Minde

2. kapitola

(Adrian)

   Zastavil jsem u dveří svého pokoje. Nijak zvlášť se mi nechtělo pouštět toho Tylera dovnitř, ale neměl jsem na výběr. Sledoval každý můj krok a neustále se držel tak blízko mě, až mi to bylo nepříjemné. Mé váhání před pokojem okatě ignoroval, takže mi nezbylo, než se prokázat otiskem a svou sítnicí. Dveře se s tichým cvaknutím otevřely a Tyler hbitě vklouzl za mnou. Bez vyzvání hned vyrazil z menší chodbičky dál do obýváku, kde se začal se zájmem rozhlížet.

   „Ty máš rád knihy!“ Jeho hlas zněl trochu překvapeně, když zamířil k jedné z obývacích stěn, která byla knihami přeplněná. Ani jsem se moc nedivil, že byl tak překvapený, v dnešní době byly knihy už téměř raritou, vše nahradila elektronika a e-knihy v tabletech.
   „Ano,“ přikývl jsem lehce a nejistě přešlápl z nohy na nohu. Miloval jsem knihy, rád jsem listoval stránkami, cítil jejich typickou vůni… tohle žádný tablet nemohl nahradit. Nebyl jsem si ale jistý, jak se k tomu postaví Tyler. Chtěl jsem si většinu vzít s sebou, pokud by mi to teda bylo dovoleno.
   „No vyber si pár oblíbených, pro zbytek se bude muset poslat, to dneska určitě nevezmeme,“ zadíval se na mě. Snad poprvé za dnešek se mi na tváři objevil pravý úsměv. Knihy byly takovým mým malým pokladem, kterého jsem se nechtěl vzdát.
   „Domluveno?“ usmál se na mě Tyler, když jsem asi dlouho nic neodpovídal.
   „Jo, jistě.“
   „Super, tak se sbal, ať můžeme vypadnout. Nesnáším obleky,“ zamrčel tiše a znovu zastrčil prsty za límeček s cílem si trochu ulevit, ale jeho výraz mluvil za vše. Přikývl jsem a zmizel v ložnici. Ze spodu skříně jsem vytáhl kufr a začal do něj skládat oblečení. Bral jsem to rovnou po pečlivě poskládaných hromádkách, bylo zbytečné to tady prodlužovat, dnes tu byl můj poslední den. Přemýšlel jsem, jestli vůbec budu mít možnost rozloučit se s kluky, hlavně tedy s Maxem. Občas rozloučení někomu povolili, ale bylo častější, že si někoho odvezli nečekaně a bez rozloučení.

   „Chceš s něčím pomoct?“ Lehce jsem nadskočil, když se mi za zády ozval Tylerův hlas. Nebyl jsem moc nadšený, moje ložnice byla jen moje a nerad jsem do ní někoho pouštěl, tím spíš bez pozvání.
   „Ne, děkuji, pak bych nevěděl, co kde mám,“ mrkl jsem na něj a dál vršil oblečení do kufru.
   „V klidu, jen se ptám. Bude to docela dlouhá cesta, tak bych rád brzo vyjel, ať dojedeme nějak rozumně, nerad řídím v noci,“ zašklebil se.
   „Pospíším si,“ přikývl jsem a otevřel druhou skříň.

   „Nabídnu si, neva?“ houkl Tyler z obýváku. Lehce jsem nadzvedl obočí a mrkl ke dveřím. Stál u malé ledničky, ve které jsem měl většinou jen pití, a držel v ruce plechovku pepsi.
   „Jo, jasně.“
   „Super, potím se jak vůl,“ ušklíbl se. Se zasyčením otevřel plechovku a minimálně polovinu jí na ex vyžahl. Jeho chování bylo zvláštní, snad až trochu buranské, absolutně se nehodilo k někomu, kdo na sobě měl pekelně drahý oblek od Armaniho.

   Zavřel jsem prázdnou skříň a s obtížemi zapnul přeplněný kufr, ani další ponožky by se mi tam už nevlezly.
   „Už?“
   „Ne, ještě koupelna a pár drobností,“ vzal jsem další tašku a naskládal do ní pár nezbytností z koupelny. I když bych to rád protahoval, nešlo to. Tyler mě pořád sledoval a očima popoháněl k rychlejšímu tempu.

   „To tu nech. Stáhni si jen své věci na disk, budeš mít nový,“ mávl rukou, když jsem začal balit svůj notebook.
   „Uhm… dobře,“ probudil jsem ho a stáhl na disk pár svých věcí, většinu jsem tam stejně už měl. Nakonec jsem přešel ke knihovně a vybral z ní několik oblíbených knih, které jsem narval do batohu.
   „Všechno?“ skrčil Tyler plechovku a vyhodil ji do koše.
   „Asi jo, jen…“ zaváhal jsem, zatímco on v očekávání, co ze mě vypadne, nadzvedl obočí. „Mohl bych se rozloučit s přáteli?“ kousl jsem se do rtu. V duchu už jsem se smiřoval s odmítnutím, vypadal, že odtud chce co nejdříve vypadnout, ale nakonec s povzdechem a pohledem na své hodinky přikývl.
   „Fajn, pospěš si, zatím naložím věci do auta. Za půl hodiny buď venku,“ popadl kufr, tašku a rozešel se ke dveřím.
   „Děkuji,“ vyhrkl jsem, hodil na záda batoh, do ruky druhou tašku a vystřelil z pokoje dřív, než by si to mohl rozmyslet.

   Fotbalové hřiště, kde momentálně všichni mí nejbližší přátelé byli, odtud nebylo právě nejblíž, musel jsem si pohnout, pokud jsem to chtěl stihnout. Výtahem jsem sjel do přízemí a nejkratší možnou cestou to vzal přes park k hřišti.
   Když jsem tam doběhl, hra už byla v plném proudu a nikdo si mě moc nevšímal. Teprve po chvíli, kdy byl odpískán faul, jsem zvedl ruku a zakýval na Maxe. Zamával nazpět a doběhl ke mně.
   „Čau, jdeš se přidat?“ zazubil se, ale pak si všiml batohu a tašky, která mi ležela u nohou. S otázkou v očích na mě znovu mrkl a já přikývl.
   „Přijeli si pro mě, přišel jsem se rozloučit,“ pousmál jsem se smutně. Tiše si povzdechl, podlezl zábradlí a objal mě.
   „Bude to dobrý, číslo máš, volej. Uvidíš, třeba budeme mít štěstí, skončíme blízko sebe a budeme se moct i vídat.“
   „Kéž by,“ zasmál jsem se tiše, věděl jsem, že mi Max bude chybět, nechtělo se mi nikam, kde jsem nikoho neznal.

   „Musím jít,“ pousmál jsem se nakonec, když jsem se rozloučil i s ostatními, kteří se okolo shlukli, a zvedl jsem ze země tašku.
   „Ukaž, doprovodím tě,“ vzal mi ji Max z rukou a rozešel se se mnou směrem k bráně. Max byl jako můj brácha, kterého jsem na rozdíl od něj nikdy neměl. Byl vlastně můj úplný opak. Pokud to měl v Edenu někdo dobré, byl to právě on. Narodil se do bohaté rodiny, ale i tak musel podle zákona do Edenu, na rozdíl od jeho mladšího bratra, který nebyl vhodným kandidátem, aby se stal Zlatým dítětem. Veškeré výdaje zde za něj neplatila vláda, ale rodina, a tak se Max stal neprodejným. Sám si mohl vybrat s kým nakonec bude žít a kdo mu udělá dítě. V tomto jsem mu často záviděl, mohl o víkendech ven za rodinou, na rande a mohl se zamilovat. Byl jsem za něj ale rád, s oblibou říkal, že když jsem přišel do Edenu, vypadal jsem jako malé vyplašené kuře a on si mě jako správná kvočna vzal pod svá ochranná křídla.

   „To je on?“ kývl k Tylerovi, který stál u černého Bentley SUV. Nepochyboval jsem, že to auto je malý bytelný tank s neprůstřelným sklem a kdoví čím ještě.
   „Jo,“ přikývl jsem a zamířil k němu. Když si nás všiml, ještě párkrát potáhl z cigarety, kterou měl v ústech, típl ji a otevřel kufr, abych tam hodil zbytek svých věcí.
   „Bude to dobrý, uvidíme se,“ usmál se Max a objal mě. „Kdyby něco, volej a zavolej i tak, pokecáme.“
   „Jasně,“ usmál jsem se a nasedl na sedadlo spolujezdce. Sotva jsem se stihl připoutat, Tyler už vyrazil k vysoké železné bráně, u které stálo několik hlídačů se psy. Znovu jsem se musel identifikovat, a když prohlédli auto, zda v něm nemáme nějakého černého pasažéra, otevřeli bránu a pustili nás ven.

   „Konečně,“ ušklíbl se Tyler, když jsme vyjeli na prázdnou silnici. Pustil tam autopilota, poodsunul se od volantu a začal ze sebe sundávat sako.
   „Vzadu mám triko, podáš mi ho?“ odhodil sako a začal bojovat s knoflíčky na košili. Muselo mu být ukrutné vedro, naznačovaly to i obří kola od potu pod pažemi a skvrny na zádech. Natáhl jsem se dozadu a podal mu obyčejné, přesto značkové triko, do kterého se s úlevou navlékl. Konečně jsem si také mohl prohlédnout jeho tetování, byly to listy vinné révy, které se mu táhly od prstů pravé ruky až na krk.
   „A ještě jsou tam kraťase,“ přerušil můj tok myšlenek a začal si sundával kalhoty. Uhnul jsem pohledem od jeho hubených nohou a podal mu zbytek oblečení. Nějak jsem si neuměl představit, že to s ním budu muset spát, a to on mi udělá dítě. Vždy, když jsme v Edenu hodnotili kluky, já byl příznivcem těch starších s o něco větší muskulaturou, než jsem měl sám. Když už jsem měl s někým být, přál jsem si, aby to byl někdo, v jehož náruči se budu cítit v bezpečí… tak jako jsem o tom čítával v románech. Tyler takový ale nebyl.
   Odněkud zpod sedadla vytáhl ještě tenisky a naleštěné polobotky zahodil dozadu k ostatním věcem.
   „To je lepší,“ vydechl úlevně, přisunul se zpět k volantu, vypnul autopilota a sám se chopil řízení.

   Otočil jsem hlavu k oknu a zadíval se ven. Bylo to už dlouho, co jsem byl za branami Edenu a přišlo mi, že svět ještě víc zpustnul. Skoro veškerá tráva byla spálena od slunce a některá města vypadala jako města duchů. Vybydlené prázdné domy s vybitými okny a oprýskanou barvou na fasádě nebudily právě dojem městečka roku. Po útoku viru a redukci obyvatel planety se přeživší shlukli do menších komunit a opouštěli poloprázdné domy ve velkém. Bylo mi z toho až smutno.

   „Takže… koupil jste mě, co všechno se ode mě bude čekat?“ pootočil jsem nakonec hlavu k Tylerovi. Nadzvedl obočí a rozesmál se.
   „Co? Já? To ne, oni ti nic neřekli?“ usmál se a mrkl na mě.
   „Ne, dnes jsem se dozvěděl, že mě vlastně někdo koupil.“
   „Fakt? A to tě má strejda koupeného už dva roky,“ ušklíbl se a zakroutil hlavou. „Ten systém je fakt na palici, díky, že jsem tam nemusel.“
   „Strejda?“ šeptl jsem. Hned se mi před očima vybavil obraz nějakého padesátiletého obtloustlého chlapa, kterému zůstávají drobky jídla ve vousech.
   „Jo. Strejda Ezekiel je v klidu. Sice občas trochu asociál, ale neškodný,“ zasmál se. Mně moc do smíchu nebylo, svíral se mi žaludek z toho, co mě na konci této cesty vlastně čeká nebo spíše kdo.