Minde

16. kapitola

   Richter kolem mě proběhl a vrazil do domu. Snažil jsem se postavit a rozběhnout se za ním, nemohl jsem přijít i o Patrika.

   Z dálky jsem uslyšel houkání požárních vozů a také sanitky, které nejspíš zavolal někdo z domu.

   Konečně se mi podařilo postavit se na pochroumaný kotník a kulhavě se rozběhnout k domu. Slzy mi stékaly z očí, byly následkem strachu o bratříčka a také bolesti jež mi vystřelovala z kotníku, tu jsem ale pomalu přestával vnímat.

   Hasičské vozy přijely před dům a hasiči okamžitě začali stříkat vodu do okna.

   „Stůj, tam teď nemůžeš!“ zastavil mě někdo. Pokoušel jsem se vytrhnout mu ze sevření.

   „Pusťte mě! Je tam můj bratr. Pusťte mě!“ mlel jsem sebou. V tu chvíli někdo z domu vyšel. Byl to Richter a v náručí někoho svíral. Rychle k němu přiběhli zdravotníci. Předal jim své břímě a sám se opřel o kolena, aby se vykašlal. Sesunul jsem se k zemi. Nevěděl jsem, jestli Patrik žije, ale neměl jsem sílu to zjišťovat. Ztráta mých rodičů ještě nepřebolela a já se bál, že přišla další.

……………………….

   Na nic jsem nečekal a rozběhl se do domu. Dveře bytu jsem lehce vyrazil. Ihned se mi do očí vehnal ostrý kouř. Přikryl jsem si ústa rukávem a hledal Patrika. Našel jsem ho schouleného na posteli. Nehýbal se, ale žil. Rychle jsem ho popadl a vyšel na chodbu. Plameny, které se rozšiřovaly z kuchyně už začaly olizovat dveře pokojíku. S chlapcem v náručí jsem vyběhl z bytu a následně i z domu.

   Venku si Patrika okamžitě převzali zdravotníci a já se opřel o kolena, abych se mohl vykašlat.

   Pohledem jsem vyhledal Šobra, který klečel zhroucený na zemi.

   „Žije… Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se chraplavě. Mlčky přikývl a postavil se na zraněnou nohu. Raději jsem ho podepřel, když zavrávoral a dovedl k sanitce.

   „Vy jste jeho příbuzný?“ otočil se doktor na Šobra.

   „Jsem jeho bratr,“ zamumlal a se strachem hleděl na bledou tvářičku svého bratra, kterému na ústa právě přikládali dýchací masku.

   „Bude v pořádku. Pan Richter ho z domu dostal včas, i když to bylo krajně nezodpovědné,“ zadíval se na mě káravě. Nevěnoval jsem tomu pozornost.

   „Má něco s kotníkem, měli byste se mu na to podívat,“ hodil jsem hlavou k Šobrovi. Doktor přikývl a vyzval nás, abychom nastoupili do sanitky, že mu v nemocnici udělají rentgen.

   V nemocnici vzali Šobra na rentgen a já se vydal za matkou, která Patrika přebírala. Čekal jsem přede dveřmi pokoje opřený o zeď.

   „Vypadáš strašně, mohl by ses alespoň umýt,“ zamračila se na mě.

   „Mami…“ zavrčel jsem naštvaně.

   „Jsem na tebe pyšná,“ pousmála se. „Ten chlapec bude v pořádku, jen se trochu přiotrávil kouřem. Co Radim?“

   „Má něco s kotníkem,“ pokrčil jsem s nezájmem rameny.

   „Co myslíš, že bylo příčinou?“

   „Nevím, plameny šlehaly z kuchyně…“

   „Ty myslíš nějaký spotřebič?“ podívala se na mě zkoumavě. Pokrčil jsem rameny.

   „Jirko, nevím, jak je to mezi tebou a Radimem, ale nejspíš to nebude nadšení ani z jedné ani z druhé strany,“ protočil jsem oči v sloup a chtěl promluvit, matka mě ale zarazila. „Ale uvědom si, že Radimovi je teprve osmnáct a nemá nikoho, na koho by se mohl obrátit. Rodiče mu zemřeli, musí se starat o bratra, platit nájem a jak sis doufám všiml, nedokáže zvládat školu a pracovat zároveň. Ničí ho to.

   Je mi jedno, co si o tom myslíš ty,“ nasadila nekompromisní tón. „Ale teď uděláš to, co ti řeknu. Vezmeš ho k nám domů. Zůstane tam tak dlouho jak jen to bude potřeba. Místa máme dost,“ řekla a zvedla se. Třeštil jsem na ni oči.

   „A-ale…“ koktal jsem.

   „Jirko,“ podívala se na mě přísně. „Tohle není prosba, ale rozkaz,“ strčila mi do ruky klíče od auta a odešla.

   Na konci chodby jsem zpozoroval Radimovu kulhající siluetu. Obešel mě a vešel do pokoje. Po chvíli jsem ho následoval.

   Seděl na židli u Patrikovy postele a držel ho za ruku.

   „Díky,“ zamumlal a zvedl ke mně pohled. „Nikdy bych tohle od tebe nečekal.“

   „Nedělal jsem to kvůli tobě,“ zavrčel jsem.

   „Jsem si toho vědom,“ odpověděl.

   „Pojď se mnou,“ povzdechl jsem si po chvíli. Zmateně se na mě podíval. „Zůstaneš u nás,“ řekl jsem neochotně a strčil ruce do kapes.

   „To v žádném případě,“ zakroutil hlavou a hrdě ji zvedl.

   „Tohle je oznámení, ne nabídka,“ zavrčel jsem a rozešel jsem se ke dveřím. „Pohni si nebo tě snad odtud mám vykopat?“ štěkl jsem. Ani trochu jsem nebyl nadšený z toho, že u nás bude.

   „Nikoho se neprosím! Tobě může být ukradený, co se mnou bude!“ odsekl a odešel. Zaklel jsem a vydal se za ním.

   „Šobre! Hej! Říkám neblázni. Sakra vyhořel ti byt! Kam bys asi šel?“

   „I pod mostem je líp než ve tvojí společnosti.“ Zůstal jsem hledět na jeho záda, která za chvíli zmizela za dveřmi nemocnice.

   Možná to bylo i dobře, nejspíš bych ho u nás doma nestrpěl. Pomalu jsem se rozešel na nemocniční parkoviště, kde matka parkovala. Nastartoval jsem a vyjel do ulic.

   Už jsem byl skoro doma, když ve mně začal hlodat červíček pochybností. Neměl jsem Šobra rád, ale bylo by zbabělé ho nechat městu napospas. Prudce jsem otočil auto, až do mě skoro narazila škodovka jedoucí za mnou a vyjel zpět k nemocnici. Čím víc jsem se blížil, tím bedlivěji jsem hledal hubenou postavu svého spolužáka.

   Uviděl jsem ho sedět v nedalekém parku na lavičce. Zaparkoval jsem auto u chodníku a vydal jsem se k němu.

   „Šobre…“ ani nezvedl hlavu. „Radime!“ Tentokrát se na mě překvapeně podíval. Rychle jsem tedy pokračoval. „Možná si o mě myslíš, že jsem jen bohatý spratek, ale možná tomu tak není… tedy částečně… Prostě… Prostě nebuď pitomec a než si najdeš něco nového, tak zůstaň u nás.“

   „Richtere, naše vztahy nejsou natolik přátelské, abych u vás nějakou dobu bydlel,“ řekl tiše.

   „Fajn, tak co začít znovu?“ povzdechl jsem si „Jsem Jirka,“ podal jsem mu neochotně ruku. Zmateně zvedl oči, ruku ale přijal. „Radim,“ řekl.

17. kapitola

   Mlčky jsme přijeli až před náš dům. Bylo půl sedmé a nikdo určitě ještě nebyl vzhůru. Odemkl jsem dveře od domu a pobídl Radima, aby vešel. Zamračil jsem se, když jsem uviděl černé lodičky, které ségřiny určitě nebyly, už tu zase měla Annu, doufal jsem, že se nesetkáme. Moje přání ale nebylo vyslyšelo.

   Když jsem otevřel dveře od svého pokoje, první jsem se podivil, že je zastřeno, proto jsem rozsvítil. Na posteli ležela Anna jen ve spodním prádle a koketně na mě mrkala. Ve tváři jsem chytl rudou barvu.

   „Co tu krucinál děláš?“ zařval jsem až nadskočila.

   „Čekám tu na tebe, co bys čekal?“ našpulila rty. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Šobr couvá ke dveřím. Chytil jsem ho za zápěstí a vtáhl do pokoje.

   „A můžeš mi říct proč?“ pokračoval jsem směrem k Anně naštvaně.

   „Vím, že se ti líbím, Jirko, nemusíš to skrý…“ zarazila se, když jsem se rozesmál.

   „Myslel jsem, že posledně jsi to pochopila, Aničko. Ty mě nevzrušuješ ani ve snu!“

   „Lžeš!“ zaleskly se jí v očích slzy. Ušklíbl jsem se, právě jsem dostal ďábelský plán, jak si tu mrňavou mrchu odstranit ze života.

   „Vážně? A proč bych tedy udělal tohle?“ otočil jsem k sobě Radima za zápěstí, které jsem mu stále svíral, a naklonil jsem se k němu. Nechápavě na mě zíral. Za šíji a za pas jsem si ho přitáhl blíž k sobě a přisál jsem se na jeho rty. Musel jsem se o kousek sklonit, přeci jen byl o něco menší než já. Zaznamenal jsem jen rychlý pohyb a prásknutí dveří. Až tehdy jsem ho pustil.

   „Já…“ začal jsem, ale dopovědět jsem nestihl. Vrazil mi takovou facku až to mlasklo.

   „Co blbneš! Chtěl jsem ti to vysvětlit. Potřeboval jsem se jí zbavit, sorry,“ vyjekl jsem a mnul jsem si bolavou tvář. Páru měl, to jsem mu musel nechat. Mlčel, rty měl pevně sevřené do úzké linky a probodával mě vražedným pohledem. Raději jsem se od něj otočil a rozdělal gauč na docela pohodlnou postel. Ze šatní skříně jsem vytáhl teplou deku a polštář.

   „Myslím, že dnes už do školy ani jeden z nás nepůjde,“ zahučel jsem. „Měl by ses vyspat.“ Sklopil hlavu a posadil se na gauč. Promnul si oči a tiše si povzdechl. Podal jsem mu své starší tričko a sám jsem se začal převlékat.

   Rezignovaně vstal a taky se začal převlékat. Byl by blázen, kdyby to neudělal, bylo na něm vidět, že je unavený.

   Mírně jsem se zamračil, když si sundal i triko a já na zádech spatřil jizvičky. Přešel jsem k němu a aniž bych věděl co dělám, jsem po nich přejel prstem. Trhl sebou a otočil se.

   „Nikdy jsem si jich nevšiml… v baru,“ řekl jsem a zadíval jsem se mu do očí.

   „Make-up,“ pokrčil rameny a oblékl si mé triko.

   „Od čeho je máš?“ otázka mi vyklouzla z úst, aniž bych chtěl.

   „Když jsem odjel z Prahy, během krátké doby jsem rapidně zhubl a vytáhl jsem se, to jsou strie, co mi tam zůstaly,“ zamumlal.

   Stále jsem hleděl do jeho zelených očí. Najednou jsem ho viděl v jiném světle. Uvědomil jsem si, co všechno mi o něm prozradil Patrik, o jeho životě, co zažil. Začalo mi ho být líto, tohle bych nepřál ani svému nepříteli, ani jemu jsem to nepřál. Přišel o oba rodiče, prarodiče ho nenávidí… A teď… teď málem přišel i o bratra. Být na jeho místě, nejspíš bych to nezvládl.

   „Omlouvám se za tu… pusu…“ zamumlal jsem s úšklebkem, zhasl jsem a zalezl jsem si do postele.

   „Hmm… až budeš příště potřebovat někoho odehnat, vyber si prosím jinou oběť,“ zamumlal a taky si lehl na gauč.

   „Hej… Jirko…,“ dobře jsem slyšel, že moje jméno mu ještě moc nejde z pusy. Vždyť i já jsem se teprve učil říkat mu jménem.

   „Co?“

   „To ti poručila tvá mamka, abys mě vzal k vám?“ zeptal se. Ušklíbl jsem se do tmy.

   „Zprvu jo, tys to ale odmítl a odešel. Tak jsem jel domů, nehodlal jsem tě přemlouvat…“

   „Tak proč jsi to udělal?“ Musel jsem uznat, že tohle je dobrá otázka, ani já jsem na ni neznal přesvědčivou odpověď.

   „Nevím… možná jsem si připadal jako zbabělec tě tam jen tak nechat,“ zamračil jsem se.

   „Asi bych ti měl poděkovat,“ řekl po dlouhé chvíli. „Za sebe i za Patrika.“

   „Nestojím o díky, Šobre. Patrik je skvělý kluk a když ty jsi byl… indisponován, bylo samozřejmé, že jsem tam pro něj šel já. A ty… nevím, jestli bych zvládl to, cos prožil ty. I když to dělám nerad, v téhle věci tě obdivuju, já bych si nejspíš už hodil mašli.“

   „Co o tom víš.“ I když jsem neviděl, jak se tváří, tušil jsem, že se mračí.

   „Patrik mi něco řekl.“

   „Patrik moc kecá,“ zamumlal a podle zvuku se převalil na bok.

   „Neřekl bych,“ opět se v pokoji rozhostilo ticho.

   „Nemyslím, že bys mě měl obdivovat. Pokouším se to zvládat jen kvůli Patrikovi. Kdybych ho neměl, asi bych se na tenhle život už dávno vykašlal.“

   „Hmm… Hej… Radime, sleduješ, že tohle je náš první přátelský rozhovor… v rámci možností, samozřejmě.“

   „Jo, to jo,“ uchechtl se. „To bychom měli někam zapsat.“ Zasmál jsem se.

   „Jo, to měli.“

18. kapitola

   Probudil jsem se kolem desáté hodiny. Závěsy nepropouštěly téměř žádné světlo a tak bylo v pokoji šero. Radim ještě spal. Vzal jsem si svoje věci a potichu vyklouzl z pokoje do koupelny, kde jsem se osprchoval a oblékl. Své i Radimovy věci jsem hodil do koše na prádlo.

   Měl jsem docela hlad, tak jsem zamířil směr kuchyně. Z ledničky jsem si vytáhl oblíbený pařížák a pustil se do něj.

   Dům byl tichý. Otec byl někde na služebce, mamka nejspíš spala po noční a sestřička s Annou určitě vypadla do školy, za což jsem byl rád a doufal, že se sem ta holka už nevrátí, po tom dnešním představení. Musel jsem se ušklíbnout nad tou vzpomínkou. Nevědomky jsem se dotkl svých rtů, kterých se před pár hodinami dotýkaly ty Radimovy. Byl jsem na kluky a Šobr byl kus, ale ne pro mě. Až takové sympatie jsem k němu necítil, že bych s ním chtěl něco mít.

   Svalil jsem se na gauč do obýváku, do uší jsem si strčil MP4 a ze stolku sebral maturitní otázky do biologie. Byl sice teprve listopad, ale nervozitu jsem cítil už teď. Chtěl jsem jít na doktora – tedy to byla až druhá možnost. Ta první byla profesionálně hrát hokej. Dost mě to bavilo a nechtěl jsem s tím přestat.

   Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Vzbudila mě až mamka, která mi z uší vytahovala MP4.

   „Dobré ráno,“ usmála se na mě.

   „Spíš odpoledne,“ podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly skoro jednu.

   „Kde je Radim?“ zeptala se. „V pokoji pro hosty jsem mu převlékla peřiny. Prozatím ho ubytujeme tam.“

   „Hmm… asi ještě spí,“ promnul jsem si oči a odložil biologii na stůl.

   „Měli byste zajet k němu do bytu a sbalit věci, které neshořely. Hasiči říkali, že to chytlo od sporáku,“ řekla, když začala něco vařit.

   „Hmm… zamumlal jsem a vydal se do svého pokoje. Biologie mi nedělala problém, větší byla anglina. Na jazyky jsem byl tupý jako poleno a jestli se mi podaří projít u matury, bude to zázrak.

   Zarazil jsem se ve dveřích pokoje. Radim ještě pořád spal. Deku měl téměř celou odhrnutou, tričko měl pomačkané, jednu ruku vedle hlavy, druhou na břichu, vlasy rozprostřené na polštáři… Krásný pohled na něj kazil jen jeho výraz v obličeji. Byl bledý a na tak mladého kluka uštvaný.

   Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled, podařilo se mi to až tehdy, když mi začal vyřvávat mobil. Tiše jsem zanadával, jelikož i když jsem po něm okamžitě skočil, Radim se s trhnutím probudil.

   „No?“ štěkl jsem do mobilu. Byl to Marek.

   „Jsem doma!“ zavrčel jsem.

   „Musím se ti snad hlásit, kdy do školy jdu a kdy ne?... jdi někam, Marku!“ zavrčel jsem a mobil položil.

   „Sorry, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zamumlal jsem.

   „Měl jsi mě vzbudit už dávno,“ zamračil se při pohledu na hodiny a hrabal se z postele.

   „Kde mám věci?“

   „Dal jsem je oprat,“ řekl jsem bez zájmu. Jeho tváře zrudly hněvem, líbilo se mi to, vypadal roztomile.

   „A to tady mám chodit jen v tomhle?“ poukázal na tričko, které jsem mu půjčil. Měl jsem strašnou chuť mu říct, že může chodit i bez toho. Místo toho jsem ale přešel ke skříni a podal mu nějaké své věci.

   „Koupelna je támhle, myslím, že se budeš chtít i vysprchovat.“ S tichým díky zmizel za dveřmi.

   Po obědě, kdy se mamka rozkecala o všech možných blbostech jsme vyrazili k němu do bytu. Moc toho nenamluvil a já konverzaci taky nezačínal. Neměl jsem s ním o čem mluvit.

   Procházeli jsme pokoji a do krabic sbíraly ještě použitelné věci. Většina ale byla ohořená a zralá na vyhození. Kuchyň byla zdevastovaná úplně. Největší štěstí měl pokoj, kde jsem vlastně našel i Patrika.

   „Super, abych je dělal znovu,“ povzdechl si, když ze země sbíral nějaké ohořelé papíry.

   „Co to je?“ zeptal jsem se.

   „Maturitní otázky do angliny a frániny,“ pokrčil rameny.

   „Tak to ti nezávidím. Mě jazyky nikdy nešly.“

   „Všiml jsem si,“ zamumlal a naskládal do krabice několik knih z poličky. Jo, chodili jsme spolu na anglinu, musel vědět, jaké jsem kopyto. Raději jsem to nekomentoval. Přešel jsem k druhé poličce a začal vkládat věci z ní do krabice. Zastavil jsem se s jednou knihou v ruce, byl to Malý princ.

   „Když jsem byl mladší, měl jsem ji nejradši. Ani nevím proč. Mamka mi ji vždycky čítávala. Říkala, že ta kniha mi pomůže, když tu oni nebudou,“ řekl a vzal mi ji z ruky. Rychle ji strčil do krabice a zaházel jinými věcmi. Nejspíš skrývala mnoho vzpomínek.

   „Od té doby co naši zemřeli jsem ji neměl v ruce.“ Dál jsme mlčeli. Když jsme byt vyklidili, zajeli jsme do nemocnice. Moc dlouho jsme tam nepobyli. Patrik spal a vzhledem k tomu, že měl v nějaké problémy, převezli ho na JIP, kde Radima dlouho nenechali.

   „Vyhodíš mě támhle na křižovatce?“ zeptal se mě, když jsme mířili k nám domů. Zamračil jsem se na něj.

   „Proč?“

   „Musím do práce,“ řekl a zadíval se z okna.

   „Na to zapomeň,“ zakroutil jsem hlavou. Jako by do něj píchla vosa se ke mně otočil.

   „Jak to myslíš?“

   „Tak jak to říkám. Prostě tam končíš. Ničí tě to. Navíc ti to má matka zatrhla,“ pokrčil rameny.

   „Zastav! Řekl jsem zastav! Vy mi nemáte co kecat do života. Tohle je můj jedinej příjem! Já tam musím.“

   „Podívej, Radime. Můj otec vlastní časopis a potřebuje do něj nové… lidi. Ty máš nějaké zkušenosti, ne?“ Neochotně přikývl. „Tak vidíš. Práci v tom případě máš, ale v tam dáš výpověď,“ řekl jsem a zabočil ke Kobře. Zastavil jsem před barem s tím, že ho počkám venku. Sice mi ještě chvilku trvalo ho přesvědčit, aby tam skončil, ale moje argumenty nakonec zvítězily. Ovšem bylo vidět, že to dělá nerad a nevěří mi, že by mu můj otec dal nějakou práci.

   Opřel jsem se o zeď budovy a zavřel oči.

   „Kohopak to tady máme,“ ozval se přede mnou hlas. Prudce jsem otevřel oči, dobře jsem věděl, kdo to je.

19. kapitola

   Zamračeně jsem hleděl na Lukáše, který se opíral o auto a s úšklebkem mě pozoroval. Zrovna na něj jsem právě náladu neměl.

   „Co tu chceš!“ vyprskl jsem na něj.

   „Já tu pracuju, pokud sis toho ještě nevšiml. I když řekl bych, že ano. Kvůli komu v tom baru vlastně vysedáváš? Že bych to byl já, Jirko?“

   „Tak s takovou kravinou se rozluč. Chodím tam, protože se tam nemusím přetvařovat,“ štěkl jsem na něj. „Tam je každému jedno, že jsem gay. Ještě to vítají, protože jsou stejní jako já.“

   „Vždycky se mi líbilo, jak se zlobíš,“ přešel ke mně s úsměvem na rtech a přejel mi dlaní po tváři. Odstrčil jsem ho od sebe.

   „Nešahej na mě, Lukáši,“ sykl jsem naštvaně. Přivřel oči, ve kterých se mu podivně blýskalo. On byl jediná osoba, ze které jsem byl nervózní. Nesnášel jsem toho machýrka.

   „Vrať se ke mně,“ zašeptal, a aby mi zabránil v útěku, položil mi své ruce vedle hlavy. Vysmál jsem se mu do obličeje.

   „To snad nemyslíš vážně! Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mě odkopl jako hadrového panáka?“

   „Rozmyslel jsem si to, jsi roztomilý.“ Chtěl jsem mu něco hodně peprného říct, ale nestihl jsem to. Umlčel mě svými rty. Hned jsem se ale vzpamatoval a nakopl ho do patřičných míst. Se skučením se svezl k zemi. Dřepl jsem si k němu, chytil ho za košili a donutil, aby se na mě podíval.

   „Já nejsem roztomilý. Už nejsem ten malý kluk jako tehdy, Lukáši. Zničil jsi mě a já tě varuju, už na mě nikdy nešahej,“ sykl jsem mu do obličeje a vstal. Když jsem se otočil, naskytl se mi pohled na zmateného Radima. Mlčky jsem nastoupil do auta a počkal, až udělá to samé.

   Doma jsme v pokoji pro hosty, který byl na druhé straně chodby, než jsem měl já pokoj, vybalovaly Radimovy věci. Bylo mezi námi tísnivé ticho a nevypadalo to, že by se ho on chystal porušit. Ale mýlil jsem se, byl to právě on, kdo ho porušil.

   „Ty se s Lukášem znáš?“ zeptal se neutrálně, zatímco skládal oblečení do skříně. Mlčel jsem, nevěděl jsem, co mám říct. Odseknout mu, že to není jeho věc? Neříkat nic? Povzdechl jsem si. Nikdy jsem to nikomu neřekl, potřeboval jsem to někomu říct, už mi to přerůstalo přes hlavu. Posadil jsem se do křesla a zadíval jsem se z okna, kde pomalu padala tma.

   „Lukáš byl můj první kluk. To on mě uvedl do světa gayů. Bylo mi tehdy čerstvých patnáct, když jsem ho potkal na nějaké párty. Do té doby jsem si myslel, že jsem na holky. Do doby než jsem uviděl jeho. Převrátil mi život naruby.

   Začal mě zasvěcovat do světa gayů. Prozradil mi všechny taje sexu. Že může být vášnivý, divoký, ale také pomalý a plný citů. Zamiloval jsem se, snad poprvé v životě. A pak… našel si někoho jiného. Odkopl mě jako panáka a ještě se mi vysmál, když jsem mu řekl, že ho miluju. Řekl mi, že si se mnou jen hrál, že jsem byl jen další figurka v jeho hře.

   Tehdy jsem se zařekl, že už nikdy nebudu milovat.“

   „Takže stejně jako on teď každého po sexu odkopneš?“ zeptal se. Zadíval jsem se na něj s přivřenýma očima.

   „Co tím chceš říct,“ zavrčel jsem.

   „Jen to, že pokud to tak je, jsi stejný ubožák jako on,“ odsekl mi a zavřel skříň.

   „Že já idiot ti vůbec něco říkal. Jestli to někde vykecáš, Šobre, tak si mě nepřej!“ štěkl jsem na něj a práskl dveřmi pokoje. U sebe jsem se svalil na postel. Proč jsem mu to říkal? A zrovna jemu? To už jsem tak zoufalý? A to jsem si myslel, že mě pochopí!

   Vztekle jsem praštil rukou do postele. Přemýšlel jsem o tom, že s tím přátelstvím jsem měl ještě počkat.

   „Co je?“ zařval jsem naštvaně, když se na dveře ozvalo zaklepání. Dovnitř vešel Radim a posadil se na židli naproti mně.

   „Vypadni!“ zavrčel jsem a nevšímal si ho. Mlčky jsem zíral do stropu, jako by tam byly všechny odpovědi světa.

   „Asi jsem se unáhlil. Byla to jen první reakce. Lukáš… nikdy mi nebyl moc sympatický a od té doby co po mě vyjel mé sympatie k němu ještě klesly.“ Natočil jsem k němu hlavu. „Víš, ale stejně si myslím, že je kravina, abys kvůli tomu už nikdy nemiloval. Život jde dál a až se jednoho dne přiblíží ke konci, budeš litovat, žes jednoho blbečka nenechal plavat.“

   „Jsi snad psycholog?“ zavrčel jsem.

   „Ne… myslel jsem, že jsem kamarád,“ řekl tiše. Znovu jsem se k němu otočil. Jeho zelené oči mě hypnotizovaly.

   „Možná máš pravdu,“ zamumlal jsem nakonec. „Ale stejně jsem ještě nepotkal nikoho, s kým bych chtěl být víc než jako s kamarádem.“ Sakra proč mu to vůbec říkám?

   „Ty máš Avatara?“ vyhrkl najednou. Natočil jsem hlavu na stůl, kam se díval. Až teď jsem si vzpomněl, že mi to DVD dal před pár dny Marek.

   „Jo… chceš se na to podívat?“ zvedl jsem obočí.

   „Mohl bych?“ vyhrkl nadšeně. Najednou mi připomínal trochu dítě. Ty jiskřičky v očích a očividné nadšení, bylo to… roztomilé.

   „Klidně,“ ušklíbl jsem se, přelezl postel a strčil DVDčko do mechaniky.

………………..

   Probudila mě tíha na rameni. Zmateně jsem otevřel oči. V první chvíli jsem si nemohl vybavil, kde jsem, až když jsem natočil hlavu. Richter spal s hlavou na mém rameni a před námi svítila obrazovka televize. Až teď mi došlo, že jsme u toho Avatara nejspíš usnuli.

   Zděšeně jsem zamrkal, když jsem se podíval na hodiny. Bylo půl desáté.

   „Richtere! Ty vole, vstávej! Zaspali jsme!“ nešetrně jsem s ním zatřepal a vletěl do ´svého´ pokoje, abych se převlékl. Zaslechl jsem jen sprosté zanadávání.

   „Jen já si můžu nechat mobil v bundě a ještě s vypnutými zvuky,“ zavrčel, když jsme vyšli z domu. Zamířil jsem k silnici, on mě ale popadl za ruku a táhl za dům, kde parkovala černá motorka. Podal mi helmu a sám nasedl.

   „Drž se,“ řekl a vyjel. Jen taktak jsem se ho stihl chytit za pas.

   No, i když se moc snažil, když jsme přijeli do školy, třetí hodina už začala. Měli jsme společně chemii laboratorky. Rychle jsme na sebe hodili pláště a spěchali do třídy. Udýchaně jsme tam vpadli oba naráz.

   Profesor se na nás podíval od katedry se zdviženým obočím. Zřejmě čekal na nějakou omluvu.

   „Eh… omlouváme se,“ zamumlal jsem a šťouchl do Jirky ať taky něco kvákne.

   „Jo… eh… zaspali jsme,“ pokrčil rameny.

   „Jistě. Oba dva, že?“ podíval se na nás pochybovačně.

   „Nemůžu za to, že sem si nechal mobil v bundě a ta kráva ségra nás nevzbudila,“ vyštěkl na něj Jirka podrážděně.

   „Vy jste snad spolu spali?“ zvedl profesor obočí.

   „Usnuli jsme u filmu, to je to tak složité pochopit?“ zavrčel na profesora.

   „Ten tón si vyprošuju, pane Richtere. Sedněte si a pusťte se do práce!“ trhl hlavou.

   „Mlč a běž!“ sykl jsem na Jirku, který už mu chtěl něco odseknout. Navzájem se s tímhle profesorem neměli rádi, to bylo všeobecně známo. K mému překvapení mě poslechl a společně jsme začali pracovat. Cítil jsem na sobě pohledy všech ve třídě a chystal se na palbu otázek, které o přestávce přijdou. Přeci jen nikdo o našem nově vzniklém kamarádství ještě nevěděl.

   Koutkem oka jsem zaregistroval Markův upřený pohled, kterým mě propichoval. Prozatím jsem to ale hodil za hlavu. 

20. kapitola

   Po hodině se mi podařilo nenápadně se vypařit do třídy, kde jsme měli mít další vyučování. Překvapeně jsem zvedl obočí, když si vedle mě sedl Jirka.

   „Jsi si jistý, že tu chceš sedět? Sežerou tě zaživa.“

   „To jejich kvákání mi už lezlo na mozek. Vedle Marka jsem seděl jen z toho důvodu, že jiné volné místo než vedle tebe nebylo,“ zašklebil se na mě. „A vzhledem k tomu, že jsme zakopali válečnou sekeru, nevidím důvod si sem nesednout,“ pokrčil rameny.

   Do dveří třídy se začali hrnout naši spolužáci a překvapeně na nás hleděli. Já se raději skryl za sešit.

   „Jirko, co se tu děje? Proč sedíš s ním?“ přistoupil k nám Marek a vypadal pěkně v ráži. Jirka se na něj znuděně podíval.

   „Protože se mi chce. Mám plné zuby tebe, tvých keců a keců ostatních,“ pokrčil rameny. Marek otvíral pusu naprázdno jako ryba na suchu.

   „U tohohle nejspíš nemusím být,“ zamumlal jsem a vstal. Tady se to schylovalo k hádce, Marek nebyl ten typ, co by si něco nechal líbit, pokud to tedy nebylo od Jirky, ale teď to kupodivu vypadalo, že vybuchne.

   Můj útěk se ale nezdařil. Najednou jsem byl přišpendlen ke zdi a zatmělo se mi před očima pod ránou, kterou jsem od Marka utržil.

………………………….

   Myslel jsem, že špatně vidím. Místo toho, aby se Marek vrhl na mě, jak podle výrazu v obličeji vypadal, dostal přes hubu Radim.

   „Co blbneš?“ zaječel jsem na něj a odstrčil ho od něj, protože se u jedné rány nehodlal zastavit. To už scénu sledovala celá třída.

   „Ty se ho ještě zastáváš? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo ho otravoval? Co se to s tebou stalo?“ řval Marek jako smyslů zbavený.

   „Prostě jsem na něj změnil názor, debile!“

   „Takže mě vyměníš za něj?“ skoro hystericky zaječel. Vůbec jsem ho nepoznával, choval se… jako žárlivý milenec?

   „Proč ti tolik vadí, že se s ním bavím?“

   „Už jsi zapomněl, že jsem to byl já, kdo s tebou chodil do toho baru? Jsi tak zaslepený sám sebou, že sis nevšiml, že pro mě znamenáš víc než kamarád?“ Zamrzl jsem na místě. Tohle snad nemyslel vážně.

   „To snad nemyslíš vážně,“ zavrčel jsem. Buď se mi to zdálo, nebo se na mě poslední dobou věšela samá pochybná individua. První Anna, pak Lukáš a teď dokonce i Marek?

   „Jirko, já…“ začal koktat Marek. Zbledl, když si uvědomil, co řekl.

   „Co se tu děje?“ vešel do dveří profesor matematiky. „Posaďte se… pane Šobre, co se vám stalo?“ zeptal se profesor. Až teď jsem si všiml, že Radimovi z nosu teče krev a Kristýna mu ji stírá kapesníkem.

   „Všechno je v pořádku, pane profesore… jen se mi spustila krev z nosu,“ zamumlal a posadil se do lavice. Nevěřil mu, ale nerozebíral to. Zapsal do třídní knihy a rozdal nám písemky, které jsme psali minulou hodinu. Nepřítomně jsem na ni hleděl. Přemýšlel jsem nad Markem. Seděl v lavici jako hromádka neštěstí, ale netušil jsem, jestli to má na svědomí jeho prokecnutí nebo koule, kterou opět dostal.

   „Asi jsem ti zavařil,“ zašeptal Radim. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, jak se teď chovat. Nikdy jsem si Marka moc nevšímal.

   O přestávce se celá třída rozskupinkovala a tlachala na téma já versus Marek versus Radim. Jen my tři plus ještě Kristýna, která kecala s Radimem, jsem se toho neúčastnili. Já si do uší strčil MP4 a nahodil svůj netečný výraz.

………………………

   „Hele, já se stavím ještě za Patrikem v nemocnici,“ řekl jsem Jirkovi, když skončila škola. Pokrčil rameny.

   „Já mám trénink. Klíč je pod rohožkou,“ řekl a zmizel. Když jsem vyšel ze školní budovy, viděl jsem jen černou motorku, jak mizí za rohem. Chtěl jsem se vydat k bráně, ale všiml jsem si zhroucené postavičky na lavičce pod stromem, které si nikdo nevšímal. Byl to Marek.

   „Ahoj,“ řekl jsem a sedl si vedle něj.

   „Co chceš?“ utrhl se na mě.

   „Sorry, chtěl jsem si jen sednout, ale když ti to tak vadí,“ pokrčil jsem rameny a vstal. Neušel jsem ani pět kroků, když se Marek ozval.

   „Počkej,“ zavolal. Otočil jsem se a znovu se posadil.

   „Strašně jsem to podělal, už se mnou nepromluví,“ zakňučel a sklonil hlavu do rukou. „Já jen… nevěděl jsem co dělám. První tě celou dobu uráží, ponižuje a pak… pak z tebe nemůže spustit oči,“ zamumlal.

   „Cože?“ rozesmál jsem se. „Podívej, Marku. Já a Jirka si teprve začínáme říkat jmény. A zakopali jsme válečnou sekeru jen díky jeho matce, která mi nabídla dočasné útočiště u nich, když mi vyhořel byt.“

   „To říkáš ty,“ zamumlal. „Já Jirku znám mnohem dýl než ty, je to na něm vidět,“ zavrčel a otočil se ode mě.

   „Počkej… Co na něm je vidět?“

   „Že se mu líbíš! Neříkej, že jsi tak slepej, Šobre! Jirka si v životě vedle nikoho nesedl, až letos vedle mě, protože jinde nebylo místo! Nikdy nikoho nebránil! A nikdy si od nikoho nenechal poroučet, ani ode mě!“

   „Hele, Marku…“ chtěl jsem něco říct. Bylo mi, jako by mě polil studenou vodou. Jeho monolog mi nasadil do hlavy brouka. Proč to dělal?

   „Nechci nic slyšet,“ zarazil mě a postavil se. „Jen mi slib, že mu neuděláš to, co Lukáš. Jirka neví, že to vím, ale varuju tě, jestli mu ublížíš, já si tě najdu a tentokrát ti tu držku fakt rozbiju,“ zavrčel nepřátelsky a odešel.

   Zamyšleně jsem se vydal do nemocnice. Přemýšlel jsem nad tím vším. Jestli je to co říkal Marek pravda, pak jsem si nevěděl rady. Nikdy jsem nic neměl s holkou, natož s klukem, natož s Richterem. Nemohl jsem říct, že by se mi nelíbil, Jirka byl kus, ale… byl to kluk. Bývalý nepřítel, nemáme se rádi, nesnesli bychom se.

   Ušklíbl jsem se nad tím, nad čím vlastně uvažuju. Bylo to absurdní a bylo zbytečné o tom vůbec přemýšlet.

   Vešel do nemocniční budovy. Jedna ze sester mi řekla, že už je na tom Patrik líp a převezli ho na normální pokoj. Rychle jsem se za ním vydal.