Minde

16. kapitola

(Fredy)

   Mlčky jsem koukal na obrazovku počítače a váhal. Najednou mi to nepřišlo jako ten nejlepší nápad, spíš… jsem se bál, co se můžu dozvědět.
   „Budeš do toho hledět ještě dlouho nebo konečně něco otevřeš?“ zavrčel Darren, což mě trochu probralo a aspoň jsem pohnul myší. Byly tu nejrůznější složky, které vypadaly víc vědecky, než abych jim rozuměl.
   „Můžeš už něco otevřít?“
   „Můžeš zklidnit hormony?“ zavřel jsem na oplátku a nakonec zamířil myší na složku s názvem ´Záznamy´. Rozklikl jsem to a jen jsem nadzvedl obočí, když se mi objevil seznam textů seřazených chronologicky od nejstaršího.

   „Kolik že ti je?“ zabloudil jsem pohledem na Darrena.
   „Proč,“ zamrčel nepřátelsky a zabodl do mě svůj pohled, který už jsem zvládal v klidu ustát, i když mě stále trochu rozechvíval, ale z trochu odlišného důvodu než byl strach.
   „Chci si něco ověřit… je ti kolem 22, že?“
   „Když to víš, proč se ptáš,“ zavrčel, sedl na postel a sáhl po notebooku. Jen jsem ho praštil přes ruce a rozklikl první textový soubor.
   „Ve složce záznamy má textové soubory seřazeny podle data od nejstaršího. První datum je 2. února 1989, což je asi rok před tvým narozením. Těhotenství trvá 9 měsíců, takže by to odpovídalo.“
   „Můžeš přeskočit ty blbosti a dostat se přímo k věci? Nebo lepší nápad, prostě mi ten notebook dej, už si s tím poradím.“
   „Ani mě nehne a přestaň mi rozkazovat,“ zavrčel jsem na něj, stočil jsem pohled zpět k obrazovce a začetl se. Jen jsem zaregistroval nespokojené zamrčení, to, jak se Darren zvedl, odstrčil mě na posteli, aby si tam udělal místo a nb přesunul před nás. První jsem zamrkal, nadšený jsem z toho nebyl, hlavně z jeho blízkosti, protože v ní jsem dělal nepochopitelné věci, ale co jsem mohl dělat. Měl stejné právo to vidět, jako já… i když možná i větší, což jsem si přiznával nerad.
   Zhluboka jsem se nadechl a začetl se. Vypadalo to trochu jako matčin deník. Prostě soupis všeho, co se za ten den událo, tedy skoro všeho… Nebylo tam popsané, co měla na oběd, kdo jí volal nebo kdo ji naštval. Byly tam nějaké vědecké termíny, to ano, ale ne tolik, aby se ten text stal pro laika zcela nesrozumitelným.
   Mlčky jsem očima postupoval po řádcích a pročítal si její poznámky k tomu, jak s vlastními vajíčky prováděla pokusy, vylepšovala je, ani jsem nechtěl vědět čím vším nebo co všechny ty fráze znamenají, pro mě to bylo dost děsivé i tak. Potom provedla umělé oplodnění a nakonec si je nechala zavést do dělohy. Předchozí podobné pokusy tady moc nerozebírala, jelikož nebyly úspěšné, jen tu bylo pár vědeckých frází, kterým jsem nerozuměl, ale nejspíš to nemělo až tak zásadní význam, ne pro mě.

   Koutkem oka jsem mrknul po Darrenovi, ale tomu se ve tváři nepohnul jediný sval. Pouze očima sjížděl řádky a pročítal si text.
   „Slzy, jak byla moje maminka bezcitná, ode mě nečekej,“ řekl chladně, aniž by mi věnoval jediný pohled.
   „Od tebe a slzy? To ani nejde dohromady, jsi akorát tak kus šutru, ten nemá city stejně jako ty,“ odsekl jsem.
   „Konečně ti to došlo,“ ušklíbl se a zadíval se na mě. „No sláva.“ Nadechl jsem se, že mu něco peprného odseknu, ale zase jsem vydechl. Ne, nebudu se s ním hádat, prostě mi za to nestál. Hádka mohla klidně vyústit v něco… co jsem ani nechtěl domyslet. Ještě jednou jsem se krátce nadechl, vydechl a raději přeskočil do dalšího souboru.

   V něm popisovala průběh těhotenství. Neměla žádné nevolnosti, necítila se slabá, nic ji nebolelo, právě naopak, cítila příval energie. Jen břicho jí nadměrně rostlo, díky čemuž zjistila, že nečeká jedno dítě, ale dvě. Bezděčně jsem se otřepal, když jsem si vzpomněl na toho druhého chlapa, který mi naháněl daleko větší hrůzu než Darren.
   Také tam psala, že dvojčata byla jediná trhlina v jejím plánu, ale přesto doufala, že vše proběhne hladce. Oba budou dokonale totožní, ale nebyli…

   Zasekl jsem se, když se uprostřed obrazovky objevilo velké upozornění:

VAROVÁNÍ!
Zadejte heslo *******

   „Co to je? Přece jsi ten notebook rozlouskal.“
   „Taky že jo,“ zamračil jsem se a začal jezdit prsty po klávesách. Musel být zaheslovaný ještě líp, než se mi na první pohled zdálo a docela jsem se děsil toho, co se ještě může stát.
   „Tak dělej něco!“ štěkl Darren.
   „Já se snažím, tak po mně laskavě neřvi!“
   „Asi málo!“
   „Umíš s tím snad lepší věci? Trhni si!“ vyjel jsem na něj. Štval mě. Já nebyl bůh, abych všechno věděl, všechno znal. Tohle byl nejzabezpečenější počítač, se kterým jsem se setkal, a bylo těžké rozpoznat, co se může stát. Jak je nastavený.
   „Co se tu děje, proč tak řvete, jsou tři hodiny ráno,“ vešel do dveří Morris, ale ani jeden z nás ho nevnímal.
   „Odpoví mi někdo? Pořád jste se tam nedostali?“
   „Právě že jo, ale je to zaheslované víc, než jsem předpokládal,“ zavrčel jsem a dál upíral pohled na obrazovku.
   „Úžasné, na to přijdeš, když už ses dostal tak daleko,“ obdivně vydechl a sedl si na židli vedle postele. Co jsem na to mohl říct, raději jsem se pokoušel ignorovat Darrenovo hlasité funění za mým krkem a pokoušel se to nějak rozlouskat. Srdce mi ale spadlo snad až do kalhot, když se objevilo další upozornění.

Zadejte heslo *******
ODPOČÍTÁVÁNÍ!

   Probliklo znovu a pod tím se objevila velká číslice 30. Zasekl jsem se.
   „Co to je!“ vyjel Darren, který to vztekle sledoval.
   „Co asi. Odpočet,“ zavrčel jsem a zrychlil prsty vyťukávající do klávesnice nejrůznější kličky, kterými jsem se to pokoušel zastavit.
   „Co se stane, až to doběhne do nuly,“ zavrčel tiše a já jen koutkem oka zaznamenal, jak sevřel ruce v pěst.
   „Já nevím,“ zašeptal jsem a zadíval se na velkou dvacítku, kterou v zápětí nahradila devatenáctka a pak osmnáctka.
   „Tak dělej něco!“ vyskočil na nohy a vztekle rozhodil rukama.
   „Nemůžu, nejde to!“
   „Přestaňte na sebe křičet, Darrene, chováš se jako idiot,“ vložil se do toho Morris.
   „Chci vědět, co se stalo, co se se mnou stalo, kdo jsem, proč vůbec existuju, to je snad nějaký zločin?“ zařval a mrštil stolkem o zeď, až se celý rozsypal. Cukl jsem sebou, teď vážně naháněl hrůzu. Zoufale jsem se zadíval na jasnou pětku, kterou ihned vystřídala čtyřka. Chtěl jsem mu pomoct, přál jsem si vědět, co s ním mám společného, musel jsem to vědět, protože jsem to nechápal. Ale netušil jsem, co mám dělat. Nic, co jsem zkusil, nefungovalo, žádná klička, každá mě poslala zpět na začátek a já už neměl čas zkoušet něco nového.

3… 2… 1…

NARUŠITEL! FORMÁTOVÁNÍ DISKU!

   Objevilo se na obrazovce, poté zčernala a celý pokoj se ponořil do ticha. Podělal jsem to. Všechno bylo pryč. Všechny záznamy, celá Darrenova minulost, všechny pojítka, která nás dva spojovala. Prostě všechno. Byli jsme opět na začátku, ovšem s tím rozdílem, že naše otázky zůstanou nezodpovězeny.

17. kapitola

(Fredy)

   Mlčel jsem, všichni jsme mlčeli, ale stejně jsem se cítil provinile. Zničil jsem to, veškeré odpovědi, které jsme z toho mohli získat. Mohli jsme se dozvědět o tom druhém muži, o Darrenově bratru.
   „Doufám, že jsi se sebou spokojen,“ zavrčel Darren temně a mně bezděčně přeběhl mráz po zádech. „Všechno je pryč, jen kvůli tobě!“ štěkl a praštil pěstí do zdi, kde zůstala výrazná prohlubeň. Polkl jsem a zadíval se na něj. Ano, věděl jsem, že částečně za to můžu, ale nejspíš jsem nečekal tak tvrdé odsouzení. Nebyl jsem profík, byl jsem amatér a s profesionálními hackery nebo profesionálními lidmi, co ten notebook zabezpečovali, jsem se nemohl měřit.
   „Přestaň, Darrene! Fredy je ten poslední, komu bys za to měl dávat vinu. On se alespoň snažil, aby ti pomohl. Nikdo nemohl vědět, jak dobře je ten počítač zabezpečený.“
   „Mohlo se to předpokládat!“ štěkl.
   „A tys to snad předpokládal? Nedělej ze sebe ubožáka!“ vyjel na něj Morris a sebral mi z nohou počítač. Nechal jsem ho, i když ho zapínal. Předpokládal jsem, že celý harddisk je vymazaný, že tam nezbylo nic a taky jsem měl pravdu.

   Všichni jsme sebou trhli, když napětí v pokoji protrhlo hlasité zazvonění. S otázkou v očích jsem se zadíval na Morrise, který výrazně zbledl. Po pravdě… chápal jsem ho. Byly tři hodiny ráno, on měl v domě jednoho ´mrtvého´ a jednoho vraha. Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale zvonění se ozvalo znovu s daleko větší razancí a tentokrát bez přestávky.
   „Buďte zticha, kdyby se ozvalo cokoliv podezřelého, zmizte,“ zadíval se na nás Morris a zamířil dolů. Střelil jsem pohledem po Darrenovi, opět nedával znát ve tváři žádnou emoci. Po předchozím vzteku nebyla nikde ani památka. Snad jen pořád zrychleně se zvedající jeho dokonalý poloodhalený hrudník. Uhnul jsem pohledem, nechápal jsem, jak mě v takovéhle situaci můžou napadnout podobné myšlenky.

   Nejistě jsem se zvedl, když jsem zezdola zaslechl hluk, hádku a pak hlasité kroky a ani Darrenovi se to nelíbilo, co mě ale nejvíc zarazilo, bylo, že mě chytil za loket a posunul za sebe. Chvilku na to se rozrazily dveře a objevil se v nich vysoký tmavovlasý muž s hustým strništěm na tváři. Sykl jsem, když Darrenův stisk zesílil.

   „Christiane,“ zavrčel a mně z toho zvuku znovu přeběhl mráz po zádech.
   „Darrene, musíš odtud zmizet, hned! Vezmi Fredyho a zmiz odtud.“ Jen jsem zamrkal, nechápal jsem, jak ten chlap může znát mé jméno a odkud ho znal Darren? Byl snad dalším členem toho pošahaného ústavu, kde ho drželi?
   „Tak slyšíš? Jedou sem, jedou si pro tebe, oni tě nenechají běhat po svobodě. Všechno vám vysvětlím, ale musíte zmizet,“ zvýšil hlas a udělal dalších pár kroků do místnosti.
   „Proč bych ti měl věřit.“
   „Nezradil jsem tě, přísahám. Vysvětlím to, jen mě poslechni, tady je adresa, leťte!“ vrazil mu ji do ruky a já znovu nakrčil obočí. Řekl… leťte?
   „Nedokážu samovolně roztáhnout křídla.“
   „Dokážeš, musíš!“
   „Neumím to! Dokáže to jen mé alter ego,“ vyštěkl vztekle a já polkl. Nechtěl jsem se setkat s jeho alter egem. Ono… ono mi nahánělo hrůzu.
   „Musíš, Darrene. Nebo tě dostanou a Fredyho zabijí.“ Zasekl jsem se a jen na toho muže hleděl. Zabijí? Kdo? Vyjekl jsem, když mi zmizela zem pod nohama a sotva jsem se stihl zachytit Darrena okolo krku, abych udržel rovnováhu.
   „Co to…“
   „Mlč, drž se a neškubej sebou,“ zabodl do mě pohled a já bezděčně polkl. Byl tak uhrančivý a nebezpečný a já si vzpomněl, co se stalo dnes ráno… teda už včera ráno. Zrudl jsem, když se ušklíbl. Měl jsem neodbytný pocit z toho, že přesně ví, na co jsem si vzpomněl, raději jsem uhnul pohledem a pevněji utáhl ruce okolo jeho krku. Jen jsem zaslechl, jak snadno odstranil náhražku výplně okna a vyskočil. Vykřikl jsem. Padali jsme k zemi, ale na poslední chvíli, kdy už jsem očekával tvrdý dopad, jsme se s trhnutím znovu vznesli. Zadíval jsem se na Darrenova temná křídla a tiše vydechl. Během chvilky se mi studený noční vzduch dostal pod oblečení a já se bezděčně víc natiskl k tomu příjemnému zdroji tepla, který mě právě držel v náručí a já si připadal na nejbezpečnějším místě na světě.

   Nespokojeně jsem nakrčil obočí, když jsem ucítil lehké nadskočení, když jsme přistáli.
   „Už jsme tu?“ zamumlal jsem a zamžoural na Darrenovu tvář, zpola skrytou ve stínu.
   „Nemám v hlavě navigaci, abych po zadání adresy dorazil na přesné místo,“ zavrčel, postavil mě na nohy a zadíval se na lístek, který mu strčil do ruky ten Christian.
   „Kdo to byl?“ zadíval jsem se na něj. Zamračil se a střelil po mně pohledem.
   „Nikdo důležitý.“
   „Asi byl důležitý, něco se stalo. Kdo jsou oni, proč tě chtějí,“ začal jsem na něj chrlit otázky.
   „Zmlkni, na to teď nemáme čas, potřebujeme se dostat na tu adresu dřív, než vyjde slunce a já se tu tak dobře fakt nevyznám,“ štěkl. Pevně jsem k sobě stiskl rty. Štvalo mě, jak se mnou mluvil, ale na jednu stranu měl pravdu. Potřebovali jsme se dostat někam dřív, než začne den a na obloze bychom se stali asi víc než nápadnými.
   „Ukaž mi to,“ sebral jsem mu papírek z prstů a zadíval se na něj. „Tohle je asi 80 kilometrů od Morrise směrem na jih. Blíž ti to asi neřeknu, netuším, jak daleko jsme,“ vrátil jsem mu lístek.
   „To mi stačí,“ zamrčel, schoval ho a znovu mě popadl do náruče. Ošil jsem se, ale když mě probodl jedním ze svých pohledů určených speciálně k mému zastrašení, přestal jsem, pevně se ho chytl a zavřel oči. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu a já se zase natiskl k mému momentálnímu topení, stačila chvilka a já usnul. Vlastně jsem se ani nedivil. Několik dní jsem téměř nespal kvůli tomu, abych rozlouskal ten počítač. Byl jsem až příliš unavený a pocit bezpečí, který jsem momentálně cítil, mi jen dopomohl ke spánku.

(Darren)

   Upíral jsem oči do šera před sebe a přemýšlel jsem. Pořád to ve mně vřelo. Byl jsem tak blízko dozvědět se úplně všechno a muselo se to tak podělat. On to tak podělal. Ten malý skrček, který si teď spokojeně oddechoval v mé náruči. Měl jsem chuť ho pustit a dívat se, jak dopadne na zem, kde z něj zbude jen mastný flek. Moje alter ego to chtělo. Chtělo to tak strašně moc, ale jen při tom pomyšlení jsem ho ještě pevněji sevřel. Nemohl jsem, ve skutečnosti jsem ani nechtěl. Ale netušil jsem proč a to mě frustrovalo čím dál víc. Nesnesl jsem pomyšlení, že by se mu mělo něco stát.

   Máchl jsem křídli a jen se vznášel nad menším městem, rozhlédl jsem se a snesl se k velké mapě. Chvilku mi trvalo, než jsem našel tu správnou ulici a zorientoval se, ale ihned potom jsem se otočil a vydal se tím směrem. Pomalu začínalo svítat a já chtěl co nejrychleji zmizet z ulice, kde jsem se necítil ve své kůži. Nelíbilo se mi, že by mě mohl kdokoliv spatřit, i když má křídla už zmizela. Nestál jsem o další lidi, kteří by mě sledovali jako nějaký exponát v muzeu. Nevěřil jsem lidem, nevěřil jsem ani Christianovi, přesto jsem teď byl tady a nejspíš jsem k tomu měl jen jediný důvod. Ochránit Fredyho i proti mé vůli. Mlčky jsem se zadíval na jeho spící tvář. Vypadal roztomile, ale to bylo… nechápal jsem svoje pocity k němu a to mě mátlo, štvalo a kvůli tomu jsem se k němu choval daleko hůř, než jsem občas chtěl.

   Tiše jsem vydechl a vešel do domu. Bylo odemčeno, moc jsem se nedivil. Christian rozhodně víc stál o to, aby nás nikdo neviděl než o to, že by ho někdo mohl vykrást. Předpokládal jsem, že jeho věci, které by se daly zpeněžit, byly stejně dobře zabezpečené, jako ten matčin notebook, pokud ne víc.
   Vyšel jsem do patra, prohlédl pár pokojů a nakonec Fredyho položil do postele v pokoji pro hosty. Pustil jsem ho a chtěl se odtáhnout, ale jeho ruka pevně sevřela moji košili a stáhl mě k němu. Zmateně jsem zamrkal a zadíval se na něj. Spal, to mi bylo jasné, jinak by sotva toužil po mé přítomnosti, ale i tak. Každý ve spánku podvědomě cítí nebezpečí a já nebezpečím byl, proč ho teda vyhledával? Ano, musel jsem uznat, že postavit se mi uměl obstojně, jelikož ani já jsem nemohl vystát jeho odsekávání a vzdorování, ale stejně mi tohle nedávalo smysl. Zamračil jsem se a odtáhl se. Jen jsem sledoval, jak se nespokojeně zamračil, ale spal dál.
   Chtěl jsem odejít, ale nedokázal jsem se pohnout z místa. Sledoval jsem jeho obličej, jeho pootevřené rty, které chutnaly tak dokonale a já měl chuť si je brát klidně i násilím. Netušil jsem, jak dlouho jsem tam stál, ale nakonec jsem svoje myšlenky vztekle utnul a otočil se. Zasekl jsem se, když jsem ve dveřích uviděl Christiana. Vůbec jsem si nevšiml, kdy přišel. Sledoval mě se zvláštním pohledem v očích a já si zase na chvilku připadal jako pod mikroskopem v léčebně, takže jsem se lehce nakrčil k útoku. Nevěřil jsem mu a byl jsem schopný mu kdykoliv zlomit vaz, což si sám rychle uvědomil.
   „Klid, Darrene… vyspi se, oba to potřebujete. Později vám všechno řeknu, slibuju.“
   „Tvoje sliby pro mě nic neznamenají,“ zavrčel jsem temně, jen lehce sklonil hlavu a kývl.
   „To plně chápu, přesto… prosím, udělej to. Potřebuješ se vyspat, tady vás nenajdou… alespoň prozatím.“

18. kapitola

(Fredy)

   Pootevřel jsem oči a zmateně zamrkal. Vystřelil jsem do sedu a rozhlédl se okolo sebe. V první chvíli jsem si vůbec nemohl uvědomit, kde to jsem, ale pak mi došlo, že jsem včera musel usnout, když mě Darren nesl a teď jsem byl nejspíš u toho Christiana.
   Tiše jsem vydechl a položil se zpět. Můj život byl… najednou celý vzhůru nohama. Byl jsem zmatený z pocitů k muži, který zabil mé adoptivní rodiče, byl jsem zmatený z pocitů, které jsem k nim cítil, když jsem se dozvěděl, co ve skutečnosti dělali v ústavu za zločiny proti lidskosti. Byl jsem zmatený z toho, co jsem měl s Darrenem společného.

   Zavřel jsem oči a promnul obličej. Netušil jsem, co se teď bude dít. Nemohl jsem pořád žít mezi čtyřmi stěnami, ale copak jsem mohl ven? Když jsem byl prohlášen za mrtvého? Vyvolalo by to otázky, podezření a co jsem na to měl říct. Že mě několikanásobný vrah nechal žít jen tak z rozmaru?
   Ne, nad tím jsem teď nemohl přemýšlet. Teď se objevil někdo, kdo nejspíš věděl něco víc, než my. Christian. Včera po nás někdo šel, někdo zjistil, kde jsme a on nás varoval. Najednou mi přeběhl mráz po zádech. Morris tam zůstal. Ať už po nás šel kdokoliv, musel narazit na něj. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co se mu stalo. Pochopil jsem, že ne všichni lidé v mé blízkosti jsou dobří, proto mi dělalo starosti, co se s Morrisem stalo. Zhluboka jsem se nadechl. Na tuhle odpověď mi mohla dát odpověď jedna osoba – Christian.

   Vstal jsem z postele a vystrčil hlavu ze dveří. Rozhlédl jsem se, ale nakonec se odvážil vyjít a pomalu jsem se rozešel dolů ze schodů. Nedaleko jsem zaslechl hluk, za kterým jsem zamířil. Vešel jsem do kuchyně, ve které zády ke mně stál muž právě si vařící čaj. Zastavil jsem se a jen ho sledoval. Nebyl jsem si jistý, včera jsem si ho nestihl moc prohlédnout, ale typoval jsem, že tohle je Christian.

   „Ahoj Fredy, už ses probudil,“ usmál se, když se otočil a zaregistroval mě, jak stojím ve dveřích. Jen jsem na něj mlčky hleděl. Znal mě, ale já neznal jeho. Takoví lidé lehce vzbuzovali mou nedůvěru.
   „Dáš si čaj nebo kafe? A sedni si, musíš mít hlad,“ usmál se a ukázal na stůl na talíř s tousty. Ještě chvilku jsem váhal, než jsem se posadil.
   „Čaj,“ šeptl jsem a rozhlédl se kolem. Trochu mě znervózňovalo, že tu nevidím Darrena. S ním… prostě jsem se s ním cítil víc v bezpečí.
   „Darren nejspíš ještě spí, potřebuje to.“ Cukl jsem sebou a zadíval se na něj, když přede mě postavil hrnek s čajem. Jakoby mi četl myšlenky, nebo to na mně bylo tak moc vidět?

   „Co se stalo s Morrisem?“ vyhrkl jsem. Ano, moc jsem ho neznal, ale záleželo mi na něm. Pomohl mi, vlastně mi zachránil život. Bez něj bych nejspíš uhořel v tom domě.
   „Je v pořádku, teď je asi na cestě do Ameriky za svou sestrou.“ Lehce jsem nadzvedl obočí, ale přikývl. Bylo mi líto, že už ho nejspíš neuvidím, ale alespoň už jsme ho neohrožovali svojí přítomností.

   „Kdo jste?“ zadíval jsem se na něj a nejistě si přitáhl čaj. Lehce nadzvedl obočí, ale usmál se.
   „Christian. Jmenuji se Christian Turner,“ sedl si naproti, upil kávy a vzal si z talíře toust. Chvilku jsem váhal, ale když se mi hlasitě ozval žaludek, taky jsem po jednom kousku sáhl.
   „A jak vás zná Darren?“ zeptal jsem se dřív, než jsem si kousek ukousl. Jo, pokud ho Darren znal, muselo to být z ústavu, ale tenhle chlap nevypadal na nějakého vědce, prostě jsem netušil, co si o něm mám myslet. Darren toho chlapa neviděl rád, nejspíš mu moc nevěřil, ale přesto udělal, co Christian řekl.

   „No… asi ti došlo, že Darrena znám z ústavu.“
   „To ano, ale na vědce nevypadáte,“ šeptl jsem a upil čaje. Rozesmál se, což mě na okamžik zarazilo, ale hodlal jsem to ignorovat.
   „To máš pravdu, nejsem vědec. Jsem doktor.“
   „Doktor?“ zamrkal jsem překvapeně. Lehce přikývl a zadíval se na mě.
   „Byl jsem…“
   „Ošetřující lékař mé matky.“ Cukl jsem sebou a otočil se ke dveřím, kde stál Darren a sledoval nás nečitelným pohledem.
   „Přesně tak,“ kývl Christian a zadíval se na něj. Jen jsem pootevřel ústa a přeskočil pohledem z jednoho na druhého.
   „Takže… byl jste u porodu?“
   „Ano byl. Ten den si pamatuju jako dnes. Provedl jsem císařský řez a přivedl tak na svět dva chlapce. Jednomu dali jméno Darren, tomu druhému Dorien.“
   „Nikdy jsi mi o něm neřekl,“ zavrčel Darren.
   „Já vím, chystám se to napravit, ale musím začít od začátku.“   
   „Posluž si,“ posadil se Darren a zadíval se na něj. Trochu mě mrzelo, že mi za dnešní ráno, nevěnoval ani jeden pohled, ale… byl to prostě Darren, už jsem si mohl zvyknout.

   „Fredy. Jelikož jsem byl Beatin ošetřující lékař, věděl jsem o Darrenovi. A taky jsem se dozvěděl, co se s ním stalo. To, že ho chtěla… napravit. Aby byl stejný jako Dorian, aby byli oba stejní. Každý z nich byl v něčem lepší a v něčem měl nedostatky. Darren dokáže schovat křídla, Dorien ne, proto se za denního světla musí skrývat. Dorien je ztělesněné zlo, nemá city, dokáže jen to, k čemu byl stvořen. Ničit, nenávidět. Darren má city. Dokáže milovat. A tohle byl pro Beatu ten největší problém.“
   Jen jsem na něj mlčky hleděl. Darren dokázal milovat? On nemiloval, nic a nikoho. Znal jen pomstu, nenávist a vztek. Nadechoval jsem se, že něco řeknu, ale Darren mě předběhl.
   „To je ale blbost, já nemám city,“ zavrčel Darren a mně se zdálo, jakoby se o tom snažil přesvědčit i sám sebe.
   „Nech mě mluvit, Darrene, potom se budete ptát, potom budete moct cokoliv namítat a můžeme o tom diskutovat.“ Jen jsem si všiml, jak pevně stiskl zuby k sobě, ale zmlkl a nechal Christiana pokračovat.

   „Začal jsem za ním chodit. Hnusilo se mi to, co mu prováděli a chtěl jsem ho odtamtud dostat. Měl jsem plán a vyšel by, ale Beata zjistila, že za ním chodím. Vyhodila mě z práce a pokusila se mě prostřednictvím někoho jiného zabít. Měl jsem štěstí, obrovské štěstí, že se mi podařilo uniknout, ale už jsem se nemohl vrátit…“
   „A co že ses najednou objevil,“ ušklíbl se Darren a probodl ho pohledem. Jen jsem se na něj po očku zadíval. Ještě z Christiana nespustil oči a já jen čekal, kdy se mu vrhne po krku. Jasně bylo vidět, jak byl napatý a hlídal si každou příležitost, kdy uklouzne a on ho bude moct oddělat.
   „Důvěryhodný zdroj mi prozradil, že se někdo pokusil… no, že se někdo naboural do Beatina osobního počítače…“ Lehce jsem zrudnul a na chvilku uhnul očima, když se na mě Christian zadíval.
   „Dobrá práce, Fredy, vážně.“
   „Ani ne, bylo to zabezpečené víc, než jsem předpokládal.“
   „Ne, někdo zadal příkaz k formátování disku. Někdo nechtěl, abyste se dozvěděli to, co bylo uvnitř toho počítače. Když jsem zjistil, že jste se dostali dovnitř, bylo otázkou času, kdy vás zaměří a najdou. Okamžitě jsem nasedl do auta a rozjel se za vámi. Bylo to tak tak. Morris sotva stihl odjet, když dorazili.“
   „Fajn, tady už to známe, takže nám konečně můžeš říct, co bylo v tom zatraceném počítači,“ zavrčel Darren.
   „Neříkám, že vím všechno, ale pár věcí vám řeknu.“
   „Víte, co mám společného s Darrenem?“ vyhrkl jsem najednou. Ano, tahle otázka se mi honila hlavou pořád dokola. Proč mi nedokázal ublížit, proč se ke mně choval, tak, jak se choval, proč jsem z něj neměl takový strach, jaký bych měl mít, dokonce proč jsem se s ním cítil tak nějak v bezpečí? Nechápal jsem to.
   „Myslel jsem, že už jste to pochopili,“ zadíval se na nás střídavě.
   „Mohl byste to rozvést?“
   „Tykej mi, Fredy.“
   „Neodbíhejte od tématu!“ vyhrkl jsem možná až příliš příkře. Jen se pousmál a přeskočil pohledem na Darrena.
   „Ty to víš, Darrene… jen si to musíš přiznat.“
   „Co si musí přiznat,“ zavrčel jsem už. Tohle už mě začínalo vytáčet. Měl jsem odpověď na dosah a on mi ji pořád odmítal říct.
   „Miluje tě, Fredy. To kvůli tobě ho zavřeli do ústavu. Stačil mu pohled na tebe jako malé dítě a byl ztracený. Před patnácti lety se do tebe zamiloval.“

19. kapitola

(Fredy)

   Zasekl jsem se a jen mlčky hleděl na Christiana. Miloval? To nemohla být pravda, tohle Darren nedokázal, on přece…
   „T-to je blbost… před pár dny jsem ho viděl poprvé a i kdyby ne… tehdy mu muselo být… tak sedm let,“ koktal jsem a kroutil hlavou. Zaráželo mě, že Darren mlčel, jen mlčky s nečitelným výrazem sledoval Christiana a já absolutně netušil, co se mu právě teď může honit hlavou.
   „Ano, bylo mu asi sedm let. A ne, před pár dny jsi ho poprvé neviděl. Víš Fredy… tenhle příběh je strašně zamotaný…“
   „Přesto ho chci znát,“ šeptl jsem a pořád sledoval muže před sebou. Tiskl jsem ruce k sobě a napjatě čekal.

   „Poprvé jste se potkali na písku. Byla to hodně velká náhoda, jelikož Darren moc ven nechodil, nemohl, ani neměl za kým. Jeho rodiče si nepřáli, aby měl přátele, protože byl jiný. Dorien nesměl chodit ven vůbec. Toho vlastně oddělili hned po narození jinam. Kam, to nemám tušení, o Dorienovi jsem toho pak už moc neslyšel… ale abych se vrátil k tématu,“ zhluboka se nadechl a já si uvědomil, že ho téměř hypnotizuju očima a čekám na každé další slovo, které vypustí z úst.
   „Nevím, jak přesně to bylo, ale na tebe, si dovolovali nějací starší kluci,“ zadíval se na mě. „Darren tě chránil a pak se od tebe nehnul na krok. Tehdy se poprvé objevilo jeho alter ego. Sice ne v takové míře, jak jej známe teď, tehdy takovou sílu ještě neměl, ale napadl každého, kdo se pokusil ho od tebe oddělit. Dlouho jim trvalo, než ho dostali pod kontrolu. Dva dny na to ho zavedli do ústavu. Podle Beaty bylo takové chování nepřijatelné. Ona chtěla stvořit bytosti bez kladných emocí. Chtěla pouze jednu věc, aby dokázaly vraždit. Chtěla stvořit dokonalé zlo a Darrenovy ochranářské pudy vůči tobě, Fredy, byly nepřijatelné. Chtěla to z něj dostat, chtěla, aby nenáviděl svět, aby zplodil někoho, jako je on sám, to se ale nepodařilo. Žádné embryo nepřežilo, zabilo tělo matky a tím i samo sebe.“

   Mlčky jsem na něj hleděl a snažil se zpracovat všechno, co mi tady říkal. Kvůli mně? Kvůli tomu, že mě chránil a chtěl být se mnou, ho zavřeli do ústavu a… mučili ho? Super, nenáviděl jsem se ještě víc.

   „To proto mě adoptovali?“ zašeptal jsem. Nic víc jsem nebyl schopen zformulovat. V hlavě mi vířilo tolik otázek, tolik věcí, představ, obvinění. Cítil jsem se hrozně. Hrozně vůči Darrenovi, ale také kvůli tomu, že…
   „Ano, Fredy… Beata chtěla vědět, co je na tobě tak zvláštního, proč Darrena přitahuješ.“
   „Dělala na mně nějaké pokusy?“ špitl jsem a cítil, jak se mi zvedá tep. Zřetelně jsem viděl, jak Christian znervózněl a ošil se.
   „Ano, dělala,“ kývl nakonec a omluvně se na mě zadíval. Polkl jsem a pevně sevřel rty do úzké linky. Najednou jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Byl jsem jiný? Jak moc jiný. Co se mnou bylo.
   „Co se mnou je… řekni mi to, Christiane,“ špitl jsem nešťastně.
   „Klid… není to tak strašné, jak to teď vypadá. Co vím… stárneš pomaleji nebo… budeš stárnout tak, jak teď Darren. Nebudeš vypadat na svůj věk. Bude ti třicet a budeš vypadat třeba na dvacet…“
   „Není hrozné? Děláš si srandu?“ rozesmál jsem se hystericky a sklonil hlavu do dlaní. Byl jsem… připadal jsem si tak vyšťavený, zděšený těmi zjištěnými, která se na mě hrnula jako hora kamení. Nebyl jsem normální… jak dlouho budu k sakru žít? Jak dlouho se budu muset skrývat, když jsem teď považovaný za mrtvého.
   „Fredy, vím, že to není velká útěcha, ale pokud se jí podařilo jen tohle, jsi na tom ještě dobře…“ šeptl.
   „Proč… proč mě nezabila. Proč mě prostě z Darrenova života neodstranili. Měla by o starost míň, nic by jí nestálo v cestě k jejímu plánu,“ šeptl jsem.
   „Protože tě potřebovala. Byl jsi klíčem k Darrenovým citům. Netušila, co v něm je jinak, jestli tak reaguje jen na tebe nebo na určitou skupinu lidí s určitými znaky. Bála se, že kdybys zemřel, objeví se další a třeba v tu nejméně vhodnou chvíli a všechno její úsilí půjde do kytek. Proto tě udržovala na živu. Ano, přiznávám, že tě nechtěla udržet na živu věčně, ale jen po dobu, po kterou tě potřebovala.“

   Sarkasticky jsem se uchechtl. Připadal jsem si, že šílenější to být nemůže. Tohle všechno bylo jako z nějakého podělaného sci-fi filmu a mně se vůbec nelíbilo, že bych v něm měl hrát hlavní roli.
   „Takže to, že žiju, znamená… že na to nepřišla,“ zkonstatoval jsem. Jinak jsem nedokázal pochopit, proč už dávno nečichám kytičky zespodu.
   „Obávám se, že ne. Nenašla ve tvé genetické výbavě, žádné drastické odlišnosti od ostatních lidí. A stejně na nikoho jiného Darren nereagoval tak, jako na tebe.“

   Zhluboka jsem se nadechl a vstřebával všechny informace. Teprve po dlouhé chvíli jsem se odvážil přetočit pohled k Darrenovi. Teprve teď jsem si uvědomil, že od počátku našeho rozhovoru nic neřekl. Mlčky hleděl před sebe a jakoby naši přítomnost ani nevnímal. Jeho tvář opět neukazovala žádný pocit. Opět vypadal jako socha vytesaná do kamene a bylo těžké něco si z jeho postoje vyvodit.

   „Darrene?“ zadíval se na něj Christian. Dlouho se nic nedělo, neodpovídal, nedal najevo, že by mu chtěl odpovědět, teprve po dlouhé chvíli se zvedl, otočil se a vyšel z kuchyně. Polkl jsem, docela mě znervózňovalo, co se mu teď honilo hlavou. Věřil v tom, co tu Christian řekl? Že mě… miloval? Že ke mně něco cítil? Nenáviděl mě za to, že se kvůli mně dostal do ústavu? Po pravdě… tohohle jsem se bál. Bylo těžké s ním vyjít, když mě ignoroval, když na mě byl hnusný a hádal se se mnou a teď by to bylo ještě těžší. Protože po včerejšku jsem věděl, že s ním se cítím v bezpečí, že jemu věřím i přesto všechno ječení a hádání, které jsme spolu absolvovali, a myslím, že ještě absolvujeme. Nebyl jsem naivní, že teď se náš vztah nějak radikálně změní, že by přede mě klekl a vyznal mi lásku, zvláště ne po tom, co to tvrdil Christian. Mohl se mýlit… Darren mě vůbec nemusel milovat… mohlo v tom být něco jiného. A to vyvolávalo další a další otázky. Několik se jich zodpovědělo, ale další přibyly a já netušil, jestli tahle řada má někde konce.

   Spíš jsem si teď myslel, ne… já předpokládal, že mě nenávidí a po pravdě jsem se mu nedivil. Měl na to právo. To kvůli mně skončil v ústavu, kvůli mně ho mučili, ubližovali mu. Nenáviděl jsem se za to a jen pomyšlení na to mě doslova sžíralo.

(Darren)

   Měl jsem chuť odejít hned po první větě. Po tom… absurdním nařčení. Ale nemohl jsem, ne pokud jsem nechtěl vědět víc, víc o mně, o Fredym… o Dorienovi. Měl jsem dvojče, zlejší než jsem byl já a to už jsem si snad ani představit neuměl. Po tom, co jsem udělal… kolik lidí jsem chladnokrevně zavraždil. A ani teď jsem toho nelitoval. Nešlo mi na mysl, že někdo mohl být ještě horší než já. A láska k mému nevlastnímu bratříčkovi… ne. Něco tu bylo, to jsem nepopíral, něco, mezi námi dvěma, něco, co mi neumožňovalo mu ublížit, ale chránit ho… ale láska. O tom jsem pochyboval. Někdo jako já milovat neuměl. Matka se mýlila, neměl jsem kladné city, milosrdenství, které jsem prokázal pár lidem včetně Morrise a Fredyho, nemělo s láskou nic společného. Ani jsem nevěděl, co to je. Ve skutečnosti… byl jsem zlý, neznal jsem lítost, nesnesl jsem podřízenost, nesnesl jsem, když nade mnou měl někdo nadvládu.

   Vztekle jsem židlí švihl o zeď, až se roztříštila na třísky. Sevřel jsem zuby a pěstí rozbil zrcadlo, které celé místnosti dominovalo. Střepy se okamžitě rozsypaly po podlaze a mezi ně dopadlo pár kapek mé krve. Bylo mi to jedno, necítil jsem bolest, cítil jsem jen vztek, nehorázný vztek na svůj posraný život, což zapříčinilo, že mi ze zad vyrazila křídla a smetla ze stolu nějakou keramickou vázu. Prudce jsem se otočil a chytil pod krkem osobu, která vešla do pokoje.

20. kapitola

(Fredy)

   Nadechl jsem se, ale rozešel se nahoru za Darrenem. Ani jsem netušil, co jsem mu chtěl říct, ale potřeboval jsem s ním mluvit. Omluvit se nebo já nevím. Tušil jsem, že nestojí o omluvy. Omluvy byly jen slova, zbytečná slova, která nenahradí bolest, jež musel v ústavu zažít. Ale musel jsem to alespoň zkusit.

   Trhl jsem sebou, když se z jeho pokoje ozval zvuk rozbíjení nějakých věcí, tříštění skla, keramiky. Polkl jsem, ale natáhl ruku ke klice a otevřel. Okamžitě jsem zalapal po dechu, když mě Darren chytil pod krkem. Se strachem jsem na něj hleděl. Vypadal děsivě. Oči mu žhnuly, černá křídla měl napjatá a jeho stisk byl pevný. Věděl jsem, že kdyby jen trochu chtěl, byl bych během sekundy mrtvý, ale to se nestalo. Vztekle zavrčel a prudce mě pustil. Musel jsem zalapat po dechu, abych do plic dostal kyslík, kterého se mi chvilku nedostávalo.
   Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na muže před sebou. Stál ke mně zády a já si mohl pozorně prohlédnout jeho impozantní, leč děsivá křídla. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil, že někdo takový může existovat. A ne jen jeden. Pomalu jsem k němu přešel, natáhl ruku, abych se jich dotknul, nedokázal jsem odolat. Přitahoval mě, i ta jeho nebezpečnost a bál jsem se, že Christianovo tvrzení o lásce neplatilo jen o Darrenovi… tedy pokud to bylo možné, ale i o mně. Možná to byla blbost a já si to jen namlouval, ale on… něco jsem cítil, jen jsem se bál to popsat.

   Ztuhl, když jsem se dotkl jeho křídel, otočil ke mně hlavu a probodl mě pohledem. Měl jsem tendenci odtáhnout se, ucouvnout, ale neudělal jsem to. Sledoval jsem ho s odhodláním v očích a pomalu po jemných pírkách přejel prsty. Byl to zvláštní pocit, nikdy jsem nic podobného nezažil. Lehce jsem ucukl rukou, když se prudce otočil a chytl mi ruku.
   „Zahráváš si,“ zavrčel mi téměř u obličeje, tak blízko, až jsem ucítil vůni jeho vlasů.
   „Jen se tě nebojím,“ šeptl jsem a zadíval se do jeho očí. Byly divoké, byla v nich nespoutanost, krutost, ale i něco důvěrně známého.
   „Měl bys… já nejsem hodný, nemám city.“
   „Máš, jen si to odmítáš přiznat… abys nebyl zranitelný.“ Přejel mi mráz po zádech z toho, jak chladně se rozesmál a znovu do mě zabodl pohled.
   „Čekáš, že ti tu vyznám lásku? Doopravdy si myslíš, že tě… miluju?“ Do posledního slova vložil tolik arogance a dávky pohrdání, až mě to zamrzelo.
   „Ne, nečekám, jen pořád doufám, že bychom spolu mohli vycházet líp. Něco tě ke mně táhne. Možná se Beata mýlila a láska to není, ale sám víš, že něco tu je. Já nemám nikoho jiného, nechci… já nechci, aby mě nenáviděl jediný člověk, kterému důvěřuju,“ zašeptal jsem a zadíval se mu do očí. Byl jsem si téměř jistý tím, že se mu v očích objevilo překvapení, ale rychle svůj výraz znovu dostal pod kontrolu, v tomhle byl odborník.

   Pustil mě, poodstoupil pár kroků a znovu se otočil k oknu. Mlčel jsem a jen ho sledoval. Myslel jsem to vážně, netušil jsem proč, ale prostě jsem mu věřil. Mlčel jsem a on taky, jen mu po chvíli zmizela křídla a já zůstal hledět na dvě jizvy, které mu po nich zbyly. Měl jsem chuť se jich dotknout, dotknout se Darrenovy kůže, ale neudělal jsem to.
   Sklouzl jsem pohledem níž a teprve teď si všiml, že mu z ruky odkapává krev.
   „Jsi zraněný,“ šeptl jsem, přešel k němu a vzal jeho ruku, abych se na to podíval. Předpokládal jsem, že uvidím zacelující se rány, ale nebylo tomu tak, vzápětí jsem ale zjistil proč. Pořád v ní měl zabodané střepy ze zrcadla, které nejspíš rozbil.
   „Dojdu pro lékárničku,“ mrkl jsem na něj a zmizel do koupelny. Chvilku jsem sice hledal, ale nakonec jsem našel všechno, co jsem potřeboval, a vrátil se do pokoje. Pořád stál na stejném místě a nijak mě nevnímal.
   „Sedni si, vytáhnu ti ty střepy,“ ukázal jsem na postel. Chvilku vypadal, že mě bude totálně ignorovat, ale nakonec se na mě aspoň podíval.
   „Jinak ti to nepřestane krvácet,“ dodal jsem. Chvilku se nic nedělo, ale nakonec se posadil, aspoň něco. Sedl jsem k němu, vzal jeho ruku do své, vytáhl pinzetu a pomalu začal vytahovat kousky skla. Muselo to bolet, ale on sebou ani necukl, jen jsem cítil jeho pohled, jak mě propaluje.

   Trvalo mi, než jsem odstranil všechny střepy, které jsem viděl. Potom jsem mu omyl krev a jen provizorně zavázal. Spíše to bylo ze zvyku, už jsem pochopil, že za pár hodin tam nic mít nebude, ale to mi bylo jedno.
   „Uklidím ty střepy,“ zvedl jsem se. Připadal jsem si, že si mluvím sám pro sebe, ale bylo mi to jedno. Cukl jsem sebou, když mě chytil za ruku a stáhl zpět, nešikovně jsem mu dopadl do klína, což neohodnotil nadšeným pohledem, ale mlčel a zadíval se na mě.
   „Co?“ lehce jsem se kousl do rtu a raději se svezl vedle něj.
   „Jak mi můžeš věřit.“
   „Já nevím, prostě to cítím. Ty nejsi zlý…“
   „To si jen namlouváš… zabil jsem v ústavu tolik lidí… a ani trochu mě to nemrzí.“
   „To chápu,“ šeptl jsem.
   „Ne, to nemůžeš pochopit… líbilo se mi to, líbilo se mi, když křičeli, když se mě báli.“
   „Tvoje alter ego takové je.“
   „Ne… je konec výmluvám o mém alter egu… ať už s křídli nebo bez, pořád jsem to já, to já zabíjím, to mně se to líbí… všechno jsem to já.“
   „Jsi na sebe moc tvrdý, já vím… vím, že nejsi tak zlý, jak chceš, aby tě ostatní viděli. Ublížili ti, chceš jim ukázat, že nejsi tak slabý, jakého z tebe dělali… tak bezmocný.“ Zaváhal jsem, jestli jsem nepřestřelil, okamžitě jsem si všiml, jak se Darrenovi napjala čelist, jak vztekle stiskl zuby k sobě, ale nehýbal jsem se.
   „Darrene, ať mi řekneš cokoliv, nedokážu se zbavit pocitu, že ti věřím. Zkus věřit i ty mně, jsem sám celý život, svoje rodiče jsem nepoznal a ti, co se o mě starali posledních pár let… ti o mě ani nestáli. Ale já potřebuju někoho, s kým můžu mluvit a ne se s ním jen hádat,“ zašeptal jsem a zadíval se na něj. Sledoval mě opět tím svým nečitelným pohledem a dlouho mlčel, než promluvil.
   „Nesnáším tě, jsi jen koule na noze, kdybys tehdy uhořel v tom domě, bylo by to lepší… pro oba,“ sjel mě chladným pohledem a vstal. Polkl jsem. Tohle bolelo, zatraceně to bolelo. Navíc jsem nemohl věřit tomu, že by mě až tak moc nenáviděl. Nebo snad ano? Kvůli tomu, co jsem způsobil? To přece kvůli mně skončil v ústavu. Cítil jsem, jak mi po tváři stekla slza a sevřel jsem ruce v pěst. Byl jsem zoufalý a začala se ve mně zvedat i vlna vzteku. Byl jsem dítě, ničemu jsem nerozuměl, nemohl jsem to ovlivnit. Nemohl jsem za to, že jeho matka byla nestvůra…
   Prudce jsem vstal, chytil ho za loket, otočil k sobě a natiskl se mu na rty. Nemyslel jsem, prostě jsem to udělal. Potřeboval jsem jeho kontakt, chtěl jsem vědět, jestli to, co říká, je skutečně pravda. Jestli mě doopravdy nenávidí nebo se jen snaží držet si mě od těla, protože se bojí svých pocitů.
   Nejspíš jsem ho překvapil, cítil jsem, jak ztuhl, ale snad sekundu na to mě pevně chytil za boky, natiskl k sobě a začal si hrubě brát moje rty. Zapletl jsem mu ruku do vlasů, natiskl se k němu a do vášnivého polibku se zapojil.
   Tiše jsem vyjekl, když mě shodil na postel, ani jsem se nestihl vzpamatovat, když se mi znovu natiskl ke rtům. Cítil jsem jeho ruku, která si drze vybojovala vstup pod moje triko, takže teď spočívala na mé kůži. Druhou rukou mi chytl zápěstí a uvěznil je nad mou hlavou, odvrátil jsem ji na stranu, když sjel rty na můj krk, do kterého se lehce zakousl. Zrychleně jsem dýchal a přivíral oči. Jeho doteky jsem cítil tak intenzivně, až jsem si myslel, že se z toho zblázním. Nemyslel jsem, vnímal jsem jen jeho, jeho tělo tisknoucí se k tomu mému.

   Jen jsem zaregistroval, jak Darren zavrčel. Zmateně jsem zamrkal, v první chvíli jsem vůbec nechápal proč, teprve pak jsem si všiml pohybu u dveří. Pootočil jsem hlavu a měl jsem pocit, že jsem v tu chvíli zrudl až na prdeli. A ten samý pocit měl nejspíš i Christin, který rozpačitě přešlapoval ve dveřích a netušil, kam s očima. Nedivil jsem se mu. Naše poloha nevinně zrovna nevypadala. Darren vklíněný mezi mýma nohama, jednou rukou drtící nad mou hlavou moje zápěstí, druhou pod mým trikem… zamrkal jsem, až teď jsem si všiml, že mi nějak dokonce rozepnul kalhoty.

   „Co chceš?“ zavrčel Darren a pustil mě. Spěšně jsem si upravil kalhoty a nejistě na Christiana mrkl.
   „No totiž… to…“
   „Vymáčkni se nebo vypadni,“ zamrčel.
   „Máme problém…“
   „A?“
   „Dorien o sobě dává vědět…“