Minde

11. kapitola

(Jared)

   Klidně jsem si před zrcadlem upravoval kravatu a sledoval přitom v odrazu Lighta. Rozvaloval se ještě pořád na posteli a pokoušel se zavrtat pod přikrývku. Jen jsem se jeho snahám usmíval, nejraději bych ho v takových chvílích, kdy nevyváděl jako čert, ale choval se až trošku dětinsky, sežral. Byl roztomilý. Ze spánku ještě rozcuchaný a marnými snahami dostat se pod ty zpropadené peřiny ještě víc.
   Otočil jsem se ke dveřím, do kterých po zaklepání vešla služka s tím, že přišel pan Winter.
   „Přiveď ho nahoru,“ pousmál jsem se na ni a vydal se k posteli.
   „Lighte… kde jsi,“ pousmál jsem se a začal ho lovit pod peřinou. Jen se chichotal a snažil se mi uniknout. Ušklíbl jsem se, chytil ho okolo pasu a vytáhl. Nečekal jsem, že se přetočí na mě a začne se lísat, v první chvíli mě to překvapilo, ale nakonec jsem se rozesmál. Ty jeho oči, které na mě nevinně kulil a ve kterých hrály ďábelské ohníčky.

   Otočil jsem hlavu, když se dveře znovu otevřely. I Lighta to zaujalo a otočil hlavičku. Jen se nespokojeně ošil, další lidé, to se mu moc nelíbilo. Jen jsem se usmál a sundal ho ze sebe. Klidně jsem vstal a přešel k psychologovi, který zůstal s lehce nadzvednutým obočím stát ve dveřích.
   „Dobrý den,“ sevřel jsem mu ruku a nuceně jsem se pousmál. Ten včerejší telefonát jsem mu ještě nezapomněl.
   „Dobrý,“ vzpamatoval se a odpověděl mi s úsměvem. „Vidím, že už jste si k sobě našli cestu.“
   „Spíš se ten darebák otrkal,“ ušklíbl jsem se.
   „Chová se tak ke všem?“
   „Ne, jen ke mně. K ostatním je odtažitý, bojí se jich. Asi jako teď,“ zadíval jsem se na černovláska, který seděl na posteli a nejistě nás sledoval. Tedy spíš psychologa. Najednou mi to nepřišlo jako ten nejlepší nápad, nechat tu Lighta jen tak s ním. Ale na druhou stranu to bylo nejlepší řešení, musel jsem pracovat… aspoň pár dní, abych dal všechno do pořádku.
   „Pokud byl po celou dobu jen s vámi, pak je to pochopitelné,“ usmál se a přešel blíž k Lightovi. „My to zvládneme, že?“ usmál se a natáhl k chlapci ruku. Ten ale jen tiše zakňoural a uhnul.
   Bylo mi ho líto, nechtělo se mi od něj. Za těch pár dnů jsem si na něj zvykl, a když jsem ho viděl v takového pozici, měl jsem nutkání ho chránit. Držet u sebe a nepustit. Ale nemohl jsem se na něj tak vázat, to bych neudělal nikdy nic.
   „Broučku, já se vrátím, dobře?“ usmál jsem se a objal ho. Jen si schoval tvář do mé košile. Tiše jsem se zasmál a prohrábl mu vlásky. Nechtělo se mi od něj.
   Zadržel jsem dech, když ke mně zvedl ty své modré oči a uculil se. Nechápal jsem, co se to se mnou děje, bylo to skoro ještě dítě. I když chováním vlastně ano, netušil o lidském světě skoro vůbec nic a já tu přemýšlel nad jeho roztomilostí a přitažlivostí.
   Polkl jsem a trochu prudčeji se odtáhl a vstal. Poupravil jsem si košili a střelil krátkým pohledem po psychologovi, který mě sledoval zkoumavým pohledem.

   „Budu muset jít,“ zadíval jsem se na hodinky a natáhl se k ramínku pro sako. „Děkuji, prozatím nashle,“ kývl jsem na Wintera. Jen krátce jsem se ještě podíval na Lightův nechápavý obličejík, než jsem vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Spoléhal jsem na to, že to zvládnou. Byl to psycholog, musel aspoň zhruba vědět, co si k němu může dovolit, jak s ním jednat. To jediné mě aspoň trochu uklidňovalo. 

***

   Zhluboka jsem vydechl a odklikl na počítači další formulář. Pro dnešek jsem končil, jinak bych tohle už nezvládl. Čtyři dny v kuse makat… hledět do počítače, telefonovat, lítat po firmě jako namydlený blesk. Měl jsem toho plné zuby. Kruhy pod očima od nevyspání, jak byla pohovka v kanceláři nevhodná ke spánku a rozlámané celé tělo, jak jsem se na ni ani nevlezl. A to všechno jen kvůli tomu, že jsem zaměstnával neschopné lidi.

   Vypnul jsem počítač, popadl zmuchlané sako a vyrazil dolů na parkoviště. Všichni se mi klidili z cesty a já jsem se jim nedivil. Křičel jsem i bez důvodu a jen mě někdo pozdravil, zpražil jsem ho tak hnusným pohledem, že se raději otočil o sto osmdesát stupňů a utekl pryč. Byl jsem v ráži a to bylo nejlepší se mi vyhýbat. Potřeboval jsem si odpočinout, mít aspoň chvilku klid. Nemohl jsem se dočkat, až budu doma.

   Nasedl jsem do auta a konečně se rozjel. Když jsem před čtyřmi dny přišel do firmy, doslova jsem se zděsil nad tím, co tam prováděli. Zmatek, chaos, bordel, všechno špatně. Tahle slova to dokonale vystihovala.
   Zuřil jsem, měl jsem chuť s tím okamžitě praštit, nebo všechny povyhazovat. To nedokázali udělat nic bez toho, abych jim stál za prdelí? Měl jsem chuť vraždit. Dojít o den později, nejspíš by už ani nemělo cenu firmu zachraňovat. I teď mi to zabralo celé čtyři dny téměř bez spánku a to jsem ji vyhrabal jen z toho nejhoršího. Lil jsem do sebe jen kafe, telefonoval, faxovat, mailoval jak o život. Tři lidi mě dokonce nasrali natolik, že už dnes v novinách vycházel inzerát na doplnění pozic. Tolik jsem se těšil na svoji postel, až zase uvidím malého černovláska.

   Klidně jsem zaparkoval před domem a tiše vydechl. Konečně. Ani jsem nevěděl, co se tu dělo, jak se měl Light, jestli ve své socializaci pokročil… nevěděl jsem nic. Jen jsem po mém příchodu do práce volal Winterovi, že netuším, kdy se dostanu domů.
   Na Lighta jsem vlastně ani neměl moc času myslet. Firma mě plně zaměstnávala, jen před chvilkou krátkého spánku jsem cítil, že mi něco chybí. Že mi chybí spící klubíčko v nohou postele.

   Nezdržoval jsem se žádnými zastávkami v domě, nebo abych pozdravil rodiče, hned jsem se vydal nahoru do svého pokoje. Čekal jsem, že se mi naproti vyřítí Connie, jen co otevřu dveře, možná jsem doufal, že i Light mě rád uvidí, ale nestalo se nic.
   Nadzvedl jsem obočí nad prázdným pokojem a ani na zahradě, kam jsem z balkonu nahlédl, nikdo nebyl. Zamračil jsem se a sešel dolů.

   „Maxi, kde je Winter?“ zastavil jsem bratra. Jen se ušklíbl.
   „Ten psychouš? Co já vím, já ho nehlídám.“
   „A Light?“ nadzvedl jsem obočí. Kde je Winter třeba nevěděl, nezajímal ho, ale černovlásek ano. Mohl vědět, kde je a kde byl Light, byl určitě i psycholog.
   „To neví asi nikdo,“ ušklíbl se.
   „Jak to myslíš,“ zamračil jsem se. Jeho výraz a jeho kousavé odpovědi se mi ani trochu nelíbily. Zavánělo to průšvihem.
   „Hádej,“ nadzvedl vyzývavě obočí a odešel dřív, než jsem ho stihl začít zpovídat. Neváhal jsem, vytáhl z kapsy mobil a vytočil Winterovo číslo. Zvonilo to, dlouho to zvonilo. Skoro jsem už ztrácel trpělivost, než to vzal.

   „Ano?“
   „Kde jste?“ vyštěkl jsem možná až moc příkře.
   „Venku.“
   Zamračil jsem se. Možná se mi to jen zdálo, ale zdálo se mi, že jsem v jeho hlase zaslechl zaváhání.
   „A Light?“ Zadržel jsem dech, když se mezi námi rozhostilo ticho. Doslova jsem cítil, jak se mi zvyšoval tep, jen jsem si nebyl jistý, jestli nervozitou, strachy nebo vzteky.
   „Co se stalo?“ zamračil jsem se. Absolutně jsem netušil, co si myslet. Nesnášel jsem, když někdo chodil okolo horké kaše a vymáčknout z něj něco kloudného trvalo věčnost. To mě dokázalo nejvíc rozdráždit. „Doktore Wintere…“
   „Omlouvám se, nemám tušení, jak se to mohlo stát…“
   „Vymáčkněte se už!“ vyjel jsem a div v ruce nerozdrtil mobil.
   „Light… utekl,“ podařilo se mi zaslechnout zašeptání.

12. kapitola

(Light)

   Seděl jsem v rohu a tulil se ke Connie. Co jsem udělal? Byl tu se mnou nějaký člověk, který se mi vůbec nelíbil. Pořád na mě mluvit, říkal věci, kterým jsem nerozuměl, chtěl na mě sahat… ale já nechtěl. Proč mě tu nechal… Jared. To už mě neměl rád? Už mě nebral jako součást své smečky? Taky mě opustil?
   Tiše jsem zakňučel a víc se přitulil ke Connie. Aspoň ta mi tady zbyla.
   Přivřel jsem oči. Nechtěl jsem tady být, bál jsem se. Chtěl jsem zpět za svou rodinou, když už mě Jared nechtěl. Pryč…

   Zadíval jsem se na toho člověka. Spal a vydával při tom strašidelné zvuky. Nechtěl jsem tu být, ne s ním. Naposled jsem prsty prohrábl Conniinu srst a odtáhl se. Rychle jsem se přemístil k těm dveřím, kterými jsem každou noc sledoval hvězdy. Dlouho mi trvalo, než jsem přišel na způsob, jak je otevřít, ale vypozoroval jsem to u Jareda, takže se mi to nakonec podařilo.
   Zatetelil jsem se radostí, když jsem ucítil lehký větřík. Nechtěl mě tu, nechtěl jsem tu zůstat já. Zrychlil jsem, když jsem pod sebou ucítil trávu a rychle jsem se rozběhl k té věci, která ohraničovala dům od lesa. Connie cupitala za mnou, ale netvářila se, že by stála o to jít dál, pořád se otáčela. Usmál jsem se, pohladil ji a proklouzl dírou, kterou tu objevila.
   Neotáčel jsem se, nemohl jsem. Bolelo by to víc. Chtěl jsem zpět ke své rodině. Pootočil jsem hlavu a lehce se usmál, když se mnou srovnala krok Connie. Nebyl jsem sám, měl jsem další sestru do své smečky. Pousmál jsem se a zrychlil, hnal jsem se za jediným cílem, za svou rodinou. Za někým, kdo o mě skutečně stál…

(Jared)

   Pevně jsem v ruce stiskl mobil a snažil jsem se ho nezničit. Všechno ve mně vřelo. Utekl? Jak mohl utéct, nikdy o to neměl snahu, poslední dobou vypadal, že se mu u mě dokonce líbilo. Tak proč tak najednou?
   „J-já se omlouvám, nemám tušení… jak se to mohlo stát…“
   „Kde jste!“ štěkl jsem do sluchátka.
   „Pokoušíme se ho najít, jsme ve Wilingtonském lese. Myslel jsem… že se chtěl třeba vrátit k rodině.“
   „A Connie?“
   „Ta zmizela taky,“ zašeptal.
   „Okamžitě dojedu,“ štěkl jsem a položil hovor. Všechno ve mně vřelo. Že nedokázal uhlídat jednoho… dobře, ale že mu zdrhl Light i Connie, to už na mě bylo vážně moc.
   Jen jsem zahlédl Maxův posměšný výraz, ale nezabýval jsem se tím, jemu jsem přes držku mohl dát kdykoliv, ale Winter tu pořád nebude.
   Nasraně jsem nasedl do auta a se skřípěním pneumatik se rozjel k Wilingtonskému lesu. V ruce jsem drtil volant. V práci problémy, doma problémy. Jediné, na co jsem se těšil, bylo pryč a já netušil, co mám dělat. Tolik jsem si už na Lighta zvykl, že jsem nedokázal snést pomyšlení být bez něj. Jeho ďolíčky ve tvářích, když se smál, jiskřičky v jeho očích, to jak už roztomile začínal mluvit.

   Vztekle jsem rukou praštil do volantu a prudce zatočil na polní cestu k lesu. Proč vlastně utekl. Někdo mu něco udělal? Nebo proč… Přece nevypadal, že by se chystal utéct. Vypadal… skoro spokojeně. Že si začal zvykat. Asi jsem se mýlil…

   Jen zastavím, vysednu a hned si zapálím cigaretu, zatímco Winter se ke mně rozpačitě rozejde.
   „Omlouvám se, vážně nevím, jak se to mohlo stát,“ rozpačitě si prohrábne vlasy. Jen po něm šlehnu pohledem a drtím v rukách cigaretu, abych se na něj hned nevrhl a neomlátil mu hlavu o některý strom.
   „Kdy se to stalo?“
   „Včera večer… utekl asi balkonem a pak přes zahradu.“
   „Je mi jedno kudy, mě spíš zajímá proč. Jste psycholog, tak byste to měl vědět, ne?“ zamračil jsem se.
   „Pravděpodobně stesk po rodině,“ zaváhal.
   „Nevšiml jsem si, že by po ní nějak extra tesknil,“ zavrčel jsem. Jen se na mě zadíval a nadzvedl obočí.
   „Vážně? Já jsem si toho všiml naopak dost výrazně.“
   „Nepovídejte. Možná nejsem psycholog, ale všiml bych si, kdyby se mu něco nelíbilo nebo mu něco chybělo. Ale ty jiskřičky v očích, smích a přítulnost tomu moc nenaznačovala,“ zavrčel jsem. Dráždil mě čím dál tím víc a já věděl, že stačila už jen trocha a bouchnu.
   „Smích? Přítulnost? Nejspíš každý mluvíme o něčem jiném,“ zarazil se. Jen jsem zhluboka potáhl z cigarety a probodl ho pohledem.
   „Po dobu mé přítomnosti… většinou jen seděl v rohu a tulil se k tomu vašemu psovi. Ven jsem ho dostal jen tehdy, když se potřeboval vyvenčit pes.“
   „Ten pes má jméno,“ zavrčel jsem. Jo, vadilo mi to. Byl to sice jen pitomej pes, ale taky to byla živá bytost a já mu odmítal říkat jinak než jménem.
   „Omlouvám se… Connie?“ Stroze jsem trhl hlavou a dál ho probodával pohledem. Jen si lehce odkašlal a krátce se zamyslel nad tím, jak pokračovat.
   „No… vůbec nereagoval, když jsem si s ním zkoušel hrát nebo se ho jen dotknout. Spíš… se bál… utíkal.“
   „Nemá rád cizí lidi, bojí se jich. Měl jsem počítat s tím, že psychologovi se nebude dařit o nic líp.“
   „Můžete se do mě laskavě přestat navážet?“
   „Ne, to nemůžu,“ odsekl jsem a udusil patou cigaretu. Winter jen zrudl v obličeji, ale mlčel, to jsem mu v duchu také doporučoval.

   „Našli jste aspoň něco?“ zavrčel jsem a obešel ho k okraji lesa.
   „Nic, co by naznačovalo, že tu byl.“ Jen jsem se ušklíbl nad snahou, kterou se pokoušel udržet svůj hlas v klidu. Moc mu to nešlo na to, že to byl psycholog.
   „Super,“ zavrčel jsem a vytáhl z kapsy šekovou knížku. Vypsal jsem mu slíbenou částku, podepsal a vrazil mu to do ruky.
   „Sbohem,“ zavrčel jsem a zamířil zpět k autu. Měl jsem náladu pod psa. Přišel jsem o Connie. Miloval jsem ji, byla z mé šílené rodiny nejnormálnější a teď… je pryč. Ona i kluk, kterého jsem si pro jeho roztomilost zamiloval, na kterého jsem si zvykl, který mi dokázal vykouzlit úsměv na tváři, i když jsem neměl na nic náladu.

   Frustrovaně jsem se rozjel zpět k domu. Netušil jsem, co dělat. Kde by Light mohl být. Jestli je s ním Connie, jestli se alespoň jeden z nich vrátí. A strašilo mě pomyšlení, že jsem je oba ztratil… navždy.

   Sjel jsem na příjezdovou cestu a zaparkoval. Ještě nějakou dobu jsem jen seděl za volantem a tupě zíral před sebe. Nakonec jsem do něj rozčileně praštil a vysedl. Znovu jsem si zapálil. Už jsem s tím skoro přestal a jak to tak vypadá, tak se stanu ještě větším kuřákem než jsem byl dřív.
   „Tak co vlček,“ uculil se Max. Jen jsem po něm šlehl pohledem, zrovna teď jsem na něj náladu neměl.
   „Zmiz,“ zavrčel jsem.
   „Copak, nemáš náladu? To byl tak dobrý v posteli?“ Jen jsem sevřel ruce v pěst a snažil se na něj nevrhnout. Raději jsem udusil v prstech cigaretu a vztekle ho obešel, byl jsem vytočený. Snad poprvé se mu to povedlo.

13. kapitola

(Jared)

   Opíral jsem se o zábradlí na balkóně a hleděl do tmy. Už to byly dva dny, co Light utekl. Nic jsem o něm nevěděl, o něm ani o Connie a to jsem se oba snažil najít, co to šlo. Zhluboka jsem potáhl z cigarety a tiše si povzdechl. Chyběli mi. Oba dva. Bez nich se to doma pomalu ani nedalo vydržet. Teprve teď jsem si uvědomil, jak to tady ve skutečnosti nesnáším. Ani Monča mi nijak nezvedla náladu, když mě přišla navštívit a zároveň mi vynadat, že je zanedbávám. Skoro jsme se pohádali a raději odešla, abychom se nechytli ještě víc. Bylo mi to líto, ale nedokázal jsem se ovládnout.

   Byl jsem frustrovaný, naštvaný… chyběli mi. Chyběl mi Light. Tak strašně jsem ho chtěl mít u sebe, tulit si ho k sobě, probírat se jeho vlásky, poslouchat, jak začíná brebentit. Chybělo mi tělíčko, se kterým jsem se dělil o postel. A dokonce jsem se přistihl i při myšlence, že mi na něm záleží víc než jako na kamarádovi. Že jsem na něj začal pohlížet jako na přitažlivého kluka a po pravdě… docela mě to děsilo. Light byl tak nevinný, bezbranný. Nemyslím, že věděl něco o vztahu muž a žena, natož o homosexuálním vztahu. Ale já si nemohl pomoct. Kradl se mi i do snů, do pozic, které by neměly vidět děti do 18 let a určitě ne ani v televizi před 22 hodinou večerní. Nadával jsem si za to, ale stejně to nepomohlo a můj stesk po černovlasém vlčím chlapci rostl a nejen po pudové stránce… hlavně po té citové.

   Povzdechl jsem si a zapálil si další cigaretu. Poslední dny krabičky jen padaly a to jsem se to poslední dobou snažil omezovat. Znovu jsem potáhl a vydechl kouř.
   Ani trochu jsem nevěřil tomu, že mi někdy bude otcův dárek chybět. Vždycky mi dal něco… bez čeho bych se jednoduše obešel. Ale bez Lighta už to nešlo.

   Povzdechl jsem si a zadíval se dolů do zahrady. Jen jsem přivřel oči a napnul zrak, když jsem si všiml u plotu nějakého pohybu. Lehce jsem se zamračil, spěšně típl cigaretu a sešel po schodech dolů na trávu. Ale i když jsem se rozhlížel, co nejvíc to šlo, žádný další pohyb jsem nezahlédl. Tiše jsem si povzdechl, už z toho blázním, ne, jebe mi z toho. Jen jsem zakroutil hlavou a vykročil zpět, když jsem se zasekl. Polkl jsem a rozběhl se ke Connie, která s přikrčenou packou kulhala přes pozemky.

   „Connie, zlato, kde jsi byla, co se stalo? Víš, kde je Light?“ objal jsem ji a úlevně jí prohrábl srst. Vrátila se mi a já doufal, že přece jen jsem vlčího chlapce neztratil nadobro. Odtáhl jsem se, když tiše zakňučela a prohlédl její tlapku, na kterou se snažila nešlapat. Jen jsem se lehce zamračil, tohle bylo od kousnutí a nutno poznamenat, že se mi to ani trochu nelíbilo. Zvlášť, pokud s ní byl Light… a teď ne.

   Vzal jsem ji do náruče a pospíšil si s ní do pokoje, kde jsem jí ránu vyčistil vodou. Naštěstí se nezdála nijak hluboká, spíš jen škrábnutí. Škrábnutí od zubů. A já stál před otázkou. Zkusit s Connie najít Lighta, pokud věděla, kde je, nebo ji odvézt k veterináři. Měl jsem strach. Obě možnosti byly pro a proti. Bál jsem se, co je s vlčím chlapcem, jestli je v pořádku, když Connie přišla takhle, ale taky jsem se bál, co ji kouslo a jestli to něco nemělo třeba vzteklinu. Nadechl jsem se a obvázal jí tlapku, pak jsem vzal její hlavu do dlaní a zadíval se jí do očí.

   „Connie, víš, kde je Light?“ zašeptal jsem. Hleděla na mě a já netušil, zda vůbec tuší, co po ní chci.
   „Light, Connie… kde je… hledej,“ pustil jsem ji. Jen tiše blafla a klopýtavě se rozběhla zpět na zahradu. Jen jsem v rychlosti popadl mikinu, baterku a vyřítil se za ní. Povzdechl jsem si, když mi zmizela dírou v plotě a já to musel obejít, ale čekala na mě a švihala ocasem ze strany na stranu. Jakmile jsem se k ní přiblížil, opět se obrátila a se štěknutím vyrazila kupředu.
   Musel jsem nasadit poměrně hodně svižné tempo, abych jí vůbec stačil a to se pro mě ještě musela párkrát vracet, když jsem ji ztratil z dohledu a netušil, kudy jít. Ani jsem netušil, kam jdu, kolem mě byly jen stromy a světla města už se dávno ztratila někde v dálce. Ani jsem netušil, kolik je hodin přesto, že jsem měl mobil u sebe, neměl jsem čas sledovat hodiny. Srdce mi bušilo v hrudi a každým krokem jsem se čím dál víc bál, k čemu mě dovede. Bude Light vůbec ještě žít? Už to bylo několik dní, co utekl. Ano, sice většinu života prožil v přírodě, ale přesto se mohlo něco stát. Něco je muselo napadnout podle toho, jak vypadala Connie.

   Zhluboka jsem se nadechl a nasadil rychlejší tempo. Už jsem běžel a sotva jsem popadal dech, abych jí stačil. Na to, že měla poraněnou packu, byla hodně rychlá. Nemohl jsem zpomalit, ale přesto jsem neúmyslně začal zpomalovat. Před očima se mi míhaly stromy jako děsivé sloupy a listí ve větru strašidelně šustilo. Nic z toho jsem ale téměř nevnímal, upínal jsem se pouze k myšlence na mého malého Lighta.

***

(Light)

   Ležel jsem u stromu a cítil, jak mi po tváři stékají slané kapky vody. Bolelo to. Moc to bolelo. Chtěl jsem… jen zpět za svou rodinou. Zpět k nim, ale nepřijali mě. Asi mě nepoznali, vrčeli… vyli… ublížili mi. Moje rodina mi ublížila. Jared a teď oni… a pak i Connie…. Roztřásl jsem se. Bál jsem se, tak strašně moc, snad víc, než když mě odvedli od rodiny.

   Byla mi zima, škrábance mě pálily a ani měsíc, který mi vždycky vnesl do života úlevu a naději, dnes nebyl vůbec vidět. Víc jsem se stulil do klubíčka a chtěl, aby všechno zase bylo jako dřív. Aby mě měli rádi.

   Zvedl jsem oči, když ke mně s blafnutím doběhla Connie a celého mě očichala. Ulevilo se mi, aspoň trošku. Vrátila se. Tiše jsem zakňoural a přitiskl se k ní.
   „Lighte?“ Polkl jsem a zvedl oči, když jsem zaslechl svoje jméno. Tak mi říkal jen Jared. Nestačil jsem ani zamrkat a ocitl jsem se v jeho náručí. Tiše jsem zakňučel bolestí, ale ještě víc se k němu přitiskl. Přišel si pro mě? Třeba mě měl rád, třeba mě neopustil.
   „Všechno bude dobré, broučku, našel jsem tě,“ šeptal mi do ucha. Moc jsem tomu nerozuměl, ale z tónu jeho hlasu jsem poznal… že měl strach, strach o mě. Tulil jsem se k němu, v prstech svíral okraje jeho mikiny a třel se o něj tváří. Bál jsem se, že mě tu nechá, že budu zase sám.
   „Jsi úplně promrzlý,“ zašeptal a odtáhl mě od sebe. Zakňučel jsem a prudce se k němu znovu natiskl. Nechtěl jsem, aby mě tu nechal. Chtěl jsem jít s ním.
   „Neboj se, broučku, já ti neuteču,“ pousmál se a znovu mě od sebe o kousek odtáhl. Třásl jsem se, ale vydržel jsem několik vteřin, než si sundal svoji mikinu a zabalil mě do ní, pak jsem se k němu znovu natiskl.

   „Telátko, proč jsi utíkal,“ šeptal. Jen jsem poslouchal jeho hlas a vnímal jeho dlaně, jak mi přejížděly po zádech. Třásl jsem se a pořád na tvářích cítil ty slané kapky, které mi stékaly z očí.
   „Omlouvám se, tohle jsem nechtěl… já tě neopustím,“ zašeptal a setřel mi je z tváře. Jen jsem k němu zvedl oči. Ty jeho byly ustarané, ale zahlédl jsem v nich i úlevu. Usmál se, když zjistil, že zkoumám jeho tvář.
   „Půjdeme domů?“
   Téměř zhypnotizovaně jsem sledoval jeho rty, které vytvořily tyhle slova. Netušil jsem, co mě na nich tak fascinuje, ale neodolal jsem a lehce mu po nich bříšky prstů přejel. Byly měkké a horké, bylo to jako elektrický šok pro mé studené prsty nebo to bylo něčím jiným. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do jeho očí. Sledoval mě zvláštním pohledem, který jsem si neuměl vysvětlit, proto jsem ručku raději stáhl.
   „Domů…“ zašeptal jsem. Zamrkal, ale nakonec se usmál.
   „Správně, domů,“ usmál se. Jen jsem cítil, jak jednou rukou vklouzl pod má kolena a lehce mě nadzvedl. Udělal to už tolikrát, ale mně se to líbilo pořád stejně. Bylo to zvláštní, ten pocit. Když jsem s uchem na jeho hrudi poslouchal jeho bušící srdce… líbilo se mi to. Přitulil jsem se k němu a přivřel oči, byla mi zima, všechno mě bolelo, ale byl jsem s ním a to bylo pro mě teď nejdůležitější. Už jsem nikdy nechtěl utéct, nechtěl jsem, aby mě ještě někdy opustil. Už jsem nechtěl být sám.

14. kapitola

(Jared)

   Trvalo dlouho, než jsem se s Lightem a Connie dostal domů. Ani jsem netušil, kudy jít, orientoval jsem se jen podle svého psa, který se sebejistě držel stopy k domovu. I tak jsme na pozemky domu dorazili, když už svítalo a Light mi podřimoval v náručí.

   Už v lese jsem si ve světle baterky prohlédl jeho tělo a moc se mi nelíbily škrábance a pár kousanců, které jsem na něm zaregistroval.
   Opatrně jsem ho položil do postele, i tak tiše zakňučel a upřel na mě oči. Usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
   „Vydrž chvilku, dojdu pro vodu a něco, čím bych ti mohl provizorně vyčistit rány,“ usmál jsem se a vstal. Okamžitě se vyšvihl do sedu a chytil mě za ruku. Překvapeně jsem se k němu otočil. Brada se mu třásla a v očích se mu hromadily slzičky.
   „N-ne… ne s-sám,“ špitnul a držel se mé ruky, jakoby to byla jeho poslední záchrana. Lehce jsem se usmál a opatrně ho objal.
   „Neboj se, já nikam nejdu… hned se vrátím, dobře,“ zadíval jsem se mu do očí. Vypadal teď tak bezbranně, že jsem měl chuť chytit ho do náruče a ochránit ho před celým tím nespravedlivým a krutým světem. Měl jsem chuť ho mít u sebe a už nepustit.
   Usmál jsem se na něj a pomalu ho znovu položil na postel. Neochotně se mě pustil, ale pořád mě sledoval, jakoby se bál, že zmizím a už se nevrátím. Teprve teď jsem začal chápat, proč utekl. Bál se, že jsem ho opustil? Že jsem ho nechal s lidmi, ke kterým necítil důvěru? Nevrátil jsem se, jak jsem sliboval, ani jsem neměl čas mu něco zašeptat do telefonu. Musel si myslet… že jsem ho zradil. Věřil mi a já se nevrátil tak, jak jsem slíbil.

   Vstal jsem a zamířil do koupelny, celou dobu jsem na sobě cítil Lightův pohled, ale já mu nehodlal utéct, nechtěl jsem mu znovu ublížit. Cestou jsem zavolal doktorovi, já mu rány mohl vyčistit a ovázat, ale nedokázal jsem zhodnotit, které jsou jak nebezpečné. Naštěstí nevypadaly nijak hluboké, ale nebyl jsem odborník, abych to správně posoudil.

   Když jsem se vrátil do pokoje, Light ležel skrčený na posteli a ihned znovu zabodl pohled do mě, když jsem se objevil v jeho zorném poli. Usmál jsem se a přešel k němu. Pomalu jsem si ho stáhl k sobě a začal mu sundávat oblečení. Občas tiše zakňučel a ucukl.
   „Vím, že to bolí, ale vydrž, musím ti to vyčistit,“ zašeptal jsem a svlékl ho. Hned se ke mně nahým tělíčkem natiskl. Byl to zvláštní pocit, líbil se mi. Usmál jsem se a omotal okolo něj paže. Byl tak štíhlý, drobný až jsem se bál, že přijde větřík a zlomí mi ho. Přivřel jsem oči a nadechl se jeho vůně. Voněl lesem a čerstvým vzduchem. Neodolal jsem a políbil ho na spánek.
   „Ošetřím tě, broučku, dobře,“ usmál jsem se, pomalu ho odtáhl a natáhl se k žínce a lavoru s vodou. Upřel na mě své velké modré oči a sledoval každý můj pohyb. Znervózňovalo mě to, přesto jsem vzal jeho poraněnou ruku a začal okolí rány jemně omývat. Nelíbilo se mu to, muselo ho to bolet, ale držel. Věřil mi, pořád mi věřil a já už ho nechtěl podruhé zklamat, nemohl jsem.

   Pomalu jsem ošetřoval celé jeho tělo a s každým centimetrem jeho kůže mi víc a víc vysychalo v krku. A když jsem zvedl hlavu, střetl jsem se s jeho očima, které mě neustále bedlivě sledovaly. Nedokázal jsem uhodnout, na co myslí, netušil jsem to, jen jsem sjel pohledem k jeho pootevřeným rtům, které tak moc vyzývaly k políbení.
   Zvedl ruku a jeho prstíky se začaly lehce dotýkat mojí tváře, jakoby zkoumal, jestli se mu nezdám, jestli jsem skutečný. Přivřel jsem oči, natočil hlavu a bezděčně na ně vtiskl lehký polibek. Ucukl, ale okamžik na to se pousmál a sám mi po rtech přejel zvědavými prstíky. Bylo to skoro jako před pár hodinami, když je zkoumal zkřehlými prsty a já najednou netušil, co dělat.

   Chytil jsem jeho ruku do své dlaně a ještě jednou ho lehce políbil na prsty. Zapřel jsem se druhou rukou o postel a naklonil se nad něj. Byl jsem jako zhypnotizovaný jeho jiskřícím pohledem a pootevřenými rty, které mě tolik lákaly. Toužil jsem po nich, chtěl jsem okusit jejich chuť, sladkou jako byl Light. Pomalu jsem se k němu naklonil, nechtěl jsem ho vyděsit, to bylo to poslední, o co jsem teď stál.

   Povzdechl jsem si, když se ozvalo zaklepání na dveře. Stáhl jsem se a přehodil přes chlapce deku.
   „Dále,“ stočil jsem zrak ke dveřím, ve kterých se objevila služebná.
   „Je tady doktor, pane Jarede.“
   „Přiveďte ho nahoru,“ přikývl jsem. „A ať vezme James Connie k veterináři, je to sice jen škrábnutí, ale budu klidnější.“ Jen přikývla, vzala psa a zmizela. Počkal jsem a pak obrátil zrak zpět k Lightovi. Stočil se pod dekou, zpod které mě sledoval a já netušil, co jsem měl dělat. Chtěl jsem ho políbit, chystal jsem se ho políbit… jak by reagoval, co by udělal. Polkl jsem a odstoupil krok od postele. Myšlenky, co mě napadaly, mě děsily.
   Zadíval jsem se ke dveřím, do kterých vešel doktor.
   „Zdravím, Jarede, co se stalo?“
   „Můžeš se podívat na Lighta? Něco ho pokousalo a poškrábalo, myslím, že vlci, ale netroufám si odhadnout, jak nebezpečné ty rány jsou.“ Nadzvedl obočí, ale okamžitě k němu přešel. Jen jsem zaregistroval, jak sebou chlapec cuknul. Byl to reflex, toužil jsem po tom ho chránit. Prostě jsem k němu přešel. Stáhl si ho do náruče a umožnil tak doktorovi ho prohlédnout.
   „Jak se mu to stalo?“ mrkl na mě, když prohlížel rány a rovnou je ošetřoval.
   „Utekl, nejspíš se chtěl vrátit k rodině a ta… ho nepřijala,“ zašeptal jsem.
   „Říkal jsem, že tu bude nešťastný, Jarede.“
   „Utekl, protože si myslel, že jsem ho opustil. Byl jsem tři dny nepřetržitě v práci a hlídal ho ten tvůj slavný psycholog,“ zašklebil jsem se kysele. Jen při vzpomínce na něj se ve mně vařila krev. „Nikomu jinému nevěří… jenom mě,“ zašeptal jsem.
   „Ale to taky není dobré, Jere. Sám to víš. Ten chlapec by neměl být závislý jen na tobě. Co když se ti něco stane, zemře, sám si to teď můžeš představit. Ti vlci… ho mohli roztrhat.“
   „Já vím, ale co s tím mám dělat. Bydlím v domě plném ignorantů, kterým bych nesvěřil křečka, natož lidského chlapce, který sotva začal rozumět tomu, k čemu slouží záchod,“ zvýšil jsem hlas. Jen jsem zaregistroval, jak se Light v mé náruči skrčil. Rychle jsem se uklidnil a přejel dlaněmi po jeho pažích.
   „Já tě plně chápu, jen tě upozorňuju na tahle rizika.“ Stroze jsem přikývl a dál lehkými dotyky uklidňoval chlapce ve svém klíně.
   „Co Daniel,“ zvedl ke mně na okamžik oči. Odfrkl jsem si, už jen zmínka jeho jména mě uváděla do varu.
   „Absolutně neschopný, poradil jsem si s Lightem líp než on. To jemu utekl,“ zavrčel jsem nespokojeně. „Byla blbost věřit mu, kdybych mu ho nesvěřil, neskončil by takhle,“ šeptl jsem a sklopil pohled k Lightovi, který měl zvednutou hlavičku a znovu mě zkoumal pohledem. Zadržel jsem dech, opět ten pocit, kdy jsem měl chuť se mu přitisknout na rtíky.  Z transu mě probudil teprve doktorův hlas.
   „Ty rány nejsou životu nebezpečné, zahojí se, ale pro jistotu mu píchnu tetanus,“ natáhl se do tašky, ze které vytáhl injekční stříkačku. Lightovi se to ani trochu nelíbilo, přesto vydržel, i když s tichým zakňouráním, když mu doktor píchl injekci.
   „Hotovo, kdyby něco, stačí zavolat,“ usmál se a sbalil si věci.
   „Děkuji,“ přikývl jsem a jen sledoval, jak se ke mně Light stulil a ručky obratně obtočil okolo mého krku. Zvedl jsem hlavu k doktorovi, který to s lehce nadzvednutým obočím sledoval, ale když zaregistroval můj pohled, rychle si dobalil věci a s rozloučením odešel.

   Znovu jsem sklopil pohled k Lightovi. Už jsem nepochyboval, záleželo mi na něm a ne málo, chtěl jsem s ním být každou pitomou vteřinu, dotýkat se ho, chtěl jsem ochutnat jeho růžové rty, ale zároveň jsem se bál jeho reakce. Nechtěl jsem ho ztratit, nemohl jsem přijít o jeho důvěru, zklamat ho, už jsem bez něj nedokázal existovat.
   „Měl by ses obléct,“ zašeptal jsem. Zvedl ke mně své jasně modré oči a pootevřel pusinku.
   „Chci… být s tebou,“ špitnul. Jen jsem zamrkal. Téměř jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Dříve jsem z něj nedokázal dostat víc než pár slov a teď… řekl celou větu. Smysluplnou větu. Bylo mi jasné, že za pár týdnů tady se nemohl naučit mluvit, musel to umět už dřív a teď… si snad vzpomínal. Usmál jsem se a pohladil ho po tváři.
   „Já vím,“ zašeptal jsem. „Já už tě neopustím,“ usmál jsem se a lehce ho pohladil po tváři. Usmál se a zavřel oči, znovu se ke mně přitulil a během chvilky usnul.

15. kapitola

(Light)

   Otevřel jsem oči a spěšně zvedl hlavu. Ulevilo se mi, když jsem uviděl Jaredovu spící tvář. Nebyl to sen, vrátil se pro mě. Měl mě rád, určitě mě měl rád.
   Spokojeně jsem se uculil a víc se mu zavrtal do náruče. Sice vydal nějaké podivné zavrčení, ale ucítil jsem, pak pevněji omotal ruce okolo mého těla. Trošku to bolelo, ale nechtěl jsem se od něj vzdálit ani o kousek.
   Zabořil jsem tvář do jeho trička a spokojeně se nadechl. Voněl, nádherně voněl. Sice jsem to nedokázal přirovnat k ničemu, co jsem kdy cítil, ale nevadilo mi to. Voněl Jaredem a to se mi líbilo.
   Bradu jsem nechal na jeho hrudi a začal ho sledovat očkama. Strašně mě bavilo dotýkat se ho, zkoumat ho prsty, ale teď jsem nemohl. Nechtěl jsem ho budit. Měl teď ve tváři krásný důlek, jak se lehce usmíval a mně se to líbilo.

   Včerejší den byl hrozný. Tak moc jsem se bál, že Jareda už nikdy neuvidím, že tam umřu… bez nikoho. Pořád ve mně hlodal červíček zklamání, že mě rodina opustila, zavrhla… nebo možná nepoznala. Netušil jsem.
   Když jsem se rozběhl za nimi, když jsem je uviděl, srdce se mi rozbušilo radostí. Těšil jsem se, že znovu budu s nimi, všechno bude tak, jako dřív, ale nebylo. Všechno se rozplynulo v nedohlednu, když začali vrčet a můj bratr… člen mé smečky na mě zaútočil. Nemohl jsem tomu uvěřit, nedokázal jsem se bránit, jen jsem se stočil do klubíčka a čekal, dokud nepřestane.

   Tak jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, když Jared otevřel oči. Všiml jsem si toho teprve ve chvíli, kdy mě lehce pohladil po tváři. Zvedl jsem k němu oči a uculil se.
   „Dobré ráno, sluníčko,“ usmál se, chytl mě okolo pasu a přisunul výš k němu. Usmál jsem se a přitulil se k němu. Příjemně hřál, snad i víc než vlčí kožich, ale rozhodně to byl daleko příjemnější pocit.
   „Jak ses vyspinkal,“ usmál se a znovu mi palcem přejel po tváři. Zadíval jsem se na něj a zamyslel jsem. Znal jsem tu větu, dobře jsem ji znal, dřív jsem ji slýchával často, spíš to bylo už kdysi dávno, ale pak… jako bych zapomněl.
   „Dobře,“ špitl jsem. Lehce jsem se kousnul do rtu, když Jared zamrkal a jen na mě koukal. Nevěděl jsem, jestli jsem něco udělal špatně. Jen jsem ho dál sledoval a oplácel mu tak jeho pohled. Nakonec jsem uhnul první, jeho tvář mě strašně lákala, neodolal jsem a znovu ji začal lehce zkoumat prsty.

   „Lighte, ty umíš mluvit? Rozumíš, co říkám?“ zeptal se tiše. Znovu jsem k němu zvedl oči a zamyslel se, co to mohlo znamenat. Připadal jsem si zvláštně. Jako bych věděl, co Jared říká, ale význam se mi ztrácel v mlze, která mě obklopovala. Nešťastně jsem se na něj zadíval. On se ale jen usmál a pohladil mě po tváři.
   „To nevadí, vzpomeneš si. A když ne… naučíš se to,“ usmál se a přitiskl své rty k mému čelu. Přivřel jsem oči, líbilo se mi to, byl jsem rád, když jsem ho cítil blízko sebe, připadal jsem si, že se nemusím ničeho bát, protože on mě ochrání.

(Jared)

   Mlčky jsem sledoval maličkého v mé náruči. Právě prstíky zkoumal moji hruď a culil se u toho jako sluníčko. Teď už jsem si byl jistý tím, že několik let strávil mezi lidmi, musel. Dokonce jsem si stál za tím, že uměl mluvit, když se dostal k vlkům, musel slovům rozumět… alespoň některým. Jinak jsem neměl tušení, jak dokázal odpovědět na moji otázku.
   Teď už jsem věděl, že moje snažení ho socializovat není marné. Věděl jsem, že dříve či později zapadne. Možná bude trochu vyčnívat, ale boj o to, aby žil ve společnosti, jsem vzdát nehodlal.

   Tiše jsem se zasmál, když mu hlasitě zakručelo v žaludku. Nespokojeně nakrčil obočí a zadíval se na mě.
   „Nemrač se, nesluší ti to,“ usmál jsem se a přejel prstem po vráskách na jeho čele. „Donesu něco k jídlu,“ usmál jsem se a pomalu ho ze sebe sundal. Sice se mu to nelíbilo, ale nakonec se sám stulil na posteli a jen mě sledoval pohledem.
   Vstal jsem, oblékl se a na chvilku se zamyslel, než jsem vzal něco na oblečení pro Lighta a vydal se k němu.
   „Než se vrátím, tak mě překvapíš, dobře?“ usmál jsem se. „Tady máš svoje oblečení, hezky se obleč a já donesu jídlo,“ zadíval jsem se na něj s úsměvem a podal mu věci. Ne právě nadšeně si je prohlížel, ale neodradilo mě to. Vtiskl jsem mu je do ruky a vydal se dolů pro snídani.

   „Co jsem to slyšel, ty už máš vlčka zpět,“ ušklíbl se Max opřený o dveře obývacího pokoje.
   „I kdyby ano, na tebe to nemá žádný vliv, jelikož ti do toho nic není,“ řekl jsem klidně a vešel do jídelny, kde byl nachystán stůl plný jídla.
   „Proč by nemělo být, beru toho prcka jako člena rodiny… taková menší konkubína,“ ušklíbl se. „Za kolik ho půjčuješ na hodinu?“
   „Myslím, že si to ještě nepochopil, Maxi,“ zašeptal jsem a otočil se k němu. „Možná jsem výhružky, co jsem ti vždycky sliboval, zatím nikdy nesplnil, ale ´zatím nikdy´ nemusí být nikdy.“ Sledoval jsem, jak mu obočí vzlétlo do výše a v očích se mu zablýskalo.
   „Tak takhle to je… bože, ty ses do něj zabouch,“ rozesmál se. Jen jsem ho sledoval a převaloval v mysli jeho slova. Neochotně jsem ale musel uznat, že měl nejspíš pravdu. Už jsem si neuměl představit, že bych byl bez Lighta. Zabouchl jsem se do něj? Bylo to možné? Vždyť ten kluk se teprve učil žít ve společnosti. Sotva řekl pár slov… ale to, jak vyslovoval moje jméno… Z přemýšlení mě ale znovu vytrhl Maxův hlas, který se pořád ještě smál.
   „Jared a malý vlček… proč vlastně ne, určitě dobře drží na pejska,“ ušklíbl se. Dvěma kroky jsem byl u něj a rána, kterou jsem mu uštědřil pěstí do obličeje, ho nemilosrdně poslala k zemi. Nevnímal jsem jeho skučení, ani že mu z nosu vyšplíchla krev, hrubě jsem ho zvedl znovu na nohy a dal mu ještě jednu.
   „Teď mě poslouchej,“ zavrčel jsem mu do zakrváceného obličeje. „Nehraj si se mnou, Maxi, protože to pro tebe nemusí dobře dopadnout. Já své výhružky plnit umím, takže ti doporučuju držet se daleko od Lighta. Dotkneš se ho a povezou tě do nemocnice v krabičce od zápalek,“ zavrčel jsem, pustil jsem ho, nabral na tác jídlo, o kterém jsem věděl, že ho Light jí, něco pro sebe a vydal se zpět nahoru. Neotáčel jsem se na Maxe, bylo mi jedno, jestli jsem mu zlomil nos nebo jinak poškodil jeho pěstěný obličejík a rozhodně jsem se za to nehodlal nijak omlouvat.

   Zavřel jsem za sebou dveře pokoje a stočil pohled na malého černovláska. Musel jsem se rozesmát. Nešťastně seděl na posteli, hlavu měl sice v triku, ale ruce nešikovně zamotány v rukávech.
   Odložil jsem tác a přešel k němu, abych mu pomohl.
   „Trdlo, nemusíš se do toho rvát jako kombajn,“ usmál jsem se a osvobodil jeho ruce. „Není to tak těžké, podívej.“ Lehce jsem mu drobné ručky provlékl rukávy a trochu popravil triko.
   „Příště už to zvládneš?“ zasmál jsem se tiše a cvrnkl ho do nosu. Sice ho hned lehce nakrčil, ale potom přikývl. Usmál jsem se, věděl jsem, že něčemu rozumí a troufal jsem si tvrdit, že začíná rozumět čím dál víc.
   Jen jsem zkontroloval, že kalhoty má oblečené správně a přisunul tác s jídlem. Černovlásek se na to hned hladově vrhl a začal se cpát. Usmál jsem se, slušelo mu to. Sám jsem si něco vzal a zamyslel jsem se. Nehodlal jsem se teď od Lighta vzdalovat. Chtěl jsem, aby mi věřil, jeho důvěra pro mě hodně znamenala.

   Povzdechl jsem si a zvedl mobil.
   „Ano, Annie?“ Chvilku jsem poslouchal, než jsem se se svou sekretářkou domluvit, aby s těmi smlouvami k podepsání přijela a zároveň si vzala pár kousků oblečení. Já teď do práce jít nehodlal a mladá nezadaná sekretářka byla ochotná pro mě za slušné peníze obětovat pár dní mimo domov, za což jsem jí byl vděčný. Pousmál jsem se, když jsem si představil její úsměv, který se jí musel rozlít po tváři, když jsem jí to nabídl. Věděl jsem, že se jí líbím, ale taky jsem věděl, že mezi námi dvěma nikdy nic nebude. Už jen z toho důvodu, který seděl na mé posteli a spokojeně se cpal.