí to, spokojeně se vrtěla a dožadovala se dalšího a dalšího drbání.

   Nakonec vyskočila na všechny čtyři a odběhla. Trošku mě to zamrzelo, doufal jsem, že mi bude dělat společnost, abych se tu necítil jako vetřelec. Mávl jsem nad tím rukou a vydal se dál do zahrady, když se ke mně kolie znovu přiřítila s nějakým klackem.

   „Chceš, abych ti to hodil?“ zeptal jsem se a vzal si od ní klacek. Spokojeně štěkla a poskočila na místě. Rozesmálo mě to, jakoby mi rozuměla.

   „Tak pozor!“ zvedl jsem klacek a zadíval se na psa. „Připrav se, pozor… aport!“ hodil jsem ho dopředu. Kolie zahrabala, až za ní lítala hlína a hnala se pro klacek. Smál jsem se, ten pes se mi líbil, byl správně ´ujetý´.

   Ještě nějakou chvíli jsem si s kolií hrál, než mi hromově zakručelo v břichu. Moje předsevzetí nejít na snídani sám nejspíš nebude splněno. Ale pak mě něco napadlo. Pohladil jsem psa mezi ušima a vrátil jsem se hlavním vchodem do paláce. Chvilku jsem sice bloudil, ale nakonec se mi podle vůně podařilo najít kuchyni.

   „Dobré ráno, mohl bych dostat dvakrát snídani s sebou?“ zeptal jsem se nesměle. Kuchaři na mě hleděli se zdviženým obočím a já netušil, co jsem udělal špatně. Nakonec ale jen rychle přikývli a nachystali mi na tác jídlo.

   „Mám vám to někam odnést?“ mírně se uklonil jeden kuchtík.

   „Zvládnu to, děkuji,“ usmál jsem se a vyšel z kuchyně následován jejich divnými pohledy.

   Podařilo se mi všechno bez nehody vybalancovat do pokoje, i když několikrát to bylo jen taktak, ale povedlo se. Dokonce jsem si dokázal otevřít, pak ale mé štěstí končilo. Jelikož já v pokoji nemám prahy a Damien ano… no prostě jsem zakopl a všechno, ale doopravdy všechno letělo k zemi – včetně mě.

***

(Damien)

   Probudila mě rána. Leknutím jsem se posadil na posteli a rozhlížel se po původci. Nechápavě jsem hleděl na hnědovláska klečícího na zemi ve změti střepů a jídla.

   „Promiň, já vážně nechtěl. Já v pokoji prahy nemám,“ díval se na mě nešťastně. Šíleně jsem se rozesmál a zhroutil se zpět na postel. Tolik se mi připomněl ten starý Marc, Marc, který byl antitalent na jakékoliv domácí práce.

   Zvedl jsem se z postele a prokličkoval mezi střepy k hnědovláskovi. Čapl jsem si a zadíval se mu do očí.

   „Spal jsi, nechtěl jsem tě budit, tak jsem myslel… chtěl jsem donést snídani, omlouvám se.“ Usmál jsem se a za šíji jsem si ho přitáhl k sobě, abych si přivlastnil jeho rty. Překvapeně sebou cukl, zřejmě spíš čekal, že mu budu nadávat a plísnit ho, ale já neměl nic takového v úmyslu. Ani netušil, jakou mi udělal radost, že mi chtěl přinést snídani.

   „Děkuju,“ usmál jsem se na něj, když jsem se konečně odtrhl. Pak jsem se sklonil ke spoušti na zemi a začal všechno házet na velký tác.

   „Tos to sem nesl sám?“ podíval jsem se na něj. Mlčky přikývl a já se znovu rozesmál.

   „Proč se zase směješ?“ zavrčel naštvaně.

   „Kuchaři se na tebe asi dívali divně, co?“ ušklíbl jsem se.

   „Jak to víš?“

   „No, taky neexistuje nic jako… udělám to sám. Spíš… udělej, co ti říkám a běda ti, jestli to nebude podle mých představ,“ ušklíbl jsem se. Jistě, ani jeden z mých rodičů, natož sestra, by se nesnížili k tomu, aby si při snídani byť jen sami nalili čaj.

   „Aha,“ hlesl jen a sykl bolestí, když se pořezal o střep.

   „Zapomněl jsem, že ti do ruky nemám dávat žádné kuchyňské nástroje a nemáš dělat nic podobně nebezpečného,“ povzdechl jsem si, vzápětí jsem se na něj jen pousmál. Ten jeho zmatený pohled stál za to. Zvedl jsem ho na nohy a odtáhl do koupelny, kde jsem mu ránu vydezinfikoval a zalepit.

   „Jak jsi to myslel?“

   „I když bys chtěl pomáhat, vždycky odejdeš poražen s něčím podobným,“ pousmál jsem se.

   „Jasně, stačí říct, že jsem nemehlo.“

   „Ale moc roztomilé.“ Přešel jsem zpět do pokoje a zazvonil na sloužícího. Během chvilky klepal na dveře.

   „Pošli sem někoho, ať to uklidí a přines nám dvakrát snídani.“ Mlčky přikývl a odešel. Pousmál jsem se na Marca, který seděl nešťastně na posteli a mračil se. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že je skoro deset, tak dlouho jsem většinou nespával, ovšem dnes jsem to i docela chápal. Včera jsem dlouho nemohl usnout, přemýšlel jsem, jak to Marcovi říct, jak mu to vysvětlit tak, abych ho úplně neztratil. Bohužel jsem nic nevymyslel, byl jsem ještě bezradnější než předtím.

   „Nemohl by ses převlékat někde jinde?“ ozval se za mnou hlas. Trhl jsem sebou, byl jsem tak ponořen do svým myšlenek, že jsem zapomněl, že se mnou v místnosti někdo je. Nebyl jsem na to zvyklý, většinou jsem ve svém pokoji býval sám, případně s Raymondem v jeho bytě, ale jemu nikdy nevadilo, když jsem se před ním převlékal.

   „Promiň, neuvědomil jsem si to,“ zatvářil jsem se omluvně a zmizel v koupelně. Zrovna jsem se tam i rychle umyl. Když jsem se vrátil do pokoje, bylo tam uklizeno a na stolku byla snídaně.

   „Tak už se nemrač, nesluší ti to,“ přejel jsem mu hřbetem ruky po tváři. Ucukl a odvrátil se ode mě. Zamrzelo mě to.

   „Jestli jsem udělal cokoliv, co tě urazilo, omlouvám se.“ Tiše si povzdechl a podíval se na mě.

   „Ne, nic jsi neudělal. Jen… jsem naštvaný na sebe. Kdybych věděl… kdybych si pamatoval, že jsem takové nemehlo, neodvážil bych se ten tác vzít do rukou. Ale já si to nepamatuju.“

   „Marcu, měli bychom si nejspíš promluvit,“ začal jsem pomalu. Mírně se zamračil.

   „Promluvit? O čem?“

   „O tomhle všem, o…“ naštvaně jsem se otočil ke dveřím, když někdo zaklepal a hned vešel. Tohle si většinou nikdo nedovolil, pokud to nebylo důležité.

   „Pane, váš otec si vás přeje okamžitě vidět,“ mírně kývnul hlavou sloužící.

   „To snad počká.“

   „Obávám se, že ne. Váš otec mi přikázal se bez vás nevracet a máte přijít okamžitě.“ Zmučeně jsem zavřel oči. Doopravdy nejlepší chvíle, jaká mohla být. Zrovna se Marcovi chystám všechno říct a teď tohle! Jistě, zákon schválnosti opět zafungoval, jak nečekané.

   Otočil jsem se k Marcovi, který se chápavě usmíval.

   „Běž, ať nemáš problémy. Zvládnu to tady.“

   „Netuším, kdy se vrátím, netuším, co po mně může chtít.“

   „V pořádku,“ usmál se.

   „Chovej se tu jako doma, pokud bys něco potřeboval, zazvoň, někdo přijde, dobře?“ Počkal jsem, dokud nekývl. Odolal jsem pokušení políbit ho na rty, místo toho jsem zbrkle vstal a spěšně odešel.

***

(Marc)

   Občas jsem se v Damienově chování nevyznal. Jednou je tak veselý, zábavný a nevadí mu se mě dotýkat a podruhé je tak strašně zvláštně zamyšlený, roztržitý a odtažitý. Nechápal jsem, co se děje. S povzdechem jsem se zakousl do jednoho croissantu a mechanicky ho žvýkal. Vlastně mi vůbec nechutnal a to jsem měl čokoládové nejraději, jak jsem zjistil. Odložil jsem ho a zazvonil na sloužícího.

   „Odneste to, prosím vás,“ povzdechl jsem s a mávl k tácu s téměř netknutým jídlem. Přešel mě hlad i chuť. Muž mlčky přikývl, všechno posbíral a odešel.

   Netušil jsem, co dělat. Vůbec jsem to tu neznal a bez Damiena jsem se tu vážně cítil jako vetřelec. Když jsem ale dole na zahradě spatřil velkou kolii, rozhodl jsem se aspoň na chvíli zapomenout na tohle všechno a odreagovat se.

20. kapitola

15+

(Damien)

   Bylo devět hodin, když jsem konečně vyšel z otcovy pracovny. Byl jsem unavený, znechucený a zahlcený informacemi. Celý den jsem Marca neviděl, dokonce jsem byl nucen i obědvat a večeřet v pracovně. A proč? Protože papínek si něco smyslel!

   Třeštila mi hlava, takže jsem co jsem se vrátil do pokoje, okamžitě jsem zamířil ke stolku, ve kterém jsem měl pro všechny případy schovaných pár prášků proti bolesti.

   Marc tu nebyl, nejspíš ještě večeřel nebo byl někde v paláci.

   Promnul jsem si spánky a zamířil do koupelny, abych si dal sprchu. Vrazil jsem do koupelny jako hurikán, ovšem nebyl jsem ani v polovině, když jsem ztuhl.

   „Promiň, já… netušil jsem, že jsi tu, hned vypadnu,“ vyhrkl jsem. Vážně jsem nečekal, že tu Marc bude. Ovšem bylo zatraceně těžké odtrhnout od něj oči. Sice byl ve vaně, takže mu byla vidět jen hlava a hruď, ale i tak.

   V duchu jsem si vyfackoval a spěšně se otočil na patě s cílem co nejrychleji vypadnout.

   „Počkej!“ zmateně jsem se otočil. „Mohl bys mi prosím umýt záda?“ zeptal se Marc nejistě. Nevěřícně jsem na něj hleděl a horečně uvažoval, jestli to nebyl jen výplod mé fantazie.

   „Prosím?“ Rychle jsem se vzpamatoval a přistoupil k němu. „Vypadáš unaveně,“ prohlédl si mě, když se naklonil, abych měl k jeho zádům lepší přístup. Sundal jsem si košili, abych si ji nezamokřil a vzal do ruky houbu.

   „Byl to dlouhý den. Promiň, že jsem tě tu jen tak nechal.“

   „Zvládnul jsem to. Ta kolie je fajn společnice,“ pousmál se. „Aspoň jsem si nepřipadal jako vetřelec.“

   „Promiň, Marcu, nechtěl jsem, aby sis tak připadal. Jen… tady nikdo není zvyklý se bavit s ostatníma. Tady je každý za sebe.“

   „Jo, všiml jsem si,“ kývl a opřel si bradu o kolena. Lehce jsem přejížděl houbou po jeho zádech a občas se jich dotkl i bříšky prstů. Nakonec jsem houbu odložil a vylil si na ruce trochu mýdla, které jsem začal Marcovi roztírat po zádech.

   Když jsem mu zabloudil na ramena, chytil mi ruku a pomalu se na mě otočil. Pousmál jsem se a palcem ho pohladil po hřbetě ruky.

   „Políbíš mě?“ zeptal se tiše. Netušil jsem, co říct, co udělat. Chtěl jsem, tak moc! Nedokázal jsem odmítnout, nedokázal jsem se odtáhnout. Naklonil jsem se k němu a přejel svými rty po těch jeho. Váhal jsem, pokračovat dál, ale věděl jsem, že nedokážu nepokračovat.

   Přejel jsem rukou po Marcově tváři a lačněji se přitiskl na jeho rty. Cítil jsem, jak přesunul ruku na můj krk a pokusil se mi nesměle odpovědět. Hladil jsem ho po tváři a dokonce se mi z něj podařilo dostat lehké zasténání. Pousmál jsem se a zkusil sjet po jeho boku pod vodu k jeho klínu. Nezastavil mě a já zjistil, že začíná být vzrušený. Už jsem se nedokázal zastavit.

   První jsem jen lehce přejel po délce jeho mužství, teprve pak jsem se odvážil ho opatrně sevřít. Zasténal a na chvíli se ode mě odtrhl, jak zaklonil hlavu.

   Znovu jsem se ponořil do polibku a začal ho pomalu zpracovávat. Přestal jsem myslet, byl jen Marc a já. Žádní princové, žádná dohodnutá svatba, nic.

   Netrvalo dlouho, než se hnědovlásek napnul a udělal se. Držel mě okolo krku a já měl líco přitisknuté k tomu jeho.

   Zklamal jsem sebe, zklamal jsem Marca, tohle mi neodpustí. Vyvlékl jsem se ze sevření a zadíval jsem se do těch hnědých zmatených očí.

   „Omlouvám se,“ zašeptal jsem a spěšně opustil koupelnu. Co jsem to sakra provedl!

***

(Marc)

   Zmateně jsem se díval za odcházející postavou. Proč… proč se mi omlouval? Myslel si snad, že se nechám udělat, vzruším ho a pak mu ´nedám´? Byl jsem zmatený, ale rozhodnutý k dalším kroku. Nechtěl jsem tuhle podivnou konverzaci, nechtěl jsem tohle podivné ovzduší mezi námi a jestli tomu stojí v cestě jen sex…

   Rychle jsem se opláchl čistou vodou a vylezl z vany. Přehodil jsem přes sebe jen župan a vydal se do pokoje. Damien seděl na posteli s hlavou v dlaních. Přešel jsem až k němu, opřel se mu o ramena a povalil ho na postel.

   „Marcu,“ podíval se na mě se směsicí překvapení a děsu v očích.

   „Mlč,“ zakroutil jsem hlavou a přitiskl se na jeho rty. „Chci zajít až nakonec, prosím,“ zašeptal jsem mu do ucha.

   „Nevíš, co říkáš, přestaň,“ vyrazil ze sebe.

   „Ne,“ odmítl jsem a rukama se vydal napříč jeho hrudí až ke kalhotám.

   „Přestaň, než bude pozdě, Marcu.“

   „Už je pozdě,“ zašeptal jsem, rukou vklouzl do rozepnutých kalhot a sevřel jeho erekci. Zasténal a zavřel oči. Nikdy jsem to nedělal, ale tohle mi prozrazovalo, že to dělám dobře. Zkoušel jsem dělat to, co on mně a jak se zdálo, líbilo se mu to.

   „Jak jsem řekl, až na samou hranici,“ zadíval jsem se mu do očí.

   „Marcu…“

   „Chci to!“ sykl jsem co nejpřesvědčivěji. Následně jsem ale vyjekl, když mě Damien nečekaně obrátil pod sebe a začal mě líbat. Omotal jsem mu ruce okolo krku a nechal se, bylo to krásné. Dožadoval jsem se dalších, ale rozhodně jsem nečekal, že se ode mě Damien odtrhne, jakoby se spálil.

   „Já nemůžu, promiň,“ vyhrkl najednou, popadl košili a než jsem se vzpamatoval, zmizel z pokoje. Ležel jsem na posteli podepřený lokty a ztuhle jsem zíral na zavřené dveře. Nic jsem nechápal, absolutně nic. Vždyť… chtěl to, tak proč? To jsem mu tak odporný? Byly to snad jen kecy, když mi tvrdil, že mě miluje? Vlastně… řekl mi to někdy?

   Klesl jsem do přikrývek a stočil se do klubíčka. Byl jsem zmatený, nechápal jsem, co se tu děje a Damien mi v tom moc nepomáhal.

   Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy a nakonec jsem se tomu poddal. Rozbrečel jsem se jako malé děcko. Netušili, jaké to pro mě je, připadal jsem si, že o nikom nic nevím, že se tu děje něco o čem nevím. Připadal jsem si sám, jakoby se proti mně spikli. Nakonec jsem únavou usnul.

***

(Damien)

   Nemohl jsem to udělat. Prostě nemohl. Nikdy bych si to neodpustil, Marc by mi nikdy neodpustil. Takhle to být nemělo, nikdy jsem to tak nechtěl.

   Zvedl jsem hlavu, když se vedle mě na schody posadila Agnes.

   „Co tu děláš?“ zeptal jsem se mrzutě. Chtěl jsem být sám, nechtěl jsem poslouchat posměšky od sestry.

   „Nemůžu spát.“

   „To se divím,“ ušklíbl jsem se.

   „Jistě, ty víš vždycky všechno,“ odfrkla si a objala si kolena. Mlčel jsem, nikdy jsem se s ní neuměl bavit. Byla totiž vzorem správně rozmazleného spratka, kterým jsem byl do určité doby i já. Vlastně… byl jsem jím do doby, než jsem potkal Raymonda. Tehdy jsem si myslel, že můžu všechno, že dostanu všechno. On mě ale naučil, že tomu tak není. Že existují i obyčejní lidé, kteří se musí potýkat s nejrůznějšími problémy, které nás obchází. Vlastně jsem Raymondovi za hodně vděčil, i když bych ho teď viděl nejraději někde daleko od nás.

   „Damiene? Miluješ Marca?“ zeptala se najednou Agnes. Překvapeně jsem se na ni podíval. Nikdy se mě na nic takového neptala, vlastně se mnou skoro vůbec nemluvila.

   „Ano, myslím, že ano. Ale raději bych toho starého než tuhle loutku,“ povzdechl jsem si. Mlčela. Hlavu měla opřenou o kolena a dívala se do dálky.

   „Jaké to je? Být zamilovaný.“ Znovu jsem se na sestru nevěřícně podíval. Vždyť… měla snoubence, kterého milovala nebo ne?

   „Je to krásné, ale také hodně složité. Stačí jeden krok vedle a lituješ toho víc než čehokoliv jiného. Je to vzácnost, ale… proč se mě na to ptáš, Agnes?“

   „Protože nejsi jediná šachová figurka v otcově partii.“

   „Jak to myslíš?“

   „Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, proč si bereš Marca ty?“ Zamračil jsem se. Vlastně ne. Prostě jsem zbyl. Agnes zasnoubená byla a já bych svým sňatkem s farelským princem dohodl mír a zachránil bych Raymonda. Záporně jsem zakroutil hlavou.

   „Otec věděl už pár týdnů předtím než vybuchl, o té tvé aférce. Ten výbuch před tebou byl výbuch číslo dva. Ten první byl děsivější. Po tom prvním zasnoubil mě. Souhlasila jsem, protože Edward vypadal jako chlap z módního časopisu, navíc bohatý. Teprve pak jsem zjistila, jaký je to hlupák…“

   „Co s tím mám společného já a Marc?“

   „Kdybych si ho vzala já a porodila mu dítě, měli bychom dědice, který by se vlády Farelska a Rastinska ujal, ale ty a Marc mít dědice nikdy nebudete.“ Zbledl jsem. Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl tohle nevidět? „Už to chápeš?“ podívala se na mě.

   „Pokud nebudeme mít dědice… Marc je jedináček…“

   „Ano a pokud se staneš králem dříve než on, automaticky se dědic trůnu bude hledat v naší větvi, ve větvi de Conroy a tím budu buď já s Edwardem nebo náš potomek.“ Udělalo se mi zle, zle z otcových intrik. Ano, mohl si Farelsko podmanit vojskem, ale sám dobře věděl, jaké by utrpěl ztráty nejen na životech, ale i na majetku. Otec si vždycky dokázal všechno spočítat. Proto vymyslel tuhle hnusnou hru a byl ochoten obětovat vše, i mě a Agnes jen proto, aby získal území.

   Pevně jsem sevřel rty. Takhle to nemohlo zůstat.

   „Odstoupím od sňatku, tohle nedovolím.“

   „A co si myslíš, že udělá otec? Okamžitě vyhlásí válku, i když to budeš ty, kdo poruší smlouvu. Nejsi král, nemůžeš nic dělat! Otec měl všechno perfektně promyšlené, z tohohle už se nevyvlékneme, Damiene.“ Mlčky jsem hleděl na Agnes. Měla pravdu, otec měl doopravdy všechno perfektně promyšlené, bohužel jeho plán měl nyní slabinu. Nyní, když jsem konečně všechno pochopil, když mi Agnes prozradila to, co jsem neviděl.

   Ano, nebyl jsem králem… prozatím jsem jím nebyl.