Minde

21. kapitola

18+

   Byl jsem nehorázně unavený. Byly dvě hodiny v noci a můj zákazník teprve odešel. Nejspíš bych se teď nedoštrachal ani do pokoje, proto jsem sebou švihl zpět na postel, kde jsem během několika sekund usnul.

   Probudilo mě něco teplého, co mi přejíždělo po břichu. Donutil jsem se rozlepit víčka a podívat se na původce. Okamžitě jsem byl vzhůru.

   „Jsi nádherný, když spíš,“ zavrněl Victor.

   „Ale ještě krásnější, když jsi vzhůru,“ ozvalo se mi za zády.

   „C-co chcete?“ Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré. Dopadlo to blbě, když se mnou byl o samotě Victor, jak to dopadne teď, když je tu navíc i Philip?

   „Tebe, samozřejmě,“ pousmál se černovlasý muž s melírem. „Víš, jsi pro mě jako droga. Minule to bylo sice krásné, ale ani zdaleka mi to nestačilo.“

   „Slyšeli jsme na tebe jen samou chválu, Chrisi. Řekni mi, už jsi to někdy dělal ve třech?“ zašeptal mi do ucha Philip a zajel rukou pod prostěradlo. Vyjekl jsem a snažil se ho odstrčit, nepovedlo se mi to. Proti dvěma mužům sám nic nesvedu. Když jsem chtěl začít křičet, strčil mi Victor do úst nějakou kuličku s gumičkou okolo hlavy, která mi to znemožnila.

   Kroutil jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Victor se mi posadil na nohy a ruce mi držel od těla. Philip se na okamžik vzdálil než se vrátil s hořící svíčkou. Vyděšeně jsem na něj vyvalil oči a začal se s Victorem prát. Nemělo to ale cenu, byl silnější.

   Bolestí jsem zavřel oči, když mi horký vosk dopadal na břicho a bradavky, ani můj penis nebyl ušetřen. Křičel bych bolestí, kdybych mohl.

   Když Philip svíci odložil, začali ze mě zaschnutý vosk sloupávat. Nebolelo to tolik jako když mi ho horký lili na tělo, ale nebylo to příjemné.

   Vyjekl jsem, když mě Victor prudce otočil, znovu si sedl na mé nohy a vzal do ruky svíci. Vosk odkapával na mé půlky a sklouzával až k mému otvoru. Philip se mezitím sklonil k mé tváři a slíbával a slízával mi slzy.

   Prohnul jsem se v zádech bolestí a tlumeně jsem přes kuličku v ústech vykřikl, když se do mě Victor narval. Připadal jsem si tak ponížený, špinavý. Připadal jsem si jako hračka.

   Když ze mě vystoupil, doufal jsem, že je po všem, že už mě nechají. Jak krutě jsem se mýlil.

   Philip mě strhl na sebe a nasměroval se do mého těla. Chtěl jsem utéct, ale Victor mi skroutil ruce za záda a přidržel mě na místě. Sám se přiblížil k mému otvoru, kam se vtlačil. Něco takového jsem v životě nezažil. Když mě Victor poprvé znásilnil, bolelo to, ale teď ve mně byli dva, ta bolest se nedala popsat.

   Když do mě oba vyvrcholili, byl jsem na pokraji bezvědomí. Poslední, co jsem vnímal bylo Victorovo tiché zašeptání.

   „Jsi jako droga. Jednou se ochutná a nepřestane se.“

……………………………

   Když jsem se probudil, bylo devět hodin ráno. Jen jsem ležel v posteli a přemýšlel nad vším, co se stalo. Chris se poslední dobou choval divně, Thomas mě neustále odmítal, prý mě nechce nakazit. Taková blbost! A Mickey? Sice jsem se mu omluvil za svůj výbuch, ale chodíme okolo sebe po špičkách.

   Z vedlejšího pokoje jsem zaslechl zaklepání. Se zamručením jsem vstal a šel otevřít.

   „Takže to ještě nevíte,“ sjel mě pohledem Andrew, který stál ve dveřích.

   „Co máme vědět?“ zazíval jsem na celé kolo.

   „Před Triplem se zase shromažďují davy proti homosexuálům,“ ohrnul pohrdavě ret.

   „Co zase vyšlo v novinách?“ opřel jsem se čelem o dveře. Tohle už bylo doopravdy únavné. Když naposled protestovali před Triplem, bylo to kvůli nějakému pitomému článku od Rodrigueze, kde kritizoval masochistické zacházení dvojky s lidmi. To, že ti lidé za nimi šli dobrovolně, nebral v potaz.

   „Myslím, že by sis to měl raději přečíst sám,“ podal mi noviny a spěšně odešel. Zavřel jsem dveře a posadil se do křesla, abych si ty nesmysly přečetl. Okamžitě jsem byl vzhůru, tohle snad už nemyslel vážně!

   Psalo se tam o tom, že jsme HIV pozitivní a rozšiřujeme tak tuto nemoc mezi nic netušící zákazníky. Viděl jsem rudě, tohle už překračovalo všechny meze.

   Rozčíleně jsem s novinami praštil do stolu. Nenáviděl jsem toho páprdu a doufal, doufal jsem, že co nejdřív chcípne sám a já na jeho hrobě budu tančit mazurku!

   „Děje se něco?“ vešel do místnosti Zachary.

   „Protestanti,“ zavrčel jsem. Blonďák zamračeně sáhl po novinách. Po chvíli jsem zaslechl jeho nevěřícné zalapání po dechu.

   „Tohle… tohle snad nemyslí vážně!“

   „Zřejmě myslí,“ zavrčel jsem.

   Sprostě jsem zaklel, když se domem rozlehl požární poplach, tohle snad překračovalo veškeré meze.

   Z pokojů se vyvalili kluci a rozespale na nás zírali.

   „To je cvičení?“ zahundral Warren.

   „Pochybuju. Před sídlem se shromažďují demonstranti, měli bychom jít,“ řekl jsem a vyrazil ke dveřím. Nevšiml jsem si, že nejsme všichni.

   Netušili jsme, kde hoří, až venku jsme spatřili vysoko šlehající plameny z jednoho číslovaného pokoje. Vypadalo to, že se rychle rozšiřují do dalších pokojů.

   Má nálada se rapidně zhoršila, pokud to ještě šlo. Z jedné strany běsnící dav, z druhé šlehající plameny.

   „To by stačilo! Rozejděte se!“ Zamračeně jsem se díval na Damona Rodrigueze, který propichoval pohledem snad každého člena protestu. Jistě, aby on někde nechyběl! Zase bude on ten svatoušek, který je proti homosexuálům, ale odsuzuje protesty proti nim. Pohrdavě jsem si odfrknul a zahleděl se na hasičský vůz, který si mezi lidmi razil cestu. Hasiči seskákali na zem a hnali se vstříc plamenům.

   „Kluci, kde je Chris? Chrisi!“ vykřikl Mickey a rozhlížel se okolo sebe. Zatrnulo ve mně. Zpomaleně jsem sledoval dvě postavy, které se rozběhly k hořícímu sídlu. Rozběhl jsem se za nimi, ale byl jsem zadržen hasiči, kteří se vzpamatovali. Nevěřícně jsem hleděl na dvě postavy, které zmizely ve dveřích Triplu.

………………………..

   Otočil jsem se za hlasem, který volal mě známé jméno. Chris… byl uvnitř. Spolu s tím blondýnem, který si jako první všiml jeho nepřítomnosti, jsem se rozběhl do domu. Zarazil jsem se v hale. Bylo tu několik možností, kam jít.

   „Číslované pokoje, Chris měl včera zákazníka,“ zachrčel blondýn a už bral schody po dvou. Rychle jsem ho následoval. Oba jsme otvírali jeden pokoj za druhým a hledali černovlasého chlapce. Ani trochu se nám nelíbilo, že se čím dál víc blížíme k požáru.

   Ve třetích dveřích od plamenů jsem téměř vydechl úlevou, když jsem na zemi spatřil černovláska.

   „Chrisi,“ přiklekl jsem k němu. Otevřel oči a zadíval se na mě. Měl na sobě kalhoty, vypadalo to, že se snažil dostat ke dveřím, ale jakoby nemohl.

   „Pojď, musíme odtud,“ chytil jsem ho za pas a přehodil si jednu jeho ruku okolo krku. Blondýn ho podepřel z druhé strany. Překvapilo mě Chrisovo zasténání, když jsme ho zvedli na nohy. Museli jsme ho oba držet, aby znovu neskončil na zemi. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.

   Co nejrychleji jsme postupovali k východu z domu. Za námi plameny pohlcovaly všechno na co přišly.

   Docela rád jsem uviděl sanitku, která stála nedaleko domu. Chris nevypadal dobře a jeho bolestné sykání mě ani trochu nepotěšilo a toho blondýna zřejmě taky ne.

………………………

   Jakoby zdálky jsem slyšel nějaký protivný zvuk, znělo to jako požární alarm. Nuceně jsem otevřel oči. Ano, byl to alarm. Musel jsem se odtud dostat, netušil jsem, kde požár vypukl.

   Bolestí jsem znovu klesl na postel, ale i přesto se mi nějak podařilo najít své kalhoty a nemotorně si je obléct. Když jsem se ale pokusil postavit, nohy mě zradily. Spadl jsem na zem, kde jsem zůstal ležet. Věděl jsem, že sám se odtud nedostanu. A možná… to tak i bylo lepší. Ta věta, kterou mi Victor zašeptal do ucha mě roztřásla strachy. Už jsem to nechtěl zažít. Ne znovu.

   „Chrisi,“ zaslechl jsem povědomý hlas. Ztěžka jsem rozlepil víčka a zadíval se do ustaraných šedých očí.

   „Pojď, musíme odtud,“ chytil mě za pas a přehodil si jednu mou ruku okolo krku. Z druhé strany se objevil Mickey, který ho napodobil. Bolestně jsem zasténal, když mě zvedly na nohy a nejspíš bych znovu spadl, kdyby mě nedrželi.

   Každý krok byl pro mě utrpením a i když jsem se snažil, nedokázal jsem své sykání zadržet.

   Zakňučel jsem, když se mě snažili posadit na lůžko u sanitky. Mluvili na mě, mluvilo na mě spousta lidí, ale já jim neodpovídal, proč taky. Ležel jsem na boku a snažil se zmizet.

………………………

   Nervózně jsem se díval na sanitku, ve které vyšetřovali Chrise. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Něco se mu stalo a nejspíš to mělo co dělat se zákazníkem.

   Skoro jsem nevnímal, že hasiči už dostali oheň pod kontrolu, měl jsem starost a mladého černovláska.

   Ze sanitky konečně vystoupil jeden zdravotník a vydal se k nám.

   „Ten chlapec má poškozený konečník, ale není to tak vážné, jak to vypadá. Několik dní bude mít problém s bolestí při stolici a může se objevit další krev. Doporučoval bych alespoň dva týdny bez pohlavního styku.“

……………………..

   Nervózně jsem se díval po Chrisovi. Téměř s námi nepromluvil. Včera vůbec ne, jakmile se dostal do postele usnul nebo to aspoň předstíral. Dnes nešel ani do školy, ráno jsem ho slyšel v koupelně zvracet.

   U snídaně, kde nic nesnědl, jen vypil čaj, se nám ho podařilo trochu rozmluvit, ale jakmile se Rick zeptal na včerejšek, zmlkl a už jsme z něj nic nedostali.

   Přemlouvali jsme ho, aby s námi ani nechodil do klubu, to ale zásadně odmítl a doslova prchl z Triplu. Něco se stalo, ale když nám neřekl co, nemohli jsme s tím nic dělat.

   Postavil se za barový pult jako vždy a se Zachem míchal drinky. Viděl jsem, jak na něj mluví a snaží se mu na tváři vyloudit úsměv, bohužel bez úspěchu.

   „Stalo se mu něco?“ zeptal se mě Jaime, když jsem se na chvilku utrhl.

   „Něco ano, ale odmítá říct co. Pravděpodobně mu ublížil zákazník nebo já nevím,“ pokrčil jsem bezradně rameny.

   „Mohl by sis laskavě hledět svých povinností?“ zasyčel na mě Rick nepřátelsky.

   „Pokud sis toho nevšiml, dělám jen svou práci děvky, starám se o zákazníky, to ty se tady plazíš po někom, kdo zákazník ani není!“ zaprskal jsem na něj, vrazil do něj a odešel.

……………………

   Zase jsem to pohnojil. Nechtěl jsem být tak nepříjemný, ale okolnosti tomu přály. Byl jsem nervózní z Chrisova chování, z toho, že nevíme, co se mu stalo. Z toho, že celé křídlo s číslovanými pokoji je v hajzlu, že jsme nejspíš přišli o většinu zákazníků kvůli tomu pitomému článku v novinách. Prostě jsem byl nervní.

   „Hele… Riku,“ ozval se ten… ten Jaime nebo jak. Mlčky jsem se na něj otočil.

   „Já vážně mám Mikyho rád,“ bylo slyšet, že není angličan. Podle jména jsem typoval Španěla. „Neopustím ho.“ Přikývl jsem a otočil se za náhle vzniklým hlukem.

   U pódia se shromažďovalo čím dál víc lidí a povzbuzovali černovlasého chlapce na parketu. Měl jsem nepříjemné tušení, že Chris to opět přehnal s pitím, což se mi taky potvrdilo. Pochyboval jsem totiž, že kdyby byl střízlivý, předváděl by striptýz.

   Točil se okolo tyče a vlnil se do rytmu rychlé hudby. Než jsem se procpal až k pódiu, měl už na sobě jen kalhoty.

   „Myslím, že máš dost,“ chytil jsem ho za ruku a odváděl z pódia.

   „Néé… já chci tančííít, pusť měě,“ smál se.

   „Ty budeš tak maximálně spát.“ Zákazníci sice protestovali, ale já je nebral na vědomí. Chytil jsem Chrise okolo pasu, aby se mi v té mase lidí neztratil, to jsem ale neměl dělat. Vykřikl a začal se se mnou prát.

   „Pusť mě! Prosím, nech mě být!“ škemral.

   „To jsem já, Rick!“ zatřásl jsem s ním. Chlapec se však zhroutil na zem, kde nepřítomně zíral před sebe. Dalo mi dost práce ho dostat do pokoje za barem a donutit ho lehnout si do postele.

   „Omlouvám se, vůbec jsem si nevšiml, že toho tolik vypil,“ ukázal Zachary na prázdnou flašku bourbonu, když jsem se po nějaké době vrátil do baru.

………………………

   Napjatá atmosféra, která vládla u nás v pokoji byla už téměř nesnesitelná. Bylo to už pár dní od onoho požáru, který podle hasičů vznikl díky zápalné láhvi, jinak zvané Molotovův koktejl, kterou nejspíš hodil do okna některý z demonstrantů. Poškozené bylo jen západní křídlo, kde se nacházely číslované pokoje, takže jsme mohli zůstat ve svých pokojích.

   Chris s námi moc nemluvil. Odmítal se vyjadřovat k tomu, co se mu stalo, takže jsme věděli velké prd. Vyhýbal se nám a kdybychom ho nedonutili, nejspíš by ani nejedl. Měli jsme o něj strach, kdo by neměl, když vypadal tak, jak vypadal.

   Raději jsme ho hlídali na každém kroku, vážně jsme o něj měli strach. Proto nechápu to, co se čtvrtečního odpoledne stalo.

 

22. kapitola

 

**Chris**

   Z postele jsem se téměř vypotácel. Vůbec jsem se necítil na to, jít do školy, ale musel jsem. Nevydržel bych to tady, nechci být tam, kde oni.

   Vmanévroval jsem se pod sprchu, kde jsem si stejně jako včera drhnul kůži a snažil se z ní smýt všechny jejich dotyky, které jsem na sobě stále cítil.

   Oblékl jsem se automaticky, ani jsem nepřemýšlel nad tím, co si oblékám, bylo mi to jedno. S povzdechem jsem se podíval do zrcadla na svůj odraz. Vypadal jsem tak zase, vypadal jsem stejně jako doma s otcem. Tady jsem se začínal dávat dohromady, ale teď…

   Na umyvadle jsem spatřil žiletku. Kluci je často používali na holení dolních partií, bylo to jednodušší. Vztáhl jsem k ní ruku a zvedl ji. Chvilku jsem si ji prohlížel a když jsem uslyšel někoho za dveřmi, rychle ji schoval do kalhot. Právě včas, do koupelny se zaklepáním vstoupil Rick.

   „Jsi hotový? Hodím tě do školy.“

   „Jo, už jdu,“ přikývl jsem. Cestu do školy jsem skoro nevnímal. Nepřítomně jsem se díval z okna, Rickovi a ostatním jsem nejspíš přidělával starosti, ale nemohl jsem jim říct, proč se tak chovám. Byl jsem srab. Automaticky jsem se s ním rozloučil a vydal se do školy.

   Vyučování… ani nevím, co se probíralo. Místo zápisků jsem do sešitů kreslil neidentifikovatelné obrázky, občas se zkusil zasmát Jeremyho poznámkám, aby neměl všetečné otázky, ale jinak jsem byl duchem jinde. Mysl se mi pořád vracela k Victorovým slovům - Jsi jako droga. Jednou se ochutná a nepřestane se. Tolik jsem se děsil okamžiku, kdy znovu přijdou, kdy mě znovu znásilní. Nemohl jsem nikomu nic říct, jeho výhružný pohled mě všude pronásledoval, jeho a Philipův.

   Žiletka v kapse mě tížila jako olověné závaží. Několikrát jsem si zajel do kapsy a plíšek v ruce převrátil, než jsem ruku znovu vyndal.

   Přemýšlel jsem, co by se stalo, kdybych se odhodlal ho použít. Ulevilo by se mi, tak strašně jsem po úlevě toužil. Bylo to to, co jsem chtěl? Nejspíš ano. Měl jsem po krk tohoto zasraného života. Měl jsem milující matku… zemřela. Otec mě nenáviděl, tak mě radši prodal do bordelu. Tam mě znásilňuje chlap z morbidní skupiny. Nesnášel jsem to, nechtěl jsem takhle žít. Co jsem v minulém životě udělal tak špatného, že se mi to teď vrací?

   „Jdeš, Chrisi?“ zavolal na mě Jeremy ode dveří.

   „Jo, ještě… zajdu si na záchod,“ proklouznul jsem okolo něj. Probíral jsem všechna pro a proti. Váhal jsem, měl jsem několik důvodů zvládnout to všechno. Prvním byli kluci, jen bych jim přidělal další starosti, na druhou stranu jsem s nimi nebyl tak dlouho, třeba bych jim vůbec nechyběl. Druhý důvod byl Jeremy. Byl to skvělý kluk a měl jsem v něm vážně dobrého kamaráda, za což jsem byl vděčný.

   Na záchodě jsem si obličej umyl studenou vodou, když jsem se otočil, trhl jsem sebou leknutím. Stál tam Jeremy a s mírným úsměvem mě pozoroval.

   „Lekl jsem se tě, co tu děláš?“

   „Pozoruju tě,“ pokrčil rameny.

   „Půjdeme, ne?“ hodil jsem si na záda batoh a vydal se ke dveřím. Cítil jsem, jak mě Jeremy chytil za ruku a přitáhl zpět.

   „Už se mi nechce,“ pousmál se a přejel mi prstem po tváři. Ani jsem se nestihl vzpamatovat, když se ke mně přitiskl svými rty. Ztuhl jsem, tohle… tohle nemohla být pravda.

   „C-co to mělo být?“ vykoktal jsem.

   „To bys přece měl vědět nejlépe. Chtěl bych zkusit mít něco s klukem.“ Ta slova pro mě byla jako facka. Sním! Tohle prostě nemohl být ten Jeremy, kterého jsem znal. Vysmekl jsem se mu.

   „Tak si v bordelu zaplať děvku, chudáčku,“ vyštěkl jsem a vyběhl ze záchodů. Vyrazil jsem ze školy a utíkal pryč. Nechtěl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo, bohužel mi nebylo dovoleno probudit se, protože tohle sen nebyl.

   Vrazil jsem do šatny v tanečním studiu a zhroutil se na lavičku. Srdce mi rychle bušilo dlouhým během. I přes veškeré sebezapření mi po tváři steklo několik slz. Právě jsem ztratil jeden z hlavních důvodů žít. Už to bylo jedno, nechtěl jsem dál žít, teď už jsem to věděl určitě.

   Pomalu jsem se zvedl a vešel na záchod. Sedl jsem si ke zdi a sledoval ostrý plíšek, který jsem přetáčel v ruce. Na první pohled nevypadal vůbec nebezpečně, ale věděl jsem, že tímhle všechno skončí.

   Přiložil jsem ostří k levému zápěstí a zatlačil. Okamžitě mě ostříkla sprška krve. Fascinovaně jsem to sledoval. Krev měla jasně červenou barvu a vystřikovala v rytmu tepu, přeřízl jsem si tepnu.

   Žiletka s cinknutím spadla na zem. Sledoval jsem, jak se na ní třpytí kapky krve, jak krev ulpívá na mém tričku, na kalhotách, jak pokrývá bílé kachličky. Najednou mi přišlo líto, že to po mě bude muset někdo uklízet, měl jsem raději zvolit smrt ve vaně, ale v Triplu to nešlo, kluci mě strašně hlídali. Divil jsem se, že se mi vůbec podařilo sebrat tu žiletku.

   Místnost pomalu tmavla, začal jsem mít mžitky před očima a točila se mi hlava. Věděl jsem, že brzy bude po všem, třeba se setkám s maminkou. Zase mě obejme a řekne, že všechno bude v pořádku, ucítím její oblíbený parfém…

   Začala mi být zima a orosilo se mi potem čelo. Bylo mi to jedno, lehl jsem si na chladnou zem, chladnou stejně jako za chvíli bude moje tělo.

   Přemýšlel jsem, kdo mě asi najde. Ale teď už to bylo jedno, zavřel jsem oči…

…………………………

**Dý**

   Šatna se pomalu plnila, někdo mi tu ale chyběl. Byl čtvrtek a Chris tu byl vždycky první, dnes jsem ho tu ale neviděl. Zamračil jsem se, když jsem pod lavičkou spatřil jeho batoh. Zvedl jsem se a vešel do sálu, byl prázdný. Netušil jsem, kde může být, snad jen… Záchody? S nepříjemnou předtuchou jsem k nim zamířil. Ztuhl jsem hned na prahu.

   „Chrisi!“ zašeptal jsem. „Zavolejte někdo záchranku!“ vykřikl jsem směrem k šatně a vrhl se k bezvládnému tělu na zemi. Krev se řinula zpod něj. Když jsem ho převrátil, spatřil jsem na levém zápěstí krvavý šrám. Kdyby si tu ruku nepřilehl, nejspíš by už dávno vykrvácel, takhle měl ještě šanci žít a já doufal, že přežije. Neváhal jsem ani chvilku, sundal jsem si nátělník a roztrhl ho na několik pruhů látky. Pak jeho zakrvácené zápěstí zaškrtil. Ode dveří jsem slyšel zděšené výkřiky a mumlání.

   „Záchranka tu bude do pěti minut,“ řekl někdo. Nejistě jsem chlapce sledoval. Byl studený jako led a na čele se mu perlil pot. Puls měl slabý, ale žil.

   ´Proč jsi to udělal, Chrisi? Co se stalo?´ ptal jsem se v duchu a doufal, aby záchranka přijela co nejdříve.

   Připadalo mi to jako hodiny, než se zdravotníci dostali dovnitř a přendali chlapce na nosítka. Vyrazil jsem za nimi, cestou jsem popadl mikinu, kterou jsem si oblékl a nasedl s nimi do sanitky.

   „Jste jeho příbuzný?“ zeptal se mě jeden ze zdravotníků. Mlčky jsem zakroutil hlavou. „Víte, jak je zkontaktovat? Měli by to vědět.“

   „On… bydlí v Triplu, měli byste zavolat vedoucímu,“ řekl jsem tiše. Zdravotník se na mě zkoumavě podíval a nakonec přikývl.

   V nemocnici jsem zůstal tak dlouho, dokud mě neujistili, že bude v pořádku. Věděl jsem, že ten černovlásek se mi dostal pod kůži a nenáviděl jsem se za to. Tolik jsem se to snažil potlačit, ale teď už jsem věděl, že to není možné.

   „No konečně! Umírám tu hlady!“ ozval se z obýváku křik mého drahého bratříčka, který okupoval můj byt. Někdy mi pěkně lezl na nervy a dneska jsem na něj vážně neměl náladu.

   „Co se ti stalo?“ vyrazil ze sebe Jeremy. Podíval jsem se na svou mikinu, která byla zašpiněná od krve. Nejspíš jsem si ji zašpinil, když jsem se oblékal.

   „Není to moje krev. Chris se pokusil o sebevraždu, našel jsem ho na poslední chvíli,“ odpověděl jsem mu. Jeremy zalapal po dechu.

   „Cože? T-to jsem nechtěl. Řekni mi, že bude v pořádku.“

   „Jere, jak to myslíš. Jak jsi nechtěl!“ přešel jsem k němu.

   „Já… prostě jsem po něm vyjel. Nejspíš jsem na kluky, všechny holky jsou strašné pipiny. Jen jsem se chtěl ujistit.“ Nevěřil jsem vlastním uším.

   „Děláš si srandu?“ zakřičel jsem. „Jeremy, ty jsi hetero!“

   „Co ty víš!“ vyprskl na mě. „Myslíš si, že když jsi homo, že každýho jako jsi ty poznáš?“

   „V životě jsi o kluka nezavadil pohledem!“

   „Třeba se to změnilo.“

   „Víš vůbec, co jsi způsobil?“

   „Nevěděl jsem, že se pokusí o sebevraždu.“

   „Tomu klukovi o víkendu někdo ublížil, co sis myslel, že se stane, když po něm vyjedeš i ty? Jsi stejný jako otec, Jere! Záleží ti jen na sobě a svých vlastních pocitech. Musíš se naučit respektovat i ty ostatní a nebýt sobec. Chris mohl zemřít, sakra!“

   „Nechtěl jsem! Já jsem mu nechtěl ublížit,“ sedl si na pohovku.

   „Už se stalo!“ zasyčel jsem na něj a praštil dveřmi od koupelny. Opřel jsem se rukama o umyvadlo a zadíval se na svůj odraz v zrcadle.

   Nenáviděl jsem se za to, že jsem ze sebe dělal někoho jiného. Damon byl chladný a vždy měl všechno pod kontrolou. Souhlasil s otcem a připravoval se na to být lordem. Dý byl někdo jiný. Snažil se být opakem Damona, ale mé pravé já bylo někde uprostřed. Nenáviděl jsem se za to. Chris netušil, kdo ve skutečnosti jsem, pro něj jsem byl jen Dý.

   Už několikrát jsem mu to chtěl říct, když jsme spolu nacvičovali sestavu, ale nenašel jsem odvahu. Takhle jsem ho mohl vídat, kdybych mu to řekl, třeba by mě nenáviděl, nepochopil by, proč to dělám. Vlastně ani já sám nechápal, proč zapírám své pravé já. Snad abych nezklamal rodinu?

   Posadil jsem se na zem a zabořil své ruce do vlasů. Damon je měl vždy upravené gelem. Dý ne. Ten je měl volně spuštěné okolo obličeje. Jediný kdo mé přestrojení prokoukl byl Jaime, když mě jednou viděl u studia a samozřejmě to věděl Jeremy.

   Jeremy nikdy netušil, že jsem homo, do doby, než přijel Jaime s Beatriz. Tehdy, když jsem je nechal o samotě, abych Chrise odvezl, ´uklouzlo´ jim, že jsem gay. Prý si mysleli, že to ví. Všechno se až nepříjemně zamotávalo a já netušil jak ze všeho ven.

   V kapse mi zavibroval a následně zazvonil mobil.

   „Co je!“ vyštěkl jsem, aniž bych se podíval, kdo mi volá.

   „Jasně jsem ti řekl, že tímhle tónem se mnou mluvit nebudeš,“ ozvalo se z druhé strany. Jen jsem něco zavrčel, otec byl ten poslední, na koho jsem měl teď náladu.

   „Vypadá to, že si tu pár dní poležím. Přivez mi notebook a to ostatní.“ Nečekal, až mu odpovím, zavěsil. Nesnášel jsem ho, jeho povýšené chování, ale nic jsem s tím neudělal.

   Znovu jsem se zadíval do zrcadla na svůj odraz. Umyl jsem si ruce a vydělal z očí čočky, které kryly mé šedé oči. Pak jsem si nabral gel, kterým jsem si upravil vlasy do Damonovského stylu.

   Ze skříně v ložnici jsem vytáhl oblek, který jsem si oblékl místo ošoupaných riflí a zakrvácené mikiny.

   „Kam jdeš?“ zeptal se Jeremy opatrně. Viděl, že nemám dobrou náladu a věděl, že to je lepší se mi vyhýbat.

   „Za otcem,“ zamračil jsem se na něj a práskl dveřmi.

 

23. kapitola

 

**Rick**

   Právě jsem v ledničce hledal něco k snědku, když do dveří vrazil otec. Zmateně jsem se na něj podíval.

   „Ricku, pojedeš se mnou a ty Mickey taky!“

   „Jak to myslíš? Kam?“ zeptal jsem se nechápavě.

   „Do nemocnice, Chris se pokusil o sebevraždu.“ Sklenice s mlékem, co jsem měl v rukou, s hlasitým třesknutím spadla na zem a roztříštila se na miliony kousků.

   „Nestůj tam jak tvrdý Y a pojď!“ To mě probralo, okamžitě jsem se rozběhl ven z pokoje.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl.

   „Co se stalo!“ zeptal jsem se, když jsme se rozjeli po silnici.

   „Nevím přesně. Volali mi z nemocnice, že tam právě přivezli chlapce s podřezanými žilami. Podle muže, co ho našel, je to Chris.“

   „A kdo ho našel?“ zeptal se Mickey. Vzal nás dva, protože jsme Chrisovi byli nejspíš nejblíže.

   „Někdo z té jeho taneční skupiny, nepředstavil se.“

…………………………

**Damon**

   Cestou jsem se musel stavit v otcově sídle, kde měl všechny věci. Úplně jsem zazdil fakt, že ho včera hospitalizovali. Dostal zápal plic a v jeho stavu to nebylo právě nejlepší. Když jsem mířil k nemocnici, uvědomil jsem si, že v té samé je i Chris. Už zase jsem na něj myslel, poslední dobou víc než bylo zdrávo.

   Sestře na recepci jsem oznámil, za kým jdu. Ta mi vykoktala číslo pokoje a pak utekla pryč. Jen jsem se nad tím ušklíbl a zamířil tam. Hned ve dveřích jsem věděl, že tohle není dobré.

   V pokoji byly dvě postele, obě obsazené. Na té zadní seděl rozčílený otec, který se právě hádal se sestřičkou.

   „Omlouváme se, pane Rodriguezi, ale jiný pokoj není volný,“ snažila se mu vysvětlit přítomnost černovlasého chlapce.

   „Damone! Hned chci nový pokoj!“ uhodil na mě, jakmile mě uviděl.

   „Myslím, že jsi slyšel, ne? Jiný pokoj není volný,“ řekl jsem. Sestřička se na mě vděčně usmála.

   „Kdyby se ten chlapec probral, budete tak hodný a zavoláte mě?“ Mlčky jsem přikývl a zadíval se na Chrisovu bledou tvář.

   „Prý se pokusil o sebevraždu. Škoda, že se mu to nepodařilo,“ zavrčel otec a zapnul notebook. Sjel jsem ho ledovým pohledem. Nejradši bych mu zakroutil krkem, ale musel jsem dělat poslušného synáčka.

   Sedl jsem si do křesla, pročítal nějaké papíry a znuděně poslouchal otce, který se snažil napsat nějaký projev nebo co.

   Zrak mi pořád sklouzával k černovlasému chlapci. Jeho tvář téměř splývala s bílým povlečením nemocniční postele.

   „Tak posloucháš mě sakra?“ zařval otec.

   „Ne,“ řekl jsem a znovu se zadíval do papírů. Nemusel jsem být věštec, abych věděl, že zuří. Poslední dobou jsem si k němu hodně dovoloval a to se mu nelíbilo. Vždycky musel mít všechno a všechny pod palcem.

   Na vedlejší posteli jsem si všiml drobného pohybu když jsem se naklonil, spatřil jsem, že Chris má otevřené oči. Vyšel jsem na chodbu, abych zavolal sestru. V zádech mě pálil otcův znechucený pohled.

   „Tady je někdo moc zlobivý chlapec,“ vešla do místnosti s úsměvem sestra. Ušklíbl jsem se, takhle tomu klukovi asi sotva pomůže. Posadil jsem se zpět do křesla a se zájmem sledoval, co se bude dít.

   „Jak se cítíš?“ zeptala se a sáhla mu na čelo.

   „Mizerně,“ zašeptal.

   „S tím jsi měl počítat.“

   „Nepočítal jsem s tím, protože jsem doufal, že už se neprobudím,“ mluvil tiše a já spatřil jednu slzu, která mu stekla po líci.

   „Ale no tak, ten důvod, proč jsi to udělal určitě nebyl tak vážný jak vypadal.“

   „Kdo mě našel?“

   „Nepředstavil se. Vysoký tmavovlasý sympaťák.“ Nebyl to kdovíjaký popis, ale tušil jsem, že Chris ví, o koho se jednalo.

   „Odpočiň si,“ usmála se sestra a odešla.

   „Kéž bys radši chcípnul, buzíku!“ zavrčel otec.

   „Mlč!“ probodl jsem otce pohledem. Chris k nám natočil hlavu. V očích měl smutek, jakoby litoval toho, že se mu to nepovedlo.

   „Věřte mi, že to bylo moje vroucné přání, když jsem si tou žiletkou přeřízl tepnu.“

   „Pane Rodriguezi, musíme vás odvézt na nějaká vyšetření,“ vstoupila do místnosti sestřička. Otec jen vztekle zavrčel, ale poslechl. V pokoji se rozhostilo tísnivé ticho. Mlčky jsem ze své pozice sledoval Chrise, kterému z očí stékalo více a více slz. Proč… proč jsem teď nemohl být Dým? Sednout si k němu, povídat si.

   Nevědomky jsem se postavil a posadil se na otcovu postel blíž k černovláskovi. Ani se na mě nepodíval, odvrátil hlavu, nejspíš chtěl skrýt svoje slzy.

   „Proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se na věc, která mi vrtala hlavou od té doby, co jsem ho našel.

   „Aby ses měl na co ptát!“ odsekl mi a rozzuřeně se na mě podíval.

   „Podívej, Jeremy byl vždycky trochu zbrklý a spoustu věcí nedomýšlel.“

   „Ty si myslíš, že jsem se řezal kvůli němu? Nebuď směšný!“ Z jeho ledového smíchu mi naskákala husí kůže.

   „Takže jen tak? Uviděl jsi žiletku a řekl sis, hele, je ostrá, pořežu se, abych byl zajímavý?“ Přestřelil jsem, to jsem věděl v okamžiku, když jsem dořekl větu. Holt někdy mi to rychleji mluví než přemýšlí. Taky jsem byl naštvaný, měl jsem o něj strach, sakra! To si myslel, že ho v tom budu podporovat?

   Chris sebral polštář a vzteky ho po mě mrštil. Nebolelo to, ale dost mě to překvapilo. Když jsem se vzpamatoval, už byl na nohou a snažil se dostat ke dveřím. Samozřejmě to nedomyslel, byl moc slabý velkou ztrátou krve, navíc si vytrhl kanylu. Klesl na kolena, kde se rozvzlykal. Než jsem se stihl vzpamatovat a něco udělat, rozrazily se dveře, ve kterých stáli tři muži. Dva mladší a jeden starší, ovšem všechny jsem znal.

…………………………

**Mickey**

   „Chrisi!“ vrhl jsem se k vzlykající hromádce na zemi. Objal jsem ho i přes veškeré jeho protesty, které silné moc nebyly. Nejspíš byl slabý.

   „Klid, to bude dobré,“ přejížděj jsem mu rukou po zádech. Cítil jsem, jak se jeho paže ovinuly okolo mého krku a pevněji mě sevřely.

   „Mic-key,“ zachraptěl.

   „Jsem tu, bude to dobrý.“

   „Nebude… já chci… umřít… prosím. Já už… nechci znovu…“

   „Klid, jsem tu, všechno bude v pořádku.“

   „Nebude,“ zapípal a pomalu se pokusil uklidnit. Spatřil jsem na zemi krev a dost mě to vyděsilo. Původcem byla vytržená kanyla. Naznačil jsem Rickovi, ať zavolá sestru. Okamžitě to pochopil a zmizel na chodbě. Já mezitím Chrise podebral a položil ho na postel, kde se zkroutil do klubíčka.

   Sestřička nebyla právě nadšená z toho, co se stalo, ale znovu Chrisovi dala kanylu a vnutila mu nějaké oblbováky na uklidnění.

   S Rickem jsme seděli na jeho posteli dokud neusnul. Cohen seděl u dveří a zamračeně podupával nohou.

   „Půjdu si promluvit s doktorem,“ zvedl se Cohen a Rick naznačil, že půjde s ním. Nechal jsem je, sám jsem zůstal s Chrisem.

   „Co ty tu děláš, Rodriguezi,“ zeptal jsem se a podíval se na černovlasého muže sedícího v křesle. Podíval se na mě přes nějaké papíry a probodl mě pohledem.

   „Leží tu můj otec,“ sykl a znovu se začetl.

   „Co se stalo než jsme přišli, proč se Chris zhroutil?“ uhodil jsem na něj. Pochyboval jsem, že by Chris něco udělal, kdyby neměl nějaký důvod.

   „Nejsem to já, kdo se tady pokusil o sebevraždu!“ Navztekaně jsem vstal, sebral tomu zmetkovi papíry z ruky, hodil je na zem a Rodrigueze jsem chytil za límec košile.

   „Odpověz mi!“ zavrčel jsem na něj.

   „Chtěl jsem vědět, proč se pokusil zabít a neřekl jsem to moc šetrně.“

   „Máš ty vůbec mozek? Když už nás nesnášíš, nemusel si být takový i na něj! Sakra je mu osmnáct a musí ze sebe dělat děvku, víš vůbec, co to pro něj je?“ syčel jsem mu do obličeje. Nejraději bych to na něj zařval, ale nechtěl jsem vzbudit Chrise. Sice spal díky práškům, ale i tak.

    Vztekle jsem Rodrigueze pustil a posadil se na černovláskovu postel.

   „Nechápeš jaké to je. Sám to nesnáším, hnusí se mi to, prodávat své tělo, ale když jsem s tím začal, neměl jsem na výběr.“

   Do dveří pokoje vešel starý Rodriguez. Znechuceně jsem ohrnul ret, když mě sjel nenávistným pohledem.

   „Vypadni z tohoto pokoje!“ vyštěkl na mě.

   „Ani mě nehne,“ odsekl jsem a sedl jsem si na židli k Chrisově posteli. Rozhodně si nenechám poroučet nějakým starým bláznem.

   „Laskavě se uklidni, tady jsi v nemocnici, nemáš tu co poroučet!“ Překvapeně jsem se podíval na Damona, který ledovým pohledem provrtával svého otce.

   „Rodriguezové poroučejí vždy a všude, to nevíš?“ zasyčel jsem na mladšího lorda a naštvaně vyšel z místnosti. Nechápal jsem jejich debilitu. Gay, lezba nebo heterák, sakra nemají to jedno? Všichni jsou to lidi, jen znají lásku trochu jinak.

 

24. kapitola

 

   „Jak se cítíš?“ Neměl jsem chuť odpovídat na tuhle otázku. Jak jsem se mohl cítit po nezdařené sebevraždě? Ještě hůř než předtím. Už jsem to mohl mít za sebou, neotravovat se s těmahle pitomýma kecama, ale ne, šlechetný Dý mě z toho musel vytáhnout. Zrovna tehdy jsem prince na bílém koni nepotřeboval. Sakra kdo se ho o to prosil?

   „Fajn,“ zahučel jsem a pokusil se pousmát na Mickeyho, který mě dnes vyzvedával z nemocnice. Nutno podotknout, že starý Rodriguez byl nadšený. Celé dopoledne jsem ale musel poslouchat jeho urážky a debilní narážky na téma homosexuálové, prodejné děvky a podobná témata. Měl jsem chuť trošku mu opravit fasádu, ale vykašlal jsem se na něj. Debil debilem být nepřestane.

   „Tak pojď,“ otevřel Mickey dveře a vyšel na chodbu. Pomalu jsem ho následoval, přeci jen jsem se na nohou ještě necítil jistě, pomoc nebo trapný nemocniční vozíček jsem odmítal, nebyl jsem invalida.

   Cestou k Triplu jsem se díval z okna a dělal, že kradmé Mickeyho pohledy nevidím. Nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem to udělal, ale tušil jsem, že minimálně jednou tahle otázka padne – od pana Cohena.

   „Musíš mít hlad, nemocniční strava je hnusná, to vím z vlastní zkušenosti,“ zašklebil se na mě Mick a nasměroval k jídelně.

   „Nemám hlad, asi si půjdu lehnout nebo udělat úkoly nebo je to jedno co,“ zamumlal jsem a snažil se změnit směr. Nedovolil mi to, což mě trošku překvapilo a vylekalo zároveň.

   „Vsadím se, že máš hlad,“ podíval se na mě vážně a vedl k jídelně.

   „Mickey, co… co to…“ Ne, i on? Prosím, ať se mýlím, tohle přece nemůže být pravda. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji, netušil jsem, co se děje, že by i Mickey, to se mi nechtělo věřit.

   Polkl jsem, když mě vecpal do jídelny, kde byla naprostá tma. Ucouvl jsem od blondýna a přitiskl se ke zdi.

   „Micku, tohle… tohle není sranda.“

   Najednou se všude rozsvítilo a ze všech stran se rozeřvalo ´Všechno nejlepší k narozeninám´. Přiznám se, málem jsem dostal infarkt. Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou jsem na sebe byl naštvaný, co jsem si o Mickovi myslel.

   Úlevou se mi téměř podlomila kolena. Posadil jsem se na zem u zdi a skryl obličej do rukou.

   „Chrisi! Děje se něco?“ zeptal se Mickey nervózně. Když jsem se skrze prsty podíval na všechny ty známé tváře kluků z Triplu, chtělo se mi smát. Ty jejich vyděšené kukuče vážně stály za to.

   „Jste debilové,“ zavrčel jsem a sundal ruce z obličeje. Pousmál jsem se a nechal se zvednout na nohy.

   „Všechno nejlepší a už nám nedělej takové šoky,“ objal mě Mickey. Byli tam všichni, co neměli zrovna zákazníka. Chyběli myslím dva členové jedničky, Rick a Victor, za kterého jsem byl upřímně rád. Bohužel Philip tu byl.

   Upřímně řečeno, na svoje narozeniny jsem zcela zapomněl. Dva roky jsem je neslavil a letos jsem neměl čas na ně myslet, takže mě to dokonale překvapilo. Z části příjemně, ale z té větší části moc ne. Nejvíc ze všeho jsem si totiž přál někam zalézt a neukázat se do… prostě se neukazovat, nebýt. Teď jsem se musel falešně usmívat a předstírat, jakže se bavím. Řekněme, že kdyby se mi nedávno nepodařila sebevražda, nejspíš bych se i bavil.

   Od kluků jsem dostal spoustu dárků. Krásné hodinky, MP3, nějaká cédéčka, stříbrný řetízek a nějaké maličkosti.

   Dokonce mi i společnými silami upekli dort s osmnácti svíčkami.

   „Přej si něco, narozeninová přání se plní,“ žduchl do mě Andrew nebo to byl Adam? Nerozeznám je od sebe. No, nevěřil jsem tomu, ale mě už nic zklamat nemůže.

   Přál jsem si probudit se z tohoto zlého snu, přál jsem si, aby věci byly lepší… teprve pak jsem sfoukl svíčky.

   Celou dobu jsem se snažil tvářit šťastně, ale vůbec jsem se tak necítil. Falešný úsměv se stal mým nejlepším přítelem, ale nechtěl jsem kazit náladu ostatním, když se tak skvěle bavili.

   Jeden kluk z jedničky, myslí že se jmenoval Felix, se vsadil s Warrenem, kdo vypije víc piva za dvě minuty. Všichni (kromě jedničky, což už bylo podezřelé) se mu smáli, že takové tintítko nemá šanci. Jo, byl malý a vypadal mladší než já, ve skutečnosti mu bylo dvacet a žádný andílek to prý nebyl. Vlastně podle Zacha ano, byl to anděl s duší ďábla. Měl prý skoro nejvyšší příjmy z Triplu. Převyšoval ho jen Mickey a Edmund z dvojky.

   Samozřejmě sázku vyhrál Felix a Warren se uraženě odsunul o několik židlí dál.

   „Pánové, mám pro vás nějaké informace,“ vešel do dveří pan Cohen. Zastavil se pohledem na mě, ale já hned uhnul. Nebylo mi příjemné, když se na mě tak díval.

   „Na Silvestra 31. prosince bude další akce.“ Skoro jsem ohluchnul nadšeným vřískotem, který se ozval ze všech stran. Cohen sám si zakryl uši a počkal, dokud se všichni neuklidnili.

   „Hned od zítřka začnete nacvičovat, Paul vás bude v devět čekat v tělocvičně.“ Když se opět ozval řev, znovu si Cohen zacpal uši a prodíral se ke mně.

   „Chrisi, můžu s tebou mluvit?“ Mlčky jsem přikývl, věděl jsem, že to přijde. Vstal jsem a vydal se za ním. Cestou k jeho kanceláři mezi námi vládlo ticho, teprve když jsem se posadil před stůl a nejistě se na něj podíval, promluvil.

   „Ze všeho nejdřív ti chci popřát k narozeninám a dát tohle,“ posunul ke mně malou krabičku.

   „J-já… děkuju, ale nic jste mi neměl dávat.“

   „Chrisi, vezmi si to,“ přistrčil ji ke mně blíž. Nejistě jsem si ji vzal a otevřel. Byl v ní prsten z bílého zlata, nahoře zploštělý s vyrytým písmenem C.

   „Tehdy, když tě sem tvůj otec prodal, stal jsem se tvým… opatrovníkem. Trvalo mi docela dlouho než jsem s úřady všechno vyřídil, ale povedlo se mi to,“ usmál se a přisunul ke mně nějaké papíry. „Ode dneška jsi mým adoptivním synem. Ten prsten má i Rick, má ho každý, kdo nosí příjmení Cohen.“ Nevěřícně jsem hleděl do těch papírů.

   „Snad ti nevadí, že jsem to vzal takhle do svých rukou,“ zamračil se mírně.

   „Ne… ne, jen… překvapilo mě to.“ Muž přede mnou přikývl a jeho tvář zvážněla, okamžitě jsem věděl, co bude následovat.

   „Chrisi… proč… jaký jsi měl důvod. Můžu ti pomoct, chci ti pomoct.“

   „Já…“ Nemohl jsem mu to říct, bál jsem se, ale zároveň se i příšerně styděl. „Bylo toho na mě moc, myslel jsem, že tím všechno vyřeším.“

   „Nikdy to už nedělej, slib mi to, jestli máš problém se zákazníky…“

   „Ne, nemám s nimi problém. A samozřejmě počítám s dalším tento víkend. A myslím, že je na čase, abych si pobyt zde, i vše co pro mě děláte zasloužil, takže bych mohl zvládnout i víc zákazníků za víkend.“ Cohen se na mě díval zpytavým pohledem. Snažil jsem se na něj dívat odhodlaně, vážně mi připadalo blbé se takhle přiživovat. Chodil jsem na nejlepší střední školu v okolí, dostával jsem jídlo a nic jsem nedělal, abych si to zasloužil.

   „Jsi si tím jistý?“ Přikývl jsem a nahodil ten nejodhodlanější výraz, kterého jsem byl schopen.

   „Dobře, jeden v sobotu a jeden v neděli, když to bude v pohodě, mohl bych ti dát ještě někoho na pátek večer,“ přikývl jsem a vstal. Nebránil mi, proto jsem odešel.

   Místo do jídelny, odkud se stále ozýval hluk, kde zamířil do našich pokojů. Číslované pokoje se dávaly dohromady a většina jich už byla v provozu, stihlo se to vážně rychle, tady bylo vidět, co všechno dokáží peníze.

   Zarazil jsem se ve dveřích pokoje. Na posteli, která byla doposud volná, ležel nějaký blondýn. Když mě uviděl, okamžitě se posadil a zářivě se usmál.

   „Ahoj, už jsem myslel, že tu nikdo není. Jsem William, nováček,“ napřáhl ke mně ruku. Nejistě jsem ji přijal.

   „Christopher,“ zamumlal jsem a obešel ho ke své posteli. Chtěl jsem být sám, ale nějak mi to nevyšlo.

   „Hele, nemohl bys mi říct, jak to tu vlastně chodí?“ sedl si na vedlejší postel. Vážně to nemohlo být lepší, to nemůžu být chvíli sám?

   „Tady jsi,“ ozvalo se ode dveří. Mickey se zarazil, když si všiml Williama.

   „Ahoj, jsem William, nováček,“ postavil se a nastavil Mickovi ruku.

   „Mickey, těší mě,“ usmál se na něj a posadil se ke mně na postel.

   „Všechno nejlepší, tohle máš ode mě a od Jaimeho,“ vytáhl ruku z pod mikiny a podával mi nějakou bílou kouli. Přesněji řečeno, bylo to kotě – kocourek.

   „Mickey,“ po dlouhé době mi oči zazářily doopravdickou radostí. Měl jsem rád všechno, co mělo čtyři nohy a neumělo to mluvit, to znamená zvířata.

   „Děkuju,“ zašeptal jsem a objal blondýna okolo krku.

   „No nemáš zač, Jaimeho to pořádně pokousalo, snad si s tím budeš vědět rady,“ zasmál se. „Vedle k tomu máš nějaké věci, pojmenuj ho jak chceš.“

   „MJ*,“ řekl jsem, když jsem si klubko chlupů chvíli prohlížel. „Vaše iniciály,“ vysvětlil jsem.

   „Hele, Chrisi, mohli bychom si promluvit? O samotě?“ zeptal se mě a zaletěl pohledem k tomu nováčkovi. Netvářil se zrovna na dvakrát, ani jeden jsme si ho zatím moc nevšímali.

   „Jasně, já se někam… zdejchnu,“ pokrčil lhostejně rameny, ale bylo vidět, že mu to vadí.

   „Ne, zůstaň tady, za chvíli přijde zbytek a řekne ti co a jak. Půjdeme my,“ usmál se Mick a vstal. S povzdechem jsem ho následoval, doufal jsem, že nechce rozebírat můj pokus o sebevraždu.

   Mickey mě vedl do severního křídla, kde měl být balkon se vstupem do zahrady. Ještě jsem tam nikdy nebyl.

   Byla to vlastně místnost, přes jednu její stěnu bylo sklo, které umožňovalo výhled do zahrady. Mickey se posadil na gauč do polohy svého oblíbeného tureckého sedu. Sednul jsem si naproti něj do křesla a neustále se probíral srstí kotěte ve svých rukou. Bylo mezi námi ticho, oba jsme se dívali do zahrady a mlčeli jsme. Nakonec jsem promluvil já.

   „Co myslel Cohen tou ´další akcí´?“ Mickey se pousmál.

   „Koná se to vždycky ve vile u moře. Je to něco podobného jak v baru, jen ve větším stylu. Vždycky je nějaké téma a sál se podle toho taky vyzdobí.

   Na začátku máme připravené nějaké číslo, většinou taneční, které nás naučí Paul Crawford.“

   „Počkej! Ten Paul Crawford? Nejlepší choreograf v Británii?“

   „Jo, ten,“ pousmál se. „Po představení chodí každý zvlášť na podium a dochází k dražbě.“ Zděšeně jsem vyvalil oči.

   „Neboj, je to sranda. Hosté nabízejí různé peněžní částky a kdo nabídne nejvíc, dostane tě jako společníka po zbytek párty. Žádný sex, prostě jen společník,“ pokrčil Mick rameny. „Někdy je to vážně sranda. A vydělané peníze půjdou na předem stanovený účel. Teď je to myslím na postižené děti.“ Po tomhle se mezi námi opět rozhostilo ticho.

   „Cos mi to vlastně chtěl?“ rozhodl jsem se udeřit. Jestli se chce zeptat proč jsem se pokusil zabít, ať to udělá hned.

   „Dnes ráno jsem byl za Cohenem,“ začal pomalu. „Hned po té akci odcházím z Triplu, Chrisi,“ podíval se na mě smutně. Mlčel jsem, tohle mě hodně překvapilo.

   „Domluvil jsem se s Cohenem na částce, kterou mu zaplatím z peněz, které jsem šetřil. Bude to sice skoro všechno, protože z Triplu vydělávám nejvíc, ale Jaime mě pak podrží.

   Nějaký čas ještě zůstaneme v Londýně, ale jestli nám to vydrží, pojedu se s ním do Španělska.“

   „Aha,“ zahučel jsem. Netušil jsem, jak na to reagovat. Byli tu i ostatní kluci, kteří tu zůstanou, ale Mickeyho jsem měl nejraději a vážně mi bude chybět. Nějak jsem ani nezaregistroval, že mi z očí začaly téct slzy.

   „Chrisi,“ zašeptal Mick a přisedl si ke mně.

   „Promiň, jen… je toho na mě poslední dobou moc,“ zamumlal jsem a snažil se osušit si tváře. „Nebude ti vadit, když… chtěl bych být na chvilku sám,“ postavil jsem se.

   „Chrisi…“

   „Nemám žádnou žiletku, ani nůž nebo jiný nebezpečný předmět,“ ušklíbl jsem se hořce. Mickey přikývl a nechal mě odejít.

 

*MJ – čti ´emdžej´

 

25. kapitola

 

   Toulal jsem se sídlem a malé bílé koťátko se valilo za mnou. Měl jsem s tím počítat, že Mickey odejde, ale i tak to bylo překvapení a pro mě ne zrovna příjemné.

   „Tady jsi, kocourku,“ vyjekl jsem, když mě zezadu objaly dvě silné paže a následně mě Victor přitiskl ke zdi.

   „Jsi moc neposlušný, víš to?“ zamlaskal. „Pokus o sebevraždu,“ zasmál se a zvedl mou levou ruku. Zápěstí jsem měl zavázané bandáží a neměl jsem si ji několik dní sundávat.

   „Ani zabít se neumíš,“ zasmál se tiše a stiskl mi ránu. Okamžitě mi vhrkly slzy do očí.

   „Nech mě být, co po mě chceš,“ zkusil jsem se mu vykroutit, samozřejmě bez úspěchu.

   „Zapomněl jsi snad? Jsi moje droga, nedokážu bez tebe být, kocourku,“ zapředl mi do ucha. „Pevně věřím, že jsi nikomu nic neřekl, já se umím mstít a nejspíš by se ti to nelíbilo.“

   V kapse kalhot mi najednou zazvonil mobil. Victor se ušklíbl, vytáhl ho a zadíval se na display.

   „Dý… kdopak to je, kocourku?“ zamával mi zvonícím přístrojem před obličejem.

   „Vrať mi ho.“

   „Když řeknu ne?“

   „Děje se tu něco?“ ozval se z konce chodby hlas.

   „A ty jsi zase kdo!“ uhodil Victor na blondýna. Byl naštvaný a šlo to vidět, mě se ale nehorázně ulevilo.

   „William, nováček ve trojce.“

   „Havěť se nám tu rozmnožuje,“ ušklíbl se pustil mě ze šachu, ve kterém mě doposud držel. Strčil mi do ruky stále zvonící mobil a odešel. Ulevilo se mi, tak strašně moc.

   „Nezvedneš to?“ zeptal se William.

   „Ne,“ zakroutil jsem hlavou. Neměl jsem náladu teď s Dým mluvit, stejně jsem věděl, co chce. Jestli jsem v pořádku, proč jsem to udělal… a na to jsem vážně neměl nervy ani náladu.

   „Ten kluk ti dělá problémy?“ vyzvídal blonďák, když jsem se sklonil pro MJ a rychlým krokem mířil k našim pokojům.

   „Nestarej se.“

   „Jestli ti dělá problémy, tak to někomu řekni.“ Rozzuřeně jsem se zastavil a zadíval se na něj. Nepotřeboval jsem, aby se do všeho začal plést.

   „Nic ti do toho není, tak se do toho nepleť,“ řekl jsem a pokračoval v cestě.

   „Fajn, já ti chtěl jen pomoct, Chrisi,“ bránil se a držel se mnou krok.

   „Promiň,“ zahučel za mnou po chvíli. S povzdechem jsem se zastavil, což nečekal a vrazil do mě.

   „Ne, spíš já bych se měl omluvit. Nemám teď nejrůžovější období, takže jsem trochu protivný,“ zamumlal jsem a prohrábl MJovi srst.

   „Takže přátelé?“ poškrábal se rozpačitě na hlavě.

   „Jasně,“ ušklíbl jsem se a znovu vyrazil k pokoji.

   „No konečně!“ vyskočil Rick ze sedačky a hrnul se ke mně. „Tak kde ho máš?“

   „Co kde mám?“ zatvářil jsem se nechápavě, vážně jsem neměl tušení, na co naráží. Teprve když mi zamával před obličejem rukou s prstenem, pochopil jsem.

   „Jo tohle,“ zamrčel jsem a vytáhl k kapsy kalhot krabičku. Rick mi ji vytrhl z ruky a než jsem se stihl vzpamatovat, měl jsem prsten na prstu.

   „Kluci, představuji vám svého brášku,“ zasmál se a objal mě okolo ramen. Než na to stihl kdokoli zareagovat, ozval se Warrenův jekot. Zaraženě jsem se díval, jak stojí na gauči a ukazuje na něco na zemi.

   „Co to sakra je?“ zaječel.

   „Eh… to je MJ, dostal jsem ho od Mickeyho a Jaimeho,“ ušklíbl jsem se a vzal kocourka ze země. „Ty se snad bojíš koček?“ Kluci zadržovali smích a Warren rudnul – jen nevím jestli vzteky nebo studem.

   „Samozřejmě, že nebojím, jen je nemám rád!“ vyštěkl a nedůvěřivě se posadil zpět na gauč, přičemž kotě nespouštěl z očí.

   „Chrisi!“ vyskočil Mickey z křesla. „Teče ti krev,“ zamračil se a zvedl mou levou ruku. Měl pravdu, z pod obvazu vytékaly tenké pramínky krve a sám obvaz jí byl nasáklý. Zaraženě jsem na ruku hleděl. Nebolelo to, ale připomnělo mi to chvíli, kdy se mi žiletka zařízla do masa.

   „Chrisi!“ zatřásl se mnou někdo.

   „Co?“ trhl jsem sebou a zadíval se na zamračeného Mickeyho.

   „Co se stalo?“

   „Nevím, asi mi… povolily stehy,“ řekl jsem zamyšleně. Blondýn mě vzal okolo ramen a nasměroval do pokoje. Jen co mě posadil na postel, vešel do dveří Rick a nesl misku s vodou, ručník a lékárničku, potom odešel.

   „Vážně mi nechceš říct, co se stalo?“

   „Mickey… co na mě vidí?“ zeptal jsem se místo odpovědi a sledoval, jak mi omývá krvavé zápěstí. Nejspíš jak mě Victor chytil, znovu se mi to i přes stehy otevřelo.

   „Kdo?“ podíval se na mě.

   „To je jedno… muži… zákazníci.“

   „Zákazníci v nás většinou vidí… někoho s kým si můžou užít,“ pokrčil rameny. „Mimo to jsi moc hezký a milý,“ usmál se.

   Automaticky jsem z kapsy vytáhl mobil, když se rozzvonil. Jen jsem si přečetl kdo volá a položil ho vedle sebe na postel.

   „Nezvedneš to?“ Zakroutil jsem hlavou a znovu se na mobil podíval. „Mám to vzít já?“

   „Můžeš,“ povzdechl jsem si. „Nechci… nechci s ním mluvit,“ zamumlal jsem. Mickey se na mě zkoumavě podíval a přijal hovor.

   „Mickey.“ – „Je tady.“ – „Ne, nechce s nikým mluvit.“ – „Je v pořádku.“ – „Dobře, ahoj.“ Sledoval jsem, jak mobil položil na noční stolek.

   „Máš mu zavolat.“ Jen jsem si povzdechl a zadíval se z okna.

   „Proč s ním nechceš mluvit. To on tě našel?“

   „Jo… Já nemám náladu každému říkat, jak je mi fajn! Sakra není mi fajn! Chtěl jsem to mít za sebou… já už nemůžu,“ přeskočil mi hlas, jak jsem se snažil zadržet vzlyky. „Co na mě vidí? Vždyť jsem obyčejný tuctový kluk!“

   Na to, co se dělo potom, si vzpomínám jen jaksi v mlze. Myslím, že mě Mickey držel a snažil se uklidnit. Zase jsem brečel, na svůj věk až příliš často.

……………………………..

   Ráno mě vzbudil šramot v pokoji. Rick s Thomasem chtěli nejspíš nenápadně zmizet z pokoje.

   „Klidně spi dál, my tě omluvíme,“ usmál se na mě Rick. Až po chvilce mi docvaklo, že dnes je sobota a máme mít zkoušku s Paulem Crawfordem.

   „Ne, chtěl bych jít,“ vyhrabal jsem se z postele a oblékl si volné tříčtvrťáky a tričko. Nebránili mi, mlčky jsem se s nimi vydal na snídani a potom do tělocvičny.

   Byli tam všichni kluci z Triplu a vzrušeně mezi sebou debatovali, co bude tématem tentokrát a jaká bude sestava.

   S úderem deváté hodiny se dveře tělocvičny otevřely a vešel vysoký štíhlý muž s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy. Měl přísný výraz, ale v očích mu hrály jiskřičky. Vedle něj šel nějaký mladší klučina.

   „Rád vás zase vidím,“ usmál se a položil si tašku na zem. Rychlým krokem k nám přistoupil a začal nás třídit na dvě skupiny, nerozpakoval se s tím. Po chvilce jsem si uvědomil, že nás třídí podle výšky na vysoké a menší.

   Když byl hotov, kriticky se na nás zadíval a zamračil se.

   „Proč vás zrovna teď musí být licho? Každá sestava až doposud šla i s lichým počtem, ale tahle ne!“ založil si nakvašeně ruce na prsou.

   „Tak já tančit nebudu. Stejně bych to nejspíš nezvládl, měl jsem problémy s kolenem a vy máte sestavy hodně dynamické,“ ozval jsem se.

   „Chrisi, to nemusíš, můžu jít já,“ položil mi Zach ruku na rameno. S úsměvem jsem zakroutil hlavou.

   „Bude mi stačit dívat se.“ Paul přikývl a nechal mě posadit se.

   „Takže, tentokrát to má název Luciferovi andělé,“ pousmál se a zamnul si ruce. „Vlastně je to pojmenované podle písně Lucifer´s angel od Rasmusu, ale protože je vás víc, tak jsem to dal do množného čísla.“ Znovu se vrhl mezi kluky a začal je párovat do dvojic. Všiml jsem si, že dává vždy tmavovlasého a světlovlasého – kontrasty.

   „Felixi, budeš vepředu jako hlavní, myslím, že tahle sestava ti sedne,“ ušklíbl se na malého blondýna a postavil ho dopředu. Dojem kazil Victor, který stál vedle něj jako jeho partner, aspoň podle mě teda.

   „Takže začneme,“ zamnul si ruce. „Velcí běžte pryč a vás menší poskládám tak, jak dojdete na pódium…“ Fascinovaně jsem to sledoval. Bez hudby si zkoušeli příchod. Byl svůdný – šli pomalu a když do toho kroutili boky a házeli smyslné pohledy, které snad umí jen kluci z Triplu, nedokázal jsem jinak než je fascinovaně pozorovat.

   Později k nim ´drsnějším´ krokem přišli jejich partneři, obešli je a tady začínala sestava. Jo, bylo to rychlé, hodně rychlé, samozřejmě až ve výsledné fázi, kterou Paul předvedl, ale dokonalé. Já jsem si vedle něj připadal jako nějaký neumětel, který na sebe plácá kroky jak ho to zrovna napadne a vlastně to tak i možná bylo.

   Nejvíc jsem zíral na Felixe a Victora, musel jsem uznat, že oni dva neměli chybu. Felix přesně věděl, jak zakroutit boky, aby to přitáhlo patřičnou pozornost a Victor tomu zase dodávat ´agresivitu´ pokud to tak můžu říct. Byl hrubší a to bylo právě to dokonalé, ten kontrast.

   Nejvíc se mi líbila část, kdy partneři stáli za sebou, menší pomalu zvedal ruce a větší jel rukama nahoru po jeho těle a pak zpět. Najednou byl zvrat, kdy je menší od většího jakoby ´rozvinul´ - určitě víte co myslím a větší si ho zase přitáhl k sobě, ne však jen tak neslaně nemastně, menší se pod jeho rukou protočil.

   Pak to vypadalo, jakoby se větší pokusil svést menšího, ten mu však proklouzl pod jeho rozkročenýma nohama. Následoval klik, prohnutí a přetočení nohou do překážkového sedu. Mezitím větší jen stál a propaloval menšího pohledem. Teprve když přetočil nohy do překážkového sedu a ´znehybněl´ přišlo na řadu číslo druhého.

   Neměl jsem pro tu sestavu slov, byla dokonalá.