Minde

6. kapitola

(Jared)

   Daniel Winter… podle hlasu to byl příjemný chlapík. Ještě aby ne, bylo by docela blbé, kdyby vám už jen hlas psychologa nebyl sympatický. O co se jedná, jsem v telefonu moc nerozebíral, podle mě bylo nejlepší všechno vidět na vlastní oči, protože Light… byl vážně unikátní případ.

   Prsty jsem bubnoval do desky stolu a probíral se v počítači nějakými objednávkami. Občas jsem přitom střelil pohledem k otevřeným dveřím do ložnice. Lightovi jsem nechal otevřené, bylo jen na něm, jestli mi bude věřit a vyleze. Už to skoro udělal, ale pak couvl, když jsem se pohnul. Stejně jako malé vystrašené zvířátko.
   Povzdechl jsem si, sundal brýle, promnul kořen nosu, znovu si je nasadil a zadíval se na monitor. Nemohl jsem na to pořád myslet, práce se sama neudělá, a když se budu neustále rozptylovat tím chlapcem, tak toho ani já moc neudělám.

   Oběd jsem si nechal donést do pracovny. Neměl jsem náladu ani čas sejít dolů. Max by zase jen provokoval, otec mlel ty svoje povýšené řečičky a mamka by mlčela.
   S psychologem jsem byl domluvený na tři hodiny, takže jsem měl ještě nějaký čas.
   Zatřepal jsem hlavou a znovu se pustil do práce. Doufal jsem, že Light nic neprovede, byl tam s Connie a té momentálně věřil asi nejvíc z celého domu.

   Zvedl jsem hlavu teprve ve chvíli, kdy zaklepala služebná, že mám návštěvu. Přikývl jsem, všechno uložil, odložil brýle a sešel se dolů přivítat s panem Winterem. No… panem… docela jsem mrkal na drát, že to byl mladý kluk, zhruba v mých letech, maximálně o dva roky starší. Ale pokud svou práci ovládal dobře… dost dobře, na věku mi nezáleželo.

   „Pane Wintere, jsem rád, že jste přišel. Jared Sommers,“ podal jsem mu ruku a vyloudil na tváři diplomatický úsměv. Byl jsem zvyklý jednat s ostatními s určitým odstupem, vyjma mých přátel, u kterých to prostě nešlo. Znali mě snad víc, než jsem se znal sám, věděli o mně věci, o kterých jsem sám nevěděl a často jsem tak koukal, co všechno na mě vytáhli.
   „Daniel Winter,“ usmál se. I já jsem musel uznat, že měl hezký úsměv, vlastně byl pohledný i celkově a ano, dokázal jsem to posoudit. Kluka jsem v posteli neměl jednou, ale trvalý vztah… ten se mi prozatím vyhýbal, ať s holkou nebo klukem. V dnešní době najít někoho, kdo by s vámi nebyl jen pro peníze, to byl snad nadlidský úkol a já to vždycky po pár ranách vedle vzdal.

   „Tak ohledně čeho jste se mnou chtěl mluvit?“ usmál se na mě, když jsem mu pustil ruku.
   „Pojďte za mnou, bude lepší… když to uvidíte,“ otočil jsem se na patě a vydal se nahoru do svého pokoje. Vzal jsem to přes svoji pracovnu do ložnice, ale už ve dveřích jsem nadzvedl obočí. Klec byla prázdná.
   „Connie?“ zapískal jsem tiše, jen se ozvalo tiché blafnutí z druhé strany postele. Pomalu jsem ji obešel a mírně se pousmál. Jo, byl jsem rád, že vylezl, ale teď na mě kulil svoje modré oči a třásl se strachy.
   Pomalu jsem k němu přešel, čapl si a zvedl ruku. Nehýbal se, jen mě ostražitě sledoval a já dobře věděl, že každičký sval v jeho těle byl napjatý. Vyděšeně zakňučel, když jsem k němu ruku přiblížil.
   „Lighte, neboj. Neublížím ti. Jsem rád, že jsi vylezl ven, to je jen dobře. Nechystám se ti ublížit. Je tu takový pán, hodný pán. Ne, jako ten předtím. Nic ti neudělá, jen mi poradí, co s tebou dělat, dobře?“
   Pomalu jsem se ho dotkl. Cítil jsem, jak se každou chvilkou třese víc a víc, přesto jsem si ho stáhl do náruče a pohladil po delších vlasech. Jen jsem lehce nakrčil nos, musel se okoupat.

   „Můžete mi to vysvětlit, pane Sommersi?“ zeptal se tiše, i přesto k němu Light vyděšeně zvedl oči. Znovu jsem mu konejšivě přejel rukou po zádech a zvedl hlavu k muži.
   „Tohle… je Light. Nedávno ho našli v lese… vyrostl mezi vlky a já se ho chci pokusit socializovat. K tomu budu ale nejspíš potřebovat vaši pomoc.“
   Říct, že na mě hleděl, jako bych já sám patřil do blázince, bylo slabé slovo, když jsem ale mlčel a on si to nechal procházet hlavou, oči se mu rozšířily překvapením a snad i vzrušením.
   „S vlky?“ šeptnul a pomalu si čapl.
   „Ano, pořád se hodně bojí a z celého domu nejvíc věří tomu psovi,“ kývl jsem hlavou ke Connie, která ještě před chvilkou ležela Lightovi u nohou. Přikývl a natáhl ruku, když se ale černovlásek znovu rozklepal strachy, stáhl ji a jen se lehce pousmál.
   „Nejspíš nebude lehké ho socializovat. Pokud se k vlkům dostal jako novorozeně, myslím, že to bude téměř nemožné. Nejdůležitější jsou rané zážitky z dětství, do tří let věku. Pokud v té době neměl kontakt s lidmi, obávám se, že moc možností nemáme. Spíš že byste se pokoušel o nemožné.“
   Jen jsem přikývl, byl jsem si vědom té možnosti, že to nedokážu ani s pomocí odborníka, ale nemohl jsem se na něj jen dívat a udělat z něj… udělat z něj zvíře kompletně. Pejska, který by mi nosil v zubech věci, o které bych ho požádal. Na tohle jsem nervy prostě neměl.

   „Vím to, přesto jsem ochoten pokusit se o všechno. Chci, aby z něj byl kluk s plnohodnotným životem.“
   „Pane Sommersi, pokud ten chlapec prožil celý život s vlky… pro něj je plnohodnotný život s nimi.“ Mlčel jsem, jen lehce přejížděl prsty po Lightově paži. „Ale pokusím se vám pomoci, i když… to bude nejspíš dlouhá a náročná cesta. Pokud chlapec bude spolupracovat, mohlo by se to podařit.“ Přikývl jsem a znovu se zadíval na maličkého v mé náruči.
   „Co tedy navrhujete?“
   „Nejdůležitější je získat si jeho důvěru. Nebijte ho, když něco udělá špatně, jen mu neznačte, že to není správné. Nemyslím, že je vhodné na něj křičet, nerozumí nám, navíc křiku se bude jen bát.“ Odmlčel se a jen se na chlapce zadíval. Ten ho sledoval s nejistým a bojácným výrazem ve tváři. Myslím, že ani u mě se mu nechtělo moc být, ale pomalými pohyby po jeho těle jsem se ho snažil uklidnit, co se mi možná i dařilo, jelikož už nebyl tak ztuhlý.
   „Zkuste ho naučit nějaké slovo, mluvte na něj. Hodně na něj mluvte, ukazujte mu obrázky a přiřazujte k nim slova, jako s malým dítětem. Musíte ho brát jako malé dítě.“ Přikývl jsem, to jsem chápal taky. Light… neuměl žít mezi lidmi, pomalu ani nevěděl, co jsme za podivný živočišný druh a teď najednou se octne mezi námi, ničemu nerozumí a sám se nedokáže přizpůsobit.
   „Oblečte ho, musí si zvyknout na oblečení. Je možné, že ho ze sebe první bude sundávat, vlastně je to víc než pravděpodobné, ale měl by ho mít.“ Znovu jsem kývnul hlavou. Nemohl tu běhat pořád jen tak skoro nahý. Nebyl jsem žádný zvrhlík, abych ho tu nechal producírovat se bez ničeho jen proto, abych si mohl prohlédnout hezké mladé tělo. Tedy na rozdíl od Maxe, ten by mu sebral i ten jediný kousek oblečení, protože i ten by mu překážel v tom ho přehnout. Dobře jsem věděl, co by s ním provedl Max, kdyby patřil jemu. Ale já nebyl on… neštěstí.
   „Říkal jste, že nejvíc věří tomu psovi? Pak bych ho nechal trávit čas s ním. Nejspíš mu připomíná jeho rodinu, a pokud ten pes věří vám, mohl by vám začít věřit i… i Light.“
   „O to se snažím. Myslím, že právě díky ní vylezl sám z klece nebo začal jíst.“
   „Nezavírejte ho do klece. Pokud on projeví víru k vám, taky mu musíte věřit. Musíte ho nechat prozkoumat věci i samotného. Dát mu nějakou volnost.“
   „A jídlo? Do teď jsem se mu odvážil dát jen nějakou zeleninu a ovoce.“ Muž se jen zamyslel.
   „Nejspíš se živil i tím, čím vlci, syrovým masem. Rozhodně mu nedávat nic smaženého nebo s velkým množství oleje, první… zkusit maso jen povařit. Nechte ho jíst to, co si sám vezme, nenuťte mu něco, čemu nevěří.“ Znovu zkoumavým pohledem projel Lighta.
   „Budu muset jít, pane Sommersi. Kdybyste něco potřeboval, zavolejte, jinak bych se mohl stavit, když budu mít cestu kolem.“
   „Budu rád,“ přikývl jsem. Pousmál se a pomalu, aby maličkého nevyděsil, vstal.
   „Cestu ke dveřím najdu sám, těšilo mě.“
   „Pane Wintere…“ zastavil jsem ho ještě na polovině cesty ke dveřím. „byl bych vám vděčný, kdybyste se o Lightovi moc nezmiňoval. Netoužím tu mít novináře a jemu by to také neprospělo.“ Jo, dost na tom, že o něm ví všichni ze včerejšího večírku, ale to jsou takoví zazobanci a nafoukanci, že by je jen pobouřilo, kdyby se v novinách objevilo něco o mě a ne o nich. Pousmál se a přikývl.
   „Chápu, prozatím nashledanou.“
   Když odešel, znovu jsem sklonil k tmavovláskovi hlavu. Trochu nejistě ke mně zvedl pohled.
   „Nemusíš se mě bát, neublížím ti,“ lehce jsem ho pohladil po tváři a pousmál se. „Ale potřeboval bys vykoupat,“ zamyslel jsem se. „No nic, asi tam budu muset vlézt s tebou.“

7. kapitola

(Jared)

   Zamyslel jsem se. Tušil jsem, že vlézt s Lightem do vany nebude právě jednoduché, i když vana byla dost velká i pro tři lidi. Ale moc se mi nechtělo zapojovat do všeho třetího člověka, aby mi s ním pomohl, dost na tom, že byl vystresovaný ze mě.
   Pomalu jsem se zvedl a Lighta zvedl do náruče. Nelíbilo se mu to, jen tiše zakňoural a vyděšeně na mě koukal.
   „Neboj se,“ pousmál jsem se a zašel s ním do koupelny. Jen jsem očkem zkontroloval Connie, spokojeně jsem zjistil, že nás následuje. Posadil jsem ho do vany a sundal mu poslední kousek oblečení, jen se skrčil a odsunul se ode mě. Zaváhal jsem, ale jinak to nešlo. Sundal jsem ze sebe oblečení a ve spodním prádle vlezl za ním. Jen na mě nedůvěřivě koukal.
   Pousmál jsem se, natáhl jsem se pro sprchu a nastavil vlažnou vodu. Koukal na to jako sůva z nudlí a k mému překvapení se zvědavě přiblížil. Pomalu jsem proud vody přemístil na jeho stehno. Trochu sebou cukl, zamrkal a ručku začal zvědavě strkat pod vodu. Tiše jsem se zasmál a jen ho sledoval, bylo to… roztomilé. Jen ke mně zvedl vykulený pohled.
   „Neboj, je to jen voda,“ zasmál jsem se tiše a přesunul se na jeho ramena. Trochu se nahrbil a natáčel hlavu, aby viděl, co mu to dělám nebo z čeho na něj ta voda teče. Přisunul jsem se k němu blíž a pomalu vodu přesměroval na jeho vlasy. To už se mu moc nelíbilo, celý se otřepal a já byl rád, že jsem se svlékl, jelikož mě celého ohodil vodou.

   Vypnul jsem sprchu a nechal do vany napouštět vodu, teď mě čekala ta těžší část. Umýt ho. Natáhl jsem se po sprchovém gelu a přiblížil se. Ve chvilce přestal zkoumat vodovodní kohoutek a zaměřil se nedůvěřivě na mě.
   „Musím tě umýt, Lighte. Je to jen mýdlo, neublíží ti to,“ trochu jsem napěnil ruce, přiblížil se k chlapci a pomalu jimi začal jezdit po jeho těle. V první chvíli se odtahoval, kam mohl, ale nakonec se nechal a jen útrpně držel. Pousmál jsem se, přesunul jsem si ho k sobě do klína a klidně dál pokračoval.

   Zvědavě sledoval zvedající se hladinu teplé vody a pěnu, která z mýdla zůstávala. Šťouchal do ní prstem a komicky se šklebil. Bylo to docela zábavné. Nakonec jsem trochu nabral na prst a přesunul mu ji na nosík. Zatřepal se, až mě ve tváři zalechtaly jeho vlasy. Ty mimochodem taky potřebovaly trošku upravit. Jen ke mně zvedl vykulená kukadla. Musel jsem se zasmát, vypadal tak… nevinně. Nechápal jsem, jak může vůbec existovat někdo tak nezkažený lidskou rasou. A i teď, když jsem před sebou měl onen důkaz, jsem tomu skoro nemohl uvěřit.

   Znovu jsem se natáhl pro sprchu a přesunul ji tak, abych mu umyl vlasy. Kroutil hlavou a tiše vrčel, nelíbilo se mu to.
   „No tak, přece chceš být hezký, je to jen voda, nekousne tě,“ pobaveně jsem mu šeptal a dál pokračoval v umývání. Sice měl ramena nakrčená a trochu připomínal zmoklou slepici, ale držel. Další zádrhel přišel u šampónu. Ten se mu nelíbil ani trochu. Kroutil se, vrtěl se, kňoural a já měl co dělat, aby se mu nedostal do očí.

   Nakonec jeho utrpení skončilo a já s potěšením zjistil, že moje nervy to přežily taky. Sice jsem byl mokrý všude a to jsem v té vodě jen seděl, ale nebylo to nic, co bych nepřežil. Dokonce se mi podařilo ho i vysušit, vlasy měl vlhké sice pořád, ale s fénem už jsem ho trápit nechtěl. Jen jsem sáhl do své skříně pro nějaké kalhoty a mikinu. Oboje mu bylo velké, téměř se v tom topil a nelíbilo se mu to, jelikož se to snažil ze sebe sundat, ale momentálně jsem pro něj nic lepšího neměl.
   „Lighte, nemůžeš tu chodit jak Adam, nech si to na sobě. Čím dříve si zvykneš na oblečení, tak to bude lepší,“ chytnul jsem mu ruce a zadíval se mu do očí. Nejistě mě sledoval a koukal na mě, jako by čekal, kdy mu jednu ubalím. Jen jsem se pousmál a lehce ho pohladil po tváři. Klidně jsem ho vzal do náruče a přenesl do pokoje na postel. Hned se přisunul do rohu, odkud mě bedlivě sledoval, zatímco jsem se převlékal. Nechtěl jsem ho dávat do klece, pokud to nebylo nezbytně nutné a vzhledem k tomu, že momentálně neměl kudy utéct, jelikož neuměl pracovat s klikou u dveří, natož s oknem si dveřmi od balkonu, jsem ani neviděl důvod.

   Lehl jsem pod deku a jen mrkl na chlapce. Pořád se krčil na krajíčku postele a bezradně koukal okolo sebe. Posadil jsem se, natáhl ruku a lehce se dotknul jeho tváře.
   „Spinkej, nic se ti tu nestane, slibuju,“ pousmál jsem se. Chvilku na mě koukal, ale nakonec se skrčil na bok a zadíval se skrze balkon ven. Jen jsem se pousmál, znovu lehl a zavřel oči.

***

   Seděl jsem za stolem v pracovně a něco dodělával do práce. Práce z domu, prozatím to ve firmě museli zvládnout sami jen s mými pokyny, neodvážil jsem se tu Lighta jen tak nechat s Connie, s Maxem, otcem… ne, to se mi nelíbilo.

   Nakonec jsem odeslal sekretářce dokumenty, sundal z očí tenké brýlky a protřel si kořen nosu. Byl jsem unavený, zase jsem se v noci moc nevyspal, Light se pořád pohyboval, točil, občas šmejdil po pokoji a já moc tvrdé spaní obvykle nemívám, takže jsem byl co chvilku vzhůru. Nehledě na to, že to bohužel ještě nebyl človíček socializovaný, či zvířátko domestikované, takže služky měly práci navíc.

   Povzdechl jsem si, zavřel nb a zamířil do pokoje. Oba leželi natisknutí k sobě s tlapkama… případně rukama pod hlavou. Moje volnější oblečení, co jsem mu včera oblékl, už dávno neměl. Už ho neměl ani ráno, nejspíš se mu v tom nelíbilo, ale já se nehodlal tak lehko vzdát.
   Vzal jsem oblečení jeho velikosti, které jsem nechal koupit a sedl ke dvojici. Connie klidně ležela a sledovala mě, jen Lightovi se to moc nelíbilo a byl připravený zdrhnout. Plány jsem mu ale překazil, když jsem si ho k sobě přitáhl a pevně objal.
   „V tomhle ti bude líp, je to tvoje velikost, něco na sobě mít musíš,“ pousmál jsem se a začal mu přes hlavu převlékat tričko. Tiše vrčel a kroutil se, ale i tak jsem byl silnější a povedlo se mi to na něho navléct. S kalhotami to sranda taky moc nebyla, rukama do mě strkal a pokoušel se mě odstrčit, ale nenechal jsem se, nijak jsem na to nebral ohledy a oblékl ho.
   „Musíš být oblečený. Jsi člověk, ne nějaké zvířátko a lidé nosí oblečení,“ usmál jsem se a lehce ho pohladil po tváři. Jen se lehce mračil a tahal za oblečení. Nelíbilo se mi něco na sobě mít.

   „Pojď, vezmu tě ven. Chceš jít ven? Proběhnout se s Connie… Connie, to je tvoje kamarádka, moje kolie,“ pousmál jsem se, přesunul jsem se k psovi a podrbal ho mezi ušima. Light jen zbystřil a sledoval nás.
   „Vidíš? To je Connie, tvoje kamarádka… Connie, dokážeš to slovo říct? Connie,“ mluvil jsem na něj pomalu a lehce se usmíval. Tiše jsem se zasmál, když lehce naklonil hlavu na stranu, jako by přemýšlel o tom, co jsem mu právě řekl.

   Pomalu jsem vstal a přešel k balkonovým dveřím. Connie hned zamířila za mnou, věděla, co se bude dít. Zastavil jsem se u nich a podíval jsem se na Lighta, který pořád seděl na tom samém místě a nerozhodně nás sledoval. Nejspíš chtěl být s Connie, ale nebyl si jistý, jestli chce být se mnou.
   „Neboj, jdeme ven… tráva, stromy… to všechno přece znáš. Můžeš se proběhnout na vzduchu,“ otevřel jsem dveře. Lehký vánek hned trochu pohnul závěsy, což Light okamžitě zpozoroval a nejspíš tušil, co to znamená, jelikož tiše zakňučel. Jo, chtěl jít ven… překážkou jsem byl já. Tiše jsem si povzdechl, vyšel ven, ale dveře nechal otevřené. Doufal jsem, že když zmizím z jeho zorného pole, půjde za Connie.

   Sešel jsem dolů z terasy a rozhlédl se po zahradě. Nemyslel jsem si, že by tu měl kudy utéct. Pozemek byl oplocený a otevírat dveře, vrata či brány neuměl. Sedl jsem na lavičku a jen jsem se zadíval ke svému balkonu.
   Jo, nějakou dobu se nic nedělo, než jsem tam zahlédl Connie. Vesele poskakovala a namířila si to po schodech dolů, netrvalo dlouho, než jsem uviděl i Lightovu střapatou hlavu. Usmál jsem se, jo, aspoň tomu psovi věřil, když už ne někomu jinému. Ale byl jsem připravený si je ho důvěru vydobýt.

8. kapitola

(Jared)

   Klidně jsem si zapálil a sledoval, jak Connie s hlasitým štěkotem běhá po zahradě a za ní po čtyřech Light. Nikdy jsem si nemyslel, že může být někdo na čtyřech tak rychlý, ale vzhledem k tomu, že tmavovlásek po dvou nikdy nechodil, bylo to docela pochopitelné.
   Znovu jsem potáhl z cigarety a zamyslel se. Kdyby mi před měsícem někdo řekl, že budu socializovat vlčího kluka, vysmál bych se mu. Teď tahle výzva stála přede mnou a já netušil, jak s ní hnout. Ano, možná jsem mohl považovat alespoň za malý pokrok, že se ´spřátelil´ s Connie a taky jsem věděl, že po něm hned nemůžu chtít věci jako chození, mluvení, psaní nebo čtení, ale jeho důvěru jsem potřeboval k tomu, abych vůbec byl schopen pokračovat v tomhle všem.

   „Dokonalý pejsek, dojem kazí jen to oblečení. Nelíbí se mu to, copak to nevidíš?“ ušklíbl se na mě Max. Znuděně jsem k němu zvedl obličej a vyfoukl kouř.
   „Musí si zvykat,“ pokrčil jsem rameny, znovu potáhl a chystal se ho přestat vnímat, ale on se nedal. Sedl vedle mě a se zájmem se opřel lokty o kolena.
   „Snad ho nechceš socializovat? Pomátl ses?“ rozesmál se. Protočil jsem oči a dál sledoval podivnou dvojici prohánějící se po pozemku. Neměl jsem strach, že by utekl, Connie ho až příliš zaměstnávala.
   „Proč si ho nevycvičíš jako normální zvířátko? Bude ti nosit věci, nechá se za odměnu podrbat, zasuneš si do něj, kdy budeš chtít…“
   „Co kdyby sis ty kecy nechal pro sebe? Mě nezajímají. Co s Lightem udělám nebo ne je jen a jen na mě.“
   „Tak Light? Už sis ho i pojmenoval? Jak sladké,“ uculil se.
   „Hele, co kdybys šel otravovat někoho jiného?“
   „Rád otravuju tebe.“
   „Ale pokud sis toho už stihl všimnout, ještě nikdy se ti nepodařilo vytočit mě,“ usmál jsem se na něj sladce, což v jeho tváři hned vyvolalo zamračení. Jo, já se jím nenechal jen tak vytočit, na to jsem byl až dost dobře obrněný vůči jeho či otcovým kecům nebo kecům jiných papalášů, ale jak už jsem říkal… Maxe bylo strašně jednoduché vytočit.

   „Dej mi ho.“ Nadzvedl jsem obočí a zastavil ruku, která už zase nesla cigaretu k ústům. Podíval jsem se na něj, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě střílí.
   „Co prosím?“
   „Dej mi ho, tobě je na nic, jen ti bude užírat čas,“ ušklíbl se povýšeně. Chvilku jsem ho sledoval, než jsem se rozesmál.
   „A já myslel, Maxi, že jsi už vyrostl z té žárlivosti na mé narozeninové dárky,“ ušklíbl jsem se na něj, což v jeho tváři vyvolalo jen další vlnu vzteklé červené barvy.
   „Tobě je k ničemu.“
   „Vážně? A proč myslíš? Mám s ním své plány, takže říkám ne a předem tě upozorňuju… šáhneš na něj, poneseš si následky.“
   „Vyhrožování ti nikdy moc nešlo, nikdy jsem se od tebe nedočkal ani facky,“ pohrdavě se na mě podíval. Jen jsem se tiše zasmál a zakroutil hlavou.
   „Možná proto, že jsi vždycky posraný strachy raději udělal to, co jsem ti doporučil. Radil bych ti to i teď,“ usmál jsem se, naposled potáhl z cigarety a típl. Jen jsem sledoval, jak se vztekle postavil a oddupal pryč. Zakroutil jsem hlavou a znovu se zadíval na nestejnorodou dvojici.

   Pronikavě jsem zapískal. Connie ihned zbystřila a se štěkotem se rozběhla ke mně. Jen jsem sledoval, jak se za ní v první chvíli rozběhl i Light, ale když uviděl mě, nerozhodně zpomalil a už se spíš jen loudal.
   Spokojeně jsem podrbal Connie a sledoval ho. Zastavil se asi tři metry ode mě a nijak se neměl k tomu přijít blíž.
   „Pojď ke mně, Lighte,“ usmál jsem se a natáhl ruku. „Vidíš, Connie se taky nebojí, má mě ráda, chtěl bych, abys mě taky měl rád. Přece můžeme být také kamarádi, ne?“ pousmál jsem se a lehce se sklonil, aby mě kolie mohla láskyplně olíznout. Viděl jsem jeho zaváhání, ale nakonec se znovu pohnul o kousek blíž. Usmál jsem se a nataženou ruku nestáhl. Jen se k ní pomalu přiblížil a očichal ji. V první chvíli jsem překvapeně zamrkal, ale pak jsem se tiše zasmál. Byl roztomilý, úžasný. Usmál jsem se na něj a lehce ho pohladil po tváři. Pořád mě ostražitě sledoval připravený mě kdykoliv kousnout nebo utéct a byl jsem si jistý, že kdyby se mu něco nelíbilo, jedno z toho by zaručeně udělal.

   Pomalu jsem ruku stáhl a z lavičky jsem sjel dolů na zem. Posadil jsem se naproti něj a sledoval ho.
   „Vím, že se ti tohle všechno moc nelíbí a ty se třeba ani nechceš měnit. Ale já bych si nikdy neodpustil, kdybych to aspoň nezkusil. Nedokážu si z tebe udělat poslušné zvířátko, ty nejsi zvíře, jsi člověk,“ usmál jsem se a znovu natáhl ruku. Sledoval mě svýma jasně modrýma očima a já se už poněkolikáté divil, jak jsou nevinné.
   Connie si položila hlavu do mého klína. Jen jsem se usmál a druhou rukou ji začal hladit, zatímco první jsem měl neustále nataženou k chlapci a nechal ho rozhodnout se, jestli se přiblíží nebo si i nadále bude udržovat odstup.

   Klidně jsem mu oplácel pohled a sledoval každý jeho nepatrný pohyb. Pousmál jsem se, když se po dlouhém koukání na Connie nakonec přeci jen odvážil přiblížit k mé ruce. Zamrkal jsem, když mě olízl, ale hned mi to na tváři vyvolalo úsměv. Měl jsem jeho důvěru? Věřil mi aspoň trochu? Znovu jsem mu lehce pročechral vlasy.
   „Šikula, Lighte. Mám z tebe radost, určitě budeme dobří kamarádi.“ Pořád ze mě nespouštěl oči a občas lehce olízl moji ruku. Bylo to divné, zvláštní, ale byl to jeho způsob vyjadřování aspoň nějaké náklonnosti a já mu to nemohl hned zakazovat, že se to nedělá. Nepochopil by to a jen by se zase zbytečně stáhl.

   Nakonec se ještě o něco přiblížil a lehl si na zem. Klidně jsem ho pomalu hladil a sledoval jeho přivřené oči, nejspíš se mu to líbilo a já bojoval s myšlenkami… jestli se mu to líbí, protože je to něco nového, nepoznaného, nebo už to někdy zažil, předtím, než se dostal k vlkům, a tohle mu to připomíná.
   Bylo těžké nepřemýšlet nad tím, jestli v tomhle mám pokračovat nebo to vzdát. Jak řekl psycholog, pokud se k vlkům dostal už jako nemluvně někdy do třech let života… nejspíš jsme neměli šanci… ale kdyby… kdyby už měl zkušenosti s lidmi, kdyby vyrostl mezi nimi… tyhle myšlenky mi nedávaly spát.

   „Chtěl by ses naučit mluvit?“ zeptal jsem se ho tiše. Jen otevřel oči při zvuku mého hlasu a zadíval se na mě.
   „Bylo by to fajn. Rozuměli bychom si, mohli bychom si povídat. Ty bys mi řekl, jaké to bylo, když jsi žil v lese, já bych tě naučil, jak žít ve světě lidí. Jak se přizpůsobit. A náš jazyk je přeci hezký,“ usmál jsem se a znovu ho pohladil po líci. Jo, mluvil jsem s ním jak s debilem, jak s nemluvnětem, ale bylo to rozhodně lepší než na něj jen koukat jak pako.
   „Mohli bychom začít s jednoduchými slovy… třeba Connie,“ ukázal jsem na kolii. „To je Connie, je to kolie, ale to je teď nepodstatné… zkusíš říct Connie?“ Jen lehce naklonil hlavu, jako by přemýšlel, co po něm vlastně chci.
   „Nebo Jared,“ ukázal jsem na sebe. „Já jsem Jared… Jared je moje jméno… Jared. Dokážeš to vyslovit? Jared.“ Jen tiše nespokojeně zakňučel. Možná jsem moc mluvil, možná mi chtěl rozumět, nebo se mu to prostě nelíbilo.
   „A co Light… přeci jsem ti vybral hezké jméno, ne? Je to skoro jako moonlight, měsíční svit, na který se rád díváš. Nejspíš ti to připomíná noci v lese. Proto jsem tě tak pojmenoval. Light… zkus to říct,“ usmál jsem se. „Light… Light,“ zopakoval jsem několikrát, ale připadalo mi, jakoby mu to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Po pravdě jsem netušil, jak jinak ho naučit mluvit.

   Tiše jsem si povzdechl, naposled ho pohladil, lehce se na něj usmál a stočil pohled ke Connie, která drobného chlapce také sledovala. Tiše jsem se zasmál. Připadalo mi, jakoby mu vysílala signály ve smyslu… já mluvit nemůžu, ty ano, tak to udělej… ale všechno byla jen má bujná fantazie. Touhy bezděčně promítnuté v detailech okolo mě.
   Pustil jsem ji, vstal a protáhl se.
   „Půjdeme se najíst,“ pousmál jsem se. Kolie okamžitě vyskočila na všechny čtyři a radostně zavrtěla ocasem, dobře znala význam slova jíst.
   „Pojď, Lighte,“ usmál jsem se na něj. Chvilku na mě koukal, než pomalu otevřel pusinku a vypustil z ní sotva slyšitelný šepot až chrapot svého jména. „Lighte…“ špitnul.

9. kapitola

(Jared)

   Chvilku jsem na něj koukal, jakoby spadl z nebe a netušil, co dělat. Řekl to? Řekl svoje jméno nebo se moje přání už vymykaly kontrole a měl jsem z toho halucinace.
   Jen jsem zatřásl hlavou. Blbost, nikdy jsem halucinacemi netrpěl. Usmál jsem se na Lighta a čapl k němu.
   „Výborně. Řekneš to ještě jednou? Light… řekni, tak hezky ti to šlo. Light,“ šeptl jsem a doslova pohledem hypnotizoval jeho rtíky. Jen je ale nespokojeně zkroutil a tiše zakňoural.
   „Neboj, Lighte, moc hezky jsi to řekl, jen to zopakuj,“ šeptal jsem a sledoval ho. „Light,“ pomáhal jsem mu pomalu. Dobře jsem věděl, že jedno slovo není žádná výhra, ale pokud by byl ochotný se učit další a komunikovat, byl to dobrý začátek.

   Nakonec jsem se jen pousmál a postavil se. „Nevadí, tak pojď. Najíme se a pak to zkusíme znovu,“ pomalu jsem zamířil k domu. První se mu moc nechtělo, ale nakonec se začal pomalu šourat za námi.

   Jídlo jsem si nechal donést do pokoje. Jo, mohl jsem dolů do jídelny, ale nijak mě to tam netáhlo a s Lightem jsem tam nechtěl jít už vůbec. Nechtěl jsem ho zbytečně vystavovat dalším šokům z moc lidí. Neznámých lidí, od kterých netušil, co čekat.
   Sám jsem si oběd vzal do pracovny k počítači. Práce se sama neudělá a za mě ji někdo udělá těžko, už jen proto, že někdy nedokázali udělat ani to, za co byli placeni. Často jsem přemýšlel, že je kompletně vyházím a naberu nové lidi, ale vždycky mě odradilo pomyšlení, kolik práce by s tím bylo. Tak mě to vždycky přešlo.

   Pomalu jsem jedl a kontroloval objednávky, zatímco Connie byla s Lightem v pokoji. Ovšem i při práci mi na mysl pořád přicházela ta chvilka, kdy tmavovlásek zašeptal svoje jméno. Ano, bylo to sice trošku chrčivé a neohrabané, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že už někdy mluvil. Musel už někdy mluvit, když… nebyl mezi lidmi zas tak dlouho, aby se to tak rychle naučil. Dost jsem se vracel i k jeho hlásku. Když jsem si odmyslel to začáteční zachraptění… připadal mi hodně jemný, skoro ženský. Ale k němu se hodil. Nechci tím říct, že Light vypadal jako holka, spíš byl až tak křehce roztomilý.

   Zatřepal jsem hlavou, když jsem si uvědomil, že už dobrých pět minut zírám na monitor počítače bez sebemenší aktivity. Jen jsem naštvaně zamrčel. Light mi až příliš zaměstnával myšlenky. Skoro jako když jsem byl poprvé zabouchlý. I když tohle bylo něco jiného, nedokázal jsem se těch myšlenek zbavit.
   Nakonec jsem dojedl, dodělat jsem to nejdůležitější, co jsem musel a zamířil zpět do pokoje. Connie ležela natáhnutá v koši a sledovala Lighta, jak zkoumá míček a honí ho po zemi. Jen jsem se usmál, vypadal při tom docela zvláštně.
   Všiml si mě teprve ve chvíli, když jsem se pohnul a vešel do pokoje. Nejistě se na mě zadíval, ale nijak jinak neprojevoval tendenci utéct, což mě potěšilo.

   Posadil jsem se na postel a přitáhl si obrázkovou knihu, kterou jsem si od služebné nechal donést. Připadal jsem si… trochu jako pako. Nikdy jsem to s dětmi nijak zvlášť neuměl, spíš mi malí prckové vždycky brečeli v náručí, ale Light už malý nebyl, takže jedna katastrofa byla snad zažehnána. Ale ta další, že jsem netušil, jak přesně na to, ta mi momentálně pořád blikala v hlavě jako velký neonový nápis na billboardech.

   Natáhl jsem se a než se stihl hnědovlásek rozkoukat, cože se děje, posadil jsem si ho do klína. Jeho první reakcí byl pokus o útěk, ale to jsem mu nedovolil a pevně mu omotal paži okolo pasu.
   „Neboj, maličký, vždyť ti nic nedělám,“ pousmál jsem se. Posunul jsem se dál na postel, opřel se o pelest a dál ho svíral u sebe. Přitom jsem si podal tu knížku a otevřel ji. Blbec? Jo, připadal jsem si tak. Ale představte si sebe na mém místě, co byste dělali? Nejspíš ho pustili zpět do lesa, co? To jen já se musím pouštět do takovéhle pitomosti. Ale už jsem se rozhodl a jen proto, že jsem to nikdy nedělal, to přece nevzdám. Všechno jsme někdy dělali jednou poprvé.

   Otevřel jsem knížku na první stránce, kde byl obrázek psa.
   „Vidíš, to je pes. Connie je taky pes. Řekneš to? Je to jednoduché slovo… pes,“ usmál jsem se na něj, zatímco on koukal na obrázek. „Pes, pejsek… haf, haf…“ Jen jsem se zasekl. Už fakt asi začínám blbnout a Light si to nejspíš myslel taky, pootočil ke mně hlavu a já se pod jeho pohledem cítil jako nějaký vyšinutý jedinec.
   „No… ehm… pes,“ šeptl jsem a přetočil na další stránku. Kdyby mě takhle viděl Max, otec nebo někdo z mých přátel, nejspíš by se potrhali smíchy. Já bych se smál taky být na místě pozorovatele, ale teď mi do smíchu moc nebylo.

   „Kočka, to jsou takové chlupaté potvory, co vlezou všude,“ ušklíbl jsem se. Jo, nesnášel jsem kočky. „Kočka… zkusíš to říct? Nebo… kůň,“ přetočil jsem na další stránku. „Tohle všechno jsou zvířata… pes, kočka, kůň… ale ty nejsi zvíře, proto tě učím mluvit,“ klidně jsem přetočil na další stránku. Už jsem dokonce i mohl povolit sevření okolo jeho pasu. Jen bez hnutí seděl a koukal na obrázky, co jsem mu ukazoval. Jestli mě k tomu i poslouchal… kdo ví, já doufal, že ano.

   Pomalu jsem dál přetáčel obrázky a povídal mu, co to je, než jsem se zarazil a zadíval se, co to dělá. Zvědavě vzal do rukou moji dlaň a začal ji zkoumat. Pobaveně jsem ho sledoval a nechal ho. Přejížděl po ní prstíky, otáčel ji, dokonce se jal prozkoumat i můj prsten.
   „To je dlaň,“ šeptl jsem. Jen ke mně zvedl hlavu a zvědavě – aspoň mi to tak připadalo – mě zkoumal pohledem. Nakonec se ale znovu sklonil k mé ruce. Když k ní přiložil tu svoji, připadala mi o tolik menší, světlejší.

   „Řekni něco, maličký,“ šeptl jsem. Znovu ke mně zvedl oči a jakoby přemýšlel, cože to po něm chci. „Light…“ zašeptal jsem. Jo, to slovo už jednou řekl, chtěl jsem, aby ho řekl i podruhé, aby se aspoň něco naučil říkat. „Light,“ pohladil jsem ho palcem po ruce, která stále svírala tu moji.
   Pootevřel rtíky a já zadržel dech, aby mi nic neuniklo a mělo mi co uniknout, jelikož v následující chvíli svoje jméno zopakoval.
   „Light,“ špitnul.
   Usmál jsem se a pevněji ho objal. „Výborně, ty jsi šikulka,“ pohladil jsem ho po tvářičce. Jen se nejistě zakroutil, ale znovu to slovo zopakoval. Možná to bylo moc brzo, ale i tak jsem cítil pocit alespoň nějakého vítězství a sílící pocit toho, že se mi přeci jen podaří ho dostat výš. Dostat ho zpět mezi lidi, mezi kterými už určitě musel žít.

   Trhl sebou, když se mi v kapse rozezvonil mobil.
   „Neboj,“ pousmál jsem se a vzal to. Jen mě nejistě sledoval, klidně jsem ho ale držel a lehce ho hladil prsty po boku.
   „No?... Hele, já dnes nemůžu… ne, nevymlouvám se,“ ušklíbl jsem se. „Prostě mám teď něco důležitějšího, čemu se potřebuju věnovat… ne, babu tu nemám… blbče, chlapa taky ne… kluka… idiote, ne, nejsem pedofil… hele, to je na delší povídání… dnes nemůžu, když tak se stav… jo, jasně, zdarec,“ ušklíbl jsem se a položil to. Prý pedofil. No… kdybych se teď viděl ve formě třetí osoby… jo, mohlo to tak působit, ale co už.

   „Když už umíš říct Light…“
   „Light,“ zopakoval tiše, zatímco zkoumal mobil v mé ruce. Jen jsem se pousmál.
   „Zkusíš říct Jared? To je zase moje jméno… Jared.“ Ale jak se zdálo, maličkého hnědovláska spíš zajímal mobil v mé ruce, který se z ní pořád snažil vypáčit. Jen jsem se ušklíbl a přetočil si ho bradičkou k sobě.
   „Jared, zkus to říct, Lighte,“ pousmál jsem se. „Jared…“
   Jen na mě koukal a po chvilce se začal vrtět, jakoby se chtěl vykroutit, dokonce i tiše nespokojeně zakňoural. Pustil jsem ho, nechtěl jsem, aby měl pocit, že se nemůže ani hnout. Hned začal běhat po pokoji a zastavoval se u květináčů. Jen jsem se zarazil a lehce se zamračil, než mi to došlo. Vystartoval jsem z postele, vzal ho a spěšně s ním zamířil do koupelny. Nelíbilo se mu to a po pravdě jsem to skoro ani nestihl, ale podařilo se. I když na tom záchodě seděl jak holka a vykulený jako sova.
   „Až budeš zase… potřebovat… musíš chodit sem, dobře? Tohle není les, tady si nevybíráš stromečky, maličký.“

10. kapitola

(Jared)

   Moje práce… zaostávala a já to dobře věděl, ale i když jsem si k tomu sedl, nedokázal jsem se tak dobře soustředit. První dny jsem myslel na tmavovláska vedle v pokoji, co asi s Connie dělá, jestli něco neprovedl nebo mu něco nechybí. Chodil jsem je kontrolovat a práce mi stála. Navíc po pár dnech se otrkal i Light a už mu nijak nedělalo problém pendlovat po mých pokojích a to bylo ještě horší. Neustále něco zkoumal u mě v pracovně, hrál si se vším možným a já nestíhal kontrolovat jeho, vysvětlovat mu co smí a co ne a k tomu všemu pracovat.

   Jak se mi ale práce kupila, věděl jsem, že takhle to dál nepůjde. Potřeboval jsem pár dní klidu, abych všechno dal do pořádku, potřeboval jsem si vyřídit věci přímo ve firmě, ale malého vlčího chlapce jsem s sebou vzít nemohl. Stále se ostatním z domu vyhýbal, pokud mohl, bál se ostatních a já bych ho nikomu z baráku ani nesvěřil. Otci a Maxovi v žádném případě, to bych došel a z Lighta bych našel tak sesypanou hromádku. Matka se vůbec nestarala o dění v baráku, služky by ušly, ale došel by Max, řekl by ´vypadněte´ a taky by to nedopadlo dobře. Na přátele jsem taky spoléhat nemohl, ne že bych jim nevěřil, ale ani já prvních pár dní netušil, jak s chlapcem pracovat, aby si začal zvykat na lidi a lidský svět.
   Potřeboval jsem někoho, kdo by aspoň trochu věděl, co s Lightem, jak s ním mluvit, jak ho zabavit… a momentálně mě napadal pouze jediný adept.

   Zadíval jsem se na chlapce, který právě zkoumal obrázkovou knížku. Docela mu už šly i obracet listy, což jsem taky považoval za úspěch. Pousmál jsem se a vytočil na mobilu číslo Daniela Wintera – psychologa.

   Zvedl to hned na druhé zazvonění. Stačilo se pouze představit se a už věděl, o koho se jedná. Ani jsem se vlastně nedivil, chlapa, který má v baráku vlčího chlapce bych si pamatoval taky.

   „Potřebujete s něčím poradit, pane Sommersi? Něco není s Lightem v pořádku?“ zeptal se po pár obvyklých frázích, které jsme si vyměnili.
   „Ne, s Lightem všechno v pořádku, podle mě. Učí se, už umí pár slov,“ pousmál jsem se. Ano, už se mi z něj podařilo dostat víc než jen jeho jméno, nejvíc mu dělalo radost, když volal na Connie a ta vždycky napřímila uši, když zaslechla svoje jméno.
   „To rád slyším. A v čem vám mohu pomoci?“
   Zamyslel jsem se, jak to formulovat. Říct… potřebuju, abyste mu dělal chůvu, mi připadalo hodně hloupé.
   „Řekněme, že mě teď Light hodně zaměstnává a já nestíhám… svoje věci, práci…“ Psycholog se na druhé straně rozesmál a já si v tu chvíli přál, abych mu nikdy nezavolal.
   „Takže mě chcete požádat, abych dělal vlčkovi chůvu.“
   „Tak jsem to říct nechtěl,“ zamrčel jsem nespokojeně. Jen se znovu rozesmál a mně tím začal strašně lézt na nervy. Neměl jsem rád, když se mi lidi smáli, spíš jsem to přímo nesnášel a byl na to vysazený, ale od toho psychouše jsem potřeboval pomoct.

   „Všechno samozřejmě zaplatím. Vaše uniklé zisky, benzín, co projedete…“
   „A na jak dlouho by to mělo být… pane Sommersi,“ zeptal se pobaveně, když se konečně dosmál.
   „Dva, maximálně tři dny… jen si dám do pořádku svoje věci.“
   „A proč vlastně žádáte mě?“
   „To byste snad měl vědět nejlíp,“ zamračil jsem se a sebral Lightovi z prstů doutník, který našel v ozdobné krabici, co jsem kdysi dostal.
   „To máte pravdu. Pak jsme asi domluveni. Kdy můžu přijet?“ Úplně jsem viděl, jak se ta jeho tvář culí a já měl takovou chuť mu ten úsměšek z ní vymazat. Bože tak jsi psycholog a snad se o kluka dokážeš postarat, když já si potřebuju něco vyřídit. Z toho máš hned první Vánoce, hajzlíku.
   „Nejlépe hned zítra ráno. Řekněme v osm?“
   „Budu tam, prozatím naschle.“ Jen jsem něco zahučel v odpověď, položil to a vztekle hodil mobil na stůl. Mě nasral.

   Jen jsem si povzdechl a sklopil pohled k tmavovláskovi, který seděl u mé židle a sledoval mě. Další úspěch byl v tom, že se mě docela přestal bát. Nijak se nebránil, když jsem se ho dotýkal, když jsem mu něco ukazoval, vysvětloval.
   Natáhl jsem se a vysadil si ho na klín. Jen na mě koukal a ani se nehnul. Pousmál jsem se a zastrčil mu pramínek vlásků za ucho. To byl taky boj ho nějak ostříhat, nakonec jsem se toho musel chopit já, jelikož z ostatních lidí měl hrůzu, div mu kadeřník ucho neušmikl, ale dopadlo to dobře. Po pravdě jsem byl na svůj výtvor pyšný. Nechal jsem mu to trochu delší, vypadal rozkošně ještě s tím svým nevinným kukučem.

   „Zítra tady moc nebudu, přijede ten pán, kterého už jsi jednou viděl a bude tě hlídat, dobře?“ pousmál jsem se na něj a lehce ho pohladil. „Já se zase večer vrátím, nemusíš se bát, jen budeš hodný, dobře? Bude tu s tebou i Connie, takže se nemusíš vůbec ničeho bát,“ usmál jsem se.
   „Connie,“ uculil se a vyhledal psa pohledem. Kolie okamžitě zvedla hlavu a napřímila uši, černovlásek se jen zachichotal. Usmál jsem se, byl roztomilý a ten jeho smích, už teď jsem na něj byl zvyklý a být bez něj by mi chybělo.
   Jen jsem ho sledoval, jak očima rejdí všude kolem, a zamyslel jsem se.
   „Co kdybychom zkusili, jak ti půjde chůze po dvou,“ zašeptal jsem. Jen ke mně při zvuku mého hlasu přetočil obličej a zadíval se na mě. Usmál jsem se.
   „Zkusíme to,“ sundal jsem ho ze sebe a postavil se. Chytil jsem ho okolo pasu, nadzvedl a nasměroval jeho nožky na moje. Nespokojeně se zamračil, ale když jsem mu začal šeptat do ouška, uklidnil se. Vždycky to pomohlo, vlastně ani nevím proč, stačilo mu jen něco zašeptat, jako by reagoval na tón mého hlasu, a uklidnil se. I když ho něco rozrušilo, vždycky to pomohlo.

   Chytil jsem ho za pas, prsty jedné ruky propletl s ním a udělal jeden krok. Jen to sledoval, ale poslušně stál na mých nohou a ´ťapkal´ se mnou.
   „Není to těžké a je to určitě daleko pohodlnější a praktičtější než po čtyřech,“ zašeptal jsem mu s úsměvem do ucha. Jen ke mně natočil hlavu. Usmál jsem se, vypadal… tak nevinně, až mě to chvilkami děsilo. Ano, upřednostňoval jsem v posteli kluky, ale Light byl na tohle… já nevím, až moc křehký, nezkažený. Navíc bych nikdy neudělal nic proti jeho vůli nebo nezradil jeho důvěru.

   Usmál jsem se, sundal ho ze svých nohou a postavil na zem, stále jsem ho však držel.
   „Zkusíš to sám? No tak, není to těžké,“ usmál jsem se. „Podívej, jen posuneš nohu dopředu, je to to samé jako na čtyřech, jen se neopíráš rukama o zem.“ Stál jsem vedle něj a udělal pomalý krok.
   „Jeden krůček, pak už to půjde samo, uvidíš,“ usmál jsem se a trochu ho rukou popohnal dopředu, takže klopýtl a chtěl na čtyři, aby se zapřel rukama, v tom jsem mu ale zabránil.
   „Ne na čtyři, po dvou,“ pevně jsem ho chytl a tlačil dopředu. Měl sice tendence padat, ale pár neohrabaných kroků udělal, dokud se mu to vážně nepřestalo líbit. Nebyl jsem zvyklý ho nutit, když fakt nechtěl, nechtěl jsem, aby měl pocit, že musí dělat přesně to, co já uznám za vhodné, proto jsem ho pustil. Chvilku stál na nohách a vykuleně se na mě díval, že jsem se až musel rozesmát.

   Jen na poslední chvíli jsem ho ale chytil, aby nespadl na roh stolu. Chytil jsem ho pod koleny a vyzvedl do náruče. Usmál jsem se a zamířil do koupelny. Pořád se mu ta voda nijak obzvlášť nelíbila, hlavně umývání vlasů, ale zjistil jsem, že je klidnější, když jsem tam s ním. A po pravdě mi to ani nevadilo. Nahého jsem ho viděl už první den a on zatím nijak neměl potuchy o nějakém studu.

   Večer jsem sledoval, jak se stočil v rohu postele a zavřel oči. Jen jsem se pousmál, v tyhle chvíle mi víc jak jindy připomínal malé bezbranné zvířátko. Ten pocit možná nevymizí nikdy, ale zmírní se… časem. Pousmál jsem se na spícího Lighta, prohrábl mu vlásky a ještě chvilku sledoval, jak se jeho obličejík při tom doteku nakrčil, než jsem ruku stáhl, lehl do postele a taky zavřel oči.