Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. - 5. kapitola OK

1. kapitola

 

   Bylo prvního září a já se znuděně táhl do školy. Poslední rok a na zdejším gymplu končím. Jo, jdu do čtvrťáku… ale to nic nemění na tom, že se mi tam absolutně nechce. Bude to další nudný rok.

   „Zdar Jirko!“ dožene mě můj ´nejlepší´ kamarád. Spíš by se mu dalo říkat psí ocásek. Já ´pravé´ kamarády nemám, nepotřebuju je. Když od někoho něco potřebuju, každý se pro mě může přetrhnout, jo, jsem prostě spratek, ale mě mé chování vyhovuje, vždy z toho dokážu něco vytěžit.

   „Nazdar Romane,“ zavrčím a nakopnu kamínek, který mi stojí v cestě. Nebudu zapírat, že jsem jeden z nejoblíbenějších kluků na škole. Zní to jako vychvalování? Možná, třeba se rád chválím. Nezapírám, že mi obdiv dělá dobře. Aby taky ne, moje mamka je uznávaná doktorka ve zdejší nemocnici a otec vlastní docela populární časopis, který mu vydělává těžké prachy. Prostě můj život je dokonalej, vlastně nebýt toho malýho parchanta, který si říká má sestra. Vlastně malýho, je jí patnáct, ale je to puberťačka, se kterou se nedá vydržet.

   „No konečně jdete! Už jsem myslel, že jste se na to vykašlali,“ ušklíbl se Marek, který se mě, společně s Romanem, taky drží jako ocásek.

   „Slyšel jsem, že budeme mít nějakého nového spolužáka,“ řekl Marek a společně s námi se vydal do šatny.

   „A kde jsi to slyšel?“ protáhl jsem znuděně. Vlastně mě to ani nezajímalo, byl bych radši, kdyby mi dali všichni pokoj alespoň dneska. Včera jsem to nejspíš přehnal s pitím a docela se zlil. Ještě teď mi třeští hlava.

   „Říkala mi to Klára.“

   „Tak to pochybuju, že to bude pravda. Přece víte, jak si Klára ráda vymýšlí,“ zasmál se Roman. Ušklíbl jsem se. Moc dobře jsem věděl, že si ráda vymýšlí, minulý rok všem ve škole nakecala, že spolu chodíme, když jsem ji pak přede všemi utřel, měla z toho pěkný trapas.

   Sebevědomě jsem vešel do třídy a zamířil k lavici, kde obvykle sedávám. Zarazil jsem se a zatřepal hlavou, jestli se mi to nezdá. Nezdálo… v té lavici už někdo seděl. Zamračil jsem se a přešel k tomu opovážlivci. Neznal jsem ho, což znamenalo, že Klára měla nejspíš pravdu a doopravdy k nám přibyl nový spolužák.

   Naštvaně jsem k němu přešel a hodil svou tašku na lavici. Ani to s ním nehnulo, dál si něco čmáral do sešitu.

   „Odprejskni mladej. Tohle místo je už obsazené,“ zavrčel jsem. Ani tehdy se na mě nepodíval, jen v klidu odpověděl.

   „Všiml jsem si, vždyť tady sedím já. Je snad jasné, že už je tu obsazeno, když tu sedím, ne?“ konečně se na mě podíval a ušklíbl se. Zarazil jsem se, někoho mi připomínal.

   „Tady sedím vždycky já, chlapečku, tak si sbal svoje saky paky a vypadni!“

   „Vážně? To jsem nevěděl, strašně se ti omlouvám… ale zdá se, že máš smůlu, tohle místo je už obsazené. Nevšiml jsem si, že bys ho měl podepsané,“ usmál se na mě a já měl v tu chvíli chuť mu jednu vrazit. Popadl jsem ho za tričko.

   „Víš vůbec, s kým mluvíš?“

   „S největším idiotem na škole?“ Kdyby se neotevřely dveře a dovnitř nevpochodovala naše profesorka, jednu by ten spratek schytal.

   „Co se děje, pánové? Pane Richtre, posaďte se už,“ popohnala mě. Hodil jsem na toho kluka poslední naštvaný pohled a posadil se o dvě lavice dál.

   „Takže, tento rok k nám přibude nový spolužák, Radime, můžeš sem ke mně?“ usmála se profesorka na toho nováčka. Ten zamračeně vstal a postavil se vedle ní. Byl zhruba stejně vysoký jako já a docela hubený. Černé vlasy, zelené oči…

   „Tohle je Radim Šobr, váš nový spolužák.“ Ve třídě se rozhostilo hrobové ticho. Všichni na ´nováčka´ valili oči a nebyli schopni slova.

   „Chcete říct, že tohle je naše Ošklivé káčátko?“ vyjekla Denisa. Radim se jen ušklíbl a šel se posadit zpět na místo, které mi obsadil.

   Celá třída k němu byla otočená a nevěřícně na něj hleděla. On se však skoro až smutně díval z okna a ostatní nevnímal. Abyste věděli, všichni z naší třídy znali Radima Šobra, chodil s námi do prváku, ale na začátku druháku odešel. Teď bych ho vůbec nepoznal. Dřív byl hodně tichý, sotva s někým promluvil, každého se bál a byl tlustý, hodně tlustý. Tenhle čahoun s ním měl společné snad jen jméno a oči, jinak nic.

   „Takže Radim Šobr,“ ušklíbl jsem se o přestávce a posadil se obkročmo na židli naproti němu. Radim otevřel oči a vyndal z uší sluchátka od MP3.

   „Potřebuješ něco,… Jirko?“ vrátil mi.

   „Za ty dva roky ses hodně změnit. Pamatuju si tě jako moulu počuraného strachy jen se na něj někdo křivě podíval. A taky jako takový tlustý ošklivý prasátko, prostě naše Ošklivé káčátko,“ zasmál jsem se a Marek s Romanem se ke mně s hlasitým smíchem přidali. Radim se jen pousmál a založil si ruce za hlavu.

   „Život mě naučil přestat se bát hňupů, jako jste vy,“ řekl chladně. „Zato vy jste pořád stejní pitomečkové,“ uchechtl se. Dnes už měl podruhé štěstí, že náš rozhovor přerušil příchod profesora.

   Plánoval jsem, že si ho po škole odchytím a dám mu pořádnou lekci, ale než jsem se vymanil ze třídy, byl ten spratek už pryč. Naštvaně jsem bouchnul pěstí do skříňky a pomalu se vydal domů.

 

2. kapitola 

 

   Když zazvonilo na dnešní poslední hodinu, pospíchal jsem před školu, kde jsem čekal na svého mladšího brášku.

   „Ráďooo!“ ozvalo se veselé zaječení a hned na to mi můj malej brácha skočil okolo krku.

   „Tak jak ses měl, ty uličníku?“ rozcuchal jsem mu jeho blonďaté vlásky.

   „Skvěle! Mám spoustu nových kamarádů. Všichni jsou úžasní a zábavní. A učitelky jsou strašně hodné. Jedna mě pochválila za krásný obrázek! Podívej, to jsi ty a já!“ zamával mi před očima papírem, kde jsme se drželi za ruce.

   „Jsi šikovný, ale já si teď musím pospíšit do práce, Paťo.“

   „A můžu jít s tebou?“ vyhrkl na mě. Mírně jsem se zamračil.

   „No dobře, ale jenom dneska a jenom proto, že tě paní Málková nemá čas ohlídat, dobře?“ zašermoval jsem mu prstem před obličejem.

   „Jasně!“ přitakal nadšeně a vzal mě za ruku. Usmál jsem se, přehodil batoh přes rameno a spolu s bráškou jsem pospíchal do studia, kde jsem si přes prázdniny našel vcelku dobře placenou práci.

   Po očku jsem svého brášku sledoval. Byl jsem rád, že na jeho tváři opět vidím úsměv. Trvalo mi dlouho a stálo hodně úsilí, než se mi povedlo jeho tvář rozzářit.

   „Ahoj Moni,“ pozdravil jsem mladou dívku u recepce.

   „Čau Radime,“ rozzářila se.

   „Nevadilo by ti, kdybych tu s tebou nechal Patrika? Paní Málková ho dnes nemohla hlídat,“ usmál jsem se na ni omluvně.

   „Jasně, že ne,“ zavrtěla hlavou.

   „A nemůžu jít s tebou, brácha?“

   „Patriku, dobře víš, že na plac nesmíš.“

   „Jen bych se díval,“ hodil na mě psí oči, já však rázně zakroutil hlavou.

   „Nejde to, Paťo. Šéfka to nemá ráda. Počkej tu s Mončou, za dvě hodiny jsem zpět,“ poplácal jsem ho po rameni a zmizel za dveřmi.

   „Ahoj Radime!“ vykřikla Hanička a hnala se ke mně se spoustou oblečení. „Pomůžu ti z toho něco vybrat,“ čapla mě za rukáv a odvlekla do šatny, kde na mě začala navlékat nejrůznější oblečení.

   „A Marie ti musí udělat něco s vlasy, máš to hrozný!“ zamračila se na mě a já ji poslušně jako beránek následoval do další místnosti, kde už se na mě s nůžkami zubila Marie. Poslušně jsem si sedl a čekal, co mi provedou tentokrát. Navíc se k nim ještě přidala Petra, která mi dělala make-up. Někdy si říkám, že tenhle babinec je hrozný, ale už jsem si zvykl. Mám ty holky rád a je mi s nimi dobře.

   „Tak co, jste připraveni?“ vrazila do dveří hlavu šéfka.

   „Ano, právě končíme,“ přikývla Petra a narovnala se.

   „Tak pojď, Radime,“ pobídla mě. Povzdechl jsem si a následoval ji. Už bych si za těch několik týdnů mohl zvyknout, že mě fotí někdy až polonahého, že? No… někdy je to docela makačka, vyhovět přáním fotografa. Postav se tak… to nedělej… vydrž… stůj rovně… ne, tak jako před tím… trošku dopředu… to je moc… a další hloupé pokyny. Přitom vás ze všech stran oslňují fotoaparáty a já si najednou připadám jako nějaká loutka, která plní zbytečné rozkazy.

   No… ale nemůžu si stěžovat. Dostávám docela slušně zaplaceno a tu práci potřebuji. Vzhledem k tomu, že musím platit nájem, jídlo, oblečení a ostatní potřeby pro sebe a svýho brášku a žádný jiný příjmy nemám. Vlastně jo, po nocích pracuju ještě jako barman v klubu blízko kterého bydlíme. Ale i tak mám trochu problém to všechno utáhnout. Mrzí mě, že si nemůžu Patrikovi dovolit kupovat spousty hraček, přesto pečivě šetřím, abych mu mohl něco koupit alespoň k narozeninám.

   Když mě po půl hodině šéfka konečně propustila s tím, že je spokojená, do šatny jsem se téměř odvlekl. Shodil ze sebe šaty, které mi dala Hanička, opláchl si obličej studenou vodou a navlékl se do svých vytahaných riflí.

   Rozloučil jsem se s tím babincem, který už měl na starosti dalšího modela a pospíchal k recepci, kde jsem nechal Patrika.

   „Tak jak jste to zvládli?“ zasmál jsem se, když jsem viděl, jak se hádají, komu na kostce dřív padne jednička a tím pádem vyhraje celé člověče nezlob se.

   „Super! Už jsem Monču dvakrát porazil!“ zazubil se na mě Paťa.

   „No vidíš, příště to určitě bude ještě víckrát,“ usmál jsem se na něj a vzal ho okolo ramen. „Díky Mony, když budeš něco potřebovat, stačí říct,“ mrkl jsem na ni a zamířil k východu.

   „Není zač. Mějte se!“ zamávala nám a sklidila hru.

 

3. kapitola

 

   „Ale, ale, kohopak to tady máme?“ uslyšel jsem za sebou hlas a pak smích. Otočil jsem se. Vlastně jsem to ani dělat nemusel, dobře jsem věděl, že je to Jirka, Marek a Roman.

   „To jsou tví kamarádi, Ráďo?“ zeptal se mě Patrik. Jen jsem se na něho usmál a pohladil ho po hlavě.

   „Tvoji spolužáci už čekají, tak si pospěš,“ popohnal jsem ho. Přikývl a otočil se ke škole, která stála hned vedle gymplu, kam jsem chodil já. Pak se ale ještě otočil.

   „Přijdeš pro mě?“ vyhrkl a v očích mu zajiskřilo.

   „Paťo, vždyť už jsem ti říkal, že to dneska nestihnu. Musím do práce, přijde pro tebe paní Málková.“

   „A nemůžu jít zase s tebou?“

   „Ne, to doopravdy nemůžeš,“ usmál jsem se. „Až přijdu domů, očekávám, že budeš mít hotové úkoly,“ podíval jsem se na něj přísně.

   „Rozkaz, šéfe,“ zasalutoval ze srandy a rozběhl se ke svým přátelům. Jen jsem zakroutil hlavou a vydal se ke gymplu. Trojice za sebou jsem si nevšímal.

   „Hej, Šobre! Nás ignorovat nebudeš!“ Jen jsem se uchechtl. Oni jsou pořád stejní potomci, jen já se změnil. Už nejsem ten malý kluk, který se všeho bál, už ne, život mi dal lekci, na kterou nikdy nezapomenu.

   „Co kdybyste ho nechali být? Jste debilové!“ uslyšel jsem nějaký dívčí hlas a vzápětí mě doběhla Kristýna.

   „Ahoj Radime!“ usmála se na mě.

   „Čau Týno.“

   „Páni, tak už mi dlouho nikdo neřekl, naposled ty.“

   „To jo, byla jsi jediná, kdo se se mnou bavil,“ zasmál jsem se.

   „Změnil jsi se,“ se zájmem si mě prohlédla. S úsměvem jsem se na ni otočil.

   „Jo, já vím. A ty jsi zkrásněla, moc ti to sluší.“ Zrudla, což mě pobavilo. Pořádně do mě strčila, když si všimla, že se jí směju. 

   „To není vtipné! Já to myslela vážně, z Ošklivého káčátka se stala labuť!“

   „Vždyť já jsem to taky myslel vážně,“ zasmál jsem se.

   „Myslel jsem si, žes od té doby, co od nás káčátko odcupitalo, alespoň trochu zmoudřela, ale zdá se, že jsi pořád stejně pitomá, Kristýno,“ řekl Jirka.

   „Pitomí jste tady jedině vy!“ odfrkla si. „Můžu se bavit s kým chci a když jsem si místo vás ubožáků vybrala Radima, tak to je snad můj problém, ne?“ drze se na ně podívala a její malý pršáček se ještě o malinko zvednul. Pak mě čapla za paži a táhla do školy.

   V chemii, kde jsme měli lavice po třech, si Týna sedla vedle mě a vedle ní se posadila ještě Dana. Dana byla tichá dívka, která se s nikým moc nebavila, ale byla premiantka třídy, teda… společně s Týnou, samozřejmě.

   „Hele, Radime, nechceš jít po škole ven?“ zeptala se mě Týna, když jsme mířili na dnešní poslední hodinu. „Dlouho jsme se neviděli, tak bychom mohli pokecat.“ Zamračil jsem se a radši uhnul pohledem.

   „Promiň, Týno, ale já nemůžu. Musím do práce,“ skoro jsem zašeptal.

   „Aha, no tak nic,“ posmutněla. Taky mi to bylo líto, ale doopravdy jsem nemohl, jedině, že by…

   „No. Vlastně bys za mnou mohla přijít. Co říkáš, v devět v baru Kobra?“

   „V baru Kobra? V Květné ulici?“

   „Jo, trochu si tam přivydělávám jako barman,“ pokrčil jsem rameny.

   „Platí, v devět budu tam!“ zazubila se a zamířila ke své lavici, kterou měla bohužel na opačné straně třídy než já.

……………………………..

   Pospíchal jsem domů. Dnes jsem byl ve studiu déle než obvykle, přes čtyři hodiny, ale bylo to tím, že jsme fotili několik kilometrů od studia, venku. Ovšem nefotil jsem se sám, přidali ke mně Helenu, dlouhovlasou modelku. S pózami to umí, to se musí nechat, jen je strašně nafrněná.

   Rychle jsem ještě zašel do obchodu a doplnil nejnutnější zásoby. Peníze, co jsem měl k dispozici se přece jen zmenšovaly a to ještě nebyla ani polovina měsíce.

   Domů jsem přišel v sedm. Rychle jsem pozdravil Patrika a s omluvou se hrnul do kuchyně, kde jsem dal vařit špagety. Zkontroloval jsem mu jeho úkoly, které si poctivě udělal, když jsem byl pryč a pak jsem do sebe rychle naházel večeři. Dal jsem bráškovi pusu na dobrou noc s tím, že nemá ponocovat a v devět být v posteli, popadl jsem batoh s několika sešity a pádil do práce.

   Dorazil jsem na poslední chvíli, rychle se v místnosti pro personál převlékl do zástěry a postavil se za pult, kam už začaly chodit první objednávky.

   Když se na chvilku chaos v objednávání nejrůznějších nápojů uklidnil, vytáhl jsem sešit matematiky a začal si dělat úkoly. Bylo to k zbláznění, začátek školy a hned nám navalí tolik úkolů. Naštěstí mi matematika nijak zvlášť problémy nedělala a tak jsem postupoval rychle.

   „Ahoj Radime!“ posadila se k baru Týna a zářivě se na mě usmála.

   „Čau Týno, co si dáš?“ zazubil jsem se na ni a vlil jeden z koktejlů do připravené sklenice. Ozdobil ho jahodou, deštníčkem a podal Karlovi, číšníkovi.

   „Zkusila bych tu Otrávenou rtěnku,“ ukázala na jeden z koktejlů na lístku. Ušklíbl jsem se a sáhl pro gin a další potřebné nápoje. Za okamžik před ní přistál načervenalý nápoj.

   „Je to výborné,“ usmála se.

   „Jsem rád, že chutná,“ přikývl jsem a sklonil se nad posledním příkladem z matiky.

   „Co to děláš?“ zeptala se se zdviženým obočím. „Úkol do matiky? To snad není možné. Co tě znám, vždycky sis udělal první úkoly a až potom ostatní věci.“ Povzdechl jsem si.

   „Týno, za ty dva roky se všechno změnilo,“ řekl jsem tiše. „Dřív jsem to nestihl,“ zakroutil jsem hlavou.

   „Nechceš mi říct, kde jsi ty dva roky byl? Proč si odjel bez rozloučení? Stalo se něco?“ odstrčila koktejl a zadívala se mi do očí. Nevydržel jsem to a uhnul.

   „Stala se spousta věcí, Týno,“ zaklapl jsem sešit a nacpal do batohu.

 

4. kapitola

 

   „Radime, vždycky jsi byl můj kamarád, mě se můžeš svěřit… co se stalo?“ Povzdechl jsem si. Týna byla má nejlepší kamarádka, ona se se mnou v prváku jako jediná bavila. Měla právo znát pravdu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Dnes moc lidí v baru nebylo, možná proto, že se dnes diskotéka nekonala. Posadil jsem se na židli vedle ní a začal si hrát s deštníčkem.

   „Nikdy jsem ti neřekl, že moji rodiče měli vášeň ve slaňování. Před dvěma roky se slaňovali do nějaké jeskyně. Mamka nahoře jistila tátu, ale nějak se to zvrtlo. Taťka sklouzl a padal dolů, kam sebou strhl i mamku. Zemřel, když hlavou narazil na kámen a mamka se utopila, když se zamotala do lan ve vodě.

   V jeden den jsem já a Patrik přišli o rodiče. Protože ani jeden z nás ještě nebyl plnoletý, dali nás na starost babičce, která ale bydlí na Moravě daleko odtud. Proto jsem na začátku druháku odešel. Museli jsme se k ní přestěhovat.

   Patrik to nesl ještě hůř než já, bylo mu tehdy pět. Přestal mluvit, přestal se smát, ve školce měl problémy a pral se. Babička nás ani jednoho nemá ráda, protože nenáviděla naši mámu. Nikdy nesouhlasila s tím, aby si ji táta vzal a jeho smrt jí počítala za vinu. Nevydržel jsem to tam a zdrhnul. Potloukal jsem se všude možně a nakonec mi nabídl dočasné útočiště jediný kámoš, kterého jsem tam měl. Kvůli Patrikovi mě ale začalo hryzat svědomí. Nevydržel jsem to a vrátil se, jen kvůli němu.

   Když mě uviděl, vrhnul se mi do náruče a brečel. Sliboval, že už bude hodný, nebude se prát, jen abych od něj znovu neodešel. Tehdy jsem pochopil, jak těžké to pro něj muselo být, když přišel o rodiče a pak jsem mu zdrhnul i já. Tehdy jsem mu slíbil, že už ho nikdy neopustím.

   V květnu mi bylo 18. Sbalil jsem sebe i Patrika a za zbytek peněz, které jsem si vydělal na brigádách, jsem nám koupil jízdenku zpět do Prahy a pronajal byt. Neměli jsme toho moc, jelikož babička nás u sebe nechávala jen přespat, ostatní jsme si museli dělat sami. Vařit, platit oblečení, věci do školy, cokoliv. Přes prázdniny jsem si našel pár brigád, kde jsem si a vlastně i stále vydělávám peníze…“ dokončil jsem. Nedokázal jsem se na Týnu podívat. Všechno jsem znovu prožíval z vyprávěním a pořád to bolelo. Myslel jsem si, že už jsem dávno všechno překonal, ale nebyla to pravda.

   Týna mi stiskla ruku. Pomalu jsem se k ní otočil.

   „Je mi líto, Radime, co se stalo tvým rodičům. Jen chci, abys věděl, že já tu pro tebe vždycky jsem a vždycky tu pro tebe budu.“

   „Díky, Týno. Moc si toho vážím.“

   „Hej, Radime! Dvakrát Zombie, jednu Krvavou Marry a tři Havaje!“ zakřičel na mě Karel. Rychle jsem vstal a postavil se za pult, kde jsem začal míchat objednané nápoje. Týna mě zamyšleně pozorovala. Přál jsem si umět číst myšlenky, vědět, na co myslí.

   „I když jsi byl pryč tak dlouho, jak ses zvládl dostat ze své bývalé postavy do téhle?“ zeptala se zvědavě, hned na to ale zrudla. „Já… omlouvám se, že se na to ptám… je to hloupé, promiň.“

   „To je v pohodě, Týno,“ zasmál jsem se. „Víš… Nenašla se závěť našich a tak všechno připadlo babičce, která Patrikovi nenechala ani ten hloupý medailonek s fotkami mámy a táty. Musel jsem chodit na brigády, abychom měli nějaký příjem. Pracoval jsem každý den na stavbě a ty špeky tam shodil,“ zasmál jsem se. „A taky zpevnil postavu a naučil se nebát lidí okolo sebe, jelikož na té stavbě na tebe nebyli ťuťu ňuňu,“ ušklíbl jsem se. „V prváku jsem byl prostě Ošklivé bojácné káčátko, teď už to takové nikdy nebude.“

   „Líbí se mi ta proměna,“ usmála se na mě. „Ne, že bych ti přála to, co se ti stalo jen…“

   „Zocelilo mě to, potřeboval jsem to. Divím se, že ses se mnou bavila.“

   „Proč? Prostě jsem si dala tu práci a pod tou slupkou hledala to dobré v tobě a ty toho tam máš spoustu,“ dal jsem všechny drinky Karlovi na tác a kývl na něj, že to má přichystané, okamžitě přiběhl a šel obsloužit hosty.

   „A měli vaši vůbec nějakou závěť, když byli tak mladí? Kolik jim vůbec bylo?“

   „Jo, museli mít závěť kvůli svému povolání. Když zemřeli, bylo mamce třicet sedm a taťkovi třicet devět.“

   „Ty máš víc brigád, když tady otvíráte až od osmi a přitom jsi říkal, že odpoledne musíš do práce.“

   „Jo, mám ještě jednu,“ přikývl jsem.

   „A? Já brigádu sháním jak dlouho a na nic pořádného nemůžu narazit.“ Chvilku jsem se ošíval, než jsem se rozhodl jít s pravdou ven.

   „No… fotím pro jeden časopis,“ zrudl jsem. Týna na mě vyvalila oči.

   „Co? Ty… ty fotíš?“

   „Hmm,“ zamumlal jsem a míchal další drink.

   „Pro který, prosím tě?“

   „Slunce, vychází každý týden,“ řekl jsem nakonec.

   „Páni, tak to až vyjde, okamžitě kupuju,“ hlesla překvapeně a napila se svého drinku.

 

5. kapitola

 

   Když jsem vstoupil do třídy, všechen ruch okamžitě utichl. Všechny holky na mě hleděly s otevřenou pusou. Teprve teď jsem si všiml časopisu, který mezi nimi koloval. Ztuhl jsem na místě a pomalu se otočil na Týnu, která se krčila na židli.

   Hodil jsem svou tašku na lavici a okamžitě k ní zamířil.

   „Co to má znamenat?“ zašeptal jsem naštvaně.

   „Promiň, Radime, prostě mi ho sebraly. Vážně jsem jim to neukazovala ani nedávala,“ bránila se Týna provinile.

   „To je v pořádku,“ povzdechl jsem si a vrátil se do své lavice.

   „Hej! Káčátko! To seš vážně ty?“ zakřičela na mě Klára, největší drbna třídy, a mávala časopisem, ve kterém byly moje fotky.

   „Představ si, Kláro, že mám dvojče,“ zamračil jsem se a vytáhl z tašky sešit biologie a snažil se ještě něco naučit. Včera jsem vůbec neměl čas a na tu písemku se nestihl naučit. Tušil jsem, že s dobrou známkou neodejdu. Navíc jsem se v baru zdržel dlouho do noci a moc jsem se nevyspal.

…………………..

   Vešel jsem do třídy, kde to hučelo jako v úlu. Ne, že by to jindy bylo jinak, ale tentokrát to bylo snad ještě hlasitější. Něco se muselo stát, něco velice zajímavého, když si něco šeptají i ostatní kluci.

   „Hej! Moniko! Co se tu děje?“ zeptal jsem se pohledné černovlásky, když jsem na stůl praštil svým sešitem i s učebnicí.

   „Naše Káčátko fotí pro časopis,“ zahihňala se a podala mi nějaký časopis s názvem Slunce. Pobaveně jsem zvedl obočí a začal v něm listovat. Vůbec jsem tomu nevěřil, museli si Káčátko s někým splést.

   Najednou jsem se ale zastavil pohledem na jedné stránce, na kterou jsem nevěřícně hleděl.

   Nějaký kluk držel za zadek holku od pasu nahoru nahou. Nebylo pochyb o tom, že je to naše Ošklivé káčátko. Přeletěl jsem pohledem na další fotku, na které sedělo Káčátko na zemi, dívalo se neznámo kam, na sobě mělo černé kalhoty a bílou košili s kravatou. Vlasy měl nagelované dovrchu. Nevěřícně jsem zamrkal a otočil na další stránku.

   Zalapal jsem po dechu, když jsem uviděl toho samého kluka, jako na dvou předešlých do pasu nahého. Přejel jsem pohledem jeho vypracované tělo a nevědomky na sucho polknul.

   Na poslední fotce se opíral o zeď, na sobě měl bílou bundu a ruku měl strčenou v kapse.

   Zavřel jsem časopis a vstal.

…………………..

   Někdo praštil časopisem do mé lavice a posadil se obkročmo na židli přede mnou.

   „Že ses nesvěřil, že fotíš,“ zasmál se Jirka. Protočil jsem oči v sloup a podíval se na něj.

   „Nejsi má zpovědnice, abych se ti musel zpovídat. A když dovolíš, chtěl bych se učit,“ zašklebil jsem se na něj a znovu se zadíval do sešitu.

   „Mě ignorovat nebudeš!“ zasyčel, vytrhl mi z ruky sešit a hodil ho na zem. Probodl jsem ho vražedným pohledem.

   „Ty mi nemáš co nařizovat, Richtre!“ zavrčel jsem.

   „Jé! Bojím, bojím! Naše Ošklivé káčátko se zlobí! Pomoc, ono mě klovne! Pomoc!“ smál se a vítězně se na mě díval. V tu chvíli jsem viděl rudě. Ani jsem nevěděl, co dělám, prostě jsem mu jednu natáhnul.

   Klára zaječela a přikryla si rukou pusu. Okamžitě se na nás otočily všechny pohledy ve třídě.

   „Tos neměl dělat,“ zavrčel Jirka a setřel si pramínek krve, který mu stekl z rozkousnutého rtu. Ani jsem se nestačil nadát a vrhl se na mě. Mlátili jsme se hlava nehlava. Holky ječely, jelikož bylo nepřijatelné, aby někdo mlátil jejich školního idola a kluci povzbuzovali Jirku, ať mi to natře.

   „Radime! Jirko! Nechte toho!“ křičela Týna, ani jeden z nás ji ale nevnímal. V zápalu boje jsme na sebe ještě stíhali křičet urážky a výhružky.

   „Richtre! Šobre! Okamžitě toho nechte, jste oba po škole!“ zaječela stará profesorka, kterou jsme měli na biologii, děsná můra.

   Oba jsme vstali a odšourali se do svých lavic. Zamračeně jsem zjistil, že mám roztrženou košili a oblast mého levého oka nepříjemně bolela. Navíc jsem měl roztržený ret a nejspíš naraženou ruku. Ovšem zjistil jsem, že Jirka na tom byl podobně jako já. Modralo mu pravé oko a napadal na jednu nohu, se zadostiučiněním jsem se ušklíbl a sklonil jsem se nad testem.

   Čím víc se ale blížilo odpoledne, tím víc jsem se mračil. Když budu po škole, dojdu pozdě do studia a to se šéfce nebude líbit. Navíc moje oko ani ret nevypadali nejlíp, raději jsem nechtěl vědět, co na to řekne.

   Když jsem přetrpěl hodinu, kdy jsem musel pomáhat přerovnávat nástěnky s obrázky, rozběhl jsem se do studia.

   „Radime, kde jsi?“ zaúpěla u vchodu Monča. Jen jsem se na ni omluvně podíval a spěchal dál.

   „Co se ti stalo?“ vyhrkla Petra a rychle se pokoušela zakrýt make-upem můj, teď už krásně vybarvený, monokl.

   „Popral jsem se, co jiného,“ zavrčel jsem a bolestně sykl, když trochu víc přitlačila.

   „Tak kde to vázne!“ vběhla do maskérny šéfka v obličeji rudá vzteky. „Radime! Ty ses konečně uráčil přijít?“

   „Omlouvám se, byl jsem po škole,“ zamumlal jsem.

   „Tak po škole,“ nadzvedla obočí šéfka a chytla Petře ruku, která se monokl snažila zakrýt. „Aby bylo jasno, Radime! První pravidlo tady zní, nikdy nechodit pozdě a to druhé, když se pereš, nauč se to, aby ses nehonosil trofejí. Máš padáka!“ řekla a otočila se k odchodu.

   „Prosím?“ vyjekl jsem.

   „Slyšel jsi, už tě tu nechci vidět.“

   „Ale já tu práci potřebuju!“ vyjel jsem na ni rozčíleně.

   „Pokud do pěti minut nezmizíš, zavolám policii,“ zasyčela. Probodl jsem ji posledním pohledem a vyšel z budovy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář