Minde

16. kapitola

(Takeru)

   Už to byl týden, co jsme se vrátili z lesa, od té doby jsem Ichira neviděl, dal jsem ho na starost Shinovi s tím, že já hledal toho chlapa. Reiza, jak Ichiro tvrdil, že se jmenoval. Nebylo to jednoduché, proklouzával mi mezi prsty, věděl, že po něm půjdu a uvážlivě se držel dál. Ichiro se zdržoval pouze v paláci a jak jsem slyšel, nijak špatně se neměl… s tou svou novou snoubenkou.

   Stříkl jsem si studenou vodu do obličeje, přehodil přes sebe plášť a vyšel do nočního večera. Cítil jsem se líp, zranění se poměrně hezky zahojila, přesto když jsem si vzpomněl na těch pár dní v lese, cítil jsem se… divně. Občas se mi ještě vybavila Ichirova udýchaná zrůžovělá tvář po sexu a na ten jeho spokojený úsměv a vždycky jsem alespoň na okamžik zatoužil ten úsměv vidět znovu. Dokud jsem si to rázně nezakázal. Měl jsem v sobě afrodiziakum, bez něj bych něco takového nikdy neudělal, ani kdyby to byl poslední člověk na světě. Alespoň jsem se o tom neustále přesvědčoval.

   Osedlal jsem koně a rozjel se k paláci. Chtěl jsem zkontrolovat Shina, poptat se, jestli něco neviděl, někoho. Chtěl jsem mít tuhle prácičku z krku, bylo mi jasné, že ani po korunovaci bych neměl pokoj, pokud toho, kdo chce princátko zabít, nenajdu.
   Seskočil jsem z koně, vyhoupl se na zahradní zeď a nepozorovaně se dostal až k Shinovi. Bylo to jednoduché, stráže měly svoje pravidelné obchůzky, kdy bylo jednoduché vyčíhnout si chvíli a nepozorovaně se někam dostat.
   Posadil jsem se vedle Shina na větev a podal mu něco k jídlu.
   „Tak co, viděl jsi někoho?“
   „Jako každý den… chystá se svatba, takže spousta služebnictva, stráže, císař, snoubenka.“
   „Zkrať to,“ zamrčel jsem, nesnášel jsem rozmazávání omáčky, mě zajímala pouze fakta.
   „Hele, víš, že jsi už týden nepříjemný jak osina v zadku? Já nemůžu za to, že jsi toho chudáka poslal do háje, tak si bere někoho jiného.“
   „Nikam jsem ho neposlal, byla to chyba a já ti nic neměl říkat, tak co se tu dělo,“ zavrčel jsem a smetl ze sebe drobky, které na mě Shin vyprskal.
   „Ale jo, poslal, užil sis s ním a pak jsi ho odkopl. A neříkej mi, že za všechno mohla jen ta kustovnice, na to ti neskočím, určitě jsi jí neměl takové množství, abys netušil, co děláš.“
   „Tak bylo tu něco podezřelého?“ vyjel jsem už, až jsem se znepokojeně otočil, jestli někdo něco nezaslechl. Ale strážní byli nejspíše jak hloupí, tak hluší.
   „Jo, jejda… jeden chlap. Motal se kolem a vypadal jako sloužící, ale víc než pracoval, tak obhlížel všechno ostatní… od vchodů, východů po rozestavění stráží a čas. A hodně se bavil s ostatními sloužícími.“
   „A dál? Kam šel, jak vypadal?“
   „Menší, hubený, černé vlasy, bradka, oblečení jako sloužící… kam šel? Co po mně chceš? Rozdvojit se neumím.“
   „No ty poslední dobou taky nejsi nijak extra příjemný,“ zasyčel jsem a zadíval se do princova okna, kde se pohnula peřina, jak se přetáčel.
   „Měl bych být? Jak ty na ostatní, já na tebe. Ten kluk se do tebe zabouchl.“
   „To víš z jednoho krátkého rozhovoru, jak jsi ho vedl domů?“ ušklíbl jsem se a pohodlněji se posadil.
   „Ne, ale už týden ho hlídám a vidím to na něm. Usmívá se, ale myšlenkami je jinde. Ublížil jsi mu, u něj to úlet nebyl.“
   „Hele, přišel jsem, aby ses trochu prospal a ne, abys mi tu promlouval do duše.“
   „Někdy by sis ty promluvy do duše měl vzít k srdci,“ zabručel, pohodlněji se usídlil ve větvích a zavřel oči. Nadechl jsem se, ale už jsem nic neříkal. Zadíval jsem se do okna na siluetu ležící v posteli. Takhle to bylo lepší, ani kdybych chtěl, nemohl jsem s ním být. On byl princ a já podle zákonů zločinec. Navíc se od něj očekával potomek, který po něm převezme trůn a toho by se se mnou nikdy nedočkal. Takhle to bylo lepší, zbavím ho toho chlápka, co ho chce zabít a zmizím z jeho života, zůstanu jen pouhým temným stínem v jeho minulosti.

***

   Byl jsem nervózní, ani trochu se mi to nelíbilo. Od napadení v lese už uběhl téměř měsíc a od té doby ticho po pěšině. Nikdo Ichira nenapadl, všechny útoky ustaly. Na svatbu a korunovaci bylo všechno připravené a já se cítil k ničemu. Ať už jsem se chytil jakékoliv stopy, nakonec mě to nezavedlo nikam a ani k nikomu. Deptalo mě to, štvalo mě to a naštval jsem se rychleji než kdykoliv jindy, což zase vytáčelo Shina, takže jsme komunikaci omezili jen na ty nejnutnější informace.

   Nadechl jsem se, ale vyhoupl se na větev k Shinovi a zadíval se na zmatek, který v paláci vládnul z připravované svatby.
   „Novinky?“
   „Nic.“
   Nadechl jsem se, ale mlčky jsem si začal prohlížet všechny lidi. Neměl jsem žádnou stopu, takže bylo nejrozumnější držet se na blízku Ichirovi, kdyby se přeci jen něco stalo.
   Plynuly minuty, hodiny a já si krátil chvíli tím, co jsem poslední dobou dělal dost často… vzteky jsem skřípal zuby. Všechno mě štvalo, i ti pitomí ptáci, kteří mi řvali u ucha, měl jsem chuť jim všem zakroutit krkem, ale držel jsem se a nehybně sledoval okolí.

   „To je on, to je ten chlap, co se tu už motal,“ sykl Shin a ukázal na nějakého muže, který vycházel z paláce a až moc nenápadně se snažil nekoukat za sebe. Hned jsem se zvedl a vyrazil za ním. Byla to jediná stopa, která ještě mohla něčemu pomoct.
   Držel jsem si od něj dostatečný odstup, ale jen natolik, abych si byl jistý, že ho někde neztratím. Moc se mi to nelíbilo, něco mi tu nesedělo, ale musel jsem dál, možná to byla poslední možnost něco zjistit, dostat se k Reizovi, který ani nevím, jak vypadal, nemohl jsem chodit po celém království a zabít každého, kdo se jmenoval Reizo.

   Ušklíbl jsem se, když zamířil do nějaké chatrče, sevřel jsem v ruce nůž a vešel za ním. Lehce jsem se zamračil, když jsem se střetl s jeho pohledem. Věděl o mně? Že ho sleduju?
   „Doufal jsem, že mě budeš sledovat, je mi ctí, Stíne,“ ušklíbl se.
   „Ty jsi Reizo?“ zamračil jsem se, načež se jen rozesmál.
   „To ne, v lepším případě je Ichiro teď už po smrti, v tom nejlepším, budeš za chvilku i ty,“ ušklíbl se. Při prvním cinkutí jsem se hbitě otočil a podřízl chlapa za sebou, který se na mě chystal zaútočil. Ale začali se objevovat další, byla to past a já byl na sebe naštvaný, že jsem na to tak skočil. Reizo měl teď téměř volnou cestu k Ichirovi a mě šikovně odlákal pryč. Musel jsem se odtud dostat co nejrychleji, ale to moc dobře nešlo s tuctem chlapů, kteří byli připraveni zaútočit, jen je můj manévr na jednoho z nich trochu znejistěl.
   Nadechl jsem se, ale spěšně jsem odhadl nejslabší článek a zaútočil. Stálo mě to sice pár zásahů, ale dokázal jsem se dostat ven, odsekl jsem lano přivázaného koně, vyšvihl se na hřbet a navedl ho zpět k paláci. Přikrčil jsem se, když kolem mě proletěl šíp a dál hnal koně dopředu… rychleji a rychleji. Ano, bál jsem se, nechtěl jsem, aby se Ichirovi něco stalo, to jsem za žádnou cenu nehodlal dopustit a byl jsem na sebe naštvaný za to, že jsem se nechal tak doběhnout. Doufal jsem, že to stihnu ještě včas.

(Ichiro)

   Zhluboka jsem se nadechl, bylo to tady, svatba. Aiko byla skvělá, milá, chytrá, měla všechny předpoklady pro dobrou císařovnu i manželku, ale… nešlo to, nemohl jsem se zbavit myšlenek na Takera, přesto jsem věděl, že on je uzavřená kapitola a moje budoucnost je Aiko.

   „Princi, už je čas, musíte se obléct,“ vešel do ložnice nějaký sloužící. Neznal jsem ho, ale teď tu bylo kvůli svatbě tolik služebnictva navíc, že jsem si ani všechny pamatovat nemohl. Vstal jsem a začal jsem si oblékat to, co mi přinesl, tedy do doby, než jsem ve dveřích nezaslechl klíč, zmateně jsem se otočil a zadíval se na sloužícího. Jeho úšklebek se mi ani trochu nelíbil, nejistě jsem couvnul, když se přiblížil.
   „Co to má znamenat?“
   „Konečně se setkáváme… bratříčku.“
   Zmateně jsem zamrkal, netušil jsem, o čem to ten chlap mluví.
   „Není od tebe hezké, že svému staršímu bratrovi chceš přebrat trůn.“
   „Ale… ale já nemám bratra,“ vykoktal jsem.
   „Myslíš si, že když tvůj otec ošukal obyčejnou služku a udělal jí dítě, tak se to nepočítá? Nikdy by mě nenechal nastoupit na trůn, ale až se tě zbavím… ještě bude rád za dalšího syna,“ ušklíbl se a vytáhl dýku. Polkl jsem a pohledem se snažil najít cokoliv, čím bych se mohl bránit, než jsem ale stihl cokoliv vymyslet, skočila oknem do pokoje osoba. První jsem si myslel, že je to Takeru, ale vzápětí jsem poznal Shina. Vykřikl jsem, když se zaleskla ve vzduchu čepel dýky a zabodla se Shinovi do břicha, který jen zakňučel a svezl se k zemi.
   „Tebe jsem čekal,“ ušklíbl se. „A dokonce se mi tu i hodíš… zabil jsem toho, kdo usiloval princi o život, ale bohužel ho nestihl zachránit,“ zasmál se a přesunul svůj pohled opět ke mně.
   Polkl jsem, ale sevřel jsem v ruce svícen, tak lehce jsem svůj život nehodlal dát.

17. kapitola

(Ichiro)

   Rozmáchl jsem se svícnem, abych odrazil přicházející útok, což se mi podařilo, ale zároveň vyvedlo z rovnováhy. Svícen byl těžký a připadal jsem si s ním ještě nemotornější než s mečem. Přesto jsem i před druhou ranou stihl uhnout.
   „Věčně nemůžeš uhýbat, navíc si zatím jen hezky hrajeme,“ ušklíbl se ten chlap a udělal ke mně dalších pár kroků. Couval jsem. Doopravdy jsem se začínal bát, že tohle je posledních pár chvil mého života a nikdo už mi nepomůže. Shin nemohl a Takeru byl kdoví kde, o strážích ani nemluvím.

   Uskočil jsem a tvrdě dopadl na bok, když se po mně znovu ohnal, což u něj vyvolalo jen opovržlivé uchechtnutí.
   „Jak si někdo vůbec může myslet, že ty bys dokázal vládnout. Nedokážeš si ohlídat vlastní zadek a máš mít pod palcem císařství? To ani náhodou,“ pohrdavě ohrnul ret a protočil meč v ruce.
   Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe. Netušil, jsem, jak dlouho mu ještě dokážu odolávat, ale moc růžově jsem to neviděl.
   „Ichiro,“ šeptl Shin. Pootočil jsem k němu hlavu a všiml si, jak mi nabízí svůj meč. Dýka už se válela na zemi, ale zřetelně jsem viděl, jak mu stále mezi prsty protéká krev.
   „Ale já…“ pokusil jsem se zaprotestovat.
   „Ty to… zvládneš.“
   Polkl jsem, ale skočil k Shinovi, popadl jeho meč a vykryl další útok. Připadal jsem si jako v nějakém zlém snu. Ruce se mi třásly a síla ubývala při každém pohybu. Byl obratný a s mečem to uměl daleko víc, než já. Chvilkami jsem i přemýšlel, že to vzdám, takhle jsem jen o chvilky oddaloval svoji jistou smrt.

   A pak to přišlo. Po dalším útoku mi meč vyletěl z ruky a odklouzal až na druhý konec místnosti. Bezradně jsem se na něj zadíval a pak přetočil pohled k tomu muži.
   „Konec srandy, bratříčku, z tebe nikdy nebude císař,“ ušklíbl se a já zavřel oči, když se rozmáchl k poslední ráně. Cítil jsem jen vítr, který se mi otřel o tvář a rychlý svist. Žádná bolest ale nepřišla a ani tělo, které jsem zaslechl dopadnout na podlahu nebylo moje. Polkl jsem, ale odvážil se otevřít oči.
   Zděšeně jsem zíral do mrtvých očí toho muže a na krev, která se pomalu rozlévala po zemi pod jeho tělem.

   „Zavolej doktora, dělej!“ Až ten hlas mě probral. Otočil jsem hlavu k místu, kde se Takeru právě snažil Shinovi zastavit krvácení. Ztěžka jsem se vydrápal na vratké nohy a odklopýtal ke dveřím. Odemkl jsem a hned zařval na stráže, aby přivolali doktora. Ti v první chvíli nechápali, ale někteří odběhli a zbytek se nacpal ke mně do ložnice, kde zůstali nechápavě stát. Zakázal jsem jim útočit ještě dřív, než je to vůbec napadlo a bezradně se zadíval na Shina. Nevypadal dobře, ale já se modlil, aby nezemřel. Pohledem jsem ho vyprovázel ze dveří, když ho odnášeli na ošetřovnu.

   „Ichiro! Co se stalo, jsi v pořádku?“ přiřítil se otec se smrtí ve tváři a hned si mě pečlivě prohlédl, jestli mi vážně nic není.
   „Jsem v pořádku… vážně,“ zadíval jsem se na něj. Netvářil se moc přesvědčeně, ale když pohledem zabloudil na Takera, přikývl.
   „Co se stalo?“
   „Nikdy jsi mi neřekl, že mám bratra,“ zamračil jsem se a zadíval se na něj. Zarazil se a nejspíš čekal, kdy řeknu, že si z něj jen střílím.
   „Nemáš bratra, Ichiro.“
   „Ten muž tvrdil opak. Prý to byl syn služebné. Služebné a tvůj.“ Zřetelně jsem viděl, jak se otec zasekl a bylo mi to jasné. Doopravdy měl něco se služebnou a ten mrtvý muž byl můj bratr, i když nevlastní.
   „Tak moc mě to mrzí, Ichiro,“ zašeptal a pevně mi stiskl ruku.
   „Proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Proč ses k němu vůbec nepřiznal?“
   „Ichiro, byla to chyba. Nikdy se to nemělo stát.“
   „Ale stalo, za chyby se obvykle platí a tys tu svou jednoduše popřel,“ zavrčel jsem. Ne že bych sympatizoval s tím mužem, ale vadilo mi, že otec, který vždy a všude prosazoval pravdu a spravedlnost, dokázal udělat tohle.
   „Byla to jen jedna noc, která se neměla stát, to ano, ale přísahám ti, že jsem o něm nevěděl. Nikdy jsem se nedozvěděl, že si ta žena odnesla následky.“
   „Nevěděl jsi to nebo ses ani nepokusil zjistit,“ zašeptal jsem. Na to otec mlčel a ani já netušil, co říct, jak dál reagovat. Připadal jsem si… zvláštně. Už jsem toho muže chápal. Otec se k němu nikdy nepřiznal, nikdy neměl to, co jsem měl já. Bral to jako nespravedlnost.

(Takeru)

   Toho koně jsem skoro uhnal, ale vyhoupnout se do Ichirova okna jsem stihl na poslední chvíli, kdy se Reizo chystal zasadit mu smrtelnou ránu. Nečekal jsem, skočil proti němu a jedním švihem mu přesekl krční tepnu. Ani jsem nečekal, až jeho tělo dopadne na zem. Pohledem jsem prolétl mladého prince, který vypadal docela v pořádku a vrhl se k Shinovi. O něj jsem se bál, nevypadalo to hezky a já o něj nechtěl přijít. Tolikrát mi už pomohl, byl mojí pravou rukou a tohle neměl být jeho konec.

   Zadíval jsem se na císaře, který se s hrůzou v očích přiřítil, když odnesli Shina a dožadoval se vysvětlení. Do tohohle jsem se nepletl. Bylo mi docela jedno, kdo Reizo byl, mým úkolem bylo udržet na živu Ichira a to jsem splnil.

   „Nerad ruším váš rodinný rozhovor,“ ozval jsem se nakonec z rohu místnosti. Oba muži se na mě otočili, jakoby mě až teď plně vzali na vědomí. Ušklíbl jsem se pro sebe. „Bylo jich víc, ale nepředpokládám, že by po smrti svého… vůdce pokračovali v útocích. Přesto si na syna dejte ještě pozor. Sbohem,“ otočil jsem se k oknu a vyšvihl se na parapet.
   „Počkej,“ ucítil jsem okolo svého zápěstí drobnou ruku, která mě zastavila. Otočil jsem se a obdaroval prince jedním ze svých chladných pohledů. Dokonce jsem i cítil, jak se lehce zatřásl, ale pohledem neuhnul a dál svíral moje zápěstí.
   „Dej nám prosím chvilku,“ zadíval se na císaře a počkal, dokud doopravdy nezmizel za dveřmi, teprve potom vrátil svůj pohled zpět na mě.

   „Takeru…“
   „Postarejte se o Shina, je to hodný kluk a ještě lepší přítel.“
   „To jistě, ale… já… nechci, abys odešel,“ zašeptal a ještě víc utáhl stisk okolo mého zápěstí.
   „Co jsem slíbil, to jsem splnil. Žiješ, dnes se ženíš a převezmeš vládu nad zemí. Nic víc, nic míň, mě už tu není potřeba.“
   „Je… já tě potřebuji,“ zašeptal, druhou rukou stiskl moji košili, postavil se na špičky a natiskl se mi na rty. Přivřel jsem oči. Už to tu bylo zase. Ta silná touha po něm. Jako tehdy v jeskyni. Touha namačkat si ho na své tělo, splynout s ním a nikdy víc ho nepustit. Přivádět ho k šílenství znovu a znovu.
   Obtočil jsem mu ruku okolo pasu a hladově na jeho polibek odpověděl. Pevně jsem si ho k sobě tiskl a drancoval jeho ústa, nepřemýšlel jsem. Nechtěl jsem o tom přemýšlet. Nebylo to správné, ale já se nedokázal bránit. Ty dny bez něj… na všechny a všechno jsem byl protivný a to jen díky tomu, že jsem ho od sebe odehnal, že jsem ho neměl u sebe, že jsem ho nemohl mít.
   Nejspíš jsem tehdy lhal, spíš skoro určitě. Kustovnice sice měla účinky jako afrodiziakum, ale ne v takovém množství, jaké jsem dostal já. Byla to ale nejlepší výmluva k tomu, abych od sebe prince dostal. Copak by to někdy mohlo fungovat? On byl princ, následník trůnu a já? Možná tak vrah a zloděj.

   Poodtáhl jsem se, když jsem ucítil dlaň pod svojí košilí. Mlčky jsem se podíval na drobného chlapce ve svém náručí. Usmíval se a v jeho očích jsem zahlédl naději, ani jsem si nebyl jistý čeho. Vždyť ho dole čekala budoucí manželka, žena, která mu porodí dědice, se mnou toho nikdy dosáhnout nemohl.
   „Zůstaneš?“ usmál se a nevypadal, jakoby očekával jinou odpověď, než ano.
   „Dnes se ženíš, budeš mít krásnou manželku, která ti porodí dědice. Se mnou bys ničeho podobného nikdy nedosáhl,“ pustil jsem ho a jen sledoval jeho výraz měnící se ze šťastného na nevěřící.
   „A-ale…“
   „Sbohem Ichiro, dej na sebe pozor,“ zašeptal jsem, pustil ho, otočil se k oknu a dřív než stihl zareagovat, seskákal jsem dolů a zmizel z jeho dohledu, z jeho života.

18. kapitola

(Ichiro)

   Zhluboka jsem se nadchl a pomalu vešel do jeskyně. Nedokázal jsem si pomoct, i když jsem nechtěl, i když jsem věděl, že to bude bolet pořád stejně, ne-li víc, nedokázal jsem zapomenout na chvíle, které jsem zde s Takerem prožil. Před dvěma roky vyskočil oknem a už jsem ho nikdy neviděl, ani Shinovi se neozval, ani když ho Shin hledal, tak ho nenašel, jako by se po něm slehla zem. Nikde v celém království nebylo slyšet o žádných dalších vraždách, krádežích, které by byly připisovány na Stínův účet. A já přitom čekal na každý sebemenší náznak toho, že tu pořád někde je, že mu na mně alespoň trochu záleží, že na mě nezapomněl. Ale ono nic… zmizel, beze stopy, jen pár vzpomínek se stále vznášelo ve vzduchu.

   Ano, sice jsem trochu chápal jeho důvody, proč odešel, proč jsme nemohli být spolu. Měl pravdu, očekával se ode mě potomek, který jednou místo mě převezme vládu, ale i tak… jeho odchod bolel. Čím dál tím víc.

   Posadil jsem se ke stěně přesně na to místo, kde jsem se před pár lety k Takerovi tisk a přitáhl jsem si k sobě nohy. Chtělo se mi brečet. I když okolo mě pořád někdo byl a soukromí jsem právě moc neměl, připadal jsem si většinu času sám.
   Položil jsem si hlavu na ruce a zhluboka vydechl. Někdy jsem si přál, abych ho nikdy nepotkal.

   Zamračil jsem se, když jsem u vchodu do jeskyně zaslechl kroky. Shin mě tu vždycky našel a vždycky mě donutil vrátit se do přítomnosti, k mým povinnostem… k rodině.
   „Shine, vážně mě nemusíš pořád hlídat,“ šeptl jsem stále se skloněnou hlavou. Kroky sice ustaly, ale žádná odpověď se nedostavila. Ale ani se narušitel neotočil, že by se chystal mě tu nechat osamotě. Stiskl jsem k sobě zuby a zvedl hlavu. Přes závoj slz, kvůli kterému jsem momentálně nedokázal pořádně zaostřit, jsem postavu u vchodu do jeskyně nemohl poznat, ale podle obrysu to Shin nebyl. Prudce jsem zamrkal a začal si otírat oči, abych protivné slzy zahnal a dokázal zaostřit. Přesto mi pořád přišlo, že to vůbec nepomáhá, že vidím jen to, co chci vidět, že už začínám bláznit.

   Přestal jsem si otírat oči a mlčky zůstal hledět na postavu u vchodu do jeskyně. Cítil jsem, jak mi na krku začala zběsile pulzovat žíla, jak se mi dech zrychlil, srdce rozbušilo tak hlasitě, že bylo nemožné, aby nebylo slyšet.
   „Takeru…“ zašeptal jsem tiše, ale hned se kousl do jazyka, jako bych se bál, že jen při vyslovení toho jména můj přelud zmizí. Ale nestalo se tak. Vysoký muž tam pořád stál tak, jak jsem si ho pamatoval. Své dlouhé vlasy měl svázány do vysokého ohonu, zpod košile mu šel vidět kus jeho vypracované hrudi a ploché břicho. Přes rameno měl přehozený plášť, který se občas v lehkém vánku jemně zakymácel, a ve vysokých botách jsem zahlédl zalesknout se čepel dýky.
   „Pořád jsi tak neopatrný?“
   Z toho šepotu mi přeběhl mráz po zádech. Tak dlouho jsem si ten hlas přál slyšet, představoval jsem si to, jak se mi ozývá u ucha, a na tváři mě lechtají pramínky dlouhých vlasů, zatímco se mi tělem rozlévá ta největší rozkoš, kterou jsem kdy poznal.
   Pootevřel jsem pusu a pomalu vstal, když ke mně udělal krok. Snažil jsem se ze sebe vyloudit nějaký zvuk, slovo, ale jako bych oněměl.
   „Já… ne…“ dostal jsem ze sebe, ale dál jsem se nedostal. Ke stěně mě natisklo vypracované tělo a vzduch z plic mi vzala horká ústa vyššího muže. Téměř se mi podlomila kolena a zaručeně bych skončil na zemi, kdybych nebyl přišpendlený ke zdi. Zvládl jsem mu do rtů jen tiše zasténat a sevřel v dlaních jeho oblečení. Kdokoliv mě teď klidně mohl zabít a mně by to bylo jedno. Momentálně jsem se nacházel v sedmém nebi, v mé vysněné realitě, která se stala skutečností.

   Ochotně jsem otevřel ústa, když se mi do nich začal dobývat nenechavý jazyk, se kterým jsem začal hrát hru o nadvládu. S Aiko jsem se nikdy takhle líbat nedokázal. S ní to byly jen vlažné polibky z povinnosti. Měl jsem ji rád, to ano, ale moje srdce odešlo s mým Stínem a já ji nedokázal milovat jako svoji manželku.

   Zhluboka jsem se nadechl, když druhé rty zmizely a já mohl nabrat do plic blahodárný kyslík. Teprve pak jsem se odvážil k muži zvednout pohled. Jeho oči si mě zkoumavě prohlížely, a když zvedl ruku, aby mi dlaní přejel po tváři, toužebně jsem se k ní přitiskl. Tolik mi chyběl, až jsem se bál, že se za chvilku vzbudím a budu opět sám.
   „Promiň, ale já už se nedokážu držet dál. Snažil jsem se…“ zašeptal. Zadíval jsem se na něj a pootevřel ústa. Copak on to nepochopil? Neslyšel všechny moje prosby, kterými jsem ho žádal, aby zůstal se mnou?
   „Ale já nikdy nechtěl, abys odešel.“
   „Nejsem partie pro tebe…“
   „Přestaň s tím!“ utnul jsem ho rázně. „Tolik jsem tě prosil, abys zůstal. To ti na mně vůbec nezáleželo?“
   „Záleželo mi na tobě tolik, že jsem tě nechal jít. Aiko byla tvoje budoucnost. Jsi císař, máš určitá očekávání…“
   „Všechna jsem splnil, teď chci štěstí i pro sebe.“
   „Jen jsem tě potřeboval vidět, vědět, že jsi šťastný a hlavně živý.“
   „Ale já nejsem šťastmý, copak to nechápeš?“ zvýšil jsem hlas a uhodil ho pěstí do hrudi. „Potřebuji tě, chci, abys mě objímal, byl u mě, chci, abys mě líbal, miloval se se mnou, dal mi pocit, že nejsem sám. Netušíš, jak moc opuštěný si připadám, když každý den vstávám z postele s odporem a modlím se, abych ten den přežil.“ Zhluboka jsem se nadechl.
   „Máš přeci Aiko. Nemůžu se mezi vás plést, i když mě to nehorázně štve.“
   „Aiko zemřela u porodu,“ zadíval jsem se mu do očí. Viděl jsem, jak se zarazil. Nevěděl o tom? Kde kruci ty dva roky byl! Proč mě tu nechal samotného.
   „To je mi líto.“
   „Já ji nemiloval, Takeru. Já miluju tebe, potřebuju tebe, kdy to konečně pochopíš?“ začínal jsem být zoufalý. A on jen mlčel a sledoval mě. Trvalo dlouho, než vůbec něco řekl.

   „Od začátku jsi mě jen štval. Byl jsi nezodpovědný, levý na jakoukoliv obranu. Štval jsi mě tím, jak jsem tě musel hlídat na každém kroku jako malé dítě…“
   „Jestli mě tu chceš u…“ začal jsem rozzlobeně. Neměl právo mi něco takového říkat, každý se nerodil se smyslem pro násilí. Já byl zase chytrý a místo toho řešit spory mečem, jsem s okolními státy vyjednával, vztahy se zlepšily, životy lidí byly ušetřeny. Já byl dobrý císař i bez vojenských zkušeností. Ale umlčel mě svým prstem na mých rtech, než jsem stihl větu doříct.
   „Nechci tě nijak urážet, chci jen říct… že pak už jsem tě musel chránit. Nemohl jsem dopustit, nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, někdo ti ublížil. Čím dál víc mi na tobě záleželo a mě to děsilo. Snažil jsem se tě odehnat, ale čím víc jsem se o to snažil, tím víc mě to samotného deptalo. Chtěl jsem na tebe zapomenout, neinformoval jsem se na tebe, chtěl jsem zapomenout, že existuješ, ale nešlo to. Proto tu jsem. Udělal jsem chybu a musím ji napravit,“ zašeptal a přejel mi palcem po rtech. „Chápal bych, kdybys mě už nechtěl vidět…“
   „Ty jsi tak zabedněný,“ skočil jsem mu do řeči. „Chci tě vidět, chci tě u sebe. Prosím… zůstaň se mnou.“
   „Rád bych, ani nevíš jak… ale přece nemůžeš žít se zločincem,“ pousmál se.
   „Nastup ke mně. Jako velitel stráží, vojska. Proberu s tebou všechny prohřešky, přestupky a křivdy, kterých se kdo dopustí.“ Hleděl jsem mu do očí a snažil se vyčíst, jak odpoví. Tolik jsem si přál, aby souhlasil. Měl bych ho tak blízko.
   „Dobře,“ zašeptal nakonec. Chvilku jsem přemýšlel, jestli nemám slyšiny, ale nakonec jsem se široce usmál a vrhl se mu okolo krku. Chtěl zůstat se mnou, kvůli mně byl ochoten slevit ze svých radikálních praktik. Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl, když jsem ucítil jeho dlaně, jak mi pomalu přejíždí po těle a jeho tělo se tiskne k mému.

   „Jak jsi věděl, že tu budu,“ zašeptal jsem.
   „Nevěděl. Ale musel jsem sem jít. Tady jsem si poprvé uvědomil, že mi nejsi lhostejný a tolik mě to vyděsilo, že jsem tě od sebe odehnal. Mrzí mě to, odpusť mi.“
   „To už jsem udělal dávno.“
   Pousmál jsem se, když se Takeru posadil a stáhl si mě do klína. Stočil jsem se v jeho náručí a položil si hlavu na jeho rameno. Dodnes jsem pořádně nechápal, jak jsem se do něj mohl zamilovat, když se choval, tak jak se choval. Nikdy ke mně nebyl milý, ale táhlo mě to k němu. Byl jako magnet a já kovová věc, která jeho síle nedokázala odolat.

   „Mám syna,“ zašeptal jsem nakonec. Musel to vědět. Spíš jsem tušil, že mu něco podobného došlo, když jsem řekl, že Aiko zemřela při porodu, ale chtěl jsem věci uvést na pravou míru. Zvedl jsem hlavu a zamrkal, když jsem sledoval lehký úsměv, který mu pohrával na rtech.
   „To je dobře. Uděláš z něj vládce a já bojovníka, aby se dokázal ochránit i sám.“ Usmál jsem se. Zbytek všech pochybností se rozplynul jako pára nad hrncem. Teď už jsem se nových dní nebál, ať už měly přinést cokoliv. Takeru byl mým Stínem. S ním jsem se cítil v bezpečí a ze všeho nejvíc jsem cítil, že konečně nejsem sám.

Tohle by mohl být potenciální konec, ale to je na vás. Mohla bych vymyslet ještě něco (pokud by se zadařilo), jak bude Takeru působit jako velitel a jak mu bude klapat vztah s mladým císařem nebo bych to tady mohla ukončit a začít psát novou povídku, kterou už vám tak dlouho slibuju. Případně bych časem mohla doplnit nějaký bonusek. Tak rozhodujte.