Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pětadvacátá - šestadvacátá kapitola ZU

25. kapitola

(Jesse)

   Hleděl jsem do stropu a přemáhal boj se spánkem, i když jsem věděl, že je předem prohraný. Prášky, které jsem byl nucen sníst, byly silnějšími soupeři a já už neměl sílu bojovat. Neměl jsem sílu bojovat s ničím. Bál jsem se spánku, protože rána bývala nejhoršími částmi dne. Nepamatoval jsem si, co se mi přesně zdálo, ale pořád jsem před sebou viděl matku, spoustu krve a slyšel jsem výstřely.

   „Raule,“ zašeptal jsem tiše a nechal dvě slzy, aby zmáčely polštář. Proč tu není, když ho potřebuji? Bojím se, každý den je pro mě utrpením. Udělal jsem něco, co mě ubíjí a přitom si to ani nedokážu vybavit. Nedokážu se na nic soustředit, na školu, na knížku, jídlo mi připadá bez chuti a všichni se na mě dívají s takovým soucitem, že mám strach jim vůbec přijít na oči. Nechci, aby byli kvůli mně smutní, nechci jim kazit náladu, nechci je obírat o čas.

   Víčka se mi pomalu začala zavírat, i když jsem se ze všech sil snažil je nechat otevřená. Skrčil jsem se do klubíčka a přiznal si prohru, touha po spánku byla tak silná, že se to nedalo vydržet.

***

(Raul)

   Tiše jsem stál u telefonní budky naproti Bílého domu a kouřil. Nechápal jsem, co tu noc co noc dělám, už tři dny jsem sem chodil, už tři dny jsem hleděl na budovu před sebou a netušil, co dělat. Vlastně jsem ani nevěděl, co v Americe dělám. A pak… ano, Jesse je pro mě jako magnet, kterému se snažím odporovat, ale nedaří se mi to. Chtěl jsem zkusit postavit most přes tu propast, která mezi námi je, ale bál jsem se, že je to zbytečné. Neznám nic jiného než být zlodějem, neznám nic jiného než lidem plnit přání, když chtějí zabít toho a toho hajzla. Neznám nic jiného.

   „Proč sis vybral právě mě, Jesse,“ zašeptal jsem tiše. Dobře jsem si pamatoval vyděšeného blondýnka, který se mnou smýkl před barem a začal mě líbat. Vzpomínka na tu chvíli mi na okamžik zanechala mírný úsměv na tváři.

   Tiše jsem si povzdechl a udusil cigaretu podrážkou. Musím ho alespoň vidět, ať je to třeba naposledy.

   Jako stín jsem se vydal k bočnímu plotu budovy. Ochranka tudy chodila v pravidelných intervalech a já měl právě teď tři minuty, abych se dostal ke stromu vzdálenému ode mě dobrých dvě stě metrů. Vyšvihl jsem se přes plot a tiše seskočil na druhou stranu. Spěšně jsem se rozhlédl okolo sebe a tiše se rozběhl ke stromu, za kterým jsem se na nějakou dobu mohl skrýt. Stihl jsem to tak akorát, aby mě ochranka neuviděla.

   Podíval jsem se na hodinky, za cca dvě minuty by měli projít okolo tohoto stromu.

   Mlčky jsem sledoval temnou postavu, jak se přibližuje. Přitiskl jsem se ke stromu a když se osoba ocitla kousek přede mnou, chytil jsem ji a jednou rukou zacpal ústa.

   „Zmlkni!“ zasyčel jsem. Muž ztuhl a když jsem povolil stisk, otočil se.

   „Raule, jak ses sem dostal…“

   „Řekl jsem zmlkni, Salvatore. Které okno!“ vyštěkl jsem tiše. Dobře věděl, na co se ptám.

   „Druhé patro, první zleva.“ Přikývl jsem.

   „Ať mě nikdo nevidí,“ sykl jsem a tiše se rozběhl k domu. Chvilku jsem tipoval vzdálenost, než jsem vyhodil hák směrem k oknu. Naštěstí se zachytil, takže nebyl problém se vytáhnout až nahoru na malý balkon. V pokoji byla tma, svítil do něj jen slabý svit měsíce, přesto jsem si všiml trhavého pohybu v přikrývkách. Obratně jsem vypáčil okno a vklouzl do pokoje.

   „Prosím! Ať to přestane! Já nechci!“ Zarazil jsem se na místě. Byl to Jesseho hlas, ale… tak zlomený.

   „Nechte mě být! Nic jsem neudělal…Raule!“ Spěšně jsem přešel ke zmítajícímu se tělu a přisedl si k němu. Vyděsil mě Jesseho vzhled, byl ještě hubenější než dřív, propadlé tváře a tmavé kruhy pod očima mu doopravdy neslušely.

   „Odpusť mi to, Raule, prosím!“ plakal. Přitáhl jsem si zmítajícího se chlapce k sobě. Bránil se, ale neměl sílu.

   „Jesse, to jsem já, Raul, uklidni se,“ zašeptal jsem mu do vlasů a konejšivě mu přejížděl po zádech.

   „Raul je mrtvý! Kvůli mně!“ zakřičel zoufale. Trhalo mi to uši, až teď jsem uviděl svou chybu. Jesse na tom nebyl dobře a moje ´úmrtí´ mu doopravdy nepomohlo.

   „Všechno je v pořádku, už tě neopustím, slibuju.“

   „Ať to přestane, prosím. Prosím!“ Netušil jsem, jak ho utišit, nemohl jsem ho probrat, jestli si vzal nějaké prášky, tak to bylo i marné, vsadil jsem teda na poslední kartu. Lehl jsem si s ním na postel, pevně ho objal a přitiskl se na jeho rty. První se nedostavila žádná reakce, jen se mi kroutil v sevření a zkoušel se osvobodit, ale postupně se začal uklidňovat. Pousmál jsem se, když pootevřel ústa a nechal mě do nich vstoupit. Nečekal jsem, že se zapojí, ale stalo se tak.

   „Raule,“ řekl tiše, když jsem se od něj odtáhl.

   „Jsem tu, všechno je v pořádku,“ zašeptal jsem a přitáhl si ho k sobě. Dlouho do noci jsem ještě sledoval jeho tvář a s úlevou poslouchal jeho poměrně klidné oddechování, než jsem i já na chvíli usnul.

***

   Mlčky jsem sledoval Jessovu stále spící tvář. Neusmíval se a jeho výraz byl stále ztrápený, ale já doufal, že se to brzo změní. Už jsem ho nemohl opustit, už ne. Miloval jsem ho a nenáviděl jsem se za to, že jsem ho nechal tak dlouho čekat, že jsem ho nechal myslet si, že jsem mrtvý, nenáviděl jsem se za to.

   Pousmál jsem se, když se mu zatřepala víčka a blondýnek pomalu otevřel oči. Hleděl na mě neschopen slova a já se bál, že jsem mu přivodil další šok.

   „Raule?“ zašeptal.

   „Dobré ráno,“ pousmál jsem se, a aniž bych mu dal prostor k přemýšlení, přitiskl jsem se na jeho rty. Na chvilku ztuhl a zaryl mi nehty do hrudi, postupně se ale uvolnil a poddal se mi. Dokonce jsem z něj vyloudil i slabé zasténání. Když jsem se odtáhl, docela jsem se vyděsil. Blondýnkovi stékaly po tvářích slzy a další se mu hromadily v očích.

  „Jesse,“ zašeptal jsem a přitáhl si ho k sobě. „Prosím odpusť mi to.“ Z hrdla se mu vydral srdceryvný sten a já cítil, jak mi zaryl nehty do zad.

   „Já tě tak nesnáším! Proč jsi mi to udělal!“ křičel.

   „Už jsem tu, všechno bude dobrý.“

   „Lžeš! Nic nebude dobrý, nic není dobrý.“ Pevně jsem ho objal a mlčel. Byl jsem blbec a nenáviděl jsem se za to, co jsem provedl. Trvalo docela dlouho, než se Jesse přestal třást a odvážil se mi podívat do očí. Propletl jsem s ním prsty jedné ruky a druhou mu setřel všechny slzy. Pomalu jsem pohladil jeho bledou tvář a zajel prsty do blonďatých vlasů.

   „Proč jsi tady? Tak najednou?“ zeptal se tiše.

   „Potřebuješ mě a já potřebuju tebe. Miluju tě, promiň, že jsem tě nechal tak dlouho čekat.“

   „Zůstaneš? Prosím.“

   „Samozřejmě,“ pousmál jsem se a přejel prstem po jeho dolním rtu. „O to mě nemusíš prosit,“ zašeptal jsem mu do ucha. Trhl sebou, když někdo zaklepal na dveře a následně vešel. Muž ztuhl a pustil na zem tác s jídlem, Jesse vyjekl a přitiskl se ke mně. Hluk ale přilákal několik mužů, kteří hned vytáhli zbraně a namířili je na nás, respektive na mě.

   „Přestaňte! Hned sklopte ty zbraně!“ zakřičel Salvatore rozzuřeně. Jen jsem zvedl překvapeně obočí, takhle vyvádět jsem ho ještě neviděl.

   Jesse se mi vytrhl a pospíchal ke dveřím, za kterými jsem tušil koupelnu. Nemýlil jsem se, protože se z ní okamžitě ozvaly dávivé zvuky.

   „Blbečci,“ zavrčel jsem a vstal z postele. Salvator mi zatarasil cestu a chytil mě za loket.

   „Pusť mě, Salvatore,“ sykl jsem varovně. Váhal, ale nakonec mi uvolnil cestu.

   Namočil jsem ručník a klekl jsem si k Jessemu. Pečlivě jsem mu otřel ústa a přitáhl si ho k sobě. Nebránil se, stulil se mi v náručí do klubíčka a sevřel v prstech mé tričko.

   Naštvaným pohledem jsem probodl onoho muže, který původně vešel do pokoje, když vstoupil do koupelny. Už jsem ho kdysi viděl, myslím v televizi, takže jsem ho tipoval na prezidenta.

   „Jesse? V pořádku?“ odtáhl jsem se o kousek a zadíval se blondýnkovi do obličeje. Mlčky přikývl a položil si hlavu na mou hruď.

   „Zůstaň se mnou, prosím.“

   „Samozřejmě,“ prohrábl jsem mu rukou vlasy a zvedl ho do náruče. Byl tak strašně lehký, až mě to děsilo. Prezident se na mě sice díval jako na vraha, ale otevřel mi dveře, abych mohl vejít do pokoje. Z ochranky tam zůstal už jen Salvatore.

   Položil jsem Jesseho do postele a nechal ho, aby se mnou propletl prsty. Netrvalo dlouho, než usnul.

   Opatrně jsem se mu vyvlékl a přešel k dvojici mužů.

   „Můžu vědět, kdo jste a jak jste se sem dostal?“ otázal se mě, nebudu to zapírat, naštvaný prezident.

   „Myslel jsem, že už mě Salvatore představil,“ probodl jsem svého drahého bratříčka pohledem.

   „Salvatore?“

   „Oh, omlouvám se, zapomněl jsem, že se přejmenoval na Joshe.“

   „Raule,“ povzdechl si ´bratříček´. „Pane prezidente, možná bychom si měli promluvit jinde,“ otočil se na staršího muže. Ten mlčky přikývl, aniž by ze mě spustil pohled. Naposled jsem se zadíval na Jesseho a vyšel z pokoje.

   „Jsem Raul Giordano, seznámil jsem se s Jessem v Itálii,“ stačil jsem říct, než se do pokoje, ve kterém jsme seděli, vřítilo černovlasé tornádo.

   „Ty hajzle! Já tě tak strašně nenávidím! Idiote! Proč ses neozval! Proč ses mi krucinál neozval?“ bušil do mě Nico pěstmi.

   „Nico, Nico, přestaň!“ chytil jsem mu ruce. Vyškubl se mi a prudce mě objal. Povzdechl jsem si a rozcuchal mu jeho pečlivě upravené a obarvené, jak jsem si všiml, vlasy. Jen zavrčel a odtáhl se. Prezident chvilku mlčel, než znovu promluvil.

   „Jak jste se sem dostal, pane Giordano.“

   „Jsem Raul,“ odfrkl jsem si. Nesnášel jsem, když mě oslovovali ´pane Giordano´. „A jak? No na použití dveří už bylo trochu pozdě, tak jsem to vzal přes balkon,“ ušklíbl jsem se.

   „Já mu pomohl,“ povzdechl si Salvatore vedle mě.

   „Joshi?“

   „Víte, pane prezidente,“ povzdechl si. „Před sedmi lety jsem udělal něco, čeho budu vždycky litovat, ale zároveň budu rád, že jsem to udělal. Ovšem výčitky, které jsem měl, mi nedovolily zůstat v mé rodné Itálii a já odjel do Ameriky. Změnil jsem si jméno a pokusil se zapomenout na minulost, ale nešlo to. Jmenuji se Salvatore Giordano, Raul je můj bratr,“ povzdechl si.

   „Cože?“ zařval Nico. „Ty hajzle jeden! Jak jsi mohl…“ vrhl se na překvapeného muže.

   „Přestaň, Nico, se Salvatorem si to vyřídím sám, nechci, aby ses za mě pral.“

   „Ten chlap tě málem zabil! Uvědomuješ si to?“

   „Na to nejde zapomenout,“ řekl jsem chladně a umlčel Nica pohledem. Pak jsem se otočil na zaraženého prezidenta.

   „Pane prezidente. Vím, že mě neznáte, nejsem právník ani doktor a možná jsem pro Jesseho nedostatečný, ale chci mu pomoct… Miluju ho a nesnesu ho vidět takhle. Dovolte mi ho na pár dní odtud odvést.“

   „Psychiatr to nedoporučuje,“ zakroutil rázně hlavou. „Dopadlo to špatně, když byl v Itálii, tohle v žádném případě nedovolím. Ani vás neznám, co si o sobě vůbec myslíte?“

   „Jesse mi věří a já netoužím po tom mu ublížit. Nechci ho vzít do Itálie a nechci, aby zůstal v Americe. Potřebuje místo, kde si urovná myšlenky a se vším se srovná, věřte mi, že to nemá lehké. Dám na něj pozor, nic se mu nestane.“

***

   „Jesse, vzbuď se,“ zašeptal jsem blondýnkovi do ucha a následně ho na něj políbil. Zavrtěl se, ale nakonec otevřel své nádherné oříškové oči.

   „Raule,“ pousmál se. Líbilo se mi slyšet své jméno z jeho úst, daleko víc než Riley.

   „Je skoro oběd, měl bys něco sníst.“

   „Nemám hlad.“ Zamračil jsem se na něj.

   „Tohle neberu. Musíš něco sníst, máme před sebou dlouhou cestu.“ Překvapeně se na mě podíval.

   „Trošku opraš francouzštinu, já ji totiž těžce nedávám,“ zasmál jsem se.

 

26. kapitola

(Raul)

   První dny a noci ve Francii byly sice hodně krušené, ale zvládli jsme to. Jesse často křičel ze spánku a také ve dne, ho některé věci nebo lidé děsili a upadal do mírné apatie, ale po čtyřech dnech na venkovském stavení se to začalo zklidňovat. Ze začátku jsme se o Itálii vůbec nebavili, spíš jsme se navzájem líp poznávali. Teprve po pár dnech na to sám Jesse zavedl řeč. Byl jsem rád, že si nepamatoval, co přesně se stalo, nechtěl jsem, aby s tím musel žít, aby musel žít se svědomím, že někoho zabil, byť to byla jeho šílená matka, která ho chtěla prodat. Svedl jsem to na sebe, řekl jsem mu, že jsem to byl já, kdo ji zabil a doufal, že jestli si někdy vzpomene na skutečný scénář onoho večera, srovná se s tím a nebude mi nic vyčítat. I když jsem doufal, že na tohle si přeci jen nevzpomene.

   Nutil jsem Jesseho chodit ven, jíst a překvapivě ani neprotestoval. Možná si to začal i užívat, líbily se mi ty jiskřičky v jeho očích, když jsem ho po několika dnech vytáhl do města k Eiffelovce.

   Po týdnu se mu do tváří začala vracet barva a víc se usmíval. Věděl jsem, že to bude trvat ještě hodně dlouho než bude zcela v pořádku, než se při nečekaném zvuku přestane lekat a než vysadí antidepresiva (tedy pokud někdy), ale byl jsem ochotný to s ním podstoupit. Záleželo mi na něm.

   „Raule?“

   „Hmm?“ podíval jsem se do těch čokoládových očí.

   „Proč jsi se první neozval a pak se najednou objevil?“ vyslovil otázku s trochou strachu v očích. Povzdechl jsem si, nechtěl jsem mu lhát, proto jsem doufal, že ho to moc nerozhodí. Jesse byl teď trochu víc… náchylný na ne moc dobré zprávy.

   „Po události v baru jsem se necítil zrovna moc fajn a rozhodl jsem se zůstat prozatím skrytý v domě po mých… rodičích. Každý den jsem na tebe myslel a chtěl ti zavolat, ale bál jsem se té propasti mezi námi. Byl jsi prezidentský syn a já proti tobě nikdo. Ale pak… objevil se Salvatore…“

   „Salvatore? Tvůj bratr? Co… s tím má společného?“ Smutně jsem se usmál a pohladil blondýna po tváři.

   „Josh je můj bratr, to on je Salvatore. Nebyl jsem si tím stoprocentně jistý do doby, dokud za mnou nepřišel a neřekl mi, co se děje. Už jsem nemohl čekat, musel jsem tě vidět.“

   „Josh je tvůj… on…“ vyvalil Jesse oči.

   „Jo a nejspíš mi před sedmi lety zachránil život,“ zašeptal jsem mu do ucha, pořád jsem tomu nemohl uvěřit, nebo možná nechtěl. Netušil jsem, jak se k Salvatorovi chovat. „Kdyby mě bodl někdo jiný, určitě by nedělal cavyky s tím, jestli trefí nebo netrefí důležité orgány.“ Jesse dlouho mlčel, než znovu promluvil.

   „Josh je… docela fajn. Odpustíš mu někdy?“

   „Budu se tu zeď snažit pomalu bourat. Ale teď na to nechci myslet,“ zavrněl jsem a lehce ho kousl do ucha.

   „Raule?“

   „Hmm?“

   „Miluju tě,“ zašeptal blondýnek. Zářivě jsem se usmál a vrhl se na dobývání jeho rtů. Nebránil se, po chvíli jsem dokonce ucítil, jak mi rukou přejíždí pod tričkem. Nechal jsem ho přetočit se na mě a převzít iniciativu, líbilo se mi, když si se mnou hrál. Netuším, jak přišel na to, že nejcitlivější jsem za uchem, ale využíval toho.

   Když mě blondýnek vydráždil na nejvyšší hranici únosnosti, přetočil jsem se a vrhl se na něj. Tiše sténal, když jsem si hrál s jeho bradavkami a posouval se níž.

   „Dnes jsem připravený,“ zasmál jsem se tiše. Jesse se na mě nechápavě podíval, teprve když v mé ruce uviděl tubu s gelem, rozesmál se.

   „Přestaň, to není vtipné,“ ušklíbl jsem se. „Dobře víš, že jsi můj první kluk,“ zavrněl jsem mu do ucha a užil si jeho překvapené zalapání po dechu, když jsem do něj vklouzl prvním prstem.

   „Líbí se mi být tvůj první kluk,“ vydechl a přitáhl si mě k polibku. Vyhověl jsem mu, ne, téhle noci nebude ani jeden z nás litovat…

   „Taky tě miluju, Jesse,“ zašeptal jsem blondýnkovi do ucha, když mi usínal v náručí. Usmál se a víc se ke mně přitiskl.

   Zadíval jsem se na tmavý strop, ještě jsem chtěl vyřešit jeden problém, ale to až se vrátíme do Ameriky. Nasál jsem vůni Jesseho vlasů a po chvíli usnul.

***

   „Já vás tak nesnáším, málem jsem se tu ukousal nudou, tady se nedá skoro nic dělat, tedy kromě sraní tvého drahého bratříčka,“ praštil mě Nico do zad. Ušklíbl jsem se a pevněji sevřel Jesseho kolem pasu.

   „Vážně? A to ještě nevybuchl a neskočil po tobě? Nezapomínej, že Salvatore je na kluky,“ ušklíbl jsem se. Jesse se rozesmál, zatímco Nico smrtelně zbledl.

   „To-to si ze mě ani srandu nedělej! Já nejsem to… tamto…“

   „Nico, Josh… Salvatore, sakra jak mu mám říkat?“ zamračil se Jess. Přejel jsem prstem po vrásce, která se mu udělala na čele a vyhladil ji.

   „Jak chceš, záleží na tobě.“

   „Fajn, nakonec z toho vznikne Joshvatore a bude to,“ založil si naštvaně ruce na prsou. S Nicem jsme se tak rozesmáli, že se po nás začali všichni ohlížet a i Jessemu cukaly koutky, což jsem přijal s povděkem.

   „Super, tak tedy Joshvatore,“ objal jsem ho a vedl z letištní haly.

   „To je fuk, prostě by vám to určitě slušelo,“ ušklíbl se Jesse.

   „Hele nech si to, jo? Ani vystát toho zmetka nemůžu!“

   „Nápodobně, skřete,“ objevil se znenadání Salvatore a bouchl Nica do zad. Ten poletěl o pár metrů dopředu, jak to nečekal.

   „Surovče,“ zachrčel, když popadl dech. S úšklebkem jsem nastoupil do auta a Jesseho si stáhl k sobě. Spokojeně se o mě opřel a zavřel oči.

   „Jak jste se měli?“ zeptal se Nico.

   „Fajn,“ pokrčil jsem rameny.

   „Fajn?“ otevřel Jesse oči. „Ze začátku to se mnou musel být horor, omlouvám se.“

   „Nemáš se za co omlouvat, hlavní je, že konec už byl v pohodě, ne?“

   „Docela,“ zaváhal.

   „Takže je ti líp?“ ušklíbl se Nico.

   „Jo, mnohem,“ usmál se Jesse a znovu spokojeně zavřel oči.

***

   Jesse se ke mně tisknul a já už si to bez něj neuměl ani představit. Dokonce se trochu vyřešila i propast mezi námi. Prezident mi nabídl nastoupit k němu do ochranky, přijal jsem to, bylo to… dobré řešení. A nějak jsem tušil, že za tu nabídku bych měl poděkovat někomu jinému než prezidentovi, ten se na mě pořád nějak moc netvářil, ale když viděl Jesseho šťastný výraz, pookřál. 

   Vstal jsem z postele, přehodil si přes sebe košili a vyšel jsem z pokoje. Nedaleko byl balkón, ze kterého byl krásný výhled do okolí a já tušil, že nejspíš nebude prázdný.

   „Nemůžeš spát?“ zeptal jsem se, až sebou silueta přede mnou trhla.

   „Ne,“ povzdechl si tiše Salvatore. Přešel jsem k zábradlí a nabídl mu cigaretu. Se zaváháním si jednu vzal.

   „Nekouřil jsem sedm let,“ zamumlal, když si popotáhl. Jen jsem se ušklíbl a sám si jednu zapálil.

   „Nejspíš bych ti měl poděkovat,“ začal jsem pomalu s pohledem upřeným do dálky.

   „Za co?“

   „Nevím, jestli bych se odhodlal přijet, kdybys za mnou nepřišel a s tím mým naverbováním do ochranky máš taky určitě co dělat, ne?“

   „Chybí nám dobří střelci.“

   „Nevíš, jak střílím.“

   „Nepochybuju o tom, žes cvičil, abys mě pak mohl odprásknout,“ ušklíbl se.

   „Jo, to máš nejspíš pravdu,“ přikývl jsem s úšklebkem a znovu si popotáhl.

   „Odpustíš mi někdy, Raule?“

   „To bych se možná měl ptát já.“

   „Proč?“ zadíval se na mě nechápavě.

   „Přebral jsem ti Jesseho,“ řekl jsem pomalu a podíval se na muže vedle sebe. Smutně se pousmál a odvrátil ode mě pohled.

   „Ne, nepřebral. Já Jesseho nikdy neměl, nikdy ke mně nic necítil.“

   „Promiň, Joshi, mrzí mě to,“ ozval se za námi tichý hlas.

   „Nemáš se zač omlouvat, Jesse. Vždycky jsem věděl, že ke mně nic necítíš, ale nedokázal jsem se toho vzdát, pořád jsem doufal, že se to třeba změní, to já jsem to zvoral.“

   Mlčky jsem si přitáhl blondýnka do náruče se snahou ho trochu zahřát, přeci jen měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem.

   „Měli byste jít, zmrznete tady,“ ušklíbl se Salvatore. Mlčky jsem přikývl a na okamžik pustil Jesseho.

   „Jsem rád, že jsem tě nezabil hned jak jsem tě uviděl,“ nabídl jsem muži naproti sebe ruku. Překvapeně ji přijal a usmál se.

   „Jsem rád, že jsi na mě nezanevřel.“ Přikývl jsem, objal Jesseho okolo pasu a oba jsme zmizeli v chodbě.

   „Jesse?“

   „Hmm?“

   „Jsem rád, že jsi tehdy v té ulici začal líbat .“ Blondýnek první zrudl a pak se rozesmál.

   „No, díky, žes mi nevrazil.“

   „Neměl jsem k tomu daleko, ještěže jsem to neudělal,“ zasmál jsem se. „Miluju tě,“ zadíval jsem se do jeho čokoládových očí.

   „Taky tě miluju, ani nevíš jak.“

 

The end

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(market, 18. 9. 2020 21:55)

Tahle povídka mi chyběla, musela jsem si ji znovu užít