Minde

1. kapitola

   Jmenuji se Adrian Stormy a v Edenu jsem už tři roky, sto osmnáct dní, dvě hodiny a právě teď padesát čtyři minut.
   Eden – ten název se docela i hodí. Vážně je to tady jako ráj. Rozsáhlé komplexy moderních budov, kde každý má svůj vlastní byt složený z ložnice a obýváku, se sociálním zařízením, jídlo, kdykoliv si člověk zamane, nejrůznější sportovní vyžití od bazénů přes tenisové kurty, tělocvičny, služby kadeřníka, kosmetika a už ani nevím, co všechno. Přesto všechno je to život na několika stech metrech čtverečních, na jehož hranicích se tyčí vysoké ploty zakončené ostnatými dráty a hlídkami. Jsme vzácní, říkají nám Zlaté děti, protože jsme jedinou šancí na přežití lidstva…

   Začalo to ještě dřív, než jsem se narodil. Apokalypsa. Virus, který dostal název WD128, začal kosit obyvatele planety, a to ve velkém. Vždy to začalo stejně, jako obyčejná chřipka s přetrvávajícími horečkami, které nešly ničím srazit, naopak pomalu stoupaly. Ty nejodolnější vydržely horečky okolo čtyřiceti dvou stupňů, než stejně jako ostatní zemřely na vyčerpání organismu. Ony, jelikož virus WD128 zabíjí pouze ženy, nebo spíše vyzabíjel je. Poslední dívka planety podlehla před měsícem, muselo to pro ni být vysvobození. Žila v ještě horší izolaci než my, nemohl to pro ni být vůbec žádný život.

   Přešel jsem k oknu a zadíval se ven přes neprůstřelné sklo tloušťky minimálně osmdesát milimetrů. Bezpečnost tady byla na prvním místě, dokonce jsme se nedostali ani na pokoj někoho jiného, bez jeho svolení nebo minimálně bez jeho ruky a oka.
   Byl jsem nervózní. Před týdnem jsem dokončil střední školu a pro nás to znamenalo jediné – byli jsme na prodej. Aby vláda získala zpět peníze, které vrazila do výzkumu, do všech našich operací, do živení našich krků, ti bohatí, co si nás mohli dovolit, co si mohli dovolit zachování rodové linie, si nás mohli koupit. Mohli si koupit Zlaté dítě, kluka, který byl schopný odnosit jim potomka.

   Už více než polovina kluků z mé třídy byla pryč. Na některé byly rezervace i roky dopředu a čekalo se jen na dokončení školy. Nemohli jsme chodit do normální státní školy mezi děti, které nemohly být jako my, na to jsme byli až příliš vzácní. Mohl nás kdokoliv ukrást, ublížit, a to si vláda nemohla dovolit.

   Zadíval jsem se na své hodinky, které se rozvibrovaly a upozornily mě tak na příchozí hovor. O něco se mi zrychlil tep, když se na display objevilo jméno Artie Sandman. Byl něco jako ředitel Edenu. Řídil jeho chod, a především dohlížel na náš prodej. Nechtělo se mi to zvednout. Byla tady snad ta chvíle, kdy i já měl odejít za nějakým zbohatlickým magnátem, který mě ošuká a udělá mi dítě? Jen z toho pomyšlení se mi zvedal žaludek, neuměl jsem si takový život představit. Přečetl jsem už spousty knih a spousty románů a vždy jsem si přál být jednou z hlavních postav v něm, protože pro ně to dopadlo vždy šťastně. U sebe jsem ale šťastný konec neviděl. V patnácti mě sprostě odvedli od mé rodiny a určili celý můj život, já přestal být svým pánem, už jsem musel jen poslouchat. Nikdy se mě nikdo nezeptal, co chci vlastně já.

   Nepříjemné vibrování přestalo a mně se na chvilku ulevilo, ne ale na dlouho, věděl jsem, že ředitel zavolá znovu, a kdybych to znovu nezvedl, přišel by osobně a příjemný rozhovor by to určitě nebyl. Na rozdíl od nás, on jako jediný měl přístup do všech pokojů a místností v celém Edenu, žádný zámek ani žádné zabezpečení pro něj nebylo problémem.

   S povzdechem jsem se zadíval na svůj odraz ve skle. Nikdy jsem se nepovažoval za nějakého modela, připadal jsem si obyčejný. Měl jsem tuctové rozčepýřené hnědé vlasy a hnědé oči s proužkem zelené po okraji. Nikdy jsem nebyl ani nijak zvlášť vypracovaný, silové sporty mě nebraly, radši jsem si zašel zaběhat, s kluky zahrát fotbal nebo tenis. Proto jsem občas doufal, že můj tuctový vzhled nikoho lákat nebude a já zůstanu takříkajíc na ocet. Bylo to ale bláhové přání, nikdy nikdo na ocet nezůstal.

   Na sucho jsem polkl, když se hodinky znovu rozvibrovaly, několikrát jsem se zhluboka nadechl a hovor přijal. Ihned se přede mnou objevila holografická tvář ředitele. Byl to prošedivělý šedesátník, ale vždy dokonale upravený, ve značkovém obleku, na kterém nikdy nebyl ani jeden pokrčený záhyb. Šedivé vousy měl pečlivě zastřižené, a i když na rtech mu hrál úsměv, šedé oči zůstávaly vždy děsivě chladné. Vždy mi z něj přeběhl mráz po zádech, a to i teď, kdy jsem si okamžitě přišel jako pod rentgenem, jako by viděl až na dno mé duše.

   „Adriane,“ pozdravil mě kývnutím hlavy a lehce nadzvedl obočí, čekal vysvětlení, proč jsem mu první telefonát nezvedl a on se musel obtěžovat volat mi znovu.
   „Pane Sandmane, omlouvám se, byl jsem ve sprše a hodinky nechal v pokoji,“ pousmál jsem se omluvně. Nemohl jsem si moc vymýšlet, ty hodinky zároveň sloužily jako lokátor naší polohy a nepochyboval jsem, že hned kontroloval, kde se flákám. Z jeho pohledu a ještě chladnějšího úsměvu mi bylo jasné, že ví že lžu, ale dál to nerozváděl, alespoň prozatím.
   „V pořádku, potřebuji s tebou mluvit, přijď hned ke mně, buď tak laskav.“ Nebylo to požádání, byl to rozkaz, proti kterému nešlo nic namítnout.
   „Jistě, jsem na cestě.“ Stroze přikývl a hovor ukončil. Až teď jsem si uvědomil, že mám srdce až v krku a to mlátí, jako bych právě uběhl maraton. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem se vydal ke dveřím. Musel jsem si pohnout, nebyla to nejkratší cesta, ale nohy jsem měl tak zdřevěnělé, že jsem byl rád, že vůbec jdu.

   Eden byl postaven do obřího osmiúhelníku, z jehož vrcholů vždy vedla prosklená chodba do centra uprostřed, kde sídlilo veškeré vedení. Nacházely se tam operační sály, výzkumné laboratoře a já nevím, co všechno, ale hlavně úplně na vrcholku šedesátipatrové budovy měl kancelář Artie Sandman.
   Bylo to jako jít na popravu, svíralo se mi hrdlo, když jsem za tlustým sklem viděl kluky, kteří venku hráli tenis či golf, vypadali tak bezstarostně na rozdíl ode mě.

   Nadskočil jsem téměř metr do vzduchu, když se mi hodinky na ruce znovu rozvibrovaly. V první chvíli jsem si myslel, že už je Sandman naštvaný, kde se flákám, ale po přečtení jména jsem se uklidnil a hovor přijal.
   „Čau Maxi.“
   „Ahoj Adri, jdeme si s kluky zahrát fotbal, přidáš se?“ zazubila se na mě tvář snědého kluka. Max byl největší optimista, kterého jsem ve svém životě potkal, když mi bylo mizerně, vždycky jsem šel za ním nebo častěji on za mnou. Poznal na mně, když se něco dělo a pomohl mi to zvládnout. Nechal mě se vypovídat a když to bylo možné, dokázal mi i poradit. Byl jsem za něj vděčný.
   „Rád bych, ale teď se mi to nehodí,“ vyloudil jsem na tváři omluvný úsměv. Nadzvedl obočí a podezřívavě se na mě zadíval.
   „Je všechno v pohodě?“
   „Jo, jen už musím končit, ozvu se ti, zatím,“ ukončil jsem hovor dřív, než by ze mě dostal, co se děje, což jsem zatím vlastně nevěděl ani já sám, jen jsem tušil.

   Chvilku jsem čekal na výtah, na můj vkus chvilku příliš krátkou. Když se s cinknutím otevřel, nastoupil jsem a stiskl tlačítko nejvyššího poschodí v budově. Musel jsem se ještě identifikovat otiskem a sítnicí, jelikož výtah ústil přímo uprostřed ředitelovy kanceláře a ten by asi nebyl moc rád, kdyby mu tam jezdil, komu se zachce.
   Lehce se mi zvedl žaludek, když výtah vystřelil vzhůru, čísla pater se rychle střídala, než s lehkým cuknutím zastavil v tom posledním. Vstoupil jsem do kanceláře, ve které jsem si hned všiml ředitele. Seděl za stolem a datloval do počítače.
   „Pojď dál, Adriane,“ vybídl mě, aniž by ke mně zvedl pohled. Nejistě jsem tedy vykročil a posadil se do křesla před jeho stolem.
   „Tohle je Tyler Bennett, přijel si tě vyzvednout,“ řekl klidně a rukou pokynul opodál. Lehce jsem sebou trhnul. Teprve teď jsem si všiml osoby, která seděla na gauči a upíjela z šálku kafe. Mlčky jsem kývl na pozdrav, jelikož jsem se nezmohl na slovo.
   „Ahoj Adriane,“ zářivě se na mě usmál. Byl mladý, mohl být o pár let starší než já, typoval jsem mu tak dvacet tři let. Byl štíhlý, ale nevypadal nijak zvlášť vypracovaně, hnědé vlasy měl pečlivě učesané, i když pár neposedných pramínků mu vybočovalo z pevně daného směru, takže bylo vidět, že normálně je takhle nenosí. V uchu jsem zaregistroval menší černý roztahovák a pod límečkem vykukoval konec nějakého tetování. Oblek byl určitě šitý na míru, ale co chvíli klukovi vystřelila ruka vzhůru ve snaze povolit nejspíš nezvykle těsný límeček. Nepřipadal mi jako někdo, kdo by měl tolik peněz na to, aby si mohl dovolit jedno ze zlatých dětí, ale zdání mohlo klamat. Přijel pro mě, koupil mě a moje dny zde byly sečteny. Začínala nová etapa mého života v roli živého inkubátoru.