Minde

1. kapitola

   Byla už půlnoc, já jsem ale stále seděl na okně a hleděl do tmy. V uších jsem měl sluchátka od své nejcennější věci, od starší mp3, kterou jsem před půl rokem dostal od spolužáka za to, že jsem mu pomáhal s matikou. Bylo to už tak dávno… Vždyť ve škole jsem byl naposled před dvěma měsíci. Chtěl jsem tam chodit, ale nemohl jsem. Otec mi to zatrhl, musel jsem být pořád doma a čekat na něj až se vrátí z hospody ožralý a vylije si na mě zlost.

   Od té doby, co přede dvěma roky zemřela matka to s ním jde z kopce a vůbec s celou touhle domácností.

   Díval jsem se do blízkého parku, kde blikala pouliční lampa. Její matné světlo vytvářelo na zemi stíny. Šedé čmouhy, šedé jako můj život.

   Odtrhl jsem pohled od okna a zadíval jsem se místo toho na stěnu svého pokoje. Mlčky jsem přešel k plakátu, nebo spíš velké fotografii. Byl jsem na ní já a skupina, se kterou jsem ještě před rokem tančil. Street dance… matka mě v tom podporovala, otec to nenáviděl, stejně jako za ty dva roky den ode dne víc nenávidí mě.

   Nechtěl jsem s tím skončit, ani když mi otec vyhrožoval. Pak mě ale shodil ze schodů a já narazil kolenem na hranu schodu, co byste čekali, zlomil jsem si ho. Když už otec nemohl snášet moje tiché steny, protože to bolelo jak čert, vzal mě do nemocnice. To bylo poprvé a naposled co se o mě alespoň takhle postaral. Se Street dance jsem měl ale utrum, to jsem věděl i bez doktora, i přes to jsem nechtěl skončit.

   I teď, po roce, jsem stále cítil bodavou bolest v koleni, když jsem se víc namáhal. Také na změny počasí jsem reagoval citlivěji.

   Přejel jsem prsty po háčcích, které zde zbyly z medailí, které jsem vyhrál se skupinou. O ty jsem taky přišel. Otec je prodal, aby měl na zaplacení nájmu nebo chlastu. Náš dům jsme museli opustit, jak říkal otec, byl pro nás zbytečně velký, v tom to ale nebylo. Neměl peníze na jeho údržbu. On vlastně nemá peníze nikdy, je jen zázrak, že vždycky nájem dokáže zaplatit. Stala se s zněj troska a mě táhl ke dnu s sebou.

   Prstem jsem přejel po fotografii mé matky. Jak moc mi chyběla. Zemřela mi v náručí, když mi bylo patnáct. Moje maminka byla poměrně známá návrhářka, alespoň tady v Anglii. Spěchala přes přechod k autu, kde jsem na ni čekal. Z dálky mi už mávala, ke mně ale nikdy nedošla. Nějaký ožrala jel na červenou a srazil ji. Zemřela mi v náručí než stihla dojet záchranka.

   Z oka mi stekla slza, kterou jsem ale rychle setřel, když jsem slyšel bouchnout dveře od bytu.

   „Christopere! Kde je večeře? Pojď okamžitě sem!“ řval otec jako na lesy. Vůbec mu nevadilo, že může probudit sousedy. Z uší jsem si rychle vytáhl sluchátka, vypnul mp3 a skryl ji pod polštář.

   Zarazil jsem se ve dveřích kuchyně. Otec nebyl sám. Měl s sebou nějaké dva chlapi, kteří se mi ani trochu nelíbili. Podivně se ušklíbali a mlsně si mě prohlíželi.

   „To je ten tvůj syn, Petře?“ zeptal se menší.

   „Jo, pokud máš zájem, posluž si,“ mávl ke mně rukou a sám se posadil za stůl, kde začal pořádat studenou večeři.

   „Vypadá rozkošně,“ zavrněl druhý chlap. Pomalu jsem couval do chodby. Věděl jsem, co znamená otcovo ´posluž si´.

   „Snad bys nám neutíkal, Chrisi… můžu ti tak říkat,“ řekl ten menší, hbitě ke mně přiskočil a než jsem stihl utéct, popadl mě za ruku.

   „Pusťte mě,“ snažil jsem se vyvléct ze sevření. Chlap se svezl k zemi, když jsem ho kopl do holeně. Rychle jsem se otočil a vběhl do svého pokoje, kde jsem se zamknul. Klesl jsem k zemi. Po tváři se mi začaly kutálet slzy. Tohle nebylo poprvé, kdy jsem otec přivedl nějaké chlapi, aby si ´posloužili´. Vždycky za to totiž dostal zaplaceno a dál mohl chlastat až do němoty. Nesnášel jsem to, tohle nebylo poprvé, co jsem se vzepřel a dobře jsem věděl, že za tohle mě čeká trest. Zřejmě mě zase zbije jako psa, že se nebudu moci dva dny pohnout. Ještě se mi ani nezahojily nedávné modřiny a teď k nim přibudou další.

   Za dveřmi jsem slyšel rozčílené hlasy, pochopil jsem, že otec dostal peníze předem a oni je teď chtějí zpět. Problém byl v tom, že otec už je neměl.

   Dveře od bytu bouchly a rozhostilo se ticho. Slyšel jsem jen svůj, stále ještě trochu, zrychlený dech. Odešli, všichni tři.

   Doplahočil jsem se do postele, kde jsem po dlouhé chvíli usnul. Zdála se mi jedna noční můra za druhou. Budil jsem se s křikem a propoceným tričkem.

   „Chrisi, otevři,“ ozvalo se zpoza dveří. Byl to otec. Jeho hlas zněl smířlivě, věděl jsem ale, že to jen hraje. Dělal jsem, že ho neslyším. Stejně to dopadne stejně.

   „Christopere! Hned mi otevři, já vím, že tam jsi,“ začínal být v ráži a mlátil do dveří. Věděl jsem, že nemá cenu mu odporovat. Na roztřesených nohou jsem přešel ke dveřím a odemkl. Vrazil dovnitř jako lev. Z očí mu šlehaly blesky.

   Napřáhl se a než jsem stihl uhnout, jeho dlaň dopadla na mou tvář. A pak další a další. Skrčil jsem se, on mě však vytáhl znovu na nohy a mlátil dál.

   „Ty skrčku jeden nevděčná! Ty budeš odporovat? Tohle bylo naposled, slyšíš mě?“ řval. „Tohle je naposled, co jsi v tomhle bytě. Hned si sbal svoje věci!“ zařval, hodil po mě batoh a odešel pryč. Nechápavě jsem se za ním podíval. Prskal něco do mobilu, nerozuměl jsem mu a myslím, že jsem ani nechtěl. Raději jsem ho ale poslechl a nastrkal do něj pár nejnutnějších věcí včetně svojí mp3 a alba s fotkami, kdy jsem ještě měl rodinu. Otce, který o mě od doby smrti mé matky nestojí, jsem za rodinu teď už nepovažoval. Nikdy se ke mně vlastně nechoval jako k pravému synovi, myslím, že jen díky matce mě ´toleroval´. Nepamatoval jsem si, že by mě někdy někam vzal nebo mi popřál štěstí při důležitých písemkách a už vůbec mi nepomáhal s úkoly nebo se na mě vesele neusmál s otázkou jak jsem se měl.

   Otec se přiřítil do pokoje a hrubě mě popadl za zápěstí.

   „Konečně od tebe budu mít pokoj, spratku. Ty dostaneš co si zasloužíš a já za to ještě dostanu zaplaceno,“ zachechtal se a táhl mě ke stařičké škodovce, která sotva jela. Koupil ji za pakatel od nějakých pochybných lidí, raději jsem se na nic neptal. Jela, ale vypadala, že se brzy rozsype.

   Netušil jsem, kam jedeme, jen jsem zděšeně tiskl svůj batoh a sledoval krajinu.

   Málem se mi zastavilo srdce, když jsem na kopci spatřil obrovské panství. Dobře jsem věděl, co tam je. O podniku s názvem TripleX už slyšel snad každý…

2. kapitola

   „Tati… tohle… tohle ne, prosím,“ šeptal jsem a snažil jsem se skrýt zděšení. Nepovedlo se mi to. Škodolibě se na mě usmál a fouknul mi do tváře dým z cigarety.

   „Já nejsem tvůj otec, Christopere. Tvoje matka byla děvka, stejně jako se jí teď staneš ty,“ zasmál se. Vypadal jako šílenec a ze škodovky tlačil maximum.

   „Volal jsem vám, vezu zboží!“ štěkl před kovovou bránou do zvonku. Třásl jsem se, když se velká brána otevírala a otec vjel na příjezdovou cestu.

   „Pro-prosím, ne,“ zašeptal jsem, když mě za límec trička vytáhl z auta. Vysloužil jsem si jen další facku a kopanec, abych se pohnul do domu.

   „Jdu za panem Cohenem, mám pro něj zboží,“ štěkl otec na mladého kluka u recepce. Ten přikývl a někam telefonoval. Přitom mě sledoval lítostivým pohledem. Odvrátil jsem tvář, nesnášel jsem lítost, sám jsem dobře věděl, že jsem slaboch, nemuseli mi to ostatní připomínat.

   „Můžete jít dál. První dveře vlevo, pan Cohen vás očekává,“ řekl a ukázal do široké chodby. Otec mě popadl za paži a táhl za sebou. Ani se neobtěžoval s klepáním a vrazil dovnitř.

   „Tak vám ho vedu!“ vyštěkl na muže v nažehleném obleku s úzkými brýlemi na očích.

   „Pan Barry, předpokládám,“ řekl a odložil brýle.

   „Jo, to sem já,“ přikývl.

   „Vy zde chcete toho chlapce… nechat?“

   „Jo, už sem vám to říkal. Je to malý parchant, udělejte s ním co chcete, je mi to fuk, hlavně chci prachy.“

   „Určitě chápete, že nemůžeme vzít jen tak někoho,“ vstal a prohlédl si mě.

   „Svléknout,“ poručil beze stopy srandy. Zůstal jsem na něj zděšeně zírat.

   „Neslyšel jsi, spratku? Když řekl svlíknout, tak se svlíkneš!“ zařval otec a roztrhl mi tričko.

   „Snad nemusíte být tak hrubý, pane Barry, chlapec to jistě pochopil sám.“ Hlas měl chladný a mě z něj naskakovala husí kůže. Rozklepaně jsem si stáhl kalhoty a zůstal před nimi jen v boxerkách.

   „Ten hadr taky,“ přivřel oči. Roztřeseně jsem poslechl a stáhl si i poslední kousek oblečení. Byla tu zima. Obrovské sídlo se přece jen moc nevytopí. Instinktivně jsem si přikryl rukama přirození, ten chlap mi však ruce zadržel a podržel mi je od těla.

   „Hmm… vypadá to docela dobře. Jméno a věk?“

   „Christoper…“ začal otec než mu do řeči skočil ten chlap.

   „Předpokládám, že chlapec umí mluvit sám,“ poznamenal chladně.

   „Christoper Barry a je mi sedmnáct,“ zašeptal jsem.

   „Sedmnáct? Ty ještě chodíš do školy?“ zeptal se beze stopy zájmu. Zakroutil jsem hlavou.

   „Vyrazili ho odtamtud, je to lajdák!“ štěkl otec. Mlčky jsem hleděl do podlahy. Lhal, měl jsem výbornou paměť a jen díky ní jsem za ty dva roky nepropadl.

   „Nějaké zkušenosti?“ pokračoval Cohen a prohlížel si mě.

   „On ne. Vždycky byl dole,“ uchechtl se. „Ale nebojte, dával jsem pozor, aby to vždycky měl s ochranou,“ strčil si do pusy další cigaretu.

   „Tady mi nekuřte!“ řekl Cohen přísně. Otec jen něco zavrčel a cigaretu schoval.

   „Necháme si ho. Dostanete, řekněme, dvacet tisíc,“ otočil se k němu zády a posadil se za stůl.

   „Třicet!“ vybafl na něj.

   „Dvacet pět, berte nebo nechte být,“ řekl aniž by se na něj podíval.

   „Fajn!“ vyštěkl a sjel mě opovržlivým pohledem. Cohen se spokojeně usmál a vytočil někoho na mobilu.

   „Ricku, máme tu nováčka, dojdi pro něj,“ řekl a zavěsil. „Obleč se!“ pokynul mi a přistoupil k sejfu, odkud vytáhl peníze, které podal mému otci.

   „Jeho rodný list?“ řekl ještě Cohen. Otec něco štrachal v kapse než ho vytáhl.

   „Tohle jsou formuláře, podle kterých se vzdáváte jeho opatrovnictví," ukázal na hromádku papírů na stole. Otec popadl propisku a rozmáchle je podepsal. „Děkuji a sbohem,“ pokynul mu Cohen rukou ke dveřím. Viděl jsem, jak to v otci vře, nenáviděl tohle zacházení. Poslušně ale odešel, ovšem nezapomněl dveřmi prásknout.

   „Víš, co je tohle za… podnik?“ zeptal se po chvíli Cohen. U názvu ´podnik´ chvíli zaváhal. Přikývl jsem a na jeho nadzvednuté obočí jsem vytušil, že čeká delší odpověď než jen přikývnutí.

   „Je to… ehm… bordel,“ zamumlal jsem. Cohen se napřímil, až sem se lekl a ustoupil jsem.

   „Tohle není… ´bordel´. Jsme… kultivovaný podnik. Naši chlapci jsou vzdělaní a výborní společníci, nejsou to děvky,“ podíval se na mě přísně. Zvedl jsem ze země svůj batoh. Pohled jsem však nezvedl. Nechtěl jsem vidět, aby ten chlap spatřil slzy, které se mi draly do očí. Možná to děvky nejsou, ale já si tak připadat budu.

   Trhl jsem sebou, když někdo zaklepal na dveře. Byl vysoký a štíhlý, měl hnědé vlasy a příjemné zelené oči. Při pohledu na něj jsem se ale ještě víc roztřásl.

   „Ricku, tohle je náš nováček. Vysvětli mu pravidla a byl bych rád, kdybys ho zítra doprovodil na prohlídku. Bude bydlet u vás, chybí vám dva do počtu, pokud se nemýlím.“

   „Jasně,“ přikývl a otočil se na mě. „Pojď,“ usmál se a otevřel mi dveře.

   „Ještě se uvidíme!“ zavolal za mnou Cohen. Já už jsem se neotočil. Vyšel jsem za tím Rickem.

   „Ahoj, já jsem Rick,“ podal mi ruku.

   „Christoper,“ zamumlal jsem do země. Svěsil ruku, když viděl, že se nechystám mu ji podat.

   „Proč jsi tady?“ zeptal se zvědavě. Neodpověděl jsem, ještě víc jsem se pokusil zadržet slzy, zatím se mi to dařilo.

   „Tobě se asi moc mluvit nechce, co?“ Zase jsem mlčel. Prosil jsem, aby už mlčel taky, bál jsem se, že když promluvím, můj hlas mě prozradí. Prozradí můj strach a to jsem nechtěl.

   „Nevadí, to napravíme,“ řekl. „Trochu ti to tady ukážu,“ řekl, když jsme dorazili do nějaké haly, které se nacházela za onou chodbou, kde měl kancelář ten Cohen.

   „Támhle napravo je tělocvična. Využívej ji jak chceš. Je tam nějaké posilovací zařízení, hifi věž a tak. Občas se tam pořádá nějaká slavnost nebo sraz, setkání,“ pokrčil rameny.

   „Tady je lékařská ordinace. Ovšem Barb je tam jen několik dní v týdnu,“ řekl.

   „Tady je jídelna,“ ukázal na jedny z dveří, „a vedle kuchyně,“ ušklíbl se, když se z ní ozvalo vzteklé zaječení a sprosté nadávání. „Toho si nevšímej, Zach si nejspíš zase zašpinil svoji bílou košili,“ zachechtal se. Mě moc do smíchu nebylo. Nejistě jsem se rozhlížel a mlčel jsem.

   „V západním sídle jsou ´číslované pokoje´. Tam se setkáváme se zákazníky,“ ukázal do schodů vlevo. V severní křídle je hlavně obrovský balkon se vstupem do zahrady a taky je tam venkovní bazén, momentálně vypuštěný, vzhledem k tomu, že je listopad,“ následoval jsem ho na vrchol schodů, kde se chodby křižovaly a vedly do všech křídel.

   „Ovšem je tam i vnitřní bazén s vířivkou,“ mrkl na mě.

   „V severním křídle má pokoj jednička. Abys věděl, jsou tu tři skupiny, které jsou něco jako rodina. V každé je maximálně osm členů. My jsme trojka.

   V jižním křídle má pokoj dvojka. To je taková morbidnější skupina pro zákazníky, kteří při tom mají rádi bolest.

   No a ve východním křídle máme pokoj my, trojka. Ještě tu jsou samotky. Tam by ses dostal, kdybys udělal nějaký průser, nedoporučuju. Byl jsem tam dvakrát a zopakovat si to nehodlám. A tady jsou naše a teď i tvoje pokoje.“

   Vešli jsme do obrovského pokoje, který sloužil nejspíš jako obývák. Byl prázdný. Rick mi pokynul ke dveřím naproti.

   Byla to poměrně hezky zařízená ložnice se čtyřmi obrovskými postelemi.

   „Ta u stěny je volná a nebo tady tahle. Ostatní ještě makají, seznámíš se s nimi večer, já už musím taky běžet. Zatím si vybal,“ řekl a odešel. Zakázal jsem si myslet na to, co se asi skrývá pod pojmem ´makají´. Klesl jsem na postel u stěny a stočil jsem se do klubíčka. Už jsem slzy nedokázal víc zadržovat a ty mi teď volně stékaly po tvářích. 

3. kapitola

   Ani nevím, jak se mi podařilo usnout. Probudil jsem se, když jsem ve vedlejší místnosti uslyšel několik hlasů.

   „Tak co je to za překvapení, Ricku. Napínáš nás celý den a ani nás nechceš pustit do pokoje!“ řekl někdo.

   „Ještě bychom měli počkat na Zacha a Warrena…“ zkusil protestovat Rick.

   „Na to ti kašleme, jestli nám to hned neřekneš, garantuju ti, že se týden nevyspíš!“ ozval se jiný hlas.

   „Fajn, vzdávám se. Máme nový přírustek.“ Trhl jsem sebou, když někdo vrazil do místnosti.

   „Nováček!“ vřískl nějaký blondýn a sedl si na mou postel. Cukl jsem sebou a odsunul se o něco dál, zřejmě si toho nevšiml.

   „Já jsem Mickey! Ricka nejspíš už znáš,“ kývl k hnědovláskovi. „Tohle je Clark a Thomas,“ ukázal na zbylé dva muže jednoho s černými a druhého se světlými vlasy. Oba se na mě usmívali, nevěděl jsem, co si mám myslet.

   „Zachary ještě balí Eda a Warren uklízí nádobí, seznámíš se s nimi později,“ vychrlil ze sebe v rekordním čase.

   „Christoper,“ zašeptal jsem. Po té se v místnosti rozhostilo ticho. Nervózně jsem žmoulal v prstech přikrývku a zkoumal její vzor.

   „Týjo, to je všechno, co nám řekneš?“ zeptal se Mickey. Někdo ho praštil do ramene, myslím, že to byl ten Clark.

   „Je to nováček. Já z tebe málem chytil infarkt, když jsi na mě takhle vybafl, měl bys to přestat dělat, každý se tě bude bát.“

   „Ale on se mě nebojí, že mám pravdu, Chrisi,“ položil mi ruku na rameno. Sykl jsem bolestí a rychle jsem si spravil triko, aby mi nešla vidět nádherně zbarvená modřina. Viděl jsem, jak se zarazili a už se chtějí na něco zeptat, zachránil mě ale kluk s delšími blond vlasy, který vrazil do pokoje.

   „Ed mi právě řekl, že sem dnes nějaký chlap prodal svého syna!“ vysypal ze sebe. Pak ale uviděl mě a zarazil se. „A sakra, to je on?“ poškrábal se nervózně na hlavě.

   „Ehm… Chrisi, tohle je Zachary, Zachary, tohle je náš nováček Chris,“ řekl Rick. I když jsem měl hlavu sklopenou, cítil jsem na sobě pohledy všech přítomných.

   „Můžeme pro tebe něco udělat, Chrisi?“ zeptal se Rick.

   „Mohli-mohli byste mě nechat o samotě, prosím?“ řekl jsem tiše. Vážně jsem neměl náladu a ani sílu se s nimi teď bavit.

   „Jasně,“ odpověděli a pomalu odcházeli.

   „Kdybys něco potřeboval, budeme vedle,“ řekl ještě zelenooký muž než taky odešel.

……………………..

   „To myslíš vážně? On ho normálně prodal?“ zeptal se Thomas. Zachary přikývl. S Edem – recepčním, už dlouho flirtoval a dozvídal se od něj nejrůznější drby. Jeho zajímalo cokoliv – pokud to bylo od Eda.

   „Byl prý zarostlý a vypadal, že se dlouho nemyl. Taky to z něj prý táhlo. Ten kluk se vedle něj třásl jako osika. A když řeknu, že Edovi ho bylo líto, tak to už je něco,“ řekl Zachary a otevřel si plechovku s Pepsi.

   „Víte co se stalo s posledním klukem, kterého sem prodali?“ zeptal jsem se zamyšleně. Ještě teď jsem viděl jeho výraz, když ho odváželi do blázince.

   „Jo, odvezli ho do blázince, ale on byl ve dvojce, Ricku, my nejsme taková hovada jako dvojka,“ snažil se mě Thomas povzbudit.

   „Bylo mu jednadvacet, Chrisovi tolik není, to se s vámi vsadím o co chcete,“ řekl jsem.

   „Prosím vás… mohl bych se osprchovat?“ ozval se za námi hlas. Chris stál ve dveřích pokoje se sklopenou hlavou.

   „Jasně, pojď za mnou,“ vstal jsem z křesla a zavedl jsem ho do jedněch dveří, které v pokoji byly. Spatřil jsem zděšení v jeho očích. No… obrovská vana dokáže vyděsit a dvě neoddělené sprchy také. My jsme na to byli zvyklí a hodně jsme toho využívali…

   Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal myšlenky na Thomasovo tělo.

   „Tady máš osušku a támhle na poličce je šampon a mýdlo,“ ukázal jsem naproti sebe. Chris k poličce přešel a vzal do ruky jednu z lahviček. Pousmál jsem se, přešel jsem k němu a vzal mu ji z ruky. „Tohle je šampon,“ dal jsem mu jinou lahvičku. „Tohle,“ položil jsem na poličku tu první, „je lubrikant.“ Krvavě zrudl a otočil se ke mně zády.

   „Tady máš ještě volný župan,“ položil jsem na umyvadlo nadýchaný teplý oděv.

   „Děkuju,“ pípl, když jsem zamířil ke dveřím. Pousmál jsem se a odešel.

……………………..

   Bylo mi tak trapně. Jak jsem si místo šamponu mohl vzít lubrikant? Nejraději bych se propadl do země.

   Shodil jsem ze sebe šaty a zadíval jsem se do zrcadla, které se táhlo přímo naproti sprchám a zabíralo téměř celou stěnu. Nechtěl jsem ani myslet na to, co se před ním nejspíš odehrává.

   Prohlížel jsem si vybarvené i čerstvé modřiny, které se skvěly na mém těle. Nakonec jsem si povzdechl, přešel pod sprchu a pustil na sebe horkou vodu.

   Umyl jsem se a pak jsem se rukama opřel o kachličky. Nechával jsem kapky vody, aby ze mě smyly i ty poslední zbytky mýdla a šamponu.

   Přes šumění vody jsem neslyšel, jak někdo otevřel dveře od koupelny.

   „Kohopak to tady máme?“ objaly mě okolo pasu silné paže. Zaječel jsem a neznámému jsem se vysmekl. Nejspíš to nečekal, jelikož jsem vyklouzl hladce a zacouval jsem do rohu koupelny.

……………………….

   Mé prsty se proplétaly Thomasovými vlasy a naše jazyky sváděly zuřivý boj o nadvládu, když se ozvalo zaječení. Tom zaskučel, když jsem ho leknutím kousl do jazyka. Ani jsem se mu nestihl omluvit, jak jsem vystartoval z pokoje do koupelny, odkud se výkřik ozval.

   Vyvalila se na mě oblaka páry, ale i přesto jsem poznal Warrenovu postavu.

   „Warrene, co tu do hajzlu děláš?“ zakřičel jsem na něj naštvaně a vrazil mu do ruky ručník, aby se zakryl.

   „Ricku, já… já jsem myslel, že je to někdo z vás. Omlouvám se, nechtěl jsem ho vyděsit… kdo to vůbec je?“ blekotal zmateně. Naštvaně jsem ho obešel a zamířil do rohu, kde se krčil Chris.

   „Chrisi?“ řekl jsem opatrně a zastavil jsem tekoucí vodu. Klekl jsem si na mokrou podlahu před chlapce. „To byl Warren, nevěděl o tobě, nechtěl tě vyděsit. Tohle nám dělá normálně. Nechtěl ti ublížit. Jsi v pořádku?“ Chris ke mně zvedl pohled a přikývl. Thomas mi podal župan, do kterého jsem chlapce zabalil. Dobře jsem si všiml modřin, které měl rozsety po těle, ale nekomentoval jsem je… prozatím.

…………………

   Nervózně jsem posadil ke krbu a zadíval jsem se na šestici mužů před sebou. Warren, který mě tak vyděsil, seděl nejtišeji a házel po mě omluvné pohledy.

   Clark přede mě položil talířek s horou špaget.

   „Snad ti to bude aspoň trochu chutnat, trojka kuchařskými schopnostmi neoplývá,“ ušklíbl se na mě. Plaše jsem se usmál a nabral si trochu na vidličku.

   „Je to dobrý,“ kývl jsem. Bylo mi docela nepříjemné, když na mě mlčky hleděli jak jím. Tedy Zachary se aspoň zvedl a šel uvařit čaj. Promluvili až když jsem od sebe omluvně odstrčil poloprázdný talíř s tím, že už nemůžu.

   „Chrisi… Já vím, že člověk, který tady nějakou dobu nežije si o tomhle… podniku, myslí své a většinou to není nic hezkého. Stejně jako si nic hezkého nemyslí o těch, kteří zde… není třeba se na nás dívat skrz prsty.

   Nás je šest a s tebou teď sedm… dohodli jsme se, že každý večer ti jeden z nás řekne svůj příběh o příchodu sem, něco o sobě a sedmý den si ty sám budeš moci vybrat, jestli nám řekneš, proč tady jsi ty.

   Víš, nejsme násilníci, ani sexuální delikventi a chtěli bychom ti to dokázat.“

   „Dobře,“ přikývl jsem. Nakonec to nebyl špatný nápad.

   „Fajn, možná bychom ti ale první měli vysvětlit pravidla!“ sedl si Mickey vedle mě a objal mě okolo ramen. Bylo to snad poprvé, co mi zde přeběhl přes ústa úšklebek. Mickey mi připadal praštěný, ale to se mi líbilo.

4. kapitola

   „Takže pokud ti to nevadí, bylo by nejlepší, kdybys všechna pravidla slyšel co nejdřív a začal ses jimi řídit,“ řekl Rick a zadíval se na mě. Polkl jsem, ale přikývl. Raději jsem chtěl vědět hned, co mě čeká. Než ale stihl otevřít pusu, ozval se tón eSeMeSky.

   „Prosím, ať to není…“ vytáhl Thomas z kapsy velice drahý mobil, jak na první pohled vypadal.

   „Né, proč vždycky já!“ zaskučel.

   „Asi se mu moc líbíš,“ ušklíbl se Rick. Thomas po něm hodil polštář a rychle odešel do pokoje. Na můj nechápavý výraz odpověděl Clark.

   „Když nás někdo chce na pokoj, dostaneme eSeMeSku, ve které máme napsáno číslo pokoje, případně kdo nás chce. Jeden chlap si nedá pokoj, Tom je jeho oblíbenec, je tu skoro každý den,“ uchechtl se.

   „To není ani trochu vtipné!“ zpražil ho černovlásek pohledem. Měl na sobě lehké kalhoty a košili s krátkým rukávem s několika rozepnutými knoflíčky, které odhalovaly jeho hrudník. Vlasy měl slušivě rozcuchané a musel jsem říct, že až na ten zamračený kukuč mu to slušelo.

   „Zbav se ho brzy,“ vtiskl mu Rick malý polibek na ústa. Překvapeně jsem zamrkal, tentokrát mi na nevyslovenou otázku odpověděl Warren.

   „Jsou pár,“ zašklebil se na své přátele.

   „Aha,“ zahučel jsem. Když Thomas odešel, otočil se Rick znovu ke mně.

   „Abych nezapomněl, tenhle je pro tebe,“ podal mi stejný mobil jako měl Thomas, jen jinak barevný – černomodrý. „Neboj, zatím ti na něj zprávy chodit nebudou, první tě někdo bude muset vyzkoušet než tě zařadí do nabídky,“ reagoval na můj zděšený pohled.

   „Vyzkoušet?“ podíval jsem se na něj.

   „Teď se tím netrap,“ zakroutil hlavou. Vzdorovitě jsem se na něj podíval.

   „Ne, chci vědět, co tím myslíš!“

   „Dobrá. Řekněme… že někdo ze skupiny jedna, dva nebo od nás tě bude muset vyzkoušet. Tvoje zkušenosti se sexem,“ řekl pomalu. Zbledl jsem jako křída.

   „S někým z tohohle domu se prostě budeš muset milovat předtím, než tě nabídnou zákazníkům,“ vybalil na mě Mickey. Rick se na něj zamračil, ale přikývl.

   „Teď se tím ale netrap, je čas,“ podíval se na mě Clark povzbudivě.

   „Zákazníci nám většinou chodí až navečer. Naší povinností je mít při sobě mobil a přijít na každé zavolání.

   Musíme zákazníkovi splnit všechno co si přeje. Zakázáno je týrání a nelidské zacházení s kýmkoliv. Orální sex bez kondomu a sex všeobecně bez kondomu, kvůli riziku nákazy pohlavních nemocí je taky zakázán. Nemůžeme po zákaznících chtít zkumavku krve, abychom zjistili, jestli někdo něco nemá.

   Přes den máme rozdělené nějaké práce. Buď vaříme pro celý dům,“ obrátil oči v sloup. „Nebo uklízíme celý dům – hlavně tedy číslované pokoje, jak se říká těm pokojům, kde se setkáváme se zákazníky nebo jdeme dělat vyhazovače nebo tanečníky u tyče do blízkého baru, který patří Triplu.

   Za tohle nám neplatí, ale dostáváme za to jídlo a užívání těchhle pokojů a vše co v nich je.

   Peníze můžeš dostat od zákazníků. Každý ti dá individuálně tolik, kolik chce. Prostě podle toho, jak se mu sex s tebou líbil. Co od něj dostaneš je tvoje a můžeš si s tím dělat co chceš. Koupit si oblečení, nějaké knížky a tak…“

   „Jinak zákazníci ještě platí na recepci. Je tam řekněme katalog, ze kterého si mohou vybrat s kým chtějí strávit noc nebo pár hodin. U každého z nás je připsána cena dostaveníčka za hodinu. Je to individuální,“ doplnil Ricka Clark.

   „V katalogu taky najdeš na co je kdo dobrý a co má kdo rád. Zákazník si pak může vybrat podle sebe, co si bude přát,“ řekl Mickey.

   „Je zakázáno se do zákazníka zamilovat.“ Poslouchal jsem jako v mrákotách. Uvědomoval jsem si, že tohle nebude pohádka, že tady když mi řeknou, abych podržel šedesátiletýmu dědkovi, budu to muset udělat.

   „Na zákazníky buď vždy milý a i když nebudou podle tvého gusta, nedávej to na sobě znát.

   Jednou za tři týdny máme celý víkend volný a můžeme si dělat co chceme nebo odjet kam chceme, jen o tom musíme dát předem vědět.“

   „Ehm… vy jste všichni… to…?“ nedokázal jsem ze sebe vymáčknout otázku. Ovšem Rick ji pochopil, aniž bych ji musel dopovědět.

   „Gayové? Ne,“ usmál se. „Warren je na ženské, ale chlap mu nedělá problém. Možná to tak nevypadá, ale máme zde i ženské návštěvy, některé sem dokonce dochází pravidelně,“ mrkl Rick na Warrena, který se ušklíbl.

   „A Clark je taky hetero. Jinak ze trojky – od nás, jsme gayové. V ostatních skupinách najdeš i muže heterosexuálně orientované…“

   Na jazyku mě pálila další otázka, ale bylo mi blbé se na to ptát. Ostatní to zřejmě poznali.

   „Chrisi, každá skupina je něco jako rodina. Chováme se k sobě jako… bratři,“ ušklíbl jsem se. Bratři určitě nebyl ten nejvhodnější termín. „Ptej se na cokoliv,“ pobídl mě Rick.

   „Jde odtud… i odejít?“ zamumlal jsem. Všech pět se po sobě podívalo.

   „Ano, jde to,“ přikývl Warren. „Musel by ses vykoupit nebo by tě musel někdo vykoupit.“

   „Jak vykoupit?“ zeptal jsem se.

   „Se zaměstnavatelem by ses musel dohodnout na určité částce, kterou bys mu musel vydělat. Nebo bys musel udělat hodně velký průser, že by tě vyhodili, to se ale ještě nikomu myslím nepovedlo,“ pokrčil Mickey rameny.

   Přikývl jsem a začal jsem se pořádně rozhlížet po pokoji. Ještě jsem si ho pořádně neprohlédl. Byly tu kromě vchodových dveří ještě další troje. Dvoje do dvou pokojů s postelemi po čtyřech. Ve třetích dveří byla ona obrovská koupelna.

   V jednom z rohů pokoje byla menší kuchyňská linka s mikrovlnkou a vedle byla lednice. Pochopil jsem, že se nejspíš vaří ve velké kuchyni a tady proto není nic víc potřeba.

   Obrovská gauč stála naproti velké plazmové televize. Byl tam krb, ve kterém plápolal oheň a taky počítač, který byl momentálně vypnutý.

   Ten večer jsem šel spát s děsivou myšlenkou, co mě další dny čeká. Možná jsem to ani nechtěl vědět. Přál jsem si, aby tohle všechno byl jen hloupý sen a já se ráno probral ve svém malém pokoji. Tušil jsem ale, že tohle se nestane.

5. kapitola

   „Chrisi! Chrisi, vstávej!“ třásl jsem s tmavovláskem. Jen něco zabručel ze snu a spal dál. Vzpomněl jsem si, jak mě budí Thomas, když se mi nechce vstávat. Většinou se nám to zvrtne. Vlastně to tak bývalo, když jsme pokoj obývali sami, budeme si na několik týdnů dát nejspíš pauzu, abychom toho maličkého nevystrašili. Už tak byl dost vyděšený, kde se to vlastně ocitl.

   „Chrisi, už je skoro poledne,“ zašeptal jsem mu do ucha a nepatrně jsem se ho dotkl rty. Rozespale na mě zamžoural. V první chvíli se zatvářil překvapeně až vyděšeně, nakonec ale přešel do výrazu smířlivého.

   „Ricku,“ zamumlal.

   „Dobré ráno, Šípková Růženko. Pospěš si, dnes toho máme spoustu na práci,“ rozestřel jsem závěsy. Zamrkal do ostrého světla a spěšně zamířil do koupelny.

   „Jak jsi se vyspal?“ zeptal jsem se, když jsme šli chodbou k provizorní lékařské ordinaci. Barb byla v tomhle domě jediná ženská zaměstnankyně. Nebyla tu pořád, jen dva dny v týdnu, případně podle potřeby.

   „Moc ne, nemohl jsem usnout,“ pokrčil rameny.

   „Probudil jsem tě?“ zatvářil jsem se omluvně. „Někteří zákazníci si vybírají velice podivný čas návštěv, zvláště tedy Damon,“ ušklíbl jsem se.

   „Ne, neprobudil jsi mě, nespal jsem,“ řekl a nedůvěřivě se díval na dveře se jmenovkou dr. Barb O´Neilová.

   „Nemusíš se bát, je to jen obyčejná prohlídka,“ usmál jsem se na něj a po zaklepání jsem otevřel dveře.

   „Ricku, zdravím,“ usmála se na mě Barb.

   „Ahoj Barb, tohle je Chris. Vstupní prohlídku prosím, vždyť to znáš,“ povzbudivě jsem na Chrise mrkl a vyšel ze dveří. Ještě teď jsem si vzpomínal, když jsem byl na vstupní prohlídce já. Nebyla nijak zvláštní, jako u normálního doktora, navíc byly jen testy na pohlavní choroby a AIDS.

………………….

   Rozhlédl jsem se po ordinaci. Připadalo mi to tady jako u obyčejného lékaře. Doktorka si sundala elegantní brýle a vstala od stolku. Byla vysoká, měla krátké černé vlasy a mile se na mě usmívala.

   „Ahoj Chrisi, jsem Barb. Začneme s tím, že si tě změřím a zvážím.“ První pokynula k metru na stěně, ke kterému jsem poslušně přistoupil.

   „Výška 174 a váha 65…“ psala do počítače, když jsem slézal z váhy. „Zatím jsi v normě, ale přece jen bys měl víc jíst,“ prohlédla si mě zpoza obrouček brýlí, které si znovu nasadila.

   Pak mi ještě změřila tlak, přečetl jsem jí nějaké číslice na tabuli, poslechla si mě a vyzpovídala z nemocí které jsem prodělal.

   „Nějaké zlomeniny?“

   „Koleno, jinak nic,“ zamumlal jsem. Zamračila se.

   „Můžu se podívat?“ Poslušně jsem se posadil a vyhrnul nohavici levé nohy.

   „Vypadá to, že jsi ho moc nešetřil, bolí tě to ještě?“

   „Občas při větší námaze nebo při změnách počasí,“ řekl jsem a vrátil nohavici na původní místo.

   „Dobrá, tak to by bylo všechno, už jen jedna věc,“ řekla a vzala do ruky injekční stříkačku.

   „Testy na pohlavní choroby včetně AIDS,“ vysvětlila…

……………

   „Ricku, mohla bych s tebou na chvilku mluvit?“ zeptala se Barb, když Chris vyšel z ordinace. Přikývl jsem a šel za ní.

   „Děje se něco?“

   „Viděl jsi ty modřiny?“ zeptala se starostlivě.

   „Jo, všiml jsem si, ale nevyptával jsem se,“ přikývl jsem.

   „Někdo ho bije a to jeho zlomené koleno se mi taky nelíbí. Slib mi, že na něj dáš pozor,“ zamračila se. S úsměvem jsem přikývl. „Nemusíš se bát.“

   „Tak co, můžeme pokračovat?“ zeptal jsem se s úsměvem Chrise. Nedůvěřivě se na mě podíval.

   „Jak to myslíš, pokračovat?“

   „No potřebuješ nové oblečení, taky nějaké fotky do katalogu a obávám se, že večeře nebude poživatelná, jelikož Warren zase dělá kraviny,“ ušklíbl jsem se a vyrazil ven. Pousmál se, což mě potěšilo.

   Pobídl jsem Chrise, aby se posadil na místo spolujezdce do mé audi. Po té jsme vyrazili ven z brány dolů do Londýna.

   Zavedl jsem ho do nejdražších obchodů, které jsem objevil. Kulil oči jak na modely, tak na jejich ceny.

   „Eh… Ricku, já na nic nemám,“ zamumlal. Zasmál jsem se a vzal jsem ho okolo ramen. Tohle neplatíš ty, ale Triple.“ I přes jeho protesty jsem ho donutil vyzkoušet si tuny věcí. Některé z nich byly dost sexy a sedly mu, neváhal jsem je koupit, i když protestoval, že už toho má tolik, že to ani neunosí. Já si myslel opak, jeho tvářička bude žádaná a mladá pružná postava taky, tím jsem ho ale nechtěl děsit, zatím byl čas.

   Běž napřed, já zaplatím,“ pobídl jsem ho, když jsme dovečeřeli. Dokonce se mi podařilo ho trošku rozmluvit. Sice jsme se nebavili o ničem konkrétním, ale to mělo čas.

………………..

   Pomalu jsem se šoural k parkovišti, kde stálo Rickovo auto. Přemýšlel jsem o dnešním dnu. Začal jsem si uvědomovat, že z tohohle průseru se už nedostanu. Ty fotky, co jsem dnes nafotil, toho byly důkazem. Polohy na nich byly dost vyzývavé, ale co jsem mohl dělat, když mě tak fotograf sám postavil.

   Kousek přes cestu stál nablýskaný mercedes, ke kterému mířil nějaký mladý muž s dlouhonohou blondýnou. Vsadil bych se, že už jsem ho někde viděl, ale nedokázal jsem si ho nikam zařadit. Měl černé vlasy gelem ulíznuté dozadu a na očích měl tmavé sluneční brýle, i přes to, že to vypadalo spíš na déšť. Zřejmě si chtěl zachovat anonymitu. Stejně bych řekl, že se mu to moc nepovede. Takový mercedes se jen tak nevidí. Obrátil jsem hlavu zpět před sebe, když jsem ztuhl. Přede mnou stál otec, jak jinak než opilý. Oči se mi rozšířily hrůzou.

   „Co tu děláš, spratku!“ zamumlal ztěžka. Jazyk se mu motal a sám se rukou opíral o zeď, aby nespadl. Než jsem stihl zareagovat, dal mi takovou facku, až jsem spadl na zem.

   „To se tě nikdy nezbavím?“ zakřičel na celou ulici a kopl do mě. Sbalil jsem se do klubíčka, abych měl před jeho kopanci nějakou ochranu.

   „Nech mě být!“ vyrazil jsem ze sebe.

   „Snad vám řekl, abyste ho nechal,“ zavrčel nějaký neznámý hlas.

   „Co ty se do toho sereš!“ zaječel otec a znovu mě kopl do břicha. „Je to můj syn a já si s ním budu dělat co chci!“

   „To teda nebudete!“ Tenhle hlas mi byl známější. Byl to Rick. „Od včerejška syna nemáte. Sprostě jste ho prodal. Váš útok na jeho osobu bych mohl nahlásit policii!“ zavrčel a zvedl mě ze země.

   „To je tvůj pasák, Christopere? Vždycky jsem věděl, že tak skončíš, jako nějaká děvka v bordelu,“ odplivl si zhnuseně. Zakymácel jsem se, když mě Rick pustil a vrhl se na otce.

   Když jsem konečně pevně stál na místě, spatřil jsem otce na zemi s rozbitým nosem. Rick se tvářil spokojeně. Svoji pozornost jsem zaměřil na druhého muže. Byl to ten se slunečními brýlemi. Blondýna stála o kus dál a všechno nejistě pozorovala.

   „Díky za pomoc, pane Rodriguezi, už se o něj postarám,“ kývl na něj Rick. Na tváři mladého muže se nepohnul jediný sval a přes sluneční brýle nešlo vidět, kam se dívá. Beze slova se otočil se a odešel.

   „Jsi v pořádku?“ starostlivě se na mě Rick podíval.

   „Jo, díky,“ přikývl jsem a pokusil jsem se udělat krok. Bolestí jsem zasyčel. Koleno se mi znovu ozvalo, nejspíš když jsem spadl na beton.

   „Moc to tak nevypadá,“ zamračil se a podepřel mě.

   „To přejde, vždycky to přejde,“ zamumlal jsem a nechal jsem se odvést k autu.

   „Kdo to je ten… Rodriguez?“ zeptal jsem se. To příjmení už jsem slyšel.

   „Synáček bohatého lorda. Jeho otec patří do sněmovny lordů a jeho post je dědičný, takže brzo přejde na jeho syna Damona Rodrigueze, což z něj dělá takovou celebritku,“ ušklíbl se a nastartoval. Konečně jsem si vzpomněl, kde už jsem ho viděl. Byl na obálce jednoho z časopisů, které jsem nedávno viděl ve výloze.

   „Damon Rodriguez?“

   „Jo. Když se poprvé objevil v kruhu nejvyšší vrstvy a v různých časopisech, rozmohlo se jméno Damon. Rodičky nechtěly své děti pojmenovat jinak než po mladém úspěšném charismatickém muži,“ zachechtal se. „Jo, je hezký, ale moc… křečovitý, neuškodilo by mu, kdyby se trochu usmál.“

   „Neříkal jsi, že tvůj zákazník je Damon?“ Zasmál se.

   „Tenhle určitě ne. Jak jsem říkal, jméno Damon se rozmohlo. Navíc, my neznáme pravá jména zákazníků, všechno to jsou jen přezdívky,“ pokrčil rameny. „A ještě je tady jedna důležitá věc, proč náš zákazník nemůže být Damon Rodriguez,“ uchechtl se. „Celá rodina Rodriguezových, zvláště tedy starý pán, zbrojí proti homosexuálům a proti bordelům a barům, kde se stýkají. Prý to pohoršuje veřejnost,“ zasmál se Rick. „Možná by sis měl přečíst tohle,“ zašátral rukou v kastlíku dveří a vytáhl nějaké noviny.

   „Hlavní téma Rodriguez versus TripleX. Dokonce je tam naše sídlo i vyfocené, stejně jako náš bar,“ zachechtal se.

   „Pohrdají námi a rozhodně se s námi nekamarádí, natož aby k nám chodili. Vždyť jsi toho ulízaného zmetka viděl sám. Jakmile pochopil, že patříme k Triplu, ztratil o situaci zájem,“ ušklíbl se. Zbytek cesty jsme promlčeli.