Minde

16. kapitola

18+

(Štěpán)

   Procházeli jsme se až do západu slunce, kdy začala už být docela zima. Teprve pak jsme se vrátili domů. Naši se s bábi dívali na televizi, brácha byli už nejspíš doma, takže jsme to vzali rovnou ke mně do pokoje. K tématu Filipových vizí jsme se už nevraceli… tedy prozatím. Jo, třeba se bábi mýlila, třeba je ještě nějaká možnost nebo tohle všechno je jen volovina, ale… prostě jsem tomu nevěřil. Byl jsem přesvědčený o své teorii, že Filip vidí věci, co se stanou, ale ani trochu se mi nelíbily možnosti, které nyní měl.

   „Půjdu si dát sprchu,“ pousmál jsem se a natáhl se pro věci na převléknutí.
   „Mohl… bych jít s tebou?“ vypadlo z blondýnka nesměle. Nadzvedl jsem obočí a s lehkým úsměvem jsem se na něj zadíval.
   „No můžeš,“ usmál jsem se, počkal na něj a zamířil do koupelny. Svlékl jsem ze sebe oblečení a postavil se do sprchového koutu. Klidně jsem pustil vodu a začal se umývat. Filip měl ještě možnost si to rozmyslet, rozhodně jsem ho do ničeho nechtěl tlačit, to bylo pod moji úroveň.
   Pousmál jsem se, když se k mým zádům natisklo hubenější tělo. Otočil jsem blondýnka k sobě a spokojeně ho objal. Dlaněmi jsem lehce přejížděl po jeho zádech, zatímco on se ke mně s přivřenýma očima tiskl. Líbil se mi ten jeho lehký úsměv na rtech, vypadal spokojeně a já si přál, aby ten úsměv nemizel, aby ho nenahrazovaly vrásky ze všeho, co se kolem něj dělo. Bylo mu přece teprve skoro osmnáct a už toho musel tolik zažít.

   Políbil jsem ho do vlasů, natáhl se pro sprchový gel a začal mu ho roztírat po těle. Usmál jsem se, když tiše zavrněl a jeho úsměv se rozšířil. Spokojeně jsem dál pokračoval, dotýkal se jeho kůže a užíval si jeho blízkosti.
   Usmál jsem se, když mě napodobil a začal přejíždět dlaněmi po mém těle. Chvilku sice trochu rozpačitě koukal jinam, ale nakonec se odvážil zvednout pohled a usmál se na mě. Hned jsem toho využil, pevněji jsem si ho k sobě přitiskl a otřel se svými rty o jeho. Objal mě okolo krku a já polibek jen spokojeně prohloubil, přičemž jsem dlaněmi lehce hladil jeho boky.

   Ani jsem si neuvědomil, kdy přesně začala jedna jeho ruka bloudit po mé hrudi a sunout se níž, to jsem zjistil teprve ve chvíli, kdy se mě lehce dotkl a pohladil mě. O kousek jsem se odtáhl a zadíval se do jeho očí. Jen se pousmál, ale ruku nestáhl.
   „Chtěl bych tě… dneska,“ špitl a pevněji obemkl prsty okolo mé chlouby. Lehce jsem ho pohladil po tváři, prsty si přitáhl jeho bradu a políbil ho. Okamžitě mi polibek opětoval a pomalu začal pohybovat rukou. Nechal jsem ho, rty jsem přesunul na jeho krk, který jsem začal olíbávat a lehce okusovat. Jen mi ho spokojeně nastavil a přivřel oči.
   Dlaní jsem sjel na jeho zadeček a lehce ho pohladil, zatímco jsem se dál spokojeně věnoval jeho krčku. Nakonec jsem se znovu přitiskl na jeho rty a zajel rukou do jeho rozkroku. Jen tiše vydechl, když jsem ho začal hladit a sám mě pevněji sevřel.
   Klidně jsem dál pokračoval, než mi začal tvrdnout v ruce, spokojeně jsem palcem začal objíždět jeho žalud a občas zatlačil na štěrbinku. Jen tiše zakňučel, víc se ke mně natiskl a omotal mi jednu nohu okolo pasu. Usmál jsem se, políbil ho a v dlani promnul jeho zadeček.

   „Tady ne,“ zašeptal jsem a políbil ho na čelo. Tázavě se na mě zadíval a sundal ze mě svou nohu. Pousmál jsem se, vypnul vodu a vytáhl ho ze sprchy. Zabalil jsem ho do županu, sebe do druhého a vydal se s ním směr do pokoje.
   Sotva jsem stihl zamčít, natiskl se ke mně a rukou zajel pod můj župan.
   „Nedočkavý,“ pousmál jsem se a za boky ho přitáhl k sobě.
   „Já vím, strašně,“ políbil mě na čelist. Tiše jsem se zasmál, znovu se natiskl k jeho rtům a pomalu ho začal tlačit k posteli. Položil jsem ho a sám si vylezl nad něj. Sledoval jsem, jak se na mě usmál a prsty se dotkl mé tváře, načež si ji k sobě přitáhl a vynutil si pozornost mých rtů.

   Dlaněmi jsem zajel pod jeho župan a začal ho pomalu rozhrnovat. Odtáhl jsem se od jeho rtů a zamířil níž, abych políbil každý nově objevený kousek jeho kůže, zatímco dlaněmi jsem studoval jeho křivky.
   Cestou po jeho hrudi jsem se zastavil u bradavek a každé věnoval pozornost. Jak to tak vypadalo, příjemnou pozornost, podle Filipových přivřených očí a spokojeného vydechování. Jazykem jsem zajel i do jeho pupíku a nakonec přejel rty po jeho už v pozoru čnícím přirození.
   Usmál jsem se, ještě jsem po něm párkrát přejel rukou, než jsem se natáhl do šuplíku vedle postele pro tubu s gelem.
   Ten malý blonďatý ďábel se jen uculil a provokativně víc rozevřel nožky.
   „Provokatére,“ lehce jsem mu skousnul ouško a přejel prstem s gelem po jeho otvůrku.
   „Já rád,“ uculil se a shrnul mi z ramen župan.
   „Všiml jsem si,“ ušklíbl jsem se a vnikl do něj prvním článkem prstu a znovu vytáhl. Trošku víc gelu, přitiskl jsem se k jeho rtům a pohyb zopakoval, tentokrát s celým prstem a začal s ním pomalu pohybovat.

   Spokojeně jsem si dál kradl jeho rty, a když jsem ucítil, že začíná pánví pohybovat proti mně, přidal jsem i druhý prst. Cítil jsem Filipovy dlaně, jak mi bloudí po těle a jeho rty se nenasytně třou o ty mé. Když jsem uznal, že v klidu přijímá dva, zasunul jsem do něj i třetí prst a začal ho pomalu roztahovat, nechtěl jsem mu ublížit.

   „Štěpí,“ zakňučel tiše a trhnul pánví proti mně.
   „Copak broučku,“ usmál jsem se na něj.
   „Mučíš mě,“ zanaříkal. Tiše jsem se zasmál.
   „Já vím,“ šeptl jsem a pohladil prsty jeho prostatu. Přivřel oči a kousnul se do rtu, aby ztlumil zasténání. Naklonil jsem se k němu a lehce ho políbím.
   „Netlum se, chci slyšet, jak se ti to líbí,“ zašeptal jsem a otřel se rty o jeho ouško.
   „A-ale… tvoji rodiče…“
   „Jsou dole, sem nahoru nechodí,“ pousmál jsem se, vytáhl z něj prsty a natáhl se pro ochranu. Nasadil jsem si ji a gelem po sobě ještě párkrát přejel rukou, teprve pak jsem se nastavil k Filipovu otvůrku a zadíval se na něj.
   Usmál se a položil mi dlaně na boky, což jsem bral jako souhlas. Zapřel jsem se a pomalu se do něj začal zasouvat. Nutil jsem se do pomalého postupu, abych mu neublížil a zároveň sledoval jeho výraz připraven se kdykoliv zastavit.

   Zastavil jsem se, abych chvilku počkal, než si zvykne. Trochu se zavrtěl, stáhl obočí, ale po chvilce pohyb zopakoval a to už lehce přirazil proti mně. Tiše jsem vydechl a zadíval se na něj. Usmál se a pohyb zopakoval. Zapřel jsem se dlaněmi vedle jeho hlavy, lehce ho políbil a sám do něj pomalu přirazil. Vyloudil jsem z něj tiché zasténání a nehty mi lehce zaryl do zad. Pousmál jsem se a pomalu se začal pohybovat.
   Sledoval jsem jeho rtíky, ze kterých vycházely tiché spokojené zvuky, a přivřené oči. Rty jsem se otřel o jeho tvář, o něco víc mu roztáhl nohy a zasunul se hlouběji. Lehce se prohnul a hlasitěji zasténal. Kousnul jsem se do rtu, sám jsem přivřel oči a spokojeně vydechl. Trochu jsem zrychlil svoje pohyby v blondýnkovi a začal tiše sténat.
   Pousmál jsem se, když sám zabloudil prsty ke svému klínu a v mém rytmu se začal zpracovávat.
   Přitiskl jsem rty k jeho krku a párkrát se zasunul hlouběji. Tiše zasténal a já cítil, jak okolo mě začal stahovat svaly. Kousnul jsem se do rtu, sevřel jsem ruce v pěst a znovu zrychlil. Tiše jsem sténal a přivíral oči, dokud jsem se nenapnul, naposled jsem nepřirazil do blondýnkova těla a nedošel vrcholu. Filipův vrchol přišel okamžik na to. Pousmál jsem se, počkal jsem, až se uvolní, opatrně jsem se vysunul, vyhodil ochranu a stáhl si ho do náruče.

   „Miluju tě,“ zašeptal, když se ke mně pevně natiskl. Pousmál jsem se a prohrábl jeho blonďaté vlásky.
   „Já tebe taky, broučku,“ políbil jsem ho na čelo a klidně přejížděl dlaněmi po jeho těle. Jen jsem se natáhl pro deku, abych nás přikryl. Tiskl se ke mně a lehce přejížděl prsty po mé hrudi.
   „Budeš mě milovat i pak?“ špitnul. Lehce jsem se zamračil.
   „Kdy pak?“
   „Po každém dalším záchvatu, po každém dalším vidění,“ zašeptal. Pevněji jsem si ho k sobě přitiskl.
   „Samozřejmě, zvládneme to… zvládneme to spolu, uvidíš,“ políbil jsem ho do vlasů. Věřil jsem tomu, spíš jsem v to doufal. Věděl jsem, že to Filipa ničilo, po každém záchvatu se mi téměř styděl přijít na oči, jak byl roztřepaný, ale nehodlal jsem ho kvůli tomu opustit. Byl to jen mladý kluk s krutým darem.

17. kapitola

(Filip)

   Právě jsem se smál Honzovi, který přišel do baráku mokrý, jakoby se zrovna vykoupal v nějakém potoce. Jen po mně šlehl pohledem – pokračuj a zakousnu tě – a raději se s vrčením odploužil převléknout. Ještě jednou jsem se tiše zasmál a vyhlédl z okna, za kterým docela solidně pršelo. Super a my měli jít někam na chatu za Štěpánovými přáteli. Ne že by se mi tam nějak extra chtělo, ale prý to nebylo daleko a Štěpán je chtěl vidět a jeho přátelé zase chtěli vidět mě. No co, pokud se nebudou navážet do gayů, přežiju to.

   Klidně jsem dokrájel brambory a postavil je na plotnu. Paní Marie mě naučila docela slušně vařit, za což jsem jí byl vděčný, jelikož doma se mnou mamka neměla trpělivost a raději mě vždycky z kuchyně vyhnala.
   I když jsem se pobytu zde z počátku děsil, teď – už po víc jak týdnu – mi to vůbec nepřišlo. Všichni ke mně byli milý, a co mě nejvíc zaráželo, ale o to víc těšilo… že žádnou další vizi jsem od té poslední v Brně neměl. I když Štěpán každý den sledoval zprávy o nehodách a neštěstích, co se staly, a myslel si, že o tom nevím. Ano, samotného ho to překvapovalo a v obou z nás to vzbuzovalo naději, že to přeci jen vymizelo. I když to nebylo moc pravděpodobné, jelikož k vymizení nebyl žádný důvod.

   Několikrát jsem se přistihl i při myšlence, že bych měl znovu ´skoro umřít´. Znovu přejít do klinické smrti, abych se těch vizí zbavil, ale Štěpánovi jsem se o tom neodvážil říct, věděl jsem, že by byl proti a po pravdě, ani já sám tomu moc nevěřil.
   Proto jsem doufal, že to přeci jen přešlo jako nějaká dlouhodobá chřipka. Doufal jsem v to…

   „Co to bude, až to bude?“ objaly mě zezadu Štěpánovy paže. Usmál jsem se a spokojeně se o něj opřel.
   „Oběd,“ uculil jsem se.
   „To vidím, ale co bude k obědu,“ otočil mě k sobě a opřel o linku.
   „Jestli mě nenecháš to dodělat, tak nic,“ zasmál jsem se tiše, ale přesto položil svoje ruce na jeho ramena.
   „Tak já si vezmu něco z lednice,“ zasmál se a políbil mě. Tlumeně jsem se zasmál, přivřel oči a spokojeně mu polibek oplatil. Pořád jsem ještě nemohl uvěřit tomu, že doopravdy mám někoho, jako je Štěpí. Vlastně jsem nikdy moc nedoufal, že si najdu přítele, homosexuálové byli ve valné menšině a seznamovat se s někým přes internet mě nikdy nelákalo.

   Usmál jsem se na něj, lehce mu přejel rukou po tváři a pak se otočil zpět ke sporáku, abych ten oběd dodělal.
   „S něčím ti pomoct?“
   „Jen nachystej na stůl,“ usmál jsem se, vypnul kolo a scedil brambory. Klidně jsem všechno nachystal na stůl a posadil se k ostatním.

***

   „Bude to v pohodě, nekousnou tě,“ zasmál se Štěpán tiše a vzal mě pod deštníkem za ruku.
   „Já vím, jen… je neznám, mohl jsem raději zůstat doma a číst si,“ lehce jsem pokrčil rameny. Nerad jsem chodil mezi spoustu lidí, připadal jsem si, jako bych se vtíral.
   „Klid, vážně jsou v pohodě,“ usmál se a zamířil po staré asfaldce k chatě. I když to vážně bylo blízko, díky dešti, který pořád padal a studenému větru už jsem byl promrzlý na kost.
   „Co vize,“ zeptal se tiše Štěpán a mrkl po mně. Jen jsem se na něj pousmál, jo, ráno se zase díval na internetu po neštěstích, které se staly, ale já nic neviděl.
   „Nic, v pohodě, už 14 dní nic,“ usmál jsem se a pevněji sevřel jeho ruku.
   „To jsem rád,“ usmál se a vešel do chaty.
   „Já taky,“ šeptl jsem a následoval ho. Ani jsem se skoro nestačil zout a pořádně se rozhlédnout, když do předsíně vletěly dvě holky a vrhly se na Štěpána. Ten se s nimi se smíchem přivítal. Teprve pak stočily zvědavý pohled na mě a už se začaly předhánět v představování.
   „Filip, čau,“ usmál jsem se na Kláru a Báru. Sevřel jsem Štěpánovi dlaň, kterou vklouzl do mé a nechal se vést do obýváku, kde už měli ostatní roztaženého Twistera a bavili se. Nepřekvapilo mě, že jsme tu byli jediní dva gayové, ale ulevilo se mi, že tu nejsme jediný pár. To bych si připadal hodně hloupě.

   Chvilku mi sice trvalo, než jsem se rozkoukal, první jsem jen odpovídal na otázky mně položené, ale po pár panácích, které do mě nalili, už to šlo líp a začal jsem se s nimi normálně bavit.
   Byl jsem tu nejmladší, ve většině případů to byli Štěpánovi bývalí spolužáci či vrstevníci, ale nikomu to nijak nevadilo. Sice si ho zprvu dobírali, jako pedofila, ale já snad nemůžu za to, že nepatřím mezi žirafy?

   Právě jsem se bavil kreacemi, které vytvářeli na hrací ploše Twistera, zatímco já točil, když jsem se zarazil. V hlavě mi začalo bušit a já věděl, co přijde. Před očima se mi začaly míhat obrazy jako v nějakém hodně špatném a zrychleném sestřihu. Zmatené výjevy, avšak mně známých míst. Roztřásl jsem se, popadl na stole ležící propisku, ubrousek a nevědomky na něj načmáral jedno slovo.
   „Filipe!“ zatřásl se mnou Štěpán. Trhl jsem sebou a vyděšeně jsem se na něj podíval. Třásl jsem se po celém těle a snažil se popadnout dech. Skoro jsem ani nevnímal, že všichni mlčí a sledují mě jako blázna, byl jsem na to zvyklý, v hlavě mi hučelo a já se roztřeseně zadíval na ubrousek s oním jedním slovem.
   „A-Anička!“ zajíkl jsem se. Vytrhl se Štěpánovi z náruče a rozběhl se ke dveřím.

(Štěpán)

   Zasekl jsem se a hned se rozběhl za ním.
   „Filipe, cos viděl!“ chytil jsem ho za rameno a otočil k sobě.
   „Pusť mě, ona se utopí,“ upřel na mě vyděšené oči a já dokázal jen zalapat po dechu.
   „Kde je,“ dokázal jsem ze sebe nakonec dostat. Blondýnek se hned otočil a vyrazil ven do deště. Ostatní sice nechápali, co se děje, ale většina se rozhodla nás následovat. Déšť mě dokonale probral z lehkého alkoholového opojení a v hlavě jsem měl jen jednu věc. Moji neteř. Ona… nemohla, nemohla se utopit.

   Zrychleně jsem dýchal a sledoval Filipova záda, nikdy bych nevěřil, že byl tak rychlý. Zasekl jsem se, když jsem skrze hustý déšť uslyšel dětský výkřik. Roztřásl jsem se a přidal. Už jsem věděl, kam jsme mířili. K deštěm rozvodněnému potoku, který nijak přátelsky nevypadal a já věděl… že pokud rychle něco neuděláme… Filipova vize se naplní a Anička se utopí.

   Zbývalo mi k potoku jen pár kroků, když mi Filip zmizel z dohledu. Zasekl jsem se, ale hned jsem pochopil.
   „Filipe!“ zařval jsem a zabrzdil těsně u okraje rozbouřeného potoka. S děsem jsem sledoval, jak se blonďatá hlava ponořila pod hladinu, na chvilku se sice znovu objevila o kus dál, ale pak znovu zmizela.
   „Filipe!“ zakřičel jsem zděšeně. To nemohl udělat, proč tam skákal, copak neviděl, jak je to nebezpečné? I sebelepšího plavce to mohlo zabít. Už jsem se chystal vykašlat se na všechno a skočit za ním, když mě ostatní zadrželi a odtáhli o kus dál.
   „Kus odtud je to snížené, pokusíme se ho chytit tam,“ zakřičela skrze hustý déšť Klára a táhla mě dál. Věděl jsem, že má pravdu a doufal, že nebude pozdě.

(Filip)

   V hlavě jsem měl jen jednu věc. Aničku a její nepřítomné oči, když ji vytáhli z potoka. Nemohl jsem to tak nechat, nemohl jsem ji nechat se utopit. Prostě jsem se rozběhl k rozvodněné mase a bez myšlení skočil za promočenou postavou potápějící se pod vodní hladinu.
   Voda se mi okamžitě dostala všude a sevřela mě v ledovém objetí. Na chvilku jsem se opět ocitl pod zmrzlým ledem a cítil, jak mě těžké brusle a promočené oblečení táhne dolů, avšak náraz na kámen mě rychle probral. Nalokal jsem se vody, ale okamžitě jsem začal hledat Aničku. Prudký proud vody mi to znesnadňoval a já se děsil toho, že moje další vize bude pravdivá a já s tím opět nic neudělám. Ale pak jsem zahlédl cíp jasně žluté pláštěnky. Ponořil jsem se do vody, štípala mě v očích, stlačovala mi plíce, ale dokázal jsem pláštěnku zachytit a přitáhnout si dívčí tělíčko k sobě. Neváhal jsem a z posledních sil ho vytáhl nad hladinu. Co jsem netušil, jak se z prudké řeky dostat. Snažil jsem se plavat ke břehu, ale rychle mi docházely síly a já se čím dál častěji potápěl pod hladinu s menšími zásobami vzduchu. Dokonce mě i napadlo, že tohle nezvládnu, že tu dneska zemřu a nejspíš jsem se k tomu i rychle blížil.
   Znovu jsem se bezděčně ponořil pod hladinu, ale sílu vyplavat nahoru jsem rychle ztrácel. Naposled jsem se nohama odrazil od kamenitého dna, ale věděl, že to na dostání se nad vodní hladinu nestačilo. Z úst mi uniklo pár bublinek, plíce mě bolely a už jsem se pomalu loučil se životem, když jsem ucítil, jak mi něco bere holčičku z náruče. Neměl jsem už sílu ji udržet a pustil ji, sám jsem se pomalu začal potápět, když mě za paže chytily dva páry rukou a vytáhly nad hladinu. Prudce jsem se rozkašlal, roztřásl se a bezděčně jsem se natiskl k tělu, které mě objímalo. Natiskl jsem se k Štěpánovi.

18. kapitola

(Štěpán)

   Pevně jsem k sobě tiskl Filipa, ale také bedlivě sledoval snažení ostatních přivést Aničku k vědomí. Nepletl jsem se do toho, Bára studovala medicínu, ona věděla nejlépe co dělat, já mohl jen věřit jejím schopnostem a já věřil.
   Křečovitě jsem k sobě tiskl zuby a téměř ani nevnímal déšť, který už nejspíš každého z nás smáčel na kost. Připadalo mi to jako věčnost, už jsem dokonce začínal v duchu panikařit, bál jsem se. V náručí se mi klepal blondýnek a občas ještě vykuckal trochu vody.

   Netušíte, jak moc se mi ulevilo, když Anička zoufale zalapala po dechu a rozkašlala se. Roztřásl jsem se nejen zimou, ale i děsem z toho, co se oběma – jí i Filipovi – mohlo stát. Netrvalo dlouho a vzpamatovala se natolik, že se dala do pláče. Přitáhl jsem ji k sobě a oba pevně objímal.

   „Štěpáne, pojďte z toho deště, ještě chytnete zápal plic,“ zařvala Bára skrze masa vody padající z nebe. Jen jsem přikývl. Podíval jsem se na Filipa, který už byl plně při smyslech a schopen chodit, vzal na ruce Aničku a vstal. Jen jsem mávl na ostatní a spěšně vyrazil s Filipem domů, zatímco oni se vrátili na chatu.

   Doma už bylo pozdvižení, když se zjistilo, že Anička se ztratila a nikdo ji nemohl najít. Ten děs a neskutečnou úlevu, které se zračily v Honzových očích, jsem u něj snad ještě nikdy neviděl. Oba s Klárou k sobě pevně tiskli Aničku a bylo vidět, jak neskutečně se jim ulevilo, že žije. Prozatím jsem to nijak nevysvětloval, jen ve zkratce řekl, že se malá skoro utopila v řece a Filip to viděl. Pak jsem promočeného blondýnka zatáhl ho nahoru do koupelny. Mlčky jsem z obou stáhl mokré oblečení a zatáhl nás do sprchy. Nastavil jsem horkou vodu a pevně objal Filipa. Mohl jsem o něj přijít, kvůli těm hloupým vizím… ale kdyby je neměl, přišel by Honza s Klárou o Aničku.

   Tiše jsem si povzdechl. Život neuměl být jednoduchý, to už jsem věděl dávno a dnes se mi to opět jen potvrdilo.
   „V pořádku?“ šeptl jsem Filipovi do ucha a sledoval, jak se blondýnek lehce třese a tiskne se ke mně. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na mě.
   „Já nevím,“ zašeptal. Lehce jsem se pousmál a políbil ho do vlasů. Tak rád bych s tím něco udělal, cokoliv… ale nemohl jsem. Dlaněmi jsem mu přejížděl po zádech a štíhlém těle a lehce olíbával jeho obličej. Probíral v prstech jeho blonďaté vlasy a pevně ho objímal.

   Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli, než jsme se přesunuli do pokoje. Zabalil jsem blondýnka do deky a pevně si ho k sobě přitiskl. Pustil jsem nějaký film a jen přejížděl dlaněmi po jeho pažích. Nemyslím, že jsme obrazovku nějak zvlášť sledovali, já na ni spíš jen tupě zíral a myšlenkami byl úplně jinde. Za oknem stále zlověstně bušily kapky deště, jakoby nemohly překousnout ztrátu dvou obětí, které chtěly uvěznit ve svém dusivém objetí.

   Sklopil jsem k Filipovi pohled, když se mi v náručí ještě víc roztřásl a sevřel v prstech moje tričko.
   „Filipe?“ zašeptal jsem.
   „Já už nechci… nechci vědět, co se stane… nechci to vidět… prosím, ať to přestane,“ šeptal. Polkl jsem, vidět ho takhle… všechno se ve mně svíralo, tak strašně jsem chtěl něco udělat, klidně to vzít na sebe, jen abych ho neviděl v téhle pozici, takhle… takhle skoro na dně. Nedokázal jsem si představit, co všechno vidí, jaké věci… ale podle těch jeho kreseb, podle toho, jak vypadal po každé vizi… to bylo hodně zlé.

   Zvedl jsem hlavu, když na dveře zaklepala bábi s tácem a dvěma hrnky kouřícího čaje. Jen jsem se na ni pousmál. Úsměv mi oplatila a sklouzla pohledem na uzlíček v mém náručí. Vševědoucně si pro sebe přikývla hlavou a přisedla k nám.
   „Je teplý, na nervy a pro zahřátí,“ usmála se. Přikývl jsem, jeden si vzal a druhý vtiskl do dlaní Filipovi.

   „Je to těžké, že,“ prohrábla bábi blondýnkovi v mé náruči vlasy. Zvedl k ní oči a lehce přikývl.
   „Jo… jo, to je,“ šeptl a usrkl horkého čaje.
   „Ale zachránil jsi jí život. Nebýt tebe, zítra bychom nejspíš našli jen její mrtvolku zachycenou někde o kameny.“ Zřetelně jsem viděl, jak babičce v očích probleskla bolest a i mě se sevřelo hrdlo, když to řekla takhle nahlas. Nedokázal jsem si to představit. Už jednou jsme v naší rodině zažili smrt, když jsem boural s Kamčou, nikdo si nepřál zažít to znovu.
   „To je asi jediné pozitivní,“ špitnul.
   „Dám ti radu. Nemusíš ji poslechnout, ale můžeš to zkusit, záleží jen na tobě,“ zadívala se na něj. Znovu k ní zvedl oči a lehce přikývl.
   „Neber to jako prokletí, jako něco, co nechceš. Zkus to přijmout jako dar, který ti byl dán, abys mohl zkusit předejít podobným situacím. Neříkám, že to tak je, ale je možné, že když se s tím přestaneš prát, uvidíš věci v dostatečném předstihu, aby ses mohl pokusit je změnit.“
   „Ale já netuším jak… všechny ty věci… nechci je vidět, je těžké přijmout to.“
   „Já vím… nemysli na to. Nemysli na ty hrůzy, co můžeš vidět, mysli na to, čemu můžeš pomoct zabránit. Jakým nehodám a neštěstím by se mohlo předejít. Tak jako dnes…“

(Filip)

   Máte strach z pavouků, hadů nebo uzavřených prostor? Jak vám je, když tomu musíte čelit a není tomu vyhnutí… Já mám strach z každého dalšího dne, do kterého se probudím a ve kterém bude následovat nahlédnutí do kruté budoucnosti. Děsím se toho, tak jak někteří křičí při spatření pavouka, jako někteří panikaří, když jsou sami v uzavřené malé místnosti. I já vevnitř křičím. Dost! Ať to přestane! Už nechci dál… Ale ono to na mé vůli nezávisí. Samo si to přijde, samo to odejde a zanechá mě zevnitř rozsypaného jako domeček z karet, který rozfoukal vítr.
   Možná jsem vážně patřil do psychiatrické léčebny, a jestli ne teď… za pár let určitě. Vím, že tohle nedokážu snášet věčně. Jednou mě to zničí.

   Mlčky jsem se zadíval do spící Štěpánovi tváře. Miloval jsem ho, ale jak on mohl milovat mě… kluka, který se hroutí v nejméně očekávaný okamžik. Kreslí zmatené obrázky a pak zjišťuje, že vlastně nakreslil budoucnost.
   Styděl jsem se za to, jak jsem se dnes sesypal, jak jsem to nezvládl, ale když jsem si vzpomněl na tu vizi… dětské tělíčko bezvládně narážející o kameny ve vodě, prázdné mrtvé oči… Aničku. Uvědomil jsem si, že bych klidně mohl vidět umírat své rodiče, své… přátele. Ale vědět, že bych jim nedokázal nijak pomoct. Bylo to děsivé pomyšlení. Bál jsem se pustit si ty vize blíž k tělu, bál jsem se vidět ´plnohodnotný film´ místo jen krátkých útržků. Bál jsem se, co bych vůbec mohl vidět.

   Víc jsem se přitulil ke Štěpánovi a tiše vydechl. Hodně mi pomohl, hodně mi pomáhá. Ani nevím, co bych bez něj dělal. Nejspíš seděl v léčebně a přijímal fakt, že jsem vážně nějaký psychicky labilní jedinec. Ale občas jsem ho i litoval. Musel snášet moje nálady, moje roztěkané chování po vizích.
   Měl mě rád, viděl jsem to. Chtěl mi pomoct, ale i já věděl, že prostě nemá jak. Mohl mi jen stát oporou a tou mi byl víc než dost. Chtěl jsem už kvůli němu, kvůli rodičům s tímhle něco udělat. Pokusit se to nějak zmírnit, nechovat se jako ´psychouš´, ale pořád jsem měl strach. Jak by vám bylo, kdybyste se museli dotknout obrovského chlupatého pavouka, který vás děsí už jen na obrázku. Nějak tak jsem si připadal já. Jen pavouk v mém podání byly pohledy do budoucnosti. Netušil jsem, kdy přijdou, jak dlouho budou trvat, co uvidím a to na tom bylo to nejhorší.

   Zhluboka jsem se nadechl. Musel jsem to dokázat, alespoň se pokusit. Pokusit se překonat ten strach, který ve mně sílil každou chvilku, kdy jsem jen pomyslel na ten ´dar´. Pokusit se myslet na to, co se stát vůbec nemusí, stačí… jen se trochu obětovat. Obětovat svoji psychiku.

19. kapitola

(Filip)

O 2 měsíce později:
   Zvedl jsem hlavu od učení a usmál se, když jsem uslyšel cvaknout dveře. Vstal jsem a hned k nim zamířil.
   „Ahoj, jak bylo,“ usmál jsem se na Štěpána a sotva si stihl sundat boty, natiskl jsem se k němu. Tiše se zasmál, ale objal mě, když jsem na něj hodil nevinný kukuč.
   „Doma je vždycky líp.“
   „To bych řekl. Doma tě totiž čeká hodný přítel, který ti uvařil výbornou večeři,“ uculil jsem se. Zasmál se a já jen spokojeně poslouchal jeho smích. Miloval jsem ho. Dolíčky, které se mu přitom udělaly ve tvářích.
   „Tys mi uvařil? Kecáš,“ objal mě okolo pasu a zamířil do kuchyně. Jen jsem se ušklíbl.
   „Děláš, jako by to byla nějaká novinka,“ zašklebil jsem se.
   „To zrovna ne, ale vždycky to potěší,“ usmál se. „Díky, mám strašný hlad,“ políbil mě na tvář a hned sedl ke stolu, když jsem před něj postavil talíř s jídlem. Usmál jsem se a klidně si sedl s hrnkem čaje naproti něj.

   „Byl jsem se podívat v nemocnici, ten muž bude v pořádku, ale bylo to na poslední chvíli,“ mrknul na mě Štěpán. Usmál jsem se a přikývl, po pravdě… ulevilo se mi. Nemyslete si, že jsem měl něco společného s tím, co se stalo. Žhář nejsem a vědomě bych nikomu nikdy neublížil, jen…
   Už to byly dva měsíce od té doby, co se mi podařilo zachránit Aničku a po pravdě, nikdy jsem toho nelitoval. Dal jsem si předsevzetí zkusit to. Pokusit se přijat všechny vize, které přicházely a změnit tak nevyhnutelnou budoucnost. Zpočátku… nevedlo se mi. Vize jsem měl pouze tehdy, když se měla stát nehoda někde blízko a připadalo mi to pořád stejně zmatené a občas jsem nic z toho nedokázal vyčíst. Ale pomalu… začal jsem chtít pomáhat nevinným lidem, které jsem viděl umírat. Pohonnou silou byla záchrana Aničky a Štěpán, který mě v mých rozhodnutích podporoval, stál při mně a byl mi oporou. A já mohl konečně pocítit, jak nádherné je mít vedle sebe někoho, o kom víte, že vás nezradí, že vás bude milovat i přes chyby, které má každý z nás.

   Vize se začaly ustalovat. Začal jsem rozeznávat jednotlivé události, ulice a tváře lidí, i když ne vždy a ne všechno, co jsem potřeboval vědět, abych mohl budoucnost změnit.
   Když se mi před dvěma týdny podařilo zachránit mladou maminku s kočárkem, aby je nesrazilo auto… měl jsem znovu ten pocit, který se mi rozlil tělem, když jsem se později díval na Aničku a její zářící oči, které už nikdy nemusely spatřit světlo světa, kdyby se mi nepodařilo ji zachránit. Ten pocit jsem chtěl zažít znovu, cítil jsem, že dělám něco správného.
   A předevčírem se mi podařilo zachránit dalšího člověka. Dům pana Juráska vzplál a uvěznil ho v domě, a kdybych nezavolal hasiče dřív, než se to vůbec stalo, zemřel by. Viděl jsem to. I tak v nemocnici bojoval s popáleninami, ale dávali mu velkou šanci a dnes se to potvrdilo. Bude žít.

   Dokonce i záchvaty začaly pomalu ustupovat. Štěpán tvrdil, že teď vypadám spíš jako v nějakém krátkém transu a kresby se taky pomalu stávaly minulostí. Cítil jsem, že čím víc životů zachráním, zlepší se to a to mi dávalo sílu vize přijímat, i když nebylo nic hezkého vidět trpět a umírat lidi.

   Do léčebny už jsem se nevrátil. Primáři se to sice nelíbilo, ale já si stál za svým, že tam nepatřím a nakonec i rodiče kývli na to, ať je po mém. Věděli, že Štěpán si mě ohlídá, ale ani tak jsem se jim ještě neodvážil svěřit s tím, co se mi tehdy na rybníku, když jsem prošel klinickou smrtí, stalo. Dříve či později jsem jim to chtěl říct, ale prozatím jsem se neodvažoval. Teď to věděla pouze Štěpánova rodina, která mi moc pomohla, obzvlášť paní Marie, a také Erik s Dášou, kterým to zatím drželo.

   „Bylo to výborné,“ usmál se Štěpán a políbil mě na líco, čímž mě probudil s vlastních myšlenek..
   „Dík, snažil jsem se,“ uculil jsem se na něj, vstal a zamířil s ním do obýváku. Počkal jsem, než si sedl a pak jsem se k němu sám přitulil. Miloval jsem chvíle s ním, nemusel mluvit, stačilo mi, když mě objímal stejně jako teď. Dodával mi pocit jistoty.
   Pomalu jsem prsty začal bloudit po jeho hrudi a přemýšlel.
   „Děje se něco?“ pousmál se na mě. Zvedl jsem k němu oči a lehce zakroutil hlavou.
   „Ne, jen… neumím si představit, jaké by to bylo bez tebe,“ šeptl jsem. Ne, nedokázal jsem to. Díky němu jsem ty prokleté dva roky zvládl. Bez něj… jsem se začal chtě nechtě přiklánět k možnosti, že vážně nejsem v pořádku a do psychiatrické léčebny patřím, ale s ním… s ním jsem věděl, že jsem stejný jako všichni ostatní. Nejsem blázen a nikdy jsem jím nebyl. Jen jsem dostal dar… dar pomáhat druhým a chystal jsem se ho využít. Možná jsem ještě tak dobře neuměl zacházet s těmi vizemi, zvykal jsem si na ně a teprve se snažil je přijímat, ale den ode dne to bylo lepší a lepší, to jsem cítil.

   „Už jsem se rozhodl, kam půjdu na výšku,“ usmál jsem se a zadíval se na něj. Poslední dny mě s tím všichni otravovali. To bylo pořád, že letos maturuju a abych se konečně rozhodl, ale teprve teď jsem si byl jistý tím, co chci skutečně dělat.
   „Povídej,“ usmál se a položil si hlavu na mé rameno.
   „Chtěl bych… chtěl bych pomáhat lidem ještě víc. Půjdu na medicínu…“

THE END