Jdi na obsah Jdi na menu
 


Devatenáctá - jednadvacátá kapitola ZU

19. kapitola

(Riley)

   „Co teď?“ zamračil se Nico. Probodl jsem ho naštvaným pohledem.

   „Teď už asi nic. Smiř se s tím, že už ho neuvidíš,“ zavrčel jsem a vydal se ke dveřím.

   „Jen ze sebe děláš drsňáka, ale ve skutečnosti ti na něm záleží, tak mu pomoz, když tě potřebuje!“ zakřičel na mě. Zarazil jsem se a otočil se na něj.

   „Proč myslíš, že mi na něm záleží, jen jsem se s ním vyspal, tečka.“

   „Nikdy si se nevyspal s někým, ke komu bys něco necítil. Před Marisou jsi měl jen Saru, miloval jsi ji.“

   „Možná měl Jess pravdu, léčil jsem si mindrák,“ řekl jsem chladně a znovu se otočil ke dveřím.

   „Fajn, uteč jako zbabělec, ale v tom případě už s tebou nechci mít nic společnýho. Zradit někoho, na kom ti záleží je to nejhnusnější, co můžeš udělat. Taky by ses na mě vykašlal, kdybys zjistil, že jsem z vlivné rodiny, od které jsem utekl, protože mě všichni štvali?“

   „Drž už hubu!“ zařval jsem a vztekle jsem se na něj otočil. Mlčky na mě hleděl a já věděl, že to, co řekl, myslí vážně – všechno. Přešel jsem ke dřezu a nalil do sklenice studenou vodu. Přešel jsem k sedačce, zběžně prošacoval oba chlapy, svázal jim ruce za zády a toho mladšího propleskl. Trochu to sice pomohlo, ale ´pro jistotu´ jsem mu do obličeje vychrstl i sklenici s vodou.

   „Co-co… kdo jste!“ vyjekl.

   „Tady se ptám já,“ zavrčel jsem. „Kde je Jesse Lewis.“

   „Jak o něm sakra víte?“

   „Ptám se, kde je!“ vytáhl jsem zbraň a přitiskl mu ji k hlavě.

   „Nevím,“ vyhrkl a zděšeně na mě hleděl.

   „Špatná odpověď. Ještě jednou, kde je Jesse Lewis.“ Chlap mlčel a střídavě sledoval zbraň, moji vzteky staženou tvář a svého omráčeného kumpána. Rychle mi docházela trpělivost, nikdy jsem ji moc neoplýval a dnes na tom byla vážně mizerně.

   „J-já vážně nevím, když jsem se vrátil, už byli pryč!“ zaječel, když jsem odjistil.

   „Vzbuď toho druhého!“ zavrčel jsem na Nica. Přikývl a použil stejný postup jako já.

   „Kdo k čertu…“

   „Kde je Jesse Lewis!“ přerušil jsem toho chlápka než hrozilo, že mě těmi kecy rozčílí ještě víc.

   „Proč bych ti to měl říkat,“ ušklíbl se a nebral v potaz to, že mu Nico mířil zbraní na hlavu.

   „Fajn, první on, potom ty, co říkáš?“ Chladně jsem se na něj podíval a bez špetky soucitu střelil mladšího muže do nohy. Zaječel bolestí, ale se mnou to ani nehnulo, jen Nico se znechuceně odvrátil, nesnášel krev. Druhý muž o stupeň zbledl.

   „Ptám se naposled, kde je Jesse,“ zavrčel jsem a zaryl hlaveň pistole zraněnému chlapovi do břicha.

   „Diego s Kathrine ho odvezli na předání Sběrateli,“ zašeptal zděšeně, zatímco sledoval krev, která si razila cestičku po zemi.

   „Kam!“

   „Nevím přesně… počkejte!“ vyjekl, když muž vedle něj zaskučel bolestí, jak jsem mu pistol víc zabořil do břicha. „Říkali něco o nějakém prázdném nepoužívaném skladu na Via Palos.“

   „Hodný, jen se modli, aby tam byli,“ zavrčel jsem a kývl na Nica.

   „Počkat! To nás tu jen tak necháte?“ zařval na nás.

   „Problém?“ zvedl jsem obočí a zmizel za dveřmi.

   „Riley… možná jsme je tam neměli jen tak nechávat,“ řekl tiše Nico. Sešlehl jsem ho pohledem.

   „Jsou dva, poradí si,“ zavrčel jsem, nasedl do auta a smykem vyrazil na Via Palos.

   Existoval tam jeden sklad, který byl už dlouhou dobu prázdný a chátral, právě k němu jsem s Nicem v patách mířil.

   Kathrine Lewis-Parker, to ona mi poslala mail s Jesseho fotkama, abych ho našel. ´ Unesla mě vlastní matka a chtěla mě prodat, jak jsem mohl někomu věřit, když vlastní rodina mě zradila?´ Tahle slova mi zněla v hlavě. Kdybych se na ten mail podíval hned tehdy, když mi o jeho existenci říkal Nico, spousta věcí by se nemusela stát!

   Naštvaně jsem praštil do volantu a odbočil do ulice Via Palos. U prázdného skladu stálo černé auto a vrata byla pootevřená.

   „Proč tohle k sakru dělám,“ zavrčel jsem si pro sebe a vystoupil z auta. Nico už se podél budovy plížil k vratům. Předběhl jsem ho, nehodlal jsem ho nechat jít prvního, netušil jsem, co nás tam může čekat a i přes tohle všechno, jsem ho pořád bral jako mladšího brášku.

   Když jsem nahlédl dovnitř, spatřil jsem ve světle jedné lampy na zemi klečícího kluka s rukama za zády – byl to Jesse. Vedle něj stál chlap, který nevypadal právě přátelsky a rozmrzele srkal kafe.

   „Tak co, princátko, jak se těšíš na svou novou rodinku?“ zachechtal se ten chlap. Tiše jsem vklouzl do skladu a skryl se za bedny, které tam byly. Nico mě okamžitě následoval.

   „Tohle vám nevyjde,“ zavrčel blondýnek.

   „Omyl, tohle už nám vyšlo. Tvůj tatínek se může zbláznit strachem o tebe. Víš, Jesse, nenapadlo mě, že budeš takový hlupák a zůstaneš v Římě. Ale Kathrine byla neoblomná, prý dokud si nebude jistá, že tu nejsi, zůstaneme a měla pravdu. Řekni mi, proč jsi tu zůstal?“

   „Aby ses měl na co ptát, hlavo skopová!“ Jess vyjekl, když ho muž uhodil a chystal se ke kopanci.

   „To stačí!“ vyšel jsem z úkrytu a namířil zbraň na muže.

   „Co…“

   „Cekni a bude to to poslední, co uděláš!“ zasyčel jsem. „Nico, rozvaž ho,“ poručil jsem černovláskovi. Ten jen přikývl a přešel k blondýnkovi, který na nás nevěřícně hleděl. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Časem jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem byl takový idiot a zapomněl na jednu podstatnou věc. Že tam měli být tři – Jesse, ten chlap a žena. Podcenit ženské plemeno se nevyplácí a ono se to doopravdy nevyplatilo.

   „Konec srandy, Romeové!“ ozvalo se za námi odjištění zbraně. Ten chlap se vrhl na Nica a jednou ranou ho omráčil, já zároveň vystřelil a kulka se zavrtala muži do hrudi. Zavyl bolestí a skroutil se na podlaze. Ovšem i tahle chvilka stačila k tomu, aby ke mně bruneta přiskočila, vyrazila mi zbraň z ruky a přitiskla mi hlaveň své pistole k hlavě.

   „Jak jsem řekla, konec srandy,“ zasyčela. „Kdo jsi!“

   „Já? Přece jste mi sama psala, abych našel blonďatého uprchlíka,“ ušklíbl jsem se chladně a zadíval se na Jesseho. Měl uvolněné ruce, ale před tou ženštinou se to snažil skrýt, musel jsem upoutat pozornost na sebe.

   „Psala jsem více lidem, kdo jsi?“

   „Mezi zloději nemám jméno, kdo mě potřebuje, najde si mě. Tak jako vy.“ Bruneta si mě se zájmem prohlédla a ušklíbla se.

   „Potom už v tom mám jasno, tajemný muž, který se nikdy nechce s nikým setkat. Bohužel tě zklamu, svého syna už jsem si našla sama, není tě potřeba.“ Zasmál jsem se.

   „Asi mě špatně chápete, paní Kathrine, nepřišel jsem kvůli vám a vaší žádosti, přišel jsem, protože mi utekl a chci ho zpět. Zřejmě neznáte pravidla římských ulic, tady vládne hierarchie a ten kluk patří mně,“ podíval jsem se na ni chladně. Rozesmála se, vypadala jako šílenec.

   „Jenže tady platí moje pravidla.“

   „Už ne,“ zašeptal někdo. Otočil jsem hlavu ve chvíli, kdy se Jesse zvedl na nohy a namířil Nicovou zbraní na brunetu.

   „Jesse, polož to, než si ublížíš,“ usmála se sladce. Blondýnek mlčel, pevně svíral štíhlými prsty zbraň a mířil na ženu.

   „No tak, buď hodný kluk. Nechci, aby sis ublížil.“ Překvapeně jsem zvedl obočí, když Jess sebejistě odjistil zbraň a zdálo se, že ani brunetě se to moc nelíbilo.

   „Takže tě tvá postelová hračka naučila střílet? Nepovídej!“

   „Nemluv o něm tak,“ zavrčel.

   „Řekni mi důvod, broučku. Chceš mi snad namluvit, že jsi Joshe miloval? Chceš mi snad namluvit, že ses k němu chtěl přiznat? Chtěl ses přiznat, že syn prezidenta je gay? Aby do toho média rýpala a nenechala na tobě nit suchou?“ Blondýnek se třásl vzteky, stejně jako zbraň v jeho ruce.

   „Ty nemáš na to, aby ses přiznal ke své orientaci. Jsi slaboch, jsi sám, nemáš nikoho, kdo by ti pomohl. Vím, že ve škole nemáš přátele, protože jsi jen rozmazlený fracek!“ zakřičela.

   „Netušíš, kolikrát jsem si přál mít matku, které bych se mohl svěřit! Netušíš, kolikrát jsem ji potřeboval, aby mi poradila, co dělat! Ale teď si přeju, abych svou matku nikdy nepoznal, protože ty si ani nezasloužíš, abys něčí matkou byla!“

   „Dala jsem ti život, patří mě a já s ním naložím, jak uznám za vhodné.“

   „Na to nemáš právo.“

   „Ale mám, Jesse. A teď polož tu zbraň, dobře víš, že nevystřelíš, ani kdybys střílet uměl,“ ušklíbla se a znovu stočila pohled na mě. „A co s tebou, Romeo? Jsi mi na nic a kdoví, co bys udělal za hloupost, takže tě asi zabiju.“

   „To neuděláš,“ překvapeně jsem zvedl obočí nad ledovostí Jesseho hlasu.

   „A co když ano,“ zasmála se. Ozvaly se dva výstřely a smích ve tváři brunety vystřídal děs. Klopýtla dozadu a sklopila pohled na svou hruď, kde se na světlé blůzce začínaly rozšiřovat dvě krvavé stopy. Zbraň jí vypadla z ruky a ona ji velmi brzo následovala. Zhroutila se na zem, kde zůstala nehybně ležet.

   Otočil jsem se na Jesseho, který byl v obličeji bledý jako smrt. Upustil zbraň a sám klesl na kolena.

   „Nico, vzbuď se,“ propleskl jsem černovláska. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ho donutil otevřít oči.

   „Musíme odtud zmizet,“ zavrčel jsem, sebral svou i Nicovu zbraň a otočil se na blondýnka. Zamračil jsem se, když jsem ho spatřil zkrouceného na zemi.

   „Jesse?“ dotkl se ho Nico. Mírně sebou trhl a roztřásl se.

   „Zabil jsem… já jsem ji zabil,“ vzlykl.

   „Panebože, teď není čas na nějaké citové výlevy,“ zavrčel jsem vztekle. Tady mělo dojít k předání a to, že tu ´ti druzí´ ještě nebyli, neznamenalo, že nemůžou hned dorazit. Nico mě sešlehl pohledem. Jen jsem zakoulel očima, no jo, první vražda bývá většinou těžká a málokdo ji zvládne. Ve skutečnosti jsem pochyboval, že princátko, jako Jess, by mohlo.

   Sklonil jsem se k blondýnkovi a zvedl ho do náruče. Zasyčel jsem přitom bolestí, když se mi znovu ozvala rána, ale pokoušel jsem se to ignorovat, chtěl jsem co nejdříve vypadnout.

   Jesseho jsem posadil na sedadlo spolujezdce a rozjel se rychle pryč. Nico mě následoval, i když nejspíš netušil kam. Ale já ano.

   Zastavil jsem před starším panelákem a vytáhl blondýna ven z auta. Byl úplně mimo, nejspíš ho to hodně rozhodilo a musel jsem si přiznat, že při pohledu do jeho zničené tváře, mi ho bylo docela líto.

   „Riley, co tu k sakru děláš? A teď v noci?“ vyštěkl na mě Lorenzo. Probodl jsem ho pohledem a vecpal jsem se k němu do bytu.

   „Potřebuju pas, hned,“ zavrčel jsem.                        

 

20. kapitola

(Riley)

   „Zbláznil si se? Víš jak dlouho to trvá? Navíc mám rozjetého něco jiného, je mi líto, ale…“

   „Když říkám hned, myslím tím hned,“ zasyčel jsem mu do obličeje, zatímco jsem ho držel u zdi. Nico pomohl Jessemu na pohovku a sám se posadil.

   „Riley, víš přece…“

   „Zaplatím ti třikrát tolik. Určitě máš něco rozdělané.“

   „Po pravdě… mám tu dva, ale…“ Naštvaně jsem zavrčel, když se mi rozezvonil mobil. Který parchant mě v tuhle hodinu shání? Mlčky jsem si vyslechl osobu na druhém konci. Zprávy, co jsem slyšel, se mi doopravdy nelíbily.

   „Hned tam jedu,“ zavrčel jsem a položil to. „Beru oba,“ otočil jsem se k Lorenzovi. „Hned se do toho pustíš, budou pro Nica a Jese. Ráno budou hotové, rozumíš?“

   „Ty si se úplně zbláznil!“

   „Mlč a dělej, co ti říkám, je to jasné?“ zavrčel jsem. Raději přikývl a zmizel ve druhé místnosti, věděl, že se mnou by si neměl zahrávat, mohlo by to totiž dopadnout hodně špatně. Otočil jsem se k Nicovi.

   „Riley, co to…“ podíval se na mě zmateně.

   „Musím do baru. Ranzova banda tam dělá bugr, hledají jeho,“ kývl jsem k blondýnovi, který tupě hleděl do jednoho místa. „Teď mě poslouchej,“ chytil jsem černovláska za ramena. Věděl jsem, že všechno ještě není za námi, dokud bude Jesse v Římě, nebude to dobré. „O ta těla se postarám. Tady máš kartu, heslo k ní znáš a podpisový vzor umíš, je tam dost peněz, neboj se je použít,“ strčil jsem mu do ruky svou kreditku. „Zamluv dvě letenky na první let do Spojených států, co se naskytne. Co nejdřív musíte oba odletět, rozumíš?“

   „Ale…“

   „Rozumíš?“

   „Jo,“ přikývl.

   „Fajn. Až budete v letadle, ve vzduchu, kontaktujete jeho otce,“ kývl jsem k Jessemu. „Dřív ne, nebylo by to bezpečné. Ať vás čeká na letišti, dobře?“

   „A co ty?“

   „Spojím se s tebou,“ sevřel jsem mu rameno a postavil se. „Už musím jít. Dávej na sebe… i na něj pozor.“ Mlčky přikývl.

   „Počkej!“ ozval se tichý hlas, když jsem stál u dveří. Otočil jsem se a zadíval se do Jesseho očí.

   „Já… já tě…“ zašeptal.

   „Zapomeň na mě, Jesse, my se k sobě nehodíme,“ zakroutil jsem hlavou a znovu se otočil ke dveřím.

   „Riley…“

   „Jmenuji se Raul… měj se, Jesse,“ řekl jsem tiše a odešel.

(Jesse)

   Po tváři se mi rozlily slzy.

   „Jesse?“ položil mi Nico ruku na rameno. Nedokázal jsem zadržet hlasitý vzlyk, vážně už toho bylo moc.

   „Jsem gay, vrah a osoba, na které mi záleží, mě nenávidí,“ zašeptal jsem.

   „No… pro prezidentskýho synka to není nejlepší skóre, ale řekl bych, že minimálně v tom posledním jsi trochu vedle.“

   „Nesnáší mě…“

   „To si nemyslím. Jen potřebuje čas to strávit. Hele, odpočiň si, jo? Potřebuješ to.“ Nevnímal jsem ho, jeho hlas ke mně přicházel jakoby z dálky. Pořád jsem před sebou viděl ´matku´ s děsem v očích a dvěmi kulkami v těle. Ano, Josh mě sice naučil střílet, ale nikdy jsem nestřílel na živý terč, nikdy… nikdy jsem nezabil. Až dnes… Až dnes jsem zabil kvůli osobě, kterou miluju, a která mě teď nenávidí.

(Nico)

   „Kdy budou hotové.“

   „Sakra, dej… dej mi dvě hodiny, dobře?“ rozhodil Lorenzo rukama. „Už to skoro bude,“ zahučel ne právě nadšeně. Mlčky jsem přikývl. Chvilku mi trvalo, než jsem přiměl Jese tvářit se na fotce na pas trochu normálně, byl mimo, skoro mě nevnímal. Když jsem si představil, jak ho budu táhnout do letadla a to prosím co nejnenápadněji, dělalo se mi zle, tohle nejspíš nezvládnu. Přemýšlel jsem o tom ho nadrogovat, ale to by mi nejspíš Riley ani pan prezident moc nepoděkovali. Přinejhorším bude – doufejme – stačit pár facek.

   Vytočil jsem číslo letiště, abych zamluvil letenky. Nedělal jsem to poprvé, Riley musel kvůli své práci zloděje občas letět do jiné země, takže jsem v tom měl celkem praxi.

   „Musím na chvíli ven, jestli se tomu klukovi něco stane, Riley k tobě nebude moc hodný,“ poplácal jsem Lorenza po rameni. Sice byly tři ráno, ale znal jsem obchod, kde jeli nonstop.

   „Hele, klid… nech mě pracovat,“ vyjekl hystericky. Měl z Rileyho panickou hrůzu, dokázal nahnat strach a jejich první setkání nebylo právě vzorem začínajícího přátelství. Jen jsem se ušklíbl a vyšel z domu. Musel jsem koupit nějaké oblečení, v těchto hadrech by nás možná ani do letadla nepustili. I když já měl své rozervané džíny rád. Taky jsem koupil nějaké jídlo a zašel i do lékárny pro prášky na uklidnění, doufal jsem, že by se po nich mohl Jesse trochu sebrat.

   „Jsou hotové!“ vystrčil Lorenzo hlavu z pokoje, když jsem se vrátil.

   „Nic jiného jsem ani nečekal,“ zašklebil jsem se a strčil mu do ruky svazek bankovek, které měl za pasy slíbené.

   „Jesse? Měli bychom jít.“ Blondýn ležel na gauči, na tváři měl zaschlé cestičky od slz a nepřítomně hleděl do jednoho místa.

   „Sněz to,“ vyloupnul jsem z platíčka tři prášky a podal mu je. Nevnímal mě a mě docházela trpělivost. Praštil jsem s prášky na stůl, zvedl ho do sedu a hrubě s ním zatřásl.

   „Teď mě poslouchej, ty princezno! Okamžitě sežereš ty prášky a uklidníš se nebo nám to zasrané letadlo uletí a to bude vážně průser!“ zaječel jsem. Jesse na mě šokovaně hleděl, v první chvíli jsem litoval, že jsem tak vyjel, jestli jsem ho rozhodil ještě víc, tak potěš kotě. I tak jsem mu vrazil do ruky prášky a sklenici vody. Automaticky je strčil do pusy a zapil vodou. Ulevilo se mi.

   „Tohle si obleč a mrskni sebou,“ hodil jsem mu nějaké oblečení a sám se spěšně převlékl.

   „Jestli se mě pustíš, tak si mě nepřej,“ zavrčel jsem na blondýna, když jsem si sedl na motorku. Mlčel, ale poslušně se mě chytil okolo pasu. Modlil jsem se, abychom na letiště dorazili bez problémů, což se nám naštěstí podařilo. Kontrolou jsme taky prošli, ale skutečně se mi ulevilo až když jsme byli ve vzduchu.

   „Zavolej otci,“ strčil jsem blondýnovi do ruky mobil. Bezvýrazně se na mě podíval, ale poslechl a namačkal do mobilu číslo.

   „Tati…“ zašeptal tiše. „Letím domů,“ kníkl. Ruka s mobilem mu klesla a oči se mu zase zaleskly. Sebral jsem mu mobil z ruky a přiložil k uchu.

   „Jesse, slyšíš mě?“

   „Pan prezident?“

   „Ano, s kým mluvím? Co je s Jessem?“

   „Jsem Nico… kamarád,“ zaváhal jsem chvilku nad označením. „Jsme v letadle, které míří do Spojených států, doopravdy bych vám byl vděčný, kdybyste na Jesseho mohli počkat na letišti, netoužím po dalších problémech.“

   „Je v pořádku?“

   „Fyzicky ano.“

   „Jak to myslíte?“

   „Bylo by lepší, kdybyste si to nechal vysvětlit až ve státech, teď na to není vhodná chvíle. Prozatím naschle,“ zavěsil jsem a vypnul mobil. Netoužil jsem po dalších dotěrných otázkách, navíc jsem byl unavený, potřeboval jsem se vyspat, když jsem byl celou noc vzhůru.

***

   „Jesse, jsme tu,“ zatřásl jsem s blondýnkem lehce. Podíval se na mě prázdným pohledem a přikývl. Raději jsem ho ale chytil za pas, aby se mi tu někde nesložil, nevypadal nejlíp. Vždy když jsem vystupoval z letadla, vešli jsme hned do tunelu, který vedl do letištní haly, tentokrát ne, ale když jsem vyhlédl ven, pochopil jsem proč. Letiště bylo okupováno desítkami aut – obyčejných černých, policejních, zahlédl jsem i dvě sanitky a limuzínu.

   Ze všech stran se k letadlu hrnuli muži v černých kvádrech. Muže v jejich čele jsem typnul na prezidenta. Na okamžik se zarazil, nejspíš ho překvapily Jesseho blond vlasy, ale hned se vzpamatoval.

   „Jesse,“ vydechl a přitáhl si blondýnka k sobě.

   „Tati,“ zamumlal a křečovitě muže sevřel. Nebylo mi moc po chuti, když mě obklopila banda chlápků v černým a jeden z nich mi bolestivě zkroutil ruce za záda, radši jsem se ale nebránil, ti hošani nevypadali právě sdílně.

   „Nechte ho, je to kamarád,“ otočil se na mě Jess. Ten pohled mě děsil. Vždy se buď usmíval nebo se naštvaně mračil, ale tohle… tenhle prázdný pohled vážně mrazil.

   „To s tebou jsem mluvil?“ přešel ke mně prezident, přičemž nespouštěl ruku z Jesseho ramen.

   „Vidíte tu snad někoho jiného?“ odsekl jsem a mnul si bolavá zápěstí.

   „Pozor na pusu, chlapečku!“ zavrčel na mě jeden z mužů.

   „Spíš ty si dávej pozor, abych ti nešlápl do ksichtu, ty násilníku. Budu tam mít modřiny!“ zamával jsem mu rukama před obličejem.

   „Ty spratku…“

   „Přestaňte!“ vyjekl Jess a zavřel oči. „Chci jet domů, prosím.“ Prezident mlčky přikývl a přitiskl si Jesseho víc k sobě.

   „Nico… vím, že tě nemůžu nutit a nejspíš by ses rád vrátil, ale byl bych rád, kdybys nějakou dobu zůstal.“

   „Seš si jistej, že mě sneseš?“ zašklebil jsem se. Musel jsem ho trochu popíchnout, když konečně vyplodil nějakou delší větu. Pousmál se! On se vážně pousmál, aleluja!

   „Myslím, že si nemáme co závidět. Budu rád, když zůstaneš.“

   „Faaajn, když se ode mě bude držet tahle obluda dál, tak to beru,“ kývl jsem směrem k tomu nafrněnýmu chlápkovi v kvádru.

   „Být tebou, mlčel bych, než se ti něco stane, spratku!“

   „Jen klid, Joshi,“ pousmál se prezident a zamířil s Jessem do limuzíny. Zkoumavě jsem se na toho chlapa podíval. Tohle byl Josh? Ten Jesseho bývalý? No potěš!

 

21. kapitola

 

   Ve velké limuzíně jsem se cítil nepatřičně. Ne, tohle auto se mi doopravdy nelíbilo. Prezident seděl naproti mě vedle Jesseho, kterému spadla hlava na jeho rameno. Cukly mi koutky, když jsem si uvědomil, že to bude nejspíš těmi prášky. Příbalový leták jsem si četl až v letadle a tam stálo, že jeden prášek stačí. Bylo to tam sice napsané trochu jinak, ale pochopil jsem, že s těmi třemi prášky jsem to možná trochu přehnal a Jesse bude teď tak trošku otupělý. I když to bylo možná lepší.

   Od toho Joshe jsem se snažil sedět co nejdál. Nebyl mi sympatický a já se mu asi taky moc nezamlouval. Přemýšlel jsem, jestli to náhodou nebylo tím, že jsem se k Jessemu tak měl, když jsme vystupovali z letadla. Ale já vážně chtěl jen, aby se mi tam nesložil! Nechápu, co na tom chlápkovi viděl, nebyl nijak nabušený, byl vysoký, zamračený kukuč a obyčejný vzhled. Jo, Riley taky nebyl žádný kulturista, ale měl vypracované tělo. Přestože na hodně lidí nebyl příjemný, rozhodně nevypadal jako kyselý citron politý octem.

   „Co se vlastně stalo?“ Odtrhl jsem pohled od okna a zadíval se na prezidenta. Jesse nejspíš spal, takže jsem byl jediný, kdo mohl odpovědět a mezi námi, doopravdy se mi nechtělo.

   „Coby, našel jsem ho v římských ulicích,“ pokrčil jsem rameny.

   „Kde?“ vyjekl ten Josh.

   „Řím. Takové to hlavní město Itálie, podle pověsti založeno Romulem a Remem. Spousta památek, špagety, nic ti to neříká? Nedivím se,“ ušklíbl jsem se.

   „Dobře vím, kde je Řím a taky vím, co jsou jeho ulice zač,“ zavrčel. Zvedl jsem obočí. Tohle jsem nečekal. „Jestli jsi mu něco provedl,“ zavrčel.

   „Tak hele, já mu zachránil kejhák, když mu jeden pěkně nasraný chlápek s pohmožděným nářadíčkem chtěl zakroutit krkem. Být tebou, moc bych si nevyskakoval!“ Zmlkl, což mě potěšilo.

   „Dobře, stačí, vy dva. Co bylo dál?“

   „Coby. Neřekl nám, že je prezidentský synáček,“ pokrčil jsem rameny.

   „Nám?“

   „Nějaký problém?“ Ty Joshovy otázky mě už vážně štvaly.

   „Jo, velký! Uvědomuješ si vůbec, co se stalo? Unesli ho a najednou se objeví v Římě, kde…“

   „Stačí! Přestaňte už o tom mluvit! Přestaňte…“ zavrčel Jesse a posadil se.

   „Jesse, ublížil ti někdo? Řekni mi, co se stalo.“

   „Ne, nechci o tom mluvit,“ zakroutil hlavou a vyšel z auta. Překvapeně jsem za ním hleděl. Rychle jsem ho ale následoval, nechtěl jsem být zasypán salvou otázek od amerického prezidenta a ten Josh se mi vážně nelíbil.

   „Hele, nechceš jim to vysvětlit? Takhle si budou myslet kdoví co,“ dohonil jsem blondýnka.

   „Nechci.“

   „Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Hele, měl by ses vyspat. Ty prášky tě úplně zblbly. Kde máš pokoj, princezno,“ chňapl jsem ho za ruku a táhl do Bílého domu.

   „Tohle je… tvůj pokoj?“ vyvalil jsem oči na místnost, do které mě nasměroval Jesse. Mlčky přešel k posteli a svezl se na ni. V prstech sevřel přikrývku a křečovitě zavřel oči.

   „Hele, sorry, na tohle se nedá dívat,“ popadl jsem ho za ruku a táhl k pootevřeným dveřím, za kterými šla vidět koupelna. Joo, když jsem vešel, už mi došla Jesseho reakce na mrňavou koupelničku v Rileyho bytě. Strčil jsem prezidentského synáčka do sprchového koutu a pustil ledovou vodu. Vyjekl překvapením, alespoň nějaká reakce. Hned na to jsem ale zaječel já, když se mnou někdo prudce škubnul a srazil na podlahu.

   „Joshi, nech ho!“ Jesse vypnul vodu a vyšel ze sprchového koutu. Oblečení se lepilo na jeho hubené tělo, ale nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo.

   „Jesse…“

   „Řekl jsem pusť ho! Hned!“ Josh poslechl, ale nevypadal moc ochotně.

   „Díky,“ otočil se na mě Jesse.“

   „Lepší?“ ušklíbl jsem se.

   „Trochu,“ přikývl a vytáhl ze skříňky ručník.

   „Jesse… můžeme si promluvit? Prosím…“

   „Teď ne,“ řekl chladně, aniž by se k němu otočil.

   „Jesse, prosím. Jestli jsi na mě naštvaný, máš plné právo. Jen mi prosím odpusť, dej mi ještě šanci, vážně jsem…“

   „Přestaň, Joshi. Mezi námi je konec, nezměnil jsem názor,“ zašeptal.

   „Je mi to líto, já…“

   „Mě je líto, že jsem tě využíval. Promiň, ale nikdy jsem tě nemiloval, bude lepší, když na mě zapomeneš.“ Josh po mě střelil pohledem, nejspíš netušil, že o Jesseho orientaci nebo o jejich románku budu vědět.

   „Miluju tě, Jesse, prosím,“ zašeptal. Jo, ten chlápek vypadal vážně zoufale, popadl Jesseho za boky, otočil ho k sobě a zbrkle ho políbil. Odvrátil jsem hlavu, měl jsem chuť tomu Joshovi vrazit, snad mu jasně řekl, že s ním nechce být, ne? Ale tohle byla Jesseho volba, nemohl jsem ovlivňovat jeho rozhodnutí.

   „Joshi… prosím nepokaz to, co je mezi námi teď. Chci mít dobrého přítele a ne zhrzeného milence. Odpusť, ale nedokážu tě milovat.“

   „Někoho máš?“ zeptal se ten Josh chladně a střelil pohledem po mně. Zamračil jsem se, sakra já nebyl na kluky!

   „Ne, nemám nikoho.“

   „Tak proč…“

   „Sakra, to je to tak těžký pochopit?“ zaječel Jess. „Prostě mě teď všichni nechte být! Prosím!“ Opřel se o umyvadlo a svěsil hlavu mezi ramena. Sjel jsem Joshe hnusným pohledem, když chtěl udělat krok k Jessemu. Sám jsem k němu přešel a objal ho. Nebránil se, spíš hlavu víc zabořil do mého ramena a třásl se. Připadal jsem si divně, ani si nepamatuju, kdy jsem naposled někoho objal, neměl jsem to ve zvyku. Vždy jsem následoval Rileyho příkladu a hrál si na drsňáka. No… já si hrál, Riley jím byl… většinou.

   „Víš co? Teď se vyspíš a pak mu zavoláme, myslím, že už vychladl.“

   „Nesnáší mě.“

   „Dobře víš, že to není pravda. Rileymu na tobě záleží, proč si myslíš, že by tě posílal domů? V Římě už jsi nebyl v bezpečí, když se tvoje fotky rozšířily.“ Zamračil jsem se na Joshe, který vytřeštěně sledoval náš rozhovor. Když ale zachytil můj pohled, otočil se a spěšně odešel.

***

   Celý den Jesse nevylezl z pokoje. Na jednu stranu jsem ho chápal, potřeboval si všechno ujasnit a smířit se s tím, na druhou stranu jsem litoval jeho otce. Co si teď musí myslet, že se stalo.

   Sice mi prý chystali pokoj, ale já ho odmítl, pro dnešek. Chtěl jsem si být jistý, že to Jesse zvládne a k mému potěšení ani neprotestoval, že jsem chtěl dnes zůstat s ním. Sice jsem k němu nikdy necítil nijak extra velké sympatie, ale poslední dobou jsem názor začal měnit. Miloval Rileyho, šlo to vidět a já chtěl pro ´bráchu´ jen to nejlepší.

   Ležel jsem na gauči a hleděl do stropu. Nemohl jsem usnout, ani nevím proč. Možná jiné prostředí, tak daleko od domova bez Rileyho jsem byl poprvé.

   Zpozorněl jsem, když jsem zaslechl tichý sten. Jesse se začal neklidně převalovat na posteli a něco nesrozumitelně mumlal. Zamračil jsem se, pokud vím, tohle se mu v Itálii nikdy nestalo.

   „Jesse?“ přešel jsem k posteli. Samozřejmě ho to nevzbudilo. Položil jsem mu ruku na rameno, ale hned jsem se stáhl, když se po mně ohnal. „Co blbneš? Vzbuď se!“ vyjekl jsem a znovu se pokusil s ním zatřást.

   „NE!“ vykřikl a uhodil mě. Nečekal jsem to a chytil se za bolavou tvář. „Nechte mě být! Já nechci!“ křičel a házel sebou.

   „Jesse!“ vyjekl jsem a uhnul před další ránou.

   „Pusťte mě! NE!“ Netušil jsem, co mám dělat, vyděšeně jsem hleděl na jeho tvář, po které začaly stékat slzy.

   Dveře pokoje se rozrazily a dovnitř vpadl s pistolí v ruce Josh a za ním prezident. Ten, když zjistil okolnosti hluku, pospíšil si k Jessemu.

   „Jesse!“ dotkl se ho. Blondýn sebou ale zase trhl a vykřikl.

   „Nechci! Nechte mě být!“

   „Jesse, to jsem já, tvůj otec,“ zkoušel to prezident. Blonďák ale nereagoval, jakoby pořád spal, pořád se mu něco zdálo. Z hrdla se mu vydral srdceryvný výkřik a znovu sebou trhl.    

   „Tati!“ zakřičel.

   „Jsem tu,“ chytil mu prezident ruce, i když se mu Jess snažil zoufale vytrhnout. „Jsem tu, všechno je v pořádku. Vzbuď se, Jesse!“

   „Prosím! Ne!“

   „Jesse, jsi doma, všechno je v pořádku!“

   „Tati… kde je maminka?“ zavzlykal. První jsem si myslel, že se vzbudil, ale jeho trhavé pohyby a další mumlání naznačovaly spíš o opaku. Ne, pořád spal.

   „Odešla od nás,“ řekl prezident a pohladil pomalu se uklidňujícího se kluka po vlasech.

   „NE!“ zakřičel znovu a vytrhl se prezidentovi ze sevření. „Ty lžeš! Jsi lhář! Zabil jsem ji, proto tu není!“ Prezident na něj šokovaně hleděl.

   „Ne, Jesse, ty jsi ji nezabil, nikdo ji nezabil. Prostě od nás odešla.“

   „Raule,“ zavzlykal blonďák. „Raule, prosím… potřebuju tě! Odpusť, já to nechtěl udělat, nechtěl jsem… Raule!“ Trhalo mi to uši, nemohl jsem to dál poslouchat, z jeho hlasu čišelo tolik zoufalství. Odstrčil jsem prezidenta a chytil bránícího se chlapce za ramena.

   „Jesse! Vzbuď se! Slyšíš mě?“ zakřičel jsem a nešetrně s ním zatřásl. Prudce otevřel oči a zalapal po dechu. V pokoj se rozhostilo hrobové ticho narušované jen Jesseho splašeným dechem.  „V pohodě?“ posadil jsem se vedle něj. Zmateně se na mě otočil.

   „Nico? Kde… kde je Raul?“

   „V Itálii,“ řekl jsem pomalu. V očích se mu zračilo zmatení. Stočil pohled na Joshe a svého otce.

   „Tati? Joshi… co…“

   „Klid, jsi doma, všechno je v pohodě,“ položil jsem mu ruku na rameno. Přitáhl si nohy k sobě a ramena se mu začala třást.

   „Jesse,“ sedl si prezident vedle něj a přitáhl si ho k sobě.

   „Zbavte mě toho, prosím, nechci… já na to nechci myslet,“ zavzlykal. Bylo vidět, že prezident i Josh jsou zmateni, jen já věděl, o čem Jess mluví, o vraždě své matky. Zabil ji a jeho svědomí to nezvládá.

   „Klid, spi, všechno bude dobré.“ Bylo to zvláštní vidět prezidenta, který v náručí svíral hubeného kluka, jak si s ním lehá na postel a konejšivě mu přejíždí rukou po zádech. Naznačil nám, ať odejdeme. Poslechli jsme, co jiného jsme mohli dělat. Josh mě zavedl do nějaké pracovny, kde jsme mlčky čekali. Ani jeden z nás nepromluvil. Hnědovlásek naproti mně byl bledý jako stěna a měl zmatený výraz. Nakonec se k nám připojil i prezident a unaveně se sesunul do křesla.

   „Spí,“ zašeptal a promnul si spánky. „Nico…“ podíval se na mě unaveně. „Nejspíš to nebude vůči Jessemu fér, když tu není, ale potřebuju vědět, co se v Itálii stalo, řekni mi to prosím.“ Nelíbilo se mi to, nebyl jsem typ na odpovídání na otázky. Byl jsem drzý.

   „Nemůžu, je mi to líto. Není to moje věc a Jesse by se s tím měl první vyrovnat sám,“ zakroutil jsem hlavou. Nemohl jsem jim říct, že zabil svou matku, že mě, Rileyho a sebe jen bránil. Vstal jsem z křesla a chystal se odejít. Zarazil mě až Joshův hlas, bylo to poprvé, co promluvil od toho, co s prezidentem vtrhli do pokoje.

   „Jen jednu otázku,“ zamumlal. Mlčky jsem se na něj otočil a probodl jsem ho zamračeným pohledem. „Kdo je ten Raul?“ Co odpovědět? Jesseho přítel? Vždyť prezident pravděpodobně ani nevěděl o Jesseho orientaci. „Můj brácha, vytáhl mě ze srabu v ulicích, bez něj bych nepřežil… stejně jako Jesse,“ řekl jsem a odešel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář