Minde

6. kapitola

(Ichiro)

   Ležel jsem na posteli a neklidně se převracel. Netušil jsem, jestli mám být rád nebo mít strach z toho, že mě sleduje Stín. Ano, byl to skvělý bojovník, to jsem věděl, ale byl také krutý. Neschvaloval jsem jeho počínání, které nebylo v souladu se zákony. A vlastně jsem ani nechápal, proč chrání mě. Sám od sebe? Nebo ho někdo najal? Ale kdo?
   Zamračil jsem se a posadil se na posteli. Otec. Jeho chování, když zjistil, že mi někdo zachránil život, jak z ničeho nic souhlasil, že mi zmenší počet stráží. Neudělal by to, kdyby si nebyl jistý, že jsem v bezpečí. On o něm věděl.

   Vstal jsem a rozešel se k jeho pokojům. Chtěl jsem vysvětlení, chtěl jsem vědět o všem, co ví. Zaklepal jsem, ani jsem nečekal na vyzvání a vešel. Otec ke mně zvedl hlavu od nějakých papírů a usmál se, když mě uviděl.
   „Ichiro, jsem rád, že jdeš, potřeboval bych s tebou něco probrat.“
   „Tys o něm věděl, že?“
   „O čem to mluvíš.“
   „Věděl jsi, že mě Stín sleduje.“
   Jasně jsem viděl, jak se zarazil a prohlížel si mě s nejistotou, co mi má odpovědět. Nakonec odložil brýle a promnul si kořen nosu.
   „Ichiro…“
   „Proč jsi mi to neřekl,“ zamračil jsem se. Nelíbilo se, že jednal za mými zády, měl jsem právo to vědět, byl to přece můj život.
   „Nemohl jsem, zakázal mi o tom s kýmkoliv mluvit a já… nechtěl jsem, aby ti ublížil kvůli mně.“
   „Takže jsi s ním mluvil? Požádal jsi ho, aby na mě dával pozor?“
   „Ano,“ kývl nakonec. „Bál jsem se o tebe a myslel jsem, že…“
   „Že je lepší ho mít na své straně než proti sobě,“ šeptl jsem a otec jen lehce přikývl hlavou. Posadil jsem se vedle něj a zamyslel se, pořád jsem úplně všechno nechápal.
   „Proč jsi mi tedy dal tolik stráží,“ zakroutil jsem nechápavě hlavou.
   „Protože se nevyjádřil. Řekl mi, že sám poznám, jak se rozhodl, měl jsem strach, aby se nerozhodl špatně, aby ti neublížil, je nebezpečný,“ sevřel mi ruku a já mu ji na oplátku lehce stiskl.
   „I když neschvaluju to, co dělá, řekl bych… že je spravedlivý. Nikdy nezabil nebo nepotrestal nikoho, kdo by si to doopravdy nezasloužil. Přesto se mi nelíbí jeho vlastní plnění spravedlnosti.“
   „Já vím, Ichiro, ale to, jak se choval… u něj si člověk není jistý ničím.“
   Okamžitě jsem si vzpomněl na naše malé dostaveníčko v zahradě. Otec měl pravdu, ani já jsem si tehdy nebyl jistý, že mi neublíží, na chvilku jsem si i myslel, že mě tam jen tak zabije, že jsem to přepískl, ale on mě jen vyděsil a zmizel. Jako stín.
   „Ne, to není,“ zašeptal jsem a zadíval se z okna. Na okamžik jsem myslel, že jsem zahlédl nějaký pohyb, ale byla to jen větvička pohybující se ve větru.

   „A teď k tomu, o čem jsem chtěl mluvit já.“ Cukl jsem sebou, když mě otec probudil ze zamyšlení, úplně jsem zapomněl, na jeho přivítání, že se mnou chtěl mluvit.
   „Ano, otče?“
   „Brzo nastoupíš po mně na trůn jako císař…“
   „Otče, nemyslím si, že je na čase mluvit tak dopředu. Jsi výborný císař a tak to ještě dlouho bude.“
   „Ichiro, nepřerušuj mě, prosím. Mé zdraví už není to, co bývalo a cítím, že dlouho už tady nebudu. Přesto mám ještě jedno přání předtím, než zemřu. Chtěl bych tě vidět po boku tvé manželky.“
   Zasekl jsem se a nevěřícně se na něj zadíval. Manželky? Jaké manželky? Žádnou jsem neměl a nikdy jsem o ní ani nepřemýšlel.
   „Jaké manželky?“
   „Právě píšu dopis tvému strýci z matčiny strany. Jeho neteř Aiko je moc krásná a vzdělaná, byla by ti dobrou ženou. Chci ji pozvat k nám, abyste se poznali. Poté bychom domluvili zásnuby a sňatek.“
   „Ale… ale já se nechci ženit.“
   „Ichiro, nemůžeš na trůn jako císař nastoupit sám, potřebuješ manželku a dědice.“
   „Je mi teprve 21 let. Nikdy jsem o sňatku nepřemýšlel, netoužím po něm.“
   „Já ve tvém věku už jsem byl rok ženatý a nikdo se mě neptal, zda chci nebo nechci. My prostě musíme, Ichiro. Z Aiko vyrostla nádherná dívka, co jsem slyšel a už jsem se rozhodl, že ji sem pozvu.“
   Nevěřícně jsem sledoval, jak dopsal posledních pár slov, dopis sroloval a zapečetil ho. Chtěl mě oženit, jen tak z ničeho nic s někým, koho jsem ani neznal. Teda ano, Aiko jsem viděl jednou, když mi bylo sedm a jí pět let. Byla hrozně ošklivá a uječená. Z ní že měla vyrůst nádherná dívka? Bylo mi to jedno. Netoužil jsem po její společnosti.

   Prudce jsem vstal a rozešel se ke dveřím.
   „Ichiro, kam jdeš,“ zavolal za mnou otec, ale já jsem nereagoval. Byl jsem… rozčilený, zoufalý, nechtěl jsem se ženit, ani jsem netušil proč, ale prostě mi to připadalo… tak náhlé, nečekané. Nebyl jsem na to připravený. Chtěl jsem se sám rozhodnout, kdy se ožením a koho si vezmu, nechtěl jsem to mít nalinkované. Chtěl jsem milovat a ne trpět.

   Vytrhl jsem nějakému sluhovi, který vedl koně do stáje, z ruky uzdu, vyhoupl se na hřbet a prudce ho pobídl. Bylo mi jedno, co dělám, jak se chovám, musel jsem pryč. Na chvilku utéct od své povinnosti poslouchat na slovo, což se ode mě jako od císařova syna očekávalo. Ani stráže nestihly zareagovat mým útěkem a tak jsem se hnal sám směrem k lesu.
   Ze zběsilého úprku mě probral teprve šíp, který mi proletěl těsně kolem ramene. Otočil jsem se a spatřil jezdce, který mě pronásledoval. Okamžitě se mi zrychlil tep, teprve teď jsem si uvědomil důsledky svého jednání. Snažil jsem se racionálně myslet, ale všechno se mi jen míhalo hlavou a nebyl jsem schopen něco zachytit. Musel jsem sklonit hlavu, když po mně vystřelil podruhé a pobídl jsem koně k rychlejšímu tempu, zasekl jsem se a prudce mu přitáhl otěže, abych ho zastavil, když se naproti mně objevil druhý muž s vytaseným mečem. Zděšeně jsem přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, byl jsem v pasti. Bezděčně mě napadlo, že ani Stín nestihl zareagovat, když jsem jako šílený vyběhl z paláce a dal se na útěk. Teprve teď jsem si uvědomoval, jak jsem byl hloupý, jakou jsem udělal chybu. Seskočil jsem z koně a rozběhl se do lesa, přičemž jsem neustále uhýbal, aby mě muž s kuší nemohl zasáhnout. Když jsem ale zakopl a s heknutím si při pádu vyrazil dech, tušil jsem, že tohle pro mě není vůbec dobré. Oba muži se rychle blížili a ten s kuší už ho napínal k poslední smrtelné ráně. Zavřel jsem oči v očekávání bolesti a smrti, ale nic nepřišlo, místo toho jsem zaslechl bolestný výkřik. Otevřel jsem oči a sledoval děs ve tváři muže s kuší, z jehož zad právě Stín vytahoval svou katanu.
   Polkl jsem a pomalu se postavil na roztřesené nohy, když se pustil do boje s tím druhým. Už podruhé mi zachránil život a tentokrát jsem si za napadení mohl sám. Kdybych nebyl tak hloupý, zbrklý, nic z toho se nemuselo stát.

   „Pozor,“ vyjekl jsem, když se z ničeho nic objevil další muž a chtěl ho napadnout zezadu. Obratně se otočil, vytáhl druhou zbraň a vykryl jeho útok. Teď měl proti sobě dva. Měl se co otáčet a já ani nestíhal sledovat, kdo útočí a kdo se brání. Byla to jen změť pohybů a já se nevyznal v tom, kdo má navrch.
   Polkl jsem a přešel ke třetímu mrtvému tělu. Měl jsem potřebu něco udělat, byla to moje vina. Nadechl jsem se a vykroutil chlapovi z prstů jeho kuš, dal do ní šíp, natáhl a roztřesenýma rukama namířil na jednoho ze Stínových protivníků. Nebyl jsem bojovník, ale základy jsem umět musel a i když jsem nechtěl nikoho zabít, šlo to bokem, cítil jsem potřebu Stínovi pomoct, dokázat mu, že nejsem tak neschopný, jak si myslel.
   Roztřesenýma rukama jsem namířil a vystřelil.
   Připadalo mi, jakoby se stalo tolik věcí najednou. Šíp vyrazil z kuše, kterou jsem svíral v rukách, Stín poslal protivníka, na kterého jsem mířil, mrtvého k zemi, čímž se odkryl a šíp se mu zabodl do ramene. Napjal se a zvedl ke mně hlavu, jen na poslední chvíli uhnul dalšímu útoku.
   Bezděčně jsem zalapal po dechu, zranil jsem muže, který mě chránil. Kuš mi vypadla z rukou a já se roztřásl ještě víc. Byl zraněný, a přesto dál bojoval. Opřel jsem se o strom, abych se udržel na nohou a jako ve snách sledoval, jak se mu přes to všechno podařilo udolat i druhého protivníka.
   Polkl jsem a se strachem se zadíval na Stína, tušil jsem, že tohle mi projít nemůže.

7. kapitola

(Takeru)

   Nedělalo mi problém zareagovat, když se mladý princ dal na útěk z paláce. Na koni a v jeho blízkosti jsem byl skoro hned. Spíš jsem nechápal, co ho tak rozčílilo, že se zase zachoval jako pitomec a nepřemýšlel o důsledcích svého jednání.
   Lehce jsem se zamračil, když jsem si všiml skupinky jezdců, která začala mladého následníka pronásledovat. Jak jsem si myslel… byli připraveni a čekali jen na vhodnou příležitost, kdy zaútočit. A ta teď přišla.
   Musel jsem zpomalit, abych se dostal na jejich úroveň a zbavil se jich. Do smíchu mi nebylo, pět ozbrojených mužů bylo pět ozbrojených mužů, a jak to vypadalo, věděli, že se tam objevím a byli na to připraveni, jelikož dva z nich se hned odpojili a pokračovali v pronásledování, zatímco zbylí tři se postavili mně.

   Nebál jsem se, že by mě přemohli nebo nějak zvlášť ublížili, byl jsem rychlejší než oni, ale přesto jsem ztratil důležité minuty k tomu, kdy zbylí dva mohli mladého následníka dostat. Prudce jsem pobídl koně, když jsem se jich konečně zbavil, se snahou dostihnout trojici.
   Teprve, když jsem viděl osamělé koně, jsem ze svého sklouznul a vnořil se do stínů lesa, kterým se skupina pohybovala.
   Opovržlivým pohledem jsem sjel Ichira, který se krčil na zemi a čekal jako tele na porážku… nutno podotknout ´už zase´.  Surově jsem muži s kuší zabodl katanu do zad a okamžitě zareagoval na útok druhého muže. Připadal jsem si, jako bych chránil batole a ne kluka, který se měl co nevidět stát císařem. Možná byl chytrý, byl vnímavý, ale bez pořádné ochrany ho brzo zabijí i jako císaře, to nikdo nedokázal pochopit? Já mu nemohl stát pořád za prdelí a děsit všechny jeho nepřátele, tohle nebyl život pro mě. Pro mě tahle službička končila dnem Ichirovy korunovace, dál už nebyl jeho osud v mých rukou.

   Ušklíbl jsem se, když mě výkřikem upozornil na dalšího útočníka. Neříkám, že bez něj bych si ho nevšiml, ale pár sekund mi ušetřil. Aspoň k něčemu byl užitečný. Přesto jsem se nehodlal rozptylovat a soustředit se jen na své protivníky. Byli dobře připravení, dobře věděli, proti komu jdou, ale ono nestačilo být dobře připraven, ne proti mně.
   Několika pohyby jsem jednoho z nich vyvedl z rovnováhy a dalším ho poslal k zemi. Překvapeně jsem sykl bolestí, když se mi do ramene zabodl šíp. Koutkem oka jsem si všiml Ichira, který v rukou svíral kuš a jeho zděšeného pohledu. Teď jsem ale neměl čas se tím zaobírat, musel jsem se zbavit i toho druhého, což se mi i přes šíp zabodnutý v rameni nakonec podařilo.

   Vztekle jsem přešel k Ichirovi a hrubě ho chytil za loket.
   „Co sis myslel, že děláš,“ zasyčel jsem vztekle.
   „Já… já… neuvědomil jsem si…“
   „Tak ty sis neuvědomil. A teď už si uvědomuješ, že jsi mohl zabít sebe a taky mě? Ti lidé vědí, že tě chráním, myslíš, že budou pořád posílat jen podřadné samuraje, co akorát tak ví, jak držet katanu?“
   „Omlouvám se,“ špitnul a pohledem zakotvil na šípu, který mi stále trčel z ramene. Bolelo to, ale já byl na bolest zvyklý a prozatím jsem ji ignoroval. Musel jsem.
   „Za co se omlouváš. Za to, jaký jsi idiot nebo za ten šíp?“ ušklíbl jsem se pohrdavě a na chvilku zalitoval toho, že ten úšklebek nevidí. Znovu viděl jen moje oči.
   „Já… za oboje… nechtěl jsem…“ zašeptal a zoufale se na mě zadíval. Vypadal jako štěně, které čekalo na ránu od nemilosrdného pána.
   „Udělej mi laskavost a nasedni na toho koně,“ zašeptal jsem, pustil ho a sám se vyhoupl na svého, jen jsem lehce zkřivil obličej, když se mi šíp v ruce pohnul.
   „Nemám ti pomoct s tím šípem?“
   „Už jsi pomohl dost,“ procedil jsem mezi zuby.
   „Už jsem se omluvil. Jen jsem ti chtěl pomoct, byli na tebe dva, byli dobří a v přesile.“
   „Dokážu si s tím poradit,“ probodl jsem ho pohledem. Abych řekl pravdu, překvapilo mě, že výraz jeho tváře se změnil. Počáteční šok vystřídala lehká vzdorovitost a umíněnost. Natočil jsem hlavu a lehce ji naklonil na stranu. Kocourek přeci jen uměl vystrčit drápky, pokud ho něco nebo někdo vytočil.
   „Zvládnu to.“
   „Máš v rameni šíp.“
   „A není to poprvé ani naposledy, co ho tam mít budu,“ ušklíbl jsem se a pobídl koně zpět k paláci. Mlčky se zařadil vedle mě. Bylo to… neobvyklé, normálně jsem jezdíval sám, případně teda s Shinem, ale s ním to bylo něco jiného.
   „To se mě ani nezeptáš, proč jsem utekl?“
   Ušklíbl jsem se a zadíval se na něj.
   „To není moje věc. Je mi jedno, proč jsi utekl, jen mě dokáže rozčílit, že neumíš přemýšlet. Neohrožuješ jenom sebe, ale i mě.“
   „Tak proč to děláš.“
   „Dostávám za to zaplaceno, jsi jen moje další práce,“ ušklíbl jsem se a znovu přetočil pohled na cestu před sebou.

(Ichiro)

   Štvalo mě, jak se mnou mluvil. Sjel mě jako malého nevychovaného spratka. Jo, na jednu stranu jsem si to možná zasloužil. Nemyslel jsem, když jsem vyběhl z paláce a taky byla blbost pokusit se mu pomoct, když jsem téměř vůbec nebyl bojový typ. Taky to tak dopadlo.
   Věděl jsem, že pod tím svým šátkem, který mu zahaloval tvář, se pohrdavě šklebí. Nebral mě jako sobě rovného, bral mě jen jako dítě, které potřebuje, aby ho někdo chránil. A po pravdě… posledních pár dní jsem si tak i připadal. Potřeboval jsem ho, bez něj jsem byl mrtvý.

   Jeho slova, že jsem jen práce, ve mně zanechala smíšené pocity. Skoro bych řekl, že mi to až vadilo.
   „Možná jsem jen práce, ale nedělal bys ji, kdyby sis nemyslel, že je to správné,“ zadíval jsem se na něj. Všiml jsem si, jak po mně střelil krátkým pohledem a věděl, že jsem se trefil do černého.
   „Někdo mě tu má nastudovaného.“
   „Měl bych mít? Je to jen moje práce… vědět o tom, co se ve státě děje. A na muže, který se odmítá řídit zákony, se musí dát pozor,“ ušklíbl jsem se a klidně sledoval cestu před sebou.
   „Další slepý, co věří v zákony. Zákony neznamenají spravedlnost, ale povolují násilí, podvody a lži.“
   „Trest smrti není východiskem. Nikdo nemá právo rozhodovat o životě a smrti,“ zadíval jsem se na něj a vadilo mi, že nevidím, jak se tváří. „Ani ty ne,“ dodal jsem nakonec. Neodpověděl mi, mlčky hleděl před sebe a nejspíš tím považoval naši konverzaci na dané téma za uzavřenou. Nenutil jsem ho pokračovat, na tohle jsme se prostě neshodli. Otočil jsem hlavu zpět před sebe a zadíval se na palác. Nechtěl jsem zpět, protože tam mě čekal můj status následníka trůnu, od kterého se očekávalo, že splní vůli otce a ožení se s holkou, kterou mu určil. A to já nechtěl. Chtěl jsem si vybrat sám někoho, po jehož boku strávím zbytek života, někoho, s kým si budu rozumět, kdo mě bude chápat a podpoří mě v mých rozhodnutích, potřeboval jsem oporu a ne hezkou holku, která se stará jen sama o sebe.

   „Teď půjdeš do svého pokoje a až do rána odtamtud nevylezeš, jasné?“
   „Co když bude hořet?“ nadzvedl jsem obočí.
   „Tak se odtamtud nehneš,“ zavrčel lehce.
   „To mám uhořet? Nemáš mě chránit?“
   „Ještě sis nevšiml, že o to se tu celou dobu snažím?“ probodl mě pohledem. „Rád bych si ale ošeřil to rameno, když dovolíš.“
   Zmlkl jsem a znovu zabloudil pohledem na šíp, který mu stále trčel z rány. Zase jsem se cítil provinile a měl jsem proč. Měl pravdu, ohrozil jsem sebe i jeho, i když jsem to myslel dobře.
   „Naši ranhojiči se ti o to postarají.“
   „Poradím si a ty buď tak laskav a zůstaň v tom pokoji.“
   Chvilku jsem ho ještě sledoval, než jsem přikývl a odpojil se od něj k paláci. Koně přenechal sluhům a vešel dovnitř.

8. kapitola

(Takeru)

   Seskočil jsem z koně a zamířil do dřevěného srubu. Momentálně bych koně odsedlat nezvládl, ne s tím ramenem.
   „Takeru, co se stalo,“ vymrštil se hned Shin ze židle a zuřivě gestikuloval k mému ramenu.
   „Ani se neptej,“ ušklíbl jsem se, pomalu se posadil a s jeho pomocí sundal košili promáčenou krví. Ztratil jsem jí hodně, ale naštěstí Ichiro minul tepnu a krvácení bylo pomalejší.
   „Bude muset jít skrz,“ zadíval se na to Shin.
   „Jo, to je mi jasné, hlavně to moc nezdržuj,“ opřel jsem se o zdravou tuku a zatnul zuby. Byl jsem rozladěný, tohle zranění možná nebylo až tak vážné, ale na určitou dobu mě to zpomalí a já nesnášel nebýt ve formě.
   Mlčky jsem sledoval, jak Shin ulomil konec šípu a zbytek uchopil do dlaně.
   „Můžu?“
   „Tak už dělej,“ procedil jsem skrze zuby. Chtěl jsem to mít za sebou a ne se tu bavit o počasí.
   Zatnul jsem zuby, když zatlačil a bořil mi tak šíp hlouběji do masa. Napnul jsem se bolestí, ale snažil se vydržet. Něco takového mě nemohlo položit, to jsem si nemohl dovolit. Navíc jsem nebyl zvyklý uznávat porážku a akceptovat nějakou slabost. Zvládl jsem už i horší věci, než byl šíp v rameni, ale ani to mě nedokázalo odstranit. Už tolikrát se mě někdo jiný pokusil zabít, ale já nebyl jednoduchá kořist. I proto jsem si chránil své soukromí, svoji pravou identitu. A za ty roky jsem v tom už byl dobrý.

   Lehce jsem sykl, když Shin vytáhl poslední kousek šípu a sklonil jsem pohled k ramenu. Moc hezky to nevypadalo, celé zakrvácené a rána taky moc vábně nevypadala, ale nebál jsem se, že bych na to měl umřít.

   „Tak řekneš mi už, co se stalo?“ mračil se Shin, když mi smýval krev a začal s obvazováním. Ušklíbl jsem se, jako by to nebylo už tak jasné.
   „Co chceš slyšet. Už zase se zachoval jak malé nezodpovědné dítě, prostě vystřelil z paláce, jakoby mu za patami stříleli, bezhlavě sedl na koně a rozjel se pryč… samozřejmě na něj čekali, takže ho začali pronásledovat.“
   „Neříkej, že tě někdo z nich střelil,“ ušklíbl se.
   „Z nich ne… to Ichiro,“ ušklíbl jsem se. Úplně jsem viděl, jak se zasekl, chvilku to zpracovával, než se začal nehorázně smát.
   „Takže kluk, kterého máš chránit, se tě snaží zabít? Tak to tu ještě nebylo.“
   „Spíš je to ještě horší. Kluk, který by mouše neublížil, mi chtěl pomoct,“ ušklíbl jsem se a lehce zapohyboval zraněnou rukou. Nebylo to nic moc, pořád jsem to značně cítil, ale byl jsem smířený s tím, že to jen tak z minuty na minutu nepřejde. Na druhou stranu jsem nebyl žádná bábovka a rozhodl se to prostě ignorovat.
   „Tak to je zlý. Není nic horšího než nezkušený ptáček se zbraní v ruce.“
   „To mi povídej,“ ušklíbl jsem se a sáhl po hrnku s vodou.
   „Možná bys ho měl něco naučit,“ zadíval se na mě Shin zkoumavě. Okamžitě jsem všechnu vodu v ústech vyprskl a rozkašlal se.
   „Jo, jasně… dobrý vtip. Při nejlepším se zabije sám, při nejhorším nějakou debilní chybou zabije mě,“ ušklíbl jsem se.
   „Chvilkový nápad.“
   „Ne vždy jsou tvoje nápady na místě,“ ušklíbl jsem se, vstal a zamířil k posteli. Aspoň na chvilku jsem se chtěl prospat, zasloužil jsem si to, když jsem během „služby“ spával maximálně pár hodin a to jen tehdy, když mi přišel píchnout Shin.
   „Jdeš spát?“
   „Na chvilku, za dvě hodiny mě vzbuď,“ zašeptal jsem a lehl si.
   „To ho tam necháš samotného? Někdo zřejmě hoří touhou mladého prince dostat pod kytičky.“
   „Zakázal jsem mu vyjít z pokoje, snad mě jednou poslechne,“ ušklíbl jsem se a zavřel oči. Chtěl jsem se trochu prospat, trochu povolit tu ruku, tak jsem se k Shinovi jen přetočil zády, abych měl trochu klidu a pokusil se usnout.

( Ichiro)

   Mlčky jsem ležel v posteli a koukal do stropu. To, co se stalo, mě mrzelo. Až teď jsem si možná uvědomil, že mě někdo hlídá a chrání. Že je možná kvůli tomu ochoten nasadit i svůj život, i když… nebyl jsem si jistý, jestli se tohle dalo o Stínovi říct. On si byl jistý tím, že ho nikdo nemůže porazit, proto to nejspíš nebral jako nasazení svého vlastního života za můj.

   Přetočil jsem se na bok a zadíval se z okna. Tak strašně moc jsem chtěl vědět, jak vypadá, ani jsem docela dobře nechápal proč. Možná právě proto, že svoji tvář schovával, ale podle jeho hlasu… musel být krásný.
   Zavřel jsem oči a vybavil si ten pocit, když tehdy v zahradě stiskl moji ruku ve své, když mě držel za boky, i teď se mi zdálo, že ještě cítím teplo jeho dlaní. Pamatuju si, jak mi srdce bušilo jako o závod, stejně jako teď, když jsem si na to jen vzpomněl. Na jeho rozložitou hruď a silné paže, se kterými se uměl bravurně otáčet.

   Prudce jsem otevřel oči a zatřásl hlavou. Takhle jsem o něm nemohl přemýšlet. Stín byl… byl to Stín. Ten, komu zabíjení nebylo cizí, ten, který nedbal na zákony. Nemohl jsem o něm takhle přemýšlet, ani když jsem se s ním cítil v bezpečí.

   Otočil jsem hlavu, když se na dveře ozvalo krátké zaklepání a dovnitř vešel otec. Lehce jsem se zamračil a posadil se. Netvářil se moc sdílně, tuhle přísnou tvář nasazoval jen zřídka kdy a jen tehdy, když jsem provedl něco, co se mu doopravdy nelíbilo.

   „Rozhodl jsem se. Aiko sem nepozvu,“ řekl úsečně a mně se na chvilku ulevilo. Jenže to nebyl konec toho, co se mi chystal říct. „Ty pojedeš za ní… ještě dnes. Čím dřív, tím líp. Služebné ti sbalí věci, ty se převleč, u stájí tě čekají vojáci.“
   Jen mi spadla brada, s něčím takovým nemohl přece přijít z minuty na minutu. To jsem ho tak rozzlobil, že se rozhodl, abych si Aiko jel namluvit sám? Nechtěl jsem, nehledě na to, že jsem si vzpomněl na Stínova slova o tom, nehnout se dnes z pokoje.
   „Ale já…“
   „Nechci nic slyšet, už jsem se rozhodl. Pořád jsem tvůj otec, a kdyby to nestačilo, jsem stále tvůj císař a ty mě budeš poslouchat.“ Pootevřel jsem pusu, takhle rozčílený ještě nebyl. Nikdy na mě nevytáhl fakt, že já jsem pořád až pod ním a tak tomu bude až do jeho smrti a mé korunovace.
   „Ale…“ zkusil jsem znovu zaprotestovat.
   „Ticho, převleč se, za deset minut vyrážíš,“ probodl mě pohledem, otočil se a zmizel ve dveřích. Zhluboka jsem se nadechl. Netušil jsem, co mám dělat, protestovat a rozčílit ho ještě víc? Co kdyby mi nevěřil a myslel si, že jen blafuju s tím, že mi Stín zakázal kamkoliv jít.

   Lehce jsem se zamračil, když do mého pokoje vešli stráže, abych je prý následoval. Zadíval jsem se z okna, ale nakonec jsem vstal, převlékl se a rozešel se za nimi. Chtěl jsem ještě někde zahlédnout otce a pokusit se mu to vymluvit a alespoň o den to posunout, ale všude kolem byli jen stráže a sloužící chystající můj doprovod na cestu.

   „Váš kůň princi,“ přivedl přede mě stájník statného hřebce. Jak rád jsem na něm jezdil, ale dnes jsem v tom neviděl žádné potěšení, bál jsem se, že je něco špatně. Nadechl jsem se a vyhoupl se na jeho hřbet. Okamžik na to mě obklopila družina a já byl nucen ho pobídnout ke kroku.
   V rukou jsem drtil otěže a i kůň pode mnou poznal, že něco není v pořádku. Podle mě nebylo v pořádku nic. Možná jsem začínal být paranoidní, ale hlas, kterým mi Stín nakazoval, abych zůstal v pokoji… neříkal to jen tak ze srandy. Necítil jsem se bezpečně, protože jsem tušil, že Stín tu není a i s celou družinou kolem sebe jsem si najednou připadal jako snadná kořist.

(Shin)

   Vyhoupl jsem se na strom k princovu oknu a koukl dovnitř. Lehce jsem se zamračil, když jsem ho nikde neviděl, ale co, mohl se koupat. Proto jsem se jen pohodlněji posadil a čekal. S každou další minutou jsem měl ale pocit, že tu něco nehraje, proto jsem seskočil a propletl se na nádvoří, kde jsem se začal nenápadně vyptávat, v tomhle jsem byl dobrý, proto jsem za chvilku zjistil, co jsem potřeboval a ani trochu se mi to nelíbilo, obzvlášť v tom, jak zareaguje Takeru, až se to dozví. Otočil jsem se a spěšně se vydal zpět, musel to vědět, pokud ještě nebylo pozdě.

9. kapitola

(Takeru)

   Trhl jsem sebou, když mě ze spánku probudilo třísknutí dveří. „Průser, vstávej… tak dělej, slyšíš?“ zatřásl se mnou Shin, i když už jsem byl vzhůru a nechápavě ho sledoval.
   „Nešil, jsem vzhůru, co se stalo,“ zamračil jsem se a zdravou rukou se natáhl po košili.
   „Ichiro je pryč,“ vychrlil. Zasekl jsem se a zadíval se na něj. Tohle nemyslel vážně.
   „Cože?“ zavrčel jsem. Přece jsem mu jasně řekl, aby neopouštěl pokoj, to neuměl splnit ani tento jednoduchý úkol? Jednou mě nemohl poslechnout?
   „No je pryč, slyšel jsem, že odjel na námluvy… prý přes severní hranice.“
   Prudce jsem vstal, popadl svůj plášť, za chůze si ho oblékl a vyrazil ven. Byl jsem nasraný, vytočený. Měl jsem chuť toho kluka někam zamčít a nechat ho o chlebu a vodě.
   Koně jsem měl osedlaného v rekordním čase, takže jsem se během chvilky hnal k severním hranicím. Vřelo to ve mně, jak jsem mohl toho kluka chránit, když ho vlastní otec posílal na sebevražedné mise a kluk poslušně šel.

   Ignoroval jsem škubání v ruce, jen jsem pevně svíral otěže a hnal koně pod sebou kupředu. Možná už bylo pozdě, byl jsem si jistý, že ten, kdo chtěl Ichira zabít, rozhodně nezahálel, když se mu naskytla takhle krásná příležitost.
   Na okamžik jsem přibrzdil, když jsem na cestě uviděl ležet osobu, zamračil jsem se, byl to jeden z císařských vojáků, mrtvý samozřejmě. Nadechl jsem se a znovu koně pobídl. Nedělal jsem si velké naděje, ale já nebyl zvyklý věci jen tak vzdávat. Musel jsem se přesvědčit.

   Zpomalil jsem teprve ve chvíli, když jsem uslyšel řinčení mečů. Nehodlal jsem tam vtrhnout jako hurikán, vždycky jsem byl opatrný a to platilo i o této chvíli. Bezhlavá akce mě spíš mohla stát život a nejen mě. Zpoza stromu jsem nakoukl na cestu, která se stala malým bitevním polem. Bylo jich hodně a vojáci měli plné ruce práce, ale Ichira jsem nikde neviděl a to se mi nelíbilo.
   „Zabijte je a najděte toho spratka!“ zařval nejspíš jejich velitel a mávl mečem k lesu. Lehce jsem nadzvedl obočí, ale pousmál jsem se. Aspoň něco si mladý princ uvědomil, mezi jeho největší šance patřil útěk a ne otevřený střet a těmi nájemnými vrahy. Seskočil jsem z koně, vytáhl katany a rozběhl se do lesa, musel jsem ho najít dřív, než oni.
   Vyhýbal jsem se stromům, přeskakoval kořeny a snažil se zaslechnout cokoliv, co by mi napovědělo, kde mladý princ je.
   Zamračil jsem se, když jsem si všiml několika chlapů, kteří se nejspíš odpojili a šli po Ichirovi. Nadechl jsem se, ale obloukem a zrychlit, musel jsem se dostat před ně, s tou rukou bych je všechny nezvládl, to jsem si uvědomoval, proto jsem odtud princátko musel dostat. Až pak jsem ho uviděl a sám bohužel nebyl. Držel sice v ruce meč, ale útokům spíše uhýbal s vyděšeným pohledem ve tváři. Nadechl jsem se, ale vytáhl jsem z boty dýku a švihl ji po jeho protivníkovi. Ten se téměř okamžitě skácel k jeho nohám. Přešel jsem k němu a vytrhl dýku.
   „V pořádku?“ mrkl jsem na něj a sjel pohledem na jeho bok, kde mu skrze oblečení prosakovala krev.
   „Ne, já…“ zavrávoral. Zavrčel jsem, ale podepřel ho.
   „Teď nesmíš omdlít, jasný? Jdeme,“ chytl jsem ho za paži a spěšně se rozešel. Museli jsme pryč, teprve potom jsem se mu na tu ránu mohl podívat.
   „Já už nemůžu,“ zakňučel tiše.
   „Musíš, zastavíš se, jsme mrtví oba,“ zavrčel jsem, byli jsme pomalí. Ichiro klopýtal vedle mě a vypadal, že každou chvilku odpadne.
   Zakopl a jen na poslední chvíli jsem ho zachytil.
   „Já nemůžu… běž sám, zachraň se,“ špitl. Připadal mi ve stavu mezi vědomím a bezvědomím. Tušil jsem, že jeho rána je hluboká, ale nemohl jsem s tím nic dělat, ne teď.
   „To si myslíš, že tě tu teď nechám?“ zavrčel jsem a bez milosti mu vrazil facku. „Vzpamatuj se, ještě chvilku to musíš vydržet, rozumíš?“ zavrčel jsem a postavil ho na nohy. Vypadalo to, že ho ta facka aspoň trochu postavila na nohy, jelikož se dokázal znovu rozejít.
   „Támhle je!“
   Zavrčel jsem, tohle nevypadalo dobře. Bylo jich moc a Ichiro byl zraněný.
   „Nezastavuj se, prostě musíš, běž!“ pustil jsem ho a otočil se. Vytáhl jsem zpoza pásku hvězdice a mrštil je po nejbližších pronásledovatelích. Jednomu jsem katanou setnul hlavu dřív, než se stihl sám napřáhnout a znovu se rozběhl za Ichirem. Zavrčel jsem, když jsem si všiml, že stojí, ale pak jsem si uvědomil proč. Byla před námi propast a teprve hluboko na jejím dně tekla voda. Netušil jsem, jak je to hluboké, ale když mi kolem hlavy proletěl šíp, věděl jsem, že tu zůstat stát nemůžeme.
   „Musíme skočit.“
   „Zabijeme se,“ kníkl a zadíval se na mě vyděšeně.
   „Zabijí nás i tak,“ odsekl jsem, chytl ho okolo pasu a skočil. Téměř mi zalehlo v uších, když vykřikl, ale okamžik na to už jsme se nořili do studené vody na dně rokle.

(Ichiro)

   Nervózně jsem jel uprostřed vojáků k severním hranicím. Možná jsem neměl důvod k tomu být nervózní, ale byl jsem. Nelíbilo se mi to, nelíbilo se mi, že jsem musel porušit Stínův příkaz, on nebyl ten typ člověka, který říkal věci jen tak do větru. Věděl, co dělá a já mu věřil, ale nevěřil jsem této výpravě.
   Trhl jsem sebou, když jsem zezadu uslyšel výkřik jednoho z vojáků. Otočil jsem se a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Tohle nebylo pár útočníků, tohle byla celá skupina víc jak tuctu ozbrojených mužů, kteří nevypadali, že by byli ochotni se smířit s prohrou. Zoufale jsem se zadíval okolo, doufal jsem, že tu přeci jen Stín je, ale absolutně jsem si tím nebyl jistý. Taky byl zraněný a potřeboval si to ošetřit. Nebyl tu.

   Polkl jsem, ale pobídl jsem koně. Měl jsem jen jedinou možnost a tou byl útěk. Připadal jsem si jako zbabělec, ale lepší zbabělec než padlý hrdina. A tím jsem nebyl, nebyl jsem bojovník, nebyl jsem hrdina, nedokázal bych se ubránit ani deset sekund, v útěku byla moje jediná možnost na záchranu.
   Srdce mi bušilo jako splašené, několikrát jsem se otočil a to, co jsem spatřil, se mi vůbec nelíbilo. Vojáci měli plné ruce práce a za mnou se hnali ozbrojení muži. Vyhekl jsem, když kůň pode mnou poklesl, když ho zasáhl jeden z letících šípů. Ale nemohl jsem zůstat stát, seskočil jsem a rozběhl se do lesa, kde jsem se začal proplétat mezi stromy. Nemohli mě pronásledovat na koních, ale ani tak to nevzdali, slyšel jsem je za sebou, jak na sebe křičí.

   Vykřikl jsem, když se přede mnou jeden z nich objevil. Věděl jsem, že nemám šanci, přesto jsem vytáhl meč a napřáhl ho proti němu.
   „Proti mně nemáš šanci, chlapečku, vzdej to,“ ušklíbl se. Nadechl jsem se, ale zaútočil jsem, čímž jsem ho jen rozesmál.
   „Kde máš teď toho svého ochránce,“ ušklíbl se a zaútočil. Prvnímu útoku se mi podařilo vyhnout, ale druhým výpadem mi prořízl bok. „Vysral se na tebe co? Ale nedivím se mu, koho by bavilo chránit někoho takového, kdo ani neví, jak se správně drží meč,“ uchechtl se. Zoufale jsem se pokusil uhnout několika dalším útokům, tohle jsem neměl šanci přežít, tak zoufale jsem si přál, aby tu teď byl Stín.

   Zasekl jsem se a zadíval se na protivníka, kterému se rozšířily oči a jeho útoky ustaly. Pak už jsem jen sledoval jeho tělo, které kleslo k zemi s dýkou v zádech. V první chvíli jsem nechápal, co se děje, a myslel si, že to byl útok dalšího ozbrojence, který se jen netrefil do mě, ale pak jsem uviděl Stína, tak moc se mi ulevilo, že jsem se skoro rozbrečel úlevou. Ale už jsem neměl sílu téměř na nic ani na to brečet. Meč mi vypadl z prstů a z dalších minut nebo ze Stínových slov, jsem si toho moc nepamatoval, jen jeho hlas, který mě hnal pořád dál. Pokud utíkal i on, bylo to špatné, ale nehodlal jsem ho neposlechnout. Několikrát jsem to vzdal, chtěl jsem, aby mě tam nechal, ale když jsem si uvědomil, že to neudělá, musel jsem znovu vstát. Nemohli ho zabít kvůli mně, kvůli mé slabosti.

   Ale pak přišla propast a veškerá naděje zmizela. Neviděl jsem žádné východisko, žádný únik, nic. Bylo bláhové myslet si, že se skokem zachráníme, voda byla rozbouřená a já nebyl dost silný na to, abych s tím proudem vody bojoval.
   Vykřikl jsem, když mě nečekaně chytil za pas a skočil se mnou do rokle. Ledová voda okamžitě prosákla oblečením až na kůži a proud mě táhl ke dnu, neměl jsem sílu bojovat s vodou. Ostré kameny mi prořízly oblečení, i kůži pod ním. Poslední, co jsem cítil, než jsem ztratil vědomí, byla silná paže okolo mého pasu, pak už jsem vnímal jen tmu.

10. kapitola

(Takeru)

   Veškeré oblečení mi téměř okamžitě nasáklo vodou a táhlo ke dnu, do toho mi proud vytrhl Ichira z rukou a znovu se mi ozvalo rameno. Vyplaval jsem na hladinu a nadechl se. Kousek od sebe jsem zaregistroval druhou postavu, stiskl jsem k sobě zuby a zabral, abych se k němu dostal. Proud byl silný, ale podařilo se mi ho chytit okolo pasu a dostat ho na hladinu. Byl v bezvědomí a já doufal, že je to hlavně kvůli vyčerpání a ne kvůli zraněním, která utrpěl.

   Nadechl jsem se, ale podařilo se mi zachytit se kořenu stromu, který u vody rostl. Už dostat se z vody sám nebylo samo o sobě jednoduché, ale když jsem navíc držel ještě Ichira, který mi teda moc nepomáhal, měl jsem co dělat, i kdybych měl obě ramena v pořádku. Přesto se mi nakonec podařilo dostat k mělčině a vytáhnout nás na břeh.

   Položil jsem prince na břeh a vyzkoušel mu tep. Žil, což bylo dobré, ale my museli pryč. Netušil jsem, jestli pronásledovatelé uvěří, že jsme se v té řece zabili. Zamyslel jsem se, ale nakonec jsem Ichirovi sundal jeho šerpu a hodil ji do vody a svůj plášť jsem tam hodil taky. Doufal jsem, že je to alespoň zmate.

   Zadíval jsem se na princátko a povzdechl si, pochyboval jsem, že bych ho teď probudil, nebo že by vůbec byl schopen kroku. Tiše jsem zanadával, ale zvedl ho a přehodil si ho přes rameno. Takhle to bylo rychlejší a momentálně pro mě i pohodlnější. Rozhlédl jsem se a spěšně se rozešel ne příliš příjemnou cestičkou nahoru, musel jsem najít něco, kde jsme se na chvilku mohli schovat, abych se Ichirovi podíval na tu ránu. Pořád krvácel a to byla pro nás nevýhoda. Neměli jsme momentálně koně a cesta zpět do paláce byla dlouhá. Nemohl jsem to jít pěšky s krvácejícím princem a nejistotou, jestli nás nehledají.

   Nakonec jsem přeci jen narazil na výklenek ve skále, který byl dost hluboký na to, aby nás aspoň na čas skryl.
   Opatrně jsem ho položil na zem a roztrhl mu zakrvácenou košili v okolí rány. Neměl jsem tu žádné obvazy, proto jsem musel improvizovat. Kusem jeho košile jsem setřel okolní krev, pak jsem sundal svůj šátek a pevně mu s ním ránu zavázal. Doufal jsem, že se tím zastaví krvácení a aspoň jedna starost nám ubude. Zatím to totiž moc dobře nevypadalo. Netušil jsem, kdo jde Ichirovi po krku a nemohl jsem tak odhadnout, zda po něm bude pátrat i teď, když by si mohli myslet, že jsme se zabili oba.

   Lehce jsem se zamračil, když jsem pohnul s ramenem. Až teď jsem si uvědomil bodavou bolest v okolí rány. Nadechl jsem se, ale pokusil se to ignorovat, momentálně jsem s tím nic udělat nemohl. Opřel jsem se o stěnu a zadíval se ke vchodu do jeskyně. Nechtěl jsem teď odejít, když byl Ichiro v bezvědomí, mohli to tu prohledávat a beze mě moc šancí neměl a takhle už vůbec ne.

***

(Ichiro)

   Hlava mi třeštila, připadal jsem si, že mám zlomenou nebo naraženou každou kost v těle, bok mě pálil a lehce jsem se zatřásl zimou, když mi skrze promočené oblečení foukl vítr. Chvilku jsem bojoval s těžkými víčky, než se mi podařilo je pomalu pootevřít. Netušil jsem, kde jsem, bylo tu šero, podlaha byla drsná, studená a první, co mě napadlo, bylo, že mě dostali. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že to byla blbost… oni mě nechtěli zajmout, oni mě chtěli zabít.

   „Jak ti je?“
   Trhl jsem sebou, jelikož jsem osobu kousek ode mě sedící ještě nevzal na vědomí. Ale podle hlasu jsem s úlevou poznal Stína.
   „Bylo mi i líp, ale žiju, takže to jde,“ kývl jsem a pomalu se posadil, což mi způsobilo lehkou závrať a bušení v hlavě. Nejspíš jsem se do ní musel pořádně uhodit. Chvilku jsem mžoural, než jsem se dokázal aspoň trochu rozkoukat.
   „Kde to jsme?“
   „V nějaké jeskyni.“
   „V jeskyni?“
   „Nic lepšího po ruce nebylo, ale mohl jsem tě nechat v řece,“ pronesl sarkasticky.
   „Tak jsem to nemyslel, jen… díky, že jsi mě tam nenechal,“ zašeptal jsem. Musel nás vytáhnout oba i se svým zraněným ramenem a já si všechno hezky prospal, připadal jsem si… trapně, k ničemu, nic jsem nevydržel. Matně jsem si vybavoval, jak jsem mu cestou fňukal, být na jeho místě, nechám se tam, ale on to neudělal.
   Zadíval jsem se na něj a zarazil se, vypadal jinak. Teprve po chvilce zírání jsem si uvědomil, že mu vidím do obličeje, že nemá šátek, který běžně nosil. Asi jsem se praštil do hlavy víc, než jsem si myslel, když mi očividné věci docházely tak pomalu.

   „Baví tě na mě pořád tak civět?“ nadzvedl obočí a zadíval se na mě. Nemůžu říct, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, jak vypadá, kdo by se pod tím šátkem mohl skrývat, ale rozhodně jsem si nikdy nemyslel, že vypadá takhle.
   „Zapomněl jsi mluvit? To byla ta rána do hlavy tak velká?“
   „P-promiň, jen… ještě jsem tě neviděl bez šátku,“ šeptl jsem.
   „Vidíš, tak si mě zapamatuj, ať mě pak můžeš nechat zavřít,“ ušklíbl se.
   „O čem to mluvíš, proč bych to dělal.“
   „Nesouhlasíš s mými názory, já nerespektuju zákony, jsem zločinec, který patří za mříže a pokud mi chceš tvrdit, že mě necháš jít, nenamáhej se, je mi jasné, že bys to dělal jen proto, abych tě tu nenechal umřít. Nechystám se k tomu,“ řekl klidně a já na něj zůstal jen nechápavě hledět. Tohle si o mně myslel?
   „I kdybych se k tomu chystal, stejně bych tě nikdy nedostal, na to jsi až moc dobrý.“
   „Nemusíš mi podlézat, už jsem řekl, že tě tu nenechám.“
   „Nepodlézám, myslím to vážně… jsi lepší než celá otcova garda.“ Ušklíbl se, ale nic neříkal a já už nevěděl, jak mu to říct. Na chvilku mezi námi zavládlo ticho, než jsem ho opět protrhl.

   „Omlouvám se,“ zašeptal jsem. Jen po mně střelil krátkým pohledem.
   „Za co se omlouváš.“
   „Že jsem nezůstal v pokoji, jak jsi mi řekl. Chtěl jsem, ale otec mě neposlouchal. Byl naštvaný, že jsem se odmítl ženit… nemohl jsem nic říct, prostě mi oznámil, že pojedu a odešel. Možná kdybych…“
   „Pokud vím, nic z toho jsem ti nevyčetl. Tvůj otec za svou hloupost zaplatil, jeho vojáci jsou mrtví a nejspíš si teď myslí, že je mrtvý i jeho syn.“
   Zasekl jsem se, měl pravdu, otec nevěděl, že jsem to přežil.
   „Odpověď zní ne, nikam nejdeme. Jsi zraněný a já tě s tím ramenem taky daleko nedotáhnu, nehledě na to, že ti chlapi klidně můžou prohledávat okolí.“
   „Ale otec…“
   „Nějakou dobu to bude muset vydržet, pokud ti doopravdy nechce uspořádat pohřeb.“ Zadíval jsem se na něj, ale mlčel jsem. Měl pravdu, pořád jsme nejspíš nebyli v bezpečí a určitě nehodlal poslouchat mé fňukání, když bychom se pokusili pěšky dostat do paláce. 

   „Zvládneš to tu chvilku sám?“
   „Co? Proč? Kam jdeš,“ špitl jsem, nechtěl jsem tu zůstat sám.
   „Pro dříví na oheň, klepeš se jak osika,“ vstal a oprášil si kalhoty.
   „Půjdu s tebou,“ prudce jsem vstal, až se mi zatočila hlava a já ztratil balanc. Kdyby mě Stín nechytil, skončil bych na zemi. Zamrkal jsem a zvedl k němu oči.
   „Ty nikam nejdeš, zůstaneš tady a počkáš na mě, nebudu daleko.“ Mlčky jsem mu hleděl do očí, byl nádherný, jen jeho pohled zůstával stejně chladný a netečný, jaký jsem v jeho očích viděl už dřív.
   „Dobře,“ šeptl jsem a posadil jsem se, když mě pustil. Najednou mi ten dotek chyběl. Líbilo se mi, když mě držel, připadal jsem si, že se mi nemůže nic stát… ale teď, nic, jen prázdno, zima. Objel jsem se kolem pasu a sledoval jeho záda, jak mizí venku z jeskyně. Kousl jsem se do rtu a nejistě se rozhlédl kolem. Bez něj i ta jeskyně vypadala děsivější a nebezpečnější. Skrčil jsem se u zdi, přivřel jsem oči a snažil se aspoň trochu zahřát. Ani jsem si to neuvědomil, ale během chvilky mi klesla víčka a já usnul.