Minde

26. kapitola

   Když si myslíte, že už vás nic nepřekvapí, život si najde další způsoby, jak vám prudce zasáhnout do každodenního koloběhu a obrátit ho naruby. Stejně tak si na mě připravil další zkoušku, vlastně na nás.

   S Jirkou jsem chodil už docela dlouho, vždyť byl začátek jara. Ve škole si už zvykli, že z bývalých nepřátel jsou milenci a dokonce se se mnou začali normálně bavit. Když se to stalo poprvé, docela mě to překvapilo a vyvedlo z rovnováhy, ale dokázal jsem staré spory hodit za hlavu a dát jim šanci.

   Pro Ondrův časopis jsem stále fotil a měl jsem za to slušný plat. Už dávno jsem si chtěl zařídit svůj vlastní byt, ale Jirkova mamka to nekompromisně zamítla. Prý nechce, aby jí synátor pendloval mezi bytem svého přítele a jejich domem.

   Místo toho jsem si mohl dovolit koupit nový notebook a taky mobil, víc jsem nepotřeboval, všechno ostatní jsem měl a i daleko víc.

………………..

   Seděl jsem na lavičce před školou a pročítal si poznámky z francouzštiny. Jirka na lavičce ležel s hlavou v mém klíně a snažil se narval si do hlavy další z maturitních otázek. Odložil jsem svoje papíry a nastavil tvář slunci. Sice se teprve vzpamatovávalo ze zimy, ale začínalo pěkně hřát.

   Na školním dvoře bylo poměrně hlučno, což o obědové přestávce nebylo nic zvláštního.

   Blízko dveří od školy jsem spatřil nějakého kluka, který odtud nejspíš nebyl – vypadal starší než my, maturanti. Ptal se na něco menší blondýny, která na něj trochu zaraženě hleděla. Pak ale ukázala na lavičku, kde jsem seděl já s Jirkou. Nepohodlně jsem se zavrtěl, pohled toho kluka mi nebyl ani trochu příjemný.

   „Děje se něco?“ posadil se Jirka a protáhl se.

   „Nějaký kluk… jde sem, znáš ho?“ kývl jsem k onomu hnědovláskovi. Na tváři mu hrál široký úsměv a nebylo pochyb, že si to míří k nám.

   „Nevzpomínám si, že bych ho někde viděl.

   „Hello! Are you Radim Šobr?“ zeptal se anglicky. Na chvilku mě to zarazilo, ale odpověděl jsem mu, samozřejmě též anglicky.

   „Jo, my se snad známe?“

   „Jistě, ale nejspíš si mě nepamatuješ, byli ti tři, když jsme se viděli naposled,“ zasmál se a pevně mě objal.

   „Hele, být tebou bych si dal odchod,“ zamračil se na kluka Jirka a majetnicky mě k sobě přitáhl.

   „Ach… omlouvám se. Ještě jsem se nepředstavil, jsem Tyler Bennett.“

   „Nevzpomínám si, že bych někoho takového znal,“ zamračil jsem se na něj. Moc se mi nelíbil, choval se ke mně… hodně divně a to mě trochu vyvádělo z rovnováhy.

   „Mě i taťku to strašně vzalo, když jsme se dozvěděli, že vaši zemřeli a navíc tak dávno. Okamžitě jsme sedli na první letadlo a jsme tady.“

   „Hele, já tě vůbec neznám, tvoje jméno mi absolutně nic neříká a když dovolíš, mám hodinu,“ zvedl jsem se z lavičky a spolu s Jirkou odcházel do školy.

   „Monika ti to nejspíš nestihla říct, jsem tvůj bratr,“ ozvalo se za mnou. Ztuhl jsem v polovině pohybu a otočil se.

   „Tak hele, na pitomé vtipy nemám náladu. Mám jediného brášku a to je Patrik.“

   „Patrik je tvůj nevlastní bratr, stejně jako já.“

   „Tylere, neříkal jsem ti, abys to na něj tak nevybalil?“ objevil se vedle toho kluka nějaký muž. Byl mi trochu povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde už jsem ho viděl.

   „Ahoj, Radime, dlouho jsme se neviděli,“ usmál se na mě.

   „A vy jste kdo?“

   „George Bennett. Jsem majitelem banky v Anglii, Monika s Martinem ti tam zařídili účet a posílali na něj peníze, stejně jako já.“

   „Tak počkat! O čem to všichni mluvíte? Já o žádném účtu nevím a rozhodně nemám nevlastního bratra! Všichni jste se zbláznili!“ vykřikl jsem a téměř utekl do školy.

   „Co to mělo být?“ zeptal se mě zmatený Jirka, i když já nebyl chytřejší o nic víc než on.

   „Netuším. Ten chlap mi sice připadal trochu povědomý, ale nemůžu si ho nikam zařadit,“ pokrčil jsem bezradně rameny.

   Zbytek vyučování jsem nad dvěma muži musel přemýšlet. Proč říkal, že je můj bratr? Co po mě chtěli?

   Když jsem vyšel z bran školy, okamžitě jsem si všiml toho muže v drahém obleku. Čekal u brány a okamžitě se na mě usmál, když mě spatřil.

   „Mám něco udělat?“ zeptal se mě Jirka, když si ho taky všiml. Zakroutil jsem hlavou.

   „Máš hokejový trénink, ne? Tak jeď, já to tu nějak zvládnu,“ usmál jsem se na něj a věnoval mu dlouhý polibek. Možná jsem trochu doufal, že to toho chlapa odradí, zřejmě jsem se mýlil.

   Jirka se na mě usmál a odjel na motorce pryč. Já jsem se nadechl a vyšel k tomu chlapovi. Ať mi chce cokoliv, je vytrvalý.

   „Radime, mohli bychom si promluvit někde v soukromí? Co kdybych tě pozval na kávu?“ Chvilku jsem zvažoval možnosti, ale nakonec jsem přikývl a zavedl ho do jedné menší kavárny. Cestou jsem s ním nepromluvil, neměl jsem potřebu. Teprve když jsme si oba objednali, promluvil.

   „Jak už jsem ti řekl, jsem George Bennett. Před dvaceti lety jsem poznal tvou matku, Moniku. Byla v Anglii jako au pair a my dva se nějak seznámili.“ Tohle byla pravda. Mamka doopravdy nějaký čas pracovala v Anglii. Nijak jsem do jeho výkladu nezasahoval, čekal jsem, co vše z něj vypadne.

   „Byli jsme velmi dobří přátelé, ale nic víc. Trošku se to však zvrtlo na jedné zábavě, kde jsme oba dost pili a přehnali to. Probudili jsme se v posteli a ani jeden z nás si nepamatoval, co se stalo. O pár týdnů později Monika odjela zpět do česka a vdala se. Já sám byl tou dobou vdovec s ročním synem.

   Asi rok od jejího odjezdu se mi ozvala, že bych měl něco vědět. Z Anglie tehdy neodjela sama, byla těhotná – čekala tebe.“

   „Co se mi to tu snažíte namluvit?“ vyletěl jsem jako čertík z krabičky. Já že byl nemanželské dítě? Tomu jsem odmítal uvěřit.

   „Je to pravda, Radime. Jsi můj syn. Monika ti to chtěla říct, až budeš plnoletý, ale nestihla to. Netušil jsem, že zemřeli, teprve nedávno, když jsem se ji snažil sehnat, jsem se to dozvěděl. Okamžitě jsem nasedl na první letadlo a přiletěl za tebou. Za tebou a Patrikem.“

   „Já vám nevěřím. Máma tátu milovala.“

   „Já vím, ale je to tak. Mám tu i dopisy, ve kterých mi to napsala,“ řekl a podal mi několik starších obálek. Roztřesenými prsty jsem si je vzal. To písmo jsem okamžitě poznal, patřilo mamce. Se strachem jsem jednu obálku otevřel a začetl se.

   Po tvářích mi stékaly slzy. Měl jsem rodinu, měl jsem otce a… dalšího nevlastního bratra. Netušil jsem, jestli zuřím nebo jsem šťastný. Vlastně jsem ani nevěděl, co mám dělat. Muž přede mnou byl nejspíš můj otec, ale já se mu nemohl vrhnout okolo krku a začít mu říkat tati.

   Praštil jsem s dopisy na stůl, popadl batoh a vyběhl z kavárny. Nechal mě, nejspíš věděl, že tohle musím strávit sám a byl jsem mu za to vděčný.

   Toulal jsem se ulicemi a nevěděl, co dělat. Smát se, či plakat, zuřit nebo být šťastný.

   „Radime! Tady jsi! Víš jaký jsem měl strach?“ Zmateně jsem se zadíval na Jirku a pak na nebe. Ani jsem si neuvědomil, že už dávno zapadlo slunce a smráká se.

   „Co se stalo? Ublížil ti ten chlap?“ chytil mě za bradu a zadíval se mi do očí. Zakroutil jsem hlavou. „Tak co se stalo? Víš, že mě to můžeš říct.“

   „Je… je to můj otec, můj biologický otec,“ zašeptal jsem.

   „Cože?“ Řekl jsem mu všechno, co jsem se dozvěděl. Musel jsem to někomu říct, někomu se svěřit, poradit se s někým. A tuhle funkci důvěrníka už několik měsíců obstojně plnil Jirka. Nic neříkal, jen mě objímal okolo pasu a dával mi tak najevo, že je tu se mnou a že mě neopustí.

   „Nevím, co mám dělat, jak se k němu chovat. Vůbec ho neznám, jen z fotografie, kterou jsem kdysi viděl.“ Ano, vzpomněl jsem si. Mamka měla fotku s ním v albu, který jsem si, když jsem byl malý, strašně rád prohlížel.

   „Nech to zatím tak, jak to je. Počkej až další krok udělá on a až potom se zařiď,“ poradil mi. „Teď už pojď, Patrik má o tebe strach,“ zvedl mě z lavičky, na kterou jsme se posadili, ani nevím kdy. Přikývl jsem a nechal se odvést domů.

27. kapitola

   Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život… George a Tyler byli v mém životě pouze chvíli, ale převrátili mi ho naruby.

   Následující dny se se mnou snažili setkávat co možná nejvíc. Někdy to sice nevycházelo, přeci jen jsem maturoval, ale začal jsem je mít docela rád.

   George… nedokázal jsem mu říkat tati, sice byl můj biologický otec, ale pro mě to byl jen George. Tyler byl v pohodě. Byl dva roky starší než já a vážně jsem se s ním bavil. Občas jsme si, ještě s Jirkou, zašli na kávu. Jirka vždycky seděl nabručeně vedle mě a mračil se na Tylera, myslel si, že mu mě chce přebrat. Vždycky jsem ho upozorňoval na to, že je to můj ´bratr´, on však argumentoval tím, nevlastní.

   Patrik to přijal docela nadšeně. Sice George nebyl jeho nic, ale oba si tak skvěle rozuměli, že to bylo skoro jako pouto otce a syna.

   Ani jsme nevěděli jak, přišel ten očekávaný den s velký M – maturity. Překvapivě nám to vyšlo tak, že jsme s Jirkou maturovali stejný den.

   Do školy jsme dnes šli pěšky, počítali jsme s tím, že hned jak to budeme mít za sebou, zapichneme to v baru.

   V jídelně už seděli ti, co dnes maturovali a nervózně se okolo sebe dívali. Jirka se posadil za stůl a mě si stáhl na sebe. Ostatní se jen pousmáli, už na to byli zvyklí a… nevadilo jim to. Okamžitě nás zapojili do konverzace a pokusili se tak ze všech trochu sejmout napětí.

   Celý den mi splýval do jedné velké šmouhy. Skoro jsem ani nezaregistroval, že mi Tyler přišel popřát hodně štěstí nebo že mi volal George. Teprve ve tři hodiny odpoledne jsem se doploužil pod strom na školním, dvoře, kde jsme s Jirkou často sedávali. Byla tam většina lidí, kteří dnes maturovali. Čekali jsme na sebe navzájem, abychom to šli společně zapít.

   „Tak?“ vyskočil Jirka na nohy a napjatě se na mě zadíval, on sám odmaturoval za sedm. Čeština za dva, anglina za tři a biologie s chemií suverénně za jedna.

   „Šest,“ vydechl jsem a vrhl se mu okolo krku. Až teď jsem si uvědomil, že všechno je za mnou. „Čeština dva, ZSV dva a anglina s francouzštinou za jedna,“ zamumlal jsem mu do ucha.

……………………..

   Oslavování matury se protáhlo až dlouho do noci, kdy už většina viděla místo jedné sklenice piva tři. Já s Jirkou jsme nebyli výjimky, musel pro nás přijet Tyler. Ještě teď se mi chce propadnout se hanbou, když jsem zjistil, že jsme se v autě po sobě tak plazili, že se bál, aby nebyl přítomen něčemu důvěrnějšímu.

   Ranní vstávání bylo horší. Snídani jsme vynechali, jelikož byl už čas na oběd. Jirka si musel dát několik paralenů a ledovou sprchu, aby byl vůbec schopen odehrát dnešní zápas v hokeji. Mělo tam být přítomno několik chlapů od z různých klubů, kteří hledali do týmu nové talenty. Jirka si sice dal přihlášku na několik škol, ale pořád trochu doufal, že by se mu jeho sen mohl přeci jen splnit. I když jsem hokej nemusel, podporoval jsem ho v tom. Viděl jsem, jak ho to baví a na ledě je jako doma.

   Na stadion jsme dojeli s předstihem, tohle jsme si přece nemohli nechat ujít. Patrik hokej zbožňoval, ten byl jak na trní už týden předem. Jirkovi rodiče se taky připojili, paní Richterová si kvůli tomu dokonce vyměnila službu, Jirkova ségra se taky přidala, sice velmi otráveně, ale přeci a svou účast potvrdil i George s Tylerem a několik našich spolužáků.

   Zápas se hrál mezi dvěma amatérskými kluby v Praze. I když byly amatérské, bylo vidět, že členové na sobě doopravdy pracují.

   Hru jsem sice sledoval nepřetržitě, ale měl jsem s tím problémy. Z jednoho důvodu kvůli mírné kocovině a z druhého kvůli sportu, který mě moc nezajímal. Stejně jsem víc než hru sledoval jednoho hokejistu s číslem dvanáct na dresu.

   Zápas skončil 3:1 pro Jirkův tým. On sám dal dva góly, které napomohly k vítězství.

   Ovšem od chvíle, kdy jsme odjeli ze stadionu, byl Jirka divný. Nechtěl mluvit o ´koučích´, kteří za nimi do šatny přišli. Netušili jsme, jestli dostal nějakou nabídku nebo ne, prostě… o tom nechtěl mluvit.

   Celý týden s ním nebylo k vydržení. Několikrát jsme se dost pohádali a létala ostrá slovíčka. To jsme pak okolo sebe chodili po špičkách a snažili se dělat, že se nic nestalo.

   Postupně nám také přicházely výsledky přijímacích řízení. Já se dostal na tři ze čtyř škol, kam jsem si dal přihlášku. Původně jsem vůbec neplánoval si nějaké přihlášky podat. Chtěl jsem si najít nějakou práci a osamostatnit se. Chtěl jsem se věnovat Paťovi a všechno dohromady bych to nestíhal. Když do mého života ale přišel George s Tylerem, všechno se změnilo. Najednou jsem nebyl ten ´chudák´, který si vydělával peníze u otce svého přítele. Najednou jsem měl slušný majetek a George nechtěl slyšet o tom, že bych hned po maturitě šel pracovat.

   Jirka se dostal na všechny tři školy, kde to zkoušel, ale radost z toho neměl. Pořád byl víc a víc zamračený a já netušil proč.

………………………

   „Mám toho dost! Budeš takový pořád nebo mi konečně řekneš, co se děje?“ zařval jsem na něj, když jsme se mlčky dívali na nějakou komedii na DVD. Podíval se na mě a pak odvrátil pohled zpět k televizi. Tohle jsem přímo nesnášel – ignoraci. Posadil jsem se mu na nohy, vzal tvář do svých rukou a donutil ho podíval do mých rozzuřených očí.

   „Řekni mi, co se stalo na tom hokeji, dělej!“ Dlouho mlčel a jen se na mě díval než odpověděl.

   „Dostal jsem nabídku,“ zamumlal.

   „To je úžasné! To sis přece přál!“ roztáhl se mi na rtech potěšený úsměv.

   „Dostal jsem nabídku jít hrát do Kanady,“ rozvinul to. „Odmítnu to, nechci tam jet bez tebe.“ Zamračil jsem se a slezl z něj. Postavil jsem se k oknu a vyhlédl z něj. Proto byl celou dobu tak nevrlý? Že to chtěl odmítnout jen kvůli mně?

   „Měl bys to přijat. Taková příležitost se naskytne jen jednou v životě.“

   „Radime, já…“

   „Najdeš si někoho lepšího než jsem já,“ pousmál jsem se na něj a odešel z pokoje. Bolelo to, ale věděl jsem, že ho tu nemůžu držet. Chtěl jsem, aby šel za svým snem, já byl jen těžkou koulí na noze. Nechtěl jsem mu zkazit život.  

………………………..

   „Kde je Radim?“ zeptal jsem se zamračeně, když jsem ráno sešel na snídani. Vlastně ráno… bylo půl jedenácté. V noci jsem nemohl usnout a když se mi to konečně podařilo, spal jsem dlouho.

   „Asi před hodinou pro něj přijel Tyler. Bude prý teď několik dní u nich,“ odpověděla mi mamka. Málem jsem se zadusil rohlíkem.

   „Co-cože?“

   „Tyler s Georgem za týden odjíždí, je docela logické, že s nimi ještě chce být, i když… vy jste se pohádali?“ mírně se zamračila. Zakroutil jsem hlavou.

   „Ne, jen… řekl jsem mu, že jsem dostal nabídku jít hrát do Kanady, ale že to odmítnu.“

   „Co? Tys dostal nabídku do Kanady?“ vyvalila mamka oči. Mlčky jsem přikývl a dál nepřítomně žvýkal rohlík.

   „Kvůli němu to chceš odmítnout?“ zeptala se mamka, když se vzpamatovala z toho šoku. Stejně jako já nečekala, že dostanu takový návrh. Mlčky jsem přikývl. Mamka se posadila vedle mě a vzala mě za ruku.

   „Promluvte si, určitě najdete nějaké řešení,“ pousmála se. Většina matek by byla na prášky z toho, že by jí syn odjel tak daleko, ale ta moje dobře věděla, že tohle je můj sen, proto mi nebránila. Přesto jsem si byl jistý, že by mě měla radši někde blíž než v Americe.

   Vytáhl jsem z kapsy kalhot mobil a vytočil Radimovo číslo. Zamračil jsem se, když se mi ozvala jen hlasová schránka.

28. kapitola

   Radima jsem nemohl nikde zastihnout. Na mobilu měl pořád hlasovou schránku a když jsem přijel k Georgeovi, nikdy jsem ho nezastihl. Jednou nebyl doma nikdo, podruhé byl s Tylerem pryč, jindy s Patrikem a Týnou. Nebo mě vytáhl ven Roman nebo Marek. Přišlo mi to, jakoby se na mě všichni domluvili. Netušil jsem, co mám dělat. Do tří dnů jsem měl dát vědět, jestli nabídku beru nebo ne. Ještě jsem jim neodpověděl jistě, ale byl jsem rozhodnutý to odmítnout.

   Zamračeně jsem znovu vytočil Radimovo číslo a čekal, že se mi ozve hlasová schránka. Nestalo se tak. Napřímil jsem se na židli, když se ozval tón vyzvánění.

   „Ano?“ ozvalo se na druhém konci.

   „Radime! No konečně,“ postavil jsem se a začal kroužit po pokoji. „Nemohl jsem tě nikde zastihnout.“

   „Promiň, George s Tylerem zítra odjíždí, ještě jsem s nimi chtěl být. Taky doufám, že jsi tu nabídku přijal.“ Mlčel jsem. Jeho hlas zněl smutně, i když se to nejspíš snažil potlačit.

   „Radime, chci si s tebou promluvit. Za půl hodiny v parku,“ řekl jsem a položil to. Tohle jsem nechtěl řešit přes telefon, ale z očí do očí.

   Jistě si říkáte, v Praze je tolik parků, že nemůže vědět, který jsem myslel. Ale on to přesto věděl. Jen do jednoho parku jsme chodili, abychom byli spolu. Nikdy tam nebylo moc lidí a my měli soukromí.

   Převlékl jsem se a vyrazil z domu hned. Chtěl jsem si ujasnit, co mu chci vlastně říct.

   Posadil jsem se na lavičku a zavřel oči.

…………………………..

   „Radime, měli byste si promluvit,“ zamračil se na mě Tyler, když jsme vyšli z bazénu. Patrik poskakoval před námi a šklebil se do slunce.

   „Já mu nechci zničit život. Je to jeho sen, hrát profesionálně.“

   „A ty si myslíš, že když se mu několik dní neozveš, tak jim na to kývne? Pokud to není idiot, což bych řekl, že není, tak to neudělá.“

   „Nevím, co mu mám říct.“

   „Řekni mu pravdu, co si myslíš. Víš, že u nás máš vždy dveře otevřené.“

   „Asi máš pravdu,“ přikývl jsem a vytáhl z kapsy mobil. Jen co jsem ho zapnul, přišla mi hromada zpráv o zmeškaných hovorech. Než jsem je stihl všechny vymazat, rozezvonil se mi mobil. Jméno volajícího mluvilo za vše.

   „Ano?“ ozval jsem se nejistě.

   „Radime! No konečně! Nemohl jsem tě nikde zastihnout.“

   „Promiň, George s Tylerem zítra odjíždí, ještě jsem s nimi chtěl být. Taky doufám, že jsi tu nabídku přijal,“ chtěl jsem v tom mít jasno hned. Netušil jsem, jestli ticho na druhém konci znamená kladnou odpověď nebo zápornou.

   „Radime, chci si s tebou promluvit. Za půl hodiny v parku,“ řekl a položil to. Možná je lepší, že si všechno vyříkáme do očí.

………………………………

   „Ahoj,“ ozvalo se přede mnou. Otevřel jsem oči a zadíval se na černovlasého mladíka. Usmál jsem se, postavil se a políbil na přivítanou.

   „Stýskalo se mi,“ zašeptal jsem a objal ho okolo pasu. Mlčel, položil si hlavu na mé rameno a nechal se objímat.

   Oba jsme dlouho mlčeli a jen se lehce dotýkali prsty. Ticho protrhl až Radimův hlas.

   „Chci, abys to přijal. Je to tvůj sen, jsi výborný hokejista a zasloužíš si to. Tohle je tvoje jedinečná šance.“

   „Ale…“ Nebylo mi dovoleno mluvit. Radim pokračoval dál.

   „O mě si starosti nedělej, jsem jen jedna kapitola tvého života. Stačí převrátit list,“ přejel mi rukou po tváři.

   „Nestačí převrátit list, i kdybych to udělal, zase tam budeš. Nedokážu tě jen tak vymazat.“

   „Ze dne na den možná ne, ale jednou na mě zapomeneš. Najdeš si někoho lepšího. Jirko, vem tu nabídku, chci, abys to udělal.“

   „Ne, na školu mě přijali, bude ze mě doktor,“ zakroutil jsem hlavou a odvrátil pohled.

   „Jirko, proč to děláš. Oba víme, že chceš hrát hokej, tak si to sakra nenič!“ vyjel na mě. „George mi nabídl, že se můžu přestěhovat k nim – do Anglie a studovat tam. Termíny přijímacích zkoušek bych ještě stihnul.“ Otočil jsem se k němu a zadíval se na něj.

   „A co vztah na dálku?“ Pousmál se a zakroutil hlavou.

   „Dobře víš, že by to nefungovalo.“

   „Kdybychom chtěli, možná…“

   „Přece jsme o tomhle kdysi mluvili.“ Ano, mluvili a oba jsme byli odpůrci vztahů na dálku. Zadíval jsem se na oblohu, když mi na tvář dopadla dešťová kapka a následně se zablýsklo. Ani jsme si nestihli uvědomit, jak rychle se rozpršelo. Vstali jsme a pospíchali k nám domů, protože to bylo blíž. Než jsme tam ale dorazili, oba jsme byli promočení na kost.

   Dům byl prázdný, matka byla v práci, otec někde na služebce a ségra nejspíš s kámoškama.

   Když jsem se podíval na Radima, srdce mi vynechalo několik tepů. Mokré oblečení se na něj lepilo a zdůrazňovalo tak všechny křivky, které už jsem znal téměř nazpaměť. Mokré vlasy se mu lepily na obličej a stékaly z nich kapky vody. Některé si našly cestu až dolů k jeho krku, jiné zanikly na rtech.

   Přikročil jsem k němu a lehce ho políbil. Omotal mi ruce okolo krku a přidal se.

   „Miluj se se mnou, prosím,“ zašeptal. Nerozmýšlel jsem se, ruce mi okamžitě zajely pod jeho mokré tričko.

   Nahoru do pokoje jsme se sice dostali horko těžko, ale dostali jsme se tam.

   Právě jsem se do Radima chystal vniknout prstem, když mu zazvonil mobil. Omluvně se na mě podíval a nahnul se z postele, aby ho vytáhl z kapsy odhozených kalhot.

   „Jo?“ zahučel do telefonu. V tom mě napadl ďábelský plán, nedokázal jsem odolat, když byl tak hříšně nakloněný, že na mě špulil zadeček.

   Nabral jsem si na prst lubrikant a pomalu do něj vklouzl, mírně sebou cukl, nečekal to.

………………………

   Zděsil jsem se, když jsem v sobě ucítil Jirkův prst. „O můj Bože,“ zasténal jsem, když ve mně prstem pohnul a kousl jsem se do rtu. V mobilu se najednou rozhostilo.

   „Radime, děje se něco?“ zeptal se Tyler.

   „Ne… n-nic,“ zalapal jsem po dechu. Jirka ve mně pohyboval svými prsty a líbal mě na zádech.

   „Jen jsem se chtěl zeptat…“ Vyjekl jsem, když Jirka zabloudil druhou rukou k mému klínu.

   „Tylere, víš co? J-já ti zavolám,“ vysoukal jsem ze sebe a položil to. „Tohle bylo podlé,“ natočil jsem hlavu ke svému příteli. Ten se jen usmál a políbil mě.

   Milovali jsme se celou noc, nějak jsme oba vytušili, že tohle bude nejspíš naposled.

   Nezamhouřil jsem oka ani tehdy, když Jirka usnul. Mlčky jsem si prohlížel jeho uvolněnou tvář a snažil se ji zapamatovat. Pomalu jsem se zvedl z postele a odešel z pokoje do svého. Oblékl jsem si čisté oblečení a sbalil si své věci. Byl jsem rozhodnutý odjet s Georgem a Tylerem, doufal jsem, že tohle přesvědčí Jirku, aby tu nabídku vzal, pokud ještě není pozdě.

   „Tylere? Omlouvám se, že jsem tě probudil, mohl bys pro mě přijet?“ Když souhlasil, snosil jsem své věci k domovním dveřím a pak se vrátil do Jirkova pokoje. Spal.

   Přiklekl jsem si k jeho posteli a chvíli ho sledoval. Pak jsem z jeho stolu sebral papír a napsal na něj vzkaz.

   „Miluju tě,“ zašeptal jsem a ukradl si ze rtů polibek. Ode dveří jsem se na něj naposled otočil a odešel.

29. kapitola

   Tyler přijel za chvilku a pomohl mi dát všechny věci do auta. Když jsme tam skládaly poslední, zastavilo u domu auto paní Richterové.

   „Radime? Ty někam jedeš?“ zeptala se, jen co vystoupila z auta.

   „Ano, dnes ve tři odlétám s Georgem a Tylerem. Paťa letí s námi,“ pousmál jsem se na ni.

   „Rozešli jste se?“

   „Tak nějak. Pohlídejte ho, ať tu nabídku přijme, prosím.“ Paní Richterová přikývla a pevně mě objala. „Kdykoliv budeš u nás vítán.“

   „Děkuju za všechno, bez vás bych to nejspíš nezvládl. Nashledanou,“ políbil jsem ji na tvář a posadil se vedle Tylera do auta.

   „Včera jsem vás asi vyrušil, co?“ zeptal se. Ušklíbl jsem se na něj, což nejspíš vypovídalo za všechno.

…………………………

   Zamračil jsem se, když jsem vedle sebe nahmatal jen prázdné místo a nedobrovolně otevřel oči. Noc byla náročná, ale nehodlal jsem si stěžovat, bylo to perfektní.

   Radim v pokoji nebyl, což mi okamžitě pokazilo náladu. Zapadl jsem do koupelny, kde jsem na sebe pustil horkou vodu.

   Když jsem vešel zpět do pokoje, všiml jsem si na stole nějakého papíru. Radimovo písmo jsem okamžitě poznal.

Dobré ráno nebo možná dopoledne či odpoledne? Nevím, jak dlouho budeš po téhle noci spát, ale bylo to úžasné, děkuji. Možná na mě budeš naštvaný, ale takhle jsem se rozhodl. Dnes odlétám s Georgem, Tylerem a Patrikem do Anglie. Přesto všechno tě miluju a s klidným svědomím můžu říct, že tenhle půl rok s tebou, byl tím nejkrásnějším, co jsem kdy zažil a nikdy na něj nezapomenu. A nezapomenu ani na tebe.

Žij svůj sen a buď šťastný. Miluju tě, Radim

   Musel jsem si ten dopis přečíst několikrát po sobě než jsem pochopil jeho obsah. Posadil jsem se na postel, abych to vstřebal. Sakra, proč to udělal? Mohli jsme být spolu!

   Když jsem sešel dolů, mamka se dívala na nějaký film v televizi. Ani jsem si neuvědomil, že mě pozdravila.

   „Děje se něco, Jirko?“ položila mi ruku na rameno.

   „Je pryč,“ zašeptal jsem ty dvě slova.

   „Já vím, ráno jsem ho potkala.“

   „Tys s ním mluvila?“ Přikývla. „Co říkal!“

   „Nic moc, jen se rozloučil a říkal, že jim to letí ve tři.“ Okamžitě jsem se podíval na hodiny. Bylo dvacet minut po druhé hodině. Vystřelil jsem z křesla, popadl klíčky od motorky a vyběhl ven.

   Přes Prahu jsem se hnal daleko vyšší rychlostí než byla povolená, ale bylo mi to jedno, musel jsem ho ještě vidět.

   Procházel jsem letištěm a díval se, jestli někde neuvidím tak známou tvář. Stále jsem nervózně kontroloval hodinky.

   Konečně jsem ho uviděl. Stál ke mně otočený zády a bavil se o něčem s Georgem. Tyler stál vedle Patrika a společně se něčemu smáli. Jako první si mě všiml právě Tyler. Pošeptal něco Radimovi a ten se okamžitě otočil. Vykročil jsem k němu a koutkem oka ještě zahlédl, jak Tyler zabránil Paťovi k úprku za mnou. Radim se ke mně nejistě vydal.

   „Co tu děláš?“ zakroutil nechápavě hlavou. Místo odpovědi jsem si ho přitáhl k sobě a přivlastnil si jeho rty. Bylo mi jedno, kolik lidí na nás čumí a znechuceně se odvrací, dokonce mi bylo jedno, že nás vidí Patrik. Jo, škádlili jsme se před ním, občas drželi za ruce, ale nikdy jsme se před ním nelíbali.

   „Myslíš si, že teď neodletím?“ zeptal se, když jsem ho nechal nadechnout se. Zakroutil jsem hlavou.

   „Na to už tě znám příliš dobře,“ zasmál jsem se nevesele.

   „Slib mi, že tu nabídku přijmeš.“ Zadíval jsem se do jeho zelených očí a nakonec jsem s povzdechem přikývl.

   „Ale vždycky budu vědět, o co jsem díky tomu přišel. Mohli jsme být spolu,“ vyčetl jsem mu.

   „Vyčítal bych si to. Takhle budu vědět, že děláš to, co máš rád. Najdeš si někoho lepšího než jsem já. Děkuju za všechno,“ zašeptal.

   „Miluju tě,“ řekl jsem tiše a objal ho.

   „Já tebe taky.“

   „Budu ti psát, třeba… třeba to…“ Se smutným úsměvem zakroutil hlavou.

   „Zapomeň na mě, měj se,“ políbil mě a odešel. Vzal si ze země batoh a vydal se s ostatními k letadlu. U dveřích se na mě ještě otočil a usmál se.

   Stál jsem u okna na letišti a sledoval runway, po které se rozjíždělo letadlo. Seděl v něm člověk, který mi otevřel oči a dokázal, že je blbost zanevřít na lásku kvůli jednomu idiotovi. Věděl jsem, že nikdy nezapomenu.

   „Sbohem,“ zašeptal jsem do ruchu letištní haly a prsty se dotkl skla v okně, za kterým právě do výšky vzlétalo letadlo.

……………………………

   Díval jsem se z okna na letištní budovu. Věděl jsem, že takhle je to lepší. Vyčítal bych si, že jsem mu zničil jeho velký sen. A vztah na dálku? Jen bychom se oba dva trápili.

   Nikdy na něj nezapomenu, tím jsem si byl jistý.

   „Sbohem,“ zašeptal jsem a dotkl se bříšky prstů okna, za kterým jsem naposled spatřil budovu Ruzyňského letiště.