Minde

1. kapitola

(Darren)

   Mysleli jste si někdy, že je váš život k ničemu? Každý si s vámi dělá, co chce, nebere ohledy na vaše přání, potřeby. Mysleli jste si, že vaši rodiče jsou ta nejodpornější stvoření, která jsou pro svou práci ochotna udělat všechno? To jste nepoznali ty mé a můj život.
   Já vlastně nemám rodiče, oni sami si říkají stvořitelé. Ano, stvořili mě a to doslova. Už nejsem člověk, vypadám tak, ale necítím se tak. Zničili mě, rozpitvali mě jako laboratorní krysu a udělali to, čím jsem teď. Jen zbraní, která musí poslouchat.
   Skoro už jsem zapomněl i svoje jméno. Zapomněl bych ho, kdyby mě jím jeden člověk neoslovoval. Pro všechny ostatní jsem jen ´ Top secret´. Přísně tajný, jak jinak, ví o mně všehovšudy kolik… pět lidí? A ti jsou ještě zavázáni přísahou mlčenlivosti. Kdyby se dostalo ven, co jsem zač, k čemu jsem byl stvořen a co dokážu… nejspíš by vzniklo davové šílenství, panika… já bych byl zničen, ústav uzavřen a mí stvořitelé posláni do vězení. Paradoxem je… že jsem po tomhle občas toužil…

   Malým zašpiněným oknem jsem sledoval večerní déšť, který smáčel pozemky genetického ústavu. Místa, které se v mých sedmi letech stalo mým domovem. Tyhle čtyři stěny jsem znal nazpaměť, každou píď téhle hnusné kobky.
   Ani jsem neotočil hlavu, když se dveře mé ´cely´ otevřely. Věděl jsem, kdo to je, už z dálky jsem slyšel kroky, podle kterých jsem poznal příchozí osobu.
   „Přinesl jsem ti něco k jídlu, Darrene.“ Mlčel jsem. Bylo mi to jedno, neměl jsem hlad. Navíc mlčení se stalo součástí mého života. Neměl jsem co říct, neměl jsem právo něco říct, nemohl jsem řídit svůj život nebo mít poznámky k tomu, co se mnou provádějí.
   „Měl bys něco sníst.“ Znovu jsem neodpověděl. Déšť momentálně zaměstnával všechny moje smysly. Dokážete si představit, kolikrát jsem se za těch patnáct let tady přál projít po trávě a nechat je dopadat na své tělo? Na tělo, které jsem nenáviděl, nenáviděl jsem sebe. Pokud patříte mezi ty blázny, co si stěžují na svou váhu, na pihu, které jim prý nesluší… jste blázni. Netušíte, co to je nenávidět své tělo. Nenávidět sebe.

   „No dobře… podařilo se mi sem propašovat notebook.“ To už jsem k němu otočil hlavu. Tohle mě dokázalo probrat vždy. Dokážete si představit život mezi čtyřmi stěnami, občas když vás vytáhnou ven, aby na vás udělaly nějaké testy či pokusy… dokážete si představit život bez informací? Bez toho aniž byste věděli, co se okolo vás děje? Já ne, proto jsem mohl být rád za každou Morrisovu návštěvu, kdy se mu podařilo propašovat mi notebook.
   Natáhl jsem se k němu a vzal si ho. Ignoroval jsem zařinčení řetězů, které rachotily při každém mém pohybu. Stejně jako tyhle čtyři stěny byly nedílnou součástí mého života. Obemykaly mi ruce, nohy i krk a poutaly mě ke stěně jako nějaké nebezpečné zvíře, kterým jsem byl. Vlastně ne… zvíře nebylo to správné pojmenování, já byl stvůra.

   Bloudil jsem prsty po klávesách a snažil se za tu krátkou chvíli, co jsem měl přístup do normálního lidského světa zjistit co nejvíc informací. Že se do nějakého domu vloupali zloději? To mě nezajímalo, zajímala mě podoba světa, jak vypadalo tohle město, jak se změnilo, zajímalo mě, jak v tomhle světě přežít a ne zbytečnosti a lži o celebritách.

   „Co tvoje poranění ze včerejška?“ Střelil jsem po doktorovi pohledem, jestli tuhle otázku myslí vážně. Jen se na mě zamračil, neměl moc rád, když jsem s ním jednal, s totálním nezájmem a opovržením, ale co jsem mohl dělat. Tohle byly podle mě naprosto zbytečné otázky.
   „Jako vždy,“ odtušil jsem chladným hlasem a dál hbitě pohyboval prsty po klávesnici.
   „Můžu se na to podívat?“ Naštvaně jsem ho probodl pohledem.
   „O co ti jde, Morrisi?“
   „Chci ti jen pomoct.“
   „Pomůžeš mi, když mě necháš aspoň na chvíli v lidském světě.“
   „Vím, že je to pro tebe důležité, ale tohle je důležité taky, dokonce bych řekl důležitější,“ zvýšil hlas, ale hned se nejistě otočil ke dveřím.
   „Pokud sis toho ještě nestihl všimnout, hojí se to samo,“ zavrčel jsem a znovu obrátil pohled k obrazovce. Jo, cokoliv se mi stalo… se během pár hodin vyléčilo. Zlámané kosti srostly, popáleniny se ztratily, rány se zacelily… Jako z nějakého fantasy filmu. I když já si tak někdy připadal a často jsem si přál probudit se a zjistit, že tohle všechno je jen nějaký blbý sen. Ale pak znovu přišla realita a můj život byl opět na hovno.

   „Ano, všiml jsem si toho, ale ne vždy ti kosti srostou správně. Nech mě se na to podívat, Darrene,“ přiblížil se ke mně. Mračil jsem se, nesnášel jsem, když na mě někdo šahal a Morris byl vlastně jediný, komu jsem dovolil dobrovolně na mě sáhnout. Ostatní… si na ochranu brali paralyzéry a zbraně. Ne že bych byl až tak háklivý na dotek, oni je měli spíš na to, aby mě později vybudili, aby ve mně rozpoutali vztek a já se přestal ovládat. To byl totiž jejich cíl, abych nad sebou ztratil kontrolu a začal se chovat jako vraždicí a ničící stroj. A dařilo se jim to.
   Nedokázal jsem potlačit hněv, nedokázal jsem to potlačit. Vy byste to snad dokázali? Kdyby do vás pouštěli šoky nebo vás švihali bičem? Já ten vztek potlačit nedokázal, vždycky jsem byl natolik zaslepen hněvem, že když odezněl, nechápal jsem, jak jsem tak šílené věci mohl dokázat. Po těch stavech jsem se občas sám bál své síly. Ale když jsem se v myšlenkách vracel zpět, nic bych na svém chování nezměnil. Nenáviděl jsem lidi, nevěřil jsem jim, nevěřil jsem nikomu a byl jsem připraven zabít každého, kdo by se ke mně přiblížil a já měl možnost to udělat.

   Položil jsem se na záda a nechal Morrise, aby mi prohmatal tělo a zjistil, jestli mi někde něco nesrostlo špatně. Jen jsem koukal do stropu, jehož každou prasklinku, každou pavučinu, i každý flek jsem znal nazpaměť.
   „Vypadá to dobře,“ přikývl a stáhl ze mě ruce. Kývl jsem a znovu se přesunul k notebooku. Cítil jsem na sobě Morrisův pohled, ale ignoroval jsem to. Nestál jsem o lítost, sám jsem se přestal litovat už hodně dlouho. Hold něčí úděl života je být prezidentem, někoho jiného být šíleným vědcem a můj úděl života byl být zbraní. A po pravdě… už mi to bylo jedno. Byl jsem k tomu stvořen, a když je nějaká věc k něčemu vyrobena, má se na to používat, přesto ve mně pořád vládl kousek něčeho, co mi bránilo dělat to dobrovolně. Něco, co museli první vyřadit ze hry, aby ze mě dostali to, co oni chtěli.

   Jen jsem zvedl hlavu a zaposlouchal se. Pozavíral jsem všechna okna internetu a notebook zavřel.
   „Měl bys jít,“ přisunul jsem ho k němu. Neváhal, hned ho vzal, nechal mi tu něco na jídlo a zmizel. Někdy se tyhle moje podivnosti hodily. Mít dobrý sluch… hodilo se to, málokdy mě něco překvapilo. Vlastně už skoro nikdy, mě už nemohlo nic překvapit. Za ty roky v genetickém ústavu jsem si zvykl na lecco.

   Znovu jsem se opřel o stěnu a zadíval se ven. Pršet pořád nepřestalo, jen tma o něco zhoustla. Zavřel jsem oči a zavzpomínal se na dobu, kdy jsem ještě mohl chodit ven a být normálním dítětem. I když zvláštním. I přesto, že mě rodiče hlídali téměř na každém kroku, proč… to jsem zjistil teprve potom, co jsem se dostal sem.
   Tady jsem se dozvěděl, že mám šíleného otce a ještě šílenější matku, která na sobě dělala během těhotenství pokusy, a z těch pokusů jsem vznikl já. Ani člověk, ani zvíře… já sám vlastně nevěděl, co jsem.
   Téměř nevědomky jsem přejel prsty po dvou jizvách na svých zádech. Ne, ty mi nikdo neudělal… s těmi… jsem se narodil. To z nich dokážu ve vzteku vytáhnout křídla. Dvě velká, silná křídla porostlá tmavými pírky. Mnoho lidí by řeklo nádherná, ale já je nesnášel. Stejně jako jsem nesnášel svoje rodiče a stejně jako jsem nesnášel tenhle ústav, kterého si lidé vážili pro jeho významné objevy.

   Tolikrát jsem přemýšlel o útěku, ale musel jsem uznat, že zdejší vědci dobře věděli, co dělají. Nikdy mi k tomu nedali ani sebemenší příležitost, a když jsem ji měl, byl jsem nepříčetný a na něco takového jsem ani nepomyslel. To jsem měl v hlavě jenom jediné – ničit. A věřte tomu nebo ne, Morrise jsem ke svému útěku nikdy nezneužil a ani se k tomu nechystal. Jemu jsem věřil… v rámci možností samozřejmě a i když jsem podle sebe byl zahořklý hajzl, k tomuhle bych se nesnížil, kdyby mi tedy nezavdal příčinu. Po pravdě… kdyby mě Morris podrazil, byl jsem připraven ho bez výčitek zničit. A u něj bych to nejspíš dokázal, on se ke mně přibližoval na tolik, že bych mu dokázal zlomit vaz.

   Otočil jsem pohled k vědcům, co ke mně vešli. Ihned očima uhnuli, nad čímž jsem se pohrdavě ušklíbl, ne moc lidí vydrželo můj pohled. Jelikož i mé oči byly zvláštní. Jasně modré s tmavým kruhem okolo. Byl jsem prostě… jiný, nenormální. Byl jsem Top secret.

2. kapitola

(Darren)

   V řetězech mě táhli podzemním bludištěm ještě hlouběji pod povrch. Měli důvod, když o mně moc lidí nevědělo a výrazný hluk mohl způsobit podezření, což si oni nemohli dovolit. Už několikrát se stalo, že měli co dělat, aby mou existenci ututlali.
   Když mě táhli mezi sebou, nebránil jsem se. Ne, že by mě to někdy nenapadlo, prostě je napadnout a utéct, problém byl v tom… oni předpokládali, že bych se o něco takového mohl pokusit a byli připraveni zasáhnout. A po pravdě… já neprůstřelný vážně nebyl a bolest jsem cítil úplně stejně jako každý jiný člověk, jen se mi rány samy rychle hojily.

   Vhodili mě do velké místnosti. Vnitřní stěny byly obloženy silnými ocelovými pláty, ale i tak se v nich rýsovaly prohlubně a škrábance. Místnost měla vysoký strop a vysoko nade mnou byly po obvodu rozmístěny kamery. Věděl jsem, co přijde a ani trochu se mi to nelíbilo. Komu by se líbilo být na mém místě a vědět… co ho čeká.
   Jen jsem sledoval, jak řetězy protáhli tlustými ocelovými kruhy v podlaze a zkontrolovali jejich pevnost. Pomalu jsem stočil pohled zpět ke dveřím, ve kterých se objevila osoba, které jsem nemohl přijít na jméno. Kdysi… kdysi jsem jí říkal ´mami´, ale ty časy už dávno pominuly. Tohle nebyla moje matka. Byla to jen žena, která by šla přes mrtvoly, jen aby dosáhla toho, co chce. A ona přes ty mrtvoly vážně chodila. Bylo jí to jedno.

   Přiblížila se a jen se na mě usmála.
   „Víš, co tě čeká.“ Mlčel jsem a jen ji sledoval kamenným pohledem. Ani ona se mi nevydržela dlouho dívat do očí, ale aspoň se o to pokoušela. Stejně jako ona jsem sjel pohledem na dlouhý nůž, který svírala v ruce. Ne, nebyl tu na krájení chleba, ani na ozdobu či vychvalování. To by bylo až moc krásné.
   Pevně jsem k sobě stiskl zuby, když mi ho přiložila k hrudi a lehce zatlačila. Pramínek krve si okamžitě začal brázdit cestu po mém těle a i skrze pevně zaťaté zuby bylo slyšet moje bolestné sykání. Už jsem si na tu bolest mohl zvyknout, ale… ne, na tohle si zvyknout nejde. Ono to bolí pořád stejně, i když… ano, ze začátku to bolelo víc, ale to bylo tehdy hlavně posíleno faktem, že do mě řezala a ubližovala mi vlastní matka. Teď… už to moje matka nebyla. Nikdy jí nebyla.

   Držel jsem, nic jiného jsem ani dělat nemohl. Jen hlavu jsem měl skloněnou a občas sykal bolestí. V tyto chvíle ve mně bojovaly dvě strany. Ta, co prostě chtěla vybuchnout a ničit, být daleko od té bolesti a ta druhá, které se snažila vydržet a zachovat si chladnou hlavu. Ale nešlo to, pocit ublížit všem okolo tak, jak oni ubližovali mně, začal znovu sílit a převládat.
   Napnul jsem se bolestí, když do řetězů pustili elektrický proud a ze sevřených rtů se mi ozval tlumený výkřik. Klesl jsem na kolena a zprudka oddechoval ve snaze si zachovat chladnou hlavu, možná jsem si přál nesplnit jejich očekávání, zničit jejich plány, nechtěl jsem být jen loutkou, která skáče, jak oni si pískají. Ale těmihle ´lekcemi´ mi znovu a znovu dokazovali, že právě to jsem.

   Napnul jsem se dalším přívalem bolesti a prohnul se v zádech, ze kterých mi bezděčně vyrazila dvě mohutná křídla. To byl signál pro matku, kdy zmizet, protože moje pudy, které jsem nedokázal ovládat, kterým jsem nerozuměl, mě naprosto ovládaly.

   Moje oči, jejichž barva se přechodem na mé alter ego ještě zvýraznila, se upřely na vyděšenou holku, kterou vědci podstrčili do místnosti. Nejspíš netušila, co ji v následujících minutách čeká. S hrůzou mě sledovala a bušila na dveře, ať ji pustí ven.
   Jedním mohutným mávnutím křídlem jsem byl u ní a přirazil ji ke zdi. Můj citlivý čich zaznamenal její vzrušení a to bylo momentálně to jediné, co jsem vnímal. Nijak jsem se s tím nepáral, choval jsem se jako nějaké nadržené zvíře. Bylo to rychlé, tvrdé a bolestivé… pro ni.
   Nechal jsem ji svézt se na zem a sám jen zuřivě mával křídli. Nesnášel jsem být svázaný, uvězněný, potřeboval jsem se protáhnout, protáhnout křídla, proletět se, ale ani to mi nebylo dovoleno.

   Ani nevím, jak dlouho tohle všechno trvalo, nikdy jsem to neměřil. Pokaždé to bylo individuální, někdy jsem odešel za svítání a vracel se v hluboké noci, jindy jsem nebyl schopen rozeznat, jestli jsem tam byl pět minut nebo celý den… netušil jsem to.

   Zuřivě jsem trhal rukama a snažil se dostat z područí řetězů. Křídli jsem vířil prach, který se usadil na zemi a měl chuť zničit vše, co by se mohlo dostat do mého dosahu. Chtěl jsem ničit, ubližovat, jako bylo ubližováno mně a tohle mé alter ego to chtělo ještě daleko víc a bylo odhodláno si to vybít.

   Netušil jsem, jak dlouho tohle všechno trvalo, než jsem vyčerpaně padl na kolena a svěsil křídla. Zrychleně jsem dýchal a cítil, jak ze mě vyprchává energie, kterou jsem v posledních minutách či hodinách vyčerpal. Jen jsem zkřivil obličej bolestí, když mi mizela křídla a jizvy na zádech bolestivě pulzovaly.
   Nebyl jsem schopen se bránit, když povolili řetězy a začali mě táhnout do svého ´pokoje´. Skoro jsem ani nevnímal cestu, před očima se mi míhaly světelné šmouhy a jen z dálky jsem slyšel ozvěny těžkých kroků zdejších vědců.

   Hodili mě na postel, řetězy jako vždy připevnili ke zdi a beze slova odešli. Bylo mi na nic. Záda mi pulzovala bolestí, stejně jako rány, které jsem utržil od matky a co jsem si sám ze vzteku způsobil – rozedřená zápěstí, ruka, kterou ani netuším, jak jsem si dokázal zlomit… Jen jsem cítil, jak se pomalu všechno hojí, ztěžka jsem si ještě napravil pokroucenou ruku, aby aspoň správně srostla a zavřel oči.
   Neobtěžoval jsem se je otevřít ani ve chvíli, kdy přišel Morris s nějakým jídlem.
   „Darrene? Jsi v pořádku? Dnes jsi tam byl dlouho.“ Neodpověděl jsem, snad mohl vidět, jak mi je. Další zbytečné otázky, nechápu, proč mi je pořád dával.
   Řetězy zařinčely, když se mě dotkl a já ho během sekundy chytil pevným stiskem pod krkem.
   „Klid… jen… se na tebe podívám,“ zasýpal a pokoušel se odtáhnout moji ruku. Sám jsem ji nechal klesnout a znovu vyčerpaně zavřel oči. Morris se rozkašlal, teprve pak na mě znovu pomalu sáhl.

   „Jak to probíhalo dnes?“ Mlčel jsem, co jsem mu měl říct. Bylo to stejné… všechno jsem si pamatoval rozmazaně, zato pocity byly zesíleny. Nenávist, bolest, touha po svobodě… a každým dnem to sílilo.
   „Stejně… další holka.“
   „Ano, o té vím,“ kývl a dál mě prohmatával. „Nepřestanou s tím, dokud některá neporodí dítě, jako jsi ty.“ Jen jsem se uchechtl. Ono by byl výkon i to, kdyby vůbec porodila. Žádné embryo ještě nepřežilo, vždycky došlo k samovolnému potratu, ať se o budoucí maminu starali jako o královnu… nikdy to k ničemu nebylo.

   I když jsem Morrisovi dovolovat se mě dotýkat, ulevilo se mi, když se odtáhl.
   „Zdá se mi to… nebo se ti to hojí pomaleji,“ zamračil se. Mlčel jsem, dobře jsem věděl, že ono se to doopravdy pomaleji hojí. A po pravdě jsem se ani nedivil. Když často používáte počítač, mobil nebo jaké jsou všechny ty vymoženosti, také se začnou opotřebovávat a brzo vypoví službu. Myslím, že na podobný způsob jsem fungoval i já. Opotřebovával se tím vším, co se mnou dělali a jak si bláhově mysleli, jak nezničitelný jsem. Ne, nebyl jsem nezničitelný, i když jsem toho dokázal vydržet víc než jakýkoliv jiný člověk.
   „Takhle to dál nejde, Darrene.“
   Zprudka jsem otevřel oči. „A co s tím mám dělat,“ zasyčel jsem na něj. „Pokud sis toho nevšiml, zrovna jako dobrovolník na nějaké hokusy pokusy tady nejsem,“ procedil jsem vztekle mezi zuby.
   „Já vím sakra,“ zamračil se. „Ale tohle…“ rozhodil rukama a já skoro viděl, jak mu to v hlavě šrotuje.
   „Co tohle! Nic s tím neuděláš a dobře to víš,“ zavrčel jsem. Měl jsem toho po krk. Keců plná huba a stejně k ničemu.
   „Máš pravdu, já ne… ale ty ano. Tvoje alter ego.“

3. kapitola

(Darren)

   Seděl jsem na posteli a mlčky hleděl před sebe. Možná jsem si to nechtěl přiznat, ale Morrisova slova mi vrtala hlavou. Moje alter ego bylo silnější, než já momentálně. Daleko víc toužilo po pomstě a ubližování… ale já ho neuměl samovolně vyvolat. Ani jsem nevěděl jak. Vždycky ho ze mě dostali násilím, pomocí bolesti… pomocí zesilování nenávisti k nim. Ale i když jsem to cítil i teď, pořád jsem to byl jen já.

   Zavřel jsem oči, kdybych to dokázal, všechno mohlo být jinak. Nepočítal jsem s tím, že by bylo nějak zatraceně jednoduché dostat se ven, ale bylo by to určitě snazší, teď je to nemožné. Nesnášel jsem lidi, nesnášel jsem lidi, kterým záleželo jen na sobě, na vlastním prospěchu a po letech tady jsem do téhle kategorie škatulkoval už všechny. A bylo mi jedno, jestli jsem někomu křivdil víc nebo míň.
   Mlčky jsem se zadíval na včerejší ránu od nože. I po čtyřiadvaceti hodinách byl strup ještě jasně patrný. Moje schopnost rychlé regenerace slábla a já netušil, jestli nakonec nezmizí úplně.
   Pokud jsem chtěl tohle všechno přežít, musel jsem něco dělat. Musel jsem se alespoň pokusit konečně se z tohohle dostat. Po tolika letech vězení, utrpení. Pomstít se. Konečně být volný.

   Lehce jsem se zamračil, když jsem na schodech zaslechl kroky. Čekal jsem vědce, čekal jsem, že mě opět odvedou, ale tohle byly kroky patřící Morrisovi. Otevřel jsem oči a zahleděl jsem se na dveře ještě předtím, než se otevřely. Mlčky jsem ho sledoval a lehce se mračil. Neměl jsem rád měnící se program. Jen tak z ničeho nic. I když tohle měla být nejspíš příjemná změna, ne?

   „Co tu děláš,“ zeptal jsem se neutrálním hlasem. Jen se na mě pousmál, podal mi jídlo a přisunul notebook. Ani jsem se nehnul, dál jsem ho sledoval a čekal, až mi odpoví. Chvilku se mi vyhýbal pohledem, než si povzdechl.
   „Dnes nepřijdou.“
   „Důvod!“ štěkl jsem příkře. Potřeboval jsem být v obraze, musel jsem být v obraze.
   „Tvoji ro…“ zarazil se, když jsem po něm hodil vzteklým pohledem. „Doktorka Soulová s manželem tady mají návštěvu,“ řekl a hodlal považovat konverzaci za ukončenou, ale já ne. Dál jsem ho sledoval, byl jsem zvyklý dozvědět se od něj to, co jsem chtěl.
   „Fredy, mají tady Fredyho. Syna…“ šeptl.
   „Cože?“ zavrčel jsem.
   „Nevěděl jsem to. Adoptovali ho už před pár lety. Moc o tom nemluvili.“
   „Je normální?“
   „Ano, zdá se, že ano.“ Pohrdavě jsem si odfrkl.
   „Zdá se… já taky vypadám jako normální člověk!“
   „Ty jsi člověk, Darrene!“
   Uchechtl jsem se. „Sám tomu přece nevěříš, Morrisi.“ Mlčel, jo, trefil jsem se do černého. Nikdo mě tu nebral jako člověka, jen jako pokusnou krysu. A já se tak bral taky. Mlčky jsem se natáhl pro notebooku a zapnul ho. Ticho v místnosti by se dalo krájet, já neměl co říct… syna, tvořili snad další stvůru? A Morris se raději neodvažoval nic říct.

   Vzal jsem si z tácu jablko a začal brouzdat po internetu. V hlavě se mi honilo tolik otázek, kolik snad za celý život tady. Musel jsem se odtud dostat, pomstít se, konečně začít žít. Ale chtěl jsem to vůbec? Mezi další falešné lidi? Mezi další lži a přetvářku? Musel jsem. Pokud jsem se nechtěl na všechno vykašlat a nechat se úplně zabít.
   Sklonil jsem hlavu a zadíval se na blednoucí strup na mé hrudi. Bude to horší, věděl jsem to, ale i já se bál nechat je zajít až tak daleko.
   „Říkal jsem jim o tom… že by tě měli šetřit,“ řekl Morris, když zaregistroval můj pohled.
   „Ty vážně věříš tomu, že to udělají?“
   „Ne… nevěřím.“ Ušklíbl jsem se, tomu nešlo věřit. Ti vědci snad někdy nebyli ani lidé. Nesnášel jsem je, tak strašně moc. „Proto s tím musíš něco udělat, musíš povolit uzdu svému alter egu,“ naklonil se ke mně a přešel do šepotu.
   „Nevím jak. Neumím to, bez toho aniž by do mě posílali elektrické šoky nebo do mě řezali,“ zavrčel jsem.
   „Musíš to dokázat, tady zůstat nemůžeš!“
   „Proč ti na tom vůbec tak záleží, tobě to může být úplně jedno!“ zasyčel jsem.
   „Protože mně záleží na tobě, Darrene. Ty sem nepatříš, máš právo žít stejný plnohodnotný život, jako každý jiný člověk, tohle není správné,“ sevřel ruce v pěst a vztekle na mě hleděl, stejně jako já na něj.
   „Tak mi řekni, jak to mám udělat.“
   „Najít v sobě ten vztek, nahromadit ho, vypustit. Uvědom si, co s tebou dělají, jak se k tobě chovají.“
   „Já si to uvědomuju, ale moc to nepomáhá.“
   „Tak tohle jsi ty? Vzdát všechno hned na začátku? Nemyslel jsem si to o tobě. Myslel jsem, že se odtud chceš dostat, chceš začít jinak, normálně...“
   „Co je normálního,“ odsekl jsem. Ani tohle už jsem nevěděl. Sotva jsem si pamatoval těch pár let prožitých na svobodě, byť za přehnaného kontrolování dospělých.
   „Tohle normální není. Chovat se k člověku, jako k prašivé kryse… Přestaň se k sakru už podřizovat, dělat, co oni chtějí a trochu bojuj. Měl jsem tě za bojovníka a ne za pesimistu, který utíká z boje, jakmile se objeví aspoň malá naděje. Měl jsem tě za někoho, kdo to hned nevzdává!“

   Vztekle jsem vstal a trhl řetězy, až zařinčely. Morris nestihl uskočit, prostě jsem ho popadl a přimáčkl ke zdi. Oči mi nenávistně plály, cítil jsem napětí v celém těle, v zádech… cítil jsem nenávist, zlost.
   „Bo-juj… za sebe!“ zachraptěl z pod mého stisku snažíc se aspoň o kousek odtáhnout moje ruce, které ho mačkaly na zeď. Napnul jsem se bolestí, která mi vystřelila do zad, a jen cítil, jak Morrisův stisk povolil. Mrštil jsem s ním o zem, opřel se o zeď. Zatínal jsem ruce v pěst a zhluboka dýchal ve snaze se uklidnit. Věděl jsem, že kdyby to zašlo dál, kdybych teď přenechal vládu svému alter egu, Morris by to nepřežil. Jenže on byl asi jediný, koho jsem byl ochoten nechat z tohohle hnusného semeniště na živu.
   Znovu jsem se napnul bolestí, která se ale začala postupně zmenšovat. Pomalu jsem se svezl po zdi dolů, kde jsem zůstal klečet. Zhluboka jsem oddechoval a uklidňoval se. Teprve po dlouhé chvíli jsem se otočil k Morrisovi. Ležel bez pohnutí na zemi, ale dýchal, jak jsem dokázal zaslechnout. Nejspíš ho rána omráčila a udělala mu šrám na čele, ale jinak se zdál být v pořádku.
   Pomalu jsem se přesunul k posteli, na kterou jsem se svezl a zadíval se na něj. Udělal to schválně. I za cenu toho, že věděl, že ho můžu zabít. Byl ochoten obětovat svůj život, abych se odtud dostal. Ale já nemohl. Teď už jsem věděl, že bych to mohl dokázat sám. Musel jsem to dokázat sám.

   Zadíval jsem se na muže před sebou, když se pohnul a pomalu otevřel oči. Ani jsem se nehnul, sledoval jsem ho netečným ledovým pohledem. Ani jsem na sobě nijak nedával znát, že je mi líto, co jsem mu udělal… nebylo mi to líto, bylo mi to jedno. Sice jsem ho nechtěl zabít, ale věděl jsem, že kdyby se to stalo, stejně bych nad tím pak jen mávnul rukou se slovy… co už, stalo se.
   „Skoro jsi to dokázal,“ zachraptěl, posadil se a vytáhl z kapsy kapesník, kterým si otřel krev z čela. „Proč jsi přestal…“
   „Protože jen debil by obětoval svůj život za můj,“ odsekl jsem.
   „Darrene…“
   „Co! Dobře, vím, že to dokážu, ale dokážu to i bez tvých keců,“ zavrčel jsem.
   „Darrene,“ zopakoval a zadíval se na mě. „Já nechtěl obětovat svůj život. Ty by ses ovládl i v těle svého alter ega.“ Jen jsem se chladně uchechtl.
   „Ty nevíš, co to je nemít kontrolu a chtít jen ničit a mstít se. Zabil bych tě.“ Jen mě mlčky sledoval, skoro vyčítavě, ale já žádné výčitky necítil. Věděl jsem, co bych udělal, jak bych zareagoval a co bych nedokázal. Tohle mi ani on nemohl vymluvit.

   Jen jsem pootočil hlavu ke dveřím a zaposlouchal se.
   „Měl bys jít, budou se shánět.“ Vstal jsem, posadil se do okna a zadíval se skrze špinavé sklo na pozemky genetického ústavu. Jen jsem zaregistroval, jak se doktor pomalu zvedl, posbíral svoje věci a odešel.

4. kapitola

V kapitole se objevuje násilí!

(Darren)

   Seděl jsem v okně svého pokoje a sledoval své ruce. Hlavou se mi opět honilo tolik otázek, tolik slov… Utéct… být volný… bylo to vůbec možné? Podle Morrise ano… a podle mě? Mohl jsem to dokázat, ale tušil jsem… věděl jsem, že bez krvavé řeže se to neobejde.

   Pocit hořkosti, nenávisti, zloby, touhy po pomstě rostl pokaždé, když jsem si v mysli promítl ty roky utrpení, co jsem tu byl nucen snášet. Kdybych dokázal sám vyvolat svoje alter ego… co bude pak? Bude řádit, dokud se nevyčerpá a co potom…? Zůstanu někde na chodníku, kde mě utratí jako nějaké nebezpečné zvíře? Bylo to pravděpodobné, víc než to. Ale pomyšlení, že s sebou stáhnu do pekla i ty, kvůli kterým jsem tu byl, kteří ze mě udělali stvůru, bylo daleko silnější.
   Najednou mi bylo jedno, jestli přitom zemřu i já, nebyl bych sám a navíc… kolikrát už jsem si vůbec přál zemřít? Nesčetněkrát. Proto jsem nechtěl o tuto možnost přijít, musel jsem ji využít do doby, dokud tu byla a dokud ostatní tady nic netušili. Prostě jsem to musel dokázat, toužil jsem po svobodě, a pokud svoboda znamenala mou smrt i smrt ostatních, byl jsem schopen to akceptovat.

   Neposlouchal jsem Morrise, který přišel s jídlem a notebookem. Nevnímal jsem ho. Myslel jsem pouze na to, co se stane. Jak to udělám, jak dlouho to bude trvat. Mohl jsem být už dnes volný? Třeba ano, hodlal jsem se o to pokusit.
   Konečně opět vidět oblohu jinak než přes malé špinavé zamřížované okno. Cítit trávu na chodidlech, cítit vítr… a vidět ostatní, jak trpí tak, jako jsem trpěl já.

   „Dneska z tebe asi nic nedostanu, že?“ Mlčel jsem, sledoval jsem padající kapky deště. Opět pršelo.
   „Darrene, aspoň se na mě podívej, tohle mě děsí daleko víc,“ šeptl a chtěl mi položit dlaň na rameno. Zastavil se, když viděl, jak jsem se už předem napjal. Netoužil jsem po doteku. Možná to myslel dobře, v uklidňujícím kontextu… ale já veškeré doteky bral jako útok na svoji osobu a nehodlal je tolerovat, pokud jsem je sám nepovolil.
   Mělo mi být Morrise líto? Nejspíše ano, snažil se se mnou mluvit, vycházet se mnou, povzbuzovat mě a já mu to takhle oplácel. Ano, měl jsem cítit lítost, ale já to nedokázal. Ke mně nikdy nikdo lítost necítil… kromě něj. Ale co je jediná osoba proti těm ostatním, kteří vám pocity podkopávají víc a víc a nakonec vám zbude jen hořkost a nenávist… tak jako mně.

   Jen koutkem oka jsem zaregistroval, že se Morris rezignovaně zvedl a zamířil ke dveřím. Pomalu jsem k němu pootočil hlavu.
   „Až spustí poplach… nezůstávej tady. Uteč,“ zašeptal jsem. Zarazil se a znovu se ke mně otočil. Možná chtěl bližší vysvětlení, ale já si byl jistý tím, že ho nepotřeboval. Věděl, o co se pokusím, byl to přeci jen jeho nápad. Možná hledal v mém obličeji nějaké emoce. Strach? Soucit? Starost či vděčnost? Ale byl jsem si jistý tím, že nic takového tam nenašel. Bylo tam jen odhodlání a touha po pomstě.
   „Hodně štěstí, Darrene. Ještě se uvidíme.“
   „To pochybuji,“ uchechtl jsem se chladně. Znovu se na mě zadíval zkoumavým pohledem.
   „Počkám tě venku. Cokoliv budeš potřebovat… budu ti k dispozici.“ Ušklíbl jsem se a znovu obrátil obličej k oknu, za kterým stále padaly kapky deště. Pochyboval jsem, že budu potřebovat jeho pomoc, počítal jsem s tím, že stejně umřu a bylo mi to jedno. Umřít na svobodě… to bylo jediné, o co jsem teď stál.

   Neotočil jsem hlavu, ani když za sebou zavřel dveře. Jen jsem se zaposlouchal do zvuku jeho vzdalujících se kroků, dokud zcela neutichly. Sklonil jsem hlavu a zavřel oči. Čas. Byl čas s tím skoncovat. Ukázat jim, co vlastně stvořili.
   Hlavou se mi začaly honit vzpomínky na všechny ty roky pod zámkem. Všechnu tu bolest, zlámané kosti, krvavé šrámy, popáleniny… všechno… a hněv začal sám vzrůstat. Potlačované pocity křivdy a nenávisti, které moje alter ego nechtělo akceptovat a já mu plánoval předat moc nad svým tělem. Všechny ty roky, tu bolest… aby je pomstil.

   Začalo mi brnět celé tělo, záchvěvy bolesti procházely různými částmi mého těla a nakonec se přesunuly do zad. Zatnul jsem pěsti a pevně k sobě stiskl zuby. Ta bolest byla šílená a pomyšlení, že si ji způsobuju sám a dobrovolně, bylo ještě horší, ale nemohl jsem to vzdát. Musel jsem pokračovat. Pevněji jsem zavřel oči. Vybavil jsem si den, kdy mě rodiče vzali na výlet, kdy mě přivedli do genetického ústavu. Měl to být krásný společný den s kopci zmrzliny, spoustou zábavy a já nevím čeho ještě. Taky tak zezačátku vypadal… než mě přivedli do genetického ústavu. Zavedli mě do této místnosti a ukázali mi mé nové přátele… řetězy. Ten pocit malého dítěte, jehož rodiče byli ve skutečnosti jen stvůry… bolel.

   Napnul jsem se bolestí a vykřikl. Škubl jsem sebou, jizvy na zádech mi žhnuly a s dalším a dalším záchvěvem bolesti to bylo jen horší.
   Téměř jsem nevnímal, že do místnosti vrazili vědci a na okamžik strnuli děsem a hrůzou. Měli důvod, věděli, že pokud převezme vládu moje alter ego, tahle místnost a tyhle řetězy mě neudrží. Okamžitě na sebe začali křičet rozkazy, nevnímal jsem je, nebyl jsem toho schopen, musel jsem pokračovat dřív, než bude pozdě. Slyšel jsem rachot dalších řetězů, které nejspíš nesli na mé další svázání. A já začal ztrácet naději, jelikož jsem ztrácel i vůli dobrovolně pokračovat v ´sebepoškozování´. Přestával jsem se soustředit na své myšlenky, chtěl jsem daleko od bolesti. Přece to taky znáte, když sáhnete na něco horkého, ucuknete bolestí, co nejdál od ní. Jen blázen by si tam nechal ruku dobrovolně spálit. A já si teď na toho blázna hrál.
   Cítil jsem, že to nedokážu, že je konec. Pak ale přišla i jejich chyba. Zradilo je jejich vyděšené zmatené chování, kdy nikdo netušil, co dělat. A tou chybou byla jediná kulka, která se mi zavrtala do boku.

   Napnul jsem se vztekem a bolestí, která zapříčinila, že mi ze zad vyrazila křídla. Černá, obrovská… nebezpečná.
   Reakce se dostavila okamžitě, všichni ztuhli a o krok ustoupili. Neutekli, možná šokem, možná z toho důvodu, že se moje chování neshodovalo s těmi předtím.
   Po té, co mi ze zad vyrazila křídla, jakoby ze mě všechno spadlo, bolest polevila… a já se jen zlověstně usmál. Předtím… jsem býval spoutaný, nemohl jsem nic jiného než jen šílet, teď to bylo něco jiného. Choval jsem se… skoro až klidně, protože jsem věděl, že mám vyhráno. Stačilo jedno trhnutí a byl jsem volný. Věděl jsem to já, věděli to oni. Tohle uvědomění netrvalo snad ani sekundu. Jejich reakce rychle vypadnout byla ale pomalá.
   Jediným škubnutím jsem ze zdi vytrhl řetězy a mávnutím křídla je srazil k zemi.
   „Někam se chystáte… pánové?“ vycenil jsem zuby a zabodl do nich své děsivě se blýskající oči. Zasyčel jsem bolestí, když se mi do těla zabořily další dvě kulky.
   „Tohle bolelo,“ zavrčel jsem, popadl jsem toho chlapa za krk a třískl jím o zeď. Na zem už se sesunulo jen tělo se zdeformovanou zakrvácenou hlavou. Ostatní nebyli schopni pohybu, mohl jsem jasně slyšet jejich splašeně bijící srdce. Cítil jsem jejich strach. Oni moc dobře věděli, proč se bát. Vytáhl jsem si kulky, ušklíbl jsem se a nasál vzduch.
   „Cítíte to taky? Tohle je smrt,“ zašeptal jsem zlověstně, když se rozezněly poplašné sirény. Neváhal jsem. Jedním švihem řetězů jsem rozdrtil kosti hned několika mužům najednou. Ječeli bolestí a mně se to líbilo. Bylo to jako rajská hudba pro moje uši. Brečeli, prosili, přísahali… ale já to nevnímal, bylo mi to jedno, tak jako jim byl u prdele můj život, mně byly u prdele ty jejich. A že měli rodiny? Já ji měl taky… kdysi…

   Jen jsem popadl jednoho, který se plazil ke dveřím a prskal krev. Zvedl jsem ho do vzduchu a zadíval se na něj.
   „Pro-sím… já… nechci zemřít… pro-sí-m…“ Chladně jsem se na něj zadíval.
   „A já? Já taky prosil,“ zavrčel jsem. „Kdo mě poslouchal, kdo přestal ubližovat malému dítěti?“ zavrčel jsem. „Neboj… už to nebude bolet,“ usmál jsem se chladně a jedním trhem mu zlomil vaz.
   Bleskově jsem se otočil a vytrhl jednomu chlapovi z ruky zbraň. Neváhal jsem a jednu kulku mu střelil přímo do oka. Během sekundy bylo po něm. Chladně jsem se ušklíbl na posledního, který se plazil po zemi se skučením a snahou si zachránit krk. Stoupl jsem mu nohou na záda a přimáčkl ho tak k zemi.
   „Někam se suneš?“ ušklíbl jsem se, vzal jednu jeho ruku a vykloubil mu ji. Zařval bolestí. Já se ale jen ušklíbl a zopakoval to i s druhou.
   „Bolí? To je jen dobře… to si totiž zasloužíte,“ zasyčel jsem. Bezcitně jsem vzal do ruky hřeb, který dříve držel řetězy ve zdi a jedním máchnutím mu rozpáral záda. Jen ještě něco zachrčel, než se i on přestal hýbat.
   Zaposlouchal jsem se. Byli blízko, bylo jich hodně a rozhodně nebyli tak bezbranní, jako tihle tady… byl čas si probojovat cestu ven.

5. kapitola

V kapitole se objevuje násilí!

(Darren)

   Sebral jsem ze země zbraň a rázným krokem jsem se rozešel z místnosti. Neměl jsem strach, proč bych ho měl mít. Byly tu jen dvě možnosti. Buď se dostanu ven… nebo ne. Buď přežiju, nebo zemřu. Nic víc, nic míň.
   Slyšel jsem je. Lidi. Spoustu lidí. Ale ani pomyšlení na střetnutí se s nimi mi nenahánělo strach. Já sám, proti nim. Ne… já se s nimi chtěl střetnout, chtěl jsem je zničit, chtěl jsem zabít. Jednoho po druhém. Chtěl jsem slyšet jejich křik, jejich nářek a prosby, které nebudou vyslyšeny… stejně jako nebyly nikdy vyslyšeny ty moje.

   Moje kroky se rozléhaly a hluk, který vydávala siréna, sílil, stejně jako sílily i přibližující se výkřiky. Kráčel jsem chodbou, která vypadala skoro jako nemocniční. Křídla na mých zádech vydávaly tichý šustivý zvuk, jak se otíraly o zdi chodby. Táhly se za mnou jako zhmotněná temnota.
   Zastavil jsem se, když jsem byl jen jednu chodbu od ostatních a čekal, dokud se neobjevili. V první chvíli ucouvli, někteří vykřikli, ale já se jen ušklíbl. Tušil jsem, co se jim honilo v hlavách. Strach, děs… Ne všichni o mně věděli a ne všichni věděli, co dokážu.
   Na několik sekund se rozhostilo tísnivé ticho, teprve když jsem udělal další krok k nim, jeden z nich vykřikl.
   „Palte!“ Zareagoval jsem okamžitě, instinktivně jsem si přikryl tělo křídly, na která dopadla sprška kulek. Bolelo to, ale ne tolik, jako přímo do masa.

   Odrazil jsem se od země, jednou mávl křídli a snesl se přímo mezi ně. Ani skoro nestihli zareagovat, když jsem se rozmáchl hřebem, který jsem stále svíral v ruce a rozpáral nejblíže stojící.

   Nepáral jsem se s tím. Během chvilky přišli o zbraně a pár jsem rozstřílel jako cedník, dokud nedošly náboje. Dalšímu jsem okolo krku omotal zbytek řetězu, které jsem měl ještě na rukou. Cukal sebou, barvy měnil snad rychleji než duhová kulička na slunci, ale proti mně neměl šanci. Zvedl jsem ho do vzduchu a sejmul jím dalšího. Pustil jsem ho teprve ve chvíli, kdy se přestal úplně hýbat. Krutě jsem se ušklíbl a přešel pár kroků k poslednímu, který se třásl u stěny a šeptal prosby, abych ho nechal jít.

   Čapnul si k němu a zvědavě se na něj zadíval. Roztřásl se snad ještě víc a snažil se dívat kamkoliv jinam, než do mé tváře, do mých očí.
   „Prosím… mám… doma ženu a… a malé dítě… j-já…“
   „Zmlkni,“ sykl jsem, chytl ho za kravatu a prudce jím trhl k sobě. „Kde je doktorka Soulová s manželem,“ zavrčel jsem.
   „J-já nevím… nevím to… prosím…“
   „Špatná odpověď… zeptám se ještě jednou… kde je doktorka Soulová a její manžel.“
   „Nevím to… tady není… nejspíš… nejspíš doma… prosím….“
   Usmál jsem se a pustil ho. Jen jsem se ušklíbl, když jsem viděl, jak si oddechl. On to asi ještě pořád nepochopil. Já nebyl milosrdný, ne k nim. Tohle nebyl obchod… odpověď za život, tohle byla pomsta. Zvedl jsem ze země zakrvácený hřeb a prudce ho zabodl do jeho krční tepny. Ještě jsem stihl zachytit jeho vyděšený pohled, než se sesunul k zemi.

   „Dobrou noc,“ sykl jsem. Vstal a pospíšil si nahoru, do přízemí. Nehledal jsem východ, bylo to zbytečné. Rozbil jsem okno, protáhl se ven a roztáhl křídla. Přivřel jsem oči, když jsem na své tváři ucítil chladné kapky deště, když jsem ucítil, jak se vítr opírá do mých křídel. Konečně… Odrazil jsem se od parapetu a vznesl se do nočního vzduchu. Bylo zbytečné tady zůstávat, když ti, kteří mě momentálně zajímali nejvíc, tu nebyli.

   Rychle jsem se zorientoval a rozletěl se na sever. Během chvilky jsem na kopci spatřil stát rozložitou vilu. Můj bývalý domov.
   Ušklíbl jsem se a snesl se na příjezdovou cestu. Pomalu jsem se rozešel ke dveřím, přes které jsem se bez problémů dostal. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo to tu stejné, úplně stejné, jen na jednu drobnost. Místo mých fotek, které vysely na zdech, tady byly fotky jiného kluka. Ušklíbl jsem se, ani už jsem netušil, jak že se to jmenoval.
   Zaposlouchal jsem se a vydal jistým krokem do jídelny. Okolo stolu seděly tři osoby. Dvě z nich jsem znal, třetí byl nejspíš můj drahý nevlastní bratříček a právě on si mě všiml jako první. Ztuhl a přestal jíst.

   „Děje se něco, zlato?“ zeptala se – ironicky řečeno – moje matka. Když jí ten kluk neodpověděl, otočila se směrem, kterým se díval, mým směrem. Ztuhla a okamžitě vyskočila na nohy, stejně jako otec.
   „Co tu děláš, jak ses sem dostal!“
   „Bylo otevřeno,“ ušklíbl jsem se.
   „Ty víš, jak to myslím!“ zavřeštěla. Jen jsem se chladně rozesmál. Křičela, když se bála a teď měla dobrý důvod.
   „Myslíš, jak jsem se dostal z té místnosti tři krát tři metry, kam jste mě před patnácti lety hodili jako nějakou prašivou laboratorní krysu?“ zavrčel jsem. „Máš na mysli tohle? Mami?“ sykl jsem zlověstně. Jen jsem viděl, jak se jim čela orosila potem, srdce se rozběhla na plné obrátky a ani jeden z nich netušil, co dělat.

   „Co… co tu chceš.“
   „Dobře to víte, co chci. Chci pomstu.“
   „Bez nás nepřežiješ!“ zavřeštěla. „Nemáš tušení, co jsi zač!“
   „Jsem to, co jste ze mě udělali… stvůra!“ rozepjal jsem podrážděně křídla, až sebou cukli.
   „Nic netušíš, nic o sobě nevíš… ty přece nechceš zemřít,“ zašeptala a udělala ke mně pár kroků. Podivně se jí zablýsklo v očích, ale mně byly její řeči teď momentálně úplně jedno.
   „Nemůžeš mě zabít, beze mě nepřežiješ,“ zašeptala a zadívala se na mě tím svým šíleným vědeckým pohledem, což mě jen víc rozlítilo. Popadl jsem ji za krk a přirazil ke zdi.
   „To si jenom myslíš,“ zasyčel jsem, když se pod mým stiskem začala škubat. Otec jen stál neschopen pohybu, jen ten malý se vymrštil a vrhl se na mě.
   „Nech ji, ty bestie!“ zakřičel. Prudce jsem k němu otočil hlavu a v očích se mi blýsklo. Jedním máchnutím jsem ho odhodil na zeď, po které se s bolestným heknutím svezl. Dál jsem si ho nevšímal a stočil pohled opět k matce.
   „Je čas to ukončit, co říkáš. Ty si nezasloužíš vychovávat další spratky, dělat z nich stvůry. Budeš trpět, jako jsem trpěl já,“ zavrčel jsem. Chytl ji za vlasy a začal táhnout ke stolu. Škubala se, vřískala, ale to mi dělalo dobře. To probralo i otce, otočil se a rozběhl se ke dveřím, nečekal jsem. Vzal jsem ze stolu nůž a mrštil ho po něm. Zabořil se mu do zad, jen klopýtl a spadl na zem.
   „O tebe se postarám později,“ zavrčel jsem si pro sebe a otočil se zpět k matce. „Teď ty, maminko,“ usmál jsem se a krutě se mi zablýskalo v očích. Bránila se, ječela, kopala, škrábala, ale proti mně neměla šanci. Třískl jsem s ní o stůl a vzal druhý nůž, kterým jsem jí rozřízl blůzu.
   „Jakže to bylo posledně? Že by… takhle?“ přiložil jsem čepel k její hrudi a zajel jí do masa. Křičela, prosila, ale já už její slova ani nevnímal. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem jen její bolest, její utrpení.

   Fascinovaně jsem sledoval krev, která jí prýštila z ran a ona se čím dál víc přestávala cukat.
   „Nepře-ži-ješ… beze… mě,“ zachraptěla. Jen jsem se pohrdavě ušklíbl a rozpáral jí podbřišek. Pořád žila, když jí ven vyhřezly vnitřnosti, teprve pak se přestala hýbat.
   Otřel jsem nůž do jejích kalhot a otočil se k otci. Plazil se ke dveřím a skučel. Pomalu jsem k němu přešel.
   „Kampak?“ ušklíbl jsem se a otočil nožem, který měl zabodnutý v zádech. Jen zavřeštěl. Ušklíbl jsem se a vytáhl ho. Vyhrnul mu rukáv a chytl mu ruku. Klidně jsem přiložil čepel k jeho předloktí a řízl. Zaječel, když mu kus masa odpadl na zem. Usmál jsem se a klidně řízl znovu. A znovu na jiné místo. Kaluž krve pod ním se zvětšovala a on pomalu přestával křičet, dokud neutichl úplně.

   Ušklíbl jsem se a vstal. Jen jsem pohledem přejel dvě zkrvavená těla, dokud se mi pohled nezastavil na tom klukovi, který na mě vyděšeně kulil své oči. Mlčky jsem se rozešel k němu.
   Dodnes nevím, proč jsem to udělal, ale změnil jsem směr. Přešel jsem ke stolu, vzal láhev whisky a začal ji rozlévat kolem. Teprve pak jsem cvakl zapalovačem a hodil ho do tekutiny, která pokrývala zem. Podlaha okamžitě vzplála a oheň se rychle začal rozšiřovat. Znovu jsem se zadíval na toho kluka, který snad nebyl schopen pohybu. Otočil jsem se a vyrazil ke dveřím, přičemž kolem sebe rozléval další a další alkohol. Tenhle dům dnes lehne popelem.

   Vyšel jsem z domu a zhluboka se nadechl nočního vzduchu. Moje alter ego se pořád drželo, ale věděl jsem, že už ne moc dlouho. Že moje já ho přebije, i když jsem nechtěl. Vlastně… bylo složité rozeznat v téhle podobě, co chci já a co chce mé alter ego.
   „Darrene!“ Zavrčel jsem a natočil hlavu k Morrisovi.
   „Co tu chceš!“ štěkl jsem a rozešel se pryč.
   „Stůj, slyšíš?“ Jen jsem po něm šlehl pohledem a pak ho chytil za krk.
   „Zabiju tě a nebude mi to ani líto, rozumíš? Drž se ode mě dál,“ prudce jsem ho odhodil. Jen jsem zaslechl vyděšený křik, který se ozval z domu. Ušklíbl jsem se, odrazil se a vzlétl do vzduchu. Tady jsem skončil.