Minde

21. kapitola

   „Radime!“ zavýskal blonďáček listující si v nějaké knížce.

   „Paťo,“ přešel jsem k němu a objal ho. Tolik jsem se o něj bál. Tiskl jsem ho k sobě, jako by to mělo být naposledy.

   „Já se moc omlouvám,“ popotáhl.

   „Za co?“ nechápal jsem. V očích se mu leskly slzy a já netušil proč.

   „Myslel jsem, že se zlobíš, když jsi tak odešel. Chtěl jsem… chodíváš domů až nad ránem, chtěl jsem ti než si půjdeš spát uvařit polévku. Ale voda se mi pořád nechtěla vařit, tak jsem si šel na chvilku lehnout, ale asi jsem usnul…“ stekla mu z oka slza.

   „Takže chytla záclona od plynu, co?“ povzdechl jsem si. Neznatelně přikývl a skryl si tvář v mé bundě.

   „Hlavně že ty jsi v pořádku,“ zašeptal jsem.

   „Kam teď půjdeme?“ popotáhl a setřel si slzy z očí.

   „Na pár dní zůstaneme u Jirky, dokud nenajdu něco levného,“ pohladil jsem ho po vlasech.

   „Kdy mě odtud pustí?“ zabručel nespokojeně. Zasmál jsem se, i když i já bych byl radši, kdyby byl co nejdříve se mnou.

   „Až budeš úplně v pořádku, paní doktorka Richterová se o tebe určitě postará.“

   „Helena, Radime, jsem Helena,“ ozvalo se ode dveří, ve kterých s úsměvem stála Jirkova matka. „Tak jak to vypadá,“ přešla k nám začala brášku prohlížet.

   „Lepší, za pár dní budeš doma,“ rozcuchala mu vlasy a nechala nás o samotě.

……………….

   K Richterům domů jsem se vracel kolem páté hodiny. Klíč jsem našel pod rohožkou, jak mi řekl Jirka a vešel jsem.

   Jen jsem si sundal bundu, objevil se ve dveřích do obýváku vysoký pohledný muž.

   „Ty musíš být Radim, Helena mi o tobě říkala,“ usmál se na mě. „Jsem Ondřej, Jirkův otec,“ napřáhl ke mně ruku.

   „Těší mě, pane Richtere,“ opětoval jsem mu stisk.

   „Žádný pan Richter, jsem Ondra. Dáš si se mnou pivo?“ zeptal se a zamířil do kuchyně. Pomalu jsem ho následoval.

   „Nedělal jsi náhodou modela pro nějaký časopis?“ zeptal se mě s přivřenýma očima, když mi podal plechovku piva.

   „Jo, dělal, dokud mě nevyrazili,“ zamračil jsem se.

   „Za co?“ zvedl Jirkův otec obočí.

   „Přišel jsem pozdě navíc s modřinou na oku,“ ušklíbl jsem se. To, že jsem ji měl od jeho syna, jsem vynechal. Ondra se pousmál a sáhl pro svou aktovku, ve které něco hledal. Nakonec vytáhl časopis Slunce a položil ho přede mě.

   „Super fotky, jako model k nezaplacení. Nechtěl bys fotit pro můj časopis, když už pro Slunce neděláš?“

   „Ehm… a o co by se jednalo?“

   „Jen obyčejné fotky, žádné akty…“

   Dlouho jsem si ještě s Ondrou povídal a domlouval podmínky mé nové práce, než jsem se omluvil, že se musím jít učit. Ulevilo se mi, že mám práci a začít můžu hned zítra. Plat byl víc než bohatý, hodně jsme se o něm dohadovali, připadalo mi to příliš, ale Ondra, jak mě donutil mu říkat, byl nekompromisní. Alespoň je nebudu muset dlouho otravovat a co nejdřív si budu moct najít někde podnájem.

   Zastavil jsem se u Jirkova pokoje, netušil jsem, že už je doma, ale očividně byl. Seděl u stolu s hlavou na desce.

   „Ahoj, děje se něco?“ zeptal jsem se. Ani se nepohnul.

   „Nic co by tě mělo zajímat,“ zavrčel.

   „Co když mě to zajímá?“

   „Prostě tu anglinu nikdy nepochopím, no! Seš spokojenej? Mohl bys teď vypadnout?“ vyjel na mě a shodil ze stolu veškeré učebnice a sešity, co tam měl.

   S povzdechem jsem vešel do místnosti a začal to sbírat. Nechápavě se na mě podíval.

   „Není důvod se rozčilovat, angličtina není těžká, jen to chce toho správného učitele. Zkusím ti to vysvětlit,“ řekl jsem a posadil se vedle něj na taburet.

   „Proč! Sám se musíš učit na maturu,“ zabručel.

   „To sice jo, ale to tvoje kvákání v hodinách se už vážně nedá poslouchat,“ zasmál jsem se. Jirka naopak naštvaně zrudl a vytrhl mi své učebnice z ruky.

   „Promiň, nemyslel jsem to tak,“ řekl jsem omluvně a nalistoval v učebnici přehled všech časů a gramatiky. Začal jsem od toho nejzákladnějšího a vždy se ujistil, že tomu rozumí.

   Jirkův největší problém, jak jsem zjistil, byl v časech. Netušil, kdy mám který použít. Jestli tam má být předpřítomný nebo minulý. Ale postupně to začal chápat, což mě těšilo.

   „Myslím, že pro dnešek máš dost.“

   „Jo, to jo… díky,“ zamumlal.

   „Ještě se moc neraduj, tohle není všechno.“

   „Omlouvám se, žes se mnou ztratil tolik času.“ Překvapeně jsem se ode dveří otočil. Nevěřil jsem vlastním uším. On se omluvil? Mě?

   „Eh… to je v pohodě,“ rozpačitě jsem se poškrábal na hlavě. Přece jen jsme byli přátelé jen krátkou chvíli.

   „Hele, už jsi jedl?“ zeptal se mě. Zakroutil jsem hlavou. „A nechceš… nechceš někam zajít? Jako poděkování za tu anglinu?“ Tak tímhle mě uzemnil úplně.

   „Já… rád bych, ale přece jen se musím podívat na zítřejší věci.“

   „Aha….“

   „Co třeba zítra?“ navrhl jsem nesměle. Podíval se na mě se zdviženým obočím.

   „Fajn, zítra,“ přikývl. Jeho pohled jsem cítil v zádech dokud jsem neodešel. V mysli se mi vybavila Markova slova… ´Líbíš se mu…´. To byla blbost, já a Richter… to je přece nesmysl.

   Dlouho do noci jsem seděl na posteli za starším notebookem a znovu psal maturitní otázky do francouzštiny, které mi shořely. Část jsem měl sice uloženou, ale u některých se mi to prostě neuložilo. Nový notebook jsem potřeboval, ale peníze jsem na něj rozhodně neměl. Neuvědomil jsem si, že jsem u toho usnul.

……………………….

   Nadával jsem si do magorů. Jak mě vůbec mohlo napadnout pozvat ho na večeři? Vždyť to znělo, jako bych ho zval na rande! Začínám blbnout. Bylo ale fakt, že jsem mu byl za tu angličtinu vděčný. Po dnešku jsem to myslím začal chápat. Sice jsem věděl, že se ze mě génius na jazyky nestane přes noc a že mě čeká ještě dlouhá štreka, než budu na úrovni maturanta. Doufal jsem ale, že s Radimovou pomocí to zvládnu a taky jsem doufal, že mi bude ochotný pomoci.

   Naházel jsem si do batohu věci na zítra a v koupelně si dal dlouhou horkou sprchu. Teprve pak jsem šel spát.

   Nevím, co mě v noci probudilo, nejspíš žízeň. Když jsem se ale vracel z kuchyně, spatřil jsem v Radimově pokoji světlo. Zamračil jsem se a nahlédl do pootevřených dveří.

   Matné světlo vydával starý notebook, který teda pekelně hučel. Radim spal a vypadalo to, že ho nic nevzbudí.

   Naklonil jsem se k obrazovce a uložil práci, kterou měl rozdělanou, teprve pak jsem ho vypnul a odložil na stůl. Radima to nevzbudilo, ani jsem se nedivil, vypadal hodně unaveně.

   Neodolal jsem a shrnul pár pramínků vlasů, které mu spadaly do očí. Pak jsem přes něj jen přehodil deku a odešel.

22. kapitola 

   Den ve škole se nudně táhl. Po obědě, když jsem měl hodinu volnou, jsem skočil za Patrikem a ujistil ho, že maximálně za dva dny už půjde domů.

   Na angličtinu jsem přišel se zvoněním, profesorka tam naštěstí ještě nebyla, za což jsem byl rád. Neměla mě právě v lásce, ale špatné známky mi dát nemohla, jazyky mi šly.

   Přes den jsem Jirku skoro neviděl. Měli jsme odlišné semináře a jen málo společných hodin.

   Dnes jsem šel také poprvé do studia k Ondrovi. Domluvili jsme se na první focení na dnešek. Nestačil jsem žasnout. Když jsem se těsně před focením podíval do zrcadla, skoro jsem se nepoznal. Byl jsem to já a byl to i někdo jiný. Musel jsem uznat, že zdejší pracovníci svou práci doopravdy ovládají a fotograf? Škoda mluvit, ten ve Slunci se s ním nemohl srovnávat. Příjemnějšího chlapa jsem neznal. A jeho fotky se s žádnýma nedaly srovnat. Musel jsem uznat, že mi to na nich fakt sekne.

……………………….

   „Doufám, že máš hlad,“ ozval se u dveří mého pokoje hlas. Zvedl jsem hlavu od maturitních otázek a zadíval se na původce. Stál tam Jirka s rukama založenýma na prsou a sledoval mě.

   „Jo, to mám. Dáš mi chviličku? Jen si na sebe něco hodím,“ podíval jsem se na něj omluvně. Přikývl a odešel. Úplně jsem zapomněl, že mě vlastně pozval na večeři. Jen mezi námi, velmi mě zajímalo, kam chce vlastně jít.

   Rychle jsem na sebe hodil rifle, své oblíbené tričko, do ruky popadl mikinu a vyšel na chodbu. Jirka stál opřený o stěnu a čekal na mě. Sjel mě pohledem od vrchu až dolů. Trochu mě to znervóznilo, proto jsem byl rád, když se obrátil a šel k východu.

   „Kam vlastně jdeme?“ zeptal jsem se se zájmem.

   „Do jedné pizzerie. Mám to tam rád a není to ani daleko,“ pokrčil rameny. Cesta proběhla mlčky, což mi hodně lezlo na nervi, bylo to… divné.

   Pizzerie byla doopravdy hezká. Sice malá, nenápadná, ale doopravdy se mi tam líbilo. Objednali jsme si dvě pizze, jednu šunkovou, druhou sýrovou a Jirka objednal ještě džbánek vína, nad čím jsem jen nadzvedl obočí. Když číšnice odešla, zavládlo u stolu opět to trapné ticho.

   „Připadám si jako debil sám, nebo je nás tu víc?“ ušklíbl jsem se, když už se to vážně nedalo vydržet. Jirka se zašklebil.

   „Myslím, že sám nejsi.“

   „Fajn, to mě uklidnilo,“ uchechtl jsem se. „Kam chceš jít po maturitě?“ zeptal jsem se nakonec. Nic smysluplnějšího na zahájení konverzace mě nenapadlo.

   „Ještě si nejsem jistý. Chtěl jsem hrát profesionálně hokej, to ale ještě není jisté. Náhradní možnost je doktor. A co ty, chytrolíne?“

   „Jazyky. Ještě nevím co přesně, ale chtěl bych studovat jazyky.“ Stačila jen chvilka než jsme se rozmluvili. Zjistili jsme, že o sobě prakticky nevíme skoro nic, takže o témata k hovoru nouze nebyla. Nepřestali jsme ani když nám donesli objednávku, takže se i stalo, že jsme se pizzou začali dusit, když jeden z nás něco poznamenal a ten druhý vyprskl smíchy.

   Bavil jsem se, což mě hodně překvapilo. Netušil jsem, co se skrývá za maskou psího čumáku, kterou Jirka často nasazoval.

   No, naše večeře se docela protáhla, u jednoho džbánku taky nezůstalo a nejen vína, což se hodně podepsalo na naší náladě, zvlášť tedy na té mé.

………………………

   „Nevím jak ty, ale já už mám dost,“ spokojeně jsem se opřel do židle a zadíval se na Radima před sebou. I když jsme toho vypili zhruba stejně, vypadalo to, že na něj to působí daleko víc než na mě. Jistě, já byl zvyklý pít, ale on nejspíš ne.

   „Hmm…“ Zahihňal se tak pitomě, až jsem skoro sletěl ze židle smíchy. Byl to ale také impuls, který mi říkal, že on už má vážně dost a potřeboval by postel. Zavolal jsem si tedy číšnici a zaplatil jí.

   „Tak jdeme,“ zvedl jsem se od stolu a sledoval, jak se o to samé pokouší i Radim. Když se nebezpečně zakymácel uznal jsem, že sám domů rozhodně nedojde. Podepřel jsem ho radši a vyšel na chladný noční vzduchu.
   „Jéé, hvězdičkýýý!“ zahihňal se Radim a znovu se zakymácel, že jsem měl i já co dělat, abych to s ním ustál.

   „No nepovídej! A je jich tak moc, že?“ ušklíbl jsem se. Byl jsem vděčný za to, že bydlíme tak blízko téhle pizzerie. Táhnout ho přes polovinu Prahy by se mi tedy nechtělo.

   Normálně by cesta trvala pět minut, teď mi trvala téměř dvacet. Hlavní ale bylo, že jsme se domů dostali. Nejtěžší úkol přišel, když jsme měli vyjít schody. Sám sobě jsem přísahal, že už mu nikdy nedovolím, aby se opil, kdo se s ním má tahat!

   Nehoře jsem udýchaně Radima opřel o zeď a chvilku čekal, než se mi zklidní dech. Tahat opilého domů není jednoduchá záležitost. V duchu jsem přemýšlel, jestli to se mnou měl Marek také tak těžké, když jsem se jednou ztřískal téměř do němoty. Bylo to tehdy, když mě Lukáš odkopl.

   Zvedl jsem hlavu a podíval se na opilého Radima. Vypadal rozkošně. Tváře mírně zarudlé, v očích zasněný výraz a rty zkrouceny do lehkého úsměvu. Neodolal jsem, bylo to až moc velké pokušení. Nahnul jsem se k němu a políbil ho. Nebránil se, což se dalo čekat a já se nedokázal zastavit. Chytil jsem ho za pas a začal drze plenit jeho ústa, ve kterých jsem ještě cítil chuť sladkého vína.

………………………………

   Když jsem procitl, tušil jsem, že je něco špatně. Hlava mi třeštila tak, že jsem se i bál otevřít oči. Nakonec ale zvítězil rozum, jelikož mi tady neštymovalo ještě něco. Možná teplý dech, který mi ovíval krk…

   Zprudka jsem otevřel oči. Tohle můj pokoj nebyl a ta postel taky ne. A ruka, která mě držela okolo pasu mi taky nepatřila. Prudce jsem se posadil na posteli a zadíval se na právě procitlého Jirku.

   „Co se děje?“ zamručel a protáhl se.

   „Co… co se stalo?“ zeptal jsem se s děsem v očích. Jirka se na mě podíval pohledem, jestli to myslím vážně a vstal z postele. Zatmělo se mi před očima, byl nahý a já… já taky. Ne, tohle se nemohlo stát!

   „Ty si to nepamatuješ?“ zvedl obočí. „Škoda,“ pokrčil rameny. „Co myslíš, že se stalo?“ přivřel oči a s mírným úsměvem zmizel v koupelně. Ztuhle jsem zíral na dveře. Popadl jsem své oblečení, které jsem našel na zemi a vběhl do svého pokoje. Naštvaně jsem ze stolu shodil všechno, co na něm bylo. Tohle se nemohlo stát! Já se s ním nemohl vyspat!

   Rychle jsem se oblékl, popadl batoh a vyběhl z domu. Bylo mi jedno, že je teprve sedm, musel jsem si nutně s někým promluvit.

   Před menším rodinným domkem jsem třikrát pískl a musel hodnou chvíli počkat, než se v okně objevila rozježená hlava mé kamarádky.

   „Radime? Víš kolik je? Co tu děláš?“

   „Týno, potřebuju si promluvit, prosím.“ Připadalo mi, že mám v krku knedlík a zdá se, že si toho všimla i Týna, protože přikývla a s tím, že je za pět minut hotová, zmizela v okně.

   Opřel jsem se o branku a na chvíli zavřel oči. Nevěděl jsem, co mám dělat, potřeboval jsem poradit. Já se s ním fakt vyspal! A nejhorší na tom bylo, že si z toho večera skoro nic nepamatuju.

23. kapitola

   „Tak už mluv, jsi tajemnější než hrad v Karpatech!“ pobídla mě Týna a zakousla se do sladkého rohlíku, který si cestou do školy koupila na snídani. Právě jsme seděli ve školní jídelně a já si nervózně pohrával se skleničkou čaje.

   „Nevím jak začít,“ zamumlal jsem.

   „Nejlépe od začátku,“ probodla mě očima. Nebyla nadšená z toho, že jsem ji vytáhl z postele.

   „Přece víš, že teď na přechodnou dobu bydlím u Richterů,“ počkal jsem než přikývla a pokračoval. „Jirkovi nejde angličtina, tak jsem ho doučoval a jako poděkování mě včera pozval na večeři.“

   „Cože? Mluvíme o tom samém Jirkovi?“ vyvalila oči. Já mlčky přikývl a skousl si ret.

   „Vážně jsme se bavili, jako by mezi námi nikdy nebyl žádný spor, ale pak… já nevím, asi jsem moc pil, vůbec si nepamatuju, jak jsem se vlastně dostal domů a pak…“ Týna mě chytla za ruku a pevně ji stiskla. Podíval jsem se na ni zoufalýma očima.

   „Probudil jsem se v jeho posteli… nahý stejně jako on…“ zašeptal jsem skoro neslyšitelně. Týna na mě vyvalila oči, vzápětí však zatřepala hlavou a usmála se.

   „Nejspíš jste oba měli upité. Víš přece, že Richter je na holky.“ Zabořil jsem ruce do vlasů a zakroutil hlavou.

   „Ne, Týno, Richter je gay… chodil do baru, kde… kde jsem tančil u tyče. On je gay…“ skoro mě nebylo slyšet, každé moje slovo mě jen utvrzovalo v tom, že jsem s ním doopravdy spal.

   „Řekl ti ráno něco?“ zeptala se opatrně.

   „Já se ho ptal, co se stalo… řekl mi, že je škoda, že si to nepamatuju. Já… já se s ním asi vyspal,“ zaúpěl jsem a praštil hlavou o stůl.

   „Radime, třeba… třeba to nebude až tak horký,“ snažila se mě Týna uklidnit.

   „Nevím co mám dělat, jak se k němu chovat.“

   „A řekl ti, že jste se spolu vyspali?“

   „Ne… ale vyznělo to tak podle jeho chování.“

   „Tak vidíš, nemaluj čerta na zeď. A teď už pojď, máme češtinu,“ popadla mě za ruku, odnesla skleničky od čaje a pospíchali jsme do třídy.

………………………

   Třída se pomalu zaplňovala, po Šobrovi ale ani stopa. Možná jsem to trochu přehnal. Začalo mě hryzat svědomí. Zamračeně jsem hleděl ke dveřím a v duchu jim poroučel, aby je otevřel Radim.

   No… otevřela je sice Kristýna, ale Šobr jí byl v patách. Když mě uviděl, trhl hlavou na jinou stranu. Kristýna si toho všimla a táhla ho k sobě do lavice. Její spolusedící měla angínu a ležela doma v posteli, takže vedle ní bylo volno.

   Mlčky jsem si černovláska prohlížel. Vážně nevypadal nejlíp, jakoby ho minimálně přejel tank. Vážně jsem to přehnal, měl jsem mu říct hned, že jsme spolu nic neměli.

   Včera jsem se přestal ovládat. Co dělám jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy pode mnou ležel nahý. Mlčel a jen se na mě hloupě usmíval, byl mimo.

   Musel jsem si dát ledovou sprchu. Když jsem se pak vrátil do pokoje, Radim spal. Měl jsem velkou postel, takže mi to bylo jedno. Vlastně by mi to bylo jedno, i kdyby ta postel byla poloviční. Lehl jsem si k němu a objal ho okolo pasu. Dlouho jsem ještě vnímal vůni jeho kůže než jsem taky usnul.

   Ze zamyšlení mě probrala hlasitá rána. Zatřepal jsem hlavou a rozhlédl se po původci. No… měl jsem ho přímo před sebou. Učitel češtiny se nade mnou skláněl jako bůh pomsty a drtil v rukou třídní knihu, která měla nejspíš na svědomí onu ránu.

   „Myslíte si, pane Richtere, že nemusíte dávat pozor?“ zasyčel vztekle.

   „Zamyslel jsem se,“ protáhl jsem nevzrušeně, což způsobilo jen zrudnutí profesorova obličeje.

   „A můžete se s námi o vaše myšlenky podělit?“

   „Řekl bych, že je to až příliš soukromé,“ usmál jsem se. „Přece se mi nebudete vrtat v mém milostném životě?“ nadzvedl jsem obočí a pohodlně se rozvalil na židli. Pokud to šlo, profesor zrudnul vzteky ještě víc než doposud.

   „Okamžitě opusťte mou hodinu!“ zařval a ukázal ke dveřím.

   „A omluvíte mi ji?“ zeptal jsem se medovým hlasem. To zabralo. Tenhle profesor byl znám tím, že se právě nevyzná v řešení drzých studentů. Vždy je nechá vyhrát, jako třeba teď mě. Otočil se a zmateně pokračoval v dalším výkladu, stejně jsem ho neposlouchal. Díval jsem se z okna a přemýšlel o černovláskovi sedícím několik lavic přede mnou. Stejně jako já nedával pozor, o něčem se dohadoval s Kristýnou.

………………………

   Opláchl jsem si obličej studenou vodou. Týna mi radila, abych se ho na to zeptal, ale jak můžu vědět, že mi řekne pravdu? Sakra co mám dělat?

   Otočil jsem se ke dveřím, když se otevřely. Srdce mi okamžitě skočilo až do krku, byl to Jirka. Nehybně jsem tam stál a hleděl na něj. Zvedl jedno obočí a prošel kolem mě.

   „Co se včera stalo! Řekni mi to!“ vyrazil jsem ze sebe. Chtěl jsem znát odpověď, ale zároveň jsem se jí děsil. Jirka se zastavil a podíval se na mě.

   „Opil jsi se a já tě dotáhl domů,“ pokrčil rameny. Rychle mi docházela trpělivost, dobře věděl, na co se ptám. Přešel jsem k němu a vztekle mu hleděl do očí.

   „Ty víš, co myslím,“ zavrčel jsem. „Spali jsme spolu?“

   „Co myslíš?“ On se bavil! Bavil se mou nevědomostí. Ruka mi vystřelila k jeho bradě s cílem mu ji trochu pochroumat, bohužel tam nedoletěla. Jirka mi ruku chytil, přitáhl si mě k sobě a než jsem se stihl vzpamatovat, začal mě líbat.

   „Tohle je to, co se stalo,“ zašeptal, aniž by se mě chystal pustit. Musel slyšet, jak mi splašeně bije srdce.

   „Proč?“ zašeptal jsem. „Proč já?“ Nechápal jsem, proč se tak chová.

   „Nevím proč zrovna ty, Káčátko,“ zadíval se mi do očí a já věděl, že mluví pravdu. Když se mě znovu pokusil políbit, odklonil jsem hlavu, odstrčil ho od sebe a utekl. Vždycky jsem byl tak trochu zbabělec, jen jsem se to poslední dobou snažil dávat najevo co nejméně. Navíc to byl Richter, Richter, který mě vždy ponižoval a urážel.

   Do třídy jsem vešel se zazvoněním a okamžitě si sedl vedle Týny.

   „Tak? Mluvil jsi s ním? Viděla jsem, že šel taky na záchod!“

   „Jo, mluvil,“ přikývl jsem. „Prý jsme spolu nespali.“

   „Říkáš to, jako by ti to bylo líto,“ ušklíbla se.

   „Co blbneš? Jasně, že jsem rád, že se nic nestalo.“ To, že jsme se líbali, jsem raději vynechal.

   Richter do dveří vešel jen chvilku před profesorem. Za zádech jsem cítil jeho upřený pohled, ale otočit jsem se nedokázal. Nevěděl jsem, jak to bude dál. Uvědomil jsem si, že mi není lhostejný, jeho polibky…

   „Budete mě už poslouchat, pane Šobre?“ zaječela profesorka angličtiny.

   „O-omlouvám se,“ vykoktal jsem. Týna se vedle mě dusila tichým smíchem, radši jsem ani nepřemýšlel o tom, proč.

24. kapitola

15+

   „Přestaň se už učit!“ zamračil jsem se na Radima ode dveří jeho pokoje.

   „Využívám chvíle ticha, zítra propustí Patrika,“ řekl, aniž by se na mě podíval. Naštvaně jsem přešel k jeho skříni s věcmi a hodil na něj slušně vypadající rifle, černé tričko a tmavě modrou mikinu.

   „Co blbneš?“

   „Roman dnes pořádá na chatě akci, jedeš se mnou,“ řekl jsem nekompromisně.

   „Pokud ti to ještě nedošlo, nejsem ve třídě právě oblíbenej, takže ani nejsem pozvanej,“ zamračil se na mě a nastrkal oblečení zpět do skříně.

   „Vzhledem k tomu, že za tvoji neoblíbenost můžu já, pojedeš se mnou!“ Vrazil jsem mu do rukou oblečení. „A ne neberu jako odpověď,“ založil jsem si ruce na prsou.

   „To se budeš dívat, jak se převlékám?“ zavrčel na mě nakonec. Usmál jsem se na něj, měl jsem vyhráno. Bez protestů jsem vyšel z pokoje a počkal na něj na chodbě. Netrvalo mu to dlouho, což jsem uvítal. Sice zamračeně, ale přece, mě následoval ke garáži, kde stála moje motorka. Za okamžik jsme vyrazili směrem k lesu za městem, kde se měla párty konat.

   Už z dálky jsme slyšeli zvuk hudby, který se určitě lesní zvěři nelíbil. Motorku jsem zaparkoval vedle několika aut, která tam stála a hned zamířil k chatě, kde už mě vítali kámoši. V tu chvíli jsem si neuvědomil, že mě Radim nenásleduje.

   „Proč jsi ho přivezl?“ kývla Klára někam do tmy. Obrátil jsem se a uviděl Radima, jak stojí opodál a rozhlíží se okolo sebe.

   „Protože chci, aby tu byl,“ ušklíbl jsem se na ni a vrátil se k Radimovi.

   „Tak pojď, oni tě neukousnou,“ chytl jsem ho za ruku a táhl za sebou. Vytrhl se mi a raději mě následoval sám. Nebyl právě nadšený, to na něm bylo vidět.

   „Jsem rád, že jsi přišel, Jirko,“ objevil se u mě Roman a přeskočil pohledem k Radimovi.

   „Ehm… bav se… Radime,“ vykroutil za sebe a dokonce přidal i úsměv. Sice trošku pokroucený, ale byl tam.

   „Dík,“ zamumlal a strčil si ruce do kapes. Já sám se vmísil mezi lidi a někde ukořistil punč.

   Kolem dvanácté hodiny v noci už jsem měl upito, takže mě trochu vychýlilo z rovnováhy, když mě někdo popadl za paži a zatáhl do kuchyně. Byl to Marek.

   „Jirko, já… chtěl jsem se omluvit. Prostě jsem žárlil… Totiž… mohli bychom být zase přátelé?“ Sledoval jsem jeho zkroušenou postavu. Význam jeho slov ke mně docházel pomaleji.

   „Jo, to bychom možná… mohli,“ přikývl jsem a stále ho sledoval. Marek zazářil a nebezpečně se ke mně přiblížil. Zadržel jsem ho těsně před sebou.

   „V patřičných mezích,“ zavrčel jsem.

   „Ty ho miluješ, že?“ Překvapeně jsem zamrkal.

   „C-cože?“

   „Miluješ ho, jde to na tobě vidět.“ Naprázdno jsem otevřel pusu, před odpovědí mě zachránila osoba, která vešla do kuchyně, i když… zachránila…

   „To si děláš srandu! Jsi tu na motorce a piješ?“ vyjel na mě Radim.

   „Já… já ti neřekl, že tu přespáváme?“ zeptal jsem se trošku jako debil.

   „Ne, o tom jsi se nějak zapomněl zmínit!“ zavrčel. Byl v ráži a docela naháněl strach. Pak se otočil na patě a odešel.

   „Radime! Počkej, kam jdeš!“ chytil jsem ho za zápěstí.

   „Kam asi, jdu domů!“

   „Pěšky? Zbláznil jsi se?“ Alkohol na mě pořád trochu působil, protože jsem si v první chvíli neuvědomil, že se mi vyškubl a rychlým krokem vyšel ven z chaty. Když jsem se vzpamatoval, třísknul jsem skleničkou punče na stůl a vyběhl za ním.

   „Radime! Radime stůj!“ křičel jsem na něj. Samozřejmě dělal, že mě neslyší a vytrvale pokračoval v cestě. Musel jsem hodně rychle klusat, abych ho dohnal a stejně se mi to podařilo až pořádný kus od chaty.

   „Tak se zastav!“ chytil jsem ho a otočil k sobě. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem v jeho očích spatřil slzy.

   „Už jsi se pobavil?“ vyštěkl. „Díky za skvělou akci!“

   „Počkej! Jak… jak to myslíš?“ zakroutil jsem nechápavě hlavou.

   „Jak to myslím? Ty se ještě ptáš? Celou dobu jsem tam stál jako pitomec! Myslíš, že si mě někdo všiml? Myslíš si, že se se mnou chtěl někdo bavit? Když jsem okolo nich prošel, všichni přestávali mluvit! Víš, jak je to ponižující?“ Zavřel jsem oči, vážně jsem byl kus vola.

   „Radime… promiň. Nevěděl jsem, že to bude až tak hrozné. Já… omlouvám se.“ Všechen alkohol byl pryč, vnímal jsem jen mírný třes jeho těla, jak se snažil potlačit vzlyky a svoji blbost. „Promiň,“ zamumlal jsem, objal ho okolo pasu a zabořil hlavu do jeho ramena.

   Když jsem si byl jistý, že se uklidnil, o kousek jsem se odtáhl, abych se mu mohl podívat do očí. Odrážela se v nich noční obloha a já jsem neodolal. Sklonil jsem se k jeho rtům a opatrně se na ně přitiskl. Neprotestoval, proto jsem se odvážil pokračovat. Mírně jsem zatlačil na jeho rty, které se nejistě pootevřely. Hrál jsem si s jeho jazykem, který mi nezkušeně odpovídal.

   Když jsem zabloudil rukou pod jeho mikinu a tričko, trhl sebou a polibek přerušil.

   „Jirko… já… nikdy jsem s nikým nic neměl,“ zapípal. Vsadil bych se, že je právě teď rudý až za ušima, ovšem tma to maskovala.

   „Neublížím ti, slibuju.“

   „Už jsi mi ublížil hodněkrát,“ polkl hořce. Nadzvedl jsem mu bradu a zadíval se mu do očí.

   „Už ti nikdy neublížím, dej mi ještě jednu šanci.“ Když jsem po chvíli přejel po jeho boku, neshledal jsem žádné námitky. Opatrně jsem se rozhodl pokračovat. Znovu jsem si přivlastnil jeho rty a ruce posunul k zapínání mikiny, která velice brzo skončila na lesním porostu.

……………………….

   Sváděl jsem sám se sebou vnitřní boj. Jedna část říkala nech ho, vždyť to sám chceš, poddej se mu a druhá na mě křičela zastav to! Tohle je blbost! Je to Richter…

   Jo a zatraceně sexy Richter. Moje druhá část byla umlčena a já se odvážil sundat Jirkovi první díl oblečení. Bylo mi nějak úplně jedno, že kolem nás jsou jen stromy a hlína, prostě jsem to už nechtěl zadržet.

   Když mi zmizelo i tričko, na vlastní kůži jsem pocítil, že je vlastně začátek listopadu. Jakmile mě ale znovu objaly Jirkovy silné paže, přestal jsem na zimu myslet.

   Nechal jsem ho, aby mě položil na oblečení na zemi a dál se věnoval mému tělu. Bylo to… nikdy jsem nic podobného nezažil. Když se mě dotýkal, přestával jsem reálně myslet. Cítil jsem jeho jazyk, jak si chvilku hrál s mými bradavkami a pak putoval až k pupíku a ještě níž.

   Pak se vrátil k mým ústům, zatímco mi rozepínal kalhoty. Nervózně jsem se na něj podíval. Zachytil můj pohled a pousmál se.

   „Budu opatrný,“ zašeptal. Naslinil si prsty a začal jimi přejíždět po mé dírce. Zalapal jsem po dechu, když jsem okolo svého přirození ucítil Jirkovy horké rty. Následující minuty mi splývaly do jedné. Před očima jsem měl miliony hvězdiček, které rozhodně nebyly ty na nebi, a vnímal jsem jen slast, kterou mi Jirka způsoboval. Najednou přestal a já tušil, co přijde. Zadíval se mi do očí a čekal na svolení. Mírně jsem přikývl, čímž jsem mu na tváři vyloudil mírný úsměv. Sklonil se ke mně a políbil mě, pak mi o něco nadzvedl boky a začal se do mě tlačit.

   Utekly mi dvě slzy, přeci jen to trochu pálilo a bylo to hodně nezvyklé a ne právě příjemné. Jeho polibky mě ale bolesti zbavovaly a já si po chvíli zvyknul.

   Když se ve mně začal pohybovat, na všechnu bolest jsem zapomněl a vnímal jen přicházející rozkoš.

………………………………….

   Nechtěl jsem mu ublížit, i přesto jsem spatřil dvě slzy, které mu stekly po tváři. Musel jsem se zadržet, aby si zvyknul. Teprve po dlouhé chvíli jsem se začal pomalu pohybovat. Jeho tiché steny a občasné tiché mňouknutí mi znělo jako rajská hudba. Sklonil jsem se k němu a aniž bych se přestal pohybovat, začal jsem ho líbat.

   Když jsem cítil, že se blížím k vrcholu, vzal jsem do dlaně jeho penis a začal ho třít. Steny se staly hlasitějšími a ozývaly se v lesním tichu.

   Radimův vrchol přišel dřív než můj, ovšem při pohledu na jeho semeno, které mi pokropilo břicho, jsem vrcholu došel i já.

   V lese bylo ticho. Leželi jsme vedle sebe a naše dechy se pomalu vracely do normálního rytmu.

   „Miluju tě,“ zašeptal jsem mu do ucha. Překvapeně otevřel svoje zelená kukadla a rentgenoval mě pohledem. Nejspíš hledal stopy lži, ty tam ale chyběly. Sklonil jsem se k němu a znovu okusil jeho rty.

…………………………..

   Zpět do chaty jsme se dostali až okolo třetí hodiny ranní. To už byli mimo všichni, takže si nás nikdo nevšímal. Lehli jsme si na připravené palandy a zanedlouho usnuli.

25. kapitola

**Jirka**

   Probudil mě třas těla vedle mě. Radim se klepal jako osika, i když byl oblečený a přes sebe měl přehozenou ještě tlustou deku.

   „Radime?“ promluvil jsem na něj potichu. Nespal, otočil se ke mně a upřel na mě své skelné oči. Zamračeně jsem mu sáhl na čelo, které, jak jsem si myslel, hořelo.

   „Nejspíš jsme to trochu přehnali,“ přitáhl jsem si ho k sobě, abych mu třením alespoň trochu zahřál ruce. Moc mě nepotěšilo, když se hlasitě rozkašlal.

   „Počkej tady,“ zvedl jsem se ze země a zamířil ven z pokoje, abych našel Romana. Nebyl by dobrý nápad ho odvést pryč na motorce, chystal jsem se od spolužáka vypůjčit auto. Neviděl v tom žádný problém, což mě potěšilo. Domluvili jsme se, že dojedu domů jeho autem, zatímco on k nám přijede na mé motorce, tam si to vyměníme.

   „Radime? Pojď, odvezu tě domů,“ pomohl jsem mu na nohy. Nevypadal dobře, typoval jsem to na angínu nebo chřipku.

   „Omlouvám se,“ řekl jsem, když jsme vyjížděli z lesa. Radim seděl na sedadle spolujezdce a klepal se zimou.

   „Za co?“ zachraptěl.

   „Že jsi kvůli mně nemocný,“ ušklíbl jsem se. Neodpověděl mi, jen se zadíval z okna, nejspíš si vzpomněl, co se mezi námi stalo. Nevím, jaké z toho měl pocity on, ale já toho nelitoval.

   „Lituješ toho?“ zeptal jsem se skoro zklamaně, když už jsme byli téměř doma.

   „Možná se budeš divit, ale ne… pokud mi nedáš důvod, tak toho litovat ani nebudu,“ řekl po dlouhé chvíli ticha.

   Mamka jen spráskla ruce, když Radima uviděla. Nekompromisně ho zahnala do postele a raději ho prohlédla. Její verdikt zněl jasně – angína. Připadal jsem si trochu provinile, mělo mě napadnout, že není nejlepší nápad milovat se v lese, když byl začátek listopadu.

…………………………….

   Bylo už pozdě v noci, když jsem se vyplížil z pokoje k Radimovi. Ihned ve dveřích pokoje jsem se zastavil a zamračil se.

   „Tohle nemyslíš vážně, že ne.“ Radim seděl na posteli, kolem sebe hromady papírů s učením. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy, oči měl úplně skleněné a bylo vidět, že má horečku.

   Naštvaně jsem k němu přešel, vzal všechno co měl na posteli a hodit to na stůl.

   „Pokud sis ještě nevšiml, jsi nemocný, takže bys měl odpočívat.“
   „Jestli sis ještě nevšiml, letos maturujeme,“ zamračil se. Přešel jsem k němu, posadil jsem se na postel a objal ho okolo pasu.

   „Vím to, proto by sis měl odpočinout,“ zamumlal jsem a políbil ho ze strany na krk.

   „Od kdy se zrovna ty o mě staráš?“ ušklíbl se, ale opřel se o mě a zavřel oči.

   „Od té doby, co jsem konečně otevřel oči.“

   „Začíná se mi to líbit,“ zamumlal z polospánku. Položil jsem se s ním do postele a přehodil přes nás peřinu. Dlouho jsem poslouchal jeho dech než jsem taky usnul.

…………………………….

   Následující týden byl pro mě utrpením. Profesoři nás ve škole dusili jako snad ještě nikdy, Radim ležel doma s angínou, můj volný čas zaplňovalo učení, hokej a kick box a když jsem chtěl za ním, okupoval ho Patrik, takže nic nebylo. Měl jsem čím dál horší náladu.

   „Už týden se na mě mračíš, rozmyslel sis to?“ ozvalo se ode dveří. Málem jsem vyletěl z kůže, jak jsem se lekl. Otočil jsem se na židli a zadíval se na tmavou siluetu.

   „Promiň, je toho nějak moc a když chci být s tebou, je tam Patrik a je mi blbé tě před ním osahávat,“ ušklíbl jsem se. Uchechtl se a přešel pokoj ke mně.

   „Už zase se učíš?“ zasmál se.

   „Neprovokuj, ty jsi na to teď měl celé dny!“

   „Měl by sis odpočinou,“ zopakoval má slova, která jsem mu řekl před víc jak týdnem. S úšklebkem jsem se na něj podíval.

   „Máš pravdu,“ přikývl jsem, přitáhl si ho k sobě a hladově políbil.

   Lačně jsem přejížděl po jeho těle a snažil se zapamatovat si každý kousek, každé místečko. Byl to přímo božský pohled, když se na mě Radim rozkročmo posadil a po chvíli se začal pohybovat. Zazdil jsem fakt, že jsme nechali pootevřené dveře a že mi matka měla přinést nějaké materiály, které by mi mohly osvětlit jednu maturitní otázku. Celé mi to nějak docvaklo, až když jsem uslyšel, jak něco žuchlo na zem. Otočil jsem se za tím zvukem. Krve by se ve mně nedořezal. Matka stála ve dveřích a naprázdno otevírala pusu.

   „J-já… bylo otevřelo a… omlouvám se,“ vykoktala ze sebe, prkenně se otočila a odešla.

   „Asi bych se měl sbalit a vypadnout dřív, než na mě vezme brokovnici,“ zamumlal Radim. Rozesmál jsem se a přetočil se na něj, načež jsem se začal znovu pohybovat.

   „Neříkej nesmysli. Mamka to přežije, jen bychom jí to měli asi vysvětlit.“

……………………..

**Radim**

   Když jsme scházeli po schodech dolů, měl jsem srdce až v kalhotách. Z obýváku se linulo světlo. Jirka mi pevněji sevřel ruku, pousmál se na mě a vešel dovnitř.

   Na pohovce seděla paní Richterovách a zahřívala si ruce o hrnek horkého čaje. V křesle naproti ní seděl pan Richter a pobaveně se ušklíbal.

   „Mami…“ začal Jirka a přitáhl si mě k sobě blíž. „Měl jsem ti to říct už dávno, že jsem na kluky, ale nenašel jsem vhodnou příležitost. Radim je můj přítel.“ Paní Richterová se k nám otočila s ubrečeným obličejem. Zabolelo mě to, to jsem byl tak odporný? Připadal jsem si jako ten největší grázl.

   „To ti to vážně tak vadí?“ zavrčel Jirka naštvaně. Žena zavrtěla hlavou.

   „Já jen… tak strašně jsem se těšila, že budu někdy rozmazlovat tvoje děti.“ Pan Richter a Jirka se hlasitě rozesmáli.

   „Budeš se muset spokojit s Anninými dětmi,“ ušklíbl se. Paní Richterová s úsměvem přikývla a setřela si všechny slzy, pak k nám přešla a najednou nás objala.

   „Buď na něj hodný, Jirko,“ zašeptala.

……………………..

   „Jirko? Jak to bude zítra?“ zeptal jsem se, když jsem mířil k sobě do pokoje.

   „Co myslíš?“ zamračil se mírně. Rozpačitě jsem přešlápl z nohy na nohu. Tahle otázka už mě trápila téměř celý týden, co jsem byl doma.

   „Zítra jdu do školy…“ zamumlal jsem a zadíval se mu do očí. Snažil jsem se sám sobě namluvit, že by mi nevadilo, kdyby se ke mně choval hnusně jako předtím, ale věděl jsem, že lžu sám sobě. Mrzelo by mě to a to moc.

   Lehce mě políbil na rty a usmál se. „Já se za tebe nestydím,“ zašeptal. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Vážně to řekl.

   „Musím jít,“ pousmál jsem se, věnoval mu krátký polibek a zmizel za dveřmi pokoje.

………………………

**Jirka**

   Patrik vesele cupital mezi námi. Byl rád, že jsme se usmířili a bavili se jako kamarádi, ani netušil jak moc jsme se usmířili. Když uviděl u školy své přátele, spěšně se s námi rozloučil a rozběhl se za nimi.

   Propletl jsem s Radimem prsty a oba jsme vyrazili k naší škole. Bylo mi jedno, že se na nás dívají, jako bychom se zbláznili, nezáleželo mi na tom.

   „Vážně ti to nevadí? Nejspíš kvůli mně u ostatních klesneš,“ pošeptal mi do ucha. Zamračil jsem se a přitiskl ho na jednu ze skříněk.

   „Jak už jsem ti řekl, tvoji neoblíbenost mám na svědomí já. Ať si myslí co chtějí, mě je to jedno,“ řekl jsem, chytil ho okolo pasu a políbil. Zprvu se bránil, přeci jen jsme stáli na chodbě a okolo nás byla hromada lidí, nakonec jsem ale ucítil, jak mi ruce obtočil okolo krku.

   „Jirko?“ uslyšel jsem za sebou dívčí zavřískání. Se zvednutým obočím jsem se otočil. Klára měla oči navrch hlavy a zřejmě nemohla pochopil to, co právě viděla.

   „Děje se něco?“ ušklíbl jsem se.

   „Jestli se něco děje? Můžeš mi vysvětlit co… co to je?“ mávla rukou k Radimovi. Zasmál jsem se.

   „Co to je? Tohle je Radim, Klárinko, možná ti to uniklo, ale chodí s námi do třídy a kromě toho, je to můj přítel,“ ušklíbl jsem se, popadl Radima za ruku a vydal se s ním ke třídě. Za sebou jsem zanechal Kláru, která se ještě nevzpamatovala ze šoku, který nejspíš, spolu s dalšími mladšími děvčaty, jenž si na mě dělala zálusk, prodělala.

   Ve třídě bylo celý den nezvyklé ticho. Nejspíš ještě nestrávili to, co viděli. Bez zbytečných cavyků jsem si totiž sedl za Radimem a začal jsem se k němu chovat, no prostě jako k příteli. Bylo mi to jedno, ať si dělají co chtějí. Vůbec jsem si nevzpomněl na slib, který jsem si dal, že už nikdy nebudu milovat, stejně bych se tomu vysmál.