Minde

Prolog

Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.
                                                                                                                         -Romain Rolland-

   Lesní mýtinu osvětlovalo jen zářivé světlo měsíce v úplňku. Vysoké stromy vrhaly na trávu prapodivné stíny a kromě šumění listů v lehkém nočním vánku nebylo nic slyšet. Dokonce by se i mohlo zdát, že na mýtině není jediného živého tvora, ale to by nebyla pravda.
   Zastříhání uší prozradilo jejich majitele ukrytého ve vysoké trávě. Pružné šedé tělo se krčilo v hustém porostu a vzhlíželo k obloze na jasný měsíc.
   Zvíře napřímilo hlavu a zavětřilo, když v blízkosti zaslechlo nepatrný pohyb. Následně ji ale znovu sklonilo, nemělo se čeho bát. Vedle něj do trávy se stočil menší chlapec, natiskl se k šedému vlkovi a stejně jako on vzhlédl ke kulatému měsíci. Neznal nic krásnějšího, nic tajuplnějšího. Byl to jeho malý zázrak, něco, co mu dávalo pocit bezpečí, naději. Jeho jasně modré oči se upíraly s úsměvem k nebi netušíc, že zanedlouho se jeho život od základů změní…

***

   Stál na balkoně, od úst mu vycházel kouř cigarety, ze které si právě potáhl. Opíral se o zábradlí s hlavou zdviženou nahoru k nebi, ke kulatému měsíci. Byl to pro něj jen měsíc, jen zářivá koule, která mu v noci otravovala spaní, jen koule, díky které nemohl spát, stejně jako teď.
   Znovu přiložil cigaretu k ústům a potáhl. Dnes zářil jinak, jasněji. Jako by předpovídal něco, co se stane… co se má stát.
   Nakonec si jen tiše povzdechl, udusil cigaretu v popelníku na balkonu a bez ohlédnutí se ještě jednou na noční oblohu, odešel do pokoje.

***

   Ani jeden z nich nevěděl, že v tu chvíli se daly do pohybu síly utvářející budoucnost. Ani jeden z nich netušil, že nitky jejich osudů se začaly pomalu stáčet do jedné, ale jak to bude nakonec… Zůstanou spleteny v jednu pevnou nit anebo budou znovu odděleny.
   Jen jedno bylo jisté, jejich osudy byly nenávratně spojeny, jak s nimi naloží, je už jen na nich…

1. kapitola

(Jared)

O měsíc později
   „Jarede, nedělej caviky a kopni to do sebe, jeden navíc tě nezabije,“ zasmál se Kevin a ostatní mu jen přizvukovali.
   „Vy jste fakt volové, jsem tu autem, a jestli ho zase rozmlátím…“ ušklíbl jsem se, ale vypil panáka, kterého přede mě postavili hned, co jsem vstoupil do baru a sedl k pultu.
   „Neblbni, 25 má člověk jednou za život, to se musí zapít, tak přestaň blbě kecat.“
   „Super, tím mi chcete naznačit, že dom půjdu pěšky.“
   „No jo, jen blbec jako ty může dojet na vlastní oslavu autem,“ zasmál se Kevin, jen jsem se ušklíbl.
   „Kdybyste mi, blbci, řekli, že to bude oslava, tak se dovézt nechám ale vy néé. Prostě scuk na kus řeči,“ zasmál jsem se.
   „Jo, na tom asi něco bude,“ kývl Marek. Jen jsem se zasmál, jo, byli to děsní blbci, ale měl jsem je rád.
   „No tak půjdeš jednou domů pěšky, no bóže.“
   „A nechat tu svého miláčka? To jako za trest?“ vykulil jsem oči na Moniku, která se na mě pobaveně šklebila.
   „Jeden den to přežiješ, tak už konečně přestaň kecat,“ přisunula přede mě dalšího panáka. Jen jsem se ušklíbl, jo, věděl jsem, že jeden den to bez svého miláčka budu muset vydržet, horší bude to… jak se domů bez něj vlastně dostanu…

***

   Probudila mě ostrá bolest hlavy. Neváhal jsem, poslepu jsem ve stolku vedle postele nahmatal platíčko s léky a dva ihned spolkl. Ani jsem netušil, jak jsem se vlastně dostal domů, natož do své postele. Jen jsem doufal, že můj miláček, moje červené Ferrárko, je v pořádku.
   Mrknul jsem na budík. Dvě hodiny odpoledne, jen jsem zaúpěl. Bože, jak mně se nechtělo na ten dnešní banket, ale už jsem slyšel otce: ´Jsou to tvoje narozeniny, ti lidi jsou tady kvůli tobě´. Už teď mi z toho bylo zle.
   Jen jsem se znovu zahrabal do postele a zavřel oči. Nehodlal jsem vstát do doby, dokud to nebude nezbytně nutné. Třeba si nikdo nevšimne, že tam nebudu, i když… o tom jsem silně pochyboval.

   Nepřipadalo mi to ani jako pět minut, co jsem šel spát, když mi začal někdo vytrvale klepat na dveře. Naštvaně jsem se vyhrabal z postele, přehodil přes sebe jen župan a zprudka otevřel.
   „Co?“ Služebná o několik kroků odstoupila a nervózně promnula mezi prsty konec blůzky. Jo, když jsem měl blbou náladu, což jsem teď rozhodně měl, všichni se mi raději klidili z cesty.
   „Měl byste se připravit, pane, za hodinku už se začnou sjíždět hosté,“ dívala se někam do místa za mým ramenem. Jen jsem se zamračil.
   „Fajn,“ zavrčel jsem a přibouchl jí dveře před nosem. Ne, nebyl jsem až tak rozmazlený spratek, abych se nad služebné povyšoval, ale když jsem měl náladu asi jako teď, nebyla se mnou řeč. A bylo jedno, jestli se se mnou snažil mluvit otec, Kevin nebo nějaká služebná.

   Promnul jsem si spánky a mrknu na hodiny, půl šesté… a mně to nepřišlo ani jako pět minut, co jsem znovu usnul. Povzdechl jsem si a raději zamířil do sprchy, nutně jsem se potřeboval probrat a aspoň trochu smýt přetrvávající zápach alkoholu ze včerejška.
   Vodu jsem nastavil na vlažnou a dlaněmi se opřel o stěnu sprchového koutu. Někdy jsem tento život nesnášel, raději bych se sebral a odjel někam do hor slaňovat. Tam jsem se nemusel o nic starat, o žádnou pitomou firmu, o žádné postavení, tam jsem se musel starat jen o jedno… o to, abych se někde nešprajcl nebo z blízka nepozdravil zem.

   Vypnul jsem vodu a jen s ručníkem okolo pasu se vrátil do pokoje, abych se oblékl. Služebné měly zakázáno mi chystat věci, ještě to by mi chybělo, diktovat, co si mám vzít na sebe. To nikdy.
   Pohledem jsem sjel šatnu a nakonec vybral tmavé kalhoty a fialovou košili. Za něco méně formálního bych od otce dostal dobrého zdrba.
   Podrbal jsem mezi ušima svoji kolii, prohrábl před velkým zrcadlem vlasy a vydal se ven z pokoje.
   Zezdola už byly slyšet hlasy, což znamenalo jediné, hosté už se začali sjíždět.
   Tyto snobské akce jsem nijak extra nemusel, samá přetvářka, falešné úsměvy, nucená slušná konverzace… ne, raději jsem si zašel s kámoši do hospody na pivo, tam jsem se přetvařovat nemusel.
   Nasadil jsem ten nejpřívětivější úsměv, kterého jsem byl schopen a vstoupil do haly. Ihned ke mně začaly proudit davy lidí, zdravit mě, někteří přát. Polovinu jsem jich neznal, ale to bylo normální, otec si vždycky pozval ty, kteří se mu hodili. Ať už to byli přátelé, či je neměl rád nebo je v soukromí dokonce pomlouval. Nesnášel jsem to, takovou přetvářku jsem doopravdy neměl rád, ale mohl jsem tomu jen přihlížet. Otec si mohl dělat, co chtěl.

   Když jsem se konečně aspoň na okamžik utrhnul, okamžitě jsem zamířil k baru. První jsem plánoval dát si pořádnou sklenku vína, punče, whisky nebo něčeho, ale jen pohled na alkohol mě odradil. Nejspíš jsem včera svoje narozeniny zapil víc, než jsem původně zamýšlel.
   Raději jsem sáhl po neperlivé vodě a upil.

   „Copak, kocovinka?“ ozval se za mnou posměšný hlas, jen jsem protočil oči.
   „Copak, zase provokuješ?“ stočil jsem znuděný pohled na svého drahého bratříčka. Byl pravým opakem mě. On tyhle akce zbožňoval, byl… mladší kopie otce. Ale i tak otec upřednostňoval mě, možná že jsem nebyl takový tupec jako Max. nerad to přiznávám, ale byl jsem dobrý v přetvářkách. Dokázal jsem se v přítomnosti otce chovat tak, jak on chtěl a přitom se bavit s přáteli. Max… ten to nedokázal. Když se mu něco nelíbilo, hned bouchnul, neuměl se ovládat a to se otci nelíbilo.
   Raději jsem ho obešel a posadil se ke stolu. Neměl jsem náladu se s ním dohadovat, ani náladu s ním mluvit. Vlastně jsem s ním mluvil jen v nejnutnějších případech. Max nebyl bratr, kterého bych si přál, byl… byl to sobec a všechno dělal vždycky jen a jen pro sebe. Pokud za něčím neviděl svůj zisk, nikdo ho nedokopal k tomu, aby něco udělal.
   Dokonce jsem s falešným, ač dokonalým úsměvem přečkal otcovu úvodní řeč i jeho přání k mým narozeninám, teprve potom mi bylo dovoleno uklidnit trochou jídla jinak prázdný a neklidný žaludek.
   Celá večeře probíhala mlčky. To byla další věc, kterou jsem neměl právě v lásce. Neměl jsem rád samostatný zvuk řinčení příborů. Ale co jsem s tím mohl dělat. Otec si zakládal na tom, aby se u jídla nemluvilo. Ovšem dnes mi to ani moc nevadilo. Neměl jsem náladu na nějaké plané řeči a vystačil jsem si s tím, že jsem občas prohodil něco se sousedem, který do mě pořád něco hučel.

   Hlavu jsem zvedl až ve chvíli, kdy otec opět vstal a zacinkal na skleničku.
   „Vážení hosté. Dnešním hlavním důvodem, proč jsme se tu sešli, jsou narozeniny mého staršího syna Jareda. Tímto bych mu chtěl popřát a předat svůj dárek,“ usmál se. Lehce jsem nadzvedl obočí, jen jsem doufal, že to nebude nějaký další nejnovější model nějakého auta. Stačilo mi moje Ferrari, i když jsem momentálně netušil, kde je.
   „Všechno nejlepší, Jarede,“ usmál se a otočil se ke dveřím, do kterých vstoupili dva muži a mezi sebou… zasekl jsem se. Čekal jsem cokoliv, od poníka po auto či dům, ale tohle… Ne, rozhodně jsem nečekal menšího kluka, kterému nemohlo být víc než šestnáct s obojkem na krku a oblečeném jen v nějaké bederní roušce.
   Ztichl celý sál, bylo slyšet jen tiché kňučení, které, jak jsem si uvědomil, vydával onen chlapec.

2. kapitola

(Jared)

   S nadzvednutým obočím jsem se podíval na otce, který se spokojeně usmíval.
   „Můžeš mi to vysvětlit?“ pomalu jsem se postavil.
   „Chtěl jsem ti dát něco netradičního. A tohle zvířátko rozhodně netradiční je,“ ušklíbl se a poplácal kluka po tváři. Vyděšeně sebou cukl a hlasitěji zakňučel.
   „Pokud mě ještě neklame zrak, řekl bych, že vidím kluka a ne zvíře.“
   „Zdání klame, synu. Vyrůstal s vlky, je to vlk, chová se jako vlk.“
   Říct, že mi z toho bylo zle, jo, to bylo hodně slabé slovo. Bylo mi z toho na nic. Když jsem viděl toho kluka, jak se třepe strachy, v očích vyděšený bezradný výraz. Tohle byla jedna z chvil, kdy jsem měl chuť chytit otce pod krkem a držet, dokud by nezmodral.
   Kývl jsem a přešel k nim. Sáhnout na něj… to jsem se neodvážil, nechtěl jsem ho vyděsit ještě víc, tak jsem jen kývl a falešně se na otce usmál.
   „Díky… odveďte ho do mého pokoje,“ mávl jsem rukou. Muži hned přikývli a odvedli jej. Všiml jsem si, že je bosý a že hodně zaškobrtává, nejspíš nebyl zvyklý chodit po dvou. Nebylo divu, pokud doopravdy vyrůstal s vlky.

   Znovu jsem se posadil a tentokrát si doopravdy přihnul ze sklenice vína. Co sakra budu dělat s klukem? S klukem, který vyrůstal se zvířaty? Který se jako zvíře chová? Ne, tohle nebylo normální, tohle už doopravdy hraničilo s šíleností a otec… ten u mě ještě víc klesl. Tohle prostě můj rozum odmítal pochopit.

   „Tak jak se ti líbí můj dárek?“ přisedl ke mně s úšklebkem, když se rozhovor v sálu znovu rozproudil a začala hrát hudba k tanci.
   „Hezký. Jen mi řekni, k čemu mi bude?“ nadzvedl jsem obočí a znovu upil ze sklenice s vínem. „Mám Connie, další ´zvíře´ nepotřebuju.“
   „Zvířata jsou jako věci, některé tě omrzí a bavíš se s druhými.“
   „Moudro dne,“ ušklíbl jsem se ironicky, což naštěstí nepochopil. Tuhle poznámku jsem si odpustit nemohl. Tohle byla věta, za kterou bych tak akorát dal někomu po tlamě. Měl jsem rád zvířata a za věci jsem je rozhodně nebral.
   „Dělej s ním, co chceš, třeba ho nauč, aby ti nosil věci, užij si s ním v posteli, mně je to jedno. Ale uvědom si, že jsi jediný, kdo něco takového má.“
   „Fajn, stejně nechápu. Je to člověk, nemůžeš ho jen tak vzít a darovat,“ ušklíbl jsem se a zakroutil hlavou.
   „Všechno je zařízeno, je tvůj, patří ti, peníze toho udělají hodně. Nemá rodiče, jeho rodina jsou vlci a ti po něm budou maximálně tak chvilku tesknit, k soudu tě nepoženou a on sám nic nechápe,“ zasmál se a sebral od procházejícího číšníka sklenici sektu. „Zběžně ho prohlédl doktor, měl by být po zdravotní stránce v pořádku.“
   „Stáří nebo jméno?“
   „Stáří si zjisti, jméno mu dej, je to tvoje zvířátko,“ poklepal mi rukou na rameno a odešel. Mlčky jsem se za ním díval a přemýšlel… jestli tenhle člověk doopravdy je můj otec.

   Rozhlédl jsem se po sále. Nechtělo se mi ke mně do pokoje. Nechtěl jsem se dívat na toho vyděšeného kluka, který absolutně neměl ponětí o tom, co se s ním děje. Nechal jsem si od číšníka dolít víno a znovu jsem upil. Co dostanu příští rok… daruje mi snad planetu? Co jsem měl dělat s člověkem? Udělat si z něj hračku? Udělat si z něho doopravdy domácí zvířátko?
   S povzdechem jsem se zadíval na hodiny. Věděl jsem, že dříve či později se tomu budu muset postavit. Budu se muset postavit klukovi, který… mi teď patřil. A já nerad nechával nepříjemné věci na pozdější dobu, nerad jsem je odkládal.
   Omluvil jsem se svému sousedovi, který na mě neustále mluvil a nejspíš si ani nevšiml, že ho neposlouchám a vyšel ze sálu směrem do svého pokoje. Netušil jsem, co mám očekávat, že uvidím, byl jsem připraven na hodně věcí, ale to, co jsem uviděl… to jsem opět doopravdy nečekal.

   „Co to má znamenat?“ otočil jsem se zamračeně k jednomu z mužů, kteří chlapce přivedli.
   „Jen bezpečností opatření, pane. Je ještě divoký, jednoho z nás ošklivě pokousal,“ pronesl neutrálním tónem. Jen jsem ho mávnutím ruky poslal pryč. „Raději ho nepouštějte,“ řekl ještě, než oba muži odešli. Znovu jsem přetočil pohled ke chlapci zavřenému v železné kleci. Klečel na kolenou, ruce opřené o podlahu a koukal na mě. Connie seděla vedle něj zvenku klece a teď taky koukala na mě.
   Pomalu jsem přešel ke kleci a čapl si před ni. Chlapec se ještě víc přitiskl k mřížím za sebou a tiše zakňučel.
   „Nemusíš se bát, neublížím ti,“ šeptl jsem a prostrčil ruku mřížemi. Chvilku ji sledoval, než se po ní ohnal nehty a pak i zuby a zavrčel. Přistihl jsem se při myšlence, že teď vážně víc připomínal zvíře než člověka. Tiše jsem si povzdechl, tohle bude asi hodně těžké. Získat si jeho důvěru.
   „Ty asi neumíš mluvit, co? Nemáš hlad, žízeň?“ prohlédl jsem klec, až na chlapce byla prázdná. První jsem mu chtěl nalít do sklenice, ale pak jsem si uvědomil, že to asi nebude to pravé ořechové. Z nerezové misky jsem vytáhl hrozny, opláchl ji a nalil do ní čistou vodu. Otevřel dveře klece a pomalu ji položil dovnitř. Zavřel jsem a sedl o kus dál.
   Dlouho se na misku nedůvěřivě díval a střílel obezřetným pohledem po mně, než se k ní odvážil přiblížit, sklonit a začal žíznivě doslova chlemstat vodu. Tmavé dlouhé vlasy mu přitom padaly do ní, ale mu to nevadilo. Vlastně až teď jsem si ho pořádně prohlédl. Měl hezké zakulacené linie těla, silné ruce, nohy, už zmíněné tmavé dlouhé vlasy, srdíčkově tvarované rty, a když se na mě podíval, vykoukly zpoza tmavých řas modré oči.
   Lehce jsem se na něj pousmál a ještě jsem se zvedl, abych mu zašel pro něco k jídlu. Jeho pohled jsem na sobě cítil neustále a musel jsem říct, že mě doopravdy zajímalo, co si teď myslí.

   Netušil jsem, co jí. Vzal jsem od každého něco. Nějaké ovoce a zeleninu a taky maso. Brambory a podobné věci jsem vynechal. Předpokládal jsem, že v přírodě mezi vlky nic takového nejedl a teď by mu z toho bylo tak akorát zle.
   Prostrčil jsem mu to mřížemi a jen ho chvilku sledoval. Nijak se neměl k tomu, aby si něco vzal a já se mu ani nedivil. Povzdechl jsem si, ještě jsem dal nažrat Connie, po které chlapec pořád střílel pohledem, a zamířil do koupelny. Nemohl jsem mu to cpát jako huse do krku, musel mi věřit a sníst to sám.

   Vypnul jsem vodu, osušil se, oblékl a s povzdechem jsem se vydal zpět do pokoje. Byl jsem… rozmrzelý, bylo mi proti srsti mít v pokoji kluka v kleci, ale co jsem s tím mohl dělat. Pustit jsem ho zatím nemohl, alespoň jsem se neodvážil. Bál jsem se, co by udělal, kdyby byl na svobodě.
   Když jsem vyšel z koupelny, pohled mi hned padl na klec, která narušovala útulnost pokoje. Docela mě překvapilo, že ten kluk jedl. Jo, sice snědl nejspíš jen pár rajčat a nějakou další zeleninu, ale aspoň něco.
   Pousmál jsem se a sedl blízko něj. Moc se mu to nelíbilo, tiše zavrčel a víc se natiskl k mřížím, za kterými hned ležela Connie. Vypadalo to, že s ní si bude rozumět víc než se mnou, ale třeba… se mi podaří to změnit. Chtěl jsem to změnit, nechtěl jsem, aby zůstal zvířetem, to… mi připadalo nelidské.
   Taky mě zajímalo, jak se vlastně k vlkům dostal. Jako malé dítě? Odložil ho někdo nebo se ztratil. Zajímalo mě, jak se jmenoval, kolik mu je.

   Ztratil jsem se v myšlenkách, a když jsem se na něj znovu otočil, už mě nevnímal. Koukal směrem k balkonu a jak jsem si uvědomil, koukal na noční oblohu. Na oblohu posetou tisícem hvězd. Musel ji znát dobře, musel ji mít rád, v přírodě ji viděl každý den a teď… ji vidí z nějakého divného místa, odkud se nemůže hnout, kolem něj jsou podivní tvorové, kterým vůbec nerozumí. Nedokázal jsem si představit, že bych se ocitl na jeho místě. Musel být vyděšený, což vlastně byl. Šlo to poznat, když ho dovedli do sálu. Ty vyděšené oči podtržené tichým kňučením…

   „Jak se jmenuješ…“ zašeptal jsem. Věděl jsem, že mi nerozumí, ale když mě uslyšel promluvit, stočil ke mně hlavu a podíval se na mě prázdnýma očima. Byly tak smutné a já si připadal, jako bych se doopravdy díval do očí vyděšeného zvířátka. Pak znovu stočil pohled k obloze, ještě chvilku jsem ho sledoval, než jsem k ní taky natočil hlavu. Byl úplněk, měsíc jasně zářil a já tušil, že dnes opět neusnu. Měsíční svit mi nikdy nedovolil spát. Měsíční svit… moonlight…
   „Budu ti říkat… Light…“

3. kapitola

(Jared)

   Jestli jsem za tu noc naspal hodinu, tak to se mi asi hodně poštěstilo. Nemohl jsem spát a měsíc za to mohl, řekl bych jen slabou polovinou. To kňučení, co ten kluk… Light, jak jsem ho pojmenovat, vydával, bylo k nevydržení. Škrábání nehty o podlahu, splašený dech, dokonce jsem měl pocit, že slyším i bušení jeho srdce. Drásalo mi to nervy, bylo to k nevydržení. Proto jsem se ve čtyři hodiny ráno sbalil a zabouchnul se v koupelně, kde jsem do vany hodil deku s polštářem a chtěl jsem se vyspat na chvilku alespoň tam. Kdo to nezkusil, neuvěří, jak nepohodlné to je. Takže když jsem v osm vzdal pokusy se vyspat, byl jsem ještě nevrlejší, než když mě někdo budí po propařené noci.

   Podle všeho jsem ale nebyl sám, kdo nespal. Light pořád seděl v koutě klece jako hromádka neštěstí. Třásl se a vlastně jsem se mu ani nedivil. Po ránu bývala v domě docela zima a on měl jen nějakou bederní roušku. Byl jsem naštvaný, ale naštvanost postupně mizela a nahrazovala ji lítost. Bylo mi toho kluka líto, ale co jsem mohl dělat, bylo to… zvíře. Choval se jako zvíře a zdálo se, že zvířat se tak moc nebojí. Connie měla hlavu prostrčenou mřížemi a položenou vedle chlapcova stehna a jak se zdálo, jemu to ani trochu nevadilo. Možná mu připomínala jeho vlastní rodinu… vlky.
   Mlčky jsem se na něj zadíval. Ano, kdysi dávno jsem slyšel o podobném případu. Amala a Kamala… dvě dívky, které vychovali vlci. Ale existovaly spekulace, že to byly jen dvě dementní holčičky za vlčí děti vydávané. Ale tohle… ne, tohle nemohla být lež. Light byl… tolik mi vlka připomínal. Ovšem otázkou zůstávalo, co s ním dál. Socializovat ho? Podaří se to? Amalu a Kamalu se nikdy plně socializovat nepovedlo. Obě zemřely na infekci ledvin. Nikdy se nenaučily víc než pár slov… čeká snad takový osud i Lighta? Na to jsem odpověď neznal. Netušil jsem, kdy se mezi vlky dostal, jestli bude mít vůli a bude spolupracovat v procesu socializace. A jestli se mi to vůbec podaří.
   Tiše jsem si povzdechl a nakoukl do svojí šatny, ze které jsem nakonec vytáhl teplou mikinu. Jo, počítal jsem s tím, že mu bude o pár čísel větší, ale momentálně jsem pro něj nic lepšího neměl. A tohle byl vlastně další problém. Takhle tu chodit nemohl, ale kdo ví, jak si poradí s oblečením, jak bude reagovat na ostatní lidi, na mě. Jestli se přestane bát.

   V duchu jsem proklínal otce. Jo, to už bych raději bral, kdyby mi dal nějaké auto nebo dovolenou v Karibiku, tohle… vymykalo se to rozumnému chápání a já s něčím takovým neměl zkušenosti.
   ´Je to tvoje domácí zvířátko…´ Nedokázal jsem ho tak brát. Byl to člověk, ne zvíře, i když se tak choval.

   Pomalu jsem přešel ke kleci a čapl. Zřetelně jsem viděl, jak se víc natiskl k mřížím co nejdál ode mě. I v jeho modrých očích se zrcadlil strach.
   „Nechci ti ublížit, chci ti pomoct, dobře?“ pomalu jsem otevřel dveře klece, ale přitom mu svým tělem zabraňoval v útěku. Nehodlal jsem ho v kleci držet napořád, ale doopravdy jsem nevěděl, co bych teď dělal, kdyby utekl. První jsem si chtěl aspoň trochu získat jeho důvěru, aby se aspoň trochu přestal bát.
   Cukl sebou, když jsem začal do klece vsunovat svou ruku s kusem oblečení.
   „Klid, Lighte, to nic,“ šeptl jsem. Střídavě sledoval mě a moji ruku, šlo vidět, že netuší, co má dělat.

   Zakňučel a ohnal se po mně rukou a nakonec podrážděně zavrčel. Uhnul jsem, ale ruku nevytáhl a podařilo se mi přehodit mu kus oblečení alespoň přes kolena. Jen se víc přikrčil a nakonec se odvážil kus hadru alespoň očichat. Pousmál jsem se, jo, docela mě to pobavilo, bylo to nezvyklé… nezvyklé od člověka.

   Usmál jsem se, vyměnil jsem mu vodu, podstrčil dalších pár kousků ovoce a zeleniny, dal nažrat Connie a začal se oblékat. Stál jsem čelem k zrcadlu a upravoval se, přičemž jsem v jeho odrazu sledoval chlapce. Koukal na mě, sledoval každý můj pohyb, ale sám se ani nehnul, ignoroval i jídlo a vodu, kterou jsem mu tam dal. Tiše jsem si povzdechl, otočil se k němu a přičapl ke kleci.
   „Lighte, nechám ti tu Connie… já se za chvilku vrátím s jedním pánem, on se na tebe podívá, dobře?“ Nerozuměl mi, to mi bylo jasné, ale zastával jsem názor, že je lepší mluvit, i když vám ten druhý nerozumí, z hlasu se toho pozná hodně a já na něj nekřičel, snažil jsem se ho uklidnit. Přece to znáte, na svého domácího mazlíčka mluvíte, i když vám nerozumí. A postupem času na některá slova bude reagovat. No já doufal, že Light bude reagovat na všechno. Rozhodl jsem se. Chtěl jsem to zkusit, musel jsem to alespoň zkusit. Chtěl jsem ho naučit mluvit, číst, psát… byly to vysoké cíle, chtít po něm něco takového. Tušil jsem, že pokud vyrostl u vlků odmalička, tak se to možná ani nepovede, stejně jako se to nikdy nepodařilo u Amali a Kamali, ale já přeci jen doufal… že z něj udělám člověka.

   Pomalu, abych ho nevyděsil, jsem se zvedl a zamířil ven z pokoje. Cestou do jídelny jsem vytáhl mobil a zavolal doktorovi. Jo, chtěl jsem vědět, jak je ten kluk starý nebo jestli mu něco není a taky, aby mi poradil s jeho stravou a socializací, i když s tím by mi možná měl poradit spíš psycholog.

   „Tak jak ses vyspal?“ ušklíbl se na mě hned Max. Nadzvedl jsem obočí a sedl ke stolu.
   „Že to zajímá zrovna tebe.“
   „No zajímá. To víš, jsem zvědavý co nové zvířátko a tak,“ usmál se. „Slyšel jsem totiž, že toho moc nenaspí a spíš v noci jen kňourá,“ uchechtl se. Okamžitě jsem věděl, odkud vítr vane, zase se mě snažil vyprovokovat. Dobře věděl, že jsem se nevyspal ani trochu a strašně ho těšilo mě s tím teď otravovat.
   „No divil by ses, ale já se vyspal překvapivě dobře,“ usmál jsem se a klidně začal jíst. Zamračil se a jen mě skenoval pohledem. Hledal v mé tváři stopy po lži, ale já mu nehodlal tu radost udělat a tvářil jsem se klidně a nezúčastněně. Dokonce mi dnes i chyběly kruhy pod očima, což jsem jen uvítal. Nehodlal jsem mu dát žádnou záminku k provokaci.

   „Pane, je tady doktor,“ přišel mi oznámit… no, dalo by se mu říkat komorník. Jen jsem přikývl, dojedl a vydal se mu naproti. Čekal na mě v hale a tvářil se lehce zmateně. Do telefonu jsem mu neřekl, oč přesně se jedná, jen jsem ho požádal, aby vzal vybavení pro kompletní prohlídku. Pozdravil jsem se s ním podáním ruky, prohozením pár frází a vyrazil ke svému pokoji. Moc se mi nelíbilo, že nás následují i dva členové ochranky, ale byl jsem si vědom toho, že Light je pořád vyděšený a je téměř nemožné předpokládat jeho reakce.

   „Tak už mi řekni, oč se jedná, Jarede.“ Jen jsem se pousmál. S tímto doktorem jsem se znal odmalička, znal jsem ho, on znal mě a dobře jsem věděl, že teď absolutně nechápe moje chování.
   „Jedná se o můj narozeninový dárek,“ zaváhal jsem s pojmenováním. Jen jsem sledoval, jak staršímu muži vyletělo obočí nahoru.
   „Narozeninový dárek? Co s tím mám společného?“
   „Potřebuji, aby ses na něj podíval. Otec se opět předvedl a daroval mi chlapce. Kluka, který vyrůstal mezi vlky,“ šeptl jsem a otevřel dveře do svého pokoje.

   Vykulil oči. Pohled mu téměř okamžitě padl na klec, ve které se choulil chlapec. Pomalu jsem k ní přešel a čapl. Doktor přešel za mnou, zatímco členové ochranky zůstaly přede dveřmi s tím, že jestli jich bude potřeba, zavolám je. Nechtěl jsem maličkého stresovat víc, než bylo třeba.
   „Říkám mu Light…“ zašeptal jsem.
   „Jarede, tohle není normální,“ sykl doktor.
   „To říkáš mně? Já netušil, že mi otec chce dát člověka. Nevím, co s ním mám dělat, chová se vážně jako zvíře. Já… chci se pokusit ho socializovat.“
   „Jsi blázen, pokud vyrůstal mezi vlky, nedávám ti ani padesátiprocentní šanci úspěchu.“
   „Aspoň pokusit se. Třeba nějakou dobu vyrůstal mezi lidmi, co my víme,“ rozhodil jsem rukama, až sebou maličký cukl. Omluvně jsem se na něj podíval, on však jen tiše zakňučel.
   „Víš, do čeho jdeš?“
   „Ne a ani to vědět nechci,“ zakroutil jsem hlavou.

4. kapitola

(Jared)

   Doktor si tiše povzdechl.
   „A po mně chceš?“
   „Aby ses na něj podíval, byl zatím jen zběžně prohlédnutý, já chci trochu pečlivější kontrolu a pokud by bylo možno, tak zjistit i jeho věk.“
   „Už jsi přemýšlel o tom, jak to udělat? Bojí se.“
   „Já vím a po pravdě řečeno… netuším,“ znovu jsem se zadíval na chlapce. Pomalu jsem přešel ke dveřím klece a otevřel.
   „Jarede, je divoký, bojí se tě.“
   „Já vím, ale rozhodně to bude lepší, než aby se na něj vrhli chlapi z ochranky,“ šeptl jsem a zadíval se na chlapce. Bystře sledoval každý můj pohyb a jeho strnulá pozice naznačovala, že se bojí. Přední částí těla jsem se nasoukal do klece a natáhl k němu ruku. Znovu se po ní ohnal, ale na to jsem čekal a sevřel jeho zápěstí, vyděšeně se na mě podíval a začal se bránit. Svůj stisk jsem nepovolil, vysoukal jsem se z klece a Lighta si přitáhl k sobě. Bránil se a vyděšeně kňučel.
   „Klid, neublížím ti, Lighte,“ šeptal jsem, zatímco jsem paže ovinul okolo jeho těla a přitiskl ho k sobě. Znehybnil jsem mu tak ruce, ale pořád měl snahu sebou cukat.
   „Uklidni se maličký,“ zašeptal jsem mu do ucha. Jen jsem ucítil, jak mi pod rukama ztuhl a samotného mě to překvapilo. Ještě chvilku jsem čekal, lehce přejížděl po jeho pažích, než jsem ho přetočil a posadil na postel, pořád jsem mu ale svíral útlá zápěstí.
   „No… dobrá práce, Jarede,“ pousmál se překvapeně doktor a opatrně k černovláskovi přistoupil, ten sebou trhl a vyděšeně se na něj zadíval.
   „Neboj, to je ten pán, o kterém jsem ti říkal, nic ti neudělá, jen se na tebe podívá, dobře?“ pousmál jsem se. No… připadal jsem si trochu divně. Takhle na něj mluvit, ale co jiného jsem mohl dělat. Bál se, nerozuměl ničemu, co se okolo něj dělo. Jen jsem sledoval jeho modré oči, které se na mě znovu zoufale upřely, pousmál jsem se, přesunul se částečně za něj a objal ho okolo pasu, aby se v průběhu, co ho doktor bude ošetřovat, nepokusil utéct. Byl ztuhlý, cítil jsem to, proto jsem mu jen lehce začal přejíždět prsty po bocích.
   Doktor pomalu přistoupil a chytl ho za zápěstí. Light sebou cukl, ale když jsem mu do ucha začal znovu šeptat uklidňující slůvka, nechal sebou alespoň částečně manipulovat.

   „Podle tělesné stavby bych typoval…17-18 let.“
   „Tolik? Typoval jsem mu míň,“ nadzvedl jsem překvapeně obočí.
   „Ano, ale podle stavby těla bych mu míň neřekl… Pár jizev, některé vypadají jako od zvířecího chrupu… myslíš, že bys ho mohl nějak… donutit, aby otevřel ústa? Potřeboval bych se mu podívat na zuby.“ Skepticky jsem se na doktora podíval.
   „Jsem rád, že drží takhle,“ zabručel jsem. Přesto jsem jednu paži přesunul pevněji okolo jeho pasu a druhou jsem mu přejel po tváři a chytl mu bradu. „Dál musíte sám,“ šeptl jsem. Jo, byl jsem si jistý, že tohle se tomu maličkému nebude ani trochu líbit, bude se ještě víc bát, ale doufal jsem, že to vydrží.
   Mlčky jsem se zadíval na doktora, který se přiblížil, zacpal mu nos a donutil ho tak otevřít ústa. Měl jsem pravdu, bál se, neskutečně se bál, cukal sebou a já měl co dělat, abych ho vůbec udržel. Snažil jsem se mu pořád šeptat do ucha, ale moc to nejspíš nepomáhalo. Teprve když se doktor oddálil, přestal sebou tak házet a jen vyděšeně zakňučel. Pevně jsem ho objal.
   „To nic, už je dobře, nikdo ti neublíží,“ šeptal jsem. Nerozuměl mi, ale uklidnilo ho to, alespoň tak vypadal. Pořád přesto házel vyděšené pohledy na doktora.

   „Chrup má kompletní. Nevím, přiklonil bych se k věku 18.“
   „Dobře,“ přikývl jsem a zadíval se na klepající se uzlíček v mé náruči. Osmnáct let? Ne, to bych mu nikdy netypl, šestnáct maximálně, ale nebyl jsem doktor a tak jsem jeho práci nezpochybňoval.

   „Budu mu muset odebrat krev, abych zjistil, jestli trpí nějakou nemocí.“ Povzdechl jsem si, ale přikývl. Věděl jsem, že to musí být, kdyby mu něco bylo… já nechtěl, aby trpěl, i když… on trpěl už teď. Už proto, že byl násilně odtrhnut od rodiny a vhozen do neznámého prostředí, kde nic nechápe, nikomu nerozumí.
   Hlasitě zakňučel, trhl sebou a po tvářích se mu roztekly slzy, když mu doktor napíchl žílu a odebral krev. Jen jsem ho objímal, tiskl ho k sobě a šeptal mu do ucha.

   „Možná bychom ho měli nechat chvilku být.“ Přikývl jsem, Light byl teď ve velkém stresu a řekl bych, že k vytvoření důvěry mezi ním a mnou to moc nepřispívalo. Opatrně jsem si ho přesunul do náruče, ale jakmile ucítil, že ztratil zem pod nohama, začal sebou vyděšeně cukat. Nedělalo mi ale problém ho udržet, byl malý a podstatně lehký, dokonce bych řekl podvyživený.
   Dvěma dlouhými kroky jsem přešel ke kleci a položil ho tam. Okamžitě vystřelil do nejvzdálenějšího kouta ode mě, kde se skrčil a vyděšeně a taky zoufale na mě hleděl svýma jasně modrýma očima, které ale teď byly zakaleny zoufalstvím.
   Ještě chvilku jsem ho sledoval, než jsem ho zavřel a zašel s doktorem do vedlejší místnosti, která byla s ložnicí propojena, do mé pracovny.

   „Přiznám se, že s takovým případem jsem se nikdy osobně nesetkal.“
   „Jo, já taky ne,“ zavrčel jsem a zapálil si cigaretu. Potřeboval jsem se uklidnit a nikotin byl momentálně jedinou věcí, která mi v tom mohla pomoci.
   „Ty si vážně myslíš, že se ti podaří z něj udělat člověka?“ Mlčky jsem se na doktora zadíval. Hledal jsem v jeho tváři něco, co naznačí, co si myslí. A jak se zdálo, našel jsem to. Nesouhlasil s tím, ne… on o tom pochyboval.
   „Chci se pokusit, chci to dokázat.“
   „A nebylo by lepší… vrátit ho zpět do přírody? Ke své rodině?“ Potáhl jsem a zadíval jsem se z okna.
   „Přemýšlel jsem o tom,“ přikývl jsem. „Ale nemyslím, že je to dobrý nápad… já nevím… neznám chování vlků, jak by se chovali, kdyby se k nim vrátil, kdyby se vrátil načichlý lidskou rasou…“
   „Ten chlapec tu bude trpět.“
   „Nerozmlouvej mi to, dobře víš, že mu nechci ublížit.“
   „Začínám o tom pochybovat. Asi máme na tuhle věc odlišný názor.“ Upřeně jsem se na něj zadíval a nakonec přikývl.
   „Ano, asi máme,“ odmlčel jsem se a típl cigaretu. „Proto chci vědět, jestli mi pomůžeš s jeho zdravotním stavem nebo mám požádat někoho jiného.“
   „Pomůžu ti, ale až ten chlapec umře steskem nebo na pro něj neznámou nemoc… já říkal ne.“
   „Nezemře…“ zašeptal jsem. Vlastně mi to docela připadalo, že uklidňuju převážně sebe a ne doktora. Ne, nemohl zemřít. Je to člověk a jen díky tomu, že ho otec vyrval od jeho rodiny, že jsme ho odstřihli od jeho zvyků a návyků… přece nemohl skončit jako Amala a Kamala.
   „Doufám, že víš, co děláš…“ zadíval se na mě a vytáhl svou peněženku, ze které vytáhl nějakou vizitku. Popravdě… nevěděl jsem to, ale věděl jsem, že nic jiného prostě udělat nemůžu.
   „Daniel je psycholog, myslím, že by sis s ním měl o tom chlapci promluvit,“ podal mi ji. Přikývl jsem a zadíval se na vizitku. Jo, potřeboval jsem něčí pomoc, pomoc někoho, kdo alespoň zhruba ví, jak se k vlčímu chlapci chovat a psycholog, případně sociolog o tom určitě věděli daleko víc než já.
   „Výsledky krevních testů ti pošlu,“ pomalu vstal. Přikývl jsem, típl cigaretu a taky vstal. Podal jsem mu ruku a vyprovodil ho ke dveřím. Všiml jsem si, jak Lightovi věnoval ještě jeden pohled. Snad soucitný? Nejspíš a po pravdě… ani jsem se mu nedivil. I mně ten chlapec připadal až moc křehký na tenhle osud.

5. kapitola

(Light)

   Skrčil jsem se v rohu té podivné věci, ve které jsem byl zavřený a zadíval se na dvě bytosti, které někam odcházely. Bál jsem se jich, netušil jsem, proč mě tu drží, co jsem udělal. Tiše jsem zakňoural a schoulil se do klubíčka, bál jsem se, strašně jsem se bál…
   Právě jsem si hrál se svými sourozenci, když přišly… ty bytosti. Snažil jsem se utéct s ostatními, ale nepovedlo se mi to. Chytily mě a navlékly mi na krk nějakou odpornou věc, skoro jsem nemohl dýchat. Bránil jsem se a podařilo se mi jednoho pokousat, ale pak mě něco štíplo a probudil jsem se v téhle věci. Bez rodiny, bez domova…
   Nutily mě chodit po dvou, jako ony samy a nic příjemného to nebylo. Dlouho jsem netušil, co se děje, držely mě ve tmě v nějaké divné věci. Tma by mi nevadila, byl jsem na tmu zvyklý, ale vadilo mi, že jsem to tu neznal. Nic jsem neznal a to mě děsilo.

   Znovu jsem si vzpomněl na pocit, když jsem poprvé uviděl dalšího z nich. Bylo jich tam mnoho, všichni si mě prohlíželi, ale já sledoval jen toho jednoho. Cítil jsem z něj respekt, daleko větší respekt než z těch ostatních, ale také daleko větší strach. A když jsem s ním pak osaměl a on mi dal vodu a jídlo… bál jsem se toho dotknout. I když jsem nejedl a nepil skoro dva dny.
   Ale když odešel a to stvoření, které se mi tolik připomínalo moji rodinu, začalo žrát… věřilo tomu podivnému stvoření… odvážil jsem se toho dotknout. Něco bylo dobré, ale něco mě odradilo už jen svým pachem.

   Teprve když jsem alespoň trochu utišil svůj hlad, zadíval jsem se na onu zářivou kouli, která jasně svítila. Přál jsem si být doma se svou rodinou a ne v podivné věci s hrůzou nahánějícími bytostmi a netušit, co mě vlastně čeká.
   Tiše jsem zakňučel a trhl sebou, když se ta bytost znovu objevila. Upírala na mě svůj pohled, pohled vůdce, alfy smečky a já ze zkušenosti věděl, že se mám proč bát.
   Odtáhl jsem se, když přišel ke mně a začal vydávat nějaké zvuky. Byly mi povědomé, někdy už jsem je slyšel… kdysi dávno, ale… nerozuměl jsem mu, přesto to bylo tak melodické, že se mi podařilo se alespoň trochu uklidnit. Můj vnitřní strach to ale utišit nedokázalo. Z toho co vydal, jsem si zapamatoval jen jediný zvuk. Netušil jsem, co to znamená, proč to řekl, ale líbilo se mi to. Znělo to jako… Light.

   Teď jsem se krčil v rohu té věci, co po mně chtěli, chtěli mi ublížit? Tak jako před chvílí? Netušil jsem… ta vysoká bytost, která mě držela… nebylo to, jako mě drželi ti předtím, bylo v tom něco jiného, cítil jsem to, ale když mě ta druhá začala ohmatávat a pak… bolelo to. Byl jsem zmatený.

(Jared)

   Pomalu jsem k němu přešel. Mrzelo mě, že jakmile se o kousek přiblížím, hned se ustrašeně nalepí ke kleci, ale prozatím jsem s tím nemohl nic dělat… absolutně nic.
   Otevřel jsem mu dveře od klece a posadil se kousek od nich. Bylo jen na něm, jestli vyleze a bude mi věřit nebo jestli zůstane alespoň v částečném úkrytu přede mnou. Nechtěl jsem ho násilím tahat ven, to by našemu vztahu nijak nepomohlo. Klidně jsem seděl a sledoval ho. Momentálně mi bylo jedno, že bych měl jít pracovat a vyřídit nějaké papíry. Nechtěl jsem ho tu nechat samotného. Ano, možná by mu to prospělo, možná by se trochu uklidnil, ale po pravdě… chtěl jsem, aby si začal zvykat na mou přítomnost.

   „Nechtěl jsem ti ublížit, Lighte, ale potřeboval jsem vědět, jestli ti něco není… abych tomu včas stihl zabránit,“ zašeptal jsem. Jen mě sledoval těma svýma modrýma očima. Nikdy jsem neviděl tak jasně modré oči, oči tak nezkažené lidskou civilizací, pýchou, chtivostí a chamtivostí. Ne, tenhle chlapec takový nebyl.
   „Kdy máš narozeniny… asi mi to neřekneš, co? Osmnáct… krásný věk. Kdy budeš mít devatenáct? Nebo už máš?“ zadíval jsem se na něj, pousmál jsem se, když lehce naklonil hlavu na stranu, jakoby přemýšlel, bylo to… roztomilé.
   „Nevadí, nějaký datum ti vybereme… co třeba v dubnu, je to krásný měsíc. Dvanáctého? Dvanáctka je moje oblíbené číslo, ani už nevím proč,“ tiše jsem se zasmál. Jo, spíš sám sobě, připadal jsem si jako debil, jen tak mluvit s klukem, který mi nerozumí a bojí se mě. Vlastně to nebylo ani jako mluvit na cizince, bylo to jako mluvit s mimozemšťanem nebo jak jsem neochotně přiznával… se zvířetem.

   Zamyslel jsem se, ale vzal jsem ze stolu dvě rajčata a sedl s nimi před klec.
   „Pojď si vzít,“ natáhl jsem s nimi ruku a zadíval se na něj. Ošil se a pohled mu sklouzl na mou ruku. Jo, nejspíš měl hlad a rajčata mu chutnala.
   „Pojď, je to dobré. Musíš mít hlad a tohle ti přece chutnalo.“ Povzdechl jsem si, když jen tiše zakňučel a víc se přitiskl k mříži.
   „Lighte, mě se nemusíš bát. Jsem tvůj kamarád. Pamatuješ… měl jsi kamarády, tam v lese… tvoje rodina… teď jsem tvoje rodina já, jsem tvůj kamarád a kamarádi si přece věří.“ Ani se nehnul, dokonce se snad ještě víc skrčil, jako by se chtěl bránit. Bylo mi to líto, ale věděl jsem, že po něm během pár dní nemůžu chtít tolik věcí. Už jen to, že se aspoň trochu uklidnil, když jsem ho držel a objímal… už to bylo hodně.

   Lehce jsem se pousmál na Connie, která se přiloudala, lehla a položila mi hlavu do klína. Jo, se psy… to bylo daleko jednodušší. I když možná to bylo tím, že Connie jsem dostal jako štěně, nestihla si skoro zvyknout na svou matku a sourozence. Ano, pár dní tesknila, jako každý pes, ale rozhodně to s ní nebylo tak těžké, jak jsem tušil, že to bude s Lightem. Protože on nebyl zvíře.
   Položil jsem rajčata na zem a prsty pročechral srst kolie. Jen jsem si všiml, jak Light zpozorněl a sledoval nás. Sledoval Connie. Ona mu určitě víc připomínala jeho rodinu a nejspíš byl… překvapený, že mi tak věří. Vlastně jsem byl rád, že mám psa, doufal jsem, že i Light si uvědomí, že mu ode mě nic nehrozí. Ano, otcem, bratrem a ochrankou jsem si tak jistý nebyl, ani nevím, co mu udělali, než ho sem přivedli a po pravdě… ani jsem to nechtěl vědět, nejspíš bych musel vyletět jako čertík z krabičky.

   „Lighte, já teď musím trošku pracovat, nechám ti otevřené, ale budeš hodný, dobře?“ zadíval jsem se na něj a pomalu vstal. Connie jen zvedla hlavu, ale zůstala ležet u klece, pohladil jsem ji a přesunul se k posteli, na kterou jsem si dotáhl notebook a zapnul. Jo, tuhle výhodu jsem měl rád, firmu jsem mohl řídit z domu a někdy to byla velká výhoda, protože bych musel všechny pozabíjet, jak se tam někdy chovali jako totální debilové.

   Poděkoval jsem Megan, která mi přinesla kávu, a pustil jsem se do práce. Prvních pár chvil jsem ještě pokukoval po Lightovi, který ani o trochu nezměnil polohu, než mě práce natolik pohltila, že jsem neměl čas dívat se okolo. Pár dní tam nejsem, užívám si narozeniny a už se to tam rozpadá, jo, konečně bych měl protřídit a pozměňovat zaměstnance, takhle by to brzo krachlo a po pravdě… pro mě byl důležitější pohodový chod firmy než mít mindráky z toho, že někdo přijde o práci. No co… někdo o ni přijde, jiný ji najde, takový už byl život a pokud jsem se v něm chtěl udržet, musel jsem takový být.

   Zvedl jsem hlavu teprve ve chvíli, kdy jsem zaregistroval pohyb. Zamrkal jsem. Connie se zvedla a přešla ke dveřím klece, ve kterých se krčil Light. Odvážil se a skoro vylezl, ale dál se mu moc nechtělo. Jen sledoval moji kolii a nevěděl, co dál.
   Lehce jsem se pousmál, když mu olízla obličej a on se jen zašklebil, ale lehce do ní strčil nosem. Bylo to… zvláštní. Prostě jsem nebyl zvyklý na to, že se člověk chová jako pes nebo jako vlk.

   Opatrně jsem odsunul notebook a vstal. Nestihl jsem udělat ani jeden krok ke kleci, když Light ke mně zvedl vyděšeně hlavu a couvnul do klece. Povzdechl jsem si, ale co jsem mohl dělat. Násilím ho tahat ven? Ne. Teď jsem viděl, že by klidně sám vylezl, jen ze mě… pořád měl trochu strach. Tedy víc než trochu, ale věřil jsem, že se to změní. Pokud jsem za tu dobu, co jsem měl Lighta u sebe zapochyboval, že se mi z něj podaří udělat člověka… bylo to teď.

   Pomalu jsem sáhl do kapsy a vytáhl vizitku, kterou mi dal doktor. Bylo mi jasné, že sám bez pomoci to nedokážu a bylo lepší kout železo, dokud bylo žhavé.
   Čapl jsem si, podal chlapci do klece pár kousků zeleniny a ovoce a zašel do pracovny, ale jen tak, abych na něj viděl, a vytočil jsem číslo psychologa Daniela Wintera.