Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. - 15. kapitola OK

11. kapitola

 

   Ráno jsem se probudil brzy, ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul na Radimově posteli a už vůbec nechápu, jak se tam ještě vlezl ten capart, který pořád spokojeně pochrupoval.

   Opatrně jsem se vyhrabal z pod něj a tiše vyšel z pokoje. Na malý kousek papíru, který jsem někde našel, jsem napsal, že jsem se šel jen domů převléknout.

   Doma jsem rychle vlezl pod sprchu, vyhrabal čisté oblečená a znovu se vydal pryč.

   „Jééé! Ahoj Jirko!“ vyšla ze ségřiného pokoje jedna její kámoška. Jen jsem protočil oči v sloup. Už dlouho se mě pokoušela sbalit, nevěděla, že nemá sebemenší šanci.

   Koketně se na mě usmála a zamrkala dlouhými namalovanými řasy. Měla na sobě jen kratičkou noční košilku s výstřihem až já nevím kam, no prostě jí bylo skoro všechno vidět.

   „Nazdar Anno.“

   „Nevěděla jsem, že tu jsi,“ nadhodila a opřela se o zábradlí.

   „Právě odcházím,“ hraně jsem se na ni usmál a pokusil se ji obejít, zatarasila mi ale cestu.

   „Počkej, nehodíme řeč? Tak strašně dlouho jsme se neviděli. Vypadáš napjatě, mohla bych ti s tím pomoct,“ položila mi ruce na ramena a začala je masírovat. Zavřel jsem oči a snažil se nerozesmát.

   „Vzrušuje tě to?“ zašeptala mi do ucha svůdně. Tohle už jsem nevydržel a rozesmál se naplno.

   „Aničko, mě vzrušuje to, co ty rozhodně nemáš. To, co nemá žádná holka. Měj se,“ zasmál jsem se nad jejím šokovaným výrazem a odešel. Bylo mi jedno, jestli to pochopila nebo ne, neměl jsem o ni zájem a věděl, že ani nikdy mít nebudu.

   Na příkaz máminy eSeMeSky jsem nakoupil nějaké pečivo včetně buchet, nasedl na svou motorku, kterou jsem dostal k osmnáctinám a vyjel zpět k Šobrovi domů.

   Když jsem vešel do bytu, všude bylo ticho. Nakoukl jsem tedy do pokoje, kde jsem na posteli uviděl stále spát Patrika. Měl jsem strašné pokušení nějak ´pěkně´ ho vzbudit, ale nakonec jsem se přemohl a zamířil do kuchyně. Docela jsem dostával hlad a ty buchty nádherně voněly. Uvařil jsem si k nim kávu a pár jich snědl.

   „Dobré ráno,“ ozval se ode dveří ospalý hlas a vešel rozcuchaný Patrik.

   „Dobré… chceš uvařit kakao?“ zeptal jsem se po chvilce uvažování. Přece jen byl ještě malý…

   „To zvládnu,“ zašklebil se na mě a vytáhl si z lednice mléko.

   „Kolik ti za to dlužím?“ podíval se rozpačitě na plný stůl. Málem jsem se zadusil a začal prskat kávu.

   „Co-co blázníš?“ vyvalil jsem na něj oči. Slyšel jsem vůbec dobře? On mi to chtěl platit?

„V žádném případě mi nic platit nebudeš, co tě to napadlo?“ Prcek jen zrudl, popadl buchtu a utekl do pokoje. Jeho chování jsem si nedokázal vysvětlit.

   „Hej! Prcku! Nechtěls jít náhodu za Radimem?“ zaklepal jsem na dveře pokoje. Okamžitě se rozrazily až sem se bál, že budu mít zlomený nos.

   „To víš že chtěl!“ oči mu znovu zářily. Vrhnul se k botám, které se rychle nazul a oblékl si bundu. Jen jsem se ušklíbl a následoval ho z domu.

   „Zastav!“ zavolal jsem na něj, když už chtěl přecházet silnici.

   „Hele! Silnici já přejít umím!“ otočil se a zamračeně si dal ruce v bok.

   „O tom já nepochybuju, ale myslel jsem, že by ses rád svezl,“ přešel jsem se své motorce a vzal do ruky přilbu. Ohromení v jeho očích mě překvapovalo. Podal jsem mu helmu, kterou si nadšeně nasadil a pomohl mu vyškrábat se nahoru.

   „A drž se mě pevně,“ otočil jsem se na něj ještě než jsme vyjeli. Patrik se na mě nalepil jako klíště, pochybuju, že někdy před tím jel na motorce.

   Rozjel jsem se ulicí a za chvíli jsem se řítil po hlavní třídě k nemocnici.

…………………………

   Dveře od mého pokoje se otevřely a dovnitř vešla doktorka.

   „Tak jak se dnes máme?“ zeptala se s úsměvem, který ale hned zmizel, když jí pohled padl na téměř netknuté jídlo, které vedle mě leželo na stolku.

   „Radime, proč nejíš?“

   „Je mi z toho akorát zle a chce se mi zvracet,“ zavrčel jsem.

   „Musíš začít jíst po trochách. Takhle bys za chvíli zkolaboval znovu a to už kvůli Patrikovi věřím nechceš,“ podívala se na mě zpytavě.

   „Jak se má?“ vyhrkl jsem hned. Za prvé mě to zajímalo a za druhé jsem chtěl změnit téma.

   „Věřím, že dobře. Jirka je teď s ním a pak ho vezme někam na oběd.“

   „Kdo?“ vyjekl jsem směšně vysokým hlasem.

   „Můj syn, Jirka. Promiň, včera byla hromadné nehoda, měli jsme tu fofr, tak jsem mu musela zavolat, aby ho vyzvedl.“

   Až teď mi docvaklo, koho mi ta doktorka připomínala.

   „Chcete mi říct, že vy jste doktorka Richterová?“ zdůraznil jsem to příjmení.

   „No… ano. Jirka je tvůj spolužák,“ zatvářila se zmateně.

   „Ráďooo!“ vrazil někdo do dveří a skočil přímo na mě. Podle blonďaté kštice jsem hned poznal svého malého brášku.

   „Nazdar ty lumpe,“ zasmál jsem se a ještě víc ho rozcuchal. Dovnitř pokoje ale vrazil někdo další.

   „Kde jsi ty malý hade? Hned mi naval ty klíče!“ vyrážel ze sebe rozesmátý Jirka. Jeho úsměv ale zamrzl, když se setkal s mým, myslím, docela dost naštvaným pohledem.

   „Paťo! Ráda tě vidím! Jsem doktorka Richterová, Jirkova matka. Nedáš si něco dobrého? Máme tu nový automat,“ usmála se doktorka a spolu v bráchou odešla z pokoje.

   Propaloval jsem Richtera pohledem. Rázně jsem vstal z postele a začal hledat své oblečení.

   „Co to děláš?“ zeptal se mě ledově. Naštvaně jsem se k němu otočil. Ušklíbal se a opíral se o stěnu.

   „TY nebudeš hlídat mého bráchu! Jen přes moji mrtvolu!“ zasyčel jsem.

   „Ty si myslíš, že ho hlídám dobrovolně? Nechtěj mě rozesmát, Šobre!“

   „Kdyby nebylo tebe, tak jsem tu ani nemusel být!“ začal jsem na něj ječet. „Kdyby nebylo tebe, bylo by ještě teď všechno v pohodě, ale ty se do všeho musíš srát! Ty mi prostě musíš ničit život! Kdyby nebylo tebe, nikdy bych v tom baru nemusel tančit, nemusel bych si připadat jako děvka, když se všem ukazuju!

   Jsi jen rozmazlený zazobaný…“ chytil jsem se za hlavu, která se mi zatočila. Nohy se mi podlomily a já klesl k zemi… No, vlastně ne až úplně k zemi, někdo mě chytil…

 

12. kapitola 

 

   Mé ruce vystřelily téměř nekontrolovatelně, aby můj spolužák, i když nenáviděný, nenarazil hlavou o roh stolu. Ačkoli jsem ho neměl rád, tohle jsem mu nepřál a navíc, mamka by ně roztrhla jak hada.

   „Pusť mě ty idiote,“ začal se slabě bránit a prudce zbledl v obličeji. Vysmekl se mi a jen taktak se stihl naklonit nad umyvadlo, kam se vyzvracel.

   Znechuceně jsem se odvrátil, jelikož můj žaludek začal mít chuť tam něco přihodit.

   „Co se to tu děje?“ vtrhla matka rozčíleně do pokoje.

   „Udělalo se mu zle,“ vylezlo ze mě stěží. Bál jsem se, že v sobě snídani neudržím, raději jsem vyběhl ven z pokoje, abych se vydýchal. Tohle jsem nesnášel. Bylo to asi jediné, na co jsem žaludek doopravdy neměl.

…………………….

   „Dobrý, Radime?“ přešla ke mně doktorka.

   „Jo, jen se mi udělalo zle,“ zachroptěl jsem. „Musím domů…“

   „Na to okamžitě zapomeň! Nejsi ve stavu, kdybys domů jít mohl. Hned teď si lehni, sestřička ti donese vodu,“ přikázala mi, a když jsem neochotně vykonal její rozkaz, opustila místnost.

…………………….

   „Jirko? Je ti dobře? Jsi celej zelenej,“ zatahal mě za rukáv Patrik.

   „Eh… jo, dobrý,“ ušklíbl jsem se a rozcuchal mu vlasy.

   „Hej! Jsi stejný jako Radim. Tohle nesnáším!“ zabručel a snažil si své blonďaté vlásky nějak přijatelně urovnat na hlavě.

   „Pojď, vezmu tě někam na oběd,“ kývl jsem hlavou směrem k východu a vytáhl z kapsy klíče, které mi ten prcek před oním incidentem s Radimem vrátil.

   „Já chtěl ještě za bráchou,“ protáhl sklesle.

   „Udělalo se mu zle, bude lepší, když ho necháš odpočinout.“ Patrik sklopil hlavu a pomalu se šoural za mnou ven z nemocnice.

   „Mimochodem, doufám, že máš hlad, já totiž jo,“ řekl jsem, když jsem prckovi podával helmu.

   „A víš že docela jo?“ usmál se.

   „Super. Nebude ti vadit Mekáč? Dostal sem chuť na Happy Meal.“

   „Děláš si srandu? Jasně, že mi to neva.“ Chytil se mě a já se rozjel do centra města, kde stál jeden z několika MacDonaldu, které tu byly.

   Vždycky, když jsem šel do Mekáče se ségrou, smála se mi, že si dávám Happy Meal, ale jí to snad mohlo být jedno, ne? Hlavně, že mi to chutná. S Paťou to bylo jiné. Nijak nekomentoval můj výběr jídla a sám bágroval svoji porci.

……………………..

   „To snad není možný, jak to, že vždycky vyhraješ?“ rozčiloval jsem se, když už mě to mrně po třetí porazilo v šachách.

   „Jen se dívám,“ zazubil se na mě nevinně. Zakroutil jsem hlavou a znovu stavil figurky. Patrik vystřelil ze sedu, když někdo zazvonil a pádil otevřít.

   „Ahoj, ty jsi určitě Patrik, že? Já jsem Lukáš. Je Radim doma? Nebyl v práci, měli jsme o něj strach,“ uslyšel jsem z chodby hlas. Zamračil jsem a vešel tam. Vysokému blondýnovi okamžitě pohasl úsměv.

   „Patriku, běž prosím tě uvařit čaj,“ poslal jsem ho pryč. Nic nenamítal, jen hbitě zmizel.

   „Co ty tu děláš, Richtere?“

   „Hlídám to mrně,“ pokrčil jsem s nezájmem rameny.

   „Kde je Radim. Ví o tom vůbec? Protože pochybuju, že by s tím souhlasil, když tě tak nesnáší,“ zavrčel Lukáš.

   „Ten idiot je v nemocnici. Ví o tom a máš pravdu, není rád, ale jiná možnost tu nebyla. Nashledanou, děkujeme za návštěvu,“ otevřel jsem mu dveře a hodil na něj pohled, kterým jsem jasně naznačoval, že tu o jeho přítomnost nikdo nestojí.

   „Co se mu stalo!“ vyvalil oči.

   „Zkolaboval v těláku, stačí?“ zavrčel jsem už docela naštvaně. Tohohle arogantního machýrka jsem nesnášel. Myslel si o sobě, že je pán světa a byl to jen student výšky se zazobanými rodiči, který z nudy po nocích tančí u tyče.

   „Ne, nestačí. Ve který je nemocnici?“

   „Na Požáře,“ odsekl jsem, jako kdyby mi to bylo úplně jedno, což vlastně taky bylo a zabouchl za ním dveře.

…………………….

   „Já ti říkal, aby sis vzal volno,“ ozval se ode dveří mého pokoje hlas. Trhl jsem sebou. Překvapeně jsem zvedl obočí, když jsem tam uviděl stát Lukáše. Mírně se mračil a prohlížel si mě.

   „Co tu děláš?“

   „Byl jsem u tebe doma. Chtěl jsem vědět co s tebou je, když se ani šéfovi neozýváš a na mobilu jsi nedostupný.“

   „Omlouvám se, odbyla mu poslední hodinka,“ pokrčil jsem rameny. Lukáš si povzdechl a posadil se k mé posteli.

   „Proč tu jsi?“

   „Chtěl jsem vědět jestli jsi v pohodě.“

   „Ani mě neznáš,“ mračil jsem se dál. Nechápal jsem, co tímhle sleduje. Nahnul se ke mně a hleděl mi do očí. Než jsem si to stihl uvědomit, přilepil své rty na ty mé. Vytřeštil jsem nevěřícně oči, ale než jsem stihl něco říct, promluvil on: „Ale já tě chci poznat,“ zašeptal.

 

13. kapitola

 

   „Co blbneš?“ vyjekl jsem a odtáhl se od Lukáše.

   „Dělám to, co jsem toužil udělat od první chvíle, kdy jsem tě v baru uviděl,“ ušklíbl se na mě Lukáš.

   „Hele, sice pracuju v gay baru, ale nejsem na chlapečky, rozuměno?“

   „Takže mi dáváš košem?“ přivřel Lukáš oči, ve kterých mu zahrály nebezpečné jiskřičky, kterých si ale Radim nevšiml.

   „Ano, i tak by se to dalo říct.“

   „Tak se těš, až odtud vypadneš, Šobre,“ ušklíbl se a odešel. Radim zůstal sedět na posteli s otevřenou pusou, vůbec nevěděl, co tahle výhružka má znamenat a jestli to vůbec výhružka byla. Otřásl se, když pomyslel na to, že by s tím namyšleným blonďákem měl něco mít. Z Kober právě jeho měl nejmíň rád. Možná i proto, že při tanci se k němu tiskl daleko víc než bylo potřeba a dělal i spousty věcí navíc, které tam být vůbec nemuseli.

……………………….

   „Tak jak bylo ve škole, prcku?“ ušklíbl jsem se na Patrika a podal mu helmu.

   „Ale joo, dobrý,“ zašklebil se a posadil se za mě. Za okamžik už jsme se řítili ulicemi k Šobrům domů.

   „Hele, mám pro tebe dobrou zprávu. Mluvil jsem s matkou a říkala mi, že Radim už je na tom docela dobře a zítra ho pustí domů, pokud bude dnešek v pohodě.“

   „Vážně? To je skvělý!“ zavýskl blonďáček. „Ale budeme se vídat, že jo!“

   „To víš, že ano,“ rozcuchal jsem mu vlasy a otevřel dveře malého bytečku.

   „Zvládneš si udělat úkoly sám? Potřeboval bych se podíval na nějaké maturitní otázky,“ zeptal jsem se, když jsme vešli do pokoje.

   „To si piš,“ vypjal se do plné výšky a hned vytáhl sešity, aby mohl začít psát úkoly. Překvapovala mě jeho aktivita. Nakonec jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a šel alespoň opražit slaninu a usmažit vajíčka na svačinu.

   Všechno už jsem chystal na stůl, když se ozval zvonek. Zamračil jsem se, ale vydal se ke dveřím otevřít.

   „Dobrý den, Radime, jsem ráda, že jsem vás zastihla doma,“ vpochodovala dovnitř nějaká malá žena s brýlemi jako popelníky.

   „Eee… dobrý den,“ zamumlal jsem a zavřel za ní dveře.

   „Přišla jsem se podívat, jak vám to s Patrikem funguje, jestli má všechno co potřebuje a jestli se o něj dál dokážete postarat. Přece jen letos maturujete a k tomu brigáda, nezmáhá vás to?“

   „Ale já ne…“ chtěl jsem říct, že nejsem Radim, když se z pokoje ozval Patrikův hlásek.

   „Jé, dobrý den, paní Moučková,“ pozdravil slušně. „Dáte si čaj? Uvařím vám ho,“ řekl rychle a naznačil mi, abych šel za ním.

  „J-já mu pomůžu, aby se neopařil,“ vykoktal jsem. Vůbec jsem nechápal, co se tu děje. Ta ženská jen přikývla a posadila se na gauč, který byl zády k nám.

   „To je paní ze sociálky. Jirko, já nechci do děcáku,“ šeptal Patrik a po obličeji se mu koulely slzy.

   „A to ji mám podplatit nebo co?“

   „Ona si myslí, že jsi Radim. Je skoro slepá. Prosím, nedovol, aby mě odvedla,“ natahoval, ale protože konvice začínala vařit, nic nebylo slyšet. Tušil jsem, že kdyby ta paní Moučková, nebo jak se jmenuje, zjistila, že Radim je v nemocnici a tudíž se o svého bratra nemůže starat a ještě hůř, kdyby zjistila, že tančí u tyče, okamžitě by mu ho vzaly a velice dlouhou dobu by ho neviděl, alespoň do té doby, dokud by Paťovi nebylo osmnáct.

   „Nebul, nějak to zvládneme. Kde má Radim smlouvu o té brigádě?“

   „Jsi skvělý!“ objal mě okolo pasu. „V pokoji v prvním šuplíku jeho stolku,“ vyhrkl rychle a zalil čaj, zatímco já dal na talířek sušenky.

   „Děkuji vám,“ pousmála se, když jsme všechno donesli na stůl. „Radime, mohla bych vidět vaši smlouvu o té brigádě?“

   „Ale jistě,“ vyskočil jsem na nohy a vběhl do pokoje. Zběžně jsem očima prolétl papír a úlevně se usmál. Místo ´tanec u tyči´ tu bylo naštěstí napsáno číšník a barman. A žádná dvojitá směna, měl tu zapsaných jen šest hodin a poměrně slušný plat. Byl jsem rád, že Šobr a i jeho zaměstnavatel byli natolik prozíraví a nenapsali tam úplnou pravdu.

   Znovu jsem vešel do obývacího pokoje a smlouvu jí předal. Musela si ji dát až těsně k očím, aby na ni vůbec viděla a stejně nakonec pochybuju, že něco přečetla.

   Patrik vedle mě seděl vzpřímeně a pokoušel se usmívat, věděl jsem ale, že uvnitř má neskutečný strach, jaký ortel ho čeká.

   „Ano, vypadá to, že tohle je v pořádku. Byt máte taky hezky uklizený,“ přejela očima místnost. Málem jsem vyprskl smíchy, když jsem se rozhlédl i já. Šachovnice byla ještě pořád na zemi, jelikož jsme ji nějak ´zapomněli´ uklidit, moje věci, které jsem si přinesl z domu, abych pořád nemusel přejíždět sem a tam byly naházeny na sedačce, ale jinak měla pravdu, bylo tu uklizeno… v rámci možností.

   Ještě se nás vyptávala na různé všetečné otázky, na které jsem si odpovědi snažil vymyslet, samozřejmě co nejreálněji. Docela se mi to myslím i dařilo, jelikož se po nekonečně dlouhé hodině zvedla s tím, že vše je v pořádku a přijde se na nás podívat opět za půl roku. Pak se rozloučila, narazila do dveří, což se snažila zamaskovat tím, že upadla a teprve potom vypadla. Zmoženě jsem se sesunul do křesla. Hrát Šobra je docela makačka.

   „Zvládnul jsi to! Jirko, díky, jsi úžasný,“ vrhl se mi prcek okolo krku. Taky jsem ho objal. Za těch pár dnů mi nějak přirostl k srdci. Děsil jsem se dne, kdy se vrátí Radim, protože pochybuju, že mi dovolí se s ním stýkat. Ale taky je fakt, že se ptát nemusím. Ušklíbl jsem se. A dopil čaj, který už byl značně studený. 

 

14. kapitola 

 

   „A taky mě pochválila učitelka ve vlastivědě,“ pochválil se ten prcek hlasitě a otevřel dveře od bytu. Jakmile uviděl boty navíc, rozzářil se, mrštil taškou do kouta a rozběhl se do pokoje. Pomalu jsem šel za ním.

   V pokoji byla tma a v posteli ležel spící Radim. Chytl jsem Patrika za malé ramínka a vyvedl z pokoje.

   „Něco ti ukuchtím… snad,“ usmál jsem se a zkoumal obsah lednice. Nakonec jsem hodil na pánev jen rybí prsty.

   Patrik si na stole v jídelně dělal úkoly a já si pročítal maturitní otázky. Dneska jsem měl mít kikbox, ale nijak jsem nespěchal, stejně se mi tam nechtělo a ty rybí prsty nádherně voněly.

   Dveře od pokoje mírně zavrzaly a vešel Radim. Vlasy měl rozcuchané a košili do poloviny hrudě rozepnutou. Uvědomil jsem si, že na něj až moc okatě zírám, tak jsem se radši otočil k plotně. Tělo Kobry bylo velice přitažlivé a mě nezanechávalo chladným. I když jsem si pořád opakoval, že je to jen Ošklivé káčátko, vůbec mi to nepomáhalo.

   „Ráďo!“ zaječel Patrik a vrhl se na něj. Tmavovlásek se unaveně usmál a objal ho.

   „Nazdar špunte. Tak jak to zvládáš?“

   „Super! Jirka mě vozí do školy a ze školy na motorce a věděl jsi, že hraje hokej? Je úžasný a taky prý dělá do kikboxu. A vařit umí taky docela slušně,“ chrlil na něj.

   „To je hezké, že se o tebe postaral, ale on už by si od tebe taky určitě rád odpočinul,“ postavil se a zamračeně se na mě podíval.

   „Určitě s námi ještě pojí. Podívej, udělal rybí prsty a kaši!“

   „Věřím, že má na práci zajímavější věci než tady večeřet s malým ukecánkem,“ rozcuchal mu vlasy. Mile jsem se na Radima usmál.

   „To sice mám, ale rád s vámi pojím,“ s úšklebkem jsem sledoval, jak se na mě zamračil.

   „Super!“ zajásal Patrik, popadl své věci do školy a odnesl je do pokoje.

   „Ty se mi nepřestaneš srát do života, co?“ zavrčel Radim nepřátelsky.

   „Hele, celý ty dny sem se ti staral o bráchu, co takhle poděkovat?“

   „Prosil se tě o to někdo?“

   „Rodiče tě neučili slušnosti? Jo ahá, oni už jsou mrtví!“ zasmál jsem se a věděl, že přestřelil. Radim zbledl a kdyby se nevrátil Patrik, nejsem si jistý, co by udělal.

   „Já už půjdu,“ řekl jsem a naskládal si věci do svého značkového batohu.

   „Ale říkal jsi, že zůstaneš na večeři,“ zatvářil se prcek zmateně.

   „Mám ještě trénink – kikbox. A s plným žaludkem to není právě ideální,“ rozcuchal jsem mu vlasy a oblékl si bundu. „Měj se,“ mrkl jsem na Patrika, naposled se podíval na Radima, který byl stále nezdravě bledý, a odešel.

   „Ráďo! Co se stalo?“ otočil se na mě Patrik, když Jirka odešel.

   „Slyšel jsi, musel na kikbox,“ zašeptal jsem a posadil se ke stolu.

   „Slyšel jsem jak se vy dva hádáte,“ zamračil se.

   „Paťo… já a Jirka nejsme kamarádi, navzájem se nemáme rádi, víš. Když jsem chodil do prvního ročníku, dělal mi nejrůznější naschvály a tak.“

   „Takový Jirka není!“ popotáhl.

   „Paťo…“ natáhl jsem k němu ruku.

   „Jirka je suprový! Vyhnal jsi ho odtud! Nemáš mě rád!“ zakřičel na mě a zmizel v pokoji. Skryl jsem hlavu do dlaní, tohle nebude lehké.

…………………………..

   „Jirkooo!“ zavřískal Patrik, když jsem ho čekal před školou. Hodil mi batoh k nohám a pověsil se na černovláska, který se opíral o motorku.

   „Co to má znamenat?“ zeptala se mě Týna, která stála vedle mě. Tiše jsem si povzdechl.

   „Zatímco jsem byl v nemocnici, Richter ho hlídal. Jeho matka mě v nemocnici ošetřovala a slíbila, že se o Patrika postará. Tak to hodila na něj. Tohle z toho vzniklo,“ zamumlal jsem tiše a zvedl Patrikův batoh ze země.

   „Radime! Já pojedu s Jirkou, jo? Říkal, že mě vezme na stadion bruslit!“ zakřičel na mě prcek a už se šplhal na motorku. Než jsem stihl něco říct, Richter mu nasadil helmu, posměšně mi zamával a oba zmizeli v ulicích Prahy.

   „Ty mu tohle dovolíš?“ hleděla na mě Týna.

   „A co mám dělat? Pokud nevidíš, ani se mě neptal, oznámil mi to,“ povzdechl jsem si a rozešel se domů. Po pár krocích mě Týna doběhla.

   „To bude dobrý. Patrik tě vždycky zbožňoval,“ usmála se na mě.

   „Já nevím, co si o tom mám myslet.  Jde vidět, že má Richtera hodně rád, já ho nesnáším, je to strašný nafoukanec,“ sevřel jsem naštvaně ruce v pěst.

   „Třeba před tebou. Však víš, kvůli čemu tě v prváku neměl rád.“

   „Kvůli tomu, jak jsem vypadal,“ zamumlal jsem.

   „Ano a podívej se na sebe teď. Změnil jsi se, třeba se i on změnil. Jen nechce přiznat, tvoji změnu. Pořád si nalhává, že jsi to Ošklivé káčátko. Kdybyste na prvák zapomněli, třeba byste spolu i vycházeli.“

   „To silně pochybuju,“ ušklíbl jsem se na ni. Zamával jsem ji, když se naše cesty rozcházely a zamířil domů.

 

15. kapitola

 

   Seděl jsem za stole v jídelně, kde už čína chladla. Snad každou sekundu jsem sledoval hodinky. Jediný zvuk co byl slyšet byla chladnička, která tiše hučela.

   Konečně jsem pod okny uslyšel zvuk motorky. Za minutku už se rozrazily dveře bytu dokořán a jako velká voda se přiřítil Patrik.

   „Ahoj! To bylo suprový! Bruslení je něco úžasného, musíš jít někdy taky!“ chrlil hned ze sebe. Boty odkopl ke dveřím, bundu si pověsil na věšák a sedl si ke stolu.

   „Děje se něco?“ zeptal se opatrně, když jsem nepromluvil a ani mu neoplatil pozdrav.

   „Je čtvrt na osm,“ řekl jsem tiše.

   „Trošku jsme se zdrželi v cukrárně,“ zamumlal Patrik a podíval se na jídlo před sebou. Čínu měl nejradši, ale teď to vypadalo, jako kdyby se bál, že ho kousne. „A taky ve fast foodu,“ řekl ještě tišeji. Mlčky jsem vstal a sebral ze stolu jeho talíř, abych ho uklidil.

   „Radime? Ty se zlobíš?“

   „Měl bych?“ odtušil jsem chladně a i když jsem se snažil působit normálně, nešlo mi to.

   „Já nevím…“ popotáhl.

   „Běž si udělat úkoly,“ zavrčel jsem a do batohu nastrkal několik skript, abych se mohl v baru učit.

   „Ty jdeš pryč?“

   „A co jsi čekal?“ vyštěkl jsem. Nechtěl jsem na něj být zlí, ale Richter mě opět dokonale rozhodil. Omotal si Patrika okolo prstu a moje výchova šla do háje. „Někdo tady musí pracovat! Myslíš, že mi prachy jen tak naskáčou do ruky? Sakra nemám ani na zaplacení nájmu kvůli tomu, že jsem byl v nemocnici!“ už jsem křičel.

   „Promiň, Ráďo, já jsem tě nechtěl rozzlobit… ale Jirka je…“

   „Přestaň o něm mluvit! Je to jen namyšlený debil, který si myslí, že je pánem světa! Nebudeš se s ním stýkat, rozumíš?“

   „Nemůžeš mi to zakazovat!“ zakřičel na mě. Po tváři se mu koulely slzy. „Jirka mě zachránil před děcákem! Byla tu ta slepá ženská ze sociálky! Dělal, že je ty! A jen díky němu jsem tady!“ brečel. Pak vstal a vběhl do pokoje, kde za sebou práskl dveřmi. Bylo mi, jako by mě opařil. Richter, že dělal, že jsem já, jen aby Patrik nemusel do děcáku? Udělaly se mi mžitky před očima a musel jsem se posadit.

   Po chvíli jsem se zvedl a přešel ke dveřím pokoje. Nad klikou jsem se zarazil a nakonec ruku spustil k tělu. Rychle jsem se obul, oblékl si bundu a odešel. Musel jsem do práce.

……………….

   „Konečně jsi tady, už jsem si myslel, že si budu muset najít někoho jiného,“ zamračil se na mě Petr.

   „Omlouvám se,“ zamumlal jsem se sklopenou hlavou.

   „No dobře, snad už jsi v pořádku a neodpadneš nám tady,“ řekl jen a odešel. Stáhlo se mi hrdlo. V pořádku jsem ještě nebyl, to jsem věděl až moc dobře, ale pracovat jsem musel nebo ani ten pitomý nájem nezaplatím.

   Když jsem o půlnoci nastoupil s Kobrami na pódium, hned jsem si všiml svého spolužáka, který upíjel víno na svém obvyklém místě.

   Trhl jsem sebou, když mě Lukáš popadl hruběji než obvykle. A nebyl jsem sám, kdo si změny všiml, i Pavel s Michalem, kteří na něj házely zamračené pohledy.

   Cloumal se mnou na všechny světové strany. Připadal jsem si jako hadrová panenka.

   Nesrovnalostí už si začínali všímat i hosté a se zájmem sledovali co se bude dít.

   Když mi Lukáš trhl vlasy až mi do očí vstoupily slzy, přiřítil se k nám Pavel s Michalem a odtrhli ho ode mě.

   „Co blbneš?“ sykali na něj naštvaně. Naštvaně se jim vytrhl ze sevření a vztekle mi zapíchl ukazováček do hrudi.

   „O mě ještě uslyšíš. Já vždycky dosáhnu toho, co chci,“ zasyčel na mě a odešel z podia.

   „Jsi v pohodě?“ zeptal se mě Pavel. Mlčky jsem přikývl a začal se jako obsluha proplétat mezi stoly. Zaregistroval jsem ještě zamračený pohled Richtera, pak už jsem neměl čas si něčeho všímat.

……………………..

   Bylo pět ráno, když jsem konečně vyšel z baru. Byl jsem k smrti unavený a už jsem se těšil, až se alespoň na ty dvě hodinky prospím.

   Najednou jsem měl ale takový pocit, že mě někdo sleduje. Dokonce jsem několikrát zahlédl i nějakou postavu. Zrychlil jsem… naneštěstí mi do cesty vstoupili dva muži. Otočil jsem se a strnul, když tam stáli další dva.

   „Co chcete?“ zavrčel jsem.

   „Pohrát si,“ zachechtal se jeden z nich a vrhl se na mě. Chvilku jsem se bránil, pak se k němu ale přidali ostatní tři.

   „Hej! Nechte ho!“ uslyšel jsem výkřik. Hlas mi byl povědomí. Než jsem ale stihl zjistit, kdo to je, čtyři chlapi mi zastínili výhled.

   „Ooo, a co nám uděláš?“

   „Hezký fialový make-up?“ odsekl hlas. Hned na to se ale na něj ti chlapi vrhli. Překvapeně jsem sledoval, jak jeden za druhým dostává na frak. A ještě víc jsem vyvalil k oči, když ke mně můj zachránce napřáhl ruku.

   „Vstávej.“

   „Co tímhle sleduješ?“ zasyčel jsem a postavil se bez jeho pomoci. Sykl jsem, když jsem se postavil na levou nohu. Měl jsem něco s kotníkem.

   „Zachraňuju ti kůži?“ odsekl kysele.

   „Proč? Mohli ti udělat škrábaneček na tvém bezchybném obličejíčku,“ zavrčel jsem a kulhal jsem domů. Lehce mě došel.

   „To sotva. Medikové kickbox nepraktikují. Zajímalo by mě, cos provedl Lukášovi, že na tebe poštval své přítelíčky,“ ušklíbl se. Neodpověděl jsem, zděšeně jsem hleděl před sebe a snažil si namluvit, že mě jen šálí zrak. Jirka se zamračil a taky se podíval tím směrem. Zalapal po dechu a tím mě jen utvrdil v tom, že vidím dobře.

   „Patriku,“ zašeptal jsem a chtěl se rozběhnout do domu. Z okna, kde byl můj byt šlehaly plameny. Noha mi nevydržela a já skončil na zemi.

   „Patriku!“ zaječel jsem.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář