Minde

21. kapitola

Poslední týden jsem si docela mákla a přiznám se, ještě včera jsem dopisovala poslední řádky některých povídek xD Takže snad nepřijdou nazmar a všechny si užijete xD

Light je malé tornádo, ale stejně ho mám ráda xD Věnováno: Luczaidě, Myšce, Sungie, Nade, katce, Karin, barbor, alexis, Terry, Zuzu, *DiDi* a dase. Děkuju vám a podporu :)

(Jared)

   Okamžitě k nám přiběhli záchranáři. Převzali si Lighta a mně pomohli k sanitce. Lapal jsem po vzduchu a myslel jsem, že si vykašlu plíce, jak mě ten kouř pořád škrábal v krku. Přesto jsem se snažil zahlédnout Lighta, zjistit, co mu je, jestli je v pořádku. Chtěl jsem ho mít u sebe, sevřít ho a vynadat mu do blbečků, co zase prováděl.
   „Pane, lehněte si, vyšetříme vás,“ zatlačil mě nějaký záchranář na nosítka, jen jsem zakroutil hlavou a chtěl něco říct, místo toho jsem se ale jen znovu rozkašlal.
   „Nemluvte, všechno bude v pořádku.“
   „L-Light?“ zachraptěl jsem a zadíval se na něj.
   „Ten chlapec? Hodně se nadýchal kouře, má pár popálenin, ale bude v pořádku,“ usmál se. Ulevilo se mi, nebylo to ideální, ale hlavní bylo, že to není vážné. Zbláznil bych se. První skoro znásilnění, teď skoro uhoření, děsil jsem se, co by to mohlo být příště. Byl jsem rozhodnutý už toho černovlasého raracha nespustit z očí.

   Přivřel jsem oči a začal uklidňovat zrychlený dech, ne však na dlouho. Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel známý výkřik. I přes všechny protesty ze strany záchranářů jsem se zvedl a začal se proplétat oním směrem k hloučku, uprostřed kterého se krčil Light. Vyděšeně sledoval lidi okolo sebe, sekal po nich nehty a občas zavrčel nebo zkusil někoho kousnout. Připomínal vyděšené zvířátko.
   „S dovolením,“ prosmýkl jsem se okolo záchranářů a přiblížil se k němu. Vyděšeně ke mně přetočil pohled. Neváhal jsem a stáhl si ho do náruče. Tiše zakňučel bolestí, ale natiskl se ke mně.
   „Broučku, ti páni tě ošetří, dobře? Musíš být chvilku hodný, nebude to dlouho bolet,“ zašeptal jsem a prsty mu lehce pročechrával vlasy. Jen se třásl a tiskl se ke mně a občas se rozkašlal. Zadíval jsem se na jednoho doktora a lehce přikývl. Pomalu jsem Lighta položil i přes všechny jeho protesty, ale nepřestal jsem na něj mluvit a stále jsem ho držel za ruku. Sledoval mě, kousal se do rtu, občas mu z oka stekla nějaká slzička nebo tiše zakňoural, ale držel a nechal se ošetřit.

   „Vezmeme ho do nemocnice.“
   „Je to nutné?“ zadíval jsem se na doktora. Věděl jsem, že beze mě Light nikam nepůjde a jestli ano, bude se bát, nebude spolupracovat. Být sám v neznámém prostředí… věděl jsem, že bude vyděšený.
   „Bylo by to možná lepší… na pozorování.“ Nadechl jsem se. Věděl jsem, že riskuju, ale už takhle byl Light vystresovaný a dělat mu ještě větší šoky… to jsem nechtěl.
   „Kdyby se cokoliv dělo nebo se mi nezdála jen nějaká maličkost, dovezu ho.“ Moc sdílně se na mě nedíval, ale když přetočil pohled k Lightovi, přikývl.
   „Nesete za něj ale plnou zodpovědnost.“
   „S tím počítám,“ přikývl jsem a zadíval se na černovláska, který se ke mně znovu přitiskl, jakmile ho ošetřili. Lehce jsem ho líbl do vlasů a zadíval se na dům. Už se z něj jen kouřilo. Sice to nevypadalo, že by vyhořel celý, možná tak dvě místnosti, ale stejně bylo nereálné, abychom tam zůstali.

   Povzdechl jsem si. Zvažoval jsem možnosti, jestli je lepší jet do hotelu nebo k našim. Nechtělo se mi tam, ale nejspíš to bohužel byla lepší možnost než hotel. Tam jsem měl aspoň nějaké věci a Light to tam znal.
   Ještě chvilku jsem ho objímal, než jsem ho opatrně podebral a posadil do auta. Prohodil jsem pár slov s náčelníkem hasičů, prý vyhořela kuchyň a část obýváku, jen jsem přikývl. Nadšený jsem nebyl, zase všechno rekonstruovat, ale důležité pro mě bylo jedno, že je Light v pořádku.
   Poděkoval jsem za spolupráci a rozjel se k našim. Nechtěl jsem, aby tu byl černovlásek déle, než to bylo nutné. O oplétačky s domem jsem se mohl postarat později.

   Cestou jsem mlčel, jen jsem občas mrkl po Lightovi, který se choulil na sedadle a měl zavřené oči. Netušil jsem, co se mu teď honí hlavou, jestli pořád myslí na to, jak jsem na něj zvýšil hlas, nebo co se vlastně dělo.
   Zaparkoval jsem před domem a vzal Lighta do náruče. Okamžitě mi omotal ručky okolo krku a natiskl se. Pousmál jsem se a rozešel se dovnitř, do svého pokoje. Nijak jsem se nerozhlížel, kdo je a kdo není doma, nezajímalo mě to. Svůj pokoj jsem tady měl pořád, a jestli tu jsem nebo ne, to mohlo být každému ukradené.

   Nohou jsem za sebou zavřel dveře a položil Lighta do postele. Otevřel oči a zadíval se na mě. Pousmál jsem se, donesl jsem z koupelny mísu s vodou a začal ho aspoň trochu umývat od sazí. Dát ho pod sprchu jsem si teď ještě netroufal, když měl čerstvě obvázané rány, ale smít tu největší špínu to chtělo.
   „Spinkej,“ pousmál jsem se, když jsem ho umyl a sám si zamířil dát do koupelny sprchu. Spěšně jsem se opláchl a vrátil se za ním.
   „Promiň… já nechtěl,“ špitnul. Zasekl jsem se a sedl k němu.
   „Co jsi nechtěl?“
   „Chtěl… jsem ti uvařit večeři,“ špitnul. Nadzvedl jsem obočí.
   „Večeři?“
   „Párky,“ šeptl. Pousmál jsem se, to bylo asi to jediné, co jsem ho zatím naučil udělat, ale nikdy jsem ho to nenechal dělat samotného.
   „A co se stalo,“ přitáhl jsem si ho k sobě a lehl vedle něj.
   „Bylo to horké, tak jsem tam dal utěrku.“
   „Takže začala hořet?“ Jen lehce přikývl. Povzdechl jsem si a políbil ho na spánek. „To nevadí, hlavně, že jsi v pořádku… Proč jsi vlastně neutekl.“
   „Chtěl jsem se, aby to přestalo… a pak jsem se bál.“
   „Blázínku,“ zašeptal jsem. „Víš, nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo, moc mi na tobě záleží,“ pohladil jsem ho palcem po tváři. Jen mě sledoval těma svýma velkýma očima, které jsem tolik miloval. „Odpočívej, dobře? Dnes toho musíš mít dost.“ Lehce přikývl a jen mi položil hlavu na rameno. Klidně jsem se na něj zadíval a lehce mu prsty přejížděl po zádech. Potěšilo mě, že pro mě chtěl uvařit, ale pořád jsem musel mít na paměti, že ne všechno ještě dostatečně chápe, ne všemu rozumí a neví, co je nebezpečné. Musel jsem ho hlídat, nechtěl jsem, aby se mu cokoliv stalo. Skoro jsem o něho přišel a ten pocit, který jsem cítil, byl tím nejhorším, co jsem kdy cítil.

(Light)

   Ležel jsem a vnímal, jak mi Jared pomalu přejíždí prsty po zádech. Měl jsem rád jeho blízkost, krásně voněl, cítil jsem se u něj… v bezpečí. Občas mi to připomnělo nějaký film, co jsem viděl v televizi, ale spíš tam byl vždycky nějaký pán s paní. Jednou jsem se na to Jareda ptal, říkal, že je to normální, tak to má být, ale existují někteří, co mají rádi stejné pohlaví a občas se to jiným lidem nelíbí. Mně to nevadilo, prostě jsem chtěl být s Jaredem a bylo mi jedno, že se na nás ostatní dívají divně. Věděl jsem, že Jared mě jen tak neopustí, nikdy se na mě nezlobil dlouho. Ani za tu nehodu s večeří mi nevynadal.
   Jen jsem se zamyslel. V těch filmech bývaly věci, kterým jsem nerozuměl, a bavilo mě pak poslouchat Jareda, který mi je vysvětloval. Občas u toho vypadal vtipně, když nevěděl, co na to má říct, jak to vysvětlit. A jak u toho mával rukama, bylo zábavné ho pozorovat.

   „Jarede?“ špitnul jsem a zadíval se na něj. Pousmál se na mě, ale s pohyby na mých zádech nepřestal.
   „Copak, broučku.“
   „Co znamená… miluju tě,“ zamrkal jsem zvědavě. Často to říkali lidé ve filmech, na které jsem se díval. Vždycky po tom následovala nějaká pusa nebo u toho brečeli a já nevěděl, jestli to znamená, že je to hezké a tak moc se jim to líbí, že musí plakat nebo je to naopak a není to hezká věta. Jared jen lehce nadzvedl obočí a sledoval mě.
   „Je to… pocit, stejně jako radost nebo smutek, stejně jako když se ti něco líbí. Tohle znamená… že máš někoho rád, že ti na něm záleží… rád s ním trávíš čas a nemůžeš se dočkat chvil, kdy budeš zase s ním… kdy si s ním zase budeš povídat. Budeš se ho dotýkat. Máš s ním příjemný pocit, mravenčení v břiše, máš pocit, že s ním překonáš úplně všechno… v tom člověku najdeš oporu, ochranu a lásku. Jsou to vzácná slova,“ šeptl a lehce mi odrhnul vlasy z čela. Zamyslel jsem se a lehce přikývl. Výraz, který měl Jared ve tváři, byl zvláštní, ale mě připadalo, že ta věta ´miluju tě´ je moc hezká.

22. kapitola

18+

(Jared)

   Zaparkoval jsem před domem a vysedl. Už to nemělo dlouho trvat a měly by být hotovy opravy domu. Nechtěl jsem tu zůstávat dlouho, i když s Lightem bývala po dobu mé nepřítomnosti Amy s Connie, neměl jsem z toho dobrý pocit. Max pořád slídil poblíž a neustále mě svou přítomností štval. A nejspíš nejen mě, i Light se setkání s ním vyhýbal. Nedivil jsem se mu, Max vypadal už od pohledu jako úchylák a jako chlap, který to v hlavě nemá v pořádku. A byla to pravda, podle mě to v pořádku prostě neměl.

   Pospíšil jsem si do svého pokoje a pro jistotu to vzal přes pracovnu. Nejednou se mi stalo, že jsem otevřel dveře ložnice a přistál mi v obličeji při nejmenším polštář, jelikož tam právě vládla polštářová bitva.
   Pousmál jsem se na Amy, která seděla v pracovně v křesle a četla si.
   „Dobrý den, pane Sommersi.“
   „Ahoj, Amy. Kde je ten rarach?“
   „Byl unavený, spí,“ usmála se a sbalila si věci.
   „Dneska žádné problémy?“ ušklíbl jsem se. Zvykl jsem si, že Light je prostě malé tornádo, po kterém zůstane spoušť. Jednou se honili s Connie, až na zahradě rozbili matčin oblíbený okrasný sloup se závěsem květin. Podruhé vyletěli s pokoje tak nečekaně, že služka upustila tác s jídlem, který do pokoje nesla a zničila tak drahý perský koberec, na kterém si zakládal otec. Jindy jsem přišel domů a Amy vytírala koupelnu, po které poletovaly ještě zbytky pěny, se kterou to Light přehnal. Ale ani přes to všechno jsem se na něj nikdy nedokázal zlobit dlouho.
   „Ne, dneska byl spíš hodně… zamlklý. Nechala jsem ho koukat na televizi a pak šel spát.“ Jen jsem lehce nadzvedl obočí.
   „Nemocný?“
   „To bych neřekla, spíš se špatně vyspal.“
   „Dobře, díky, Amy.“
   „Za málo. Naschle,“ usmála se a zmizela. Já odložil věci z práce a vydal se do ložnice.

   Pohled mi okamžitě padl na postel. Musel jsem se pousmát. Light vypadal roztomile, ležel uprostřed postele, vlasy pohozené okolo hlavy, jedna ruka vedle hlavy, druhé lehce přes trup a zakrytý byl jen do půl pasu. Nechtěl jsem ho budit, ale chtěl jsem ho mít u sebe. Takže jsem shodil oblečení, zůstal jen ve spodním prádle a vklouzl za ním.
   Pootočil jsem se k němu, abych si ho přitáhl, ale stihl jsem jen zamrkat, když jsem se ocitl pod tělem mladého černovláska.
   „Lighte, myslel jsem, že spíš,“ nadzvedl jsem obočí. Jen se ale uculil a lehce zakroutil hlavou.
   „Čekal jsem na tebe,“ přejel mi prsty po hrudi.
   „Vážně?“
   „No,“ uculil se a já si až teď všiml, že na sobě nemá vůbec nic. Zvedl jsem k němu oči a zadíval se na něj. Nevinně se usmál a přitiskl se mi na rty. V první chvíli jsem chtěl protestovat, ale nedokázal jsem to. Položil jsem mu dlaně na boky a začal se věnovat jeho rtíkům. Posadil jsem se, objal ho okolo pasu, víc jsem si ho k sobě přitiskl a kradl si další a další polibky. Musel jsem, nemohl jsem tomu odolat, tak dlouho jsme zůstávaly jen u lehkých polibků. Já se bál zkusit něco víc a Lightovo sexuchtivé chování se kupodivu uklidnilo… až do teď. Cítil jsem, jak mi ruce omotal okolo krku a pevněji se natiskl. Nebránil jsem se, spokojeně jsem mu dlaní přejel po zádech a nechal ji na jeho malém dokonalém zadečku. Spokojeně se zavrtěl a já jen nespokojeně zamrčel, když se otřel svým klínem o můj. Bylo to dlouho, co jsem měl naposledy sex a odolávat tomuhle ďáblovi bylo víc než náročné.

   „Lighte…“ zašeptal jsem a poodtáhl se. Zadíval se na mě, zakroutil hlavou a rty se mi přitiskl ke krku.
   „Počkej chvilku,“ zašeptal jsem. Jen mi ale přiložil prst na rty a znovu lehce zakroutil hlavou. Mlčky jsem ho sledoval, on však druhou rukou přejel po mé hrudi a zamířil níž. Drze ji vsunul pod mé spodní prádlo a nejistě se dotkl mé chlouby.
   „Lighte…“ zopakoval jsem, ale jen se na mě zamračil.
   „Jarede, prosím… já chci… s tebou,“ špitnul, znovu mě lehce políbil na krk, osvobodil mého juniora a začal po něm nezkušeně přejíždět prsty. Přivřel jsem oči a tiše vydechl. I když byl Light nezkušený a všechno měl jen nakoukané z porna v televizi, na které se tajně koukal, každý jeho dotek ve mně rozechvíval větší a větší touhu. Chtěl jsem ho, potřeboval jsem ho, už jsem se tomu nechtěl bránit.

   Prudce jsem ho přetočil pod sebe a natiskl se mu na rty. Možná toho budu litovat, ale teď, teď jsem chtěl malého černovláska. Pomalu jsem začal dlaněmi zkoumat každou křivku jeho těla, myslel jsem si, že už ho znám nazpaměť, ale pokaždé jsem ještě objevil něco dalšího.
   Pomalu jsem přesunul rty na jeho krk a začal mu věnovat důkladnou péči. Lehce jsem skousnul jeho kůži a následně ji ošetřil jazykem a lehkým polibkem. Teprve potom jsem začal postupovat níž. Vrtěl se pode mnou, tiše spokojeně mňoukal, když jsem věnoval patřičnou péči i každé jeho bradavce, lehce zajel jazykem do pupíku a postoupil ještě níž. Pomalu jsem ho uchopil do ruky a začal s ní pohybovat. Chtěl jsem, aby se mu to líbilo, abych nezklamal jeho očekávání. Nechtěl jsem mu ublížit, pořád mi připadal jako porcelánová panenka, u které stačí jedno malé nešetrné zacházení a rozbije se.
   „Jarede,“ zakňoural nespokojeně a začal roztahovat nožičky a pohybovat se proti mým tahům rukou.
   „Nespěchej, broučku, máme spoustu času,“ pousmál jsem se, lehce políbil špičku jeho přirození a pomalu si ho zasunul do úst. Vykřikl a prudce pohnul pánví proti mně, čímž mě skoro udusil a musel jsem mu chytnout boky, aby se to neopakovalo. V duchu jsem se tomu ale pousmál. Pomalu jsem začal pohybovat hlavou, ale ne dlouho, chtěl jsem ho jen vzrušit, proto jsem nakonec hlavu oddálil, aniž bych ho přivedl k vrcholu. Nespokojeně zamrčel a probodl mě pohledem. Tiše jsem se zasmál.
   „Neboj, všechno přijde,“ usmál jsem se a lehce ho políbil na rty, přičemž jsem si ze šuplíku podal lubrikační gel.
   „Uvolni se, budu opatrný, ale musíš se uvolnit,“ zašeptal jsem mu do ouška a pomalu přesunul navlhčený prst k jeho otvůrku, který jsem obkroužil. Tiše se zachichotal a stáhl se.
   „To studí.“
   „Já vím, ale musíš se uvolnit,“ pousmál jsem se. Chvilku jsem počkal, než jsem si byl jistý, že mě poslechl a pomalu zasunul do jeho těla jeden prst. Lehce nakrčil obočí a zadíval se na mě.
   „Ale já myslel, že se to dělá jinak,“ kníkl. Zamrkal jsem a tiše se zasmál.
   „Musím si tě připravit, bolelo by tě, kdybych tě trochu neroztáhl,“ usmál jsem se a začal prstem pohybovat.
   „Ale ti páni v televizi…“
   „Ti se připravují předem,“ usmál jsem se a pomalu přidal i druhý prst. Trochu se vrtěl, ale nakonec mě nechal pomalu prsty pohybovat. Jen sám zvědavě natáhl ručku a začal jí pohybovat po mém přirození. Tiše jsem vydechl, natiskl se na jeho rtíky, přidal trochu víc gelu a pomalu začal zasouvat i třetí prst, abych ho roztáhl. Překvapil mě, hodně.
   Když ale začal rukou zrychlovat, zastavil jsem ho a pomalu vysunul prsty.
   „Uvolni se, dobře?“ usmál jsem se a nastavil se k němu. Uculil se a víc rozevřel nožky. Neubránil jsem se, musel jsem se tomu lehce ušklíbnout, ale i tak jsem se začal opatrně zasunovat do jeho těla. Lehce nakrčil obočí, kousl se do rtu, ale když jsem se do něj dostal celý, jen tiše vydechl. Pousmál jsem se, naklonil jsem se a chvilku jen oždiboval jeho rty, než jsem do něj opatrně párkrát přirazil. Tiše vykřikl a sevřel mi v dlaních ramena. Zastavil jsem se a zadíval se na něj. Nebyl jsem si jistý, co se stalo a nechtěl jsem mu ublížit. Zadíval se na mě zpod přivřených očí.
   „Ještě,“ špitnul. Usmál jsem se, zapřel se dlaněmi vedle jeho těla a znovu se pohnul. Tiše jsem zasténal, když se pode mnou začal vrtět. Už jsem se nedokázal zastavit, natiskl jsem rty k jeho krku a o něco zrychlil. Sledoval jsem, jak slastně přivírá oči, v dlaních svírá přikrývku a z pootevřených rtů mu vychází sténání, které už jsem ani já nedokázal potlačit. Byl úzký, až hříště úzký.
   Vzal jsem do jedné ruky jeho penis a začal ho do svého tempa zpracovávat, což způsobilo, že znovu hlasitě zasténal a prohnul se v zádech. Byl dokonalý, vypadal dokonale a já nedokázal pochopit, jak jsem mu dokázal tak dlouho vzdorovat.

   Lightův vrchol přišel dřív než můj, ale ani já k němu už neměl daleko. Stačilo mi naposled se párkrát zasunout do jeho těla, abych ho zaplnil. Chvilku jsem se vydýchával, než jsem se pomalu vysunul, položil se vedle něj a stáhl si ho do náruče. Byl dokonalý, lehce zarudlé tváře, rozcuchané vlásky a zářící oči, které na mě upřel.
   „Miluju tě, Jarede,“ zašeptal.

23. kapitola

(Jared)

   Spokojeně jsem sledoval spícího Lighta. Vypadal dokonale a po včerejší noci nějak… trochu jinak, ale pro mě víc žádoucně a to jsem si myslel, že už to víc ani nejde. Nechtělo se mi, ale čas byl neúprosný a já do práce musel. Lehce jsem černovláska políbil na čelo, opatrně se vymanil z postele a oblékl se. Proklínal jsem teď snad všechny svaté, že není sobota, ale středa. Tak strašně jsem teď chtěl být se svým malým Lightem. Naposled jsem se na něj usmál a vyšel z pokoje. Večer mu to vynahradím. Dáme si nějakou dobrou večeři, budu mu povídat o čemkoliv možném, zatímco on se mi bude hnízdit v náručí, jak si na to zvykl… Už teď jsem se nemohl dočkat.

(Max)

   Vyhlédl jsem oknem a ušklíbl se na Jareda, který právě odjížděl do práce. Sklonil jsem hlavu k mobilu a ušklíbl se na napsanou sms.

Amy, dnes jdu do práce později, přijď až po obědě. J.

   Ušklíbl jsem se a stiskl tlačítko odeslat. Byl jsem hajzl, ale byl jsem s tím smířený. Nepřál jsem nikomu nic dobrého a obzvlášť svému bratrovi, kterého jsem ze srdce nesnášel, jsem nepřál štěstí. A on teď šťastný byl… prozatím. Chtěl jsem ho zničit, musel jsem ho zničit a oplatit mu tak všechny ty roky, kdy jsem jen přežíval v jeho stínu. I přes všechno to, co dělal, co odmítal dělat, přes vzpurnost otci, byl on jeho oblíbeným synem, na kterého nedal dopustit. Já se mohl jen přiživovat v jeho stínu, ale s tím teď byl konec.

   Věděl jsem, že ta holka je blbá a nebude řešit, že jí přišla sms z jiného mobilu než z Jaredova. Měl jsem volnou cestu k bratříčkově slabině. K Lightovi a hodlal jsem toho využít. Vzal jsem tác s jídlem a zamířil nahoru. Nemuselo se to povést, ale počítal jsem s tím, že Light je pořád až přespříliš důvěřivý a podle toho, co jsem viděl nebo zaslechl… až přehnaně majetnický vůči mému bratříčkovi. A to se mi teď víc než dost hodilo do krámu.

   Potichu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Ušklíbl jsem se, hubená postavička pořád ležela na posteli a vypadalo to, že spí. Vešel jsem, tiše jsem za sebou zavřel, odložil tác a sedl k posteli.
   Musel jsem se ušklíbnout, Jared si nejspíš dneska užil a nejspíš to bylo naposled. Hleděl jsem na černovlasého kluka a pořád nechápal, co na něm může vidět. Byl… obyčejný. Vlastně ne, byl napůl zvíře. Sotva se vyznal ve světě kolem, prostě sem nepatřil.

   Z úšklebku jsem rychle přešel na příjemný úsměv, když se černovláskovi zatřepala víčka a on otevřel oči. Okamžitě se zasekl a odsunul se ode mě, přičemž na mě třeštil oči a bylo vidět, že by nejraději byl úplně někde jinde.

   „Ahoj Lighte… nemusíš se bát, nic ti neudělám, slibuju,“ pousmál jsem se. Pokud jsem chtěl dosáhnout toho, co jsem měl v plánu, musel jsem být na něj milý, protože jinak by mi v ničem neuvěřil. Klidně jsem ho sledoval, stejně jako on mě.
   „Vím, že jsme spolu nezačali právě nejlíp… mrzí mě to a chtěl bych to napravit. Víš, Jared je můj bratr a je pro mě důležitý a ty taky. Patříš už k nám do rodiny,“ usmál jsem se. „Dáš mi ještě jednu šanci? Prosím, chci být tvůj kamarád.“
   „Kde je Amy?“ pípl a rozhlédl se kolem.
   „Psala, že se zpozdí, Jared mě požádal, abych na tebe zatím dohlédl,“ pousmál jsem se a sledoval, jak si nerozhodně skousnul ret. Po pravdě… nejspíš to mělo být těžší, než jsem si myslel. Ale ani teď jsem to nehodlal vzdát.
   „Donesl jsem ti snídani, mělo by tam být všechno, co máš rád,“ přisunul jsem k němu tác. „Vlastně je to zvláštní, máme rádi podobné věci,“ usmál jsem se, zatímco se černovlásek hladově po něčem natáhl. Ukousl si a zadíval se na mě, než ke mně tác lehce postrčil, abych si vzal taky. Bingo. Mělo to být tak jednoduché, jak jsem si myslel. Ten vlčí kluk byl pořád hloupý, stačilo, aby na něj byl někdo milý a div se mu neotíral o nohy jako nějaké zvířátko, co chce akorát tak pohladit. Usmál jsem se na něj, něco si vzal a začal pomalu jíst. Bylo to nechutné, nechápal jsem, jak to někdo může jíst, ale co bych pro svůj plán neudělal.

   Klidně se dojedl a usmál se na kluka před sebou. Pořád mě zkoumal pohledem a já měl co dělat, abych zabránil ušklíbnutí.
   „Tak co, můžeme být kamarádi?“
   „Zahraješ si se mnou Člověče nezlob se?“ Nadzvedl jsem obočí a rozesmál se. Bože on byl tak ukrutně blbej, že to snad ani nebylo možné.
   „No když mě to naučíš, asi to neumím,“ usmál jsem se. Jen se uculil, natáhl na sebe Jaredovo triko. Ušklíbl jsem se, když se ke mně otočil zády a hledal tu hru. Bože já a hrát si s děckem, ale co bych neudělal.
   Klidně jsem čekal, než to nenachystá a vysvětlí mi, jak se to vlastně hraje. Moc jsem to nepochopil, ale k jeho radosti to, že hýbu figurkami, mu to stačilo.

   „To snad není možné, zase jsi mě porazil,“ našpulil jsem pusu, zatímco on se culil. Usmál jsem se na něj.
   „Když se tak culíš, ani nevíš, jak ti to sluší… nechápu, jak ti Jared může tak ubližovat,“šeptl jsem.
   „Neubližuje mi,“ rázně zakroutil hlavičkou.
   „Ty to nevíš, že… když není s tebou, je s jinými lidmi. Taky se k nim tulí a dělá to, co s tebou… nechápu, jak na to může mít žaludek. Já mít někoho jako ty, tak ho chytnu a nepustím, schovám ho, aby mi na něj nikdo nemohl…“
   Jasně jsem viděl, jak se zarazil a koukal na mě.
   „On… je s někým jiným?“ špitnul a mně se uvnitř těla rozlil nepopsatelný hřejivý pocit vítězství. Měl jsem ho.
   „No… ano,“ šeptl jsem omluvně. „Hele, to bude určitě dobrý,“ chytil jsem ho za ručku, on se mi ale vytrhl a rozběhl se do koupelny, práskl za sebou dveřmi a já jen slyšel, jak tiše pláče. Ušklíbl jsem se. Byl to malý žárlivý blbec, který uvěřil všemu, co mu kdo nakecal. Schoval jsem tu hru, pak jsem se zvedl a rozešel se dolů. Počítal jsem s tím, že tu za chvíli bude ta jeho chůva, u toho jsem být nemusel. Co jsem chtěl, to jsem udělal. Teď už jen čekat, až se vrátí Jared. Byly tu sice ještě dvě možnosti, že mu to řekne a on mu to nějak vysvětlí, ale byla tu taky možnost, že mu neřekne nic a v to já pevně věřil. Věřil jsem, že se bude vztekat nebo s ním vůbec nebude mluvit, bude ho ignorovat, doufal jsem v to. Zatraceně jsem v to doufal. Chtěl jsem vidět Jaredův zlomený pohled, pohled plný bolesti, že ho jeho malá hračička nesnáší. Chtěl jsem, aby konečně něco v jeho životě nebylo perfektní a ten vlčí kluk byl perfektní příležitost, jak to zařídit.

(Light)

   Krčil jsem se v koupelně, objímal si nohy a tiše vzlykal. Doopravdy byl Jared s někým jiným? Proč? To mě neměl rád, nestačil jsem mu? Byl jsem jen nějaký hloupý kluk, který ještě tolika věcem nerozumí? Nelíbil jsem se mu? Proč mě teda objímal, šeptal, že mě má rád. Já chtěl být s ním, ale teď… nechtěl jsem se dělit. Chtěl jsem ho pro sebe, nesnesl jsem pomyšlení, že by s ním měl být někdo jiný než já. To prostě… já nechtěl.

   Ignoroval jsem, jak na mě Amy klepe a domlouvá mi. Spíš jsem ji ani neposlouchal, nechtěl jsem s ní mluvit, nechtěl jsem ji vidět… ji a ani nikoho jiného včetně Jareda.
   Nechápal jsem, co se to se mnou děje, připadal jsem si mizerně, připadal jsem si… využitě. Nechtěl jsem, aby byl s někým jiným, aby se o mě přestal zajímat a pomyšlení, že se k němu teď tulí někdo jiný… bolelo.

24. kapitola

(Jared)

   Spokojeně jsem zastavil u domu a vysedl. Netušil jsem, jestli Lighta potěší menší kytka růží, ale doufal jsem, že se mu budou líbit. Vlastně takovou blbost, pozornost ode mě ještě nedostal a přitom já ho bral jako svého malého přítele a od včerejška tím víc. Chtěl jsem, aby měl pocit, že je se mnou šťastný. Chtěl jsem, aby byl šťastný a doufal jsem, že se mi to i daří.

   Vyšel jsem schody a otevřel dveře do svého pokoje. Jen jsem se lehce zamračil, když jsem uviděl Amy, jak sedí s bezradným obličejem u koupelny.
   „Co se děje? Kde je Light?“ zavřel jsem za sebou a přešel k ní.
   „Já nevím… přišla jsem a jen jsem slyšela, jak v koupelně brečí. Snažila jsem se na něj mluvit, ale vůbec mi neodpovídá, já nevím, co se stalo,“ prohrábla si vlasy a omluvně se na mě zadívala. Lehce jsem se zamračil. Proč by Light brečel? Co se stalo?
   Přešel jsem ke dveřím a zaťukal.
   „Lighte? To jsem já, Jared, otevři mi.“ Zaposlouchal jsem se. Pláč na chvíli přestal, ale nic se nedělo.
  „Lighte, jsi v pořádku? Co se stalo, otevři mi,“ znovu jsem zaklepal.
   „Ne, jdi pryč!“ Zamračil jsem se. Nikdy se nastalo, že by na mě zařval a ani se nestalo, že by mi tímhle stylem odporoval.
   „Mně odpovídal podobně, nechce ven,“ zadívala se na mě Amy.
   „Dobře… díky, já už si s ním poradím.“
   „Vážně nechcete s něčím pomoct?“
   „Ne, zvládnu to, něco vymyslím,“ pousmál jsem se na ni. Jen lehce kývla, vzala si věci a zmizela. Zamyslel jsem se, ale čapl jsem ke dveřím.
   „Broučku, co se stalo, ublížil jsem ti včera večer nějak? Bolí tě něco? Vyřešíme to, nemusíš mít strach,“ šeptl jsem. Jo, najednou jsem začal mít výčitky svědomí. Po sexu se sice culil a spokojeně mi usnul po v náručí, ale neujistil jsem se, že se mu něco nestalo. Jestli jsem mu neublížil.
   „Nech mě být,“ vzlykl a znovu se rozbrečel.
   „Proč, co jsem ti udělal, že mě nechceš vidět… no ták, zlato, otevři.“
   „NE!“ vřískl, až jsem sebou cukl. Zhluboka jsem se nadechl. Pochopil jsem, že tohle po dobrém nejspíš nepůjde. Netušil jsem, co se stalo, ale… vypadal naštvaně, zoufale, frustrovaně, alespoň jeho hlas, zněl… zlomeně. A já nechápal, co jsem provedl.

   „Lighte, teď mě poslouchej, říkám to naposled… buď mi otevři, nebo ty dveře vyrazím. Rozumíš?“ Chvilku jsem čekal, ale když se nic nedělo, prostě jsem se postavil. Já byl schopný ty dveře vyrazit, bál jsem se o něj, že si něco udělá, že se stalo něco fakt vážného.
   „Počítám do tří, pak ty dveře vyrazím, máš poslední možnost mi otevřít… raz… dva… tři…“
   Nadechl jsem se a prudce vyrazil proti dveřím, nakrčil jsem obočí, když jsem ramenem tvrdě vrazil do dveří, ale nadechl jsem se a vrazil jím proti nim podruhé, to už se mi podařilo je vylomit. Jen jsem si ho promnul a vešel do koupelny.
   Light se krčil v rohu, oči napuchlé od pláče a ještě jasné cesty od slz.
   „Lighte,“ šeptl jsem, spěšně jsem k němu přešel pár kroků a čapl. Napřáhl jsem se, že si ho stáhnu do náruče, ale vystřelil a prudce do mě vrazil.
   „Nech mě,“ vřískl a v mžiku vyskočil na nohy. Vyvedlo mě to z rovnováhy, s něčím takovým jsem absolutně nepočítal. Spíš jsem čekal, že se mi stulí do náruče a řekne mi, co se stalo, tohle jsem nečekal. Ale vzpamatoval jsem se a vyrazil za ním.
   „Stůj,“ chytl jsem ho za pas a strhl na postel. Smekal se mi, bojoval se mnou, škrábal a dokonce po mně vyjel i zuby, ale podařilo se mi ho zpacifikovat a přitisknout k posteli.
   Zhluboka jsem vydechl, na první pohled na to nevypadal, ale když byl rozlícený, měl sílu.
   „Tak… to bychom měli… a teď mi řekni, co se stalo,“ šeptl jsem a zadíval se na něj. Vrhl na mě vzteklý pohled, ale v zápětí hlavu odvrátil a tiše vzlykl. Polkl jsem, děsilo mě vidět ho takhle, záleželo mi na něm, nechtěl jsem, aby se trápil a nejvíc mě děsilo, že jsem nevěděl, co ho trápí a proč.
   „Lighte,“ šeptl jsem a stáhl si ho do náruče, čímž jsem ale povolil stisk, takže se mu podařilo mě podrápat na krku, než jsem ho pevně objal způsobem, že jsem mu přitiskl ruce k tělu.
   „Ať se stalo cokoliv, bude to dobrý, jen mi musíš věřit a říct mi to. Broučku… záleží mi na tobě, co se stalo,“ zašeptal jsem.
   „Nech mě… já nechci… jen lžeš,“ vzlykl. Zasekl jsem se. Absolutně jsem nechápal, o čem to mluví. Já mu nelhal, nikdy a v ničem.
   „Jak to myslíš, nikdy jsem ti nelhal. No tak… všechno je v pořádku,“ políbil jsem ho do vlasů a začal mu šeptat do ucha. Pořád měl rád můj hlas, když jsem mu po večerech do ucha tiše broukal. Klidně kraviny, cokoliv, hlavně že slyšel ten tón, vždycky u toho spokojeně usnul a teď jsem se to snažil využít, abych ho uklidnil. Povolil jsem sevření a začal mu dlaní přejíždět po zádech, přičemž jsem s ním lehce pohupoval. Pořád mu po tváři občas stekla nějaká slzička, ale už se nepokoušel o útěk.
   Nakonec jsem ho sledoval do té doby, dokud neusnul. Sledoval jsem ho, připadal jsem si bezradný. Včera byl tak v pohodě, byla to nádherná noc, alespoň jsem si to myslel, ale teď jsem si tím najednou tak jistý nebyl. Nenapadalo mě nic jiného, co se mu mohlo stát. Musel se probudit těsně po tom, co jsem odešel, jelikož Amy ho našla už v koupelně a žádný jiný důvod jsem proto neviděl.

   Prsty jsem lehce přejížděl po jeho zádech. Tak strašně jsem mu chtěl pomoct, ale věděl jsem, že Light je malý paličák. Pokud nechce, neřekne mi to. stejně to bylo i s tím sexem. Šťoural do toho a sváděl mě do té doby, dokud jsem mu nepodlehl. Nejspíš to ani nevěděl, ale byl to skvělý manipulátor. Alespoň tedy v mém směru. Já bych pro něj udělal cokoliv, byl moje všechno a nechtěl, ne… já o něj nemohl přijít. Na to jsem ho… až příliš miloval.

(Light)

   Neposlouchal jsem Amy, neposlouchal jsem Jareda. Nechtěl jsem s nimi mluvit, měl jsem vztek, byl jsem zoufalý. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem zpět ty svoje bezstarostné roky u své rodiny. Své pravé vlčí rodiny. Jenže ani ta už mě teď nechtěla. Už jsem tu neměl nic. Neměl jsem rodinu, neměl jsem Jareda, byla tu jen Connie, která nemusela nic říkat, která mi nikdy nic neudělala a se kterou jsem se jako jedinou teď cítil aspoň trochu jistě.

   Nechtěl jsem, aby se mě Jared dotýkal, najednou jsem mu nevěřil. Měl rád někoho jiného, objímal někoho jiného, já chtěl být jediný, nechtěl jsem se dělit.

   Bránil jsem se, odmítal jsem se k němu tulit, chtěl jsem pryč od něj, ale když mi začal šeptat do ucha, moje mysl na to odmítla nereagovat. Bylo to jako trans. Dokázal jsem poslouchat jenom ten uklidňující tón hlasu, ten, který jsem tolik miloval. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak jsem z toho pláče unavený, nedokázal jsem tomu zabránit, usnul jsem mu v náručí a přál si, aby se probudil a opět byl jeho jediný.

(Max)

   Spokojeně jsem se ušklíbl, ten křik a následné rány, jak se nejspíš bráška snažil zoufale dostat k Lightovi, nešly přeslechnout. Vypadalo to, že můj plán byl víc než na dobré cestě, ten kluk mu nevěřil, ztratil k němu důvěru a netoužil se mu svěřovat s tím, co se stalo, co jsem mu řekl. A to bylo jen dobře. Mě celá ta fraška obejde, všichni budou nešťastní, jen já odejdu jako vítěz. To jsem chtěl. Nepřál jsem jim to. Ten kluk nepatřil do společnosti, bylo to napůl zvíře a víc zvíře než člověk. Co na tom, že se naučil mluvit, klidně bych vsadil boty na to, že se nikdy plně nesocializuje. Vždyť kromě Jareda a Amy se k sobě bál kohokoliv pustit. Nechodil nikam do společnosti, a co jsem zaslechl, když s ním byl Jared venku, nikdy to moc slavně nedopadlo. Tohohle kluka do společnosti, na společenskou akci vzít nemohl. Jen by ho ztrapnil a podle všeho bráška tohle všechno dobře věděl.

25. kapitola

(Jared)

   Bylo mi na nic, netušil jsem, co se děje, co mám dělat. Light nechtěl být v mé blízkosti, zavíral se do ložnice nebo do koupelny, nemluvil se mnou, ignoroval mě, dokonce mi ani nedovoloval se ho dotknout. Mrzelo mě to, chybělo mi to. Nechtěl jsem ho vidět… takhle… takhle odtažitého. Byl tolik jiný od toho Lighta, co se ke mně tulil, culil se na mě. Prostě jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem mu nějak ublížil sexem. Tušil jsem, že by bylo dobré ještě počkat, ale už bylo pozdě. Stalo se a teď… nesnášel mě.

   Promnul jsem si obličej a zadíval se ke koupelně. Podělal jsem to, a jestli to šlo víc, to jsem mohl hned vyzkoušet. Vstal jsem, otevřel dveře koupelny a rozhlédl se. Okamžitě mě probodl nenávistným pohledem, ale ani to mě nezastavilo. Přešel jsem k němu, pevně ho chytil za loket a vytáhl na nohy.
   „Nech mě!“ zaječel a začal se bránit.
   „Lighte,“ zavrčel jsem tiše a nepouštěl ho. Ano, bylo mi ho líto, jak se snažil osvobodit, jak u mě nechtěl být a já ho nutil, ale musel jsem. Nehodlal jsem to vzdát. Prostě jsem potřeboval zjistit, co se stalo. Proč se choval tak, jak se choval. Co jsem mu provedl. Chtěl jsem se omluvit, ať už se jednalo o cokoliv. Musel jsem vědět, co jsem mu provedl, abych to mohl napravit, abych mu to já nevím… vysvětlil.
   „Ne! Okamžitě mě pusť, nesnáším tě!“ zaječel.
   „Přestaň, mám toho akorát po krk,“ zvýšil jsem hlas a probodl ho pohledem. Vyděšeně se na mě zadíval a já v něm na chvilku uviděl svého malého Lighta, který byl tak zranitelný. Odvrátil jsem tvář, vytáhl ho z koupelny a téměř s ním hodil na postel.
   „A teď mi řekneš, co se stalo,“ zamračil jsem se a založil si před ním ruce na prsou. Jen zkroutil pusinku a odvrátil obličej. Naštvalo mě to, štvalo mě, že se ani nesnažil to řešit. Naklonil jsem se k němu, chytil mu bradu mezi prsty a otočil k sobě.
   „Lighte, nechápu, proč se tak chováš. Záleží mi na tobě, proto se snažím pochopit, proč se se mnou nebavíš, proč se mi vyhýbáš a odháníš mě od sebe. Ale ty mi to moc neusnadňuješ, když mi nic neřekneš,“ řekl jsem už mírněji a zadíval se na něj. Mlčel a jen mi hleděl do očí. Deptalo mě to, ani tohle nemělo žádný účinek? Ztratil jsem ho už úplně bez možnosti, aby se mi vrátil? S tím jsem se nechtěl smířit.

   „Ublížil jsem ti, když jsem se s tebou miloval, nelíbilo se ti to nebo tě to bolelo. Nebo jsem udělal něco jiného, co se ti nelíbilo. Lighte prosím, nechci o tebe přijít.“
   „Proč,“ pípl a já dokázal jen zamrkat nad tou proměnou v jeho hlase. První tak velký vztek, že z něj až šel respekt a teď… teď měl téměř slzy v očích.
   „Protože… protože tě miluju, broučku, protože pro mě existuješ jedině ty,“ šeptl jsem a posadil se vedle něj. Potáhl a zakroutil hlavou.
   „Proč kroutíš hlavou, ty mi nevěříš?“
   „Ne…“
   „Lighte…“
   „Máš přece ty ostatní,“ vyjel a já jen nechápavě zamrkal.
   „Jiné? Jaké jiné, nechápu, o čem to mluvíš.“
   „Přece za nimi jezdíš… každý den, tulíš se k nim… děláš s nimi to samé, co se mnou,“ potáhl a stulil se k sobě. Jen jsem na něj nevěřícně hleděl. On si myslel, že mám další milence? Že ho podvádím? To bylo tak absurdní.
   „Kdo ti to řekl… byl to Max?“ zašeptal jsem. Jo, najednou mi to do sebe začalo zapadat. Maxovo spokojení chování, Lightova odtažitost… jen mi nedávalo smysl, jak mu mohl uvěřit.
   „Lighte… já nikoho jiného nemám. Každý den jezdím do práce… vydělávám peníze, abychom si za ně mohli něco hezkého koupit. Ty jsi jediný, ke komu se tulím a s kým jsem… teda pokud nepočítám Connie,“ pousmál jsem se. Zvedl ke mně oči, ale nic neříkal, jen si mě prohlížel, jakoby přemýšlel, jestli mi má věřit nebo ne.
   „Zlato… já jsem ti nikdy nelhal. Max není hodný, je zlý… chce nás dva rozdělit. Lhal ti,“ šeptl jsem a lehce se dotkl jeho dlaně. Ucukl a já si povzdechl. Nevěřil mi, bylo všechno pryč? Zničil to Max?
   „Lighte… miluji tě a osobě, kterou miluji bych nikdy neublížil ne dobrovolně a ne vědomě. Jsi pro mě jediný, jediný, kterého mám rád. Chybí mi, jak ses ke mně tiskl a tulil, ty mi chybíš. Nechci, aby to jen tak skončilo. Jsi pro mě důležitý, hodně důležitý,“ zašeptal jsem a vjel si rukou do vlasů. Měl jsem vztek. Vztek na Maxe, ale zároveň jsem netušil, co bych měl ještě udělat, aby mi černovlásek uvěřil. To jediné mě zdržovalo od toho, abych svému dokonalému bratříčkovi nerozmlátil ciferník napadrť. Protože jak se zdálo, na zlomený nos až moc lehce zapomněl.

   „Jarede?“ zašeptal.
   „Hmm?“ zvedl jsem k němu oči. Ani jsem nestihl zareagovat a měl jsem ho plnou náruč. Zamrkal jsem, ale usmál jsem a pevně ho objal.
   „Věříš mi?“ šeptl jsem.
   „Promiň… já… bál jsem se.“
   „Že jsem s někým jiným, když nejsem s tebou?“
   „Jo,“ špitnul. „Já nechci, abys byl s někým jiným,“ utáhl kolem mě stisk. Usmál jsem se a lehce mu prohrábl vlásky.
   „Já vím,“ políbil jsem ho do vlásků a přivřel oči. Těchto pár dní bez něj, bylo šílených. Takhle jsem se v životě necítil. Max dobře věděl, kam má udeřit, aby mě to bolelo co nejvíc. Light byl moje jediné slabé místo a on toho využil plnou palebnou silou.

   „Jarede?“ zvedl ke mně očka.
   „Copak broučku,“ usmál jsem se a lehce ho pohladil po tváři.
   „Nechci tu být… chtěl bych… domů,“ špitl. Usmál jsem se a přikývl.
   „Jo, půjdeme domů, k nám domů,“ šeptl jsem a přitiskl si ho k sobě. Tenhle dům jsem se chystal opustit naposled. Nehodlal jsem se sem vracet, po tomhle už jsem s nikým odtud nechtěl mít nic společného. Matka se mi do života nepletla, bratr mi ho ničil a otec pro mě udělal jedinou dobrou věc… daroval mi Lighta.

***

   Usmál jsem se a sledoval Lighta, jak předstírá, že kouká na film a přitom mi nenápadně bloudí pod trikem. Líbilo se mi to, jeho zvědavé prstíky, nevinný úsměv. Udělal bych cokoliv jen proto, abych ho viděl. To, co se stalo před měsícem, bylo pryč a já věřil, že už se to nevrátí. Chtěl jsem ublížit Maxovi, měl jsem chuť ho zabít, ale on si zvolil jiný trest, nejspíš i lepší. Užil si se čtrnáctiletou holkou a ta to na něj pod nátlakem rodičů práskla. Dostal dva roky nepodmíněně a k mému uspokojeně jsem se dozvěděl, že můj bratříček to ve věznici nejspíš nebude mít nejjednodušší. Byl pohledný a zajíček jako on určitě přitáhne pozornost ostatních vězňů. Co si budeme povídat, byl jsem si téměř jistý tím, jak to dopadne, a věděl jsem, že Maxovi se tohle líbit nebude, ale… zasloužil si to. Za všechno, co udělal. A až ho pustí z vězení, v životě už ho nechci vidět. Máme sice stejnou krev, ale to je tak všechno, nikdy ho jako rovnocenného sobě brát nebudu, nikdy ho nebudu brát jako bratra.

   Usmál jsem se a prohrábl Lightovi vlasy. Zvedl ke mně oči a uculil se. Tušil jsem, že před sebou máme ještě dlouhou cestu. Od onoho aktu s Maxem se znovu uzavřel do sebe a věřil jen mně, mluvil jen se mnou a na ostatní lidi se díval s nedůvěrou a ostražitostí. Byl to jeho obranný mechanismus, aby se znovu mezi nás dva nikdo nepostavil, to jsem chápal, ale věděl jsem, že donekonečna to takhle být nemůže. Že i on potřebuje kontakt s někým jiným než se mnou, že by si měl najít přátele, ale prozatím jsem ho nechtěl do ničeho nutit. Byl čas. Měli jsme spoustu času a jednou… jednou, až bude chtít, třeba najdu jeho pravou rodinu. Prozatím jsem byl jeho rodina já a Connie a jak to tak vypadalo, prozatím mu to tak nadmíru stačilo.

   „Jarede?“
   „Copak broučku,“ usmál jsem se a přejel mu palcem po tváři.
   „Miluju tě,“ uculil se a natiskl se ke mně, jakoby mě už nikdy nechtěl pustit, jako bych byl jeho alfa i omega, jeho záchranné lano. Usmál jsem se a obmotal paže okolo jeho těla.
   „Já vím, broučku. Taky tě miluju,“ políbil jsem ho na spánek, spokojeně vydechl a zadíval se z okna. Zrovna na obloze zářil úplněk, jen jsem se usmál, podle jeho záře dostal můj malý Light jméno. A hodilo se k němu. Stejně jako nevyhasne záře měsíce, nevyhasne ani to, co k Lightovi cítím. Nikdy…

THE END