Minde

4. kapitola

   Celý den jsem chodil, nechtěl jsem zůstat na jednom místě dlouho, aby mě náhodou nenašli, navíc jsem ani neměl kam jít. Každá ulice mi připadala stejná, každý běžec mě vylekal a každý, kdo se na mě podíval byl můj potenciální nepřítel, takže jsem se rychle klidil pryč.

   Musel jsem se odtud nějak dostat, problém byl jak. Neměl jsem peníze, neměl jsem mobil, neměl jsem nic, co bych mohl prodat. Prostě jsem byl v prdeli. Na policii jsem se bál jít, netušil jsem, co jim matinka nakecala za blbosti a nakolik tomu věří. Svěřit se nějakému civilistovi? Nejsem sebevrah, náhodou narazím na nějakého grázla a udělá se mnou to samé, co se se mnou chystali udělat – při nejlepším.

   Musel jsem si poradit sám, první otázka, co se tu vyskytovala byla – sehnat něco k jídlu a něco, kde bych mohl přespat. V břiše už mi kručelo, nesnídal jsem, v letadle jsem měl jen něco málo, páč mě pak nadrogovali a nějak jsem nevnímal.

   Nohy mě nesly pořád dál, i když už byla tma a já absolutně nevěděl, co mám dělat. Nikdy jsem vlastně sám nebyl, posledních několik let mě všude doprovázeli. Předtím, než byl taťka prezident, jsem sice neměl ochranku, ale nikdy jsem nechodil na neznámá místa a hlavně ne sám. Vždycky jsem měl okolo sebe nějaké přátele, kteří mě postupně opustili, páč mě brali jako zazobaného rozmazleného fracka. Jo, někdy jsem se tak možná choval, hlavně mé střídavé nálady tomu nejspíš odpovídaly.

   Tak jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, když jsem vstoupil do temnější uličky, která moc nevinně nevypadala.

   Najednou se mi ozval u ucha posměšný hlas. Trhl jsem sebou a otočil se. Šklebil se na mě nějaký výrostek. Měl černou bradku, na hlavě pankáče, roztrhané kalhoty, špinavé tričko a zapáchal alkoholem.

   Znovu na mě promluvil italsky, což už mi začínalo lézt na nervy. Nejspíš si přilepím na čelo lístek ´nemluvím italsky´.

   „Omlouvám se, nerozumím,“ řekl jsem a otočil se k odchodu. Pochyboval jsem, že nějaký pobuda bude znát mou řeč.

   „Ale já ti rozumím,“ ozvalo se kousek přede mnou. Stál tam jiný chlap. Byl víc udržovaný než ten za mnou, ale stejně se mi ani trochu nezamlouval.

   „Jsi tu sám?“ zeptal se a seskočil z nízké zídky přímo přede mě.

   „Ne, jsem tu s rodiči na dovolené,“ rozhodl jsem se zalhat a pokusit se o únik. Ani trochu se mi nelíbilo, že se ten chlap rozesmál a za ním se objevilo několik dalších lidí.

   „Vážně? Já bych řekl, že seš tu jako ztracené kotě. Kdybys tu byl s rodiči, nejspíš by tě takhle v noci samotného do ulic Říma nepustili.“

   „Kdo říká, že mě pustili, třeba jsem šel sám,“ odsekl jsem a drze vystrčil bradu. Jeho to jen rozesmálo a několik lidí, kteří mi taky nejspíš rozuměli, také. Ten chlap mi připadal jako nějaký jejich vůdce, ´boss´.

   „To pochybuju. V každém hotelu a v každém ubytovacím zařízení hosty varují před nebezpečím v italských ulicích, ty o tom nevíš zhola nic, blonďáčku. Nemysli si, že jsme úplně hloupí.“

   „Aha, tak díky za varování, budu si dávat pozor,“ ušklíbl jsem se a otočil se k odchodu. Za mnou se ozval smích a cestu mi zkřížil ten chlap, co na mě prvně promluvil italsky.

   „To si nemyslím,“ řekl ten jejich ´boss´. „Nevím, kdes žil doposud, blonďáčku, ale tady jsou nejspíš jiný pravidla.“ To jeho ´blonďáčku´ mě značně štvalo. Odjakživa jsem byl hrdý na své černé vlasy, ovšem matinka mi je musela totálně zničit. „Tady musíš k někomu nebo spíš… někomu patřit, abys přežil. A vzhledem k tomu, že…“ přešel ke mně a rozepnul mi mikinu, nejspíš se díval, jestli mám něco pověšené okolo krku, „nikomu nepatříš, máš problém,“ usmál se.

   Jo, měl jsem problém, tím jsem si byl jistej. Vlastně od včerejška se na mě problémy jen lepily. Nejdřív jsem se zase pohádal s Joshem, pak mě unesli, pak jsem se dozvěděl, že mě chtějí prodat nějakému sběrateli, matinka mi zničila vlasy, musel jsem lhát taťkovi, zdrogovali mě – fajn, pak jsem měl štěstí, když jsem jim zdrhl. Ovšem ten chlápek u toho baru nevypadal moc sdílně a tihle už vůbec ne.

   Otočil jsem se a pokusil se zdrhnout, leč neúspěšně, když mě hned chytil ten pankáč.

   „Ale, ono by to chtělo utéct,“ zasmál se ´boss´ a natlačil mě na zeď. „Radím ti, abys to nezkoušel, nemusely by se ti líbit následky,“ sykl mi do ucha.

   „Máš moc hezkou tvářičku, takovou pěstěnou,“ zasmál se. „A tady dole to taky vypadá slibně.“ Zalapal jsem po dechu, když mi sevřel rozkrok. „Když se mi to s tebou bude líbit, blonďáčku, nejspíš si tě nechám, to by pro tebe bylo dobrý, to mi věř.“ Pokusil jsem se použít stejnou zbraň jako na jizváče a kopnout ho do patřičných míst. Sice se mi to povedlo, ale ostatní se na mě vrhli jako vosy na med. Pral jsem se s nimi, bohužel jsem to nikdy moc neuměl, takže jsem okolo sebe jen kopal nohama a máchal rukama. Ostatní byli zřejmě lepší bojovníci, jelikož mě někdo jednou dobře mířenou ránou srazil na kolena. V oblasti vedle levého oka jsem ucítil palčivou bolest a teplý pramínek, který mi stékal po tváři. Rychle jsem vstal, ale okolo pasu se mi ovinula silná paže a k hlavě mi někdo přitisknul hlaveň zbraně.

   „Tak je to správně,“ zašeptal mi do ucha ´boss´, když jsem ztuhl. „To jsi neměl dělat, blonďáčku, teď se ti to zaručeně nebude líbit a až si s tebou užiju, nejspíš tě zabiju,“ zasmál se. „Vzdorující mazlíčci mi moc nevyhovují, zvlášť, když se opováží udělat to, co ty.“

   „Zase jenom blbě pindáš, Renzo,“ ozvalo se ze začátku ulice. Když jsem se tam zadíval, spatřil jsem jen obrys postavy opírající se o zeď budovy.

   „Odstřel, Nico, tady nemáš co dělat, tohle je naše území.“

   „Možná vaše území, ale ten kluk vám nepatří,“ uchechtla se postava a přiblížila se k nám. Když vešla na slabé světlo jediné pouliční lampy, co tam byla, spatřil jsem mladíka přibližně v mém věku. Měl černé vlasy, které mu spadaly přes oči, v bradě měl dva piercingy a v uchu náušnici.

   „Nevšiml jsem si, že by už někomu patřil,“ ušklíbl se ´boss´, kterého onen kluk nazval Renzem. Stále mě držel a na hlavu mi mířil zbraní.

   „Riley se o něj začal zajímat už dopoledne, kdy ho potkal,“ ušklíbl se ten kluk.

   „Možná se začal zajímat, ale nemá ho označenýho, takže vypadni, Nico, tenhle patří nám.“

   „Být tebou, neprovokoval bych ho, víš, že Riley dokáže být zlý, zvláště na takové hajzly, kterými vy zaručeně jste.“

   „Fajn, tak proč si pro něj nepřišel sám, ale posílá svého řitilezce?“

   „Má na práci daleko důležitější věci než ztrácet čas s pobudy, jako jste vy. Takže teď pusť toho kluka.“

   „Když řeknu ne?“ zavrčel. Kluk se rozesmál.

   „Vážně mi chceš říct, Renzo, že chceš skončit jako Giorgiova banda? Pokud vím, už pěkných pár týdnů sedí v chládku a několik let se to nejspíš nezmění,“ zachechtal se. „Zvláštní, myslel jsem, že Rileyho znáš nejlíp.“

   Ten Renzo rozzuřeně zavrčel a prudce mě od sebe odstrčil, takže jsem skončil na zemi.

   „Ať mi Riley políbí prdel!“ štěkl a plivl na mě. „Jdeme!“ zavelel a s celou svojí bandou zmizel. Doufal jsem, že odejde i ten kluk a já se pokusím někam uklidit, bohužel mé přání nebylo vyslyšeno.

   „Hodláš tam snad nocovat nebo co!“ štěkl na mě. „Pohni sebou, už dávno jsem mohl být někde v teple, ale místo toho se za tebou musím honit celý den jako imbecil. Víš jakou práci mi vůbec dalo najít tě?“

   „Nikoho jsem se o nic neprosil! Byl bych ti vděčnej, kdybys mě nechal na pokoji.“ Zasmál se.

   „Jo, já tě tu nechám a zítra objeví někde v kontejneru tvou mrtvolu. Tohle není žádný svatý místo, tady musíš někomu patřit, abys přežil. Zvlášť když se takhle v noci potuluješ sám římskými ulicemi. A teď se pohni nebo tě k Rileymu dokopu!“

   Neochotně jsem se zvedl a pořádně si toho kluka prohlédl.

   „Proč ti mám věřit! Kdo je vůbec ten Riley a co po mě chcete!“

   „Právě jsem ti zachránil kůži, takže bys mohl být tak laskavý, abys šel se mnou a nechal si všechno vysvětlit až někde, kde je teplo a jídlo!“ zavrčel a otočil se k odchodu. Jo, to jídlo na mě zafungovalo, takže jsem ho z bezpečné vzdálenosti následoval.

   Šli jsme docela dlouho. Ani jeden z nás nemluvil, tedy – ten Nico si přede mnou něco vrčel pod nos.

   Ulice, do které jsme vešli, mi připadala známá a když ten kluk zamířil k baru, vedle kterého jsem líbal toho chlapa, začal jsem mít nepříjemné tušení, kdo onen Riley je. Zastavil jsem se a pomalu začal couvat, bohužel si toho můj ´zachránce´ všiml, pevně mě chytil za loket a táhl k baru.

   „Hej! Sakra pusť mě!“ pokoušel jsem se mu vykroutit, bohužel neúspěšně. Spíš svůj stisk dokonce zesílil a táhl mě mezi hosty baru k nějakým schodům.

   Vytáhl mě po nich nahoru až do nějaké chodby a otevřel dveře na jejím konci. Strčil mě dovnitř a zamkl za námi. Tohle se mi nelíbilo, ani trochu se mi to nelíbilo.

   Neobtěžoval se s vyzouváním botů a zrovna mě vtáhl do nějakého pokoje, kde mě postavil před křeslo, ve kterém někdo seděl.

   „Jestli mi řekneš, že to není on, nakopu tě do prdele!“ štěkl na onu osobu. Ta složila noviny a já zjistil, že je to doopravdy ten chlap, kterého jsem dopoledne líbal. Až teď jsem si ho pořádně prohlédl. Měl tmavě hnědé vlasy, hnědé oči a zatraceně hezkou postavu. Jo, když měl na sobě jen kalhoty, to se to pak hodnotilo.

   „Už jsem si myslel, že ses ztratil ty sám, Nico,“ zasmál se, ale pohledem rentgenoval mě.

   „Vtipný! Abys věděl, není sranda, když dáš někomu hrubý popis a ukážeš směr, kterým se vydal, někoho vystopovat. Bylo štěstí, že jsem ho vůbec našel a vytrhl Renzovi ze spárů. Stejně nechápu, proč se o něj tak zajímáš,“ zamračil se a švihl sebou na gauč. Stál jsem uprostřed pokoje a připadal si jako nějaké zvířátko v zoo.

   „Nico, co kdybys šel dolů a dal si něco k jídlu?“ otočil se na černovláska.

   „Ani náhodou! Když už jsem ho sem táhl, chci vědět proč!“ založil si naštvaně ruce na prsou a propichoval mě pohledem. Ten chlap se ušklíbl a znovu si mě pečlivě prohlédl. 

   „Tak se zase vidíme,“ probodl mě pohledem a postavil se.

5. kapitola

   O krok jsem ucouvnul, ale jeho to jen rozesmálo.

   „Tak první mě líbáš a pak se ke mně bojíš jen přiblížit?“

   „Cože? To jsi mi neřekl!“ vyhrkl ten Nico. Riley jen protočil oči a probodl ho pohledem. Kluk okamžitě zmlkl, ale nepřestal nás sledovat.

   „Nebojím se!“ odsekl jsem tomu Rileymu a rozzuřeně jsem se na něj podíval. Sakra proč to líbání musel vytahovat? Prostě jsem se těch pitomců potřeboval zbavit.

   „To ti udělal Renzo?“ chytil mě za bradu a natočil si k sobě levou polovinu. Vztekle jsem se mu vytrhl. Vůbec jsem ho neznal, tak na mě nemá co makat. I když já mám co říkat, že?

   „Ne, to mu udělala Renzova banda, když ho ukázkově kopl přímo do černýho,“ zachechtal se černovlásek.

   „Fajn, díky za pomoc, už si poradím sám,“ zavrčel jsem a otočil se k odchodu. Sykl jsem bolestí, když mě Riley hrubě chytil za loket.

   „Klidně běž, ale radím ti dobře, měl bys tu zůstat nebo se zítřka nedožiješ. Renzův gang tu není jediný,“ řekl a pustil mě. Zamračil jsem se a rychle vyrazil ke dveřím. Odemčel jsem a zmizel. Ovšem už za dveřmi jsem se zarazil. Nechtěl jsem se znovu setkat s podobnými individui, jako byl Renzo. Přešel jsem pár kroků ke schodům, ale zastavil jsem se a sedl si ke zdi.

   Sakra co mám dělat? Když mě v ulicích Říma nezabijí, tak stejně chcípnu hlady. Opřel jsem si hlavu o kolena a snažil se něco vymyslet.

   Mírně jsem sebou trhl, když si někdo sedl přede mě, byl to ten Nico.

   „Nemáš kam jít, co?“ ušklíbl se, opřel se o ruce a zaklonil hlavu. Podíval jsem se bokem, nehodlal jsem se s ním bavit o svých problémech. Možná mi zachránil krk, ale kdyby se dozvěděl, kdo jsem, netuším, co by udělal.

   „Hele, nevím, proč to Riley dělá, ale chce ti… pomoct. Abys věděl, on není hodnej a nedělá dobrý skutky, takže nechápu, co to do něj vjelo, ale řídím se jeho pokyny. Takže… pokud nechceš chcípnout jakýmkoliv způsobem, měl bys nám trochu věřit.“ Postavil se na nohy a protáhl se.

   „Jsem Nico,“ napřáhl ke mně ruku. Po chvíli jsem se jí chytil a nechal se vytáhnout na nohy.

   „Jes,“ zamumlal jsem. Jo, trochu jsem kecal, ale raději si ještě chvíli udržím svou identitu pod pokličkou.

   Následoval jsem černovláska zpět do bytu. Rileyho jsem nikde neviděl, tedy vlastně do doby, dokud mě Nico nezatlačil do křesla. Vysoký hnědovlásek vyšel z koupelny a v rukou nesl nějakou lahvičku a ještě cosi. Teprve když to přede mě postavil a znovu mě chytil za bradu, poznal jsem dezinfekci.

   „Proč to děláte? Vůbec mě neznáte!“ rozhodl jsem se přejít trochu do útoku. Přece jim nebudu dělat poslušnýho beránka, nikdy jsem moc neposlouchal, dělal jsem si co jsem chtěl.

   „Jo, mě by to taky zajímalo!“ zvedl Nico hlavu od nudlí, které právě pořádal.

   „Máš odvahu,“ řekl jednoduše Riley a dál mi dezinfikoval ránu. Trochu to štípalo, ale nebylo to nic, co bych nevydržel.

   „Dost chabá výmluva,“ zavrčel jsem nepřátelsky. Mlčel, zavřel lahvičku s dezinfekcí, vyhodil použité tampony a rozvalil se do křesla. Jeho pohled mi byl nepříjemný. Zamračil jsem se na něj a založil si ruce na prsou.

   „Co na mě tak vejráš!“ štěkl jsem. Nesnášel jsem to! Sakra i tady, kde neví, že jsem prezidentův syn, na mě musí čučet!

   „Nejsi tu s rodiči na dovolené a nejsi zlodějíček, co tvoje jméno, je taky falešné? Jesi?“ ušklíbl se.

   „Odpověď znáš, tak nechápu, proč se ptáš, nadutče!“ znovu na mě přišla moje nálada, kdy jsem nesnášel všechny a všechno. Zasmál se, což mě trochu zarazilo. Takhle na moje nálady nikdy nikdo nereagoval.

   „S tebou bude ještě zábava, prcku. Mě říkají Riley, taky to není moje pravé jméno,“ ušklíbl se na mě a vstal. Přetáhl si přes hlavu černé tričko s dlouhým rukávem a přešel ke dveřím. Vzal si z věšáku černou koženou bundu a navlékl si ji, přičemž mě nepřestal propalovat pohledem.

   „Tohle bys měl nosit,“ sundal si něco z krku a podal mi to. Když jsem si to nevzal, položil to na stůl.

   „Nemusíš vyžrat celou ledničku, Nico, nech taky něco… Jesovi.“ Skřípal jsem zuby, tak rád bych mu ten úšklebek z tváře smazal. „Taky mu ukaž vanu, myslím, že by to potřeboval,“ zasmál se a já v tu chvíli vážně viděl rudě. Takhle mě nikdy nikdo neurážel.

   „Jsi roztomilý, když zuříš, škoda že musím jít, rád bych tě provokoval,“ zasmál se, popadl černou tašku a vydal se ke dveřím.

   „Počkej! Kam jdeš!“ zařval Nico a téměř se přerazil přes židli, když se k němu hrnul.

   „Mám něco na práci, obvyklá rutina,“ pokrčil rameny.

   „Vem mě s sebou! Minule jsem se ti hodil.“

   „Ani nápad,“ sykl a výraz v jeho tváři se během sekundy změnil. Teď byl tvrdý jako kámen a z očí mu šlehaly navztekané blesky, jo, tak tohle bude sranda. Měl jsem pocit, že má podobnou povahu jako já.

   „To není hra. Nehneš se odtud a dáš pozor na něj!“ ukázal na mě prstem.

   „Jasný,“ zabručel a nechal ho odejít.

   „Co vlastně dělá?“ zeptal jsem se černovláska, který sebou naštvaně mrštil na gauč. Podíval se na mě a pokrčil rameny.

   „Tak různě, co kdo potřebuje.“ To jsem byl teda fakt moudrý. Co si pod tím představit? Hospodyni?

   „Hele, támhle je koupelna, dej si vanu nebo sprchu, donesu ti tam nějaké oblečení a zajdu dolů pro něco k jídlu,“ zabručel a zvedl se. Byl naštvaný, že ho Riley nevzal s sebou.

   Překvapeně jsem zamrkal nad velikostí koupelny, holt jsem byl zvyklý na jiný standart. Tady se sprchový kout a vana mačkaly na sebe a kvůli pračce tu bylo sotva místo pro projítí.

   „Něco se ti tu nezdá?“ ušklíbl se Nico a položil na pračku osušku a nějaké triko. „Donesu ti něco k jídlu, tak se zkus neutopit,“ řekl, ještě než odešel.

   Znechuceně jsem si stáhl veškeré oblečení a napustil si do vany horkou vodu. Zjistil jsem, že pěny do koupele tu chybí, takže jsem se musel spokojit s vodou bez pěny.

……………………………..

   Netušil jsem, proč jsem Nica poslal za tím blondýnem, možná… prostě mě zaujal. Měl kuráž, to jsem mu musel nechat a jak se zdálo, bude mít i hezky prořízlou pusu. Zakroutil jsem hlavou a vytáhl ze skříně v garáži černý kufřík. Jo, dneska jsem měl prácičku.

   Z tašky, kterou jsem si vzal z bytu, jsem vytáhl černé kalhoty, rukavice a kuklu strčil do kapsy bundy, bude stačit, když si ji nasadím až na místě. Naposled jsem zkontroloval obsah kufříku, strčil jsem ho do většího batohu a z motorky strhnul plachtu.

   „Jede se na párty,“ ušklíbl jsem se, nasadil si helmu a vyjel do tmy.

   Zaparkoval jsem u staré průmyslové budovy a motorku schoval do stínu. S batohem na zádech jsem se vydal po schodech na střechu budovy, odkud bude nejlepší rozhled. Cestou jsem si nasadil kuklu, kdyby náhodou, byl to zvyk.

   Přešel jsem k druhému okraji střechy a zadíval se dolů. Naproti továrny nebo co to bylo, stála řada menších rodinných domků a za nimi rozlehlé bohaté vily. A právě v jedné z těch vil byl teď můj cíl.

   Sundal jsem si se zad batoh a vydělal kufřík, ve kterém jsem měl uloženou svou oblíbenou hračičku – odstřelovačskou zbraň M24.

   S přehledem jsem ji smontoval a postavil na dvounohý stojánek. Měl jsem ještě čas, takže jsem se opřel o ruce a zadíval se na oblohu. Jo, tuhle práci jsem měl rád. Nesnášel jsem zákony – ať už ty státní nebo ty, co fungovaly v ulicích Říma, byl jsem rebel.

   Aniž bych chtěl, zatoulal jsem se daleko do své minulosti. Do doby, kdy jsem měl rodinu…

   Byla bouřka a já se klepal v posteli strachy. Neměl jsem bouřky rád, naháněly mi strach, vlastně asi každému pětiletému dítěti, kterým jsem byl.

   Byla hluboká noc, když jsem se odvážil vylézt z postele a jít se schovat za rodiči do ložnice. Vyšel jsem tiše na chodbu a šel známým směrem, něco mě ale zarazilo, hluk, který z ložnice vycházel – byly to hlasy, několik hlasů.

   I když jsem věděl, že se to nemá, nakoukl jsem škvírkou do pokoje. Mamka s taťkou seděli na posteli a se strachem v očích sledovali dva muže, kteří se zbraněmi v rukou přecházeli po pokoji a něco nejspíš hledali.

   „Tak kde to je!“ slyšel jsem zařvat jednoho z nich a skoro jsem vyjekl, když se zbraň ocitla u hlavy mé matky. Zadržela mě ale dlaň mého staršího bratra, která mi přistála na ústech.

   „Ptám se tě naposled, Giordano, řekni nám to a my ji necháme žít.“

   „Už jsem vám řekl, že to nemám! Nechte…“ nestihl to ani doříct, když se kukla zavrtala do hlavy mé matky. Zakřičel bych, kdyby mi bratr ze všech sil netiskl dlaň na ústa. Pral jsem se s ním a chtěl vrazit do pokoje, chtěl jsem za maminkou. Nedovolil mi to, rychle mě zatáhl ke skříni v chodbě a i se mnou do ní vlezl.

   „Teď musíš být zticha, dobře?“ šeptal mi do ucha a konejšivě mě hladil po zádech. Po tvářích mi stékaly slzy, a když jsem uslyšel i druhý výstřel, chtěl jsem se do ložnice rozběhnout, starší a silnější bratr byl ale jiného názoru. Tiskl mě k sobě a nedovolil byť se jen pohnout.

   V té skříni jsme strávili dlouhou dobu. Slyšeli jsme ty chlapy, jak přechází po domě a nakonec odcházejí.

   Když jsem potom vstoupil do ložnice a v posteli uviděl těla svých rodičů v přikrývkách nasáklých krví, věděl jsem, že už nikdy nebude nic tak jako dřív.

   S bratrem jsme vyrostli u prarodičů a i přesto, že stál při mně, už jsem nebyl stejný jako předtím. Když to pochopil, přestal se o mě zajímat, dokonce mě začal před ostatními ponižovat a smát se mi.

   Bylo mi sedmnáct, když se mi podařilo ty chlapi najít. Stačily dvě rány a poslal jsem je do říše věčných snů. Tehdy už jsem se domů nevrátil. Začal jsem žít na ulici, a když jsem poznal její zákony, rozhodl jsem se vydobýt si tam své vlastní místo, nehodlal jsem být něčím poskokem, něčí hračkou.

    Trvalo mi to dlouho, stálo mě to mnoho šrámů, kopanců a několik vážnějších zranění, než mi dali pokoj. Stal se ze mě samotář a na jídlo jsem si vydělával drobnými krádežemi. Tehdy si mě taky všiml nějaký chlápek.

   „Máš šikovné ruce, kluku,“ usmál se na mě. Nevěřil jsem mu, myslel jsem, že mě chce udat na policii, ale neudělal to.

   „Měl bych pro tebe prácičku, pokud máš zájem…“ Tehdy začala má kariéra zloděje. Vloupat se do domu, něco ukrást a později to byly větší akce. Vloupání do muzea, do laboratoře, do kanceláří, kam klienti chtěli.

   Moje popularita rostla a chtěl mě každý, kdo potřeboval něco ukrást. Několikrát jsem kradl i mimo stát v jiných zemích a šlo mi to. Policie na mě nic neměla, netušili, kdo za všemi těmi loupežemi stojí. Hodně mi to vynášelo a za dva roky jsem si mohl dovolit koupit krachující bar. Udělal jsem tam různé úpravy, přidal kulečník, ruletu, několik hracích automatů, přijal kuchaře a popularita baru rostla.

   Potom mi přišla další nabídka. Zabít...

   Zatřásl jsem hlavou nad všemi vzpomínkami. Jo, dařilo se mi dobře, zájemců o nějakou prácičku bylo docela dost a bar taky vynášel.

   Podíval jsem se na hodinky, měl jsem ještě pět minut. Před pár dny se mi ozval nový klient. Chtěl zabít nějakého boháče. Když mi dal údaje, jak přesně to udělat, bylo mi to trochu podezřelé. Neměl jsem rád, když mi někdo něco organizoval, proto jsem si toho chlápka raději proklepl a teprve potom nabídku přijal.

   Přesně v jedenáct hodin večer měla oběť stát u piána a pronášet přípitek, jak krásně naplánováno. Stačí jedna střela.

   Lehl jsem si ke zbrani a zadíval jsem se do dalekohledu, který k ní samozřejmě patřil. Netrvalo mi dlouho, než jsem našel svou oběť.

   „Addio,“ ušklíbl jsem se a stiskl spoušť. Ani tříštění skla nestačilo k tomu, aby oběť stihla uhnout. Muž za okamžik ležel na zemi s kulkou v hlavě.

   Rychle jsem si sbalil svoji krásku a koukal vypadnout. Bylo tam docela hodně lidí z ochranky a já na ně rozhodně nehodlal čekat.

   Seběhl jsem po schodech do přízemí, nasadil na hlavu helmu a za chvíli už jsem se řítil římskými ulicemi zpět k baru.

   Akce skončila – úspěšně.

   Do bytu jsem se dostal bez nejmenšího problému. Cestou jsem pozdravil několik známých a v duchu se těšil na pořádnou sprchu. Nico mi pořád nadával, proč nebydlím v něčem větším, ale mačkáme se spolu v malém bytě nad barem. Moje odpověď byla vždy stejná, mě to vyhovuje a jestli chce, může jít. Samozřejmě nikdy nešel.

   V bytě bylo ticho. Na pohovce jsem si všiml blonďaté postavy. Musel jsem se ušklíbnout. Malý tygřík. Odvahu měl, ale pořádně prát se nebo lhát, to ne. Jak by se asi tvářil na to, že ráno líbal nájemného vraha a zloděje hledaného v nejednom státě?

   Nad tou představou jsem měl chuť se rozesmál. Vystačil jsem si s úšklebkem a zapadl do malé koupelny.

6. kapitola

   „Jesi, vstávej,“ zatřásl se mnou někdo. Měl jsem velice špatnou náladu a to jsem ještě nebyl ani pořádně probuzen.

   „Dej mi pokoj, Joshi! A co vůbec děláš v mým…“ ohnal jsem se po vyrušovateli, bohužel jsem spadl na zem. Zmateně jsem zamrkal a podíval se na onu osobu. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tohle není můj pokoj a že rozhodně nejsem ve státech. Přede mnou stál Riley a s pobaveným úšklebkem se na mě díval.

   „Sice netuším, kdo je to Josh, ale rozhodně nejsem ve tvém pokoji. A teď vstávej, kdo nepracuje, nejí.“

   „Co-cože?“ vypadlo ze mě.

   „Přece sis nemyslel, že tu budeš bydlet jen tak zadarmo,“ ušklíbl se na mě.

   „To ne, já…“

   „Fajn, Nico ti to tu ukáže,“ kývl k černovlasému klukovi, který znuděně žvýkal rohlík. Sám se sebral a někam odešel, kam, to mi zůstalo utajeno.

   „Támhle máš nějaké oblečení, mělo by ti to být,“ kývl Nico k židličce. Ne právě nadšeně jsem si to oblékl, přeci jen jsem byl zvyklý na značkové věci a perfektně upravený image, teď jsem vypadal spíš jak nějaký pobuda z ulice – čímž jsem vlastně teď skoro byl.

   Nevrle jsem se posadil ke stolu, kde jsem pohledem vraždil jídlo, které tam bylo nachystané.

   „Hele, klidně si umři hlady, mě je to fuk,“ probodl mě pohledem Nico. „Jen se ti snažím pomoct, takže bys mohl projevit trochu vděku.“

   „Díky, nemám hlad,“ založil jsem si ruce na prsou a zadíval se bokem.

   „Co tě žere? Že ti tu někdo dává najíst? Klidně běž na ulici a najdi si něco v odpadcích. Jsi jen nafrněné princátko, nechápu, co tu děláš!“

   „Nikdy jsem tu nechtěl být!“ štěkl jsem na černovláska a vstal. Měřili jsme se navzájem vražednými pohledy a já s jakýmsi zadostiučiněním zjistil, že jsem vyšší než on.

   „Děje se tu něco?“ oba jsme sebou trhli, ani jsme si nevšimli, že Riley vešel do bytu a ode dveří nás pobaveně sleduje.

   „Jo, děje! Odmítám mu dělat chůvu. Postarej se o něj sám,“ štěkl na něj černovlásek a práskl za sebou dveřmi.

   „Takže co se tu stalo?“ zeptal se Riley a vzal si z lednice láhev limonády.

   „Co by se mělo stát? Prostě nemám hlad!“ štěkl jsem. Riley mlčel. Zhluboka se napil z láhve, vrátil ji do ledničky a pak se o ni opřel a zadíval se na mě.

   „Podívej… Jesi. To, že tě tu nechávám, je… moje dobrá vůle,“ ušklíbl se.

   „Nepotřebuju lítost! Nechci, aby mě někdo vydržoval! Proč jsi mě raději nenechal na pokoji?“ Zasmál se, což mě ještě víc vytočilo. Otočil jsem se ke dveřím a spěšně jsem se k nim vydal. Těsně před nimi mě ale chytil za loket a otočil.

   „Fajn, běž, ale tohle si nesundávej,“ pověsil mi okolo krku přívěšek, který mi nabízel už včera. Poznal jsem v něm anch – nilský kříž. Vytrhl jsem se ze sevření a vyšel z bytu. Schody jsem rychle seběhl, pak se stačilo jen vytočit v baru, kde ještě moc lidí nebylo a byl jsem venku. Byl jsem na oné ulici, kde jsem včera dopoledne líbal Rileyho.

   V duchu jsem si vyliskal a rychle se vydal pryč. Nebudu tu nikomu na obtíž, najdu způsob, jak se dostat domů, protože ten způsob musí existovat.

   Překvapeně jsem zjistil, že ulice, kterými jsem šel, jsem vůbec nepoznával. A to jsem si myslel, že mám ze včerejška projítý celý Řím.

   S rukama v kapsách jsem šel pořád za nosem. Nebudu se někoho držet za ručičku, nikdy jsem to neměl za potřebí a i své problémy ve škole jsem si žehlil sám, nepotřeboval jsem na to papínka, Joshe ani jiného agentíka. Jo, když došlo na jednání s ředitelem školy, nikdy jsem ho nepustil ani ke slovu. Vždycky se zmohl jen na ´Můžete jít, pane Lewisi´. Ani nashledanou mi nikdy neřekl, protože nejspíš doufal, že už mě v ředitelně nikdy neuvidí.

   Prošel jsem okolo nějakého zarostlého bezdomovce, který na ulici žebral. Zamrazilo mě v zádech, když jsem si představil sebe na jeho místě. Ne, takhle nesmím skončit, tohle prostě nešlo. Musel jsem najít způsob, jak se vrátit do států, jak se vrátit domů a pokud možno vcelku a neporušený.

   Trhl jsem sebou, když jsem zahlédl muže podobného jizváčovi. Naštěstí to byl jen nějaký mam a pán pospíchal dál svou cestou. Až teď jsem si uvědomil, že nedaleko odtud mě vlastně mí únosci ztratili. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji a rychlým krokem se snažil najít cestu zpět. Bohužel jsem si nemohl vybavit, kudy že jsem to šel. Na únosce jsem úplně zapomněl, ovšem nebylo jisté, že oni zapomněli na mě a nehledají mě tu někde.

   „Že by ztracená ovečka?“ ozval se za mnou slizký hlas. To snad nebyla pravda, jsem snad magnet na problémy nebo co. Neotočil jsem se, dál jsem pokračoval v bloudění ulicemi, když jsem ale zatočil do slepé uličky, věděl jsem, že jsem v průseru.

   Otočil jsem se, bohužel pro mě už tam stála nějaká parta lidí.

   „Mohli byste mi poradit, jak se dostanu k…“ ani jsem nedořekl, když se rozesmáli.

   „To ti ještě nikdo nevysvětlil pravidla Říma?“ přešli blíž ke mně a obklopili mě ze všech stran.

   „Hele, Diego, asi bychom ho měli nechat na pokoji on…“ nedořekla větu žena, když se ozval hukot motorky a na začátku ulice někdo zastavil. Když si dotyčný sundal helmu, poznal jsem Rileyho. Vůbec nevypadal jako ten vysmátý Riley, který mi značně pil krev. Vypadal jako včera, když odmítl Nica vzít s sebou.

   „Diego,“ pozdravil chladně nejspíš vůdce skupiny.

   „Rileyi, co ty tady…“

   „Právě jsme ti ho chtěli přivést, nejspíš se tu ztratil, nic jsme mu neudělali!“ vykvikla žena vyděšeně.

   „To doufám, Kattio.“

   „Moment, on patří tobě?“ ukazoval ´boss´ střídavě na mě a na Rileyho.

   „Je tohle snad málo výmluvné?“ přitáhl si mě za pas k sobě a vzal do ruky onen přívěšek, který mi visel okolo krku. Diego ucouvl, pak se otočil a i se svou partou zmizel. Riley mě okamžitě pustil a přešel k motorce.

   „Řekni mi, kde bydlíš, odvezu tě.“ Netušil jsem, co mám říct, bydlím v Bílém domě ve Spojených státech?

   „J-já… nebydlím nikde. Zdrhl jsem z letiště,“ zamumlal jsem a zadíval se do zdi. Co jinýho jsem mu měl říct?

   „Proč?“

   „Chtěl jsem… zažít dobrodružství,“ zaváhal jsem na chvilku. Pohled, kterým mě Riley obdaroval se mi ani trochu nelíbil.

   „Jsi lhář, mizerný lhář, Jesi. Měj se,“ dal si na hlavu helmu a nastartoval. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bez něj v Římě fakt nepřežiju ani jeden den.

   „Počkej!“ udělal jsem jeden rychlý krok k němu. Podíval se na mě a zase vypnul motor. Sundal helmu a nadzvedl obočí.

   „Mohl… mohl bych u tebe zůstat? Od-odpracuju si to.“ To slovo mi z úst vyšlo dost neochotně, nikdy jsem nemusel pracovat, každý se mohl přetrhnout, aby to udělal za mě. Na tváři se mu nepohnul jediný sval, jen mě sledoval tím svým nečitelným pohledem. Připadal jsem si jako pod mikroskopem.

   „Nasedej, vezmu tě na pozdější snídani a měl bych tě nejspíš trochu víc zasvětit do zdejších pravidel,“ kývl za sebe a znovu nastartoval. Nemusel mě dvakrát pobízet. Vylezl jsem za něj a pevně se ho chytil okolo pasu.

   Zastavili jsme před menší restaurací, kde bylo jen poskrovnu lidí. Jen nějací turisté, nebyl totiž ani čas snídaně a na oběd bylo brzo.

   Riley něco objednal a pak se podíval na mě.

   „Ten přívěšek, co máš na krku, je moje… značka,“ zaváhal krátce. „Každý gang nějakou má a její členové ji nosí, aby se vědělo, kdo má co s kým dočinění nebo kdo komu patří, případně s kým si bude vyřizovat účty, kdyby se ´chráněnce´ někdo dotkl. Ty ses setkal s Renzem, ti mají lebku a Diegovi patří ještěrka. Já mám nilský kříž. Kromě tebe ho má už jen Nico. Jsem samotář a neuctívám znaky ulice a její zákony, to ale nikdo neví.

   Víš, mezi členy gangu a hlavním kápem je hierarchie. Jen kápo určuje co kdo může a nemůže dělat. Většinou své podřízené různě využívá – na drobné krádeže, přepadení, ale nejčastěji jako postelovou hračku,“ pokrčil s nezájmem rameny a opřel se do židle.

   „Osobně tyhle zákony nesnáším a nechápu, který vypatlanec je vymyslel, navenek se jimi ale jakože řídím. Někdy je to výhodné.

   Ztracený klučík nebo holka v ulici bez označení patří tomu, kdo si je označí jako první. Měl jsi štěstí, že většina spodiny tady ze mě má respekt a že se tam Nico objevil včas,“ ušklíbl se. Krátce poděkoval servírce, která přede mě postavila míchaná vajíčka, opékanou slaninu a chleba. Pak ještě přicupitala s pitím, obdařila Rileyho krásným úsměvem, který jí oplatil a celá zrudlá utekla.

   „Takže já ti teď patřím?“ zabručel jsem nevrle a nabral si na vidličku míchaná vajíčka.

   „Jsi pod mou ochranou.“

   „Proč?“ probodl jsem ho pohledem. „Co za to chceš?“ Vždycky tu byl háček, vždycky.

   „Měl bych za to něco chtít? Nic nechci, maximálně si svůj azyl u mě v bytě odmakáš v kuchyni dole v baru.“ Zaskočilo mi a začal jsem se dusit.

   „V… kuchyni?“ vykuckal jsem. „Neumím vařit.“

   „Kuchaře mám, myslel jsem třeba u nádobí, prcku,“ ušklíbl se.

   „Proč mi furt říkáš prcku? Jsem jen o palec nebo dva nižší!“ vyštěkl jsem vztekle. Ten, kdo vymyslel slovo prcek musel být totálně na mol a zhulenej navíc.

   „Každý kdo je menší než já je pro mě prcek.“

   „Super,“ zahučel jsem. „Měl bych ještě něco vědět?“

   „Nesnáším, když mi někdo lže. Takže pokud mi něco nebudeš chtít říct, radši mlč.“

   „Fajn, musím si odskočit,“ vstal jsem od stolu a zamířil na záchod.

   Podíval jsem se na sebe do zrcadla a musel jsem uznat, že vypadám děsivě. Bylo vidět, že pod tou náplastí mám obličej mírně napuchlý a kruhy od nevyspání na nepohodlné sedačce mi taky moc neslušely. Blond vlasy mi padaly do očí a já se znovu přistihl u myšlenky, co bych dal za to probudit se u sebe v pokoji s Joshem vedle sebe.