Jdi na obsah Jdi na menu
 


III. kapitola ZD

3. kapitola

(Adrian)

   Zbytek cesty jsme mlčeli, Tyler sice vypadal, že by si rád povídal, ale já otočil hlavu k postrannímu oknu a dělal, že spím. Neměl jsem náladu si povídat, chtěl jsem ještě aspoň chvilku nevědomosti, bál jsem se, co mě v mém novém domově čeká.
   Ezekiel… to jméno bylo divné, jako z jiného století, jiné země. Neměl jsem z toho dobrý pocit.

   „Adri?“
   „Hmm?“ zahučel jsem tiše a zamžoural do zapadajícího slunce.
   „Už tam budeme,“ usmál se Tyler a bradou kývl k přibližujícímu se městu. Vypadalo jinak než většina těch, kterými jsme sem projížděli. K nebi se tyčily vysoké moderní budovy, na obloze jsem zahlédl několik dronů a když jsme vjeli do města, na ulicích bylo poměrně dost lidí, o dost víc, něž kolik jsme jich potkali za celou cestu sem. Mlčky jsem to sledoval, zatímco ukazoval, kde co je – obchodní centra, kino, škola, kurty, park. Trochu mi to tady připomínalo Eden, téměř tu nebyla vidět žalostná situace celého světa. Byla tu zeleň, bylo tu živo, chyběly tu snad jen ženy.

   Dlouho se Tyler držel hlavního tahu, než odbočil a začali jsme stoupat do příkrého kopce. Ostré zatáčky nebyly zrovna příjemné, ale přestal jsem je vnímat, když mě zaujal výhled na jezero. Bylo nádherné, což byla v dnešní době už téměř vzácnost. Většina jezer, rybníků a řek byla zničená odpadky a výkaly, které lidé za všechny ty roky vyprodukovali a byli příliš líní na to je nějak ekologicky zlikvidovat, ale tohle ne. Třpytilo se jako zrcadlo mezi pár jehličnany, které ještě nikdo nestihl pokácet. Balvany na březích vypadaly tak hladce, že na nich muselo být snadné uklouznout. Roky jsem něco takového neviděl. V Edenu byly hlavně bazény, jak kryté, tak venkovní a malé uměle vytvořené jezírko uprostřed parku.
   „Hezké co?“ usmál se Tyler, když si všiml, na co zírám.
   „Jo,“ přikývl jsem.
   „Někdy zajdeme, je tam hezky a ticho, strejda si to tam chrání.“
   „To je jeho?“ nadzvedl jsem obočí a po dlouhé době se na Tylera zadíval.
   „Jop a taky ty vinice na druhé straně. Ty byly sice tátovi, ale co se zabil, je to jeho, ale starám se o to já,“ zazubil se na mě. Kývl jsem hlavou, proto nejspíš to tetování.

   „Jsme tady,“ ukázal k domu, který se před námi objevil. Byl doopravdy nádherný. Rozlehlá dvoupatrová budova obklopená živým plotem ze zimostrázu a vyšších stromů poskytujících příjemný stín. Brána se otevřela a Tyler vjel na příjezdovou cestu, kterou obklopovaly zelené plochy trávníku, na který dopadaly spršky vody z rozstřikovače. Před hlavním vchodem bylo malé parkoviště, na kterém jsme ale nezastavili, místo toho jsme dům objeli a zastavili na druhém parkovišti vzadu vedle sportovního BMW.
   Pomalu jsem vysedl a rozhlédl se kolem. Zahrada byla veliká, udržovaná. Kousek za domem začínal velký bazén, přes jehož konec se voda přelévala do druhého bazénu, položeného o něco níž. Hned vedle byl velký kamenný altán s plátěnými stěnami, které se mohly buď roztáhnout nebo zatáhnout. Uvnitř něj jsem zahlédl příjemné posezení z ratanu a nechyběla tam ani lehátka s napohled pohodlnými matracemi. Všechno doplňovaly světelné koule okolo vydlážděných cest i v rozích bazénu. Musel jsem uznat, že to byla nádhera.

   „Tak pojď, ukážu ti pokoj,“ strčil do mě lehce Tyler a s mými věcmi se rozešel do domu. Ještě jednou jsem se rozhlédl po zahradě, než jsem si přes rameno přehodil batoh, do ruky tašku a vydal jsem se za ním. Znovu jsem zůstal zírat na desing domu. Líbilo se mi, jak byl otevřený a jednotlivé pokoje vkusně propojeny. Všechno bylo sladěno s převládajícími barvami béžovou a tmavě hnědou. V obývacím pokoji jsem dokonce zahlédl podlouhlý plynový krb zabudovaný vespodu skleněné stěny, která nejspíš sloužila jako televizní obrazovka. Tyler mě chvilku nechal, abych si to trochu prohlédl, než se vydal po schodech do patra.

   „Tady je tvůj pokoj,“ zastavil se na konci chodby. „Tyhle dveře naproti vedou do strejdovy pracovny, má ji propojenou s ložnicí. A taky tam má děsný bordel, ale hlavně mu tam nikdy neuklízej,“ ušklíbl se a vešel do pokoje.
   Lehce jsem nadzvedl obočí, když jsem proklouzl za ním. Pokoj byl podobně velký jako v Edenu, malý obývák s dveřmi do ložnice a z ní dveře do soukromé koupelny.
   Obývák byl jednoduše vkusně zařízený. Pohodlná sedačka, dvě křesla se skleněným stolem, ve stěně zabudovaná televize a celá jedna stěna prosklená, byl to vlastně takový velký vchod na balkon, kde bylo další malé posezení.
   „Ten balkon je obří, vede až za roh, dá se tam vejít i ze strejdovy pracovny a ložnice,“ usmál se Tyler, když si všiml mého pohledu. Nejistě jsem přikývl a rozešel se omrknout ložnici, tuhle informaci o balkonu jsem tak nutně vědět nepotřeboval.
   Ložnice se mi líbila ještě víc. Velká postel, nad kterou byla ve stěně nika osvětlena párem světel, v duchu už jsem tam viděl vyskládané své nejoblíbenější knihy. Co mě ale zaujalo nejvíc a co jsem si okamžitě zamiloval, byl výklenek u okna, do kterého byla přesně zapasovaná sedačka. Mohl jsem na ní sedět, být na internetu, koukat na film a u toho mít nádherný výhled z okna právě na ono jezero, které mě cestou sem tolik zaujalo.

   „Tak co, líbí?“ mrkl na mě Tyler, když jsem i prohlédl i prostornou šatnu plnou značkového oblečení mé velikosti, moderní koupelnu a na stole zaregistroval nový notebook i s mobilním telefonem.
   „Jo, je to vážně hezké, děkuji.“
   „Super, strejda bude rád, celý barák navrhoval on. Pojď, rovnou tě seznámím, ať na sebe u večeře nehledíte jako cizinci,“ vstal z gauče a rozešel se ke dveřím. Pomalu jsem se vydal za ním, moc se mi nechtělo, docela jsem se bál, kdo si mě to teda koupil.
   Sotva jsem ho stihl doběhnout, když už bušil na dveře pracovny a bez vyzvání vešel dovnitř.
   „Čau, přivezl jsem Adriana. Adri, to je strejda Ezekiel,“ otočil se na mě a uvolnil mi výhled na stůl, za kterým stál vysoký muž. Držel jsem se, aby mi nepoklesla brada, tenhle chlap neměl absolutně nic společného s mojí představou v autě. Se svými více než sto osmdesáti centimetry byl alespoň o deset čísel vyšší než já. Pod černou košilí se mu jasně rýsovaly vypracované svaly, a to jak na pažích, tak na hrudi. Měl stejné černé vlasy jako Tyler s tím rozdílem, že jemu držely jeden pevně daný směr. Nikdy jsem sice nebyl fanda strnišť, ale taky jsem asi nikdy neviděl nikoho, komu by slušelo víc než jemu. Na sucho jsem polkl, když do mě zabodl své tmavé oči a chvilku si mě prohlížel. Ten pohled mě znervózňoval.
   „Fajn,“ šeptl tiše a znovu se zadíval na hologram nějaké budovy. Podle Tylerových slov a toho, co jsem kolem sebe viděl, jsem pochopil, že Ezekiel je architekt. Moderní technologie mu nyní umožňovaly cokoliv, co narýsoval, převést pomocí hologramu do 3D, stačil mu k tomu jen tablet a dataprojektor.

   „Tak pojď, ukážu ti ještě zbytek domu,“ poklepal mi Tyler na rameno. Zarazil jsem se, to bylo jako všechno? Všechno, co mi hodlal říct? Fajn? Dobře, já toho sice taky moc neřekl, ale on tady byl ten, kdo mě koupil. Ještě jednou jsem se zadíval na Ezekiela, ale jeho lehce zamračený soustředěný výraz jasně naznačoval, že už mě dávno přestal vnímat. Pomalu jsem se tedy rozešel za Tylerem, netušil jsem, co si mám myslet. Mýlil jsem se snad úplně ve všem. Předpokládal jsem, že můj kupec je obtloustlý chlápek, který se po mně bude každou chvilku sápat a strkat do mě svoje nádobíčko, ale zdálo se, že je to úplně naopak. Ezekiel byl zatraceně sexy chlap, kterému jsem byl zdá se úplně ukradený.

   „Adri, vnímáš?“ zamával mi Tyler rukou před obličejem.
   „Jo, promiň, zamyslel jsem se.“
   „V klidu, chápu, že je toho asi moc,“ usmál se omluvně. „Každopádně, jak jsem říkal, dole je obývák, jídelna s kuchyní, garáže, zimní zahrada se vstupem na terasu a do zahrady a také tam má pokoj kuchař s manželem, který se stará o auta a o zahradu a uklízeč. A nahoře mám pokoj kromě vás ještě i já a další dva menší pokoje pro hosty.“
   „Aha, no… je toho tu dost,“ šeptl jsem, zatímco jsem si prohlížel všechno, kudy mě Tyler vedl.
   „Zvykneš si. Jo a ještě v podzemí je kromě sklepů na brambory a víno také herna s tělocvičnou. Ale to ti ukážu později, musíš už mít hlad a bude večeře,“ usmál se a rozešel se k jídelně. Pootočil jsem hlavu, když jsem zaregistroval pohyb v obýváku. První mě napadlo, že to bude jeden z těch, co tu pracují, ale to jsem vyloučil. Kluk, který stá u okna a telefonoval, byl velice hezký, štíhlý, bez jediného gramu tuku navíc, měl blond vlasy a modré oči a mohl být možná o rok, o dva starší než Tyler. Když mě zaregistroval, nahradilo jeho úsměv chladné pohrdání a já se pod tím pohledem div nezatřásl.

   „Jo a tohle je Simon,“ usmál se Tyler, když kluk položil hovor a přešel k nám, nejspíš aby si mě pořádně z blízka prohlédl a nahnal mi strach, i když jsem moc nechápal, proč ke mně cítil takovou zášť, když mě ještě ani neznal. „Je to strejdův přítel,“ dodal Tyler.
   „Snoubenec,“ ušklíbl se kluk a levou rukou si z čela odhrnul vlasy, dost pravděpodobně proto, abych si všiml drahého prstenu na jeho prsteníčku. Bylo to jako kopanec do břicha. Sotva jsem rozdýchal absolutní ignoraci od muže, kterému jsem měl odnosit dítě a teď tohle. Vždycky jsem si myslel, že až odejdu z Edenu, bude to jako bych žil s přítelem, porodil mu dítě, které bychom spolu vychovali, ale tohle… tohle vypadalo tak, že budu žít v rodině, kde svému majiteli porodím dítě, které si vychová on sám se svým snoubencem, případně už manželem a já k tomu nebudu smět nic říct. Dělalo se mi špatně, takhle jsem si svůj život nikdy nepředstavoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář